Snaží se nás převychovat

Hospodářské noviny tvrdí, že pokud by se 20 největších tzv. „dezinformačních serverů“ v zemi počítalo jako jedno médium, patřilo by k nejsilnějším v zemi. Neboli: O kolik peněz tím asi připravily „seriózní“ servery?

V tržní ekonomice by se novináři zamysleli, čím to je, že je lidé nechtějí číst a hledají alternativy. V centrálně řízené ekonomice by alternativy zakázali. My jsme někde mezi. Nemainstreamová média jsou povolena, ale stále víc ostrakizována. Začíná to tím, že jsou čtenáři i respondenti, kteří s nimi mluví (tedy poskytují jim rozhovory) opovrhováni.

Z pohledu obsahu mluví kritici alternativních zpravodajských serverů o míchání seriózních zpráv, senzací a dezinformací. Což je podle mne klasická definice bulváru. U bulváru taky člověk musí počítat s tím, že ne všechno musí být pravda. Řada lidí už vyhrála s bulvárem spor o nepravdivé „zprávy“ o své osobě. Ale nikdo z těchto bulvárních pomluv nedělal ruský business. Jistě, je neetické psát o nějaké celebritě zjevnou nepravdu. Je ovšem rozdíl mezi neetičností a mezi cílenou propagandou ve prospěch cizí mocnosti. Není náhodou velká část dnešních nepravdivých zpráv „jen“ z kolonky neetické namísto z kolonky dezinformace? Není náhodou fobie z dezinformací a z prokremelské propagandy v některých případech právě takovou předimenzovanou paranoiou, jako strach z pavouků či z choroboplodných zárodků na každé klice?

Lidé, kteří si u nás předsevzali boj s internetovými trolly či dezinformátory, si říkají elfové. Fungují jako dobrovolníci na „čištění internetu“ a spadeno mají právě především na proruskou propagandu. U nás jich je několik desítek, ovšem obávají se o svou bezpečnost, a proto tají svoji totožnost. Jsou to lidé všech možných sociálních i profesních skupin: vědci, vojáci, podnikatelé, studenti, učitelé, lékaři… a tak dál.

A tito elfové vysledovali, že proruská propaganda prý obsahuje čtyři body: Zaprvé boj proti NATO a vykreslování NATO jako světového agresora. Zadruhé boj proti EU. Zatřetí boj proti USA. A začtvrté proruské vidění světa a glorifikaci Vladimira Putina.

Je faktem, že tyhle čtyři body jsou celkem logickými zájmy ruské politiky. Potíž nastává, pokud se jakýkoliv z těchto bodů začne automaticky brát jako důkaz proruské propagandy. Pak se totiž dostaneme do stavu typického pro diktatury: Kdo není s námi, je proti nám. Alternativně: Přítel mého nepřítele je mým nepřítelem.

Tak například pro mnoho lidí je spojení „boj proti EU“ synonymem pro následující témata: ztráta suverenity země v rámci EU, přerozdělování migrantů podle kvót, bruselská byrokracie a další. A jsme u toho, proč je ten a onen označen za proruského, ačkoliv nikdy Rusko nechválil.

Ostatně platí to i pro mě – už mnohokrát jsem na různých místech psala, že Rusko je autokratická země, která představuje pro Evropu hrozbu – a současně jsem na různých místech kritizovala různé aspekty EU od nefungujícího jednotného trhu přes migrační politiku až například po její přístup k brexitu. Jenomže to je pro některé lidi neuchopitelné. Uvažují tak, že buď chválíte EU, tedy nadáváte na Rusko, anebo chválíte Rusko, tedy nadáváte na EU. A tak jsem už i já byla mnohokrát za ruského švába.

Ovšem politika, že ve strachu z Ruska se smí EU pouze chválit, má k demokracii zatraceně daleko. Bohužel takové černobílé vidění světa nás přibližuje právě k onomu vysmívanému i obávanému Rusku.

Je vskutku zajímavé, co všechno podle některých elfů může spadnout pod proruské vidění světa. Může se tu ocitnout třeba i kritika současného liberálního přístupu ke genderu (!). Takže pokud se někdo domnívá, že lidé se dělí na muže a ženy a jen zcela výjimečně se narodí jako transgender, už může být proruský. Pokud se někdo domnívá, že rodiče dítěte jsou jen otec a matka a nikoli rodič číslo jedna a rodič číslo dva, už může být označen za proruského. I s takovým názorem jsem se na sociálních sítích setkala.

Zkrátka a dobře: V celém osočování ohledně dezinformací vlastně nejde o informace, ale o to, že máte „nevhodný“ názor. Pokud máte názor, který nechválí EU, jste dezinformační. Pokud si myslíte, že manželství je jen pro muže a ženu, jste dezinformační. A pokud o nějakém elfovi řeknete, že s ním nesouhlasíte, nemáte právo na existenci ve virtuálním prostoru.

I stane se čas od času – mohla bych jmenovat několik jmen – že ten a onen se nepohodne s nějakým elfem. Třeba osobně, nemusí ani jít o politiku. Vzápětí je na danou oběť zorganizován z řad elfů hon a daný zločinec, který se provinil odlišným názorem, je hromadně nahlašován pod nějakou záminkou Facebooku, až je jeho profil definitivně zablokován a po čase smazán. Možnost dovolání či vysvětlení nulová, protože Facebook zásadně na osobní úrovni s uživateli nekomunikuje.

Někdo se nás prostě samozvaně rozhodl zařadit na černou listinu, potrestat a převychovat. Někdo, kdo si uzurpuje pravomoci státu. Tady ovšem skutečně demokracie už končí. Názory jsou opět cenzurovány.

(Tento text cituje z knihy Šichtařová & Pikora: S androidkou v posteli)

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Nová armádní výbava: Zelený tank na baterky

Jistě jste už některou z variant toho provařeného rádoby-vtipu slyšeli. Toho, jak se sejde ruský, německý a americký dirigent.

A ten ruský se vytahuje: „Ve svém orchestru mám dokonce jednoho Žida!“ Německý na to machruje: „Já jich tam mám pět!“ A americký jen zmateně a omluvně krčí rameny: „No – já vlastně nevím, kolik jich tam je…“ Libovolně lze zaměnit za gaye, černochy, ženy… a tak dál.

Pointa je zřejmá a hned dvojí. Zaprvé ten, kdo skutečně, vnitřně, nemá žádné předsudky, příslušníky různých skupin nevnímá; prostě mu jaksi splývají s ostatními. A zadruhé je to svým způsobem i výsměch všelijakým kvótám a umělým pokusům o „vyváženost“: Do jakékoliv funkce, ať už ve státní správě nebo v soukromé firmě, by měl být dosazován ten, kdo k tomu má nejlepší předpoklady, kdo je pro danou funkci nejužitečnější. Poměr „cena / výkon“ by měl být jediný klíč. Další kecy o genderu, minoritách, o tom a onom, jsou v téhle situaci právě jen – kecy.

A právě proto je tak pozoruhodná zpráva, která se objevila tento týden: Podle ní míří do nejvyššího vojenského orgánu NATO pětapadesátiletá viceadmirálka Louise Dedichenová z Norska. A stává se tak historicky první ženou, která jako stálá národní zástupkyně v tomto orgánu zasedá.

Potud vše dobré. Připomeňme: Každá funkce by měla být obsazována podle klíče nejlepších předpokladů a schopností. Pokud je paní Dedichenová tak dobrá, bylo by velmi podivné se nad tím podivovat. Jako co na tom, že je to žena??? Jenomže ono to podivné je. Podivné to je, jakmile si poslechneme její názory. Tahle dáma totiž spáchala při příležitosti svého jmenování následující výrok:

Situace ve světě není pro každého identická. Vzrůstající počet žen v NATO proto dělá Alianci silnější a lépe připravenou na bezpečnostní hrozby, jimž čelí.“

Vskutku pozoruhodné. Dosud jsem si myslela, že čím víc odborníků, stratégů a vojáků, tím lépe připravená a silnější armáda. Že by armádu lépe pro boj připravila feminizace, se dozvídám prvně. Protože jsem vojensky nevzdělaná osoba, pokouší se o mě podezření, že jsou to zase jen kecy – ale to jistě není možné, protože tak slovutná organizace by měla vědět líp než Šichtařka, co ji dobře připraví pro boj. Já jen, že jsem si nevšimla, že války by se vyhrávaly ideologií. Naivně bych řekla, že války se vyhrávají správným použitím strategie a zbraní.

Je ovšem kapku těžké umlčet mé podezření, že tyhle kecy nejsou jen ideologické kecy, když se do toho přimíchá ještě jedna ingredience. Jak víme, Norsko vyniká mnoha podivnými ideologiemi. Tak třeba s oblibou krade děti, že. Třeba české děti s českým státním občanstvím. Rádo protěžuje ženy nad muži. Libuje si ve velkém multikulturalismu. (Když říkám velkém, myslím VELKÉM.) A taky si libuje v záškoláctví a environmentálním alarmismu, že, slečno Thunberg? (To poslední mi pro změnu připadá jako výstavní pozérství, když norské bohatství, které mu umožňuje všechny tyhle roupy, pramení z těžby ropy a plynu, tedy surovin zcela nekompatibilních se zeleným alarmismem. Současně ale díky svým fosilním palivům mají Norové dost peněz na to, aby svůj anti-ropný zelený socialismus exportovali do dalších zemí.)

No – a paní Dedichenové prohlásila, že prý „se chce věnovat i klimatickým změnám v souvislosti s působením ozbrojených sil“. Možná bych si pod tím měla představit, že tanky by příště měly být jen na elektrické baterie. Patrně pak v případě války bude nutno nejprve na nepřátelském území vybudovat elektrické nabíjecí stanice a teprve po dotažení vhodné elektro-infrastruktury bude moci být zahájen ozbrojený útok. Bylo by to jistě velmi ekologické. Akorát si nejsem jistá, jestli dřív, než ty nabíječky NATO postaví, nás nepřítel nerozmázne odporně neekologickou bombou.

To jsou však zcela nemístné námitky. Co na tom, že budeme rozmáznuti. Aspoň se lidstvo ekologicky zmenší. Hlavně že za našimi tanky nebude uhlíková stopa.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Diplom – cár papíru

Fascinuje mě, jak u nás řešíme jakýsi národní investiční plán či „uhlíkově neutrální ekonomiku“, pofiderní vize, o kterých nevíme, kde na ně vezmeme, ba ani to, zda jsou užitečné.

A současně úplně ignorujeme věci, které vzdušnými zámky nejsou, které se dějí, které mají zásadní globální i regionální dopady – a my je pro jakési selektivní vnímání nevidíme.

Podle studie McKinsey údajně vzroste HDP zemí střední a východní Evropy díky umělé inteligenci do roku 2025 o 200 miliard eur. To by bylo dobře. Musíme nahradit výpadek, který nám způsobí úbytek montoven a automobilek. Tyto firmy zaměřené na levnou pracovní sílu se budou stěhovat za ještě levnější pracovní silou do třetího světa. A ty, co ve střední Evropě zůstanou, budou zaměstnance nahrazovat technologií. Jenomže…

Jenomže k úspěšnému přechodu na digitalizovanou ekonomiku potřebujeme mnoho změnit. Pokud některé věci nezměníme, zavřeme tím před technologií dveře. Technologie se bude rozvíjet jinde, my budeme zaostávat. A technologické zaostávání automaticky znamená zaostávání v životní úrovni.

Všichni víme, jak lidé těžce nesou, když soused má větší kozu než oni. Když Němci mají vyšší platy než my. Někdo to může označit za závist, někdo za smutek, že se pořád ne a nemůžeme vzchopit ve srovnání s městečkem jen pár kilometrů za hranicemi. Ale přesně k takovému typu zaostávání by vedlo, pokud bychom technologiím nedovolili, aby se u nás rozvíjely. Jen bychom si tím pojistili nespokojenost na „věčné“ časy.

A co potřebujeme změnit? Potřebujeme kupříkladu úplně jiné školství. Potřebujeme větší důraz na přírodní vědy. Potřebujeme lepší schopnost porozumět velkému množství psaného textu v krátké době či základy algoritmizace. Garantuju vám, že módní obory jako „genderová studia“ nebo „financování neziskových organizací“ nám větší rozvoj vskutku nezajistí.

Vůbec není potřeba, aby víc lidí mělo vysokou školu. Naopak. Všechny tyhle rozplizle měkké obory umožnily, aby vysokou školu vystudoval každý druhý jouda. To vedlo k tomu, že vysoké vzdělání se devalvovalo. Přitom právě vysokoškolský diplom je vstupenkou do mnoha funkcí.

A tak se mohlo přihodit, že nejmenovanou paní ministryní práce a sociálních věcí se v Česku stala dáma, která se pyšní zahraničními vysokoškolskými ekonomickými studii, ale přitom je schopna říct takovou nebetyčnou pitomost, jako že když přidáme na platu státním úředníkům, tito úředníci odvedou víc na daních, tudíž státní rozpočet bude stále bohatší. Což je asi na takové úrovni jako tvrdit, že čím víc budu chlastat, tím víc zálohovaných lahví budu vracet, takže tím budu bohatší a budu si moct kupovat víc špiritusu…

Jiný příklad selhání logiky? Tento týden jsem zaznamenala na idnes.cz článek, který cituje britský levicový list The Guardian. Podstatou sdělení je, že Rusko zveřejnilo plán jak ekonomiku přizpůsobit klimatickým změnám s cílem zmírnit jejich dopad. Ponechme stranou sám o sobě velezajímavý fakt, že zatímco dříve socialistické Rusko se dnes přizpůsobuje realitě, dnešní socialistická Evropská unie poroučí větru, dešti, a domnívá se, že likvidací automobilového průmyslu ohne realitu k vytouženému obrazu. Pointa je totiž ještě jinde.

Podle The Guardian je totiž tento ruský plán „důkazem, že Rusko změnu klimatu oficiálně považuje za problém, a to navzdory názorům ruského prezidenta Vladimira Putina, který popírá, že by k ní lidstvo svou činností přispívalo.“ Musela jsem si tu větu přečíst třikrát, abych uvěřila, že chyba není na mém přijímači, nýbrž na straně vysílače. A pak ji ještě zkontrolovat v originále. Ta věta totiž nedává logický smysl.

Informace jedna: Rusko považuje změnu klimatu za problém.

Informace dvě: Putin se domnívá, že změna klimatu je pravděpodobně způsobená vesmírnými procesy, nikoliv činností člověka.

Informace jedna a informace dvě nejsou v žádném konfliktu.

The Guardian ovšem obě informace do konfliktu poměrně jemně postavil, přičemž českým překladem tento konflikt lingvisticky ještě nabobtnal. Zelená propaganda? Nezáměrný omyl z neschopnosti logického soudu? To je v zásadě jedno, výsledek je stejný, nemyslící čtenář nejspíš podprahově vyrozumí, že Rusko navenek popírá oteplování, ale přitom z něj ve skutečnosti má nahnáno. Nechť mi nikdo netvrdí, že takovou pitomost by napsal absolvent „tvrdých“ oborů typu matematika, jaderná fyzika, programování. A polopaticky to demonstruje kvalitu některých vysokoškolských oborů a z nich vycházejících diplomů.

V textu je použit úryvek z knihy S androidkou v posteli (Šichtařová & Pikora, 2019)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Pravda a láska z povinnosti

Vědoma si toho, že pro školní ústav, jehož chovancem jsou naše děti, bývám často Femme Terrible, mega šťoural a nepochopitelný prudič v jednom, rovnou předesílám, že tento rok se nás „to“ – pokud vím – netýká.

Ovšem jsou jiné školy, kterých se „to“ týká. A já se přistihla, že mě „to“ celkem irituje. I když by nemuselo, že. Koneckonců mě se „to“ přeci letos netýká nijak. Navíc „to“ jest celkem běžnou praxí, což by mohlo naznačovat, že přecitlivělost je na mé straně.

A přesto mám pocit, že „běžné“ není totéž co „správné“. A že „to“ dokonale symbolizuje posun v euroamerické kultuře posledních let, který je sice hyperkorektní, ale současně není v pořádku.

Jde o „to“, že poslední den před vánočními prázdninami se děti ve školách obyčejně neučí a mají jakousi vánoční besídku. (Fajn.) Dávají si vzájemně dárky. (Dobré.) A aby to žádnému dítěti nebylo líto, v některých třídách dostanou za úkol, že mají do školy víceméně dobrovolně-povinně přinést nějakou drobnost a losuje se, komu tenhle dárek připadne. A tak se může klidně přihodit, že Mařenka Nováková byla šikanována Pepíčkem Dvořáků, nejraději by mu jednu vlepila za ušiska, a místo toho mu musí podle losu dát dárek. Aby mu to nebylo líto.

A protože Mařenka je poslušná holčička, která chce být s paní učitelkou zadobře, přinese poslušně šikanátorovi Pepíčkovi pěkně zabalenou pohádkovou knížku, pro kterou Mařenčina máma den předem klusala do knihkupectví, aby jako splnili úkol, zatímco Mařenka od Pepíčka dostane jeden bonbon, na který se Pepíček nejprve vyčural a bohatýrsky si to nafotil na mobil. Splněno budou mít před paní učitelkou oba, jen Mařenka to znovu obrečí.

No dobře, možná že případ Mařenky, Pepíčka a počuraného bonbonu je kapku extrémní. 99,99 procent jiných losovaných a povinně věnovaných dárků má jistě civilnější nádech. Ale tak jako tak, jejich podstatou je vždy totéž: Děti se učí, že jejich pocity a spravedlnost nejsou vůbec důležité. „Důležité“ je být slušný, korektní a mít své spolužáky povinně rád. I když jsou to zrovna prevíti, že by o ně jeden bez oné slušnosti, korektnosti a povinnosti neopřel kolo.

Já dárky dávám tomu, na kom mi záleží. Tomu, komu chci udělat radost. Věřte tomu nebo ne, dárky dávám z čiré sobeckosti: Sobecky se totiž raduji z toho, že dělám radost přesně tomu, komu ji dělat chci.

Nic na světě pro mě neospravedlňuje sebeobětování mých hodnot ve jménu jakési korektnosti. Korektnost je jiný, společensky akceptovaný název pro lhaní: Lžeme si sami sobě, protože neříkáme, co si myslíme. Nutíme naše děti k autocenzuře a k předstírání, jak se všichni vespolek máme rádi, i když se zrovna rádi nemáme. Společnost, která nutí jednotlivce popřít jeho vlastní hodnoty a předstírat, že je správné mít rád prevíty a sebeobětovat jim své pocity, není spolčenost morálně na výši. Je to naopak společnost nesvobodná a nemorální.

To právě tady začíná domácí násilí, protože holčičky se učí držet pusu, když mají povinně projevovat náklonnost někomu, koho nesnášejí. Odsuzujeme domácí násilí, dokonce kvůli němu chce leckdo přijmout veskrze pofiderní a zbytečnou Istanbulskou úmluvu, a přitom tolerujeme, když školy děti učí, že mají být pěkně zticha a mít rády prevítky Pepíčky.

Bylo mi jedním smířlivým oponentem řečeno, že prý je takové povinné dávání dárků dobrou průpravou pro budoucí zaměstnání, ve kterém také zaměstnanec leckdy musí vydýchat odpudivého šéfa, dokonce mu třeba i trochu podkuřovat. Nesouhlasím. Do školy chodíme, protože ze zákona musíme (pokud nám rodiče nejsou schopni třeba pořídit domácí výuku). Zaměstnancem jsme, protože chceme. Dobrovolně si vybíráme, pro koho a s kým budeme pracovat. Propastný to rozdíl.

Já budu raději své děti učit, že je fajn být s lidmi zadobře; ale když i přesto vůči nim nějaký spolužák pozvedne ruku a bude jim chtít dát facku, nemají se rozmýšlet a mají být rychlejší. Mají mu v sebeobraně nekorektně nandat, co se do něj vejde. A rozhodně tomu, koho nemají rádi, nemají dávat dárky, byť by na tom paní učitelka třeba trvala. Nemít rád sice není korektní, zato je to v některých případech správné.

Vlastně když nad tím tak přemýšlím, říkám si, že heslo „pravda a láska“ je principiálně nesmyslné. Občas je zkrátka pravda taková, že údajná láska je lží. Nelze milovat svého vraha. Já si vybrala jinou variantu: „pravda a logika“.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Další krok ke zrušení hotovosti v tichosti učiněn

Víte, čemu se říká protimluv? Spojením jako suchý déšť. Bezkorupční dotace. Sexy elektromobil. Cool gumáky. Svoboda v socáči. Nebo kryptoměna centrální banky.

Žijeme ovšem ve světě divů, ve kterém může existovat jednaosmdesát pohlaví, ve kterém vás děti mohou žalovat za to, že jste je počali, i ve kterém může centrální banka vydávat své kryptoměny.

Kryptoměna byla dosud celkem známkou punku. Dosud „rebelské“ kryptoměny totiž stále představují možnost, jak se vyhnout očím velkého bratra. Jak zařídit, aby vláda, berňák, centrální banka ani obecní drbna netušili, co, kdy a od koho nakupujete. Jenomže to státu notně leží v žaludku. Nejen proto, že – považte tu hrůzu – byste mohli nakupovat neseriózní letáky, na kterých se třeba píše, že premiér je, dejme tomu, osel. Ještě „horší“ z pohledu státu je, že s kryptoměnu se na státu stáváte do značné míry nezávislí. Rozumějme: Neokraditelní.

Jde o tohle: Pro centrální banky je obrovským lákadlem zrušení hotovosti. To jim totiž může umožnit podobné sociální experimenty, jako třeba záporné úrokové sazby, které já považuji za zcela nemorální krádež úspor. (Zrušte hotovost – napařte záporné úroky mínus 10 procent – a úspory na důchod jsou v kopru.) Ale lákadel je tu pro centrální banky ještě mnohem víc – záporné úroky jsou pro ně jen takovou třešinkou na dortu. Jenomže pokud jedete na kryptoměnách, centrální banka na vás tak snadno nemůže.

A protože centrální banka a vláda a finančák se vám z principu na kobylku dostat chtějí, začali špekulovat, jak to udělat, aby vám sebrali i kryptoměnu. A vyšpekulovali, že by vám místo „pravé“ kryptoměny mohli podstrčit jejich vlastní něco-jako-kryptoměnu. No ano, centrální banky už uvažují o zavedení své vlastní digitální měny, aby mohly ekonomiku ještě více kontrolovat. Americká i evropská centrální banka už začaly „studovat možnosti“, jak vlastní digitální měnu zavést. Číňané už od „studování“ přistoupili k činům. A ve Švédsku bude zavedena e-koruna, která se bude lišit od bezhotovostní švédské koruny a má mít mnohé rysy klasické kryptoměny.

Kryptoměny a digitální měny centrální banky nejsou totéž. Tak zaprvé ačkoliv mnozí obchodníci přijímají bitcoiny, kryptoměny nejsou „měnou“ v pravém slova smyslu; digitální měna centrální banky by ovšem oficiální, takzvanou fiat měnou byla. Jenomže pro většinu veřejnosti rozdíly splývají a lidé vidí spíš to, co je podobné. Třeba že kryptoměny i digitální měny centrální banky jsou bezhotovostní, založené na technologii blockchainu a jejich cena je ovlivňována jen trhem, nikoliv monetární politikou. Dost podobností na to, aby vaše babička neviděla mezi bitcoinem a digi-měnou ECB rozdíl. Jenže obojí je v důsledku jako oheň a voda.

Svým způsobem je touha centrálních bank ovládat ekonomiku pochopitelná – centrální banky přeci vznikly proto, aby mohly ekonomiku nějak ovlivňovat. U chirurga se také nedivíme, že požaduje, aby při operaci dostal do ruky skalpel, a nespokojí se s mokrým hadrem na utírání čela. Potíž to začne dělat, když chirurg ztratí ponětí o tom, pro kterou operaci ho klient vyhledal, a začne se rýpat i ve věcech, o které se ho nikdo neprosil. Když si zkrátka k operaci slepého střeva přihodí jen dle vlastního uvážení i přidání silikonů do poprsí a rhinoplastiku, takže dáma se po probuzení nestačí divit. A právě takhle nějak valná část centrálních bank ztratila ponětí o tom, kde je ta tenká linie, kterou by neměly překračovat.

Svět se zkrátka začal měnit na ekonomiku centrálně řízenou centrálními bankami, aniž by se jich o to majorita prosila. Jsou centrální banky, které prošly celý hospodářský cyklus se zápornými úroky, což se dosud nikdy v historii nestalo. Vykupují státní dluh a monetizují ho. Vykupují akcie, a tím zestátňují soukromý majetek. To rozhodně lze považovat za ovládání ekonomiky přes čáru. Dnes už víme, že máme štěstí, že dosud existuje hotovost, protože jen díky ní ECB nemůže snížit úroky ještě hlouběji pod nulu. Kdyby mohla, udělala by to.

Tahle možnost ještě víc ekonomiku znásilňovat sice vysvětluje tlak na zrušení hotovosti, ale pořád to nevysvětluje, proč centrální banky chtějí vydávat vlastních kryptoměny. Vždyť přeci za tím účelem by jim stačily jen „tradiční“ elektronické peníze, ne? Jedním z důvodů je pokus o vypálení rybníku „klasickým“ kryptoměnám typu bitcoin. Pokud někoho rajcuje myšlenka, že by vlastnil kryptoměnu, ale bitcoinu přeci jen tak docela nedůvěřuje, možná by mohl uvěřit kryptoměně emitované centrální bankou…? Že to jde zcela proti myšlence kryptoměn, totiž že kryptoměna je alternativou k státem kontrolované měně? No a co – to masy neřeší.

Víte, to máte podobné jako s módou. Vezměte si třeba takové martensky. Tedy boty značky Dr. Martens. První boty značky Dr. Martens se začaly prodávat v Británii 1. dubna 1960. Šlo o ikonický model „1460“ tmavě třešňové barvy, který se mimochodem prodává dodnes a jehož hrdým majitelem je krom jiného i můj drahý manžílek Pikora (a pokaždé, když si je nazuje, pak skuhrá, že má zase puchýře). Tyhle boty byly v šedesátých a sedmdesátých letech neodmyslitelně spjaté s jistými subkulturami. Zejména s punkery, později i s motorkáři, se skinheady a ještě později i s hudebním žánrem grunge. „Slušný člověk“ by si je neobul ani za nic. Jenomže v novém miléniu si martensky oblíbily všelijaké hvězdy a hvězdičky, které žijí z masovosti a s punkem nemají společného lautr nic. A tak se najednou mohlo přihodit, že v posledním kvartálu roku 2018 se zvýšila poptávka po martenskách o 110% v porovnání s rokem předchozím! Náboj se vytratil, z původně rebelských bot se stala masová móda.

Co to má společného s kryptoměnami? Všechno.

Pokud dosud „rebelské“ kryptoměny, které stále ještě představují možnost, jak se vyhnout očím velkého bratra, zkrotíme, vezmeme jim jejich rebelský náboj, v očích nejširší veřejnosti je „zlegalizujeme“, tahle široká veřejnost se přestane zajímat o bitcoiny či etherea a docela ochotně začne nakupovat kryptoměny poskytované a hlavně kontrolované centrální bankou. A centrální banka bude mít své ovečky už zase v hrsti. To už je pro centrální banku docela zajímavý důvod vydat svou vlastní kryptoměnu. A pak zrušit hotovost.

(V textu jsou použity úryvky z knihy Šichtařová & Pikora: S androidkou v posteli)

 

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Politické neziskovky: skryté nebezpečí

Environmentalismus, genderismus, multikulturalismus, alarmismus… Hromada -ismů, které mají jedno společné: Ještě před dvaceti lety zněla jak z cizí planety, dneska hrozí ovládnout a překopat náš svět.

Některým lidem už nevoní nejpraktičtější forma vlády, totiž demokracie. Místo ní se vzhlédli v něčem, čemu začali říkat „liberální demokracie“, a co se v jejich pojetí vyznačuje tím, že hlasitá menšina uřve svůj názor na úkor většiny.

Na první pohled se to jeví jako technicky nemožné. Jak by mohla menšina uřvat většinu? Ale pohled na evropsko-americkou civilizaci ukazuje, že to nejen možné je, ale že se to dokonce i děje. Jistá část „progresívních menšin“ totiž vynalezla velmi efektivní nástroje, jak toho docílit.

Oblíbenými nástroji jsou citové vydírání („když naši loď s ilegálními imigranty nepustíte do přístavu, umřou hlady“), strašení („když budete létat, kvůli CO2 se uškvaříme“), vyhrožování („How dare you?!“), či třeba vzbuzování pocitů provinilosti („historicky jsme kolonialisté a musíme se vykoupit pozitivní diskriminací“). A aby takový nátlak dobře fungoval, musí být organizovaný. Podobně jako jeden zaměstnanec si prosadí málo, proto se sdružuje do odborů, podobně jako jeden podnik si prosadí na vládě málo, protože se sdružuje do komor a najímají si lobbyisty, tak taky jeden progresívní liberál si prosadí málo, a tak se zakládají… politické neziskovky.

Politická neziskovka je něco zcela jiného než „prostá“ neziskovka. To právě politické neziskovky jsou výkonným nástrojem k tomu, aby se vláda většiny změnila ve vládu menšin. A aby si to ona většina, dostatečně postrašená a cítící se provinile, dokonce ještě zaplatila ze svých vlastních daní. Protože nenechme se mýlit, politické neziskovky čerpají peníze z našich daní. A o to tu běží.

Protože jsem byla politickým hnutím Trikolora požádána o vypracování makroekonomické části jejího programu, na otázku politických neziskovek jsem nutně musela v rámci téhle práce narazit. I ukázalo se vzápětí, že v českém prostředí legislativa označení „politická nezisková organizace“ vlastně ani  nezná, takže jsou tyto organizace poměrně slušně zakamuflované mezi ostatními neziskovkami, které mají k těm politickým na hony daleko. To se však dá poměrně snadno napravit. Není totiž zase tak těžké politickou neziskovku definovat*).

Chcete příklady? Tady jsou: Evropské hodnoty, Člověk v tísni, Prague Pride, Alternativa 50+, Open Society Fund Praha, Agentura pro sociální začleňování, IQ Roma servis, Organizace pro pomoc uprchlíkům, Transitions, Sdružení pro integraci a migraci, Fond NNO a další.

Vnímám velmi nelibě, že z veřejných peněz je prostřednictvím politických neziskovek placena propagace ideologií. Považuji to za nebezpečí pro systém zastupitelské demokracie. Propagovaná témata totiž mají nápadně často – troufám si říct téměř vždy – charakter neomarxistických, progresivistických či alespoň krajně liberálních témat, jako jsou podpora „pozitivní diskriminace“ LGBT, podpora imigrace a multikulturalismu, témata označovaná jako „gender“, environmentalismus a podobně.

Sami si z daní platíme umělé vnucování progresivistických témat české společnosti za cenu vytěsňování témat jiných. Voliči tolerují vynakládání veřejných peněz tímto způsobem v domnění, že jde o „správnou“ agendu, a nevědomky tak financují změnu demokracie v „liberální demokracii“, tedy vládu většiny ve vládu menšin. Voliči si mnohdy neuvědomují, že nevolené politické neziskovky tím získávají značný vliv na ovlivňování veřejného mínění, na umělé vytváření témat ve společnosti, a tedy zprostředkovaně i na výsledky voleb.

Navíc tyto neziskovky tím, že využívají veřejné peníze, vytváří zdání, že jednají ve veřejném zájmu; v realitě ovšem o žádný veřejný zájem nejde. Aby totiž nějakou činnost bylo možné označit za veřejný zájem, musela by se na něm společnost shodnout ve volbách, tedy podporou politických stran, které téma prosazují. V realitě však politické neziskovky pouze uměle vytvářejí za použití píárových postupů a veřejných peněz dojem, že na jejich -ismu existuje celospolečenská shoda.

Další nebezpečí politických neziskovek spočívá v tom, že jsou mnohdy financovány ze zahraničí, čímž cizí státní občané, cizí komerční společnosti i cizí vlády prosazují cizí zájmy na české půdě, aniž by ovšem toto prosazování cizích zájmů bylo vystaveno domácí politické soutěži. Příklad? Třeba nadace Open Society Fund Praha coby součást mezinárodní sítě nadací Open Society Foundations, kterou založil americký investor G. Soros a která ve více než 70 zemích světa aktivně podporuje progresivistická témata – aniž by se o to voliči ve volbách prosili. Nevidím důvod, proč bychom se měli nechat korumpovat výměnou za to, že u nás dovolíme propagovat cizí ideologie a zájmy.

Ze všech těchto důvodů chci zákaz financování politických neziskovek z veřejných peněz a ze zahraničních zdrojů. Chci STOP Norským fondům, chci stop politickým projektům z rozpočtů EU, a to i mimo neziskovky!

Je mi jasné, že o stávající neziskovky se bude pokoušet psotník, až si tohle přečtou. Budou argumentovat veřejnou potřebností. Jenomže já nemám nic proti tomu, aby veřejné peníze dostal třeba domov důchodců, u něhož se drtivá většina společnosti shodne, že si přeje jeho existenci. Nemám dokonce ani nic proti tomu, aby soukromé organizace obhajovaly různé politické postoje. Ať si Milion chvilek dál sbírá příspěvky od soukromých dárců. Odmítám ale, aby politické neziskovky získávaly peníze z daní, peníze od cizích vlád či od cizích občanů bez volebního práva u nás. Kdo u nás nevolí, nemá co ovlivňovat chod českého státu!

————————

*) Pojem „politické neziskovky“ lze definovat jako právnické osoby splňující současně tato kritéria:

  • jsou založené jako soukromoprávní instituce
  • mají právní formu spolky a pobočné spolky, nebo nadace a nadační fondy, nebo obecně prospěšné společnosti
  • mají funkce tzv. advokační nebo filantropické.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Penzijní fondy už dokamuflovaly

Jak zajímavé sledovat média u nás a v zahraničí. Obvykle to funguje tak, že pokud se nejedná o nějakou vyloženě klíčovou zprávu, většinu témat přebíráme s jednodenním zpožděním.

Některá témata se k nám vůbec nedostanou. A jiná jsou naopak tématem jen u nás. A právě takovým tématem byl nedávný sjezd jedné z nejmenších parlamentních stran u nás. Té, která si dala za cíl rychle přijmout euro. A ejhle, v tu ránu se jí podařilo vyrobit staronové téma.

Najednou snad všechna média referovala o tom, že je třeba diskutovat o přechodu na novou měnu.

To je velký mediální úspěch, o tom žádná. Z netématu se podařilo udělat velké téma. Z letošního průzkumu plyne, že 75 % lidí si euro nepřeje. Přechod na euro si přeje jen 20 % lidí. Neboli této hlučné menšině se podařilo své téma opět vrátit do diskuse, ačkoli v demokratické společnosti bez přívlastků by takové téma bylo vzhledem k nízké podpoře tak okrajové, že by se o něm mluvilo… také jen okrajově.

Takže zatímco u nás se už po milionté diskutovalo, zda přijmout většinou společnosti nechtěné euro, ve světě bouřila jiná témata. Témata, o kterých u nás slyšel jen málokdo, a přitom s přijetím eura souvisí jako máloco.

Zkrátka většina Čechů sice má na euro nějaký názor, přitom ale vůbec nemají informace, na kterých by si takový názor mohli udělat – většina Čechů totiž z médií zřejmě vůbec nezachytila, jak v eurozóně roste kritika eura a Evropské centrální banky (ECB).

Kritika roste především ze strany německé centrální banky a obecně německých ekonomů. Došlo to dokonce tak daleko, že nová zástupkyně Německa ve vedení ECB poprosila německé ekonomy, aby už nekritizovali ECB a její politiku, protože to prý euru „vážně ubližuje“. Jako asi takhle: Je to kapku absurdní, pokud se vedení ECB snaží umlčet kritiku, protože se bojí, že měna je tak vnitřně křehká, že kritiku neunese…

Kritika přitom směřuje k záporným eurovým úrokovým sazbám. Jedno německé médium přirovnává bývalého šéfa ECB, který s nimi přišel, k hraběti Drákulovi, který vysává úspory. Ekonomové správně poukazují na to, že ECB sice snížila své sazby na rekordně nízké hodnoty, ale ekonomika přesto spadla na dosah recese, které se Německo (nejspíš) o desetinku procentního bodu vyhýbá. A co když Německo upadne do recese skutečně? Půjdou snad úrokové sazby k mínus deseti procentům? Ukládal by pak ještě někdo peníze do bank?

Takže tedy politika ECB nefunguje. Někteří ekonomové tvrdí, že řešením je to, co bylo léta považováno za teoretický konstrukt, neboli co já označuju za fantasmagorii. Tedy helikoptérové peníze. Kdysi totiž nositel Nobelovy ceny za ekonomii Milton Friedman napsal, že až jednou nebude politika centrálních bank fungovat, začnou shazovat peníze z helikoptéry mezi lidi. To, co donedávna byla šílenost, je už v ECB teoreticky zpracováváno. Ostatně záporné úrokové sazby byly donedávna oxymóronem taky.

To ale není všechno. Většina těch, kteří u nás mají tak jasno o euru, také jaksi přehlédli, že podle německé centrální banky se s eurem zvyšují rizika pro německý finanční systém. Důvodem jsou opět záporné úrokové sazby ECB. Kvůli nim klesají bankám zisky a jsou zranitelnější. Záporné sazby totiž nutí banky, aby hledali kladné výnosy. Ty jsou ovšem aktuálně spojené jen s velmi rizikovými investicemi. Banky jsou proto – aby neměly ztrátu – uměle donucené podstoupit vysoké riziko. Na totéž ukazuje prstem i ratingová agentura Moody’s – tvrdí, že do 12 až 18 měsíců dojde k oslabení německého bankovního sektoru.

Další obětí eura jsou penzijní fondy. Ty mají se zápornými úrokovými sazbami hodně těžký život. Se zápornými výnosy, jak se dnes pěkně říká (natvrdo přeloženo: se ztrátami) totiž jejich zakladatelé nepočítali. Záporné výnosy jaksi nejsou slučitelné s logikou investování.

Tyhle záporné výnosy jsou umožněné jen pitoreskní politikou ECB. Zahraniční média na rozdíl od českých proto intenzivně rozebírají zprávu, že nizozemské penzijní fondy budou nejspíš snižovat vyplácené důchody, a to přesto, že jsou považovány za jedny z nejlepších na světě. Nizozemské úřady proto zvažují změnu regulace fondů: Tedy vymění bezpečnost fondů za velmi riskantní a aspoň nějaké výnosy. Navíc úřady zvýší odchodový věk do důchodu, aby byl první pilíř důchodového systému s těmito ztrátami fondů ufinancovatelný. (A to čeští milovníci eura řekli, že euro vedlo ke zvýšení věku pro odchod do důchodu a ke snížení důchodů?)

Pro penzijní fondy je klíčová důvěra v systém. Ta je tímto narušena. Mnozí lidé chápou záporné úrokové sazby jako signál, že nemají na důchod šetřit, protože kdo šetří, má se zápornými eurovými úrokovými sazbami ztrátu. Raději všechny peníze hned utratí a nejlépe se ještě zadluží. Což jest důchodové zabezpečení jak noha.

No a pak tu máme vládní dluh eurozóny. A ten je macatý. U nás se média tváří, že je dluhová krize vyřešená. Což není pravda. O tom svědčí to, že euroval (ESM), tedy záchranný fond eurozóny, bude znovu reformován. Italská média a politici ovšem bijí na poplach, že reforma může zhoršit postavení italských státních dluhopisů. ESM totiž bude snáze refinancovat státní dluhy, ale teoreticky taky dluhy škrtat. Ano, škrtání dluhů je opět na stole.  Logicky kdyby nehrozilo, tak by nebylo potřeba ESM reformovat. Italský dluh je astronomický a nikdo neví, co s ním.

Proč o tom česká média mlčí? Proč a jak máme „diskutovat“ o euru, když běžný občan nemá z běžných médií dost informací? To pak není diskuse, to je monolog lobbistů. A kdybychom tyhle informace dostatečně rozebrané v médiích měli, vsadím se, že euro má ještě nižší podporu než oněch 20 %.

Problémy eurozóny nejsou vyřešené. Jsou jen překryté biliony eur a zápornými úrokovými sazbami. A přes to všechno patří eurozóna k nejpomaleji rostoucím částem vyspělého světa. Eurozóna není klubem bohatých, ale klubem předlužených, kteří to za každou cenu zkoušejí kamuflovat. Penzijní fondy v eurozóně ale už dokamuflovaly.

Tak o čem že tu ještě pořád diskutujeme…?

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

NATO je mrtvé, jsme sami

Mám jednu výhodu. Nejsem politik. Tudíž nemusím kroužit kolem horké kaše a předstírat, jak je studená. Mohu si dovolit říct, co si myslím. Ne tak francouzský prezident. Tedy aspoň dle mínění mnohých.

Když si francouzský prezident pustil pusu na špacír ohledně Severoatlantické aliance, která je prý podle něj ve stádiu mozkové smrti, na mnoho politiků to mělo vliv jak rudý hadr na býka. Prý jsou to slova „nebezpečná“. Nu – možná i nebezpečná jsou. Ale jak se s Macronem obyčejně neshodnu ani na tom, jestli je právě listopad či prosinec, v tomhle případě má pravdu. Byť jeho pohnutky k takovým soudům nejspíš nejsou moc šlechetné.

Macron si už delší dobu zkouší hrát na nového Napoleona. Teď, když se mu v rámci EU z cesty sami a dobrovolně odklízejí Britové, vidí své šance na získání politického, kulturního i ekonomického vlivu nad většinou kontinentu. K tomu se mu ovšem vůbec nehodí, aby Evropa byla začleněna do nějakých širších struktur. Rozbití NATO by mu náramně vyhovovalo. Jenomže ať už jsou pohnutky francouzského prezidenta jakkoliv osobní, případně velkopanské, v jednom má recht:

NATO už nefunguje. Aktuálně nás nikdo nechrání. Pravda je totiž taková, že NATO mělo smysl, když existovala Varšavská smlouva. Dvě světové zóny, dvě vojenská uskupení, jedna železná opona. Jedna se vymezovala proti druhé. Když se východní blok sesypal, padl NATU úhlavní nepřítel. A kde není společný nepřítel, tam není společné spojenectví.

Dobře to bylo vidět, když Donald Trump veřejně hodil některé členské země NATO přes palubu ještě předtím, než se stal prezidentem. Při své kampani prohlásil, že bude-li on prezidentem, NATO nemusí automaticky přijít napadenému spojenci na pomoc. Na mysli měl zejména Pobaltí. Jenomže na bezpodmínečné pomoci celé aliance jejímu napadenému členovi NATO stojí. Pokud nejsilnější hráč NATO, tedy USA, veřejně řekne, že závazky plynoucí z členství v NATO nemíní dodržovat, existuje pak ještě nějaké NATO?

A pak tu máme Turecko. Má ohromnou armádu, teoreticky je spojencem USA, v Sýrii a Iráku jsme však viděli, že to s nějakým spojenectvím nebude zase tak horké. Turci jsou pravděpodobně jako jediný člen NATO ochotni USA vzdorovat. Zároveň s tím jsou ale také ochotni třeba bránit sobě blízké Ujgury v Číně. Na planetě se najde jen málo zemí, které se dokáží Číně tak ostře postavit jako Turecko. Turecko se totiž jako velmoc skutečně cítí. A kdyby mělo ještě jaderné zbraně, muselo by být považováno za významného globálního hráče. A Turecko se aktuálně bratříčkuje víc s Ruskem než s EU nebo s USA.

Pokud by měla Evropa dnes říct, koho by se měla bát nejvíc nebo proti komu by se měla vymezovat, pak by musela jmenovat především Turecko, arabskou část Blízkého Východu, ze vzdálenějších zemí Čínu. Ne snad že by nás Turecko nebo země Blízkého Východu napadli vojensky. Ale například jejich hranice jaksi prosakují… a do Evropy se hrnou lidé, kteří by se hrnout neměli. A mají se k nám hrnout lidé organizovaně v rámci armády, nebo neorganizovaně každý sám za sebe? Je v konečném důsledku takový rozdíl? Jsou následná změna kultury a vynucování cizích pravidel v obou případech tak odlišné? Obrana hranic, jako obrana hranic.

Jenomže vymezit se proti těmhle horkým oblastem si Evropa nějak netroufá. Nebo z ideologických důvodů nechce. A tak se raději bude dál crcat s udržováním dojmu, že NATO je životaschopné, a že se v rámci NATO musíme vymezovat především proti Rusku.

Vymezování se proti Rusku jako proti největšímu nepříteli je povedená Potěmkinova vesnice. Tedy ne že by Rusko bylo takový svatoušek – jenomže dneska už je příliš slabé na to, aby si z něj Západ mohl dělat nepřítele číslo jedna. Rusko má jen ropu, jejíž význam klesá, a armádu, která má tu největší slávu už za sebou.

V roce 2017 měly největší výdaje na obranu USA: 610 mld. USD. To je 35 % globálních výdajů na obranu. Druhé nejvyšší výdaje měla Čína, přesto s 228 mld. USD za USA výrazně zaostává. Pro mnohé bude překvapením, že globální trojkou je Saúdská Arábie. Tu v roce 2017 stála obrana 69 mld. USD. Rusko je až čtvrté s pouhými 66 mld. USD. Rusko má tak zjednodušeně řečeno desetkrát nižší výdaje na obranu než USA!

Zkrátka evropští politici i evropská veřejnost, zejména pak u nás, jsou poněkud zastydlí v osmdesátých letech ve studené válce mezi USA a Ruskem. Stále řeší, kdo je a není ruský agent. Jenže Rusko je už jen stínem a parodií té původní velmoci. Studená válka skutečně stále existuje – ale Evropa dosud jaksi nepochopila, že tato nová studená válka má už nové aktéry: Totiž USA a Čínu. České vnucování se Číně, cesty českých politiků do Číny a škemrání o čínské investice u nás tedy v tomto světle působí nejen mimořádně naivně, ale také nebezpečně.

(V textu jsou využity pasáže z knihy Pikora & Šichtařová: S androidkou v posteli)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Výročí největšího českého průšvihu

Častý je názor, že největším problémem polistopadového vývoje byla forma privatizace. Někdo zase největší problém vidí v pozdější oligarchizaci české ekonomiky.

Kdybych já měla říct, co považuju za největší chybu hospodářské politiky za posledních 30 let, byly by to intervence. A vysvětlím vám proč.

intervence na oslabení koruny spustila ČNB před více než šesti lety, 7. listopadu 2013. Pro jejich spuštění se vyslovili čtyři ze sedmi členů bankovní rady a intervence trvaly až do dubna 2017. Jak už tomu u ryze ekonomických záležitostí bývá, každý Franta z hospody Na růžku byl chytrý jak rádio a měl na intervence názor na úrovni rady baby Vomáčkové z veřejných záchodků na Hlavní ulici, jak provádět neurochirurgický úkon. Takže například v médiích se – ve snaze popsat intervence dostatečně lidově – pro ně rozšířilo označení „zdražování“. A nejčastější dobová výtka tehdy zněla, že centrální banka „ubližuje“ veřejnosti tím, že intervencemi „zdražuje zboží“.

To bylo jaksi dost mimo mísu; pokus o lidové zjednodušení vytvořil paskvil. Dnes už samozřejmě víme, že přínos intervencí ke spotřebitelské inflaci v té podobě, jak ji vidíme na pultech, dohromady nestál za řeč. Z údajů ČSÚ vyplývá, že v listopadu 2013 po zahájení intervencí vzrostly spotřebitelské ceny proti říjnu o 0,8 procenta, v prosinci dosáhl meziměsíční růst 2,7 procenta. (Kdybych se kapku snažila, určitě bych ještě našla na internetu dobové karikatury mé maličkosti, které se pokoušely zesměšnit mé tvrzení, že mezi výraz „intervence“ a „zdražení“ rovnítko nepatří. Holt kdo se směje naposledy… a tak dál.)

Když se tedy veřejnost během pár měsíců přesvědčila, že s tím „zdražováním“ to nebude zas tak horké, zklidnila hormony. Valná část podniků dokonce začala intervence chválit, protože přinesly nebývalou stabilitu kurzu, která byla zejména exportérům milá. Jenže – zase to bylo mimo mísu. Zase to byl jen povrchní soud od boku. Tenhle omyl se ovšem vyvracelo už hůř, protože argumenty z řad podniků přeci jen působily poněkud sofistikovaněji. A navíc guvernér dostal v mezinárodních vodách i „ocenění“ za to, jak prý byly intervence bravurně zvládnuté – a z „mezinárodní ceny“ si přeci každý musí kecnout na zadek, že. To je asi, jako když terorista Arafat dostává Nobelovu cenu za mír, z toho taky jeden upadne na zadek. Nechť si to každý přebere, v jakém smyslu chce.

Od prvopočátku jsem byla proti intervencím, ovšem z úplně jiných důvodů, než které tehdy zněly v tisku. Nicméně tehdy, na jejich počátku, si málokdo uměl představit, jak dalekosáhlé důsledky budu mít. Sotvakdo si totiž uměl představit, jak neuvěřitelně dlouho budou trvat. Dnes, s dostatečně velkým časovým odstupem, už každý, kdo netrká hlavu do písku, může tyhle důsledky vidět.

Od roku 2008 není hospodářská růst v celé Evropě žádný zázrak a centrální banky se s tím snaží něco provést. Velmi moderní (a dle mého úplně pomatená) monetární teorie žije v představě, že jedním z hlavních důvodů nízkého hospodářského růstu je nízká inflace. Zjednodušeně kdyby inflace byla větší, ekonomika by rostla rychleji. (Nesouhlasím, ale budiž.) A tak se centrální banky snaží inflaci zvýšit. ECB tak činí prostřednictvím záporných úrokových sazeb a tiskem nových peněz. ČNB na totéž šla poněkud sofistikovaněji, a to právě intervencemi. Důsledek obojího byl ovšem srovnatelný: Víc levných, míněno nízkoúročených, peněz v oběhu. A to je právě jádru pudla a zdroj všech problémů. Důsledky byly a stále jsou následující:

  1. Ekonomice se dostávalo podpory k růstu v době, kdy už rostla. Tudíž růst se přepálil. Podniky nebyly schopné najít zaměstnance, loni už často nebyly schopni uplatit jejich rostoucí nároky na mzdy.
  2. Navzdory papírovému růstu firmám klesala ziskovost, protože nebyli lidé a mzdové nároky byly neúměrné.
  3. Firmy byly levnou korunou donuceny konkurovat nikoliv kvalitou, nýbrž cenou. ČR se tedy naučila orientovat nikoliv na technologicky pokročilé výroby s vysokou přidanou hodnotou, ale na jednoduché levné výroby s vysokým podílem manuální práce, pro které se vžilo hanlivé označení „montovny“.
  4. Ekonomika založená na skladech a montovnách je víc ohrožená jednak čtvrtou průmyslovou revolucí, jednak případnou recesí. V takové ekonomice se podniky spíš zbavují lidí při prvních potížích.
  5. Extrémně nízké úrokové sazby coby přímý důsledek intervencí vedou k tomu, že není kam investovat, protože žádná investice dostatečně nenese. Pokud investice není extrémně riziková, dokonce je její výnos plně požrán inflací. Naspořené peníze se tedy lidem ztrácejí.
  6. Tyto extrémně nízké úrokové sazby zlikvidovaly penzijní systém a dopředu odepsaly jakékoliv pokusy o penzijní reformu. Nelze totiž spořit na důchod, když inflace naspořené peníze požírá rychleji, než se zhodnocují. Penzijní fondy svým klientům přinášejí ztrátu.
  7. Extrémně nízké úroky coby rub intervencí nabízejí jedinou možnou rozumně výnosnou investici: Koupi nemovitosti na směšně levnou hypotéku. Právě ceny nemovitostí tak zdražily, že dneska si může byt dovolit míň lidí než před intervencemi.
  8. Umělé oslabení koruny přilákalo hafo zahraničních spekulantů, kteří začali u nás výhodně skupovat nemovitosti, a tím ještě přispěli k růstu jejich cen.
  9. Růst cen nemovitostí coby důsledek intervencí vedl ke zdražení nájemného, protože nájemné je jen určitým procentem ceny nemovitosti. I nájemní bydlení se tedy stalo mnohem méně dostupné.
  10. Nesmyslně nízké úroky oslabují solventnost bank (ačkoliv u nás jsme na tom po této stránce pořád ještě dobře ve srovnání s eurozónou a jejími zápornými úroky). Slabé banky, které by potenciálně mohly padat jako kdysi v 90. letech, je to poslední, co můžeme chtít.
  11. Nenormálně nízké úrokové sazby vedly i u nás ke vzniku takzvaných zombie firem (i když v menším měřítku než v eurozóně, kdy jsou úrokové sazby ještě nižší): Tyto zombie firmy přežívají jen na neustálé transfuzi levných provozních úvěrů, protože fungují tak neefektivně a s tak malými zisky, že bez permanentního vytloukání levného úvěru jiným levným úvěrem by zkrachovaly.
  12. Zombie firmy nasávají část pracovní síly i kapitálu, které pak chybí jinde. Takže je mnohem těžší založit novou inovativní firmu, protože prostě nemůže sehnat ani lidi, ani finance na rozjezd. Obojí totiž spolykaly zombie firmy.
  13. Protože je těžší založit novou inovativní firmu, zato přežívají staré, neefektivní zombie firmy, ekonomika se přestává modernizovat. Papírově sice vykazuje růst, ale v realitě čím dál víc zaostává. Podobně jako když východní blok kdysi sice papírově plnil pětiletku, ale jeho zboží bylo ve srovnání s americkým pro smích, ačkoliv USA čas od času na rozdíl od východního bloku postihla recese.

Možná máte dojem, že přece nemůže být tak zle. Že není možné, aby za tohle všechno intervence mohly. Takový pocit je logický. Je to proto, že jste se patrně stali obětí klamu, při kterém je kvantita zaměňována za kvalitu. Papírově vykázaný růst je snadné zaměnit za kvalitu růstu. Je to jako v onom příběhu rozbitého okna:

Když vám sousedův vejlupek rozfláká míčem okno, musíte ho vyměnit. Statistik si poznamená, že vaše domácnost vydala tolik a tolik peněz, a tím vaše domácí ekonomika vzrostla. Že nejste bohatší ani o fous, je číslům šumafuk. A tak když všude kolem čteme, jak se naše ekonomika má skvěle, jak rosteme, vždy si vzpomeňte na rozbité okno. Kvalita a zlepšení není jen o číselném růstu nebo o počtu zaměstnaných lidí.

Intervence českou ekonomiku krutě vychýlily od rovnováhy a kvality. Pokud dnes stále navzdory všemu doháníme průměr eurozóny, není to proto, že bychom byli takoví borci, ale proto, že eurozóna s její ECB, eurem a zápornými úrokovými sazbami je ještě nesrovnatelně větším patlalem než my.

A ponaučení? Intervence, které korunu prakticky přišpendlily na téměř neměnný kurz k euru, nám vlastně pár let simulovaly stav, jaké by to bylo, kdybychom přijali euro. Od intervencí byla cesta zpět, ačkoliv se z nich vzpamatováváme dosud. Od eura cesty prakticky není.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Stávka za všechny prachy

Ptaly se mě: Proč máme ve škole na hřišti bambusové kelímky na opakované použití, když se teď s tátou bavíte o tom, že nejsou zdravé? Protože si ve škole myslí, že jsou lepší a ekologičtější, odpověděla jsem jim.

A s tátou se bavíme o tom, že pravděpodobně obsahují formaldehyd, upřesnila jsem jim dál.  Konkrétně o tom, že Pražská hygienická stanice při testu zjistila, že pět ze šesti testovaných „ekologických“ kousků nádobí obsahuje karcinogenní formaldehyd a melamin. Takže až vám někdo takové kelímky bude nabízet, odmítněte je.

Ptaly se mě: Proč si to ve škole myslí, když vy si to nemyslíte? Protože si to chtějí myslet, odpověděla jsem. Protože mnozí lidé uvažují tak, že když si něco přejí, přeci to musí platit. Myslí si, že realita se přizpůsobí jejich přáním, ne naopak.

Ptaly se mě: A proč si myslíš, že by bylo lepší mít matiku místo sbírání odpadků? Protože na sbírání odpadků si platíme z našich daní popeláře, vysvětlila jsem jim. Vaším úkolem je naučit se nejdřív logicky myslet. A až to budete umět, tak pracovat a vydělávat peníze, ze kterých ty popeláře budete platit. A pokud budete umět hodně dobře a logicky myslet, tak se vám třeba podaří vymyslet nějaký stroj, který by ty odpadky sbíral automaticky sám. Vaším úkolem ale není sbírat odpadky místo vyučování a místo lidí, kteří jsou za to placeni. Takové pitomosti přenechte slečně Grétě.

Opáčily: A proč tedy se školou jdeme místo vyučování sbírat odpadky, když říkáš, že užitečnější je matika? Protože mnozí lidé si přejí, abyste sdíleli jejich žebříček hodnot, odpověděla jsem. Považují za důležitější předat vám jejich žebříček hodnot, než naučit vás logicky myslet.

Proč ve škole stávkují, zeptaly se mě mé děti.

Protože chtějí víc peněz, řekla jsem.

A ty nechceš, aby lidé ve škole měli víc peněz?

Takhle jednoduché to není, odpověděla jsem jim.

Když jeden člověk chce za svou dobrou práci víc zaplatit, je správné, aby si o víc peněz řekl. Pokud mu jeho zaměstnavatel chce a může přidat, přidá mu. Pokud mu přidat nechce nebo nemůže, nepřidá. Zkrátka ti dva – zaměstnanec a zaměstnavatel – se buď dohodnou, nebo nedohodnou. Pokud se nedohodnou, třeba zaměstnanec začne pracovat víc. Třeba tak, že učitel začne odpoledne ve volném čase doučovat slabší žáčky a rodiče mu za to rádi budou platit. Nebo pokud zaměstnanec má pocit, že je zneuznaný, dá výpověď a jde pracovat jinam, kde si ho budou vážit víc. Nebo začne podnikat. Ale když někdo vydírá své zaměstnavatele tím, že do práce nepřijde, aby si víc peněz vydupal nátlakem, neuznávám to. Z principu. Protože neuznávám jakékoliv formy donucení.

Neuznávám, když zaměstnanec zkouší vydírat svého zaměstnavatele. Ale ještě mnohem víc neuznávám, když se zaměstnanci spojí do odborů a zkoušejí své zaměstnavatele vydírat hrozbou stávky. Je to v mých očích ještě horší o to, že jde o organizované vydírání. A ještě o další stupeň horší pak je, když cílem nátlaku je požadavek vzít jedněm a dát druhým. A budiž bez příkras řečeno, že stávka učitelů chce jedněm brát a druhým dát.

Pokud stávkují státní zaměstnanci, nikdy to není o tom, že se chtějí mít líp – to je jen jedna polovina. Celá pravda je taková, že státní zaměstnanci se mohou mít líp jedině na úkor někoho jiného. Jiných státních zaměstnanců, kterým ubereme, nebo jim nepřidáme. Nebo na úkor hasičů. Nebo na úkor podnikatelů a soukromých zaměstnanců, kteří budou muset odvést vyšší daně. Nebo na úkor všech, protože se postaví míň dálnic. Pointa není v tom, kolik peněz si učitelé zaslouží. Pointa je v tom, že organizované vydírání, v němž jde o to jedněm vzít a druhým přidat, nemohu uznávat, ať už jsou platy učitelů jakékoliv. Výše požadavků neospravedlňuje metodu.

Existuje ještě vyšší stupeň než organizovaně nepracovat s požadavkem vzít jedněm a dát druhým? Ano. Vzít si za rukojmí děti. Děti do školy musí chodit. Nařízením státu. Když dítě do školy nepřijde, je záškolák a zajímá se o něj sociálka. Rodiče jsou nuceni děti do školy posílat; jsou na škole závislí. Stát tedy nad dětmi a rodiči prostřednictvím školy uplatňuje svou moc. Rodiče si proto nemohou tak snadno dovolit si školu znepřátelit. Když stávkuje škola, drží rodiče prostřednictvím jejich dětí v šachu. Rodiče mají před zavřenou bránou školy problém. Moje přesvědčení říká, že to se nedělá.

Neplnit sliby – to se taky nedělá, kontroval jeden pán na Facebooku, když jsem si veřejně nad stávkou povzdechla. Prý „jak mohu hájit nesplněné sliby Andreje Babiše“, zeptal se. Neodpověděla jsem, protože v 99,9999 % případů na Facebooku ani jiné sociální síti nic nekomentuju – můj čas je vzácná komodita. Odpověděla jsem mu jen v duchu. Vláda slíbila přidat učitelům na tarifní složce 10 %, na pohyblivé 5 %. Slib to byl špatný, neměl být dán, není správné slibovat, co nemohu splnit. V realitě došlo ke zvýšení o 8 % + 2 %. Slib splněn nebyl, to se taky nedělá. Formu nátlaku a dělání rukojmích z dětí a rodičů to však neospravedlňuje. Vydírání není ospravedlnitelné ničím. Ani nesplněným slibem.

Stávka je sice krajní, leč zákonný krok ve vyspělých demokraciích, pokud se zaměstnavatelem není možná dohoda, napsal mi na Facebook jiný pán. Nekomentovala jsem to, protože Facebook v 99,9999 % případů nekomentuju. Kdybych však pánův názor komentovala, řekla bych mu:

Fakt, že mnoho právních řádů světa obsahuje slovní obrat „právo na stávku“, ještě neznamená, že jde o dobré právní řády, že to, co zákony považují za „právo“, je snad „přirozeným právem“, a že forma vlády, která se dnes označuje za „progresívní liberální demokracii“, je snad lepším systémem než demokracie bez přívlastků.

Řekla bych mu, že ještě nikdy v historii lidé nevyrobili víc tím, že přestali vyrábět. Nezmoudřeli tím, že se přestali učit. Nezbohatli tím, že nepracovali. Nevyprodukovali víc peněz tím, že nepřišli do práce. Nezasloužili si víc peněz tím, že stávkovali.

Hlasatelům socialismu se v průběhu dvacátého století podařilo nakukat svým ochotným posluchačům, že koláče jsou bez práce, že zboží je bez podnikání, že bohatství je bez práce. Lhali. Jejich posluchači chtěli, aby to byla pravda, a proto uvěřili. Uvěřili, že přejí-li si to, pak je to realita.

Třetí pán mi napsal: Peníze se opravdu neprodukují prací. Nekomentovala jsem to. Nikoliv proto, že na internetu v 99,9999 % případů nic nekomentuju. Nýbrž proto, že s pánem, který si myslí, že prosperita se rodí na stromech, že na bohatství je nárok a že k němu není potřebná práce, nemohu mluvit. Jsme každý z jiné planety a mluvíme jiným jazykem. Taková víra je ideologií člověka, který je ochoten vzít si, co mu nepatří. Nechat se živit někým, kdo pracuje a hodnoty generuje.

Četla jsem několik prohlášení několika škol, proč do stávky vstupují. Ve všech se kromě slova „plat“ či „peníze“ opakovalo spojení „společenské postavení učitelů“. Netuším, jak by stávkování za pět procentních bodů k platu mohlo zlepšit společenské postavení a prestiž učitelů. Neznám nic jako „kolektivní prestiž povolání“. Znám jen prestiž a charisma jedno konkrétního člověka. Žádnou kolektivní prestiž povolání nelze nátlakem vystávkovat. Prestiž jedince lze získat tím, že jedinec bude dobře dělat svou práci. To se pozná kupříkladu tak, že jemu svěřené děti si nebudou myslet, že formaldehydové kelímky jsou ekologičtější než tradiční jen proto, že je hezké si to přát, ačkoliv laboratoře předkládají opak. Budou totiž umět používat hlavu.

Jenomže podíváme-li se na hodnocení českých patnáctiletých studentů v mezinárodním průzkumu PISA z roku 2015, vidíme žalostné výsledky. V matematice mají průměrné hodnocení 490 bodů, Němci mají slušných 506 bodů, kontinentální Čína má 531 bodů a Singapur dokonce 564! A české výsledky se v čase stále propadají.

Nebojíš se, že by ve škole na tebe nebo na tvé děti někdo mohl být protivný, když tohle všechno řekneš?, byla jsem otázána. Ne – odpověděla jsem. Pro moje děti tou nejlepší školou je vidět, že páteř se neohýbá.

(V textu jsou využity pasáže z knihy Pikora & Šichtařová: S androidkou v posteli)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

NextBlog

Na nextBlogu naleznete nejen aktuální postřehy ze světa financí, ale téže zajímavé odkazy na věci, které nás zajímají a baví. Doufáme, že Vás budeme nejenom informovat, ale i bavit a téže vzdělávat.