Svět sevřela pandemie blbosti

Není to asi žádné objevení Ameriky, ale přesto konstatuju: Před krizí 2008 jsme byli někde úplně jinde.

Kde? Jednoduše se dá říct: Tehdy se ještě spořilo, šetřilo a investovalo dobře. Tehdy jsme se ještě pohybovali v normalitě. Nikdo nemohl mít pocit, že tvůrci hospodářské politiky svými rozhodnutími berou lidem úspory.

Česká republika už má za sebou oslavu třiceti let od listopadové revoluce v roce 1989. Dost dlouhá doba na to, abychom mohli hodnotit.

První léta se nesla v duchu transformace centrálně plánové ekonomiky na ekonomiku tržní. V duchu přechodu z totality v bezbřehou svobodu. Bylo to období, které budou historici ještě léta zkoumat. Bylo to ovšem období specifické a svým způsobem neopakovatelné.

Tedy ne že by bylo možno evropskou ekonomiku té doby přirovnat zrovna k mladému vranému hřebci; ale dejme tomu, že oplácaná kobyla by to být mohla.

Pro současné ekonomy je proto zajímavější vývoj Evropy jen v posledních dvaceti letech – to už je období standardnější, které má smysl zkoumat s tím, že nám může přinést inspiraci (nebo naopak varování) pro dnešek. A zejména ekonoma zaujmou roky 2008 až 2010. Tedy období, kdy se celý svět otřásl hospodářskou krizí.

Na Západě se dnes mnoho lidí domnívá, že změny, které krize přinesla, jsou pro současnou společnost důležitější než pád Berlínské zdi. Berlínská zeď ovlivnila hlavně střední Evropu. Krize z let 2008–2009 ovšem ovlivnila celou euroatlantickou civilizaci a pravděpodobně nás bude ovlivňovat dál.

Najednou přestala být méně podstatná levicová či pravicová orientace. Namísto toho se svět začal dělit na liberální a konzervativní. A to všechno zvýraznily právě roky 2008 až 2010. Zejména s Evropou notně zamávaly.

Dnes, tedy v roce 2020, jsme ve srovnání s rokem dejme tomu 2007 jinde především mentálně. Možná jste to taky slyšeli: takovou tu fámu, že kapitalismus selhal. Že prý nějaká „neviditelná ruka trhu“ jsou jen kecy. Že prý se ekonomický svět hroutí, protože tržní systém nefunguje.

Takže jen abychom v tom měli pořádek: ekonomický svět se vážně svým specifickým způsobem hroutí. Hroutí se, protože levice celého světa propadla záchvatu socialistického šílenství.

Úroky jsou záporné. Cena ropy byla v roce 2020 záporná. Byty se skoro nedají koupit. Ne, ani jedno nevyprodukoval „kapitalismus“ či volný trh. Všechny tři zrůdnosti vyprodukovaly socialistické zásahy centrálních bank a vlád.

Záporné úroky vyprodukovaly centrální banky, které podlehly dojmu, že je v pořádku, když peníze, které musí většina lidí v potu tváře vydělávat, mají zápornou hodnotu. Tedy když práce většiny lidí má zápornou hodnotu. Tedy když se pracovat nevyplácí.

Zápornou cenu ropy vyprodukovaly vlády, které nás zavřely do karantény kvůli nemoci, jejíž mediální obraz byl na hony vzdálen realitě. Takže se nesmělo cestovat. Takže nebyla poptávka po ropě. Takže vytěženou ropu nikdo nechtěl. Takže ji nebylo kam dávat, protože jen tak vylít na pole ji nelze. Takže ten, kdo ropu s nemalými náklady a námahou vyrval zemi, musel platit za to, aby se jí zbavil a přiměl někoho jiného, aby ještě víc naplnil už tak přetékající zásobník.

Předražené ceny bytů vyprodukovaly centrální banky, které svými zápornými úroky zničily jakékoli investiční příležitosti a přiměly k zadlužení a spekulacím s byty i lidi, kteří nemají pomalu ani na oběd.

Všechny tyhle nemorální zrůdnosti nadělají ještě mnohem víc zla, než většina lidí dnes dokáže dohlédnout.

Možná se vám zdá, že o nic nejde. No a co, tak věřitel platí dlužníkovi za to, že mu smí půjčit. Nemorální sice, ale dlužníkům to vyhovuje a věřitelé jsou takoví ti nechutní boháči, kteří mají na to, aby půjčovali, takže škoda každé rány, která padne vedle. Omyl. Až záporné úroky položí většině lidí jejich celoživotní úspory na důchod, pochopí to. Pochopí, že záporné úroky jim vzaly plody jejich celoživotní práce. A ze státního důchodu se budou moci tak leda pást. Až tohle pochopí, bude už pro ně pozdě.

Možná se vám zdá, že drahé byty se dají vyvlastnit, nájmy se dají regulovat. Omyl. Čím víc budete těm, kdo byty mají, jejich majetky brát, tím menší budou mít motivaci je nabízet k nájmu a starat se o ně. Tím budou byty nedostupnější a dražší. Nedostupné byty položí bydlení u nás a zradikalizují našince.

Mohli bychom pokračovat. Tisk nekrytých peněz. Dotace kradoucí těm, kdo táhnou svět na svých ramenou. Rozdávání dotací těm, kdo jen žijí z cizího. Dluh evropských zemí větší než řecký dluh v době, kdy Řecko uprostřed dluhové krize bankrotovalo. Záporné ceny elektřiny, když v Německu trochu víc zafouká. Zákaz dieselů ve městech, ačkoli koronakrize v roce 2020 prokázala, že i při nulové dopravě emise škodlivého oxidu dusičitého zůstaly stejné, takže likvidace automobilek živících evropský průmysl byla pouhou nenávistnou ideologií proti autům, nikoli záchranou planety – potlačováním pohybu a radosti ze života ve jménu stagnace a úpadku.

Ale nebudeme pokračovat, je to zbytečné. Protože slepý nevidí, hluchý neslyší a ideolog nemyslí. Ten si nejdřív musí nabít ústa.

Až se restartujeme od nuly, bude zas dobře. Život si vždycky najde cestičku a zvítězí nad úpadkem. Ale ti, kdo takový restart ustojí, rozhodně nebudou ti, kdo budou pasivně sedět doma a čekat, jak se o ně stát postará. To, co je dosud před námi, stejně tak jako budoucí restart, ustojí ti, kdo se spolehnou na sebe a svůj úsudek. Ti, kteří jsou zvyklí sami tvořit, sami myslet, sami se o sebe starat, nespoléhat na „systém“.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Obrání schopných ve jménu lempla

Když vznikala eurozóna, ekonomové se domnívali, že všechny země budou dodržovat určitá pravidla. Nebudou se nadměrně zadlužovat, nebudou fixlovat své účetnictví.

Vlastně se tak nějak věřilo, že eurozóna bude dobrovolně ctít princip táhnutí za jeden konec provazu.

Teorie je věc hezká, zejména nachází-li se na papíře. Kde ovšem není soudce, tam také není pořádku. Vlastně je to až s podivem, že ekonomové uvěřili tak naivní myšlence, jako že nikdo si nezkusí hrát na černého pasažéra. Psychologie a teorie her celkem jasně ukazují, že čím víc účastníků do nějakého projektu namočíme, tím víc roste pravděpodobnost, že dřív či později se někomu vyplatí začít žít na úkor druhých.

Dokud se věřilo, že všechny země se v eurozóně budou chovat slušně a spořádaně, věřilo se také, že všechny vlády budou coby dlužníci stejně důvěryhodné, tedy budou si také půjčovat na svůj chod za stejný úrok. Chyba lávky. Hříšníci jako Řecko, Portugalsko, Španělsko či Itálie velice rychle ukázali, že v eurozóně si jsou sice všichni papírově rovní, ale v realitě jsou si některé země rovnější a podobnější. A jiní jsou – rozpočtoví flinkové.

Skutečnost, že teorie se ukázala jako chybná a každá vláda si musela půjčovat za jinak vysoký úrok, přivedla řadu politiků a jejich ekonomických poradců na myšlenku, že vzniknou společné evropské dluhopisy. Tím se příznaky nemoci eurozóny na oko odstraní. Nemoc sice zůstane, ale nebude možné ji měřit.

Připomíná to zprávu, která vyšla v dubnu 2020, kdy svět začala svírat pandemie COVID-19. Tehdy zpravodajské agentury přinesly fotky z centrální Afriky, kde se místní lidé tak báli nákazy, že začali v nemocnici demolovat testovací centrum podle logiky žádný test – žádná nemoc. Společné evropské dluhopisy mají stejnou funkci: nebudou příznaky, tedy se můžeme tvářit, že není ani dluhová nemoc.

Myšlenka byla taková, že vznikne evropské ministerstvo financí, které bude centrálně pro jednotlivé státy vydávat dluhopisy. Peníze z aukcí pak předá jednotlivým vládám. Tím pádem nepůjde konkrétní dluhopis spojit s konkrétní zemí. Integrace Evropy pokročí do nové úrovně.

Tuto myšlenku dlouhodobě tlačí jih Evropy spolu s Francií. Logicky. Tyto země totiž mají s dluhem největší problém a půjčují si draze. A to se jim nelíbí; ony chtějí hodně utrácet a přitom si půjčovat levně.

Bránilo se jí ale Německo, protože chápalo, že zatímco ono bude šetřit, Jih si bude užívat pozitiv společného dluhopisu a bude víc rozhazovat. Německo si tak kvůli společnému dluhopisu bude půjčovat dráž, než by muselo, ačkoli je finančně disciplinované. Bude prostě Jihu platit jeho mejdan.

Společný dluhopis by měl totiž nést jakýsi vážený průměr výnosů všech státních dluhopisů eurozóny. Německo by najednou nemělo záporné výnosy jako dnes, ale mírně kladné. Řecko by najednou mělo téměř nulové úrokové sazby a mohlo by se vrátit k rychlému zadlužování. Německo by tím zároveň ztratilo bič na jih Evropy. Kromě Německa, Rakouska a Nizozemska by asi šetřil málokdo. Nastalo by to, co nastalo na Slovensku po přijetí eura: tedy bezuzdné zadlužování napříč celou Evropou.

Dlouho i tohle vypadalo jako jen bohapustá teorie, která nemůže projít. Až skutečnost šílenou teorii překonala.

Forma společného financování byla odbouchnuta pod rouškou korony letos v létě. Ovšem nikoliv pro eurozónu, ale pro Evropskou unii. Fakt, že my, kteří jsme dosud nepřijali euro, budeme technicky vzato platit dluhy Řecka, Itálie i dalších, které byly vyseknuty kvůli euru, se stal realitou.

Znamená to, že nasekané dluhy málo zodpovědných vlád platí i občané s vládou zodpovědnou. Náklady na jejich rozhazovačnost se rozlévají po celé EU. Je to jen další dílek do skládačky ukazující, že situace pro střadatele se neotáčí k lepšímu, a je tedy nutno dobře přemýšlet, jak se investičně zachovat. Ještě jsme ani euro nemuseli přijmout, a už jsme za něj trestáni.

V pozadí je odporná, pokroucená filozofie, podle které mají peníze dostat ti, kteří je „potřebují“, od těch, kteří je mají. Neboli kapsy si budou mastit flinkové a zacvaknout to mají schopní. A EU nám tuhle zhoubu káže s tónem jakési údajné morální nadřazenosti. Je to přesně ta odporná ideologie, která je jádrem každého zla zvaného kolektivismus.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Když peníze jsou špinavé

Pamatujete si, jak se kvůli emisím a zelené politice nařídilo přimíchávání biopaliv do pohonných hmot? A jak tehdy panovala v podstatě celoevropská politická shoda, že je to tak „správně“?

A jak se pak od toho začalo zase tiše, bez velké publicity, ustupovat, protože se ukázalo, že to nadělá ekologicky víc škody než užitku?

Tak vězte, že v naší natvrdlé Evropě lze dokonce i do stejné řeky vstoupit dvakrát. Německo od 1. ledna 2021 začne vybírat miliardy na takzvané uhlíkové dani od těch, kteří – dle soudu německé vlády – svým způsobem života i podnikání nejvíc „zatěžují“ životní prostředí emisemi. Vybrané peníze pak budou přerozděleny na podporu investic do „bezemisních“ či „nízkoemisních“ technologií. Cílem má být, aby se Německo stalo do třiceti let klimaticky neutrální.

Jestliže kdysi u podpory biopaliv (minimálně mezi politiky) panovala shoda, že to tak je „správné“, tentokrát zase až tak velká shoda jako tehdy nepanuje na tom, že „bezemisní“ ekonomika je ekologicky dobrým nápadem. Tenhle nápad tlačí politici bez technického vzdělání. Prakticky všichni technicky vzdělaní odborníci včetně lidí z automobilek se shodují, že pokus o ryze elektrická auta je pitomost, že auta mají nejspíš budoucnost mnohem variabilnější než jen elektřina, velké naděje vkládají do vodíkového pohonu, který ovšem politici naprosto ignorují.

Tím vším chci říct, že představy politiků o tom, co je „správné“, co „ztěžuje prostředí“, jsou hloupé, nevzdělané, povrchní. Chytili se líbivého a politicky dobře znějícího konceptu. Ale rozumu v tom konceptu moc není. Politici umí jediné: Rozhodovat o přerozdělování hodnot, které nevytvořili, na projekty, které neumí uskutečnit, jen je umí přikázat. Přerozdělování bohatství má pro ně prioritu před tvorbou bohatství. Jenomže tím, že odejmou hodnoty těm, kdo je umí vytvořit, a přerozdělí je tam, kde je umí pouze utratit, nutně musejí soustavně snižovat schopnost ekonomiky tyto hodnoty generovat.

Evropa již spadla do socialismu, tohle již kapitalismus není. A jako každý socialismus, i tento zajde na neefektivitu, bude spolknut nějakým jiným, ekonomicky efektivnějším systémem. Asijským. A Asiaté si s (rádoby)ekologií moc vrásky dělat nebudou. Takže až ten náš neefektivní ekonomický systém, který jsme si sami svou hloupostí zničili, bude spolknut tím asijským, znovu se vrátíme k oné údajné neekologičnosti, v jejímž jménu jsme se předtím zničili. Jednoduché jak facka.

A ačkoli je to těžko představitelné, zelená politika začala ovlivňovat už i centrální banky a finanční trhy. Tedy to poslední místo, které by touhle ideologií mělo být zmrzačeno. Dřív se dluhopisy dělily na bonitní a prašivé. Bonitní byly spojeny s nízkým rizikem a nízkým výnosem. Prašivé byly rizikové a slibovaly potenciálně vysoký výnos, pokud jejich emitent ještě před splacením nezbankrotuje.

Dneska je všechno jinak. Dluhopisy se začaly dělit na čisté a špinavé. Čisté jsou ty, které financují údajně ekologické, bezemisní projekty. Špinavé jsou ty, které slouží k financování údajně neekologické výroby či výrobků přinášejících emise.

Ptáte se, jaký nesou které z nich výnos a jaké riziko? Ha, myslíte snad, že dneska taková „marginálie“ jako výnos či riziko ještě někoho zajímá? Dneska se hraje na emise či ne-emise. A pokud by to někdo náhodou nepoznal, víc sarkasticky už to říct neumím. Protože pochopitelně o peníze, výnos a riziko jde ve financích vždy v první řadě, a jakmile o ně přestane jít, nejsou to finance, nýbrž socialistická dystopie.

Prvním příkladem takového ekonomicky neracionálního jednání v Evropě je Evropská investiční banka, která hodlá zastavit financování nových energetických projektů závislých na fosilních palivech. Do tohoto záměru ale vstoupila krize z roku 2020, takže je ve hvězdách, zda banka bude na tomto plánu trvat.

Nicméně i nová šéfka ECB Ch. Lagardeová signalizuje, že se ECB bude tomuto tématu věnovat a rozlišovat čisté a špinavé dluhopisy. V září 2019 řekla v Evropském parlamentu: „Osobně si myslím, že každá instituce by měla riziko klimatických změn a ochranu životního prostředí řadit mezi klíčové body svého poslání.“

Tím se otevřel nový problém, totiž že by vedení banky podporující „neekologické“ investice mohlo být považováno za špatného hospodáře a podle toho by s ním soud mohl naložit. Bankéři tedy nebudou hodnoceni podle toho, jestli zhodnocují peníze, ale i podle toho, zda podporují politicky schválené projekty. Je ale správné, když banka rozhoduje nikoli podle zisku a rizika, ale podle politického zadání? A co když se politici po volbách vymění?

Ideologům se tak do řízení firem podařilo vložit nový pojem, a to klimatické riziko firmy. Vycházejí přitom z teorie, že zákazník údajně vyžaduje produkt příznivý klimatu. To se logicky projevuje i v novém marketingu a celkovém vymývání mozků moderní společnosti. Podle průzkumu pro německou veřejnoprávní televizi ARD si 63 % Němců myslí, že ochrana klimatu by měla mít přednost před hospodářským růstem.

Na druhou stranu je ale třeba upozornit, že ne všichni centrální bankéři sdílí názor, že tu jsou od toho, aby zachraňovali planetu před přehřátím. Proti se staví třeba šéf Deutsche Bundesbank Jens Weidmann. Podle něj je klima otázkou pro politiky a nikoli pro centrální bankéře, s čímž jednoznačně souhlasím. Ke kritice se přidávají i další bankéři, kteří tvrdí, že není jasné, co je a co není udržitelná politika. Jako příklad uvedl šéf Deutsche Bank Christian Sewing financování jaderné energie. Ta je u nás obvykle považována za zelenou, ale v Německu tomu tak není. Ukazuje se tak rozpor mezi fyzikou a ideologií, což rozhodně do bankovnictví nepatří.

Pro naše peníze se tak rýsuje další úskalí. Nejenže není kam investovat, protože rizika byla zamaskována a výnosy jsou extrémně nízké, nebo dokonce záporné, ale navíc ještě mnohé dosavadní investice budou ideologickou regulací znemožněny jako „špinavé“.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Znárodnění už probíhá

Všichni víme, že centrální banky i vlády se rozhodly „zachraňovat“ a dokopat k růstu ekonomiku tím, že do ní napumpují maximum peněz. Nefunguje to, zcela zjevně ne, nicméně to je teď věc jiná.

Pokud by to „jenom“ nefungovalo, ale nemělo by to současně žádné negativní vedlejší efekty, proč tomu věnovat pozornost, že? Jenomže ono to negativní efekty má. A je jich hodně.

Jedním z nich jsou extrémně nízké úrokové sazby, které vedou k předlužování domácností i firem. Druhým efektem, s tím spojeným, je zběsilý, vlastně inflační, růst cen nemovitostí i cenných papírů. Tedy také nedostupnost bydlení. Ještě dalším efektem je vytváření takzvaných zombie firem. A tak bychom mohli pokračovat.

To všechno a mnohé další jsou vesměs známé, dnes už celkem otevřeně zmiňované negativní vedlejší efekty politiky, které se dostalo označení „kvantitativní uvolňování“. Ale mezi všemi těmito vesměs už známými negativními jevy je jeden, kterému se dosud mnoho publicity ještě nedostalo…

Vedlejším efektem kvantitativního uvolňování je totiž i to, že pokud centrální banky skupují kromě dluhopisů i akcie, stávají se akcionáři soukromých podniků.

Jenomže stane-li se centrální banka coby státní instituce akcionářem dosud soukromého podniku, tak tím vlastně proběhne skryté znárodnění.

Příkladem je, co se v posledních letech dělo v Japonsku. Koncem roku 2017 se japonská centrální banka Bank of Japan stala hlavním akcionářem 55 firem z celkem 225 společností zahrnutých do akciového indexu Nikkei 225. Čtvrtina nejlepších japonských firem je tak de facto řízena centrální bankou, tedy státem. A to nemluvíme o těch, ve kterých není centrální banka akcionářem hlavním, ale „jen“ minoritním.

To už vskutku nemá daleko k centrálně řízené ekonomice. Centrální banka ovšem nikdy nemůže být dobrým majitelem podniku. Nevznikla za účelem podnikání, nemá žádnou vizi, jak s podnikem naložit. Dokonce jí ani o samotný podnik nejde. Je jí úplně jedno, jak podnik hospodaří, a to i v případě, že je podnik ve ztrátě. Je jí dokonce i jedno, jestli podnik, který vlastní, zbankrotuje! Centrální banka totiž nemá za úkol dosahovat zisku, nýbrž provádět monetární politiku. Centrální banka pouze a jen podnik koupila, protože chtěla nalít do ekonomiky hodně peněz.

Jenomže když majiteli nezáleží na majetku, nemůže se majetku dařit. Když se majetku – tedy podniku – nedaří, nemůže ekonomika vzkvétat. Když ekonomika nevzkvétá, nemohou vzkvétat ani životy jednotlivých lidí. Jak to, že to centrální bankéři nevidí, jest mi záhadou.

Kvantitativní uvolnění tak zcela vědomě a oficiálně do ekonomiky zavádí novou formu socialismu, v němž je soukromé vlastnictví nahrazeno vlastnictvím centrální banky. To je prakticky kolektivním státním vlastnictvím, protože centrální banka není soukromá. Není to tedy dřívější sovětský či čínský socialismus, ale je to úplně nová forma svého druhu, která však definici socialismu dokonale splňuje. A stejně jako sovětský socialismus je rovněž neefektivní.

Může někdo čekat, že v ekonomice, ve které probíhá skryté zestátňování, budou na klasickém finančním trhu nějaké rozumné investiční příležitosti? Nemůže. Může někdo čekat, že taková ekonomika bude šťastná, prosperující, svobodná? Nemůže.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Dluh, který nám vláda vysekla, zaplatí každý

Mluvit o Řecku se možná může zdát vzdálené. Nás přeci zajímá, jak se máme my tady a teď postarat o naše peníze. Tak proč do toho tahat Řecko? Ale všechno souvisí se vším.

Řecko by dost dobře mohlo být jakýmsi předobrazem toho, jak bychom taky mohli my sami dopadnout. Zvláště poté, co druhá z obou obřích hospodářských krizí, totiž ta aktuální v roce 2020, drtivě dopadla i na české veřejné finance. A to už by naši kapsu zajímalo hodně.

Řecko mělo vždy vysoký dluh a vždy mělo problémy s jeho splácením. Historické kořeny problému jdou několik staletí nazpět. V novodobé historii hospodařilo Řecko s permanentním deficitem od roku 1974 a od roku 1981 přesahoval roční deficit 3 % HDP.

Zadlužování Řecka mělo tak velké rozměry, že se po jeho vstupu do EU ukázalo, že Řecko svůj dluh před přijetím eura skrývalo a statisticky fixlovalo. Kdyby tak nečinilo, nikdy by se členem eurozóny nestalo.

Později se ukázalo, že podvody a manipulace s oficiálními statistikami byly běžné. Evropské úřady Řekům naletěly. Řecké úřady fixlovaly zásadní data o veřejných financích dlouhá léta. To se potom odráželo v uměle vyvolané důvěře na finančních trzích, kde je zvykem s daty pracovat a důvěřovat jim.

Když se na podvod přišlo, ukázalo se, že Řeky odhadovaný deficit v roce 2009 nečinil 6 až 8 % HDP, ale rovnou 12,7 % HDP. A po použití metod Eurostatu dokonce 15,1 % HDP. Jinými slovy, řecké problémy byly dvakrát horší, než Řekové světu tvrdili.

Členství v eurozóně otevřelo Řecku stavidla předlužení, protože si najednou mohlo půjčovat levněji. Banky a investoři vnímali Řecko v lepším světle, protože bylo v klubu rádobybohatých zemí používajících euro. A Řecko možnosti předlužit se s chutí využilo.

Velkou roli v tom sehrála i možnost čerpat evropské dotace a korupce s nimi spojená. Podle Transparency International vnímali lidé v Řecku korupci nejhůř (míněno nejvíc) z celé EU. Pro představu – v roce 2018 byla ČR podle indexu korupce na 38. místě, zatímco Řecko na 67. místě. V roce 2018 přitom Řecko mělo 45 bodů a v roce 2012 mělo bodů jen 36, tedy méně než třeba Libérie nebo Zambie. Evropské dotace udělaly z Řecka eldorádo zkorumpovaných politiků.

Šedá ekonomika bujela. Odhaduje se, že Řekové měli v roce 2012 ve švýcarských bankách kolem 20 miliard eur, z nichž jenom procento bylo zdaněno. V roce 2015 měli ale údajně Řekové ve Švýcarsku už 80 miliard eur. Logicky. Mnozí lidé si uměli náramně dobře představit, že se jim stane totéž, co se stalo na Kypru, totiž že jejich vklady v bankách budou zmrazeny a ke svým penězům se minimálně dočasně nedostanou.

V rámci eurozóny ovšem ztratilo Řecko možnost podhodnocení své měny, na což bylo zvyklé. Řecko se tak najednou stalo drahou zemí s nízkou produktivitou. To znamenalo, že bylo v ohromné nerovnováze. Mělo hluboký obchodní deficit a hluboký deficit veřejných financí. Bez vlastní měny se nabízelo jen jedno řešení, takzvaná vnitřní depreciace – tedy pokles cen, a to včetně ceny práce, tedy mezd.

My sice zatím neplatíme jako Řekové eurem – zatím – ale to neznamená, že se nám zadlužení nevrátí ve zlém. Jenom ten zpětný bumerang bude mít za pár let mírně odlišnou podobu. Nejpravděpodobnější kanál, skrze který se dluh u nás v průběhu let provalí, budou enormně nízké úrokové sazby v kombinaci s inflací, což povede ke znehodnocování úspor. A to i mnohaletých úspor nedobytně uzamčených třeba v penzijních fondech. Konkurenceschopnost a mzdy to nejspíš časem s vysokým veřejným dluhem odskáčou také.

Ponaučení? Je dvojí. Zaprvé když někdo neumí šetřit po staletí, asi se ze dne na den nezmění. Když se Evropa od zavedení eura potýká s dluhem, pomalým růstem a mizerným úročením, asi se to šmahem nezmění „jen“ proto, abychom dál nepřicházeli skrze nízké či záporné úroky o peníze. Evropské investiční podmínky se moc nezlepší. To my se musíme naučit je přechytračit.

A zadruhé radost z toho, že vláda dneska přidá kupříkladu důchodcům, a tím jen tak mimochodem vysekne slušnou sekyru, je naivní. O co víc na dluh přidá dneska, o to víc budeme všichni svorně v budoucnu dluhem potrestáni.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Budou se rozdávat peníze. Dostane každý.

Všichni jsme si asi už všimli, že centrální banky „tisknou“ peníze jak o život. Někteří si navrch k tomu ještě všimli, že zejména v Evropě tyhle peníze prakticky nejsou ničím kryté.

Tomuto typu „tisku peněz“ se vznešeně a krapet kamuflovaně říká kvantitativní uvolňování. A většina lidí ví, že teoreticky čím víc vytištěných peněz, tím vyšší by měla být inflace. No jo – ale kde tedy ta inflace je?!

To, že s kvantitativním uvolněním příliš neroste spotřebitelská inflace (tedy nerostou například ceny potravin, ceny školních potřeb, nábytku apod.), je dáno tím, že peníze uvolněné do oběhu vlastně nekončí úplně všechny mezi lidmi, ale vrací se z větší části zpět do centrální banky. Každý si teď logicky položí otázku: A proč tedy centrální banka posílá do oběhu nové peníze, když je zase vzápětí stahuje, takže v oběhu z velké části ani nezůstávají? Odpověď zní: Protože tyto uvolněné (a zase stažené) peníze za sebou zanechávají stopu v podobě nižších úrokových sazeb napříč celou ekonomikou. A jsme u jádra pudla.

Teorie, na které centrální banka staví, totiž vychází z předpokladu, že za tyhle nízké úrokové sazby si pak někdo vezme úvěr. Že s nízkým úrokem si lidé vezmou úvěr ochotněji, než kdyby byly úroky vysoké. A tohle rádobyvysoké množství nově poskytnutých úvěrů by následně mělo roztáčet kolečka ekonomiky. Mělo by se víc investovat i nakupovat na dluh. Tolik teorie.

Tato teorie je ovšem mylná a nefunguje.

V Evropě se totiž tato politika v kýžených vyšších investicích a vyšší výrobě nikterak neprojevila. Zato se projevila někde úplně jinde – tam, kde o to nikdo nestál. Projevila se totiž ve spekulacích na ceny nemovitostí a akcií. To právě proto jsou ceny bydlení tak vysoké, právě proto ceny akcií rostou, ačkoli podniky mají mnohdy i ztráty. Inflace tu je – jen to není inflace v cenách zboží a služeb, ale je v cenách nemovitostí a cenných papírů.

Teď by samozřejmě bylo logické připustit si, že tato politika nefunguje. Že hospodářský růst nepřinesla; namísto toho jen zvýšila ceny nemovitostí a cenných papírů. Tedy bylo by namístě ji opustit. Opak se ale stal pravdou.

Zklamání, že kvantitativní uvolňování nefunguje, vedlo mnoho lidí k úvahám, že se pouze uvolnilo do oběhu málo peněz a úrokové sazby klesly ještě nedostatečně. Že je třeba dostat mezi lidi peněz víc. Samozřejmě je to nesmysl – pouze to nemovitosti ještě víc zdraží, aniž by to zrychlilo hospodářský růst. Ale současní tvůrci měnové politiky jsou, zdá se, příliš mentálně nepružní na to, aby si to přiznali.

A tak se někteří „ekonomové“ v centrálních bankách vrátili k oprášení myšlenek na takzvané vrtulníkové peníze. Prostě sypání peněz přímo lidem do kapes. Rozdávání vytištěných papírků.

Jakkoli se tato teorie může (správně) zdát naivní, centrální bankéři ji vážně nosí v hlavě. A bláznivostí už udělali mnoho. Po tom, co přinesl rok 2020, jsou nejspíš vrtulníkové peníze na spadnutí v různých koutech světa. A já si troufám tipnout, že eurozóna bude mezi prvními.

Zkrátka když je něco v hospodářské politice zjevně neracionální či hloupé, ještě to neznamená, že k tomu nedojde. Bohužel centrální banky už v posledních deseti letech prokázaly, že nikdy nekonají tak zle, aby nemohly konat ještě hůř.

Že pak ještě víc vzroste inflace cen bydlení, neboli bydlení bude ještě víc nedostupné – to už je věc jiná.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Chystá se frontální útok na vaše peníze

Mám pro vás jednu zprávu, která se vám asi… No, i když raději posuďte sami. Takže: V současném světě neexistují opravdu bezpečné a výnosné investice. Bezpečné investice jsou totiž ztrátové.

Koupíte si třeba „super-bezpečný“ německý státní dluhopis. Držíte ho deset let do splatnosti. A na konci – máte ztrátu. Německý stát vám vrátí míň peněz, než kolik vám milostivě „dovolil“, byste mu na počátku půjčili. Tak vypadají záporné výnosy v praxi. Že tím máte ztrátu nominálně, je jasné. Natož když do toho ještě započítáme inflaci.

To lidé nechtějí. Logicky. Tlačí proto na politiky, aby to „nějak“ vyřešili.

A němečtí levicoví politici už „řešení“ mají. Objevují se myšlenky, že by lidé mohli investovat do takzvaných klimatických dluhopisů, které by stát uměle úročil kladně. Jednoduše by jejich výnosy byly dotované. Žijeme totiž v době klimaticko-hysterické. A ekologicko-hysterické. Že je to finančně nereálné, autoři „řešení“ neřeší. Že na to Evropa nikdy mít nebude, je šumafuk – peníze si přece moderně natiskneme.

Možná si říkáte, že když jste byli celí život zvyklí na to, že dlužník platí věřiteli, asi jde jen o dočasnou záležitost. Nu – jest to záležitost dočasná asi jako pobyt přátelských okupačních vojsk Varšavské smlouvy na našem území. Do doby ekologicko-hysterické totiž vpadla doba corono-megahysterická. Alarmisté si žádali „řešení“. A vlády a centrální banky s „řešením“ přišly: Ještě víc snížíme úrokové sazby a natiskneme ještě víc peněz. Že tohle řešení nic neřeší, je šumák, hlavně že to před lidem vypadá, že něco děláme, a někteří z nás politiků a centrálních bankéřů tomu dokonce i věří.

Šance na zvýšení úrokových sazeb ECB je po událostech roku 2020 minimální. Politici naopak budou tlačit na úrokové sazby ještě nižší a ještě nižší. Země, které nemají tak rozvinutý systém penzijních fondů jako třeba Nizozemsko, v tom dlouho neuvidí ohrožení – nebudou si uvědomovat, jak moc je to likvidační kupříkladu pro penzijní systém. Neekonomové ve vedení ECB s tím také nebudou mít problém.

Všichni ale pochopí, že se zápornými sazbami nebude nikdo ukládat peníze do bank. To je velmi srozumitelné i pro neekonoma. Všichni také pochopí, že banka bez vkladů nemůže půjčovat, ekonomika bez úvěrů nemůže růst a vlastně ani základně fungovat. Tradiční fungování banky jako instituce přijímající vklady a poskytující úvěry je v ohrožení. Paradoxně čím víc centrální banka tlačí peníze do ekonomiky, tím méně v ní peněz nakonec je!

Pokud by teoreticky centrální banka snížila své úrokové sazby třeba na minus 10 %, budou mít podobné úrokové sazby na vklady i klienti. Nikdo ale nebude ochoten podepsat bance to, že mu může každý rok vzít desetinu jeho peněz. Bude se chovat logicky a peníze si raději nechá doma pod matrací. Tam se mu sice nezhodnotí, ale také o ně nepřijde.

Aby mohla centrální banka tento problém obejít, potřebuje domácnosti zbavit možnosti nechat si peníze doma pod polštářem. Odtud se objevuje myšlenka, že bude zrušena hotovost. V tu chvíli budou existovat peníze pouze v elektronické podobě. Pak vskutku nebude problém vás donutit mít je v bance – protože kde jinde můžete mít elektronické peníze? – a také nebude problém vás ročně zkasírovat třeba o 10 procent vašich úspor.

Tím se dostáváme do světa, který si neumíme dobře představit, podobně jako si kdysi bankéři nedokázali představit peníze, jež by nebyly kryty zlatem. Ekonomika, v níž by nebyly bankovky, by byla dost jiná. A vůbec ne jen v tom, že neplatíme hotovostí. Jde spíš o to, že i jen teoretická možnost hotovostí platit vytváří velmi účinnou hráz proti škodlivým experimentům centrálních bank, jako jsou třeba hluboce záporné úroky.

Byl by to skok proti světu, kde se platilo občas kartou a občas hotově. Existovaly by v ní úplně nové transmisní mechanismy a nemovitostem by to otevřelo dveře k ještě většímu zdražení. Společnost by byla ještě víc rozdělena.

Dřív než v Evropě to bude zavedeno v Číně. Tam jsou dnes technologicky i totalitárně dál. V Číně však nepoužijí digitální státní měnu kvůli záporným úrokovým sazbám, ale kvůli dohledatelnosti všech plateb a dozoru státu nad obyvatelstvem. Tento dohled bude bez hotovosti dokonalý. Velký bratr uvidí všechny příjmy i výdaje. Jeho dozoru se nikdo nevyhne. A veřejnosti to bude „vysvětleno“ jako boj s neplacením daní a financováním terorismu.

Jsem přesvědčená, že to je jasné ohrožení demokracie. V Rakousku se proto mluví o tom, že by právo na hotovost mělo být zakotveno v ústavě. Jde o reakci na to, že ECB už připravuje dokumenty směřující k přechodu na takovou digitální měnu. U nás zatím samozřejmě skutek utek – u nás se tak maximálně řeší, že máme otevřenou jen jedinou putyku v zemi, a to tu na Vyšehradě. Že by někdo řešil v Ústavě fakt, že se v ECB tiše připravuje frontální útok na vaše peníze, to je v našem rybníčku sotva představitelné.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Jak z covidu vytřískat popularitu

Představte si hypermoderní nemocnici postavenou za účelem boje s nebezpečnou nákazou. Každý prostor postavený s myšlenkou zabránit úniku viru. Všechno zařízení v nerezu.

Několik samostatných vzduchotechnických jednotek s výkonnými filtry, aby se virus nemohl šířit mezi různými prostorami nemocnice. Speciální obleky vyvinuté pro boj s nákazou; žádné podomácku šité hadříčky přes ústa. Hermeticky uzavíratelné dveře zabraňující vynesení viru vně betonový monolit nemocnice.

Zařízení i jeho materiálu za miliardy tleská sama americká armáda. Aby ne, když supernemocnice provozovaná armádou patří k nejmodernějším zařízením svého druhu v Evropě. Škoda, že má jednu drobnou vadu na kráse. Její zakonzervované vybavení a materiál za miliardy pomalu a v tichosti prochází… Vyčleněný personál nemá po většinu času co na práci. A pro Centrum biologické ochrany Těchonín – protože to je název onoho hypermoderního antivirového centra – se horko těžko hledá náplň.

Trochu to sice dře, ale aby to nevypadalo tak úplně trapně, alespoň se jako „uplatnění“ těchonínské nemocnice vymyslí výcvik pro vojenské lékaře a „karanténa“ pro vojáky vracející se z vojenských misí. Není sice tak docela jasné, proč by se vojáci sloužící kupříkladu v Afghánistánu měli vrátit nakažení jakousi ebolou nebo alespoň malárií, ale bude to vypadat dobře, když je na nějaký čas zavřeme do karantény v Těchoníně a budeme se tvářit, že supernemocnice má aspoň něco na práci.

Protože ale přeci vojenská těchonínská nemocnice nepojede na plný výkon, ještě to tak, odběry vojákům v „jako-karanténě“ přijede udělat zcela normální a řadový personál z Ústřední vojenské nemocnice v Praze, který si „nebezpečný biologický materiál“ zase odveze s sebou do Prahy. (Přeci ten nebezpečný a potenciálně zavirovaný materiál nenecháme v centru biologické ochrany, které by něco muselo dělat, že.) A tak miliardová investice dál chátrá, daleko od pražských kaváren a objektivů médií, zapomenutá v Orlických horách.

A pak přijde pro Těchonín pravé boží požehnání a šance, jak ospravedlnit svou miliardovou existenci. Zemí se začne šířit nebezpečná nákaza, o které média zprvu sveřepě tvrdí, že její smrtnost je dvouciferná (i když je již prokázán opak), a kvůli jejíž nebezpečnosti se vláda rozhodne paralyzovat celou ekonomiku, zavřít lidi do karantén, vyhlásit výjimečný stav (vlastně pardon, nově se tomu říká nouzový stav), vyhlásit zákaz nočního vycházení a uvrhnout zemi do nejhlubší recese, kterou kdy naměřila. Konečně se Těchonín může ukázat v celé své oslnivé hi-tech velkoleposti a předvést, jak jsme na boj s virem připraveni. Pokud by se snad nedostávalo personálu, stáhneme do Těchonína všechny lékaře z vojenských nemocnic či praporních obvazišť – a protože s vysokou pravděpodobností všichni z nich Těchonínem v rámci svého výcviku už prošli, budou tu jako doma.

Ale počkat, Těchonín je vlastně v Orlických horách, že? Není to trochu daleko od pražských kaváren a objektivů médií? Co když si nikdo nevšimne, jak to má vláda perfektně ošéfované?! To by tak hrálo!

Kdepak, musíme vymyslet něco akčnějšího. Něco, na co bude dokonale vidět. Co si budou moci novináři i kolemjdoucí dennodenně fotit. Něco, co budeme moci uvést mohutnou tiskovou konferencí a lesem kamer. Co takhle třeba provizorní polní nemocnice v Praze?

Pravda, i tohle má jakési mušky na kráse. Jednak těchonínská supernemocnice bude dál stát a její přístroje budou procházet… (Ale kdo z veřejnosti o její existenci vlastně ví a bude se ptát?)

Druhák polní nemocnice je… prostě polní nemocnice. Polní. V zabydlených pražských Letňanech. Nikoliv hi-tech antivirová ochrana. Plech. Plachty. (Ale kdo z veřejnosti, která běžně nosí plandající se roušku pod nosem v domnění, že to jest ochranou před šířením smrtelného viru, se bude ptát, zdali je oddělenými klimatizacemi a podtlakovými dveřmi zabezpečeno, že vir nebude z polní nemocnice vynesen do Prahy?)

A pak tu taky máme onu hypotézu, proč v některých italských městech zemřelo tolik lidí. Dnes už víme, že čím větší virová nálož, tím těžší průběh covidu-19. Logická hypotéza tedy zní: Čím víc lidí covidem infikovaných navezeme do jednoho společného nemocničního prostoru, tím víc se vzájemně infikují, tím víc jim roste virová nálož – a tím víc se jim zhoršuje průběh nemoci. A to je přesně to, co se stalo v některých italských městech: Mnoho infikovaných lidí navezených do velkých hal. A následné „nevysvětlitelné“ umírání… Není čistě náhodou obrovská ratejna letňanské polní nemocnice reklamou na italský scénář? (Ale kdo z veřejnosti tuhle hypotézu zná a bude se ptát, jak se v polní nemocnici podaří zabránit zvyšování virové nálože?)

Cožpak ale všechny tyhle mouchy a mušky jsou podstatné, když se vláda může blýsknout svou akčností? Podstatné je přeci jenom to, že při příležitosti otevření Letňan se může předvést sám Andrej Babiš, před objektivy mu bude hrát kompars šéf polní nemocnice se svou slušivou vojenskou uniformou a všemi podplukovnickými frčkami, to vypadá před kamerami náramně fotogenicky, cvak – cvak, ještě úsměv, a máme pár těch politických bodů zase v kapse.

Že se lidé na jaře skládali na ventilátory a šili svépomocí velmi-velmi provizorní antivirovou ochranu, zatímco antivirové hi-tech zařízení za miliardy je zakonzervováno a pomalu zastarává? Že navezení covid-pacientů do obrovské společné haly polní nemocnice je může dokonce poškodit, zatímco jejich vzájemná izolace v Těchoníně by jim naopak byla ku prospěchu? To je přeci ve světle toho báječného politického píárka zcela vedlejší.

Tento text byl napsán ve spolupráci s mjr. MUDr. Martinem Vavrušou, lékařem testujícím na COVID-19, disponujícím atestacemi z urgentní medicíny a chirurgie, účastníkem vojenských misí a obeznámeným z vlastní zkušenosti s CBO Těchonín. (O obvyklé nadávky se protentokrát solidárně podělíme – vřelé díky za ně předem.)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Opatření fungovat nebudou

Napadlo vás někdy, jak obrovská paralela je mezi naším přístupem ke covidu a k ekonomice? Ne? Tak vězte, že to není paralela čistě náhodná. Je to důsledek našeho – míněno civilizačního – přístupu k přírodním či „evolučním“ jevům.

Když bylo jaro a byla jsem otázána, co si myslím o českém „úspěchu“ s nízkým počtem nakažených covidem, odpovídala jsem: „Není proč se radovat. Země, které přijímají nejdrakoničtější regulace, mají také nejnižší počet nakažených, tedy nejmenší stupeň imunizace. A jak známo, pandemie chodí ve vlnách. Přijde tedy vlna druhá. A až přijde, ty země, které mají při první vlně nejmenší úmrtnost lidí, tedy nejmenší imunizaci, budou mít mnohem hlubší vlnu druhou. Což je přesně případ Česka.“

Aneb masovou nákazu je možno nějaký čas odkládat, ale nakonec nás stejně dožene, protože chodí v přirozených vlnách. A čím víc ji odkládáme, tím prudší pak bude její náraz a současně psychicky nižší odolnost lidí.

Když jsem byla v uplynulých letech tázána, co si myslím o evropsko-americkém „úspěchu“ s dlouhým hospodářským růstem a minimem hospodářských propadů, odpovídala jsem: „Není proč se radovat. Je v našem zájmu recesí projít co nejdřív. Země, které trpí nejhysteričtějším strachem z recese, kde vlády nejvíc ekonomiky zachraňují, mají také nejnižší počet padlých firem, tedy nejmenší stupeň narovnání nerovnováh. A jak známo, recese chodí ve vlnách. Přijde tedy recese další. A až přijde, ty země, které nechaly v minulosti zbankrotovat nejmíň firem, dovolily nejmenší nárůst nezaměstnanosti, mají vždy mnohem hlubší recesi příští.“

Aneb hospodářský pokles je možno nějaký čas odkládat, ale nakonec nás stejně dožene, protože chodí v přirozených cyklech. A čím víc jej odkládáme, tím prudší pak je náraz další recese a současně psychicky nižší odolnost lidí.

Na jaře mi namítali: Zvládáme to teď, zvládneme to při případné druhé vlně zase. Odpovídala jsem: „Lidé jsou schopni vydržet nepohodu jen chvíli. Pak politický kapitál rapidně klesá. Země, které uvalí nejsilnější restrikce na jaře, se při vlně druhé dočkají největší rebelie občanů.“ Projděte se městem. Podívejte se na sociální sítě. Podívejte se na ministra zdravotnictví. Kolik lidí včetně těch, kdo restrikce uvalují, je stále dodržuje?

Smávali se: Už jsme přišli na to, jak recese odvrátit, prý že recese, chachá! Mýlili se. Lidé jsou schopni vydržet nikam nevedoucí agónii jen chvíli. Pak politický kapitál rapidně klesá. Země, které se nejusilovněji vyhýbají recesi, se při recesi příští dočkají největšího volání po levicovém, zeleném a neomarxistickém obratu. Což je přesně případ EU. A což je přesně ten způsob, jak jakoukoliv prosperitu dokonale zabít.

Ve Švédsku náraz pandemie neodsouvali. A dneska jejich život není paralyzován strachem a umírají míň.

V USA náraz ekonomické recese odsouvali ve srovnání s Evropou mnohem míň v roce 2008 i na jaře 2020. A dneska jejich život není paralyzován strachem z kolapsu jejich podnikání, ze ztráty práce, a jejich ekonomika už není v propadu.

Je to vlastně úplně jednoduché. Nebereme si poučení z historie. Když se lidstvu tisíckrát nepodařilo očurat přírodní zákony, zkoušíme po tisící prvé v domnění, že teď už víme jak na to. Že jsme chytřejší než evoluce. Že umíme evoluci a svobodný trh popřít, zregulovat život, a tím ho zlepšit. Neumíme. Nikdy to nebudeme umět. Ani za dalších sto let ne. Vždycky znovu se spálíme.

Tak je to totiž v ekonomice vždy: Když chladný ekonomický kalkul založený na touze být efektivní a dosahovat zisku nahradíme jakoukoli ideologií, vždy to z logiky věci vede ke zhoršení prosperity. A přesně to se v EU stalo.

Dneska už nemůže nikdo, kdo chce ochránit své peníze, spoléhat na stát. Buď by se musel spolehnout na domácí politiku, kde by se dočkal především spršky populismu. A cílem každého populismu je vždy vzít těm, kdo umějí vydělat, a dát těm, kteří umějí jen utratit. Populismus je tedy nepřítelem jakýchkoli úspor.

Anebo by se musel spolehnout na vyšší instanci, tedy politiku celé EU, a v tom případě by se zase dočkal vlny ideologie. Ideologie má ovšem také zcela jiné cíle, než ochranu soukromých peněz. Ideologie bere těm, kdo ideologii nepodporují, a dává těm, kteří ji podporují.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Koronakrize je jeden velký omyl

Svět se vykloubil z pantů. Politici se tváří, že natisknutím peněz lze vytvořit bohatství. Že braním peněz schopným a rozdáváním neschopným lze docílit spravedlnost. Že placením lidí za to, že nepracují, lze vytvořit hodnotu.

Lidé ztratili ponětí, co je příčina a co následek. Vytratilo se pochopení, že práce je zdroj a peníze a bohatství jsou důsledek.

Jednou z nejodpornějších demonstrací takového nepochopení jsou záporné úrokové sazby, kterými centrální banky předstírají „léčení“ korona-recese. Je to ale nic než jeden velký omyl; záměna příčiny a následku.

Recese je důsledek mnohých nerovnováh a chybných rozhodnutí politiků. Peníze jsou pak důsledkem lidské práce, které v recesi přirozeně ubývá. A úrokové sazby jsou cenou peněz. Protože ale ekonomové byli vystrnaděni z centrálních bank a nahrazeni politiky v trafikách, nezbyl nikdo, kdo by to na důležitých místech chápal.

A tak se mohlo přihodit, že politici podlehli dojmu, že recese je chybou kapitalismu, peníze jsou nástrojem k řízení mas a úrokové sazby jsou jen hračkou k plánování ceny úvěrů. A došli k závěru, že by se jim náramně líbilo, kdyby ceny úvěrů byly co nejmenší. Vlastně přímo záporné.

Jenomže vzhledem k tomu, že záporné úrokové sazby odporují zdravému selskému rozumu, etice i základům kapitalismu, v němž jsou úrokové sazby cenou peněz, ptá se mnoho lidí, jestli je vše v pořádku, když mají peníze zápornou cenu.

Peníze nebyly nikdy v historii levnější. Klasický ekonom nemůže říct, že je vše v pořádku. Klasický ekonom vidí problém v tom, že ani současný šéf americké centrální banky, ani šéfka evropské centrální banky nejsou ekonomové, ale jsou to právníci. Šéfka ECB Christine Lagardeová dokonce ani nikdy předtím v žádné bance nepracovala. To je absurdní. To by se v korporátní sféře nestalo. Regulace by neumožnila, aby se šéfem banky stal někdo, kdo v bance nikdy nepracoval a je bez zkušeností, podobně jako by jiná regulace neumožnila, aby autobus řídil člověk bez řidičského průkazu. A tady jde o centrální banky, které řídí a směřují celé obrovské ekonomiky!

Centrální banka je ale jiným typem instituce než banka soukromá. Na svou současnou pozici se Lagardeová nedostala díky odbornosti, ale díky politice. Jako neekonom je proto ochotna podepsat i věci, které by ekonom nikdy nepodepsal, protože jí nemohou dojít souvislosti. Vzdělání a praxe jsou zkrátka důležité. Jinými slovy, problém moderních centrálních bank je, že je nevedou bankéři s perfektními znalostmi monetární teorie, ale politici.

Vidíme to i u nás. Když centrální bankéř opustí funkci, neodchází do soukromé sféry na srovnatelnou pozici, jakou měl v centrální bance. Nestává se z něj ředitel komerční banky, ale často je z něj de facto poradce pro výklad regulace centrální banky. Trh si necení centrálního bankéře jako měnového experta a manažera, ale jako člověka, který má konexe.

A tak se mohlo přihodit, že ačkoli dokonce i sám MMF v roce 2019 očekával nejslabší růst planety od krize v roce 2009, úrokové sazby ECB byly rekordně záporné coby výraz bezprecedentně velké snahy vybudit hospodářský růst. To je přeci úplně popletené: Čím víc se centrální banka snažila povzbudit růst a čím zápornější úroky kvůli tomu měla, tím pomaleji ekonomika rostla, neboli tím méně to fungovalo – a přesto nikoho v centrální bance ani nenapadlo, že něco dělají špatně, a zkoušeli to dál, jen houšť a větší kapky!

A jak to v roce 2020 dopadlo a jak se to celé zhroutilo jako domek z karet, dnes víme všichni. (Ale dalo se to zase dobře hodit na pandemii.)

Záporné úroky jsou dnes ve světě všeobecně přijímány nikoli proto, že by dávaly smysl, ale proto, že je schvalují lidé, kteří jim nerozumí nebo mají vlastní politické cíle. Dokud se aktuální liberálně-levicová politická vlna nepřežene, záporných úroků se nezbavíme.

Neboli účty v bankách budou ztrátové. Penzijní fondy budou ztrátové. A konkurenceschopnost celé Evropy půjde do kopru.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

NextBlog

Na nextBlogu naleznete nejen aktuální postřehy ze světa financí, ale téže zajímavé odkazy na věci, které nás zajímají a baví. Doufáme, že Vás budeme nejenom informovat, ale i bavit a téže vzdělávat.