Ženy diskriminovány nejsou

Zpráva, která se tento týden v českých médiích objevila, mne poněkud znejistila. Firma Procter & Gamble odstraní z obalu hygienických potřeb Always symbol Venuše používaný pro označení ženy.

Firma tím reaguje na požadavky aktivistů z řad lidí s „odlišnou genderovou identitou“, například transsexuálů. Podle těchto aktivistů prý „…ne všichni menstruující jsou ženy, a ne všechny ženy menstruují“. Uvedený symbol prý může transsexuálům způsobovat „nepříjemné pocity“. Se zprávou přišel server CNN a další světová média ji briskně převzala.

Má nejistota se týkala optimálního postupu: Měla bych nyní pokrokářsky-liberálně manželovi nakoupit vložky, když jsem se dozvěděla, že ne všichni menstruující jsou ženy? Nebo mám zpátečnicky-konzervativně po Gillette zbojkotovat i Always, když jsem se dozvěděla, že vykazuje nulové procento rozumu?

Žiju v přesvědčení, že rozum je tím, co svět žene dál, co nás posunulo ze stromů k výrobě raketoplánů, co nás od zaříkání felčarů posunulo k antibiotikům. Značná část dnešního světa, zdá se, moje přesvědčení nesdílí. Od rozumových schopností a racionality se čím dál víc obrací k emotivním ideologiím.

Ideologiím, které zpochybňují vše, co pro mě je dané a bezpodmínečné. Tak třeba bezpodmínečná nedotknutelnost soukromého vlastnictví by už neměla platit – Berlín hodlá regulovat nájmy, a tím vám jako majitelům bytů nastavit podmínky, za jakých smíte se svým majetkem nakládat. Rozdělení lidí na muže, ženy, případně ty, kteří se sice narodili jako muži či ženy, ale nejsou se svým tělem spokojení, by už nemělo platit – doktrína genderismu staví pocity nad fyzickou podobu těla a zavádí genderů nespočet.

Naivní by byl, kdo by si myslel, že genderové šílenství zachvátilo jen západní svět. Už dorazilo v plné síle i k nám. Mohla se o tom přesvědčit jedna firma z Rožnova pod Radhoštěm, která v reklamním zpravodaji 6. srpna zveřejnila inzerát s nabídkou zaměstnání, který zněl: „Volná pozice: Všeobecná a finanční účetní.“ Oblastní inspektorát práce pro Jihomoravský a Zlínský kraj usoudil, že z textu vyplývá, že firma hledá pouze ženu, což je diskriminace mužů, a tak udělil firmě pokutu deset tisíc korun.

Zdá se tedy, že i český trh práce odstartoval v rámci genderové modly velké změny. Ostatně mnoho lidí dlouhodobě tvrdí, že prý muži a ženy mají rozdílné odměňování a ženy jsou prý platově diskriminovány… Zdánlivě k tomu mají důkazy. Už v říjnu 2018 se provalilo, že umělá inteligence zabudovaná v náborovém systému americké společnosti Amazon „nemá ráda“ ženy, což – nepřekvapivě – způsobilo skandál. Umělá inteligence se totiž naučila, že muži lépe vyhovují požadavkům společnosti. Za některá slova v životopise strhávala body. Nejhorší bylo, když žena uvedla, že vyhrála ženský pohár v šachu. Feministky tím dostaly nabito v argumentaci, proč je svět nespravedlivý a machistický.

K „A“ už ale nebylo mediálně řečeno „B“. Je vysoce pravděpodobné, že kdyby umělá inteligence nebyla nasazena v náborovém systému Amazonu, nýbrž v náborovém systému porodních asistentek, sociálních pracovnic či letušek, muži by si nejspíš neškrtli, a to ještě drtivěji, než jak byly „diskriminovány“ ženy u Amazonu. Ale pochybuji, že to by vzbudilo rozruch. Taktéž si nejsem docela jistá, zda by se ženy bouřily, pokud by umělá inteligence při náboru kanadských dřevorubců preferovala muže.

Mzdová nerovnost mužů a žen je totiž přirozená. Neplatí však u všech profesí stejně, někde je převrácena naruby. Například některé segmenty hereček a modelek jsou lépe honorovány než muži. Nevím o tom, že by se těchto mužů někdo zastával. Bere se to jako přirozený vývoj.

Umělá inteligence je „kupodivu“ velmi chytrá a na rozdíl od většiny lidí umí statistiku. Překvapivě právě to v hyperkorektní době může být jejím problémem. Je totiž až příliš pravdomluvná: Umělou inteligenci proto jako poradní nástroj vypnuli u některých amerických soudů, když se ukázalo, že na základě zkušeností z minula a znalosti pravděpodobnosti dopředu předpokládala větší recidivu u černochů než u bělochů. Ne každý statistický jev se prostě sluší komentovat nahlas, byť je podložený statisticky. A tohle hyperkorektní manipulování statistiky se zatím umělá inteligence nenaučila.

Faktem je, že to, že jsem ženská, se už několikrát stalo „kvalifikací“ k tomu, aby po mně někdo něco na poli businessu chtěl. Typicky přednášky nebo pozvání do různých médií. Má vrozená exemplární lenost mi vždy velela pokusit se místo sebe nastrčit kolegu či manžela; ale bylo mi řečeno, že „potřebují ženskou“. A nepochybuji, že jsou profese, kde by to fungovalo zase obráceně, jenom jsem se s nimi zatím míjela.

Z ekonomického pohledu je totiž „nerovnost“ mužů a žen logický nesmysl. Pokud by ženy nabízely stejný výsledek za méně peněz, nikdo by muže nezaměstnal. Koupíte si snad kuchyňského robota, který je ve všech ohledech stejný jako jeho konkurence, vypadá stejně dobře, má stejnou výdrž, pouze je dražší? Ne? A tím jsme si už vlastně odpověděli, jak je to na trhu práce.

To, že má žena stejné vzdělání jako muž, ještě neznamená, že si z pohledu zaměstnavatele zaslouží stejnou odměnu. Ani dva muži se stejným vzděláním nemají obvykle stejnou mzdu. Někdy se stane, že i člověk s nižším vzděláním přináší vyšší přidanou hodnotu pro zaměstnavatele. Tak to prostě je. A pokud je například stejně vzdělaná žena ochotná strávit v práci třeba míň přesčasových hodin než muž, pak přináší zaměstnavateli menší hodnotu, takže si z jeho pohledu zaslouží menší plat.

Ne, ženy jako pohlaví diskriminovány nejsou. Nebo přesněji řečeno – pokud v některých jednotlivých případech jsou, pak v jiných jednotlivých případech jsou diskriminováni zase muži, takže těžiště se nevychyluje. Diskriminována je však drtivá většina lidí na úkor té menšiny, která se rozhodla udělat si z genderových témat byznys. Která se rozhodla na zbytečná a umělá témata, po kterých by normálně neštěkl pes, čerpat veřejné peníze, které odvedli na daních a předtím vydělali svou produktivní prací podnikatelé, živnostníci i zaměstnanci.

(V textu jsou využity pasáže z knihy Pikora & Šichtařová: S androidkou v posteli)

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Kde asi soudruzi dělají s eurem chybu?

V posledních dnech jsem si mnohokrát vzpomněla na okřídlenou hlášku: Kde asi soudruzi udělali chybu? To když hned z několika různých pikantních míst přišla kritika hospodářské politiky eurozóny.

Ozvala se v uplynulých dnech Deutsche Bank, která by – coby svým způsobem „podřízená“ Evropské centrální banky – měla držet ústa. Ozval se šéf Erste Group. Ozvala se kritika z vlastních řad od jednotlivých centrálních bankéřů. Už v minulosti se ozvali sami „zakladatelé“ či myšlenkoví otci eura. Pusu na špacír si pustil německý tisk, jindy velmi loajální „evropským hodnotám“. Ti všichni čím dál víc rebelují… v podstatě proti euru. Ačkoliv většinou volí diplomatičtější slovník a místo o euru mluví o špatné měnové politice. Což jest ovšem jen vznešenější název prakticky pro totéž.

Leckterému našinci to jistě nedává smysl. Vždyť to pořád slyšíme: Že je škoda, že už taky nemáme euro. Že včera bylo na jeho přijetí pozdě. Hm. Takže já vám řeknu jiný příběh.

Během posledních deseti let používaly centrální banky všeliké podivuhodné a ještě podivuhodnější experimenty k rozpohybování ekonomik. Zpočátku to ještě občas a někde nějaké efekty mělo, i když s vedlejšími problémovými účinky. Mezi tyhle obskurní experimenty patřily zejména tři vzájemně provázané a svým způsobem neoddělitelné praktiky: Zaprvé nafukování množství peněz v oběhu, zadruhé snižování úrokových sazeb do záporných hodnot a zatřetí zestátňování soukromého sektoru tím, že centrální banka jeho akcie jednoduše koupí.

Jenomže po roce 2008 se tyhle praktiky rozběhly na dosud nevídané obrátky – a nic. Nulový efekt. Mezi námi, má to jednoduché vysvětlení, které socialisté nechtějí a snad ani nemohou vidět: Tam, kde je ekonomika tak zoufale vychýlena z rovnováhy, kde nezkrachovaly již neefektivní a zastaralé provozy, tam zkrátka není dost investičních příležitostí. I když lidé mají peníze, nemají je k čemu použít, nemají do čeho investovat, protože vše je nějaké staré, zatuchlé, neefektivní, málo výnosné, zkrátka nepročištěné ekonomickým poklesem. Ekonomika se tedy nemůže rozhýbat, ať je v ní peněz, kolik chce, protože když nezkrachovalo to staré, nejsou volné kapacity na to, aby vznikalo něco nového. Takže už nehraje roli, kolik peněz do ekonomiky ještě nasypeme, jak moc záporné jsou úroky, kolik soukromých akcií centrální banka koupí – fungovat to prostě nemůže tak jako tak.

Celé je to jen útěk k socialistické víře, že osvícený soudruh v centrální bance uřídí ekonomiku lépe než trh se všemi informacemi, které soudruh nemůže nikdy mít. A právě takových soudruhů jsou aktuálně Evropská centrální banka, Evropská komise i Evropský parlament plné.

Ale nechme teď stranou důvody, proč to už nefunguje. Podívejme se na to obrácenou optikou. Představme si, že jsme takovým sociálním inženýrem, který hluboce věří, že je chytrý a neomylný, že skupinový cíl je víc než individualita, že osvícený jedinec je víc než neviditelná ruka trhu, tudíž ekonomiku lze řídit, a lze ji dokonce řídit dobře.

Když se pokusím do kůže takového člověka vžít (byť je to pro mě těžké), zažívám neskonalý úžas, jak je možné, že to, co v minulosti fungovalo, najednou nefunguje. Musím nutně dojít k názoru, že to, co dělám, dělám málo razantně, že peníze, které buldozerem hrnu do ekonomiky, tam hrnu málo. Kdybych peněz hrnula ještě víc, muselo by to „přece“ fungovat. A vedlo by mě to k nápadu ještě přitvrdit.

Co takhle třeba vrtulníkové peníze? Zjednodušeně jde o představu, že nad státem létá vrtulník a sype na lidi bankovky, každý si posbírá plnou náruč a potom – v nadšení, že tak snadno zbohatnul – je spěchá rozfofrovat do nejbližšího obchodu. Tím se ekonomika – tedy aspoň dle představy oněch sociálních konstruktérů – rozpohybuje. V praxi by se to samozřejmě nedělalo skrze vrtulník, ale třeba tak, že každému by najednou na jeho účtu v bance naskočil nějaký obnos. Jenomže vrtulníkové peníze jsou „fiktivní“. Nejsou podložné žádnou existující službou, žádným zbožím, žádným majetkem, žádným zlatem či prací. Všichni jsme pořád stejně bohatí – či chudí, chcete-li. Jenom se stávající bohatství v zemi najednou rozpočítá mezi víc peněz, tedy za víc peněz si lze koupit pořád stejně. Tedy peníze ztrácejí svou hodnotu. Je to jen fiktivní dar. Ale socialista si opravdu myslí, že rozdávání fiktivních peněz, za které si nelze koupit víc, je způsob, jak ekonomiku oživit.

Co takhle ještě zápornější úrokové sazby? Co třeba čím bohatší klient, tím zápornější? Koneckonců co má taková nemrava nemravná mít hodně peněz, když někdo jiný jich má málo? (Nesmysl? Tak to vám asi jen něco z posledních týdnů uniklo.) Takže budeme decimovat ty jediné schopné, kteří ještě jsou schopni vyrábět a vydělávat a mají dost peněz na to, aby si je uložily do bank – a úvěrovat za nulové úroky budeme ty, kteří vyrábět schopní nejsou a přežívají jen díky permanentní úvěrové lince. Socialista si opravdu myslí, že pokutování fungujících podniků a držení neschopných při životě je způsob, jak přimět ekonomiku růst.

Co takhle ještě větší zestátňování? Když už centrální banky nevěděly, jakými dírami ještě sypat peníze do ekonomiky, napadlo je, že budou vykupovat od bank soukromá aktiva – včetně akcií – a bankám za ně platit. Tím se objem peněz v oběhu ještě víc nafoukne, nafoukne to uměle ceny akcií a současně to zestátní dosavadní soukromé akciové společnosti. Do největší absurdity to zatím dohnali v Japonsku, kde japonská centrální banka drží dosud největší podíl akcií soukromých podniků ve svých rukou. A ano, socialista si opravdu myslí, že tím, že podniky bude vlastnit nikoliv ten, komu záleží na jejich ziskovosti, nýbrž stát, kterému záleží na volebních výsledcích, může ekonomiku oživit.

Nápadně to všechno připomíná knihu Vedlejší účinek smrt. Není to nějaká fikce. Je to realita dnešní eurozóny, která od září 2019 vstoupila do nového levelu v hysterické hrůze z toho veskrze normálního faktu, že do Evropy opět – tak jako pravidelně už stovky let – přichází obvyklá a veskrze potřebná recese.

Samozřejmě, že tohle decimování toho, co dosud funguje, nemůže trvat věčně. Nemůže trvat dokonce ani desítky let. Jinak by prostě přestaly existovat všechny soukromé podniky a opět začaly existovat jen státní. Takže centrální banky a státy se jednou musejí přestat chovat jak hlupáci, jinak položí kapitalismus. Pokud tedy v eurozóně ještě lze o nějakém mluvit.

Nepochybuji sice o tom, že v určitém bodě se dějinné kyvadlo zase začne vracet. Ostatně východní blok se taky v jednu chvíli rozpadl, protože to všechno ekonomicky zkolabovalo. Ale vůbec nemám chuť prožívat druhou antikomunistickou revoluci na vlastní kůži – to ji fakt raději budu pozorovat z té svobodnější strany železné opony. Proto euro nebrat. Jeho tvůrci to sice nezamýšleli, ale vymklo se jim to z rukou: Bohužel euro se stalo nástrojem pozvolné socializace zemí, které ho akceptovaly.

(V textu jsou využity pasáže z knihy Pikora & Šichtařová: S androidkou v posteli)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

A kolik svých úředníků si živíš ty?

Nápady státu řídit chod světa bývají blbé a blbější. Nápad, se kterým se vytasil zhruba před týdnem, je z té kategorie třetí; jest z nápadů nejblbějších.

Státu vadí, že na sociálních sítích existuje „skrytá“ reklama. A tak jí vyhlásil boj. Rozumějme: Vadí mu, že prodavač housek so domluví s youtuberem, youtuber před kamerou zbaští housku, prohlásí, že je to na nej-úúú-žas-něj-ší houska v okrese, vyvěsí to na Youtube a za to dostane od prodavače housek ještě rohlík.

Ano, dohoda youtubera s prodavačem je jejich soukromá věc, nikomu do ní nic není. Jo, je to pro každého výhodné: Prodavač prodá víc housek, youtuber si tím vydělá na rohlík a ten, kdo se na video bude mít zájem podívat, se dozví, že tam a tam mají takové a makové housky, o jejichž existenci by jinak nejspíš netušil. Ne, nikdo nikoho nenutí se na to dívat. A ne, vážně nechápu, proč by někomu mělo vadit, že se dva lidé spolu domluví a udělají byznys. Takže všechno v cajku.

Až na to, že státní aparát má takovou podivnou a veskrze odpudivou vlastnost: úspěch a soukromé dohody mu vadí. Jakmile někde vyčenichá úspěch a soukromé obchodní dohody, hned je touží pokazit. To aby nikdo nevyčníval, aby za každý projev svobodného podnikání musel zaplatit. A to vše pod rouškou údajně šlechetných pohnutek:

Tak například řekne se, že skrytá reklama může ohrožovat mladistvé, protože považte tu hrůzu, co kdyby ji náhodou nerozpoznali?! Co kdyby si snad konzumenti videí mysleli, že našemu youtuberovi propagovaná houska vážně chutnala! A protože takové matení nevinných spotřebitelů nelze připustit, ochráníme je tím, že „skrytou“ reklamu raději rovnou zakážeme.

Ale nenechme se mýlit, o žádnou ochranu spotřebitele tu ve skutečnosti nejde. Ba právě naopak. Budeme tím jen vychovávat tupé nemyslící stádečko, které naprosto odnaučíme jakémukoliv kritickému myšlení. Stádečko, které bude tak chráněné, že se odnaučí reklamu samo rozpoznat. To ovšem státu dokonale vyhovuje; pro státní aparát není moc výhodné, když lidé myslí. Státu vadí skrytá reklama ne proto, že by měl takovou péči o občany, ale spíš proto, že co je skryté, to se nedá zdanit.

A tak se nám tu tedy stát stále snaží vnutit představu, že obchod je něco nemravného. Že obchod – tedy peníze – tedy prosperita – tedy zlepšování životní úrovně, jsou něčím, o čem se nemluví, za co bychom se snad měli i stydět a schovávat to. A ještě se takovou sprostou lež nestydí prosazovat s tónem a pocitem jakési etické nadřazenosti. A tak ministr průmyslu Karel Havlíček prohlásil, že by mohl vzniknout nový úřad, který by se skrytou reklamou na internetu bojoval. V hledáčku jsou především youtubeři.

Jojo, úřadů není nikdy dost. Půjde-li vývoj takhle dál, jednoho dne bude úřadů víc než soukromých firem. Státních úředníků bude víc než lidí v soukromém sektoru. Stále víc úředníků, kteří negenerují žádnou hodnotu, pouze komplikují život těm, kteří ji tvoří, se nechává od podnikatelů a zaměstnanců živit. Až se nutně jednoho dne musíme dostat do bodu, kdy těch, kdo hodnoty vytvářejí, bude tak málo a budou tak zdecimovaní těmi, kdo se nechávají živit, že celá tahle konstrukce klekne.

Dám vám kvízovou otázku. Uhádnete, u jakého pojmu Wikipedie uvádí následující definici?

„Způsob soužití dvou organismů, z nichž první organismus využívá druhý organismus. První organismus se může živit tkáněmi hostitele či jinak profitovat z druhého organismu a snižovat přitom jeho biologickou zdatnost.“ Až do úplné likvidace, dodávám.

To je, pěkně prosím, definice parazitismu. A každý nový úředník, každý další úřad, víc a víc parazituje na lidech, kteří vytváří nějaké hodnoty a kteří celý ten cirkus živí.

A protože opakovaná lež se stává v očích mnoha lidí pravdou, dneska se už málokdo upřímně pozastaví nad tvrzením, že „reklamu na internetu musíme regulovat a musíme za tím účelem vytvořit nový úřad“. Lidem už dneska ani nedochází, že vztah mezi soukromým a veřejným sektorem je analogický vztahu hostitelského organismu a parazita. Myšlení bolí, a tak se nemalá číst lidí prostě smířila se stavem věcí.

A tak se mohlo přihodit, že nejmenovanou paní ministryní práce a sociálních věcí se v Česku stala dáma, která se pyšní zahraničními vysokoškolskými ekonomickými studii, ale přitom je schopna myslet si takovou nebetyčnou pitomost, jako že když přidáme na platu státním úředníkům, tito úředníci odvedou víc na daních, tudíž státní rozpočet bude stále bohatší. Což je asi na takové úrovni jako tvrdit, že čím víc budu chlastat, tím víc zálohovaných lahví budu vracet, takže tím budu bohatší a budu si moct kupovat víc špiritusu… A polopaticky to demonstruje kvalitu některých vysokoškolských oborů a z nich vycházejících diplomů.

(Tento text využívá pasáže z knihy Pikora & Šichtařová: S androidkou v posteli)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Proč chtějí vzít batolatům pohlaví?

Mysleli jste si, že svět dosáhnul vrcholu svého blouznění, když přišel se 64 pohlavími? Tak to jste měli slaboučkou fantazii.

Ministerstvo práce a sociálních věcí se vytasilo třicetistránkovou příručkou pro provozovatele takzvaných mikrojeslí. Příručka obsahuje instrukce, jak batolátkům vymýt mozek a udělat jim binec v jejich pohlaví. Nabádá k tomu, aby se během her „potíralo rozdělení na muže a ženy“. Aby se klukům stejně jako holčičkám dávaly panenky a holkám zase autíčka. V příručce se uvádí: „…rozdělování (podle pohlaví) … utvrzuje děti ve stereotypním vnímání, že dívky a chlapci se na něco hodí víc jen na základě jejich pohlaví…“ A v podobném duchu se to táhne dál.

Dokument by sice neměl být závazný, ale jak známo, když něco vydá ministerstvo, úředník, který je papežštější než papež, si to přežvýká po svém. Doporučením to vždy začíná. A povinností to dříve či později skončí. Už slovo „doporučení“ v sobě obsahuje fakt, že stát něco preferuje. Neboli že se domnívá, že smazání pohlaví je lepší.

Logicky se nabízí vpálit ministerstvu, že jsem ani jednou nepozorovala, že by si moje dcera dobrovolně vybrala ke hraní autíčko či samopal, stejně jako kluk si nikdy nevybral barbínu. Ale k čemu? To přeci každý normální člověk ví. Je zbytečné třepit si ústa takovými provařenými námitkami. Mohli bychom se jistě sarkasticky ptát, jak je to možné, že nejspíš úředník nikdy neviděl novorozence, když se domnívá, že jsou různá pohlaví jaksi stejná. Ale nač? Však on ho zajisté viděl.

Mohli bychom se tvářit ještě kapku sofistikovaněji a začít trousit jedovaté poznámky, že muži jaksi neznají premenstruační syndrom, tudíž jsou méně náladoví, tudíž se v průměru víc hodí na manažerské pozice než dámy. Nebo že je dobře známo, že ženské oko dokáže odlišit mnohem víc barevných odstínů než mužské, zato se jeho majitelka dokáže dokonale ztratit i na parkovišti. Nebo že ženy v průměru vládnou větší ukecaností, tudíž se víc hodí do služeb, které jsou v kontaktu s lidmi. A co si budeme povídat, kdo by preferoval porodního dědka nad porodní bábu?

Ale je to zbytečné, zbytečné, zbytečné. Normální lidé tohle všechno vědí. A takzvaní „progresivisté“ patrně vědí, ale nedbají. Takže, popravdě, mi mnohem víc haraší v hlavě jiná otázka: PROČ?!

Proč mají „progresivisté“ takovou potřebu dělat dětem guláš v jejich identitě a tvrdit jim, že „gender je fluidní“? Proč je tak nevýslovně iritují básničky o maminkách – ženách a tatíncích – mužích? Proč stejný druh lidí zbožňuje a hájí Grétu, jejíž loutkovodiči v podstatě vyzývají k diktatuře? Proč stejný typ lidí je ochoten uvažovat o tom, že se (pro začátek) ve školních jídelnách zakáže maso? Proč tihle lidé obyčejně hájí norský Barnevernet a byli by nejraději, kdyby se zavedl i u nás? Proč tihle lidé tak agresívně prosazují zastavení klimatických změn za každou cenu, ať je tou cenou klidně třeba návrat na stromy, jako kdyby snad změny byly zastavitelné? Proč se všichni ti, kdo měli v uplynulém týdnu potřebu vymezovat se vůči Karlu Gottovi v ne zrovna šikovnou chvíli, rekrutovali právě z těchto „progresivistů“? Proč téměř všichni z nich milují Václava Havla? V čem to kurník vězí, že všechna tahle témata spolu evidentně nějak zapeklitě souvisejí, ačkoliv pro pozorovatele z cizí planety je nespojuje nic? Jak je možné, že dopředu víte, že když jedna osoba bude hájit Barnevernet a zákaz spalovacích motorů, bude u ní taky z nějakého podivného důvodu zvýšená pravděpodobnost, že bude podporovat indoktrinaci batolat militantním feminismem??

Dlouho jsem si nad tím lámala hlavu. A došla jsem k závěru, který se „progresivistům“ nebude líbit. Myslím, že je to zapšklost. Odpor k životu. Myslím, že jimi cloumají veskrze negativní emoce a permanentní ukřivděnost. Pocit, že oni přeci mají nárok na štěstí, ale šťastní nejsou. A že za to mohou „ti druzí sobci“. Proto své negativní emoce, svůj pocit ukřivděnosti, svou úzkost ze života, šíří jako virus dál.

Přemýšlím, v jakých chvílích se cítím šťastná. A napadají mě samé věci, které se do dnešního stavu světa nějak nehodí. Líbí se mi obléknout si šaty, ve kterých nikdo nebude na pochybách, který gender jsem. Líbí se mi naložit do auta šest dětí – považte, taková neekologičnost! Jsem šťastná, když mohu sešlápnout pedál u svého dieselu až na podlážku, pustit si na plné kule tvrdou hudbu a řezat zatáčky. Dojet si do vedlejšího města a nechat si od manžela objednat šťavnatý steak přes celý talíř. Královsky se bavím, když se k nám připojí přátelé a já si s nimi mohu vyměňovat neslušné dvojsmyslné narážky. Wow, tohle je život! Jo, jsem šťastná, když dělám všechno to, čím progresivisti opovrhují. Nemám výčitky svědomí, že jsem ráno zdlábla dozlatova opečenou slaninu, nemám problém nechat si od muže podržet dveře. Nemám problém s prosperitou civilizace – dejte mi technologii a jeden pevný bod a pohnu světem.

Progresivisti všech zemí, trhněte si nohou. Vaše činy jsou motivovány frustrací a zapšklostí. Tu pravou radost ze života nikdy nepoznáte.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Klimanáboženství nás vychází zatraceně draho

Bývaly doby, kdy v čele centrálních bank stáli ekonomové a bankéři. Banku bank vedli nejlepší z nejlepších. Potom se něco změnilo.

Je těžké vystopovat začátek… ale jednoho dne zkrátka už nebylo možné říct, že centrální banky vedou ekonomové. Nebo bankéři. Jejich místa se začaly rozdávat jako trafiky. A vznikl problém. Docela slušný problém.

Protože politici v čele centrálních bank se prostě začali chovat…no, jako politici. Jako oportunisti. Jako politik, který nahrává jiným politikům, kteří mu tu trafiku věnovali.

Centrální banky byly kdysi designované tak, aby byly jakousi racionální protivahou politickým vykukům. Hlasem rozumu tam, kde politici hýří emocemi. Aby měnovou politikou byly schopny napravit to, co politici rozpočtovou politikou zkaňhali. Jakmile se ale ti samí politici a neekonomové dostali do centrálních bank, banky přestaly být nezávislé. A místo aby tvořily hráz poltickým skopičinám, začaly je naopak podporovat.

Kterak se to projevuje? Tak třeba tak, že politik má hrůzu ze slova „pokles“, protože – jak známo – ten se při volbách moc nehodí. Tudíž politik v čele centrální banky nikdy nesmí připustit, aby ekonomika statisticky poklesla. Je potřeba za každou cenu problémy ekonomiky maskovat. Zatloukat, zatloukat, zatloukat! A když už to vypadá moc okatě, tak se vymluvit třeba na CO2 a klima nebo nějaký jiný blud, to je teď v módě, a zatloukat ještě víc.

Kterak se dá zatloukat, že ekonomika má problémy? Asi takhle:

Pamatujete před rokem 2008 záporné úrokové sazby?

Pamatujete před rokem 2008 v západním světě nenápadné zestátňování soukromého sektoru tím, že by centrální banky skupovaly akcie soukromých podniků?

Pamatujete před rokem 2008 otevřený tisk peněz?

Pamatujete před rokem 2008 nepokryté zachraňování celých států před bankrotem tím, že by centrální banky otevřeně tiskly peníze a za ně vykupovaly dluhopisy bankrotujících zemí?

Pamatujete před rokem 2008, že by centrální banky zcela vážně uvažovaly o scénáři takzvaného shazování peněz z vrtulníku?

Ne?! No tak to je to ono – ekonomika je dnes prostě celosvětově jinde než před rokem 2008.

Ano, charakter ekonomiky se v průběhu poslední „přiznané“ recese naprosto změnil. Generace dnešních třicátníků v podstatě už ani neví, jaké to je platit za úvěr „normálně vysoké“ úrokové sazby – míněné takové, jaké se platívaly předešlých sto let. Ovšem tohle všechno jsou pouze přístroje, které drží kolabující ekonomiku při životě. Na papíře vykazujeme růst HDP – a o to socialistickým politikům v čele centrálních bank jde. V realitě ale ekonomiku už nelze od přístrojů odpojit: Zkuste naráz zvýšit úroky na normální 3 procenta, přestat tisknout peníze, přestat vykupovat dluhopisy evropských zemí – a do dvou měsíců tu máte totální platební neschopnost bank, podniků i domácností.  Nejdřív v eurozóně, za chvíli v celé EU.

Jak moc úspěšně se daří maskovat pokles HDP? Celkem hodně úspěšně – plus mínus autobus možná tyhle zběsilé politiky dokázaly opticky, na papíře, „vygumovat“ zhruba každý druhý až třetí pokles HDP. Je to jednoduchá matematika. Od roku 1854 do začátku 90. let 20. století fáze hospodářského růstu v jednom opakování hospodářského cyklu trvala zhruba 40 měsíců. V posledních letech se ale tato fáze dramaticky prodloužila a běžně trvá 80 i 120 měsíců! Dokonce se už objevil i pojem „supercyklus“. Na to se dá dívat buď optimisticky tak, že prostě ekonomika se nějak vnitřně změnila a holt se nám daří víc než kdykoliv v historii… anebo můžeme pojmout podezření, že je to právě (minimálně částečně) důsledkem urputné snahy vlád a centrálních bank zakamuflovat pokles.

Jenže pokud skutečně je protažení růstové fáze cyklu důsledkem snahy zabránit recesi, pak by to muselo znamenat, že se nerovnováhy v ekonomice natlakovávají dvojnásobně až trojnásobně dlouho než v minulosti. Neboli jsou minimálně dvakrát až třikrát větší. Vlastně v realitě jsou ještě mnohem větší, protože recese, která pak se zpožděním přijde, je opět centrálními bankami zmírňována tak, aby nemohla proběhnout pořádně, tedy aby se naakumulované nerovnováhy nemohly samo-opravit.

Z tohoto pohledu najednou není až tak dobrou zprávou, že aktuální růst, kterým procházejí v roce 2019 USA, je nejdelší v historii! A najednou taky člověk začíná chápat, jak je možné, že globální dluh coby jeden z projevů nerovnováhy za posledních 18 let vzrostl na trojnásobek!

Ale tak jako jsme si před rokem 2008 neuměli představit, že technokraté ve vedení státu vymyslí šílenosti jako záporné úrokové sazby, kdy zrůdně věřitel musí platit dlužníkovi za to, že mu smí půjčit, je také hodně těžké představit si, co se v jejich hlavách může vylíhnout příště. A já mám nepříjemné mrazení, že už se vlastně vylíhlo. A to něco se jmenuje klima.

No ano, zdá se, že PR agentura slečny Gréty z Arku poblouznila dokonce už i politiky v čele centrálních bank. Jak jinak si vysvětlit, že šéfové centrálních bank Velké Británie, Mark Carney, a Francie, François Villeroy de Galhau, napsali otevřený dopis, v němž upozorňují na nebezpečí klimatických změn pro globální ekonomiku. Tvrdí, že klimatické změny ničí infrastrukturu a soukromé majetky, mají negativní vliv na zdraví lidí a snižují produktivitu.

Dovolím si namítnout, že soukromé majetky ničí spíš záporné úrokové sazby centrálních bank… ale mám dojem, že to není to, co centrální banky teď chtějí slyšet. Jejich nová mantra zní: „Emise uhlíku musí během příštího desetiletí ve srovnání s rokem 2010 klesnout o 45 procent, aby byly v roce 2050 nulové. Společnosti musejí z klimatického plánování udělat běžnou činnost.“

Takže pokud jste se před pár dny jen uculovali, jak Gréta se zlobou v očích vyhrožuje na klimatickém summitu, a říkali si, že ještě že my v Česku jsme si zas až tak moc nenechali vyhučet díru do hlavy, možná jste byli vedle jako jedle. Jste třeba farmář a chcete si vzít úvěr na rozšíření stádečka jalovic? Tůdle důdle, krávy jsou neekologické, žádný úvěr nedostanete. Vlastníte malou drogerii a chcete si půjčit pár peněz, abyste zmodernizovali sklad? Smůla, prodáváte neekologické jednorázové plenky. Pitomost? Ale kdeže. Podobné plány se v hlavách politiků v centrálních bankách už rýsují.

(V tomto blogu jsou použity úryvky z knihy Šichtařová & Pikora: S androidkou v posteli, která vyjde v rámci Velkého knižního čtvrtku 17. října 2019.)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Vaše peníze jim vadí

Už dnes slyšíme mnoho argumentů, proč by měly fyzické peníze zaniknout. Boj s terorismem, praní špinavých peněz, kriminální činnost, vyhýbání se daním – to jsou nejčastější pseudoargumenty.

A to jsou ještě lehkým odvarem mnohem šílenějších „argumentů“. Často slyšíme i ryzí absurdity. Mnohé instituce upozorňují, že fyzické peníze nejsou hygienické, a některé dokonce dokazují, že fyzické peníze nejsou ani ekologické! Teď už jen čekám, kdy bude řečeno, že taky fyzické jídlo je neekologické a měli bychom přejít na syntetické amarouny jako ze seriálu Návštěvníci z 80. let.

Protože tady o žádnou hygienu, o žádnou ekologii, dokonce ani o (mnohem snáz uvěřitelné) praní špinavých peněz nejde. Tady jde o mnohem víc. Tady jde, vážení a milí, o legitimizaci krádeže vašich úspor za bílého dne. A lidé se tomu ani moc nebrání.

Lidé totiž nejspíš vůbec nevnímají, že hotovost na rozdíl od bezhotovostních peněz nelze sledovat a dokonale kontrolovat. A o to tu jde. Mnoho lidí si řekne: „A proč by moje platby neměly být sledovatelné? Cožpak mám co skrývat, když nejsem zločinec?“ To je ale chybná úvaha. Člověk vůbec nemusí být zločinec, aby bylo v jeho zájmu mít platby a peníze nevystopovatelné. Proč? Protože zločincem se mohou stát „ti druzí“. A když na to přijde, klidně v některých případech – míněno v některých dějinných obdobích a režimech – i sama vláda a centrální banka. Hned vám vysvětlím, jak to myslím.

Kontrola všech peněz v oběhu a všech plateb totiž ohromně státu i centrálním bankám vyhovuje. Vlastně je to pro ně neodolatelné lákadlo.

U státu je otázka kontroly pohybu peněz asi jasná: Digitální peníze za sebou nechávají stopu. Dají se snadno dohledat všechny vaše příjmy i výdaje. Dá se zjistit, zda platíte daně, zda nekupujete něco zakázaného. Zda nekouříte, pokud by se stát rozhodl zakázat cigarety. Zda nefetujete, když jsou zakázané drogy. Zda si náhodou nekupujete nějaké protistátní letáky, které byste mohli zatoužit ukazovat na náměstí.

Proč by to ale mělo vyhovovat centrálním bankám? No proto, že žijeme ve zvláštní době. Klasická tržní ekonomika byla založena na tom, že v době konjunktury úrokové sazby rostou a v době recese klesají. Jenže během posledních deseti let vstoupily do hry centrální banky a v některých částech světa – třeba v eurozóně – po roce 2008 administrativně poslaly své úrokové sazby až do záporných hodnot. Postavily tak základy kapitalismu na hlavu. A nad celým tímhle systémem mají centrální banky monopol jen tehdy, pokud zcela ovládají všechny peníze – tedy pokud zruší hotovost.

Už koncem roku 2018 se Itálie opět oficiálně ocitla v recesi. Německo v ní patrně je nyní. V takové situaci – tedy když se země dostane do recese – by za „normálních okolností“ bylo třeba snížit úrokové sazby, aby se ekonomice dostalo podpory. Jenže jak ještě víc snížit signální úrokové sazby, když už jsou těsně pod nulou?! Že bychom je snížili třeba na mínus 10 %?

Jenomže kdyby byly úrokové sazby třeba mínus deset procent, kdo by pak dal peníze do banky? Leda idiot, protože by mu v bance mizely. Úrokové sazby proto už nemohou výrazně poklesnout. Mohou být záporné jen v řádu desetinek procenta. A to velký efekt neudělá.

Jinými slovy řečeno: Existence hotovosti až dosud byla víceméně účinnou bariérou proti snížení úrokových sazeb do záporných hodnost. Pokud by totiž úroky byly záporné, tedy pokud byste byli okrádáni při uložení peněz do banky, prostě si peníze v hotovosti vyberete a necháte si je doma v šuplíku. Nejde o to, že dnes je v šuplíku nemáte. Jde o to, že taková možnost existuje a lidé by ji mohli začít využívat, kdyby to pro ně bylo výhodné. Jen tak mimochodem, velmi renomovaný ekonom Hans-Werner Sinn, bývalý předseda Ifo Institutu v Mnichově, je toho názoru, že v případě zavedení záporných úroků pro bankovní klienty by se Německu vyplatilo opustit eurozónu…

Jak z toho ven? Snadno: Vezměte lidem hotovost, aby jinam než do banky peníze dát nemohli! Aby ztráty kvůli záporným úrokům měli povinně! To problém „vyřeší“. Se zrušením hotovosti centrální banka získá nad vašimi penězi totální moc.

Rozumný člověk se ale ani pak nebude chtít nechat okrást. A tak než aby dal peníze do banky a ona mu strhla 10 %, raději si koupí nějaký nesmysl. Třeba nové auto, které nepotřebuje, protože už jedno má. A to je přesně to, co centrální banka chce: konzum, utrácení, rozhazování, konzum.

Tak nesmyslné nákupy vyprovokované jen tím, že si nebudete chtít nechat strhávat peníze na účtu, roztočí kolečka ekonomiky. Co na tom, že ekonomika poroste jen na papíře, že ve skutečnosti o žádný skutečný růst nepůjde, protože se tím nikterak nebude zvyšovat vaše životní úroveň, naopak se bude ještě víc snižovat, protože nebudete mít žádné úspory pro případ nouze, zato budete mít nakoupeno spoustu zbytečného harampádí? Papírově vykážeme růst a uspokojíme ego politika i centrální banky.

Už chápete ten tlak na konec hotovosti? Ale zdá se vám to přitažené za vlasy? Jenomže ono není – a dokonale to dokládá hysterická reakce, kterou evropští politici a centrální bankéři předvedli před pár dny. 12. září prohlásil francouzský ministr financí Bruno Le Maire, že nelze v Evropě povolit libru – plánovanou kryptoměnu Facebooku. Libra prý podle něj „představuje hrozbu pro finanční systém i suverenitu vlád“. Člen Výkonné rady ECB Yves Mersch zase zhruba ve stejnou dobu prohlásil, že libra by „mohla podkopat schopnost ECB stanovovat měnovou politiku“.

Jeden i druhý se ani nenamáhali hledat nějakou zástěrku, jako je třeba oblíbené téma praní špinavých peněz, klima či jiný nesouvisející nesmysl. Prostě natvrdo a popravdě řekli, že libra je „hrozbou“ pro centrální banku i vlády. No jasně. Protože jaká by byla naprosto racionální a logická reakce lidí, kdyby na ně byly uvaleny záporné úrokové sazby a zároveň byla zrušena hotovost? Masově by nakoupili dolary, zlato… nebo právě kryptoměny. To „nelze“ připustit.

Mimochodem, ani zákaz držení fyzického zlata není žádnou fantasmagorií. V USA k tomu došlo v roce 1933. Tehdy prezident Roosevelt nařídil zabavení zlata ve vlastnictví firem i občanů. Historie má malou fantazii, historie se pořád jen opakuje.

Vsadím boty na to, že tohle poměrně socialisticky uvažující pan Zuckerberg nedomyslel, když uvažoval o libře. Asi ho ani nenapadlo, že v Evropě narazí jen proto, že zkříží plány na zrušení hotovosti ještě mnohem větším socialistům…

(V textu byly použity úryvky z připravované knihy S androidkou v posteli (Šichtařová & Pikora), která vyjde v rámci Velkého knižního čtvrtku 17. října.)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Vzhůru k likvidaci planety

Dostala jsem upřímný strach. A měl by ho dostat každý, kdo si přečte řádky, které se objevily na českém internetu a jsou jen jedny z mnohých v podobném duchu:

„Naše planeta je v plamenech. Dopady klimatické katastrofy nabírají reálné kontury a stále více lidí propadá tváří v tvář ekologické krizi depresím, environmentálnímu žalu a panice. Vznikají masová hnutí žádající hluboké strukturální reformy, většina politiků však na tyto požadavky reaguje pokryteckou rétorikou, kterou nelze považovat za nic jiného než výsměch….“

Mám strach z toho, že rudí se přebarvili na zelené. Že jejich myšlenky a záměry jsou stejně nekalé jako dřív.

Ne, fakt se nebojím, že by planeta shořela. Zatímco alarmisté alarmují, jak se plochy spálenišť rozšiřují, NASA v roce 2015 oznámila, že od roku 2003 do roku 2015 rozloha spálených ploch klesla o 25 %. 20. srpna tohoto roku k tomu pak zveřejnila dodatek, v němž potvrzuje, že trend poklesu spálených ploch pokračuje.

Ne, nebojím se ani o amazonské lesy. Mrzí mne sice, že jich možná bude míň, ale zatímco alarmisté ječí, že Amazonie je „plícemi planety“, produkuje 20 % kyslíku v atmosféře a bez ní se div neudusíme, jiní environmentalisté upozorňují, že to, co prales vyprodukuje, také sám spotřebuje, takže k vyšší koncentraci dýchatelného kyslíku nikterak nepřispívá.

Ne, nebojím se odlesňování, kterým alarmisté hrozí. Protože o co víc pralesů kvůli změně klimatu potenciálně zanikne, o tolik víc tajgy či tundry pocítí oblevu. NASA oznámila, že zalesnění planety se dokonce od roku 2003 zvětšilo.

Fakt se nebojím nedostatku potravin, ačkoliv pole mírného pásma budou horkem vyprahlá. O co víc se v horkých oblastech rozšíří polopoušť, o to víc se na severu v dřívější tundře rozšíří orná půda. Grónsko odvozující své jméno ze slov Green-land, zelená-země, se znovu zazelená.

Nebojím se oteplení. Kdysi bylo takové vedro, že Antarktida, ačkoliv už byla na globusu téměř na svém dnešním místě, byla zelená a proháněli se po ní dinosauři. Alarmisté by řekli, že ekosystém je v takovém skleníkovém efektu „rozvrácený“. Ale ti antarktičtí dinosauři se podle všeho měli docela slušně k světu. Je to jen úhel pohledu. Těm dinosaurům by se nejspíš zdálo, že v rozvratu jsme dneska: No považte tu hrůzu, Antarktida je pod sněhem! Holt budu muset na zahradě začít pěstovat subtropické rostliny.

A víte co? Nebojím se dokonce ani toho, že bychom se utopili v plastech. Jak informovala mezi jinými třeba i Česká televize (!), japonští vědci objevili díky výzkumu bakterií enzym, který dokáže plasty rozložit na snadno recyklovatelné „drobky“. Tomu se, pěkně prosím, říká pokrok.

Pokrok funguje asi takhle: Nejprve se zdálo, že fosilní paliva nás drží v šachu, a až dojdou, budeme nahraní. Pak se objevila technologie frakování, a náhle bylo fosilních paliv na další desítky let. A pak se rozšířily obnovitelné zdroje energie, a o ona fosilní paliva už nikdo možná ani nebude stát. Zrovna tak se zdálo, že plasty nás zasypou. A pak se našel enzym, který namísto rozkladu trvajícího čtyři století si s tímtéž poradí za pár dnů…

Jenomže, holenkové, aby mohl být pokrok, musí být prosperita. Ráčejte si povšimnout, že s vynálezem obnovitelných zdrojů přišli v poněkud bohatších zemích než dejme tomu v Súdánu. Enzym rozkládající plasty objevili vědci v Japonsku, nikoliv v Afghánistánu. A koneckonců jak NASA odůvodnila fakt, že klesají plochy spálenišť? Zdůvodnila to urbanizací a hospodářským růstem. Prosperita totiž umožnila lepší boj proti požárům.

Myslíte, že ekologičtěji se chovají třeba takové Švýcarsko, Německo, Británie – anebo Čína, Severní Korea a Bangladéš? Že první trojice zemí? A víte proč? Protože jsou bohatší. Ona totiž ekologie něco stojí. Jak státní kasu, tak i domácí rozpočet. A když někdo nemá co do huby, sotva ho bude pálit, že odhodí do křoví PET lahev. Bohatství je jedinou cestou k ekologii.

A povšimli jste si, kam nás ženou ekologičtí alarmisté ohánějící se rostoucími spáleništi, které nerostou, plícemi planety, které nejsou plícemi, a hladem v důsledku horka, který není hladem? Ženou nás k bídě. Uvalili na evropské automobilky regulaci, která je v rozporu s fyzikálními zákony, takže evropský průmysl může kráčet do kopru. Zavírají jízdní pruhy, aby doprava nejela, nýbrž stála (a čoudila a zvyšovala tak emise), takže místo aby lidé mohli pracovat, stojí v zácpě. Místo aby podporovali vzdělání, abychom měli dost vědců objevující enzymy pro rozklad plastů, podporují záškoláctví, abychom měli dost stupidních jedinců, kteří skočí na každou báchorku o planetě v plamenech.

Zelení nás pod záminkou ekologie ženou programově k chudobě, která je hrobem ekologie. Zrovna jako nás pod záminkou odstranění chudoby k chudobě dohnali rudí. Jsou totiž úplně stejní. Ale proč?! Co koho vede k tomu, že se snaží vehnat lidstvo do chudoby a ke zničení ekologie?

Důvody jsou dva.

První skupinka lidí upřímně nenávidí svobodu. Nenávidí auta, protože jsou symbolem svobody. Nenávidí letadla, protože umožňují svobodný pohyb. Nenávidí peníze, protože dávají svobodu volby. To jsou aktivisté, kterých je sice jen hrstka, ale jsou tak dobře organizovaní, že je o nich všude slyšet. Pod záminkou „planety v plamenech“ prodávají svůj podvod masám.

Druhou skupinou, už mnohem větší, jsou ti, co na ten špek skočí. Jsou to lidé, kteří mají strach ze změn. Z toho, že by se změnám museli přizpůsobovat. Tihle lidé nenávidí oteplování, protože se ho bojí. Nenávidí čtvrtou průmyslovou revoluci, protože se jí bojí. Nenávidí hospodářské recese, protože se jich bojí. Každá změna je pro jistý typ lidí něčím negativním, čemu je nutno zabránit. Ať už je to klimatická změna, nebo ekonomická změna. Ti lidé se v podstatě bojí života samotného. Proto ho touží zregulovat, aby změnám zabránili. Jenomže to nejde, to je jako chtít zastavit otáčení země kolem osy. Nedaří se jim to, a odtud plyne jejich frustrace a zlost.

Změnám nelze bránit. Změnám se musíme přizpůsobit. Jestli se něčeho bojím, tak se bojím těchto lidí, kteří mají strach ze života a ze změn. Snaží se zabránit recesím – a ničí tím budoucí prosperitu. Snaží se zabránit průmyslové revoluci – a ničí tím technologie a pokrok, které planetu uzdravují. Snaží se zabránit oteplování – a vedou nás do chudoby, která ekologii netoleruje. To právě tito ustrašenci nevědomky ničí naši budoucnost.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Bankéři k soudu

Tak tedy evropská ekonomika výrazně zpomaluje. Ostatně globální taky. Některé ekonomiky už přímo klesají. Takže centrální banky uvažují, jak jim pomoct. Potud ještě dobré.

V Evropě se proto mluví o tom, že ECB opět sníží své úrokové sazby. Je to ale dobrý nápad?

Už dneska je základní úroková sazba ECB mínus 0,4 %. A očekává se, že do konce roku poklesne až na mínus 0,6 %. To samo o sobě ale asi nebude stačit k odvrácení recese, takže se uvažuje o tom, že se centrální banka vrátí k takzvanému Programu nákupu dluhopisů. Lidově řečeno: k tisknutí nekrytých peněz. A odtud už to moc dobré není.

Přesněji řečeno, je to celkem problém. Zaprvé to je v rozporu s logikou tržního hospodářství. A zadruhé je to nejspíš v rozporu i s legislativou.

ECB možná porušuje Ústavu

I když… to je vlastě velkou otázkou. Právníci po celé Evropě se již dlouho přou, zda je výkup dluhopisů ze strany ECB legální. Došlo to tak daleko, že věc doputovala až k Soudnímu dvoru EU v Lucemburku. Jenže ten koncem loňského roku rozhodl, že program „nepřekračuje mandát ECB“.

Podle soudu totiž program spadá do oblasti měnové politiky, ve které má ECB výlučnou pravomoc v rámci zemí platících eurem, a dodržuje princip proporcionality. Soud odmítl tvrzení, že ECB svým programem prakticky financuje vlády. Podle mě ale soud pravdu nemá.

To není otázka nějaké filozofie, etického náhledu či opovrhování soudem – to je otázka odborného sporu. Já tvrdím, že ECB skutečně pomáhá financovat vlády, což je zakázané. Nikoli snad tím, že by ECB vykoupila dluhopisy a pak je – obrazně řečeno – spálila, což by byl učebnicový příklad takzvané monetizace vládního dluhu. Pomáhá financovat vlády tím, že vytváří falešnou poptávku po státních dluhopisech, což zvyšuje jejich ceny a snižuje výnosy. Díky tomu se pak vlády financují víc a levněji. Alternativně se v některých případech vůbec dokážou financovat a nebankrotují.

Tisk nekrytých peněz se utrhl ze řetězu

Zcela alarmující je, že podle dat agentury Bloomberg ECB drží 29 % všech nizozemských státních dluhopisů, 27 % německých státních dluhopisů, 25 % finských a tak dál. ECB je tak hlavním investorem kupujícím státní dluh. Neboli „státní instituce“ vydávající peníze kupuje státní dluh. Neboli k oné monetizaci dluhu to vlastně nemá zas až tak daleko.

Zmíněné státy jsou aspoň státy s vysokými ratingy, takže se dá říct, že to je v zásadě bezpečná investice. Jenže ECB drží i 16 % všech italských státních dluhopisů. A Itálie má rating žalostný. Je jen kousek nad úrovní, kde se začínají dluhopisy řadit do takzvaných „investičních“, tedy rizikových. Případný pád italské vlády pak může italské dluhopisy poslat přímo mezi odpad. Monetizovaný odpad.

Ten problém má přitom astronomické rozměry. Celkově už nakoupila ECB dluhopisy v hodnotě 2,2 bilionu eur. To je skoro 11násobek českého hrubého domácího produktu v roce 2018. Neboli částka, kterou si běžný smrtelník neumí ani představit.

Stejný názor jako já má i řada německých právníků a ekonomů. Ti se po neuspokojivém verdiktu Evropského soudního dvoru obrátili na Německý ústavní soud v Karlsruhe. Zkusili vzít věc z jiného konce. Začali tvrdit, že němečtí občané riskují účastí v bankovní unii obrovské riziko nesplacení dluhopisů. Tvrdili, že je sice dobře, že se ECB snaží pomoct ekonomice, ale současně výkup dluhopisů je už za její pravomocí. Mluví o porušení demokracie: ECB je totiž nezávislá, lid ji tedy nekontroluje, ale nese důsledky jejích rozhodnutí.

Němci platí cizí dluhy

A jde to ještě dál. Součástí evropské bankovní unie je společný fond pro pomoc finančním institucím v nouzi. Ten řídí Brusel. Němci tedy nemají možnost kontrolovat rizika, která podstupují, ale musí nést případné ztráty z rozhodnutí Bruselu. Němci tak vlastně dávají eurozóně bianco šek, že kdykoli bude kdokoli potřebovat pomoc kvůli své špatné finanční situaci, Němec to vše zaplatí, aniž by se na cokoli ptal.

To nevypadá moc lákavě, když známe třeba stav italských bank. Výroční zpráva EBA (Evropského orgánu pro bankovnictví) za rok 2018 říká, že ze všech zemí je nejvíc špatných úvěrů v Itálii. Jejich hodnota se loni blížila 160 mld. eur. Dvojkou ve špatných úvěrech jsou s více než 130 mld. eur Francouzi. Třetí jsou Španělé s téměř 100 mld. eur. A zajímavé je Řecko, jehož špatné úvěry se vyšplhaly nad 90 mld. eur. To je sice výrazně míň než v Itálii, jenže proti Itálii je Řecko maličké, a tak špatné úvěry na všech poskytnutých úvěrech představují v Řecku neuvěřitelných 45 %. Ještě horší je, že zhruba třetina z nich je víc než pět let po splatnosti, takže je už s vysokou pravděpodobností lze prohlásit za nedobytné… Kdo to platí? Kvůli bankovní unii i Němec, což se mu nelíbí.

Jinými slovy, ECB sice svou politikou zachránila jih Evropy od vypadnutí z eurozóny, ale bankovní sektor jihu Evropy dál zůstává špatný, problém se nevyřešil, jen se schoval pod koberec.

A jak myslíte, že nakonec koncem července v tomhle druhém poklusu o zastavení chrlení nekrytých peněz a nafukování dluhu rozhodl německý Ústavní soud? Prohlásil, že ECB se chová v souladu s německou ústavou. Asi nemohl jinak. Kdyby řekl, že se ECB chová protiústavně. Jihoevropské banky by to odskákaly. Integrace Evropy se tak stala důležitější než potenciální dopad na Němce a ústavu. Navíc kdyby němečtí soudci rozhodli jinak, šli by proti svým kolegům v Lucemburku. Zkrátka jen velmi odvážný člověk by rozhodl jinak.

Ani měnová politika se nedaří

Mnozí ekonomové si tedy na rozdíl od soudců myslí, že se ECB nechová v souladu s ústavou. No dobře. Možná ekonomové jen nerozumí právu a právníci zas ekonomii. Ale v tom případě: dělá aspoň ECB dobře to, co dělá?

Ani tady si to nemyslím. ECB se podařilo „zachránit“ jih Evropy, to ale není její primární cíl. To je, jako kdyby ministr průmyslu chtěl řešit ředitele Národního divadla. Hlavní cíl centrální banky je držet inflaci kolem cílových 2 %. A tam inflace není. Spíš se pohybuje kolem 1 %, ačkoliv ECB sype peníze do oběhu jak divá a její bilanční suma se kvůli Programu výkupu státních dluhopisů během deseti let nafoukla zhruba na trojnásobek. Jinými slovy, i měnová politika ECB selhává.

Když budu jízlivá, řeknu, že jediné, co zatím ECB dokázala, je katapultovat ceny bydlení. Inflace na pultech obchodů sice neroste, zato rostou ceny bytů. A to tak, že se z nich stala politická otázka. Běžní lidé na své bydlení nedosáhnou, v Berlíně se už mluví o znárodňování nevyužitých bytů.

Děláme to špatně? Tak jen houšť!

A poučila se ECB ze svých chyb? Ani omylem. Naopak říká, že vzhledem k poklesu některých ekonomik se chce k výkupu dluhopisů opět vrátit a chce ještě zápornější sazby. Takže to, co se neosvědčilo, chce naservírovat ještě houšť a ve větších kapkách. Byty budou ještě nedostupnější.

To, co potřebujeme, je návrat k normální měnové politice. Nepotřebuje novinky sociálních inženýrů, nepotřebujeme záporné úrokové sazby, nepotřebujeme výkupy dluhopisů, nepotřebujeme tisk peněz. Potřebujeme, aby centrální banky dodržovaly zákony tak, aby o tom nikdo nepochyboval. Potřebujeme, aby se do čela centrálních bank místo politiků vrátili ekonomové.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Sněhurka je sexistická, do čítanek patří pohádka O kudlance!

Zdá se mi, že liberálové nejspíš pochopili význam školství: Když nemohou získat ve volbách dost hlasů, prostě si je vyrobí. Vymyjí dětem mozek, a tím položí opozici na lopatky.

Stačí, aby odmalička děti nasávaly nesmysly, a časem jim budou věřit. Tak jako kdysi lidé věřili, že Země je placatá, či že Slunce obíhá kolem ní. Jednou z takových pitomostí, o které se nebude smět ve školách pochybovat, je axiom, že muži a ženy jsou stejní. Ne rovnocenní, ne stejně podstatní – nýbrž STEJNÍ. Což je zatracený rozdíl.

Není to tak dávno, co byly v Barceloně v jedné knihovně zakázány pohádky o Červené Karkulce a Šípkové Růžence. Školská komise pro rovnost pohlaví totiž došla k závěru, že jsou sexistické. Řekli byste, že to je kuriozita a nemá smysl se jí dál zabývat. Ve Španělsku jsou tisíce knihoven a jedna z nich prostě ulétla. Jenže tak to nejspíš není. To je jen začátek. To samé v různých obměnách vidíme po celém světě víc a víc, jak se k moci dostávají noví liberální politici. Vytvářejí zástupná témata a skutečná témata, jako třeba důchodovou či zdravotní reformu, neřeší.

Pro mladé voliče je zajímavější prohlášení, že princ neměl princeznu líbat, aniž ji požádal o svolení, než to, že bude na důchody málo peněz. To je politika pro staré. Politika pro mladé řeší témata jako sex s písemným povolením či povolení svatby se psem.

Tyhle nápady k nám přicházejí hlavně z Ameriky. Tamní mladí politici tlačí i zákaz rozlišování mezi pohlavími. Například kalifornské město Berkeley opouští termíny, které jsou „genderově nevyvážené“. Takovým termínem je třeba těhotná žena. Proto se má používat termín těhotná osoba nebo těhotný zaměstnanec. To nám dokazuje, jak jsou američtí liberálové progresivní a moderní, protože tak jako Sověti v okřídleném rčení rozdojili kozla, oni patrně otěhotněli muže. Město také nebude používat příliš jednoznačná zájmena, jako jsou on či ona. Proč? Protože se to prý přežilo.

Mladí progresivní politici nás informují, že rozdíly mezi muži a ženami vznikají špatnou výchovou a společností ovládanou muži. Bez těchto atributů bychom si byli všichni rovni. (Ano, rovnostářství bylo vždy základním stavebním kamenem levice.) (Teď si tedy nejspíš rovni nejsme.) A tak se pak moderně a progresívně přihodí, že Berlínský správní soud bude rozhodovat, zda je nepřijetí devítileté dívky do nejstaršího berlínského chlapeckého sboru diskriminací na základě pohlaví.

Dobře, někdo si na tom chce přihřát svou polívčičku a kapku se zviditelnit. Chápu. Ale jak je možné, že se tahle zběsilá konstrukce dostane až k soudu? Že není zatípnutá hned v zárodku jako zajímavý vtip? To jako že soudy v multikulturním Německu nemají na práci nic důležitějšího? To jako že budeme muset odvolávat rozdíly mezi muži a ženami, jako odvolával Galileo Galilei? To jako že moderní inkvizice?

A když se přece najde odvážlivec, který prohlásí „A přece se točí!“, běžnou fintou je, že si extrémisté založí své politické neziskovky financované z našich peněz a začnou takové kacíře mediálně lynčovat jako údajné manipulátory, demagogy, nácky a lháře. Žádnou lež vám sice nedokážou, ale to je fuk, stačí dobrý nadpis. Další spřátelené politické neziskovky dodají dobrý marketing, a to by v tom byl čert, abyste raději neprohlásili „a no tak jo, muži a ženy jsou stejní“, abyste už od toho cirkusu měli klid.

Je to pořád stejné. I spisy Galilea byly kdysi zakázané. Měl být vymazán z vědy, jako by neexistoval. Rouhači a pochybovači s opačným názorem prostě nesmějí být slyšet. Pluralita názorů je fuj. Kdo nemá správný názor, lže a zaslouží ukamenovat.

Můžete si myslet, že nás se to netýká. Týká. I u nás už začala úřadovat moderní inkvizice. Vzpomeňme na básničku Jiřího Žáčka.

„K čemu jsou holky na světě?

Aby z nich byly maminky,

aby se pěkně usmály na toho,

kdo je malinký.

Aby nás měl kdo pohladit

a povědět nám pohádku.

Proto jsou tady maminky,

aby náš svět byl v pořádku.“

Na první pohled krásná básnička. Přesto před časem nadzdvihla české feministky, podle nichž básnička buduje genderové stereotypy. Dokonce ji řešilo i ministerstvo školství. Popravdě – nikdy jsem nějak nepochopila, v čem ten nechutný generový stereotyp má spočívat. To jako že svět bude v pořádku, teprve až nebudou maminky…? Nebo by snad správně bylo, že holky jsou na světě, aby z nich byli tatínkové? Či jsou na světě proto, aby nás poučily, že děti produkují moc CO2 a rodičovství je přežitek…?

S pohádkami to je snad ještě horší. Staletími osvědčené příběhy lidové slovesnosti stojí na původních, míněno opravdových evropských hodnotách. Jako třeba, že žena má děti a muž ženu a děti chrání. A teď mají ustoupit novým modlám rovnosti, kde muž a žena neexistují, zato existuje 64 pohlaví.

Tak jako vždy přicházejí na řadu zákazy, jako by zákazy někdy něco řešily. Hollywoodské hvězdičky své myšlenky nedomyslely. Podle nich by bylo lepší, aby šípkové království navždy spalo, než aby princezna dostala jeden písemně nevyžádaný polibek z lásky.

Hvězdičky kritizují, že se ženy ocitají v roli pasivního objektu, který čeká na záchranu od muže. Snaží se proto burcovat společnost. Ale co je na tom špatně? Neplatilo to tak v minulosti? Kolik znáte vojevůdkyň? Budeme přepisovat minulost? Jen čekám, kdy nějaká osoba zabývající se vědou zjistí, že tu vlastně byly Alexandra Makedonská a Gája Julia Cezárová. Jen se bály říct nahlas, že jsou ženami, aby nebyly diskriminovány. A možná teď budeme ve školách povinně vyprávět dětem pohádky o kudlance, která svou milovanou osobu, která v minulém století bývala mužem, sežere, protože neodvolal, že jest muž, a jako takový si stejně nic jiného nezaslouží.

Hollywoodské hvězdičky taky kritizují, že u mužů pohádky vyzdvihují sílu a u žen krásu. Zase to nedomyslely. Kdyby nebyly hvězdičky krásné, nikdy by se nestaly hvězdičkami. Jejich úspěch, příjmy a vliv na společnost jsou dané pěknou tvářičkou. Feministky spíš jen nepochopily, že si pod sebou podřezávají větev.

Celý tenhle cirkus je možný jen proto, že se Amerika a Evropa dostaly do neskutečného blahobytu. Mnoho lidí má sice plné žaludky, ale přesto jsou nešťastní. A mají dojem, že někdo za jejich pocit nenaplněnosti může. Pro některé to jsou muži. Kvůli nim nejsou některé osoby šťastné, ačkoliv na štěstí mají „nárok“.

K moci přicházejí politici narození po listopadu 1989. Nezažily slovník předešlého režimu, a přesto k němu nevědomky sklouzávají. „Bolševici“ se vracejí, jen mají jinou barvu a nepřicházejí z východu. Po slovníku ale přijdou činy. Ještě nemají velkou sílu. Stále jsou v opozici, ale už si brousí zuby na vládu. Příští německý kancléř dost možná už může být zelný ekoterorista, který ví, co všechno vám má zakázat, abyste byli šťastnější.

Tyto lidi bychom měli vyslechnout. Měli bychom jim nabídnout péči. Ale rozhodně jim nesmíme ustoupit a dovolit zničit náš svět.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Věřitel platí dlužníkovi a jiné čuníkoviny

Nový hit finančních trhů a ekonomicky zaměřených zpravodajských agentur má název výnosová křivka. Že je to nějaký blábol, o kterém jste nikdy neslyšeli? V tom případě je právě tak akorát načase, abyste se doslechli.

Proč to? Protože ačkoliv v posledních dnech nezasedala žádná význačná instituce, žádný politik neprohlásil žádnou bombu, žádná burza nepředvedla žádný světoborný přemet a okurková sezóna se smrskla na podrobné informování o absenci toalet na Grétině plachetnici – přesto si troufám říct, že poslední přibližně týden byl velmi důležitý. Byl důležitý tím, jaké ekonomické signály přinesl. Tím, co všechno se v něm paralelně naakumulovalo v různých klíčových světových ekonomikách. Zkrátka: Chytrému napověz… a tak dál.

Abychom však nápovědu mohli dostatečně docenit, nejprve krátký exkurz, co to vlastně ona skloňovaná výnosová křivka je. Výnosová křivka jest grafické znázornění vztahu délky splatnosti státních dluhopisů a výnosů do splatnosti. Dejme tomu průměrný (bezkupónový) státní dluhopis nese při držení po celou dobu až do splatnosti výnos 1 %, dvouletý by nesl 1,5 %, desetiletý 5 % a tak dál. A když tyto hodnoty zaneseme do grafu, to, co vznikne, se nazývá výnosová křivka. Za normální situace má rostoucí tvar: Na čím déle někomu půjčím peníze, tím vyšší úrok či výnos za to chci. Jenže čas od času výnosová křivka výjimečně tvar změní z rostoucího na klesající. A to v minulosti až na naprosté výjimky vždy bezpečně předpovídalo recesi. Za posledních 50 let americká křivka byla klesající před každou recesí a jen jednou přinesla falešný signál, když poklesla a recese nenastala.

Americká výnosová křivka má tvar věštící recesi už pekelně dlouho, už zhruba před rokem jsem z jejího tvaru vyvozovala změny v budoucím růstu americké ekonomiky. Tehdy ještě většina finančníků nic neřešila a klidně spala. Počátkem tohoto roku byl tvar americké výnosové křivky nepřehlédnutelný a čas od času se některý investor probudil. Většina ale stále spala. No a dneska je americká výnosová křivka jasná jak facka, většina investorů to už vidí a chápe důsledky, které to bude mít do 18-24 měsíců – ale to stále není pointa. Dosud se totiž řešila „jen“ výnosová křivka americká. Ne tak už dnes.

Tak například agentura Reuters zaměřená na informace z finančních trhů minulý týden v jednom dnu v příslušné finanční sekci přinesla pod sebou šestici zpráv, jejichž titulek obsahoval spojení „výnosová křivka“. Ovšem Spojených států se týkala jen jedna z nich. A to je, oč tu běží.

Tvar výnosové křivky se řeší už i v Německu. Tam sice není ještě klesající, ale je dosti plochá, což je zkrátka předstupeň klesajícího tvaru. Navíc celkově je německá výnosová křivka položená nejníž a současně je „nejplacatější“ od neslavného roku 2008 a celá už je poměrně hluboko v záporných číslech. Jev to před rokem 2008 nevídaný. Jev, o kterém si celé generace ekonomů myslely, že nemůže existovat. Že je to asi takový protimluv jako třeba „záporná hmotnost“.

Proč si to myslely? Protože při záporných úrokových sazbách musí věřitel platit svému dlužníkovi za to, že mu „smí“ půjčit – což úplně otáčí na hlavu i základní etické principy. Pro mě je to prostě čuňárna. Banky jsou v podstatě centrální bankou v podobě záporných úroků „pokutovány“ za to, že mají peníze. Aby se tomu vyhnuly, jsou donuceny nakupovat dluhopisy, akcie a další cenné papíry. A to vede k tomu, že tyto cenné papíry jsou nesmyslně předražené. Neboli majetek lidí v penzijních fondech, které kupují právě cenné papíry, byl „investován“ do něčeho, co nestojí za zlámanou grešli, ale je to současně příšerně drahé. Zbytek nechť si už každý domyslí sám.

A legrace nekončí. Výnosy japonských dluhopisů poklesly nejníž za tři roky a japonská výnosová křivka má velmi plochý tvar.

Výnosy britských 20letých a 30letých státních dluhopisů klesly na historicky rekordní minima. Britská výnosová křivka má klesající tvar, a to poprvé od roku 2008, který proslul jako rok globální finanční krize.

A pojďme dál. Kanadská výnosová křivka má nově klesající tvar – a to nejvíc klesající za dvacet let.

Čas od času se mě někdo zeptá, jak by mohl zavčasu poznat, kdy se v ekonomice začíná lámat chleba. Jestli by prý měl hledět na ceny akcií, zlata či nemovitostí, které okupují titulky. A já mu na to vždy odpovídám: Měl by sledovat výnosové křivky. Měl by sledovat právě takové jevy, jaké přinesl minulý týden…

Stačila nápověda?

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

NextBlog

Na nextBlogu naleznete nejen aktuální postřehy ze světa financí, ale téže zajímavé odkazy na věci, které nás zajímají a baví. Doufáme, že Vás budeme nejenom informovat, ale i bavit a téže vzdělávat.