Pyramidová hra

Na hospodářskou politiku eurozóny se vlastně můžeme dívat jako na klasický systém pyramidové hry. To je hra, která funguje tak dlouho, dokud se do ní zapojuje stále víc hráčů, respektive je do ní pumpováno stále víc peněz.

Definičním znakem pyramidové hry, že její základna se nemůže rozšiřovat donekonečna a v určitý okamžik narazí. Buď na omezené množství populace, nebo omezený objem peněz v oběhu, nebo jednoduše je narušena důvěra subjektů, které by se dál mohly zapojovat.

Systém, ve kterém eurozóna pumpuje do oběhu stále další peníze, aby mohla financovat stále rostoucí veřejný dluh, a přitom vytisknuté peníze kryje právě tímto veřejným dluhem, je typickou pyramidovou hrou. Všimněme si – veřejný dluh je financován penězi, které jsou kryté vykoupeným veřejným dluhem. Neboli ztratila se hmatatelná hodnota.

V tom je nebetyčný rozdíl proti USA. USA jsou také enormně zadluženou ekonomikou. V tomto smyslu se jedná o riskantní zónu a dolar je do jisté míry ohroženou měnou. ALE dolar má mnohem lepší krytí než euro.

Celý eurový monetární systém je jen chimérou, krytí nemá naprosto žádnou s výjimkou důvěry subjektů – a tato důvěra je podporována takovými kroky jako odsouhlasení Fondu obnovy. Veřejnost, která je v monetárních otázkách dezorientována, chápe Fond obnovy jako záchranu a obnovu. Neuvědomuje si, že se jedná jen o formu přerozdělení a snížení konkurenceschopnosti, aniž by tento projekt poskytoval eurovému monetárnímu systému jakékoliv krytí hodnotou.

USA na rozdíl od eurozóny mají lépe krytý dolar. Požívají vyšší důvěru v dolar – i kdyby jen takovými symboly jako zlatý poklad a jiné, což sice nemá valný monetární význam, ale důvěru subjektů v dolarový monetární systém to významně zvyšuje ve srovnání s eurozónou.

Jejich veřejný dluh v podobě státních dluhopisů nakupují dobrovolně cizí subjekty, protože tyto subjekty věří, že bude splacen. Veřejný dluh eurozóny kupuje vynuceně ECB právě proto, že ví, že jinak by byly nesplatitelné.

USA mají mnohem menší podíl zombie firem, což je dáno dlouhodobě zdravější úrokovou politikou.

A v neposlední řadě USA mají dlouhou historii dolaru, což hraje zásadní roli pro důvěru v monetární systém.

Naproti tomu eurozóna vytvořila monetární pyramidový systém, kdy veřejný dluh samofinancuje tiskem peněz, které jsou kryté takto financovaným veřejným dluhem. Nemá historii, tedy ani důvěru. Má dvouciferný podíl zombie firem. Dobrovolně si podrývá svou konkurenceschopnost zelenou politikou, sociální politikou, rostoucím přerozdělováním.

Eurozóna se dostala do bodu, kdy se nemůže vymanit z politiky ničivých záporných úrokových sazeb, protože by tím způsobila kolaps velké části ekonomických subjektů a hlavně celých jižních států.

Tento pyramidový systém z podstaty věci musí narazit. Protože ale nikdy v historii nebyl vyzkoušen v tomto rozsahu a v této podobě, tedy skrze kvantitativní uvolňování v monetární politice, nemáme precedens, abychom mohli říct, jak dlouho může vydržet funkční.

Nemáme dokonce ani precedens, abychom mohli říct, jak tento náraz bude vypadat. Kdyby se jednalo o klasický tisk peněz a monetizaci veřejného dluhu, důsledek by byl jasný: spotřebitelská hyperinflace. Kvantitativní uvolňování ale má důsledky jiné: prozatím se projevuje finanční a realitní inflací.

Můžeme jen odhadovat, že možnou podobou tohoto nárazu nemusí být klasicky státní bankrot celé zóny (to je dokonce u obrovské eurozóny vysoce nepravděpodobné!), ale daleko spíš může tento náraz mít podobu velmi dlouhodobé, chronické ztráty konkurenceschopnosti po vzoru východního sovětského bloku. EU se bude pomalu transformovat do RVHP verze 2.0.

Tento text cituje pasáže z knihy „Do důchodu s plnou kapsou“ (září 2021).

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Kapitalismus předluženého spekulanta

Vzhledem k tomu, že „nové“ peníze natisknuté centrální bankou dnes nekončí u širokých mas, ale u spekulantů, kteří si je půjčují za rekordně nízké úrokové sazby a nakupují za ně akcie, akcie „logicky“ rostou.

Je to ale podivná logika – akcie nerostou proto, že by se akciovým společnostem dařilo, ale proto, že jsou ceny akcií hnány výš specifickým druhem finanční inflace.

Stávající model rádoby-kapitalismu tak oslavuje bohatého spekulanta, který je zadlužen až po uši, ale vlastně vůbec bohatý není, jen kolem něj vzniklo pozlátko uměle nafouknuté akciové bubliny. A opovrhuje obezřetným investorem, který promyšleně vkládá své peníze do zdravých společností, jejichž podnikatelskému záměru důvěřuje.

Rozdíl mezi lidmi vlastnícími a nevlastnícími akcie rychle roste a vytváří rekordní propast, která nemůže vydržet navěky.

To navíc podporuje řada centrálních bank tím, že samy mají rekordní portfolio akcií. Příkladem může být švýcarská centrální banka. Ta dlouhodobě brání švýcarskému franku v posílení, prodává frank a nakupuje dolary. Neví, co s rekordním množstvím dolarů, a tak ve velkém nakupuje akcie amerických technologických firem, jako jsou Alphabet, Amazon, Apple, Facebook a Microsoft.

Tyto technologické akcie díky tomu dosáhly rekordních hodnot a jejich cena je vyšší než hodnota všech německých akcií dohromady. To vskutku není normální pro firmy, které mají krátkou historii. Víc než stoleté firmy jako Daimler či Siemens nedokáží držet krok, ačkoli vůbec nejsou špatné. Jinými slovy, na akciových trzích je jednoznačná cenová bublina. Spekulanti už zapomněli, co je na trzích normální a udržitelné.

Tuhle cenovou akciovou bublinu navíc podporují i státy tím, že se za každou cenu snaží zabránit bankrotům firem, které by za normálních okolností pročistily trh. Roste proto počet takzvaných zombie firem, které tu už dávno být neměly a žijí jen díky rekordně nízkým úrokovým sazbám. S koronakrizí v roce 2020 zombie firem rychle přibylo. V rámci 3000 největších veřejně obchodovaných amerických společností jich koncem roku 2020 bylo už 20 %.

Když je nejhůř, státy do bankrotujícího podniku vstoupí a za peníze, které sebraly na daních schopným podnikatelům, odkoupí to, co už mělo být dávno mrtvé. Kupují se akcie firem i dluhopisy firem. Schopní jsou tak na daních trestáni, peníze dostávají ti, kdo jsou údajně „potřební“. Údajná potřebnost je vyvyšována nad spravedlnost.

Vzniká tak falešná poptávka po cenných papírech. Vše se děje v rámci takzvaného „veřejného zájmu“ a udržení co nejvyšší zaměstnanosti. Vedlejším benefitem pro vládu je pak taky udržení si hlasů voličů. Politici si tak hlasy voličů kupují na dluh.

Firmy i státy tak v prostředí rekordně nízkých úrokových sazeb rolují dluh, na který se jak sněhová koule nabaluje dluh další. Ekonomika si pod sebou podřezává větev. Ztrácí efektivitu, ztrácí spravedlnost, ztrácí jakékoliv morální principy, ztrácí motivaci.

Tento text cituje pasáže z knihy „Do důchodu s plnou kapsou“ (září 2021).

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Důchody ve ztrátě

Už v listopadu 2019 vyšel ve Finacial Times článek s názvem „Jejich dům je v plamenech: penzijní krize zasáhla svět“. Něco jako globální penzijní krize je přitom v Česku neznámé téma.

Přitom je to globálně důležité téma. Krize penzijních fondů nenastala jen v Evropě, ale všude ve vyspělém světě.

U nás se sice roky mluvilo o české důchodové reformě, ale nepamatuji si, že by se ve větším měřítku mluvilo o globálních souvislostech. Navíc když se mluví o problémech penzí, mluví se obvykle pouze o stárnutí populace a experti z televize se tváří, jako že v cizině to už vyřešili a jen ti hloupí Češi jsou zase sto let za opicemi.

Jenže ve světě je situace daleko komplikovanější a květnatější. V (dosud ještě) vyspělém světě je problém s tím, že jsou rekordně nízké nebo dokonce záporné úrokové sazby. Podle agentury Bloomberg přesáhla v létě 2020 globální hodnota dluhopisů se záporným výnosem 16 bilionů dolarů. To je tak velká částka, že si ji skoro nikdo neumí ani představit. A o tom byl právě článek ve Financial Times.

Popisuje 77letého Nizozemce Jan-Pieter Jansena, kterému penzijní fond nečekaně poslal dopis o záměru snížit mu důchod o 10 %. Jansen se tím během okamžiku dostal do finanční tísně. Celý život řádně spořil a najednou nezaviněně bude mít během vteřiny nižší důchod.

Jak je to možné? Je to podvod? Vysvětlení je prosté: situace na finančních trzích se vyvíjela nepříznivě. No uznejte, je snad záporná úroková sazba centrální banky normální? Záporná úroková sazba znamená, že někomu půjčíte peníze a místo toho, aby vám on za půjčku zaplatil odměnu, zaplatíte vy jemu za to, že jste mu „směli“ půjčit. Přijde to někomu v souladu se zdravým rozumem a kapitalismem? A to takovou politiku provozuje ECB řadu let.

Podobně jako pan Jansen jsou na tom i miliony dalších lidí, a to nejen v Evropě, protože podobné nesmysly zvané kvantitativní uvolňování zkoušejí i jinde ve světě. Světová ekonomika má dlouhodobě problémy a jen je maskuje. Mluví se o zombie firmách, které jen díky záporným úrokovým sazbám ještě nezbankrotovaly.

Velké firmy najednou nemají ve světě peníze na podporu penzijních fondů svých zaměstnanců. Samy mají dluhy a mizerný rating, ačkoli se jedná o celosvětově známé firmy. Problém bobtná od Japonska, přes Rusko a USA, až po Brazílii.

Místo ztráty se mluví o záporném zhodnocení fondů.  Podle dat OECD byly záporné reálné výnosy v roce 2018 zcela běžné ve 20 z 25 sledovaných zemí OECD. Mimo vyspělé země (nečleny OECD) byl tento vývoj vzácnější. Záporné výnosy byly jen u 11 z 26 zemí. Překvapivě podle těchto dat nemělo v roce 2018 největší problém Nizozemsko, ale Polsko a Hongkong. České fondy měly reálný výnos mínus 1,6 %, nizozemské mínus 3,1 %, belgické mínus 6,5 % a polské stejně jako hongkongské mínus 11,6 %. To je tak velká ztráta, až to je podezřelé. Naopak slušné reálné výnosy měli v Austrálii, kde bylo kladné zhodnocení 5,9 %. V rámci Evropy stojí za zmínku Dánsko s +1,9 %

Ještě před deseti lety byl svět jakž takž normální. Dnes jsou s minimálním rizikem kladné výnosy nedosažitelné. Politika záporných úrokových sazeb žene penzijní fondy do rizika. Ty ho ale současně podle regulace mnoha zemí nesmí podstupovat. Dostávají se tím do svízelné situace, kdy musí investovat jinak než dřív. Někde nakupují akcie, někde nemovitosti. Už jen čekám, kdy začnou nakupovat certifikáty na pozemky na Marsu. Zkrátka hledají se alternativní investice. Často i velmi alternativní.

Přehnané vydávání vládních dluhopisů se dříve či později vládám vymstí, protože časem už nebudou fondy na jejich dluhopisy zvědavé. Předlužené vlády přijdou o věřitele a budou se divit, že jim už nikdo nechce půjčit. Začnou šetřit nebo škrtat dluhy? To by bylo moc racionální. Politik je byrokrat. Prostě upraví regulaci tak, že budou fondy povinně státní dluhopisy nakupovat. Fakt, že to nebude dobré ani pro fondy, ani pro budoucí důchodce, nebudou politici řešit.

COVID-19 výnosnost (nejen) penzijních fondů v roce 2020 ještě zhoršil ve srovnání s dobou, kdy zmíněný článek ve Finacial Times vyšel. A všichni se tváří, jako že to je OK. Můžete prý být ještě rádi, že jste mohli třeba takovému městu Berlínu půjčit – jenže vy máte čistou ztrátu. A to je problém penzijních fondů, které byly postaveny na myšlence, že budou bezpečně půjčovat vládám, a tím zhodnocovat peníze střadatelů.

Ještě máte chuť na penzijní fond?

Tento text cituje pasáže z knihy „Do důchodu s plnou kapsou“ (září 2021).

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Progresívně-levicová teorie selhává, lidé přichází o peníze

Aktuálním tématem globálních finančních trhů číslo jedna je inflace. Není divu. Americká inflace je aktuálně nejvyšší od roku 2008!

Pro připomenutí: v ekonomice je obyčejně kladeno rovnítko mezi nízkými úrokovými sazbami a vysokou inflací a naopak. Není to sice ani trochu přesné, ale většina lidí uvažuje tímto způsobem. Přesněji: zvýšení úrokových sazeb je považováno za „lék“ snižující inflaci, snížení úrokových sazeb je zase většinou považováno za prostředek ke zvýšení inflace. (Dodejme, že tyto mechanismy zdaleka neplatí tak jednoduše a bezchybně, jak se většinou uvádí.)

Každopádně vloni americká centrální banka signalizovala, že úrokové sazby nezvedne alespoň tři roky. Centrální bankéři tvrdili, že budou tolerovat dočasně vyšší inflaci, a díky tomu zásadně pomohou trhu práce. Jenže čerstvá makroekonomická data je zaskočila. Meziroční inflace měřená indexem spotřebitelských cen totiž přinesla obří skok. Z dubnových 4,2 % vyskočila na květnových 5,0 %. Cílem centrální banky jsou přitom 2 %. Americká nezaměstnanost zatím klesá, ale nikoli tak dramaticky, jak dramaticky roste inflace. A pokud by centrální banka chtěla sestřelit nezaměstnanost tam, kde byla před coviem, bude muset inflace ještě výrazně vyskočit. Jenže chce někdo inflaci kolem třeba 8 %? Tam byla naposledy v roce 1982.

I ta stávající je přitom nejvyšší od roku 2008. Nejsme u normálních hodnot ani omylem. A inflace stále roste. A centrální bankéři odmítají zvýšit úroky. Pokud ovšem brzo nezvýší úrokové sazby, vygenerují nový problém. Inflace požere lidem úspory. Lidé si přitom na inflaci už odvykli. Zvykli si na to, že když potřebovali ušetřit, koupili čínské zboží. Jenže to v mnoha případech už není levné a v mnoha případech je i vyprodané. Čína najednou drží prst na tepu americké a vlastně i globální inflace. Když Čína nedodá čipy, jednoduše nebudou.

Tohle je naprosto klíčové téma, má ovšem daleko hlubší přesah než „jen“ inflace (jako by snad inflace byla málo), ale většina lidí nedohlédne hloubky problému. Víc než o „obyčejnou inflaci“ totiž jde o selhávání politiky vlád a centrálních bank, a pokud bychom šli ještě dál, tak jde o důsledek selhávání kolektivisticko-progresívní ideologie, která velí zachovat plnou zaměstnanost, maskovat recesi, tisknout peníze a zadlužovat se.

Centrální banky, zvláště ECB, v minulosti intenzívně bojovaly za vyšší inflaci. Teď už se ovšem dávno o vybičování inflace nesnaží. Teď se hlavně pokouší o něco, co by do jejích cílů, které jsou ustanoveny v takzvaném institucionálním rámci Evropské unie, vůbec patřit nemělo – totiž o umožnění předluženým vládám, aby se dál zadlužovaly a levně prodávaly své dluhopisy. Aby se kupříkladu předlužená Itálie nebo Francie mohly dál zadlužovat, sype ECB peníze do oběhu, a inflace roste jako vedlejší důsledek toho, že v oběhu je příliš mnoho peněz na příliš málo zboží.

Mimochodem, zboží by bylo v oběhu třeba i víc a bylo by levnější, ale nedostatek základních surovin, čipů i dalších komponentů vede k tomu, že výrobní podniky nemohou vyrábět, jak by mohly, kdyby vlády pandemickými opatřeními nepoškodily ekonomiku a nevychýlily ji ještě víc z rovnováhy. A všelijaké pandemické programy zase udržely zaměstnanost i v krizi tak vysoko, že podniky byly donuceny držet či ještě zvyšovat mzdy i další náklady, takže se jejich zboží a služby ještě víc prodražují.

Za normální situace by se každá centrální banka už chystala zvyšovat své úrokové sazby, aby inflaci tlumila. Ne tak ECB, která by tím předlužené země potopila. Inflace tedy bude dál akcelerovat. ECB sice předpokládá, že se jedná jen o dočasně zvýšenou inflaci, ale mám podezření, že se jedná spíš o přání než realitu. Spíš o politickou proklamaci než ekonomický odhad.

Jedním ze signálů, který dost polopaticky naznačuje, že zvýšená evropská inflace není jen přechodná, jak ECB tvrdí, je třeba fakt, že komerční banky sosají likviditu od Evropské centrální banky čím dál víc. Tyto peníze banky musí rozpůjčovat svým klientům. Pokud by je samy investovaly na finančním trhu třeba do akcií, musely by z nich platit vyšší úrok. Klienti bank si ovšem úvěry velmi rádi vezmou. Že by to ovšem zvýšilo hospodářský růst, jak ECB čeká, o tom si můžeme nechat jenom zdát. Klienti za úvěry spíš nakoupí nemovitosti, takže akorát vyženou ceny ještě výš. A současně se tím v eurozóně opakuje nechvalně známý stav z období před rokem 2008: Totiž poskytování hypoték každému za pozdrav včetně negativního dopadu na zdraví bilancí bank.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Vládní i opoziční populismus nezná mezí

Už koncem července 2020 premiér Andrej Babiš navrhl zvýšení valorizace důchodů o 60 korun. Spoluvládní ČSSD v tom viděla příležitost.

Příležitost, jak voličům ukázat, že dokáže brát peníze z cizího a rozdávat je tam, kde nebyly vytvořeny, ještě víc než koaliční ANO. A tak navrhla zvýšení důchodů hned o 400 korun nad valorizaci. Jenže to by mohlo vyfouknout premiérovi v blížících se volbách hlasy důchodců, a tak dorovnal a jak v pokeru navýšil rovnou na 500 korun nad valorizaci.

Ministryně financí následně sázky na volební výhru umocnila dalším přihozením, když prohlásila, že by důchodci mohli na Vánoce 2020 dostat ještě navíc něco přes 1000 korun. Ministryně Maláčová se zřejmě lekla, že by ji mohlo ANO v robinhoodovském tažení trumfnout, a tak přichází s tím, že ONA, nikoli ANO, předloží návrh na jednorázový mimořádný důchodový bonus ve výši 6000 korun, které familiárně označila za rouškovné.

Namísto rouškovné by se víc hodil název úplatek – ČSSD se těsně před volbami v roce 2021 jen potřebovala udržet ve voličských preferencích nad 5 % a uplácela své potenciální voliče za jejich vlastní peníze. Nic nového v politické praxi.

Připomíná to boj římského císaře Commoda se senátem o to, kdo lidu platí chléb a hry a koho má lid milovat. Asi není překvapivé, že podle mnoha historiků právě za vlády císaře Commoda začal dlouhodobý úpadek Římské říše. Dějiny se zkrátka stále opakují. Bohužel z makroekonomického pohledu je to velmi nezodpovědné. A z pohledu pokroucení politické filozofie je to mimořádně neetické.

Premiér v roce 2020 prohlásil, že důchodci během koronavirové krize prožívali stres, takže si „zaslouží“ jednorázový příspěvek podobně jako OSVČ. Ministr Havlíček zase ve stejné době prohlásil, že je nutné uvědomit si, že každý segment ekonomiky byl nějakou formou podpořen, proto „je férové podpořit i důchodce“.

Ano, důchodci byli jistě ve stresu, když měli svou vlastní otvírací dobu v obchodech. Byli jistě ve stresu, když se jim otevírací doba v obchodech ještě navíc posouvala, aby držela vystrašené stařečky ve střehu. Ano, asi každý by důchodcům přál, aby mohli mít důchody větší.

A je stres důchodců srovnatelný se situací, kdy celé segmenty podnikatelů byly ve stejné době zrušeny vědecky nepodloženým rozhodnutím vlády? Má být stres jedné skupiny klíčem, podle kterého mají být sebrány peníze těm, kdo je produkují, a rozdány těm, kdo je neprodukují, ale bojí se? Nemá. Ale pro vládu je. Vláda ovšem taktéž hodnoty neprodukuje; taktéž je placena těmi, kdo pracují, a které likviduje.

Odhlédnuto od spravedlnosti a etiky a postaveno čistě účetně: Důchodový systém je už teď v deficitu a důchodcům na rozdíl od jiných lidí nepřestaly v době covidového vypnutí ekonomiky v roce 2020 chodit důchody. Naproti tomu třeba OSVČ přestaly chodit tržby. Nebo slyšel někdo o tom, že by důchodový systém během vypnutí ekonomiky totálně zkolaboval jako kupříkladu turistický ruch?

Opozice v době, o které se bavíme, promeškala příležitost dát o sobě vědět a těmto nespravedlnostem se postavit. Maximálně se tak zmohla na to, aby ve svých prohlášeních proti sobě stavěla údajně hloupou starší generaci volící vládu a údajně chytřejší mladou generaci, která bude důchody starší generaci platit.

Už se ani neřeší tak zásadní věci jako kde na vyšší důchody vzít. A vyšší důchody přitom nebudou stát „jen pár“ miliard. Ministr Havlíček na to konto do televize koncem roku 2020 jen řekl: „Ve výši schodku rozpočtu je tato částka ustojitelná.“ Jinými slovy, schodek státního rozpočtu je tak astronomický, že si může vláda z peněz, které jí nepatří, koupit cokoli a kohokoli. Komu konkrétně se peníze vezmou, nevíme, prostě se zadlužíme.

Bohužel výhled není dobrý. Národní rozpočtová rada vlády v závěru roku 2020 konstatovala, že nadstandardní zvýšení důchodů a zrušení konceptu takzvané superhrubé mzdy ohrožují bez úpravy ostatních parametrů střednědobou i dlouhodobou udržitelnost veřejných financí.

Ale koho to zajímá? Průměrný volič o existenci nějaké Rady ani neví a vláda ji ignoruje. Místo toho vláda v roce 2020 s velkým mediálním humbukem zřídila jiné rady, které taky neposlouchá. Posloužily jako marketing stejně jako při velké krizi v roce 2008.

Tento text cituje pasáže z knihy „Do důchodu s plnou kapsou“ (září 2021).

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Stát selhal

Krize roku 2008 hodně souvisela s tlakem na enormně nízké úrokové sazby, které vedly k nafouknutí cen cenných papírů a k nezdravé situaci na trhu zejména amerických hypoték.

Hloubka krize 2008-2009 vyvolala společenskou poptávku po levicových řešeních a objevily se názory, že krize byla známkou selhávání kapitalismu. V realitě ovšem byla důsledkem státních zásahů do ekonomiky, které nesmyslně a kontraproduktivně snížily úrokové sazby a umožnily tak naakumulování paralelních nerovnováh v ekonomice.

V rámci této společenské poptávky po levicových řešeních se výrazně změnilo ekonomické paradigma mnoha lidí. Zjednodušeně lze tvrdit, že došlo k výraznému odklonu od individualismu směrem ke kolektivismu. A to je v ekonomické teorii reprezentováno výrazným rozšířením takzvané moderní monetární teorie.

Moderní monetární teorie má některé shodné rysy s marxistickou teorií nadhodnoty (nelze mezi ně rozhodně klást rovnítko, ale některé myšlenkové konstrukce skutečně jsou srovnatelné). Tato teorie ovládla zejména centrální banky, což zase bylo umožněno tím, že do bankovních rad centrálních bank přestali být dosazování zkušení bankéři a teoretici monetární hospodářské politiky a začali sem být jmenováni právníci či vysloužilí politici. To umožnilo, že tato moderní monetární teorie začala být aplikována v reálném životě.

V důsledku toho po roce 2008 dochází ve zvýšené míře k uplatňování politických teorií v hospodářské praxi. Praktickým důsledkem toho je pak kvantitativní uvolňování, případně uplatňování zelených (a jiných politických) teorií centrálními bankami.

Důsledkem těchto hospodářských politik centrálních bank je historicky bezprecedentní nafouknutí cenové bubliny u cenných papírů, vznik zombie firem, zdražení realit a zestátňování (dané výkupem soukromých aktiv centrálními bankami). Neboli řečeno obecně: Do roku 2021 došlo k naakumulování ještě řádově mnohem větších paralelních nerovnováh a cenových bublin než v roce 2008.

Takzvaná „koronakrize“ nastartovaná v roce 2020 začínala již v roce 2019, kdy ještě o covidu téměř nikdo nic nevěděl. Pandemie pak jen tuto krizi akcelerovala a prohloubila. Stala se dokonalou záminkou, jak ještě vystupňovat státní zásahy do ekonomiky. Došlo tedy k ještě většímu zvýraznění nerovnováh, které již byly naakumulovány před rokem 2020.

Už před rokem 2020 jsme tu měli tyto nerovnováhy způsobené kvantitativním uvolňováním motivovaným moderní monetární teorií:

  • Prudké zvýšení takzvané peněžní zásoby,
  • Vytvoření bubliny cen akcií,
  • Vytvoření bubliny cen dluhopisů,
  • Vytvoření bubliny cen realit,
  • Vytvoření kvanta takzvaných zombie firem, tedy neefektivních skořápek žijících z dotací a neprodukujících reálné hodnoty,
  • Prudké zvýšení zadlužení států, firem i domácností,
  • Nastartování vědomé monetizace státních dluhů v eurozóně.

Klasická hospodářská krize vede k odstranění nerovnováh v ekonomice. Takzvaná „koronakrize“ ovšem žádnou z výše uvedených nerovnováh neodstranila, naopak každou z nich ještě víc natlakovala. Koronakrize se tedy sice projevila statisticky poklesem HDP, neprojevila se však ekonomicky katarzí ekonomického prostředí. Podhoubí pro prasknutí výše uvedených nerovnováh se ještě víc rozrostlo.

A jakou podobu má prasknutí jednotlivých výše uvedených nerovnováh?

  • Zvýšení peněžní zásoby: snížení reálné hodnoty peněžní zásoby skrze inflaci,
  • Bublina cen akcií: propad cen akcií,
  • Bublina cen dluhopisů: Propad cen dluhopisů, alias růst výnosů dluhopisů,
  • Bublina cen realit: Reality jsou málo cenově pružné směrem dolů, zde spíš mluvme o podržení jejich hodnoty,
  • Existence zombie firem: bankrot části těchto firem, snížení konkurenceschopnosti celé ekonomické zóny,
  • Zadlužení států, firem i domácností: nárůst inflace, bankroty některých subjektů, škrtání dluhů, které zničí majetek věřitelů (například důchodců v penzijních fondech).
  • Monetizaci státních dluhů v eurozóně: inflace.

A už jsme doma. Kdyby si tedy někdo kladl řečnickou otázku, co že ty ceny tak blázní a rostou, mohu mu dát velmi neřečnickou a konkrétní odpověď: To jenom představitelé státu, ať už na židlích ve vládě nebo v centrální bance, okleštili kapitalismus a předvedli, proč jeho regulace fungovat nemůže.

(Tento text cituje pasáže z podkladových materiálů připravených pro webinář pro spol. Bondster  https://www.youtube.com/watch?v=a5b2spKxdik )

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Stávka lidstva proti rozumu

Celý svět přichází o svobodu. Prý se přežila. A pokud se někdo ohání svobodou, v mnoha případech nechápe, co to svoboda je. Mluví o svobodě – a má na mysli své nárokování, své požadavky, svou údajnou potřebnost.

Takže nenechme se mýlit: Svoboda je možnost žít svůj život tak, jak ho žít chceme. Možnost. Tedy možnost hledat si práci, možnost koupit si bydlení, možnost vydělávat, možnost cestovat, možnost spotřebovávat. Nikoliv nárok na práci, nikoliv nárok na byt, nikoliv nezasloužené peníze přerozdělené od těch, kdo je vydělali, nikoliv hranice zavřené v rámci údajné ochrany lidí před virem, nikoliv nárok na spotřebu a teplý oběd.

Opěvovaná je čínská nesvoboda. Její systém sociálních kreditů se plíživě šíří světem. Mnozí ztratili víru ve svobodu. Důvěra v ni je mezi mladými lidmi údajně nejnižší v historii1.

Planeta je předlužená. Globální dluh dlouhodobě roste. Po Druhé světové válce byly vlády ovládnuty keynesiánskou myšlenkou, podle níž budou vyhlazovat hospodářský cyklus tím, že se ve zlých dobách víc zadluží, aby v lepších dobách dluh splácely. Už tato myšlenka sociálního inženýringu byla sama o sobě filozoficky chybná, ale pořád to byla perla proti dnešní hromadné vzpouře lidstva proti použití rozumu. Postupně po válce v rámci keynesiánství přebytkových rozpočtů ubývalo, až v některých zemích zmizely nadobro. Ačkoli dluh dlouhodobě rostl, bylo to jako nic proti tomu, co přinesl rok 2020 a záminka koronaviru.

Podle Institutu pro mezinárodní finance (IIF) vzrostl globální dluh koncem roku 2020 na 277 bilionů dolarů2. Vyspělé země už ve třetím kvartále 2020 dlužily 432 % svého hrubého domácího produktu. Koncem roku 2019 to přitom bylo jen 380 %. Za pouhých devět měsíců tak vyskočil dluh vyspělých zemí o 52 procentních bodů. Pokud by to mělo pokračovat, musí se současná ekonomika založená na dluhu zhroutit.

A pokud toto zadlužování pokračovat nebude – ekonomika se „zhroutí“ taky, jen později a ne tak spektakulárně, ne v podobě klasického poklesu. Totiž „jen“ ztratí konkurenceschopnost, drajv, prudce poklesne kvalita výrobků a služeb, nikdo nebude ochoten hlásit se k odpovědnosti za cokoliv. V každém polosocialistickém podniku se budou zaměstnanci hádat ne o to, jak vyřešit problém, ale o to, na koho svalit vinu za problém. Namísto kvalitních výrobků budou podniky produkovat nedostatkové zmetky. Že vám ta vize připomíná socialismus před rokem 1989? A kam jinam také severoatlantický svět spadává?

Tohle všechno bylo před pár lety považováno za nemožné. Před deseti lety by všichni ekonomové na podobnou výši dluhu reagovali slovy, že bankrot tak zadlužených zemí je nevyhnutelný. Dnes se noví „jakoby-ekonomové“ vzešlí z univerzit, kde jim profesoři teoretici vtloukají do hlavy, že vlastní myšlení je přežitek a vědecký konsenzus je základ, tváří, že vše vyřeší takzvaná moderní měnová teorie a jí vzývaný tisk peněz. To je naprostá změna paradigmatu. Jsme ve staronovém světě. Klasická liberální ekonomie tvrdí, že takový stav nemá dobré řešení. Opatrně totéž už připouští dokonce i IIF. Kolektivistická ekonomie, ať už marxistická, maoistická, castrovská či jihoamerická, vzývá ještě víc státu a ještě víc přerozdělování.

Najednou zde máme dva na první pohled odborné ekonomické názory, dvě školy, dva proudy. Tvářit se ovšem, že jsou rovnocenné, že je mezi nimi možná diskuse či snad dokonce nedejbože kompromis, by bylo jako hledání kompromisu mezi vrahem a jeho obětí. Nelze tolerovat názor, který je tak amorální, že v dějinách vždy vedl k zotročování svých obětí.

Jenomže namísto toho, aby byla mysliteli a elitou země nemorální (nejen) ekonomická kolektivistická doktrína striktně odmítnuta, je to naopak starý svobodomyslný proud, který je mediálně a politicky upozaděn jako přežitý. Pokrokáři nediskutují. Jsou si jisti svou pravdou. Nikoliv však na základě argumentů, protože argumenty jsou výplodem rozumu. Jsou si jisti svou pravdou na základě své víry a na základě toho, že jí věřit chtějí.

K tomu všemu vyspělý svět vymírá a demografické prognózy ukazují, jak velkou roli bude hrát Afrika, která se ovšem neukazuje jako dobré místo k životu pro tolik dalších milionů lidí. Tito lidé se budou chtě nechtě muset vydat na pochod jinam. V Africe pro ně nebude nejen dost místa, ale ani vody. Je jen těžko představitelné, že se nedostaví další migrační vlna.

To zase zapadá do vize mnohých, že svět čeká nový, velký válečný konflikt. Slova britského premiéra, že je dnes mezinárodní situace nejnebezpečnější a nejvyhrocenější od konce Studené války, jsou alarmující. Z pohledu ekonoma je ovšem ještě víc alarmující to, že Británie má obří dluh, rating jí klesl na úroveň ČR a chce další výdaje, u kterých premiér neumí říct, kde na ně vezme. Ekonom tuší: porostou daně.

A uvědomme si – celý severoatlantický svět se vyvíjí víceméně stejně. Takže pokud v několika zemích rostou daně – ve všech rozvinutých zemích porostou daně!

Proto ta velká snaha mnohých lidí utéct někam, kde jsou na ně státy krátké – tedy do virtuálního světa kryptoměn. A proto ta velká nenávist států ke kryptoměnám – špatně se Velkému Bráchovi kontrolují.

Tento text cituje pasáže z připravované knihy Do důchodu s plnou kapsou

 

 

[1] https://www.novinky.cz/zahranicni/svet/clanek/duvera-v-demokracii-je-mezi-mladymi-lidmi-nejnizsi-v-historii-40339861

2 https://www.reuters.com/article/us-global-debt-idUSKBN27Y239

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Ceny porostou

V poslední době se hodně mluví o inflaci. Reportéři na jedné české komerční televizi mají mezi sebou ve svém žargonu takové úsloví: bába Dymáková. Natočíme to pro bábu Dymákovou. Míněno: Tak jednoduše, aby tomu rozuměl každý ňouma.

No, a o rostoucí inflaci už slyšela i bába Dymáková. Roste množství lidí, kteří preventivně uvažují, jak svůj majetek před inflací ochránit. Není se jim co divit, když zprávy o rostoucí cenové hladině přicházejí z celého světa. Například přednedávnem přiletěla zpráva z USA, že meziroční růst spotřebitelských cen v USA v dubnu zrychlil na 4,2 procenta z březnových 2,6 procenta. Vzedmutá inflace se tak dostala na nejvyšší úroveň od září 2008. A to už je – minimálně na poměry posledních třiceti let – inflace celkem silná.

Jenže nejen američtí, ale i evropští centrální bankéři nás neustále přesvědčují, že inflace vlastně není vůůůůůůbec žádný problém. Prý je její zvýšené tempo jen dočasný fenomén. Skoro to vypadá, že centrální bankéři by o tom mohli a měli něco vědět, že? Centrální bankéři by přeci měli mít vzhledem ke své profesi mnohem víc informací a lepší vhled do vývoje ekonomiky než kdokoliv jiný. A přece i oni se mýlí. V tom lepším případě nevědomky. Vlastně je to přesně naopak: vývoj před ani jednou z obou hospodářských krizí neodhadli. Ani před rokem 2008, ani před rokem 2020.

Například redaktor Martin Veselovský se v roce 2008 v Radiožurnálu ptal tehdejšího viceguvernéra ČNB H. takto:

Martin Veselovský: „Proč bankovní rada dnes nejednala o úrokových sazbách?

Centrální bankéř H.: „Z jednoho prostého důvodu: došli jsme k závěru, že k takové akci teď není důvod. Není důvod teď hýbat s úrokovými sazbami, zcela mimořádná situace vyžaduje zcela mimořádná opatření ve zcela mimořádný čas, ale to není situace České republiky a české měnové politiky v tuto chvíli.

Podobně viceguvernér H. reagoval 30. října 2008 pro Českou televizi. Tehdy se redaktor ptal: „…Americký Fed včera snížil úrokové sazby o půl procentního bodu na prakticky nejnižší možnou úroveň. Vy jste se k tomu dnes neodhodlali…

Viceguvernér: „Není tak mimořádná situace.

Jinými slovy, centrální bankéři se stále snažili vyvolat dojem, že se ve světě nic podstatného neděje, a bagatelizovali situaci. Přitom už 10. listopadu 2008 bylo bábě Dymákové jasné, že banky mají velké problémy po celé Evropě a mohly by je mít i v ČR.

Vláda proto vydala tiskovou zprávu, v níž se snažila společnost uklidnit. Říkala: „Poskytování úvěrů pro podnikatelskou sféru a domácnosti v České republice není situací na světových trzích ohroženo.“

A už dne 26. prosince 2008 ministr financí M. Kalousek prohlašuje do médií: „Nemusíte být žádný mimořádný ekonom, abyste poznal, co nás čeká. (…) Bylo jasné, že se na nás něco žene.“ Stačilo tedy čtvrt roku a ministr financí měl jiný názor než v říjnu.

Anebo nikdo jiný názor neměl…?

Nešlo už jednoduše déle zatloukat realitu?

Dneska centrální bankéři i politici tvrdí – tak jako to v roce 2008 i 2020 tvrdili o hospodářském růstu – že se nic neděje. Realita je taková, že pokud by přiznali barvu a začali se otevřeně bát rychle sílících inflačních tlaků, těžko by centrální banky mohly dál udržovat úrokové sazby u nuly a masivně vykupovat státní dluh z trhu. Aneb těžko by šlo financovat rostoucí státní dluh!

Až vás tedy zase bude nějaký politik či centrální bankéř ubezpečovat, že všechno je v cajku a inflace vyšší nebude, vzpomeňte si, jak vás uklidňovali, když se svět řítil do recese…

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Politická blbost, či úmysl?

Podle průzkumů veřejného mínění v posledních letech kolísá podíl lidí, kteří si nepřejí přijmout euro, mezi 60-82 procenty. Patrně proto, že lidé si euro nepřejí, politici o euru básní čím dál houšť.

A tak jsme se nově dozvěděli od koalice STAN a Pirátů, že se prý po volbách zasadí o „snížení schodků veřejných financí“, a to prý skrze prosazení vstupu ČR do Mechanismu směnných kursů II, tedy systému ERM II, což je v podstatě první krok v procesu přijímání eura. Jakpak to míní? Nu, prý by se tím snížil úrok českého veřejného dluhu, což by prý zase vedlo ke snížení zadlužení.

Nápad příslušných vtipálků jest vážně revoluční a legrační. Někdo tu zjevně vůbec neví, co povídá. Tak mi tedy, pánové a dámy, piráti a pirátky, starostové a starostky, dovolte, abych vás vyvedla z omylu.

Jestlipak víte, kdy se začaly jednotlivým zemím eurozóny zhoršovat jejich veřejné finance? No já vím, že nevíte, protože kdybyste věděli, nemohli byste něco takového vyslovit. Tak tedy veřejné finance se začaly drtivé většině zemí (až na výjimky typu Německo) zhoršovat v okamžiku přijetí eura. A hádejte proč. No protože se tyhle země začaly snadněji dostávat k úvěrům. Takže se jim jednodušeji zadlužovalo. Nejzářnější případ jsou kolegové sousedé Slováci.

Zatímco ještě v roce 2008 kumulovaný deficit státních rozpočtů zemí eurozóny k HDP činil jen 2 %, v roce 2009 vyskočil na 6,4 %, aby v roce 2010 nabobtnal až na 6,9 %. Stimulační balíčky určené k nastartování ekonomiky byly přitom ještě na dnešní korona-měřítka relativně malé. V roce 2009 činily 1,1 % HDP a v roce 2010 dosahovaly 0,8 %.

V roce 2009 se o největší stimul ekonomiky pokusilo Španělsko, a to ve výši 2,3 % HDP. Následováno bylo Rakouskem s balíčkem ve výši 1,8 % HDP. V roce 2010 nejvíc pomáhalo ekonomice Německo s výdaji ve výši 1,9 % HDP, opět následované Rakouskem s 1,8 % HDP. Tady všude byly vidět pokusy o různé více či méně efektivní podpory typu šrotovné.

Zhoršení fiskální pozice vlád se brzy projevilo ve zhoršení ratingů jednotlivých vlád. Nejprve byl zhoršen rating Řecku, a to hned 14. ledna 2009. Doslova pár dní nato snížily agentury rating Španělsku a Portugalsku. Irsku padl rating „až“ v březnu 2009. Nejhorší byla situace v Irsku a Řecku, kde byl deficit po tři roky po sobě dvouciferný a neměl se k poklesu.

Schodky státních rozpočtů se brzy začaly zrcadlit ve vládním dluhu. Nejhorší situace byla v Irsku, kde z 24 % v roce 2007 vyskočil dluh na 120 % v roce 2012. Řecký dluh taky nebyl žádná hitparáda, ale tam to bylo tradiční a nikoho to nepřekvapovalo. Ze 103 % v roce 2007 se tamní dluh vyšplhal na 172 % v roce 2011.

Zatímco před krizí dluh vlád zemí eurozóny měřený jako procento HDP klesal k 66 %, v následujících letech prudce roste a v roce 2011 se již dostal na 88 % HDP.

Vysoký dluh brzy začal být problémem. Všichni rychle pochopili, že dluh roste tak prudce, že to je neudržitelné, a něco se musí změnit. Dluh se stal největším strašákem vlád.

A teď vám prozradím veřejné tajemství: ano, eurozóna má opravdu nižší úrokové sazby než my s korunou. A víte proč? Světovým vládám a centrálním bankám jde o to maximálně snížit úrokové sazby, aby se předlužené země dokázaly dál úvěrovat. Neboli aby si státy dokázaly dál půjčovat za uměle nízké úrokové sazby na svůj chod, aby zombie firmy dál mohly existovat a nebankrotovaly a podporovaly tak zdání hospodářského růstu.

Neboli ECB zachraňuje bizarně nízkými úrokovými sazbami před bankrotem předlužené země, protože jim tím umožňuje přístup k levným úvěrům, ke kterým by se jinak nedostaly. Znovu si to dejme do kontextu s naivňoučkým tvrzením pirátů a starostů, že podle nich nízké úroky sníží dluh. Jak vidno, pravý opak je pravdou – a ECB se tím dokonce vůbec netají. Čím nižší úroky, tím vyšší dluh.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Levice proti lidem

(Skoro) všichni víme, že vlády i centrální banky pumpují pod tlakem peníze do ekonomiky. (Někteří) víme, že se do značné míry jedná o nekryté, tedy „vytištěné“ peníze.

A lidé pohybující se na kapitálovém trhu také vědí, že výsledkem této politiky poškozující banky byl logicky propad cen akcií bank. Říkám „byl“ – protože od začátku doby koronové je všechno vzhůru nohama a měřili bychom hrušky s jablky. Od roku 2007 do konce roku 2019 právě z důvodu „tisku peněz“ ztratil evropský bankovní index 84 %. Evropské banky obecně trpí nízkou ziskovostí a musí propouštět.

Šéf Deutsche Bank Christian Sewing a šéf UBS Sergio Ermotti už v září 2019 varovali Evropskou centrální banku (ECB) před dalším snížením úrokových sazeb. Sewing prohlásil, že další snížení úrokových sazeb ekonomice nepomůže, ale ublíží sociálnímu systému a úsporám lidí. Prý „situace je absurdní, když lidé nechtějí mít v bankách vklady“. Nedává snad smysl, co tito pánové říkají? A to vše bylo řečeno ještě před krizí roku 2020 (!). Tedy před krizí, která přinesla ještě mnohem absurdnější a extrémnější podmínky.

Aby lidé neměli záporné výnosy, tedy ztráty, musí podstupovat riziko, které by normálně nikdy nepodstoupili.  V podobné situaci jsou i banky. I ony musí dělat byznys, který by normálně dělat nechtěly, jinak by skončily ve ztrátě.

Zatímco ECB hlasy komerčních bank ignoruje, kupříkladu německá centrální banka Deutsche Bundesbank jim naslouchá a dává jim za pravdu. Nicméně v rámci eurozóny není schopna s názorem ECB nic dělat. Bundesbank hlasitě varuje před rostoucími riziky a kritizuje záporné úrokové sazby. Kdo by ale usoudil, že se ECB pod palbou takové kritiky chytla za hlavu, zmýlil by se. Zástupkyně Německa ve vedení ECB Isabel Schnabel zareagovala na kritiku tím, že poprosila své německé kolegy – ekonomy, aby nekritizovali ECB, protože tím údajně „velmi ohrožují euro“.

To je ovšem vrchol absurdna. Co si máme myslet o instituci, jejíž vedení se snaží umlčet kritiku, protože se bojí, že je euro tak vnitřně křehké, že kritiku centrální banky neunese? Odráží to stav EU, kde se přestává diskutovat a jakýkoliv jiný než oficiálně povolený názor je „závadný“.

A tady je důležité upozornit, že v ČR je zatím stále ještě situace trochu odlišná. Nemáme euro a českým bankám se dosud ve srovnání se západoevropskými celkem „daří“, a to navzdory hospodářské krizi a navzdory jejich klesajícím ziskům. A jak je to možné? Protože my dosud záporné úroky nemáme! Banky tedy nejsou tlačeny do riskantního chování, které je činí nebezpečnějšími a slabšími. A nemáme je, protože nejsme součástí eurozóny.

Pikantní na tom je, že mnohá česká média dlouhodobě situaci vůbec nechápou, jak o tom svědčí fakt, že časopis Respekt mohl už v roce 2019 vydat článek s opěvujícím nadpisem: Teď by euro přišlo vhod, ECB spouští stimulační opatření, hypotéky budou levnější. Ale ne v Česku. To, že data ukazují, že českým bankám se na rozdíl od bank eurozóny daří, autor nejspíš ani nevěděl; viděl věc jen politicky, nikoli ekonomicky. Byl patrně zaslepen touhou po euru za každou cenu.

Otázkou je, jak dlouho tento stav ještě vydrží. V bezpečí jsou české banky jen zdánlivě. Letošní první čtvrtletí bylo pro české banky ziskově nejhorším kvartálem od roku 2007, tedy od finanční krize. Meziročně se výsledky bank propadly téměř o třicet procent méně. A hádejte, jestli případné ztráty banky ponesou samy, anebo se zahojí na klientech?

Ale než se dáte do nadávání na ty zlé, ošklivé, chamtivé kapitalistické banky, zamyslete se. Nejsou čistě náhodou banky a jejich klienti obětí ideologie, která stojí za tiskem peněz? A tahle ideologie se jen tak nepřežene. Úrokové sazby dlouho zůstanou nízké. Přesto, že u nás patrně porostou nejdřív ze zemí EU (díky za to, že nejsme v eurozóně), stejně se na dlouhodobý normál jen tak nedostaneme. A kvůli tomu se banky stávají křehčí a zranitelnější.

Naivní by byl ten, kdo by bankám přál z jakési ideologické závisti něco špatného: Vzpomeňme, kam právě nezdravé bankovnictví vedlo v roce 2008… Zkrátka záporné úrokové sazby si vybírají svou daň na méně zdravých bankách, které se tak stávají méně bezpečnými i pro běžné střadatele.

A tak je to ostatně vždy: Každý neinformovaný levicový nápad motivovaný nenávistí k penězům a bohatým se nakonec vždy otočí proti běžným lidem.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

NextBlog

Na nextBlogu naleznete nejen aktuální postřehy ze světa financí, ale téže zajímavé odkazy na věci, které nás zajímají a baví. Doufáme, že Vás budeme nejenom informovat, ale i bavit a téže vzdělávat.