Dobrý den, prsa ven

Sobotní poledne, výlet, slunce, dobře naložený manžel tasí mobil. Tak jako nesčetněkrát za den udělá cvak – cvak a fotka putuje na Facebook. Koneckonců manžel je tak trochu (hodně) facebookový maniak.

Když mi mobil pípne s upozorněním, že mě ve svém příspěvku označil, mrknu na displej, ušklíbnu se, a fotku bez velkého přemýšlení nasdílím. Jsem na ní já a naše čtyřměsíční miminko, které právě kojím. Rozverný popisek u fotky zní: „Dobrý den, všechno ven.“  Moc toho vidět není: Hlavně odlesky slunce, dětská hlavička z větší části zakrývající předmět synova zájmu, a pak trochu hlubší výstřih, jak to u kojení bývá. Nestojí mi to za věnování velké pozornosti.

Zpozorněla jsem, až když fotka k mému neskonalému pobavení vyvolala v diskusi pod ní obstojnou bouři. Drtivá většina facebookových přátel se netvářila nikterak pohoršeně, asi došli k názoru stejně jako já, že „skoro nic není vidět“, zato pár lidí se zdálo být pobouřeno hodně.

Jen tak mimochodem, zaujala mě zvláště dvě zjištění: Zajímavé bylo, že odhadem 90 procent těch, kdo protestovaly, byly ženy. A druhé zajímavé zjištění bylo, že několik lidí fotku okomentovalo z křesťanské perspektivy, a že tahle skupinka se také vesměs zdála být vysmátá – odkazovala na výjevy madon v kostelích zobrazujících stejný motiv.

Ve výživné diskusi se do sebe pustily převážně ženy, které mnozí sarkasticky označují za „lesany“, pro které bylo kojení mezi lidmi normální, a ty, které argumentovaly, že je to nevkusné:

Že si matka má najít nějaký k tomu určený liduprostý kout.

Že matka přeci ví, kdy bude kojit, tak si místo zvládne vždy zavčasu najít.

A že když už jsou v blízkosti lidé, má se něčím přikrýt.

Něco vám řeknu: Kdysi jsem byla vychovaná úplně stejně. Pohoršovala jsem se, když jsem na veřejnosti viděla matku kojící své dítě. Viděla jsem za tím totiž exhibicionismus. A tak jsem se s prvním dítětem schovávala.

No – a brzy jsem zjistila, že to občas prostě nejde.

Klidný kout? A kde si jako třeba na třídní schůzce máte najít opuštěný kout? Že nemám s miminkem co dělat na třídní schůzce? No tak to zkuste vysvětlit učitelce, která si postavila hlavu, že 14 dní po narození miminka mě vidět prostě „musí“, a to i když jsem jí polopaticky odvětila, že to fakt není dobrý nápad a že žijeme v době telefonů. Inu dobře, když jinak nedá. A tak jsme kojili pěkně před tabulí v zaplněné třídě, nebylo zbytí. Takových situací jsou stovky.

A že matka ví, kdy bude kojit? No ano – já to vím. Můj malý žrout se krmí jednou denně, a jedno krmení trvá přibližně 24 hodin. Krmí se, ať spí, či bdí. Vím tedy, že se bude krmit za hodinu. Že se bude krmit za dvě hodiny. Že se bude krmit za týden touto dobou. Jistě, taky jsem slyšela tu teorii generace našich matek, že dítě se má krmit po čtyřech hodinách. No – když si ještě dneska někdo myslí, že novorozeňátko bude jako robot fungovat podle hodinek, asi nemá smysl ztrácet s ním dál čas.

Že se matky mají přikrýt? Ale jo, celkem ráda, mám i takový pěkný šál určený na zakrytí při kojení. Dokonce ho i nosím všude s sebou v kabelce. Jenomže když je venku vedro k zalknutí, mému miminku se jaksi nelíbí dusit se pod ním. A pláče. A když zrovna není horko k zalknutí – tak se mu to taky nelíbí. A pláče. Ale když ho odkryju – tak to je jiná. Spokojeně se zavrtí a začne si cpát bříško.

No a tak když to v ústraní a se zakrytím nejde, prostě to nejde. Když musíš, tak musíš (papat). Nemám žádné zvláštní potěšení z toho, že by mě někdo pozoroval při kojení. Nemám z toho taky žádné zvláštní vnitřní pnutí. Pokud je zrovna konstelace taková, že to je to nejjednodušší řešení – pak je mi to prostě buřt. Hlad mého miminka je pro mě podstatnější než dotčený útlocit prudérního kolemjdoucího, který je líný odvrátit oči (když se mu to nelíbí), ale není líný se nad tím rozčílit (že prý se mu to nelíbí).

Leckdo argumentuje, že „čurat je taky přirozené“, a přece se to nedělá na veřejnost. Pardon, ale tohle přirovnání neobstojí ze dvou důvodů. Zaprvé po čurání zůstanou veřejně na zemi celkem obtěžující pozůstatky. Zadruhé dospělý člověk se sebeovládá poněkud jinak než malé miminko.

A znovu říkám: I já kdysi dávno díky výchově bývala, když jsem ještě nechápala, o co jde, kojením na veřejnosti trochu pobouřena. A tak jsem si položila otázku, odkud to pohoršení vlastně plyne. A došla jsem k názoru, že je to podobné jako kdysi bitva o to, zda ženy smějí nosit kalhoty. Kalhoty samy nepobuřují. Ženy také ne. Ale kombinace žena + kalhoty, to už byl kdysi průšvih.

Prsa evidentně taky nevadí, vykukují zpoza každého rohu, a nejen na obálkách časopisů. Leckdy je v bujném výstřihu vidět víc než při kojení. Miminka taky nevadí. Ale kombinace dítě u prsu vadí. Proč asi? Protože naše kultura na ten pohled není zvyklá. Černoši v Africe děti u prsu neřeší, my ano. (A mimochodem, domorodci si ve společenské chýši taky nečurají na zem, takže i oni cítí jakýsi rozdíl.) Evidentně to tedy není něco, co by bylo evolučně výhodné schovávat.

A tak docházím k názoru, že je to o zvyku. Pobouřeni jsme, protože generace našich rodičů a prarodičů jela na flaštičkách a sunaru. A protože na to nejsme zvyklí, hledáme v tom nějakou veřejnou sexualitu či exhibicionusmis, který v tom ovšem není.

Exhibicionismus totiž je, když někdo ukazuje něco, co se ostatním nelíbí, a má potěšení z toho, že budí emoce a pobuřuje. Neznám maminu, která by byla exhibicionistka. Znám ale spoustu mamin, které kojí, a tím občas jako vedlejší efekt ukazují něco, co se některým nelíbí, ovšem nemají z toho žádné potěšení – spíš je jim to jedno.

A víte co? Myslím, že je dobře, že jsou dost sebevědomé  a je jim jedno, co si o jejich počínání okolí myslí. Nelíbit se kojení někomu může. Mně se třeba zas nelíbí jeden chamtivý vykuk z naší vísky. Ale když se vám to nelíbí, prostě se dívejte jinam. Já se taky na vykuka nejdřív zašklebím a pak se dívám jinam, abych si nekazila pěkný den. Žij a nech žít.

Možná se vám zdá divné, proč se tím vůbec zabývám, když jsem říkala, že mi je vcelku jedno, jestli mě někdo pozoruje či ne, jestli kojím pod šálem nebo bez něj. Řeknu vám proč. Protože těch omezení a regulací daných zákonem kolem nás je už tolik, že odmítám nechat se ještě navrch k tomu zbuzerovat prudérností naší doby. Nerada bych se dočkala toho, že jakmile začnu mezi lidmi kojit své miminko, budu se zvýšenou pravděpodobností legitimována podobně jako v osmdesátých letech dlouhovlasé máničky: Za „pobuřování“ a kažení mravní výchovy mládeže.

Jsme otroky svých vlastních hlav, naučených vzorců chování, které ne vždy jsou v dané historické době užitečné. (K čemu bylo užitečné, že ženám bylo ještě ve 20. století zapovězeno nosit kalhoty?) V Británii se nedávno jeden muslim rozčiloval, že vepřové maso je v obchodě ve stejném regálu jako jídlo, které si chtěl koupit. No co to je za manýry?!

On byl pobouřen, vepřové se mu eklovalo. Vždyť ho kupovat nemusel.

Někteří lidé jsou pobouřeni pohledem na kojící se dítě. Vždyť se na něj dívat nemusejí.

Obojí je jen otázka kulturního zvyku. Jakmile ale v rámci korektnosti začneme maso z regálů uklízet a prsa vytahovat dětem z pusinek, protože někteří lidé, kterých se to netýká, s tím mají mentální problém, vzdáme se zase dalšího kousku naší kultury, která si na přehnané prudérnosti nezakládá. A posuneme se tím zas o kousek blíž ke společnosti, která si zakládá na zahalování žen. Děkuju, nechci. Tak proto to řeším.