Category Archives: Uncategorized

Černá díra neziskovek

Znám ve svém okolí hned několik lidí, kteří v posledních třech letech zabalili své podnikání kvůli… „dohledu“ státu: Ten kvůli třem kontrolám, které za ním přišly v rychlém sledu za sebou, sice nic nenašly, ale řádně mu zpěnily krev.

Ta kvůli EET, protože si v létě prodávala nanuky v sousední vísce jen tak prckům pro radost, ale jakmile k tomu byl zapotřebí internet a chytrý telefon, už ji to v jejích pětasedmdesáti letech přestalo bavit.

A ten zas kvůli všemu najednou: kontrolám, EET, souhrnným hlášením, kontrolním hlášením… a poznámkách o živnostnících-parazitech.

Znám ve svém okolí taky hned několik lidí, kteří – slyší-li o těch prvních, kteří zabalili své drobné podnikání – se hned rozčílí doběla a začnou vykřikovat, že ti zloději zlodějští museli pěkně krást, když je větší kontrola přiměla s podnikáním skončit.

Tihle druzí lidé, vesměs s poněkud socialistickou mentalitou, kteří navíc nikdy sami podnikat ani nezkoušeli, nejsou sto pochopit, že nejste-li grázl, ale jste za něj neustále považováni, brzy vás to přestane bavit a raději se necháte zaměstnat. Tihle lidé, vesměs z města a poměrně mladého věku, nedokáží pochopit, že ta pětasedmdesátiletá babka raději sundá z buku na rozcestí ručně vyvedenou ceduli „NANUKY“, než by se učila, co je to ten internet.

Celé tohle řečeno ještě jinak: Státu se dokonale podařilo postavit proti sobě dvě skupiny lidí, kteří by principiálně proti sobě nic mít neměli: živnostníky a další drobné podnikatele, na které se už zase leckdo začíná dívat jako na „buržousty“, a notnou část „těch ostatních“, kteří mají socialismus tak nějak zažraný pod kůží. Že by to komukoliv z obyvatel pomohlo, se říct nedá; že by to pomohlo státu, se taktéž říct nedá.

Nedá se to říct, protože i samotné ministerstvo financí jen odhaduje, kolik tahle vyostřená buzerace státní kase přináší.  V roce 2017 podle něj EET přispěla k vyššímu inkasu DPH „kolem“ 5,2 miliard Kč. Ale jisté to není. Těžko se totiž dá oddělit efekt zavedení EET a efekt rekordního růstu ekonomiky. I bez EET by byl výběr DPH podstatně vyšší než o rok dřív. A existují konkurenční analýzy, které se domnívají, že celý vyšší výběr DPH byl dán jen hospodářským růstem a EET přinesla finanční efekt nula.

Takže tu máme stát, který efektivně zaklekává na drobné podnikání, ale vesměs z toho nikdo nic (alternativně „skoro nic“) nemá, tedy krom všeobecně mizerné nálady ve společnosti.

No a pak tu máme tentýž stát, který efektivně podporuje z veřejných peněz různé mimorozpočtové nadace, kterým se poněkud záhadně říká „neziskovky“ (jako by jim snad o peníze vůbec nešlo), ale vesměs z toho ani stát, ani drtivá většina obyvatel nic nemá – tedy krom oněch neziskovek samotných.

Český stát se tak vlastně chová jako pan Jekyll a Hyde v jednom. Likvidovat a podporovat. Brát veřejné peníze a dávat veřejné peníze. Rozpočet ani lid z toho sice ani v jenom případě nic či skoro nic nemají, ale v tom druhém případě z toho hodně mají ony neziskovky. Tedy – některé. Pochopitelně pokud jde o bohulibou neziskovku typu hasiči či hospic, většinou z toho taktéž nemají nic.

Protože boží mlýny melou sice pomalu, ale jistě, tak jako zaklekává stát na živnostníky, občas taky zaklekne Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) na stát. I stalo se, že NKÚ přišel se zajímavou zprávou.

Zaprvé stát při poskytování dotací neziskovkám v letech 2016 až 2017 nevycházel z analýzy, jaké služby společnost skutečně potřebuje. (Rozumějme: peníze dostal ten, kdo si o ně řekl, nikoliv ten, kdo něco užitečného plánoval.)

Zadruhé NKÚ zjistil miliardové rozdíly v dostupných informacích o tom, kolik stát v letech 2015 a 2016 na dotacích vyplatil. (Rozumějme: stát má guláš v tom, kolik miliard komu věnuje. Přitom v letech 2016 a 2017 šlo o 26,26 miliard, evidence hapruje o 3,5 miliardy. Zato má stát díky EET dokonalý přehled o tom, kdo si kde a od koho koupil rohlík za korunu devadesát.)

Zatřetí v Radě vlády pro neziskovky, která o dotacích rozhodovala, bylo víc zástupců neziskovek než zástupců státu. (Rozumějme: Neziskovky mohly zásadně ovlivnit, kolik si přihrají.)

Začtvrté Úřad vlády průběžně nekontroluje, jak se daří díky dotacím plnit deklarované cíle neziskovek. (Rozumějme: nemáme analýzu, zda cíl potřebujeme, ani nevíme, zda cíl plníme, peníze ale dáme, o čemž necháme rozhodovat větší počet zástupců obdarovaných než darujících.)

Zapáté porušení podmínek dotace NKÚ zjistil u 10 ze 17 kontrolovaných neziskovek. (Rozumějme: kdyby se nezadařilo o pět či deset procent, člověk by to pochopil. Když je to vysoce nad polovinou případů, něco je prohnilého systémově.)

Zašesté a zasedmé jsem už líná psát, neb je to binec pořád na jedno brdo, který si každý může dohledat v případě zájmu sám ve zprávě NKÚ z tohoto týdne.

Celkem smůla je, že v roce 2016 u nás bylo dle ČSÚ téměř 121 tisíc neziskovek, ale dotaci dostalo „jen“ necelých 7 tisíc z nich. Rozumějme: Drtivá většina neziskovek nedostává nic a myslí to poctivě. Jenomže veřejnost slyší jen o průšvizích, alternativně o neziskovkách přes gendery či přes velice užitečné ocenění „sexistické prasátečko“, takže je pak nabroušená z jedné vody načisto na všechny.

Já bych měla takový návrh. Když se stát chová k živnostníkům jak ras a k neziskovkám jak andílek, měli bychom to krapet narovnat.

Buď bychom mohli zrušit buzeraci podnikatelů.

Nebo bychom mohli zrušit všechny dotace.

Ale nejlépe bychom mohli udělat obojí současně.

(Akorát by mě pak mrzelo, že cena sexistické prasátečko by pak nejspíš rychle zmizela ze světa, tudíž bych už nikdy nedostala šanci ji získat. A já se přitom tak snažím!)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Když revoluce začne požírat své děti

Z pohledu dějin to není vlastně zas až tak dlouho, co emigroval český zpěvák Waldemar Matuška z tehdejšího komunistického Československa. Důsledek na sebe nenechal dlouho čekat: Matuška byl vzápětí v televizi a rozhlasu zakázán. Trapný pokus.

Někdo by mohl říct: Byla jiná doba. Komunistická doba. Tehdejší východní blok prostě měl nějakou ideologii a tu razil. Dneska už jsme jinde.

A já na to odpovídám: Vrací se podobná doba. Doba pokryteckého rádoby-liberalismu. Dnešní západní blok má prostě nějakou ideologii a tu razí. Vítejte zpátky.

Televizní společnost HBO přišla se čtyřhodinový „dokumentem“, který je postaven na výpovědi dvou dospělých, dnes zhruba třicetiletých mužů. Tito dva muži v „dokumentu“ tvrdí, že v dětství trávili mnoho času na ranči černošského zpěváka a tehdejší popové hvězdy Michaela Jacksona, kde byli hvězdou opakovaně sexuálně zneužíváni.

Fanynkou Michaela Jacksona jsem nikdy nebyla, a když dneska slyším nějaký jeho song, většinou upřímně trpím podobně, jako kdyby fanoušek černé hudby z osmdesátých let byl donucen poslouchat moje trashmetalové orgie. Nicméně faktem je, že můj, řekněme, studijní zájem o Jacksona v posledních dnech silně vzrostl. „Dokument“ je totiž pozoruhodný hned z několika pohledů.

Zaprvé je namístě dát výraz „dokument“ do uvozovek. Pod pojmem dokument či dokumentární film se obyčejně míní objektivní zprostředkování všech dostupných informací o realitě. Nezdá se, že by dílko HBO tuhle definici splňovalo. Obsahuje především jednostranné výpovědi dvou pánů, kteří obviňují údajného sexuálního agresora. Obhájce a pohled z druhé strany chybí. Tohle by za spravedlivý proces nešlo označit ani omylem.

Zadruhé je silně podezřelé, že tito dva pánové mohli pobývat u popové hvězdy a evidentně o samotě tak dlouhý čas – a jejich rodičům to asi nijak nevadilo. Nějak si neumím představit, že své dítě budu pravidelně posouvat k nějaké celebritě, kterou sama neznám, a nemám ponětí, co se u ní s mým dítětem děje.

Zatřetí dokument nepřináší absolutně žádné nové zjištění: O Jacksonově pedofilii se veřejně spekulovalo poprvé už v roce 1983. Jenomže tehdy se celá věc „vyřešila“ mimosoudním vyrovnáním s rodinou, která zpěváka ze sexuálního obtěžování nařkla. A podobný scénář se pak opakoval ještě několikrát: Vždy se vzneslo obvinění, vždy se nějak urovnalo. Skutečné sexuální násilí proti vůli dítěte se nikdy nepodařilo prokázat.

Současně asi nebyl nikdo, kdo by si myslel, že Jackson je po této stránce naprosto a dokonale „normální“. (Ačkoliv jsem na velkých pochybách, zda slovo „normální“ mohu použít. S dnešními tuším asi 64 gendery a nesčetně uznávanými sexuálními preferencemi je již poněkud nenormální býti normální… nebo jak to ksakru vlastně říct?!)

Zkrátka každý soudný člověk vždy musel tušit, že Jackson zřejmě má nějaké psychické problémy, že se tyhle problémy nejspíš týkají i jeho sexuality a také že nejspíš nějak souvisejí i s absencí jeho showbyznysem ukradeného dětství. Neboli že vztah k dětem v tom asi hraje nějakou roli. Jenom nikdy nebylo prokázané, zda byl také agresorem, násilníkem a bestií, která dětem skutečně ubližuje. A vzhledem k tomu, že nic z toho se prokázat nikdy nepodařilo, ačkoliv pokusů o obvinění a následné vytřískání peněz z obviněného proběhlo víc, dalo se soudit, že zas až tak bestiální to zřejmě nebylo. Každopádně celá generace Jacksonových fanoušků s tímhle uspořádáním dokázala roky bez problémů žít.

A pak najednou cvak, přišla éra #metoo, neboli éra obviňování a likvidace nepohodlných lidí jen na základě prohlášení údajně poškozených, že se před desítkami let stali obětí násilí. Řada lidských životů a kariér už tímhle tvrzením byla zničena. Bez možnosti hájit se, bez možnosti postavit tvrzení proti tvrzení. V éře #metoo se naslouchá pouze obviněním, nikoliv obhajobám.

Protože ale deklarace žen o tom, jak jsou traumatizované tím, že se jim před třiceti lety nějaký muž podíval na kotník, se už poněkud okoukala, bylo nutno posunout věc dál. Takže co bychom tu měli nového a ještě neokoukaného? Aha, třeba obvinění z pedofilie. A nejlepší bude vyzkoušet si to rovnou na někom, kdo už je mrtvý a bránit se stejně nemůže.

I předložily se natěšené veřejnosti údajné šokující informace, které naše vědění o mrtvé popové hvězdě pousnuly přesně tam, kde bylo před celým „dokumentem“: Pořád víme stejné houby jako kdysi. Máme tu jen jednostranné tvrzení, proti kterému se už nikdo nemůže bránit a se kterým se nikdo nemůže mimosoudně vyrovnat. A veřejnost šílí a svou někdejší modlu pranýřuje, ačkoliv dneska je o ní známo přesně totéž, co před deseti či patnácti lety. Teď je ale hvězda hnusákem, takže se musí vymazat z dějin a její umění se musí zavrhnout. Knihy spálit. Sochy rozstřílet. Obrazy přemalovat. Prostě metoo.

A média odpovídají na společenskou poptávku po senzaci a zpěvák je rázem na blacklistu. Jako první se zákazem vysílat Jacksona přišla britská rozhlasová stanice BBC Radio 2 (to mě až tak moc netrápí, protože BBC Radio 2 vydrží déle než 20 vteřin poslouchat jen totální masochista) a po něm další kanadské, australské, novozélandské rozhlasové stanice, nebo producenti (v době pravěku ještě poměrně politicky nekorektního) amerického seriálu Simpsonovi. Český rozhlas je proti nim výkvětem konzervatismu, prý se jen „věcí bude zabývat“.

Celá tahle zdánlivě bezvýznamná kauza je ve skutečnosti obrovským symbolem: Vůbec nic nevypovídá o Jacksonovi. Nic nevypovídá o tom, zda byl nebo nebyl pedofil, a už vůbec ne o tom, zda byl nebo nebyl násilník a dopustil se zločinů. Natož o tom, jaké kvality dosahuje jeho umění. Vypovídá jen o jediném: o odporném pokrytectví dnešní „pokrokářské“ společnosti. Protože kdyby to nebylo pouhé pokrytectví, muselo by Národní divadlo přestat hrát Goethova Fausta, neb Goethe byl podle všeho nejspíš také na holčičky.

A nejlepší na tom je, že kdyby Jackson žil dneska, nejspíš by dokonale naplňoval obrázek toho, komu se dneska často říká „sluníčkář“ – že by už revoluce začínala požírat své vlastní děti?

Tak jako kdysi stačilo prstem ukázat na nepohodlného člověka a obvinit ho z čarodějnictví, aby byl vzápětí po nespravedlivém „procesu“, vedeném jen aby se neřeklo, upálen na hranici, tak dneska stačí ukázat prstem na kohokoliv a obvinit ho z rasismu, homofobie, sexuálního násilí, rusofilství, dezinformátorství – doplňte si dle libosti. A členství na blacklistu má zajištěné. Odporné pokrytectví, odporné novodobé „náboženství“.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Nový Napoleon už si zuby brousí

Francouzský prezident Emanuel Macron zveřejnil počátkem března v evropských denících svou vizi Evropy nazvanou „Za evropskou renesanci“. Je nutno francouzského prezidenta pochválit: Marketingově to fakt dává.

Je po dlouhé době prvním evropským politikem, který se snaží tvářit jako celoevropský. Po dlouhé době jako jediný komunikuje se všemi obyvateli Evropy, nejen se svými voliči. Jako jeden z mála taky má vůbec nějakou vizi odlišnou od ostatních. Většina politiků má jedinou vizi – vydržet ve funkci do příštích voleb. Tím ovšem poklona Macronovi za jeho marketingové schopnosti končí.

Rakouský kancléř Sebastian Kurz prohlásil, že mnohé návrhy francouzského prezidenta na reformu Evropské unie jsou utopické. No – asi tak nějak. A já přidávám: Když to tak vezmeme kolem a kolem, tenhle pán je navrch ještě celkem nebezpečný.

Nabízí se domněnka, že Macrona vedly k napsání textu hlavně dvě věci, které shodou okolností přicházejí ve stejnou dobu. Macron se bojí, aby blížící se volby do Evropského parlamentu neskončily podobně jako hlasování o brexitu. Totiž protievropsky. Volby a brexit jsou tím, čeho se Macron bojí. Ve svém textu ostatně taky hlásá, že je brexit slepou uličkou. (Jako by už dnes věděl, jak brexit dopadne. To netuší ani Britové, tak jak by to mohl vědět Francouz?) Rozčiluje se, že jsou tu strany destruující projekt jednotné Evropy, které krom rozbíjení nic nenabízejí.

Má to ovšem jednu drobnou chybičku. Macron vzal nejen brexit za špatnou stranu. Neměl by braxitem strašit – měl by se jím ponaučit. Neměl by zastrašovat – měl by raději vzít vítr z plachet těm, kteří mu rozdupali bábovičky. Vadí vám na Evropě to a to? OK, tak to pojďme změnit tak a tak, abyste z Evropy nechtěli utíkat. Abyste byli spokojenější.

A Macron? Ne, jen vyhrožuje, jak bez Evropy nelze fungovat. Mystifikuje a demagogicky žvaní jako jeho oponenti. Krásným příkladem je jeho věta: „Jak bychom odolávali krizím finančního kapitalismu bez eura, které dává sílu celé Unii?“ To jako fakt?! Kdyby měl Macron pravdu, že nelze odolávat „krizím finančního kapitalismu bez eura“, muselo by to znamenat, že Švýcarsko, Norsko, Dánsko, Švédsko a také celý východ EU zvládali krizi 2008-9 hůř než země s eurem. Opak je pravdou. Krizí nejvíc utrpěl jih Evropy, který má euro a právě euro je jeho problémem. A třeba Polsko, které euro nemá, nekleslo vůbec. (Dle údajů agentury Reuters měli Poláci nejslabší meziroční růst v 1. kvartále 2009, kdy rostli o 1,5 %.) Kde jsou elfové, aby bojovali proti fake news?

Macron ovšem správně pochopil, že Evropa spí a ztrácí pozici ve světě. Vyzývá proto ke změně. Chce jednotnou Evropu pod praporem tří ambicí: svoboda, ochrana a pokrok. To zní dobře. Až na to, že to připomíná známé „válka je mír“. Macronova představa svobody je na hony vzdálená mé představě. Navrhuje vytvořit Evropskou agenturu pro ochranu demokracie. A to je jako co? Já si nepředstavuji svobodu tak, že nad ní dohlíží agentura. Macron si ji představuje jako soubor zákazů. To je znásilnění svobody.

Další slovní atletika je Macronovo pojetí ochrany. Ochrana nespočívá v antikoncepci, jak by si někdo mohl myslet, ale v přehodnocení schengenského prostoru. Prý kdo se chce podílet na volném pohybu, musí plnit podmínku odpovědnosti a solidarity. Víc to sice nerozvíjí – ale neznamená to čistě náhodou obnovení myšlenky na kvóty na imigranty z Francie, Itálie a dalších koloniálních mocností na východ EU, kam imigranti dobrovolně nechtějí, a který dobrovolně nechce je…? Podezřelé slovo „solidarita“ tak skoro zní.

Asi nejvíc výživné je Macronovo pojetí „pokroku“. Respektive dokonale zvrácená je jeho myšlenka jednotné minimální evropské mzdy. Macron to sice možná zvládá marketingově, nikoliv však logicky. Co je logického na „jednotné mzdě“, ale „přizpůsobené situaci“ každé země? Mzda je buď jednotná, nebo přizpůsobená situaci. Jedno vylučuje druhé. Je to oxymóron. Minimální mzda je odrazem průměrné mzdy, a ta se v EU výrazně liší.

Podle dat Eurostatu má nejvyšší minimální mzdu Lucemburkso, kde jsou nad 2000 eury měsíčně. V Bulharsku ale jsou jen na 286 eurech měsíčně. I když upravíme mzdy paritou kupní síly, berou Bulhaři stále třikrát méně. Pokud by mělo mít Lucembursko bulharskou minimální mzdu, může ji rovnou zrušit coby almužnu. Pokud Bulharsko převezme minimální mzdu Lucemburska, může to rovnou zabalit, protože nízké mzdy jsou jedinou konkurenční výhodou Bulharska, a tu jim chce Macron vzít. Pokrok jako noha.

Evropě jsou ordinovány i jiné šílenosti. Zdá se, že Macron se inspiroval takzvaným Zeleným novým údělem silně rudo-zelené americké političky Alexandrie Ocasio-Cortezové (AOC). Mluví totiž o tom, že Evropa musí do roku 2050 přejít na bezuhlíkové technologie. Neboli auta už nebudou ani na naftu, ani na benzín, ani hybridy – i ty zakáže. A budeme mít další instituci – Evropskou banku pro klima.

To nám jistě „zásadně“ zlepší životní podmínky – ovšem jestli jste si kupříkladu mysleli, že se bude Macron zabývat i tím, aby byla kvalita potravin na východě EU stejná jako na západě, mýlíte se. To ho nezajímá. Můžeme být i nadále popelnicí Evropy. Zato musíme mít klima jako ústřední téma pro všechny. Opakuji – pro všechny. Míněno nejen pro všechny země. Ale i pro ty nejnepředstavitelnější instituce. Macron výslovně zmiňuje i centrální banku, která se musí o klima zajímat. Ten pán zjevně netuší, k čemu je centrální banka. Nejspíš se domnívá, že centrální banka je tou institucí, která jeho drahý ekologický záměr zaplatí tiskem peněz.

Macron taky očividně nepochopil své postavení ve světě. Chce uzavřít s Afrikou pakt budoucnosti. Jenže Afrika už jaksi není francouzská kolonie. Afrika je dnes kolonie Číny. Ale to nevadí, Macron nepochopil mnoho věcí.

Tak třeba vlastní obyvatelstvo vůči Macronovi vystoupilo jako žluté vesty kvůli tlaku na vyšší zdanění pohonných hmot. Tehdy Macron Francouze vybídl k přechodu na auta elektrická, když je pro ně víc zdaněný benzín drahý. Nepochopil, že když lidé nemají na dražší benzín, sotva mají na řádově ještě mnohem dražší elektrická auta. Nabídnout jako „řešení“ opuštění uhlíkových emisí je výsměch.

A tenhle pán na konec svého textu napíše: „Nemůžeme dovolit nacionalistům, kteří nenabízejí žádné řešení, aby využili zloby národů.“ Já tu zlobu ovšem celkem chápu. Pan Macron si možná myslí, že čím víc utáhne šrouby novou regulací, tím bude obyvatelstvo povolnější. Ale takhle to nefunguje. Jen uvolnění poměrů může snížit zlobu národů. Ti obávaní odpůrci evropské integrace mají Evropský parlament nadosah právě kvůli lidem jako Macron – kvůli lidem, kteří chtějí národy včetně toho našeho nejlépe vymazat a přetavit v jedinou zregulovanou, rovnostářskou, bezpohlavní a bezemisní hmotu.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Pošty je nutno rušit

Politici i pošťáci se začali bát: Média přišla se zprávou, že přichází tvrdá konkurence pro Českou poštu. Společnost Zásilkovna oznámila, že odstartuje doručování balíků nejen z e-shopů, ale i mezi fyzickými osobami navzájem.

Společnost plánuje, že se počet jejích výdejních míst bude koncem roku blížit počtu pošt. Neměla by to tedy být jen teoretická neviditelná konkurence, ale dravec. Lidé už se radují – mnoho z nás už ve  schránce našlo lísteček, že se pošta „pokoušela“ doručit balíček, ale zasilatel nebyl zastižen, zatímco vy jste dřepěli doma celý den. Nestačíte se divit – to nezná pošťák zvonek? Když se to stane jednou, říkáte si, že to bude omyl. Když se to stane dvakrát, tušíte, že je něco špatně.

Špatně je asi nastavení pošty jako firmy. Vlastně je s podivem, že tu máme od Rakouska-Uherska firmu, která funguje víceméně stále stejně. Dlouhodobě mi přitom chodí dopisů stále méně a méně.  A naopak mi chodí stále víc e-mailů. Papírový dopis je už překonaný podobně jako telegram. Jen tu chybí odvaha přiznat si to.

Čím míň dopisů ale chodí při zachování fixních nákladů pošty, tím dražší dopisy musí být. A čím jsou dražší, tím větší je poptávka po e-mailech. Začarovaný kruh. Až nutnost dalšího a dalšího zdražení dožene lidi k tomu, aby i ti poslední dopisy opustili a připustili, že tahle služba už nemá smysl. Ještě předtím ale uvidíme ohromné tanečky kolem toho, jak je pošta v malých obcích „nutná“.

A pak jsou tu vedle dopisů i balíky. Tedy naopak byznys s velkou budoucností. Podíl e-shopů na maloobchodu roste a poroste dál. Jednoho dne bude většina maloobchodu probíhat na internetu. Doba, kdy se po internetu kupovala jen bílá technika, je dávno pryč. Dnes se tu prodává prakticky vše od léků, přes potraviny až po auta.

Za rok se v ČR rozešle kolem 100 milionů balíků. Česká pošta z toho dosud ukousne kolem 40 % a Zásilkovna kolem 11 %. O zbytek se popere konkurence. Zásilkovna si nyní brousí zuby na mnohem větší podíl. Pokud opravdu výrazně navýší počet výdejních míst, investuje do reklamy a bude výrazně levnější než konkurence, není důvod nevěřit jejím plánům.

Pro zákazníka to znamená zlepšení; pro něj je konkurence vždy výhodou. Výsledkem by měla být v průměru nižší cena a vyšší kvalita služby. Na druhou stranu velké drama čekat taky nelze, protože prim bude hrát rozesílání balíčku z obchodů, nikoli mezi fyzickými osobami, kdy babička posílá vnoučatům sušené houby. Bude to podobné, jako když přišel na trh nový mobilní operátor. Dnes je situace sice mnohem lepší než před novým operátorem, přesto i dnes nadáváme na drahá data.

Firma na zelené louce to má ale snazší než kolos, který drtí stát takzvanou „univerzální službou“, neboli povinností mít pobočky i v malých vesničkách, kde to nedává ekonomicky smysl. Navíc služba nebyla léta pro zákazníka přívětivá.

Pamatuji si, jak jsem už dávno v roce 1999 vstoupila na poštu v Austrálii a byla v šoku, jak jinak než u nás vypadá. Bylo to něco mezi papírnictvím, trafikou a kavárnou, kde byla otevírací doba stejná jako ve všech obchodech kolem. Od té doby se změnilo mnoho, přišly zbrusu nové technologie – a přesto ani dnes česká pošta ani vzdáleně nevypadá jako ta australská před dvaceti lety.

Situace pošty začíná být alarmující. Loni skončila ve ztrátě, ztrátu očekává i letos. Po dohodě s ministerstvem financí bude moci krátkodobě čerpat peníze od státu. Pošta tvrdí, že její náklady na univerzální službu činí víc než miliardu, ale od státu dostává na tuto službu jen 500 milionů. Tedy dlouhodobě neudržitelný stav.

Na první pohled je jasné, že podnik má moc zaměstnanců, moc poboček, moc nákladů. Malé venkovské pobočky se prostě nemohou vyplácet. A i když se pošta snaží v malých obcích spojovat s jinými obchody, na úspory to nestačí. Vedení pošty je ve složité situaci. Nezávidím mu. Politici od pošty chtějí velkou službu za málo peněz. Zaměstnanci chtějí zvýšit mzdy. Od dubna tedy pošta přidá na mzdách 10 % a sníží počet manažerů o 15 %. Pokud to neudělá, zaměstnanci jí budou odcházet. Nízké platy znamenají mizerné zaměstnance a mizerní zaměstnanci znamenají mizerné služby.

Vše volá po privatizaci. Jenže jak, nebude-li zrušena povinná a současně ztrátová univerzální služba?! Celé je to o tom, že žádný politik nemá odvahu říct, že pošty budou jen ve městech. A řešení se bude dál odkládat.

Nabízí se myšlenka na rozdělení pošty na ztrátovou univerzální službu a komerčně úspěšnou zásilku balíků. Jenže tím se problému nezbavíme. Dnes je aspoň možné částečně dotovat ztrátu z komerčně úspěšné složky. Čím víc ziskových částí pošty zprivatizujeme, tím víc budeme muset ze státních peněz dotovat ztrátovou část. A jako celek poštu s povinností provozovat pobočku v každé díře nikdo soudný nekoupí.

Tak jako tak se odsouváním problému nezbavíme. Představa, že budou všude jezdit pošťáci, je překonaná. Svět bude mnohem víc digitální. Už se testují pro doručování zásilek drony, to je ale komplikované. Nikoli technicky, spíš legislativně. Samořiditelné drony by potřebovaly něco jako řízení letového provozu, zvláštní koridory letu a podobně. Další možností jsou samořiditelná vozítka či roboti, kteří přijedou až k vašemu mobilu. I to už se začíná ve světě rozjíždět. Pošta se tedy bude MUSET změnit.

Otázka není, zda to přijde. Otázkou je, zda tuhle změnu chceme neustále dotovat a stejně si přitom na poštu stěžovat. Politici vše zpolitizují, nic nevyřeší a daňový poplatník bude dál solit. Zdražování pošty se bude neustále vracet jako bumerang.

Ne, řešení není v poště. Řešení je v politicích, kteří budou muset přiznat, že si už víc nemůžeme dovolit mít poštu u každé kůlny.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Slušný odborář pracuje 4 dny ze 7! Víc pracují podvratné živly!

Blíží se volby do Evropského parlamentu. Mnoha stranám hrozí, že zažijí velké ztráty. Mnoha hrozí, že se tam pravděpodobně už nikdy nepodívají. Je proto potřeba na poslední chvíli zaujmout voliče.

Strany se předhánějí v nápadech. V nesmyslných nápadech.

A tak se to tak mohlo přihodit, že například sociální demokraté navázali na odbory a chtějí do konce volebního období prosadit zkrácení pracovní doby, a to o půl hodiny týdně. Jinými slovy, lidé by pracovali méně než dnes, ale dostávali by stejné peníze. To zní dobře! Kdo by nechtěl pracovat míň za stejné peníze? Už jako dítě jsem si říkala, že by to šlo otočit, do školy chodit v sobotu a v neděli a od pondělí do pátku být doma. Zřejmě to samé si říkali pánové a dámy v ČSSD. Nejeden volič zatleská.

A ekonom se lekne. Co to znamená, když máte nižší výstup za stejné období a při zachování ceny práce? Musí poklesnout produktivita práce. Za týden prostě vyrobíte méně, ale náklady neklesnou. Co to znamená pro cenu výrobku? Musí podražit. Co to znamená pro vaši konkurenceschopnost, když vaši konkurenti v Rumunsku nepodraží? Ztratíte ji. Co znamená ztráta konkurenceschopnosti? Nižší tržby. Budete propouštět, nebo nabírat nové lidi? Propouštět! Bojují tedy sociální demokraté za vás? Ano, pokud jste zbytečný úředník. Ne, pokud pracujete v tržním prostředí mezinárodní konkurence. Ne, pokud jste živnostník. Ne, pokud pracujete kdekoliv v soukromém sektoru. Bojují proti vám.

Na druhou stranu je pravdou, že Češi pracují víc hodin než mnoho jiných národů. Němci i Francouzi pracují v průměru méně hodin. Jenže oni jsou vybaveni technologií a kapitálem. Mají díky tomu vyšší produktivitu práce, proto je taky jejich mzda v průměru vyšší než u nás. My jsme v průměru montovna. Většina výzkumu, vývoje a vyšší přidané hodnoty je na západě. My dnes v počtu průmyslových robotů na 10 tisíc zaměstnanců zaostáváme i za Slováky. Proč? Má to víc příčin, ale velkou roli v tom v posledních letech sehrály intervence, které v podstatě zafixovaly korunu na nesmyslně slabém kurzu těsně nad 27,00 CZK/EUR. Vznikl tak polštář a nebylo třeba investovat do modernější výroby a vyšší produktivity práce.

Někdo může argumentovat tím, že pracovní týden už zkrátili ve Francii. Jenže tím může argumentovat jenom někdo, kdo neví, jak to dopadlo. Ve Francii zkrátili pracovní dobu na 35 hodin týdně. Politici si od toho slibovali, že v moderní ekonomice poklesne nezaměstnanost a nebude třeba bát se robotů. Výsledkem však bylo, že nezaměstnanost klesla dočasně – a to jen kvůli hospodářskému cyklu, protože zrovna docházelo ke konjunktuře. Aby se poté vrátila.

Takže v realitě neměl kratší týden na nezaměstnanost vliv. Jak je to možné? Protože nabírat lidi je v socialistické Evropě tak složité a drahé, že zaměstnavatelé raději platili příplatky za přesčasy a nové lidi nezaměstnali. Co to způsobilo? Ženy pracovaly základní pracovní dobu a pak šli domů k dětem. Muži vzali víc přesčasů a často za víc peněz pracovali víc než původně. Výsledkem bylo, že najednou brali muži mnohem větší mzdu než ženy a feministky se mohly zbláznit. Kromě feministek ale nadávali i zaměstnavatelé: Stejný produkt byl najednou dražší. Takže Francie se zkrácením pracovní doby připravila o konkurenceschopnost a ještě zvýšila rozdíly v odměňování mužů a žen.

Když se podíváte na makroekonomickou situaci Francie, zjistíte, že má dnes vysoký dluh, v rámci eurozóny nic moc HDP na hlavu a vysokou nezaměstnanost. Její pozice v Evropě se zhoršila. Nikoliv zlepšila – zhoršila! Ekonomice to uškodilo. Co následovalo? Zkrácený pracovní týden byl opuštěn jako socialistická blbost. Socialismu nakloněná země uznala, že tohle bylo moc už i na ni.

Naši odboráři ale dlouhodobě bojují za vyšší mzdu (tedy prý). Jejich PR agentura rozběhla povedenou kampaň #KonecLevnéPráce. Jenže každý rozumný sedlák bez jakéhokoli vzdělání chápe, že když snížíte produktivitu práce, reálná mzda růst nemůže. Odboráři by proto měli své politické divizi jménem ČSSD vysvětlit, že tudy cesta nevede. Tudy vede cesta leda tak k nižším mzdám.

Růst mezd daný kratší pracovní dobou může být jen dočasný a daný jen tím, že v celé Evropě je zrovna teď nedostatek zaměstnanců.  To se ale může rychle změnit. Ministerstvo financí varuje, že by v případě tvrdého brexitu mohla ekonomika ztratit až jeden procentní bod svého růstu. Já tomu sice nevěřím, je to podle mě jen politické strašení, ale kdyby to byla pravda, najednou nebude tolik zaměstnanců potřeba.

Někteří socialisté jdou ale ještě dál. Dokonce mluví o tom, že bychom měli přejít jen na čtyři pracovní dny v týdnu. Argumentují Čtvrtou průmyslovou revolucí a tím, že časem prý vezmou roboti lidem práci. Podobně argumentovali i ve Finsku a začali v rámci socialistické pohádky o pečených holubech až do pusy zkoušet experiment s nepodmíněným příjmem, kdy lidé dostávali peníze od státu jen za to, že jsou občané. Experiment byl však opuštěn, protože nepřinesl slibované efekty a byl pouze drahý pro státní kasu. Kouzlo se nepovedlo. Holubi nepřilétli. Lidé musí zase do práce. Nepodařilo se vyvrátit heslo třídních nepřátel, že bez práce nejsou koláče.

Soudruzi by měli pochopit, že průmyslová revoluce neprobíhá zákonem. Zkracování pracovní doby je dlouhodobý trend. Sama revoluce pro kratší pracovní dobu vytvoří podmínky. Stále víc se bude pracovat z domova. Mnoho profesí, kde pracovat z domova nejde, zanikne. Sám trh vytvoří prostor pro zkrácení pracovní doby. Není třeba to uměle před volbami tlačit zákonem. Navíc pro řadu lidí, kteří pracují jako OSVČ, je podobný zákon k smíchu. Dnes běžně pracují 12 hodin denně. Kdyby politici někdy někoho zaměstnávali a sami podnikali, pochopili by, jak je jejich nápad… směšný.

 

 

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Pravda o penzijních fondech, kterou nechcete slyšet

Myslím, že většina lidí během týdne v záplavě vágních zpráv typu, že u nás běží Apple Pay, nebo že se premiér ČR potká s prezidentem USA, přehlédla něco, co se v mnoha případech dotkne přímo jejich peněženky.

Podle Asociace penzijních společností ČR vzrostl počet účastníků takzvaného doplňkového penzijního spoření, které od roku 2013 nahradilo takzvané penzijní připojištění, o 27 % na 967 tisíc. Objem takto spořených peněz stoupl o 43 % na 42,7 miliardy korun.

To vypadá perfektně, ne? Konečně lidé pochopili, že musí spořit, aby se v důchodu nešli pást… Jenže když přepočteme, kolik peněz připadá na jednoho střadatele, zjistíme, že to už tak perfektní není, protože to je v průměru jen 44 158 Kč. To je spíš katastrofa než terno, pokud bychom vyšli z toho, že z této částky by lidé měli v důchodu žít.

Lidé si tedy na důchod skrze penzijní fondy spíš nespoří než spoří. A popravdě – není se čemu divit. Ani já si skrze penzijní fondy nespořím. A proč si lidé nespoří? Hádáte proto, že na to nemají? To by ovšem byla jen polovina pravdy. Druhá polovina pravdy je ta, že i ten, kdo na to má, se fondům vyhýbá. A spoří si jakkoliv jinak na vlastní pěst. Proč?

Například proto, že penzijní fondy neručí za to, že případná ztráta nesníží úspory klienta. To jako že si v tom nejhorším případě klidně můžete spořit celý život a z fondů stejně žádný důchod mít nebudete.

Ačkoli vloni nebyla žádná krize, naopak, ekonomice se skvěle dařilo, penzijním fondům zhodnocování peněz budoucích důchodců moc nešlo. Přesněji řečeno, vůbec jim nešlo. V průměru loni skončily konzervativní účastnické fondy se ztrátou 0,58 %, vyvážené se ztrátou 3,78 % a dynamické se ztrátou 8,49 %.

Z celkového počtu osmadvaceti fondů skončily v zisku pouze dva. Jenomže to je jen nominální zisk. Inflaci, která loni činila 2,1 %, totiž nepřekonal ani jediný fond. Neboli reálně byl každý – KAŽDÝ! – z těchto fondů ve ztrátě. Úspory těchto 967 tisíc lidí se tak reálně znehodnotily. Tito lidé prostě mají ztrátu. Tečka. Víc se to okecat nedá.

Nebo dá?

Asi dá, protože fondy samy se chlubí dobrými výsledky… Namísto toho, aby zdůrazňovaly ztrátu, vytahují se svými výsledky za celou dobu své existence. Za celý svůj život takzvané konzervativní fondy v průměru zhodnotily peníze o 2,49 %, vyvážené o 7,65 % a dynamické o vysokých 17,37 %. Jenže je to pravda, přesněji řečeno, polepšili si klienti fondů o tolik? Nebo je to jen takový statistický klam průměru?

Řeknu vám to jinak. Já bych se fondům i přes tato na první pohled impozantní čísla vyhnula. Dejme si totiž takový hypotetický příklad:

Po dobu 11 let každý rok pošlu do penzijního fondu 100 000 Kč. Každý rok se po deset let fond zhodnotí o 10 % ročně. Až jedenáctý rok má problémy a udělá 40% roční ztrátu. Jaké bude průměrné zhodnocení? Bude 5,5 %. To není úplně tragicky špatný výsledek. Pro spořílka to je však zisk jen 11 870 Kč. O 11 870 Kč má po tolika letech víc, než kdyby peníze strkal pod polštář. A přitom byl přitom ochoten riskovat ztrátu, kterou by doma neriskoval, snad jen kdyby mu dům i s polštářem lehl plamenem.

Jenomže tím to nekončí. Údaj o průměrném zhodnocená vypadá celkem pěkně, ale jenom do chvíle, než začneme započítávat všechny poplatky. Až dosud jsme totiž uvažovali, jako kdyby byly penzijní fondy bez poplatků.

Takže jaký tu máme poplatek? Máme tu třeba poplatek za obhospodařování majetku. Pokud by tento poplatek činil 1,0 % ročně, což je takový průměr, najednou má spořílek za celou dobu existence fondu ztrátu 52 019 Kč.

A jaképak poplatky tu máme dál? Pak tu máme ještě poplatek za zhodnocení majetku! Ten samozřejmě musíme také započítat. V jednom ceníku jednoho penzijního fondu jsem našla poplatek ve výši 15 %. Po započtení tohoto poplatku jsme už ve ztrátě 65 628 Kč.

A co taková inflace? No s tou jsme také ještě nepočítali. Jak ovšem už víme, v reálném světě je situace ještě horší kvůli inflaci. ČNB cíluje inflaci na hodnotu 2 % ročně. Reálné výnosy by tedy měly být nižší, řekněme, o tuto inflaci. Vyjděme tedy z toho, že když nominální zhodnocení fondů bylo o 10 %, reálně po započtení inflace je to jen 8 %. (A ať na fondy nejsme moc zlí, v posledním roce krize bychom měli v našem hypotetickém příkladu inflaci nulovou, protože inflace je obyčejně důsledek konjunktury, nikoli recese.) Jak si teď tedy se započtením inflace stojí náš fond, který nám udával průměrné roční zhodnocení o 5,5 %, neboli zisk 11 870 Kč? Najednou je výsledkem reálná ztráta 169 377 Kč. *)

Takže když si to shrneme: Fond vám nadšeně hlásí, že vám od začátku své existence zhodnocoval vaše peníze o 5,5 %. To je moc pěkné, ale vy máte reálně ztrátu jako blázen. Takhle už to holt v marketingu chodí.

Někomu se třeba může zdát náš modelový předpoklad růstu o 10 % každý rok a předpoklad poklesu o 40 % v jedenáctém roce jako přehnaný. Tak jen pro představu, že jde o naprosto realistická čísla: Německý akciový index DAX se v roce 2015 zhodnotil o 10,0 %, v roce 2016 o 6,5 % a v roce 2017 o 12,8 %. Zhodnocení o 10 % ročně je tedy velmi realistické. V roce 2003 ale stejný index DAX poklesl o 41 % a v roce 2008 o 37 %. Pokles o 40 % ve špatném roce je tedy také velmi realistický. Také frekvence špatného roku jednou za deset či jedenáct let je realistická.

Možná si říkáte, že český akciový index byl třeba lepší…? Nebyl! V roce 2008 poklesl index PX o neuvěřitelných 50 %! A rok 2011 přinesl ztrátu 26 %. (Data jsou zaokrouhlená, zdrojem je Reuters.)

Takže když se myšlenkově přeneseme do českého rybníčku a použijeme do našeho výpočtu v posledním roce pokles o 50 % (jako tomu bylo u indexu PX), máme reálnou ztrátu 324 481 Kč, ačkoliv fond nám bude hlásit průměrné roční zhodnocení! Jen blázen by spořil tímto způsobem.

A to není zdaleka vše. Průměrná hrubá měsíční mzda se u nás v roce 2018 pohybovala lehce nad 30 000 Kč. Dvě třetiny lidí na ní však nedosáhnou a mají průměrnou mzdu výrazně nižší. Náš výpočet ale vychází z předpokladu, že si šetříte hodně, každý měsíc si utrhujete od pusy 8 333 Kč, a to čistého. To je prakticky nerealistické. To by totiž byla orientačně třetina čistých příjmů.  Tolik lidé obvykle spořit nemohou. Je tedy stále něco nelogického na tom, že mají lidé v průměru naspořeno jen 44 tisíc Kč? Když vezmeme v úvahu, že většina lidí si víc spořit nemůže, a ten zbytek, který by si víc spořit mohl, si umí spočítat, že by mu to přineslo ztrátu? Že by jim zůstalo víc, i kdyby každý měsíc nějakou tu stovku odhodili do popelnice?

A teď si představte, že se nám tu stále objevují lidé, kteří tvrdí, že by spoření ve fondech mělo být povinné. A když už ne pro všechny, tak alespoň pro ty, kteří mají nadprůměrné příjmy. To je tak chytré, jako když někdo tvrdí, že vyšší spotřebou vína snižují Moraváci jeho cenu. Nebo jako když někdo tvrdí, že čím víc bude chlastat, tím bude víc vracet zálohovaných lahví, tedy tím bude mít víc peněz a bude moct víc chlastat. Prostě nalijme si čistého vína: Vůbec nic to nemá společného s výhodností pro občany. Pouze jsou tu stále lidé, kteří mají profit z toho, když bude důchodová reforma povinná a my budeme povinni dávat naše peníze do fondů. To je celé. A tito lidé spoléhají na to, že průměrný člověk si neubude umět spočítat, že údajný „zisk“ je vlastně ztráta, a nebude se bouřit.

Tihle lobbisté si nechtějí připustit, že finanční produkty nás nezachrání. (Anebo si to připouští, ale mají profit z toho, že tvrdí opak.) Nás zachrání jen děti v kombinaci s tím, že si každý spoří sám na vlastní pěst– tu si koupí políčko, tu domek, tu byt, tu zlato, tu si jen tak uloží peníze na účet. Jenže to lidé nechtějí slyšet, společnost je nemocná. Stále přibývají lidé, kteří děti nejen že nechtějí, ale dokonce se soudí s rodiči za to, že se jim narodili. Zachránit důchody nám může jen návrat ke zdravému rozumu, nikoli k provizím lobbistů.

 

*) Pro škarohlídy: Příklad jsme si trochu zjednodušili, protože inflaci jsme nezapočetli i do vkladů, ale pouze do zhodnocení, ale pro vysvětlení myšlenky to postačí.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Poláci bojují za vlastní děti. My za Venezuelu.

Vždycky, když vyhrajeme v hokeji, celý národ jásá a křičí: „Kdo neskáče, není Čech!“ Vypadá to, že Češi mají svůj národ rádi a jsou na něj hrdí.

Když se ale cokoliv Čechům děje bez jejich zvinění v zahraničí, najednou ostatní Češi dělají, že své spolukrajany vlastně neznají a že mají něco důležitějšího na práci než pomoc bližnímu. (Leda že by se jednalo o drogové pašeráky či aktivistické misionáře, kteří se sami aktivně a vědomě připletli do něčeho, do čeho neměli strkat nos – o takové se zajímáme dost.)

V mnoha případech se Češi v zahraničí obracejí o pomoc na českou ambasádu. A velmi často se na ně nejen ambasáda, ale rovnou všechny české úřady vykašlou. Žádají proto o pomoc poslance a vládu – a ti se vykašlou jakbysmet.

Což je něco úplně jiného než Poláci.

Poláci jsou národ hrdý. Polák Polákovi pomůže. To je vidět i z toho, že když Norové v rámci svého všeobjímajícího socialismu (který tak rádi skrze „norské fondy“ exportují a v němž rodič je jen pěstounem státem vlastněného dítěte) začali odebírat polským rodičům děti, polské úřady se za polské rodiče postavily. Ne jen slovně. Ale skutečně.

Polský konzul v Oslu za kradené polské děti tvrdě bojoval. Dokonce ho polské ministerstvo zahraničí ocenilo jako konzula roku. To se ale norským úřadům nelíbilo do té míry, že mu norská policie znemožnila zúčastnit se soudního jednání a schůzky s chlapcem, kterého Norové polským rodičům odebrali – zcela jasné porušení mezinárodního práva. Vše skončilo tím, že se nakonec norské úřady rozhodly nepohodlného polského konzula konajícího důsledně svou práci, totiž obranu polských občanů, ze země vyhostit. Polská reakce byla ale nepodlézavá, nekompromisní a zcela adekvátní: Polsko recipročně vyhostí norskou konzulku. Poláci se sebou zametat nenechají.

A my?

U nás máme podobné případy. I Čechům ukradli v Norsku děti. A co dělají Češi a české úřady? Nic. Ambasáda mlčí. Ministerstvo zahraničí mlčí. Vláda mlčí. Prezident mlčí. Za ukradené děti bojuje pouze hrstka politiků vedená europoslancem Tomášem Zdechovským a senátorkou Jitkou Chalánkovou. Jen jednotlivci na vlastní pěst – žádný úřad. A přitom…

…a přitom před pár dny byl český ministr zahraničí Tomáš Petříček v Norsku. Na svůj Twitter napsal: „Na jednání s ministryní zahraničí Norska Eriksen Soreideovou jsem ocenil vzájemné vztahy, Norské fondy i environmentální politiku. Jsem rád, že se podařilo domluvit i lepší komunikaci ohledně dětí českých krajanů. Chceme společné bezpečnostní a obranné projekty i spolupráci v rámci NATO.“ Prostě idylka.

Na to senátorka Chalánková veřejně zareagovala: „Žádám ministra zahraničních věcí Tomáše Petříčka, aby veřejně sdělil, zda a s jakým výsledkem při své páteční pracovní cestě do Norska intervenoval ve věci rodiny Michalákových a co konkrétně znamená jeho obrat, že bylo dosaženo ‚zlepšení komunikace ve věci dětí českých krajanů‘ a jak toto zlepšení této a dalším rodinám prospěje.“ Neboli vlastně žádná idylka.

Zatím sice nebyla zveřejněna žádná odpověď, ale myslím, že z ministrovy formulace pochvalující si dobré vztahy a norské fondy je dostatečně jasné, že pokud ministrovi můžeme věřit, že o ukradených dětech vůbec mluvil, tak jen hodně okrajově bez hmatatelného výsledku. Senátorka Chalánková věci správně pojmenovala – ministra zahraničí zajímají norské fondy, ukradení čeští kluci jsou ukradení dál. (To za ty prachy stojí, ne?)

Senátorka dodala: „Jsem přesvědčena, že obhajobu základních lidských práv nelze vyměnit za ekonomické zájmy ani dotace.“ A já dodávám, že navrch (!) nějaké norské fondy ani nejsou naším ekonomickým zájmem, protože tyhle peníze slouží Norsku k prosazování norských ideálů v cizích zemích – tedy přesně toho socialistického systému se silnými marxistickými prvky, kterého bychom se měli po čtyřicetileté zkušenosti štítit. Čeští politici jsou ale prodejní; když větří, že jim někdo nabízí dotace, hned se domluví – a na své občany kašlou.

Ukradené norské děti nejsou zdaleka jediný případ. Totéž ohnutí páteře vidíme i v případě českého řidiče Jiřího Sagana.

Sagan byl ve Francii odsouzen za to, že v jeho kamionu úřady loni našly skupinu Iráčanů. Ačkoli nelegální imigranti tvrdí, že o jejich přítomnosti v kamionu Sagan nevěděl, ačkoliv řidič dokládá, že o nich ani technicky vědět nemohl, ačkoliv to byl sám řidič (!), kdo na Iráčany zavolal celníky, jakmile je objevil až poté, co už projel jednou celní kontrolou, která si jich nevšimla – byl odsouzen na dva roky do vězení za pašování migrantů. Víc než co jiného to vypadá jako zastírací manévr, aby Francouzi nemuseli přiznat, že jejich celníci odvedli fušerskou práci a ilegály neobjevili, takže je za ně musel objevit a napráskat český řidič – aby pak byl rychle uklizen do chládku a nemohl o tom moc vykládat.

Nic nepomáhá, že se za něj postavilo i sdružení dopravců Česmad Bohemia. Jeho generální tajemník Vojtěch Hromíř prohlásil, že čeští řidiči nemohou pykat za neschopnost Francie. Česká ambasáda se ale neprojevuje. České ministerstvo zahraničí se neprojevuje. Českou vládu to nezajímá. Český prezident mlčí. Žádný francouzský diplomat za tenhle francouzský justiční zločin na českém občanovi nebyl vyhoštěn. Žádné hmatatelné kroky jsme neviděli.

Poslanci KDU-ČSL a ODS chtěli dokonce případ řidiče projednat ve Sněmovně, vládní ANO a ČSSD však jejich snahu zablokovaly. Chápete? Aktivně ZA-BLO-KO-VA-LI. To je na stejné úrovni, jako by řekli, že to je OK, že cizí země páchá zločin na našich občanech, z toho krev neteče, to jsou jen lidi. Místo toho se Sněmovna zabývala českým postojem k Venezuele.

Ano, máme „odvahu“ pozvat nového prezidenta Venezuely do Prahy, ale nemáme odvahu postavit se za naše vlastní Čechy v zahraničí. Z EU a Norska totiž přijdou dotace, pokud nebudeme moc zlobit a stáhneme ocas mezi nohy. Z Venezuely nikoli. Tam si můžeme hrát na hrdiny. Náš premiér Andrej Babiš tvrdí, že je francouzský prezident Emanuel Macron jeho přítel. Kamarádsky ho provázel po Praze. Tak proč ho kamarádsky nepožádá, aby přiměl francouzského ministra spravedlnosti, aby případ českého řidiče přezkoumal? Proč jsme už dávno nevypověděli norského diplomata? Co dělá naše ambasáda v Oslu? K čemu všechny ty panáky máme krom čerpání dotací?

Je to málo příkladů? Tak další.

V knize Ukradený syn detailně popisuji a důsledně na oficiálních materiálech dokumentuji příběh Češky Renaty Rolle, na které se pro změnu Švýcarsko dopustilo justičního zločinu a navrch jí bylo ukradeno dítě. A co udělala česká ambasáda? Nic. Tak dlouho otálela a čekala, až zahřmí, ačkoliv – jak podrobně dokumentuji – jednat mohla, až už bylo pozdě. Svou nečinností nechala Češce ukrást dítě. Při čtení knihy se jeden nestačí divit, jak dokážou být Češi ke svým vlastním lidem bezcitní. Pochybuju, že Poláci by jednali stejně.

Klaním se tímto Tomáši Zdechovskému a senátorce Jitce Chalánkové, že se nenechali koupit. Bojují na vlastní pěst za zmíněné kauzy navzdory nezájmu úřadů, které to mají v popisu práce. Uvědomme si, že do problémů se nešťastnou souhrou okolností může dostat v zahraničí každý z nás – a úřady pak nejspíš Čechy hodí přes palubu. Zatím se totiž jenom vesele necháváme korumpovat dotacemi. Vyzývám jednotlivce, aby interpelovali své politické zástupce, své senátory. Nic jiného než tvrdý politický tlak nepomůže.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Přichází kulturní komise, třeste se!

Zdá se, že Praha je plná peněz. Zdá se, že kdo v tom umí chodit, může na tom pěkně vydělat. Zdá se, že hezkým příkladem může být Praha 5.

Praha 5 perlila už párkrát. Tak například známý je příběh o tom, jak si díky dotaci z Evropské unie v rámci projektu Snížení imisní zátěže z dopravy ozeleněním ulic pořídila za 20 milionů obří betonová koryta, pardon, chci říct květináče, aby vzápětí zjistila, že se mezi nimi na ulicích nedá proplétat, lidé protestují nad jejich ohavností a je nutno je uklidit někam za buk, aby moc nezacláněly. A tento týden konečně oznámila, že květináče nabízí darem za odvoz, když se jí dosud nepodařilo koryt jiným způsobem zbavit. Jinými slovy: To, za co Praha byla ochotná dát dvacet míčů, trh svou neviditelnou rukou ocenil na nulu. Tak se, vážení a milí, hospodaří s penězi daňových poplatníků.

A nyní zase pražští radní přišli s myšlenkou, že Praha potřebuje víc umění.

I vnikla nová komise nazvaná Komise pro umění ve veřejném prostoru. Bude rozhodovat, kde budou stát nové sochy, památníky a další umělecká i pseudoumělecká díla i dílka. Šéfem komise bude česko-japonský architekt Osamu Okamura. Jestli máte pocit, že vám to jméno něco říká, nemýlíte se. Zdá se, že v ČR zažíváme jakousi lavinu rodiny Okamurů.

Když to zjednodušíme, smyslem nové komise je naplnit program Prahy „2 % na umění“. Jinými slovy, 2 % investic města by měla jít do uměleckého zvelebení veřejného prostoru. Jak známo, Praze zvelebování veřejného prostoru náramně jde. Například taková betonová koryta se ve zvelebování úžasně osvědčila. V roce 2018 přitom šlo z městského rozpočtu na podporu umění ve veřejném prostoru 134 milionů korun. To není zrovna málo.

Záměr politiků je bohulibý. Každý přeci ví, že každé náměstí by mělo mít svou sochu, že. To znamená, že šetřit penězi se rozhodně nebude. Má to akorát takový drobounký zádrhel.

Umění se totiž dá těžko ocenit. Víme, že červená lavička Ferdinanda Vaňka, pojmenovaná po prezidentu Václavu Havlovi, která stojí před budovou Národní technické knihovny, vyšla na luxusních 850 tisíc. Dost alarmující částka, řekla bych. Tady ale cena za jedno červené prkýnko na jednom červeném soudku neskončila. Daňový poplatník se prohnul ještě jednou. Lavička nestála dlouho a hned po měsíci byla poškozena vandalem. Radní tehdy chtěli po neznámém pachateli 150 tisíc vymáhat. Jak už to ale bývá, po neznámém týpkovi se dokonce i známá částka vymáhá dost složitě. Pokud ovšem znovunatření lavičky mělo koštovat 150 tisíc, nedostalo se náhodou cenově nad nový lak u eskového Mercedesu? A kdo těch 150 tisíc asi zaplatil?

Z těch dvou příkladů za všechny je zřejmé, že všechny podobné kulturní, potratové a jiné komise se záměrem povinně utratit víc než sto milionů korun vždy povedou jen k nehospodárnosti, korupci, protěžování umělců-kamarádů a vzniku mnoha zbytečných či dokonce překážejících ohavností.

Však všichni jistě ještě mají v paměti ostudu se sochou Věry Špinarové v Ostravě. Město jiné, pointa stejná. Lidé se proti soše bouřili, podle nich dokonce ani nebyla zpěvačce podobná. A to přitom nebyla žádná pásová výroba. Praha bude úplně někde jinde. Ve chvíli, kdy se z umění udělá pásová výroba (což se udělá, když je „nutno“ utratit pěkných pár milionů), vysokou uměleckou hodnotu nelze čekat. Zato dobrý byznys pro zúčastněné čekat lze.

Jak to totiž v podobných případech bývá, komise jistě bude transparentní a nestranná. Určitě tu nebudou žádné provize, vratky a jiné formy malé domu. Nebo že by snad…?

Z ceny lavičky za 850 tisíc přitom může vedle umělce obstojně žít i hned několik radních. Přece neudělají jen jednu lavičku, udělají celou alej laviček! Daňový poplatník zaplatí cokoli, daňového poplatníka se totiž nikdo neptá. Když nad tím tak přemýšlím, tak se mi vlastně zdá, že za nějakých 850 tisíc lavičku ani postavit nelze, cena jedné lavičky je přeci jasně nad milion. To je přeci jasné! Někdo snad něco namítá? A kdo s tím co udělá, když umění nelze ocenit?

Praha se chová tak, že mám pocit, že má všechny mosty v dobrém stavu, nepotřebuje linku metra D, nepotřebuje nové podzemní parkoviště v centru, nepotřebuje navazující radiály na tunel Blanka chrlící auta do spleti poddimenzovaných povrchových ulic, takže dopravní zácpy jsou po otevření Blanky ještě větší než před ním. Něco mi to ale připomíná. I za soudruhů mnoho věcí chybělo, a přesto mělo kde spočinout oko dělnické třídy, když se vracela z továren na neútulná sídliště vyzdobená kovovými hnusy či sochami rudoarmějců coby demonstrací reálně socialistického umění.

Ne, nejsem proti umění. Dokonce si troufnu říct, že za svůj kulturní život vydávám víc procent z mého rozpočtu, než je český průměr. Jenom se mi jaksi příčí, že radnice nemají problém s rozhazováním cizích peněz. Z cizího ostatně krev neteče.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

O našem důchodu rozhodují genderové neziskovky

Tak to tady „dlouho“ nebylo. Už jsem se vcelku ztratila v tom, kolikátá reforma reformy reformy reformy to má být tentokrát.

Měli jsme tu nejprve návrh povinného spoření ve fondech.

Pak jsme si to rozmysleli a přišli s nepovinným třetím pilířem.

Pak jsme to všechno zase zrušili.

Měli jsme tu Bezděkovu komisi.

Měli jsme tu další komise.

…A teď tu máme komisi „pro spravedlivé důchody“. Slavně ji tento týden představila ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová.

„Spravedlivé důchody“? Někdy snad cílem jakékoliv vlády bylo mít důchody nespravedlivé? Ale nechme stranou, že obskurní označení se snaží takovou myšlenku podsunout. Jsou tu i obskurnější věci.

Komise a její složení vychází z programového prohlášení vlády a záštitu nad ní má Ministerstvo práce a sociálních věcí. V programovém prohlášení se uvádí, že cílem je „plošné zabezpečení na principu solidarity“ a „posílení zásluhovosti“. Solidarita znamená, že těm, kdo mají víc, něco vezmeme a dáme těm, kdo mají míň. Tedy solidarita znamená tlak na (větší či menší) rovnost. A zásluhovost znamená, že ti, kdo si víc zaslouží, víc dostanou. Zásluhovost tedy znamená nerovnost. To je dost slušný oxymóron typu suchý déšť, chladivý oheň či ohlušující ticho. Ale musí se nechat, že pro toho, kdo nad významem těch odborně znějících slov moc nepřemýšlí, to zní dobře.

Když jsem na Twitteru na tuhle zmatenost upozornila s tím, že ji podepisuje paní Maláčová, paní ministryně se briskně ohradila, že to ona ne (že si „zase vymýšlím“), že to se píše v programovém prohlášení. Jsem zmatena. To jako že „to ne jenom já, ale to my všichni“? Anebo tomu mám rozumět tak, že paní ministryně představuje a zaštiťuje komisi, s jejímiž cíli vůůůbec nesouhlasí…? Ale budiž.

Komise má – pokud jsem se nepřepočítala – 44 členů a X dalších „zástupců“. Takový slušně přeplněný autobus. Tedy přesně tolik, aby se nikdy nemohla na ničem dohodnout. Ovšem ta pravá divočina začne až ve chvíli, kdy si posvítíme na její členy. Že členové komise se rekrutují ze zástupců jednotlivých parlamentních stran, je ještě navýsost logické. Že jsou tu univerzity, je snad ještě logičtější.

Proč ale třeba Český statistický úřad? Odpověď na první dobrou by mohla znít, protože má k dispozici demografickou prognózu. Fajn, tak co třeba ji prostě převzít? Nápadně to připomíná generování práce pro práci, aby hodně lidí jako-pracovalo, ale nic z toho nebylo.

A proč Česká ženská lobby? Když už vyváženost a solidarita, kde tam máme nějakou mužskou lobby?

A proč probůh Gender Studies? Co má co samozvaná nevládní nezisková organizace mluvit do toho, kolik dostanu zaplaceno v důchodu (když stejně i bez ní vím, že nedostanu skoro nic, co si sama nenašetřím)? To jako když teď máme ty fluidní gendery, tak třeba nám zástupkyně Gender Studies poradí, že si takový fluidní jedinec bude platit na důchod jako muž a pak v rámci „genderového narovnání“ se na důchod rozhodne býti ženou a dostane víc?

A to opravdu vláda necítí, že je to vrcholně nemravné tahat do diskuse o důchodech, tedy o nás všech, JAKOUKOLIV neziskovku, jejímž definičním znakem je, že je nevolená a tedy zcela samozvaná, reprezentující jen své vlastní zájmy? To už by snad mělo víc logiky, aby do věci mluvil Český hydrometeorologický ústav, protože financování důchodů sice stejně jako Gender Studies rozumí jako koza petrželi, ale aspoň funguje pod křídly státu!

A jak by tedy měl důchodový systém vypadat?

Na to, aby se provedla reforma založená na dalších pilířích, je už pozdě. Na to stát už svou šanci prokaučoval, když nejprve zavedl nepovedenou reformu dle Nečasovy vlády a pak ji zase zrušil. Navíc původní představy ekonomů, že reforma by měla být založena na povinném fondovém spoření, se překonaly v okamžiku, kdy po poslední velké krizi z let 2008-2009 globální ekonomika změnila svůj charakter: Přišly takové šílenosti jako záporné úrokové sazby, v jejich důsledku ohromné přehřátí cen cenných papírů i realit, či doslova toxické státní dluhopisy jihoevropských zemí, jejichž cena je udržována pouze uměle centrální bankou. A tato bezcenná a nadhodnocená aktiva se samozřejmě ocitají v penzijních fondech. S touto prudkou změnou globálního ekonomického prostředí už není možné doporučit fondové spoření.

Dnes už je možná jen parametrická změna průběžného systému, kdy stávající aktivní generace financuje generaci starší. Časem celkem jistě dojde ke zvýšení věku pro odchod do důchodu, zvýšení odvodů i snížení vyplácených dávek a vůbec nikomu se to nebude líbit. Ale peníze na nic jiného nebudou.

Protože tyto změny budou probíhat dlouhodobě, třeba dvě desetiletí, pravděpodobně se na to lidé přirozeně sami zadaptují. Takže si začnou na důchod sami spořit bez ohledu na stát. Nakupovat tu byt, tu zlato, tu nějaký ten fond. A zatímco budeme mít dvě stě padesátou šestou komisi genderových „odborníků“, důchody se tak nějak za pár desetiletí vyřeší „zespodu“ samy…

 

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Církevní restituce: dvojitá krádež

Tak se nám zase jako bumerang vrátil letitý spor o církevní restituce. Zatímco se všemi krom německých kolaborantů se stát restitucemi v rámci narovnání křivd komunismu vyrovnal, s církví se to nějak nedaří.

Čím to? Nejspíš tím, že komunistům se podařilo vyrobit progresivní ateistickou společnost, která je vůči církvím neobyčejně nabroušená.

Což je v podstatě v pořádku v tom smyslu, že každý má právo být nabroušený, na co a na koho chce. Sympatie se nedají vynutit. Sympatie prostě buď jsou, nebo nejsou. A dokonce se přiznám, že já také vždy měla vůči církvi coby instituci či „firmě“ rezervovaný vztah, protože já zkrátka principiálně vždy měla rezervovaný postoj k jakékoliv organizaci, která by mi mohla organizovat život (od školních jídelen, přes církev, až po vstup do jakékoliv politické strany).

Jenomže to je jen jedna strana mince. A teď vám řeknu dvě zdánlivě nesouvisející věci.

Nemusíte ho mít rádi, může se vám hnusit, ale pokud mate rádi svou zemi, pak budete ctít její zákon a svobodu slova a dáte mu jeho práva…“ – zhruba takhle by se dalo volně parafrázovat hlavní poselství kdysi kultovního filmu Lid versus Larry Flint. Poselství, které by si měl každý dobře zapsat za uši.

A ještě něco: Každý zloděj, násilník a vrah má u soudu právo na svého obhájce, protože to odděluje právní stát od neprávního. Můžeme zločinci opovrhovat, ale pokud nemáme klesnout na stejnou úroveň, spravedlivost procesu a obhajoba obžalované strany musí být zaručena.

Možná už tušíte, kam mířím.

Není relevantní to, zda velké části silně ateistické české společnosti je či není církev sympatická. Relevantní je pouze a jen to, že stát se za všech okolností musí chovat podle svých vlastních pravidel a respektovat fakta, což jest jakousi definicí právního státu. Tolik k emotivní stránce věci. A teď ona fakta:

Už se zdálo, že i církvi bude komunisty ukradený majetek vrácen. A co vráceno nebude (protože některý majetek již byl zničen, neexistuje, či změnil podobu tak, že je nevratný), za to bude církev finančně odškodněna. Jenže komunisté se opět vrací k moci.

Ten, kdo byl komunista a ještě lépe estébák, jako by dnes měl volňásek do první ligy. Je to vlastně skvělý předpoklad k dobré funkci ve státní správě. (Někdejší atmosféra kolem lustračního zákona se tak nějak zamluvila a vysublimovala.) Nejednou bývalé aparátčíky člověk vidí všude kolem. Už se nestydí, vylezli z děr, jsou na koni. Jsou ve vládě, jsou v dozorčích radách státních podniků, a tím každý den ovlivňují naše životy. Jsou znovu ctihodnými občany, kteří chtějí určovat, co je a co není morální. Opravdu morální lidé se často v téhle atmosféře jen bojí říct nahlas, jak těmito reinkarnovanými postavami opovrhují.

Když komunisté podpořili vznik stávající vlády, řekli jasně, že podmínkou podpory kabinetu je zdanění finanční náhrady církvím. Tím bylo rozhodnuto a nejede přes to vlak. Pro zdanění hlasovalo 106 poslanců z řad KSČM, ANO, ČSSD a SPD. Komunisté tvrdí, že se údajně jedná o „příjem“ a příjmy je prý normální a morální danit.

Nyní směřuje zákon do Senátu –  tam nejspíš narazí, vrátí se do Sněmovny, bude znovu Sněmovnou potvrzen a pak ho opozice pošle k Ústavnímu soudu. Pro soud to bude nepříjemný oříšek, protože zdaněním restitučních náhrad by stát nejspíš porušil dohodu, kterou s církvemi uzavřel. A jak víme, právní stát musí dodržovat své vlastní zákony a dohody. Na druhou stranu politický tlak, aby zákon prošel, bude jistě ohromný.

Jenomže celé je to od základů naprosto špatně. Tvrzení komunistů, že se jedná o příjem církví, je zvrácené. Takové veskrze komunistické. Jak by se komunista tvářil, kdyby mu zloděj ukradl mobil, používal ho, poškrábal ho, obouchal ho. Komunista by ale přesto měl štěstí, policie by za čas zloděje chytila a našemu okradenému komunistovi mobil vrátila. Jenomže ten by z ceny mobilu musel zaplatit 19% daň, protože vrácení mobilu by bylo označeno za jeho příjem. To přece není příjem! To je jen vrácení do původního stavu. Náprava zločinu. Šlechta z restitucí neplatila daň, sedláci z restitucí polí neplatili daň, restituce nikdy nebyly a nemohly být označeny za příjem – tak proč nejednou teď…?

A je to ještě horší. V téhle naší analogii, aby byla věcně správná, navíc byl mobil komunistovi ukraden proto, že ho nechal na státem hlídaném parkovišti, stát selhal a sám státem placený hlídač mobil čmajznul. Policie pak mobil sice našla, ale dlouho se zdráhala ho pravému majiteli vrátit. A pak stát, který kradl, vrácení zdanil. Pro mě je to krádež státu napodruhé.

Sněmovna se samozřejmě veze na vlně čirého populismu, protože dobře ví, že v ateistické společnosti by řada lidí nejraději církvím nedala nic. Existují na to průzkumy veřejného mínění. Proto populisté vědí, že když církvím něco ukradnou podruhé, volič je nepotrestá. Řada lidí se domnívá, že i církev sama svůj majetek po Bílé hoře ukradla, tak byly dějiny léta vykládány dějepisáři. Jenomže analogicky by se dalo hledět i na šlechtu – a jak víme, ta je naopak v osobě jistých politiků adorována. Pokud byl šlechtě vrácen celý majetek bez zdanění, pokud v jejím případě se mluvilo o „nápravě krádeže“ a nikoliv o „příjmu“, pak musíme v rámci rovného zacházení aplikovat stejný pohled i na církve. Sympatie či nesympatie části veřejnosti zde nesmí hrát roli. To je pak jen ohýbání zákona, jak se to zrovna hodí.

Nerozumím tomu, že ti, kdo právní stát dnes ohýbají, nemají strach, že příště bude opět ohnut a použit proti nim samým. Rozvolnění pravidel nakonec poškodí úplně každého. S náboženstvím to nemá vůbec nic společného.

Navíc to, že stát vrátí církvím ukradený majetek, neznamená, že by byli ostatní Češi o něco okradeni. Z pohledu běžného občana jen církevní majetek změní správce. Majitelem přestane být někdo, kdo se o majetek starat neumí a nechává ho chátrat, a stane se jím někdo, kdo se o něj starat chce. To je celé. Jediné, co komunisté s tímto majetkem dokázali, bylo, že zpustnul. Až do té míry, že se v některých případech nedá vrátit a musí místo něho být zaplacena finanční náhrada… A středeční hlasováním jen potvrdilo, že jsou soudruzi zase u moci a znovu jako kdysi říkají, že krást se smí, jen se to musí umět. A další strany jim zdatně přizvukují.

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

NextBlog

Na nextBlogu naleznete nejen aktuální postřehy ze světa financí, ale téže zajímavé odkazy na věci, které nás zajímají a baví. Doufáme, že Vás budeme nejenom informovat, ale i bavit a téže vzdělávat.