Category Archives: nextBlog

Politici i pošťáci se začali bát: Média přišla se zprávou, že přichází tvrdá konkurence pro Českou poštu. Společnost Zásilkovna oznámila, že odstartuje doručování balíků nejen z e-shopů, ale i mezi fyzickými osobami navzájem.

Společnost plánuje, že se počet jejích výdejních míst bude koncem roku blížit počtu pošt. Neměla by to tedy být jen teoretická neviditelná konkurence, ale dravec. Lidé už se radují – mnoho z nás už ve  schránce našlo lísteček, že se pošta „pokoušela“ doručit balíček, ale zasilatel nebyl zastižen, zatímco vy jste dřepěli doma celý den. Nestačíte se divit – to nezná pošťák zvonek? Když se to stane jednou, říkáte si, že to bude omyl. Když se to stane dvakrát, tušíte, že je něco špatně.

Špatně je asi nastavení pošty jako firmy. Vlastně je s podivem, že tu máme od Rakouska-Uherska firmu, která funguje víceméně stále stejně. Dlouhodobě mi přitom chodí dopisů stále méně a méně.  A naopak mi chodí stále víc e-mailů. Papírový dopis je už překonaný podobně jako telegram. Jen tu chybí odvaha přiznat si to.

Čím míň dopisů ale chodí při zachování fixních nákladů pošty, tím dražší dopisy musí být. A čím jsou dražší, tím větší je poptávka po e-mailech. Začarovaný kruh. Až nutnost dalšího a dalšího zdražení dožene lidi k tomu, aby i ti poslední dopisy opustili a připustili, že tahle služba už nemá smysl. Ještě předtím ale uvidíme ohromné tanečky kolem toho, jak je pošta v malých obcích „nutná“.

A pak jsou tu vedle dopisů i balíky. Tedy naopak byznys s velkou budoucností. Podíl e-shopů na maloobchodu roste a poroste dál. Jednoho dne bude většina maloobchodu probíhat na internetu. Doba, kdy se po internetu kupovala jen bílá technika, je dávno pryč. Dnes se tu prodává prakticky vše od léků, přes potraviny až po auta.

Za rok se v ČR rozešle kolem 100 milionů balíků. Česká pošta z toho dosud ukousne kolem 40 % a Zásilkovna kolem 11 %. O zbytek se popere konkurence. Zásilkovna si nyní brousí zuby na mnohem větší podíl. Pokud opravdu výrazně navýší počet výdejních míst, investuje do reklamy a bude výrazně levnější než konkurence, není důvod nevěřit jejím plánům.

Pro zákazníka to znamená zlepšení; pro něj je konkurence vždy výhodou. Výsledkem by měla být v průměru nižší cena a vyšší kvalita služby. Na druhou stranu velké drama čekat taky nelze, protože prim bude hrát rozesílání balíčku z obchodů, nikoli mezi fyzickými osobami, kdy babička posílá vnoučatům sušené houby. Bude to podobné, jako když přišel na trh nový mobilní operátor. Dnes je situace sice mnohem lepší než před novým operátorem, přesto i dnes nadáváme na drahá data.

Firma na zelené louce to má ale snazší než kolos, který drtí stát takzvanou „univerzální službou“, neboli povinností mít pobočky i v malých vesničkách, kde to nedává ekonomicky smysl. Navíc služba nebyla léta pro zákazníka přívětivá.

Pamatuji si, jak jsem už dávno v roce 1999 vstoupila na poštu v Austrálii a byla v šoku, jak jinak než u nás vypadá. Bylo to něco mezi papírnictvím, trafikou a kavárnou, kde byla otevírací doba stejná jako ve všech obchodech kolem. Od té doby se změnilo mnoho, přišly zbrusu nové technologie – a přesto ani dnes česká pošta ani vzdáleně nevypadá jako ta australská před dvaceti lety.

Situace pošty začíná být alarmující. Loni skončila ve ztrátě, ztrátu očekává i letos. Po dohodě s ministerstvem financí bude moci krátkodobě čerpat peníze od státu. Pošta tvrdí, že její náklady na univerzální službu činí víc než miliardu, ale od státu dostává na tuto službu jen 500 milionů. Tedy dlouhodobě neudržitelný stav.

Na první pohled je jasné, že podnik má moc zaměstnanců, moc poboček, moc nákladů. Malé venkovské pobočky se prostě nemohou vyplácet. A i když se pošta snaží v malých obcích spojovat s jinými obchody, na úspory to nestačí. Vedení pošty je ve složité situaci. Nezávidím mu. Politici od pošty chtějí velkou službu za málo peněz. Zaměstnanci chtějí zvýšit mzdy. Od dubna tedy pošta přidá na mzdách 10 % a sníží počet manažerů o 15 %. Pokud to neudělá, zaměstnanci jí budou odcházet. Nízké platy znamenají mizerné zaměstnance a mizerní zaměstnanci znamenají mizerné služby.

Vše volá po privatizaci. Jenže jak, nebude-li zrušena povinná a současně ztrátová univerzální služba?! Celé je to o tom, že žádný politik nemá odvahu říct, že pošty budou jen ve městech. A řešení se bude dál odkládat.

Nabízí se myšlenka na rozdělení pošty na ztrátovou univerzální službu a komerčně úspěšnou zásilku balíků. Jenže tím se problému nezbavíme. Dnes je aspoň možné částečně dotovat ztrátu z komerčně úspěšné složky. Čím víc ziskových částí pošty zprivatizujeme, tím víc budeme muset ze státních peněz dotovat ztrátovou část. A jako celek poštu s povinností provozovat pobočku v každé díře nikdo soudný nekoupí.

Tak jako tak se odsouváním problému nezbavíme. Představa, že budou všude jezdit pošťáci, je překonaná. Svět bude mnohem víc digitální. Už se testují pro doručování zásilek drony, to je ale komplikované. Nikoli technicky, spíš legislativně. Samořiditelné drony by potřebovaly něco jako řízení letového provozu, zvláštní koridory letu a podobně. Další možností jsou samořiditelná vozítka či roboti, kteří přijedou až k vašemu mobilu. I to už se začíná ve světě rozjíždět. Pošta se tedy bude MUSET změnit.

Otázka není, zda to přijde. Otázkou je, zda tuhle změnu chceme neustále dotovat a stejně si přitom na poštu stěžovat. Politici vše zpolitizují, nic nevyřeší a daňový poplatník bude dál solit. Zdražování pošty se bude neustále vracet jako bumerang.

Ne, řešení není v poště. Řešení je v politicích, kteří budou muset přiznat, že si už víc nemůžeme dovolit mít poštu u každé kůlny.

Blíží se volby do Evropského parlamentu. Mnoha stranám hrozí, že zažijí velké ztráty. Mnoha hrozí, že se tam pravděpodobně už nikdy nepodívají. Je proto potřeba na poslední chvíli zaujmout voliče.

Strany se předhánějí v nápadech. V nesmyslných nápadech.

A tak se to tak mohlo přihodit, že například sociální demokraté navázali na odbory a chtějí do konce volebního období prosadit zkrácení pracovní doby, a to o půl hodiny týdně. Jinými slovy, lidé by pracovali méně než dnes, ale dostávali by stejné peníze. To zní dobře! Kdo by nechtěl pracovat míň za stejné peníze? Už jako dítě jsem si říkala, že by to šlo otočit, do školy chodit v sobotu a v neděli a od pondělí do pátku být doma. Zřejmě to samé si říkali pánové a dámy v ČSSD. Nejeden volič zatleská.

A ekonom se lekne. Co to znamená, když máte nižší výstup za stejné období a při zachování ceny práce? Musí poklesnout produktivita práce. Za týden prostě vyrobíte méně, ale náklady neklesnou. Co to znamená pro cenu výrobku? Musí podražit. Co to znamená pro vaši konkurenceschopnost, když vaši konkurenti v Rumunsku nepodraží? Ztratíte ji. Co znamená ztráta konkurenceschopnosti? Nižší tržby. Budete propouštět, nebo nabírat nové lidi? Propouštět! Bojují tedy sociální demokraté za vás? Ano, pokud jste zbytečný úředník. Ne, pokud pracujete v tržním prostředí mezinárodní konkurence. Ne, pokud jste živnostník. Ne, pokud pracujete kdekoliv v soukromém sektoru. Bojují proti vám.

Na druhou stranu je pravdou, že Češi pracují víc hodin než mnoho jiných národů. Němci i Francouzi pracují v průměru méně hodin. Jenže oni jsou vybaveni technologií a kapitálem. Mají díky tomu vyšší produktivitu práce, proto je taky jejich mzda v průměru vyšší než u nás. My jsme v průměru montovna. Většina výzkumu, vývoje a vyšší přidané hodnoty je na západě. My dnes v počtu průmyslových robotů na 10 tisíc zaměstnanců zaostáváme i za Slováky. Proč? Má to víc příčin, ale velkou roli v tom v posledních letech sehrály intervence, které v podstatě zafixovaly korunu na nesmyslně slabém kurzu těsně nad 27,00 CZK/EUR. Vznikl tak polštář a nebylo třeba investovat do modernější výroby a vyšší produktivity práce.

Někdo může argumentovat tím, že pracovní týden už zkrátili ve Francii. Jenže tím může argumentovat jenom někdo, kdo neví, jak to dopadlo. Ve Francii zkrátili pracovní dobu na 35 hodin týdně. Politici si od toho slibovali, že v moderní ekonomice poklesne nezaměstnanost a nebude třeba bát se robotů. Výsledkem však bylo, že nezaměstnanost klesla dočasně – a to jen kvůli hospodářskému cyklu, protože zrovna docházelo ke konjunktuře. Aby se poté vrátila.

Takže v realitě neměl kratší týden na nezaměstnanost vliv. Jak je to možné? Protože nabírat lidi je v socialistické Evropě tak složité a drahé, že zaměstnavatelé raději platili příplatky za přesčasy a nové lidi nezaměstnali. Co to způsobilo? Ženy pracovaly základní pracovní dobu a pak šli domů k dětem. Muži vzali víc přesčasů a často za víc peněz pracovali víc než původně. Výsledkem bylo, že najednou brali muži mnohem větší mzdu než ženy a feministky se mohly zbláznit. Kromě feministek ale nadávali i zaměstnavatelé: Stejný produkt byl najednou dražší. Takže Francie se zkrácením pracovní doby připravila o konkurenceschopnost a ještě zvýšila rozdíly v odměňování mužů a žen.

Když se podíváte na makroekonomickou situaci Francie, zjistíte, že má dnes vysoký dluh, v rámci eurozóny nic moc HDP na hlavu a vysokou nezaměstnanost. Její pozice v Evropě se zhoršila. Nikoliv zlepšila – zhoršila! Ekonomice to uškodilo. Co následovalo? Zkrácený pracovní týden byl opuštěn jako socialistická blbost. Socialismu nakloněná země uznala, že tohle bylo moc už i na ni.

Naši odboráři ale dlouhodobě bojují za vyšší mzdu (tedy prý). Jejich PR agentura rozběhla povedenou kampaň #KonecLevnéPráce. Jenže každý rozumný sedlák bez jakéhokoli vzdělání chápe, že když snížíte produktivitu práce, reálná mzda růst nemůže. Odboráři by proto měli své politické divizi jménem ČSSD vysvětlit, že tudy cesta nevede. Tudy vede cesta leda tak k nižším mzdám.

Růst mezd daný kratší pracovní dobou může být jen dočasný a daný jen tím, že v celé Evropě je zrovna teď nedostatek zaměstnanců.  To se ale může rychle změnit. Ministerstvo financí varuje, že by v případě tvrdého brexitu mohla ekonomika ztratit až jeden procentní bod svého růstu. Já tomu sice nevěřím, je to podle mě jen politické strašení, ale kdyby to byla pravda, najednou nebude tolik zaměstnanců potřeba.

Někteří socialisté jdou ale ještě dál. Dokonce mluví o tom, že bychom měli přejít jen na čtyři pracovní dny v týdnu. Argumentují Čtvrtou průmyslovou revolucí a tím, že časem prý vezmou roboti lidem práci. Podobně argumentovali i ve Finsku a začali v rámci socialistické pohádky o pečených holubech až do pusy zkoušet experiment s nepodmíněným příjmem, kdy lidé dostávali peníze od státu jen za to, že jsou občané. Experiment byl však opuštěn, protože nepřinesl slibované efekty a byl pouze drahý pro státní kasu. Kouzlo se nepovedlo. Holubi nepřilétli. Lidé musí zase do práce. Nepodařilo se vyvrátit heslo třídních nepřátel, že bez práce nejsou koláče.

Soudruzi by měli pochopit, že průmyslová revoluce neprobíhá zákonem. Zkracování pracovní doby je dlouhodobý trend. Sama revoluce pro kratší pracovní dobu vytvoří podmínky. Stále víc se bude pracovat z domova. Mnoho profesí, kde pracovat z domova nejde, zanikne. Sám trh vytvoří prostor pro zkrácení pracovní doby. Není třeba to uměle před volbami tlačit zákonem. Navíc pro řadu lidí, kteří pracují jako OSVČ, je podobný zákon k smíchu. Dnes běžně pracují 12 hodin denně. Kdyby politici někdy někoho zaměstnávali a sami podnikali, pochopili by, jak je jejich nápad… směšný.

Myslím, že většina lidí během týdne v záplavě vágních zpráv typu, že u nás běží Apple Pay, nebo že se premiér ČR potká s prezidentem USA, přehlédla něco, co se v mnoha případech dotkne přímo jejich peněženky.

Podle Asociace penzijních společností ČR vzrostl počet účastníků takzvaného doplňkového penzijního spoření, které od roku 2013 nahradilo takzvané penzijní připojištění, o 27 % na 967 tisíc. Objem takto spořených peněz stoupl o 43 % na 42,7 miliardy korun.

To vypadá perfektně, ne? Konečně lidé pochopili, že musí spořit, aby se v důchodu nešli pást… Jenže když přepočteme, kolik peněz připadá na jednoho střadatele, zjistíme, že to už tak perfektní není, protože to je v průměru jen 44 158 Kč. To je spíš katastrofa než terno, pokud bychom vyšli z toho, že z této částky by lidé měli v důchodu žít.

Lidé si tedy na důchod skrze penzijní fondy spíš nespoří než spoří. A popravdě – není se čemu divit. Ani já si skrze penzijní fondy nespořím. A proč si lidé nespoří? Hádáte proto, že na to nemají? To by ovšem byla jen polovina pravdy. Druhá polovina pravdy je ta, že i ten, kdo na to má, se fondům vyhýbá. A spoří si jakkoliv jinak na vlastní pěst. Proč?

Například proto, že penzijní fondy neručí za to, že případná ztráta nesníží úspory klienta. To jako že si v tom nejhorším případě klidně můžete spořit celý život a z fondů stejně žádný důchod mít nebudete.

Ačkoli vloni nebyla žádná krize, naopak, ekonomice se skvěle dařilo, penzijním fondům zhodnocování peněz budoucích důchodců moc nešlo. Přesněji řečeno, vůbec jim nešlo. V průměru loni skončily konzervativní účastnické fondy se ztrátou 0,58 %, vyvážené se ztrátou 3,78 % a dynamické se ztrátou 8,49 %.

Z celkového počtu osmadvaceti fondů skončily v zisku pouze dva. Jenomže to je jen nominální zisk. Inflaci, která loni činila 2,1 %, totiž nepřekonal ani jediný fond. Neboli reálně byl každý – KAŽDÝ! – z těchto fondů ve ztrátě. Úspory těchto 967 tisíc lidí se tak reálně znehodnotily. Tito lidé prostě mají ztrátu. Tečka. Víc se to okecat nedá.

Nebo dá?

Asi dá, protože fondy samy se chlubí dobrými výsledky… Namísto toho, aby zdůrazňovaly ztrátu, vytahují se svými výsledky za celou dobu své existence. Za celý svůj život takzvané konzervativní fondy v průměru zhodnotily peníze o 2,49 %, vyvážené o 7,65 % a dynamické o vysokých 17,37 %. Jenže je to pravda, přesněji řečeno, polepšili si klienti fondů o tolik? Nebo je to jen takový statistický klam průměru?

Řeknu vám to jinak. Já bych se fondům i přes tato na první pohled impozantní čísla vyhnula. Dejme si totiž takový hypotetický příklad:

Po dobu 11 let každý rok pošlu do penzijního fondu 100 000 Kč. Každý rok se po deset let fond zhodnotí o 10 % ročně. Až jedenáctý rok má problémy a udělá 40% roční ztrátu. Jaké bude průměrné zhodnocení? Bude 5,5 %. To není úplně tragicky špatný výsledek. Pro spořílka to je však zisk jen 11 870 Kč. O 11 870 Kč má po tolika letech víc, než kdyby peníze strkal pod polštář. A přitom byl přitom ochoten riskovat ztrátu, kterou by doma neriskoval, snad jen kdyby mu dům i s polštářem lehl plamenem.

Jenomže tím to nekončí. Údaj o průměrném zhodnocená vypadá celkem pěkně, ale jenom do chvíle, než začneme započítávat všechny poplatky. Až dosud jsme totiž uvažovali, jako kdyby byly penzijní fondy bez poplatků.

Takže jaký tu máme poplatek? Máme tu třeba poplatek za obhospodařování majetku. Pokud by tento poplatek činil 1,0 % ročně, což je takový průměr, najednou má spořílek za celou dobu existence fondu ztrátu 52 019 Kč.

A jaképak poplatky tu máme dál? Pak tu máme ještě poplatek za zhodnocení majetku! Ten samozřejmě musíme také započítat. V jednom ceníku jednoho penzijního fondu jsem našla poplatek ve výši 15 %. Po započtení tohoto poplatku jsme už ve ztrátě 65 628 Kč.

A co taková inflace? No s tou jsme také ještě nepočítali. Jak ovšem už víme, v reálném světě je situace ještě horší kvůli inflaci. ČNB cíluje inflaci na hodnotu 2 % ročně. Reálné výnosy by tedy měly být nižší, řekněme, o tuto inflaci. Vyjděme tedy z toho, že když nominální zhodnocení fondů bylo o 10 %, reálně po započtení inflace je to jen 8 %. (A ať na fondy nejsme moc zlí, v posledním roce krize bychom měli v našem hypotetickém příkladu inflaci nulovou, protože inflace je obyčejně důsledek konjunktury, nikoli recese.) Jak si teď tedy se započtením inflace stojí náš fond, který nám udával průměrné roční zhodnocení o 5,5 %, neboli zisk 11 870 Kč? Najednou je výsledkem reálná ztráta 169 377 Kč. *)

Takže když si to shrneme: Fond vám nadšeně hlásí, že vám od začátku své existence zhodnocoval vaše peníze o 5,5 %. To je moc pěkné, ale vy máte reálně ztrátu jako blázen. Takhle už to holt v marketingu chodí.

Někomu se třeba může zdát náš modelový předpoklad růstu o 10 % každý rok a předpoklad poklesu o 40 % v jedenáctém roce jako přehnaný. Tak jen pro představu, že jde o naprosto realistická čísla: Německý akciový index DAX se v roce 2015 zhodnotil o 10,0 %, v roce 2016 o 6,5 % a v roce 2017 o 12,8 %. Zhodnocení o 10 % ročně je tedy velmi realistické. V roce 2003 ale stejný index DAX poklesl o 41 % a v roce 2008 o 37 %. Pokles o 40 % ve špatném roce je tedy také velmi realistický. Také frekvence špatného roku jednou za deset či jedenáct let je realistická.

Možná si říkáte, že český akciový index byl třeba lepší…? Nebyl! V roce 2008 poklesl index PX o neuvěřitelných 50 %! A rok 2011 přinesl ztrátu 26 %. (Data jsou zaokrouhlená, zdrojem je Reuters.)

Takže když se myšlenkově přeneseme do českého rybníčku a použijeme do našeho výpočtu v posledním roce pokles o 50 % (jako tomu bylo u indexu PX), máme reálnou ztrátu 324 481 Kč, ačkoliv fond nám bude hlásit průměrné roční zhodnocení! Jen blázen by spořil tímto způsobem.

A to není zdaleka vše. Průměrná hrubá měsíční mzda se u nás v roce 2018 pohybovala lehce nad 30 000 Kč. Dvě třetiny lidí na ní však nedosáhnou a mají průměrnou mzdu výrazně nižší. Náš výpočet ale vychází z předpokladu, že si šetříte hodně, každý měsíc si utrhujete od pusy 8 333 Kč, a to čistého. To je prakticky nerealistické. To by totiž byla orientačně třetina čistých příjmů.  Tolik lidé obvykle spořit nemohou. Je tedy stále něco nelogického na tom, že mají lidé v průměru naspořeno jen 44 tisíc Kč? Když vezmeme v úvahu, že většina lidí si víc spořit nemůže, a ten zbytek, který by si víc spořit mohl, si umí spočítat, že by mu to přineslo ztrátu? Že by jim zůstalo víc, i kdyby každý měsíc nějakou tu stovku odhodili do popelnice?

A teď si představte, že se nám tu stále objevují lidé, kteří tvrdí, že by spoření ve fondech mělo být povinné. A když už ne pro všechny, tak alespoň pro ty, kteří mají nadprůměrné příjmy. To je tak chytré, jako když někdo tvrdí, že vyšší spotřebou vína snižují Moraváci jeho cenu. Nebo jako když někdo tvrdí, že čím víc bude chlastat, tím bude víc vracet zálohovaných lahví, tedy tím bude mít víc peněz a bude moct víc chlastat. Prostě nalijme si čistého vína: Vůbec nic to nemá společného s výhodností pro občany. Pouze jsou tu stále lidé, kteří mají profit z toho, když bude důchodová reforma povinná a my budeme povinni dávat naše peníze do fondů. To je celé. A tito lidé spoléhají na to, že průměrný člověk si neubude umět spočítat, že údajný „zisk“ je vlastně ztráta, a nebude se bouřit.

Tihle lobbisté si nechtějí připustit, že finanční produkty nás nezachrání. (Anebo si to připouští, ale mají profit z toho, že tvrdí opak.) Nás zachrání jen děti v kombinaci s tím, že si každý spoří sám na vlastní pěst– tu si koupí políčko, tu domek, tu byt, tu zlato, tu si jen tak uloží peníze na účet. Jenže to lidé nechtějí slyšet, společnost je nemocná. Stále přibývají lidé, kteří děti nejen že nechtějí, ale dokonce se soudí s rodiči za to, že se jim narodili. Zachránit důchody nám může jen návrat ke zdravému rozumu, nikoli k provizím lobbistů.

*) Pro škarohlídy: Příklad jsme si trochu zjednodušili, protože inflaci jsme nezapočetli i do vkladů, ale pouze do zhodnocení, ale pro vysvětlení myšlenky to postačí.

Vždycky, když vyhrajeme v hokeji, celý národ jásá a křičí: „Kdo neskáče, není Čech!“ Vypadá to, že Češi mají svůj národ rádi a jsou na něj hrdí.

Když se ale cokoliv Čechům děje bez jejich zvinění v zahraničí, najednou ostatní Češi dělají, že své spolukrajany vlastně neznají a že mají něco důležitějšího na práci než pomoc bližnímu. (Leda že by se jednalo o drogové pašeráky či aktivistické misionáře, kteří se sami aktivně a vědomě připletli do něčeho, do čeho neměli strkat nos – o takové se zajímáme dost.)

V mnoha případech se Češi v zahraničí obracejí o pomoc na českou ambasádu. A velmi často se na ně nejen ambasáda, ale rovnou všechny české úřady vykašlou. Žádají proto o pomoc poslance a vládu – a ti se vykašlou jakbysmet.

Což je něco úplně jiného než Poláci.

Poláci jsou národ hrdý. Polák Polákovi pomůže. To je vidět i z toho, že když Norové v rámci svého všeobjímajícího socialismu (který tak rádi skrze „norské fondy“ exportují a v němž rodič je jen pěstounem státem vlastněného dítěte) začali odebírat polským rodičům děti, polské úřady se za polské rodiče postavily. Ne jen slovně. Ale skutečně.

Polský konzul v Oslu za kradené polské děti tvrdě bojoval. Dokonce ho polské ministerstvo zahraničí ocenilo jako konzula roku. To se ale norským úřadům nelíbilo do té míry, že mu norská policie znemožnila zúčastnit se soudního jednání a schůzky s chlapcem, kterého Norové polským rodičům odebrali – zcela jasné porušení mezinárodního práva. Vše skončilo tím, že se nakonec norské úřady rozhodly nepohodlného polského konzula konajícího důsledně svou práci, totiž obranu polských občanů, ze země vyhostit. Polská reakce byla ale nepodlézavá, nekompromisní a zcela adekvátní: Polsko recipročně vyhostí norskou konzulku. Poláci se sebou zametat nenechají.

A my?

U nás máme podobné případy. I Čechům ukradli v Norsku děti. A co dělají Češi a české úřady? Nic. Ambasáda mlčí. Ministerstvo zahraničí mlčí. Vláda mlčí. Prezident mlčí. Za ukradené děti bojuje pouze hrstka politiků vedená europoslancem Tomášem Zdechovským a senátorkou Jitkou Chalánkovou. Jen jednotlivci na vlastní pěst – žádný úřad. A přitom…

…a přitom před pár dny byl český ministr zahraničí Tomáš Petříček v Norsku. Na svůj Twitter napsal: „Na jednání s ministryní zahraničí Norska Eriksen Soreideovou jsem ocenil vzájemné vztahy, Norské fondy i environmentální politiku. Jsem rád, že se podařilo domluvit i lepší komunikaci ohledně dětí českých krajanů. Chceme společné bezpečnostní a obranné projekty i spolupráci v rámci NATO.“ Prostě idylka.

Na to senátorka Chalánková veřejně zareagovala: „Žádám ministra zahraničních věcí Tomáše Petříčka, aby veřejně sdělil, zda a s jakým výsledkem při své páteční pracovní cestě do Norska intervenoval ve věci rodiny Michalákových a co konkrétně znamená jeho obrat, že bylo dosaženo ‚zlepšení komunikace ve věci dětí českých krajanů‘ a jak toto zlepšení této a dalším rodinám prospěje.“ Neboli vlastně žádná idylka.

Zatím sice nebyla zveřejněna žádná odpověď, ale myslím, že z ministrovy formulace pochvalující si dobré vztahy a norské fondy je dostatečně jasné, že pokud ministrovi můžeme věřit, že o ukradených dětech vůbec mluvil, tak jen hodně okrajově bez hmatatelného výsledku. Senátorka Chalánková věci správně pojmenovala – ministra zahraničí zajímají norské fondy, ukradení čeští kluci jsou ukradení dál. (To za ty prachy stojí, ne?)

Senátorka dodala: „Jsem přesvědčena, že obhajobu základních lidských práv nelze vyměnit za ekonomické zájmy ani dotace.“ A já dodávám, že navrch (!) nějaké norské fondy ani nejsou naším ekonomickým zájmem, protože tyhle peníze slouží Norsku k prosazování norských ideálů v cizích zemích – tedy přesně toho socialistického systému se silnými marxistickými prvky, kterého bychom se měli po čtyřicetileté zkušenosti štítit. Čeští politici jsou ale prodejní; když větří, že jim někdo nabízí dotace, hned se domluví – a na své občany kašlou.

Ukradené norské děti nejsou zdaleka jediný případ. Totéž ohnutí páteře vidíme i v případě českého řidiče Jiřího Sagana.

Sagan byl ve Francii odsouzen za to, že v jeho kamionu úřady loni našly skupinu Iráčanů. Ačkoli nelegální imigranti tvrdí, že o jejich přítomnosti v kamionu Sagan nevěděl, ačkoliv řidič dokládá, že o nich ani technicky vědět nemohl, ačkoliv to byl sám řidič (!), kdo na Iráčany zavolal celníky, jakmile je objevil až poté, co už projel jednou celní kontrolou, která si jich nevšimla – byl odsouzen na dva roky do vězení za pašování migrantů. Víc než co jiného to vypadá jako zastírací manévr, aby Francouzi nemuseli přiznat, že jejich celníci odvedli fušerskou práci a ilegály neobjevili, takže je za ně musel objevit a napráskat český řidič – aby pak byl rychle uklizen do chládku a nemohl o tom moc vykládat.

Nic nepomáhá, že se za něj postavilo i sdružení dopravců Česmad Bohemia. Jeho generální tajemník Vojtěch Hromíř prohlásil, že čeští řidiči nemohou pykat za neschopnost Francie. Česká ambasáda se ale neprojevuje. České ministerstvo zahraničí se neprojevuje. Českou vládu to nezajímá. Český prezident mlčí. Žádný francouzský diplomat za tenhle francouzský justiční zločin na českém občanovi nebyl vyhoštěn. Žádné hmatatelné kroky jsme neviděli.

Poslanci KDU-ČSL a ODS chtěli dokonce případ řidiče projednat ve Sněmovně, vládní ANO a ČSSD však jejich snahu zablokovaly. Chápete? Aktivně ZA-BLO-KO-VA-LI. To je na stejné úrovni, jako by řekli, že to je OK, že cizí země páchá zločin na našich občanech, z toho krev neteče, to jsou jen lidi. Místo toho se Sněmovna zabývala českým postojem k Venezuele.

Ano, máme „odvahu“ pozvat nového prezidenta Venezuely do Prahy, ale nemáme odvahu postavit se za naše vlastní Čechy v zahraničí. Z EU a Norska totiž přijdou dotace, pokud nebudeme moc zlobit a stáhneme ocas mezi nohy. Z Venezuely nikoli. Tam si můžeme hrát na hrdiny. Náš premiér Andrej Babiš tvrdí, že je francouzský prezident Emanuel Macron jeho přítel. Kamarádsky ho provázel po Praze. Tak proč ho kamarádsky nepožádá, aby přiměl francouzského ministra spravedlnosti, aby případ českého řidiče přezkoumal? Proč jsme už dávno nevypověděli norského diplomata? Co dělá naše ambasáda v Oslu? K čemu všechny ty panáky máme krom čerpání dotací?

Je to málo příkladů? Tak další.

V knize Ukradený syn detailně popisuji a důsledně na oficiálních materiálech dokumentuji příběh Češky Renaty Rolle, na které se pro změnu Švýcarsko dopustilo justičního zločinu a navrch jí bylo ukradeno dítě. A co udělala česká ambasáda? Nic. Tak dlouho otálela a čekala, až zahřmí, ačkoliv – jak podrobně dokumentuji – jednat mohla, až už bylo pozdě. Svou nečinností nechala Češce ukrást dítě. Při čtení knihy se jeden nestačí divit, jak dokážou být Češi ke svým vlastním lidem bezcitní. Pochybuju, že Poláci by jednali stejně.

Klaním se tímto Tomáši Zdechovskému a senátorce Jitce Chalánkové, že se nenechali koupit. Bojují na vlastní pěst za zmíněné kauzy navzdory nezájmu úřadů, které to mají v popisu práce. Uvědomme si, že do problémů se nešťastnou souhrou okolností může dostat v zahraničí každý z nás – a úřady pak nejspíš Čechy hodí přes palubu. Zatím se totiž jenom vesele necháváme korumpovat dotacemi. Vyzývám jednotlivce, aby interpelovali své politické zástupce, své senátory. Nic jiného než tvrdý politický tlak nepomůže.

Zdá se, že Praha je plná peněz. Zdá se, že kdo v tom umí chodit, může na tom pěkně vydělat. Zdá se, že hezkým příkladem může být Praha 5.

Praha 5 perlila už párkrát. Tak například známý je příběh o tom, jak si díky dotaci z Evropské unie v rámci projektu Snížení imisní zátěže z dopravy ozeleněním ulic pořídila za 20 milionů obří betonová koryta, pardon, chci říct květináče, aby vzápětí zjistila, že se mezi nimi na ulicích nedá proplétat, lidé protestují nad jejich ohavností a je nutno je uklidit někam za buk, aby moc nezacláněly. A tento týden konečně oznámila, že květináče nabízí darem za odvoz, když se jí dosud nepodařilo koryt jiným způsobem zbavit. Jinými slovy: To, za co Praha byla ochotná dát dvacet míčů, trh svou neviditelnou rukou ocenil na nulu. Tak se, vážení a milí, hospodaří s penězi daňových poplatníků.

A nyní zase pražští radní přišli s myšlenkou, že Praha potřebuje víc umění.

I vnikla nová komise nazvaná Komise pro umění ve veřejném prostoru. Bude rozhodovat, kde budou stát nové sochy, památníky a další umělecká i pseudoumělecká díla i dílka. Šéfem komise bude česko-japonský architekt Osamu Okamura. Jestli máte pocit, že vám to jméno něco říká, nemýlíte se. Zdá se, že v ČR zažíváme jakousi lavinu rodiny Okamurů.

Když to zjednodušíme, smyslem nové komise je naplnit program Prahy „2 % na umění“. Jinými slovy, 2 % investic města by měla jít do uměleckého zvelebení veřejného prostoru. Jak známo, Praze zvelebování veřejného prostoru náramně jde. Například taková betonová koryta se ve zvelebování úžasně osvědčila. V roce 2018 přitom šlo z městského rozpočtu na podporu umění ve veřejném prostoru 134 milionů korun. To není zrovna málo.

Záměr politiků je bohulibý. Každý přeci ví, že každé náměstí by mělo mít svou sochu, že. To znamená, že šetřit penězi se rozhodně nebude. Má to akorát takový drobounký zádrhel.

Umění se totiž dá těžko ocenit. Víme, že červená lavička Ferdinanda Vaňka, pojmenovaná po prezidentu Václavu Havlovi, která stojí před budovou Národní technické knihovny, vyšla na luxusních 850 tisíc. Dost alarmující částka, řekla bych. Tady ale cena za jedno červené prkýnko na jednom červeném soudku neskončila. Daňový poplatník se prohnul ještě jednou. Lavička nestála dlouho a hned po měsíci byla poškozena vandalem. Radní tehdy chtěli po neznámém pachateli 150 tisíc vymáhat. Jak už to ale bývá, po neznámém týpkovi se dokonce i známá částka vymáhá dost složitě. Pokud ovšem znovunatření lavičky mělo koštovat 150 tisíc, nedostalo se náhodou cenově nad nový lak u eskového Mercedesu? A kdo těch 150 tisíc asi zaplatil?

Z těch dvou příkladů za všechny je zřejmé, že všechny podobné kulturní, potratové a jiné komise se záměrem povinně utratit víc než sto milionů korun vždy povedou jen k nehospodárnosti, korupci, protěžování umělců-kamarádů a vzniku mnoha zbytečných či dokonce překážejících ohavností.

Však všichni jistě ještě mají v paměti ostudu se sochou Věry Špinarové v Ostravě. Město jiné, pointa stejná. Lidé se proti soše bouřili, podle nich dokonce ani nebyla zpěvačce podobná. A to přitom nebyla žádná pásová výroba. Praha bude úplně někde jinde. Ve chvíli, kdy se z umění udělá pásová výroba (což se udělá, když je „nutno“ utratit pěkných pár milionů), vysokou uměleckou hodnotu nelze čekat. Zato dobrý byznys pro zúčastněné čekat lze.

Jak to totiž v podobných případech bývá, komise jistě bude transparentní a nestranná. Určitě tu nebudou žádné provize, vratky a jiné formy malé domu. Nebo že by snad…?

Z ceny lavičky za 850 tisíc přitom může vedle umělce obstojně žít i hned několik radních. Přece neudělají jen jednu lavičku, udělají celou alej laviček! Daňový poplatník zaplatí cokoli, daňového poplatníka se totiž nikdo neptá. Když nad tím tak přemýšlím, tak se mi vlastně zdá, že za nějakých 850 tisíc lavičku ani postavit nelze, cena jedné lavičky je přeci jasně nad milion. To je přeci jasné! Někdo snad něco namítá? A kdo s tím co udělá, když umění nelze ocenit?

Praha se chová tak, že mám pocit, že má všechny mosty v dobrém stavu, nepotřebuje linku metra D, nepotřebuje nové podzemní parkoviště v centru, nepotřebuje navazující radiály na tunel Blanka chrlící auta do spleti poddimenzovaných povrchových ulic, takže dopravní zácpy jsou po otevření Blanky ještě větší než před ním. Něco mi to ale připomíná. I za soudruhů mnoho věcí chybělo, a přesto mělo kde spočinout oko dělnické třídy, když se vracela z továren na neútulná sídliště vyzdobená kovovými hnusy či sochami rudoarmějců coby demonstrací reálně socialistického umění.

Ne, nejsem proti umění. Dokonce si troufnu říct, že za svůj kulturní život vydávám víc procent z mého rozpočtu, než je český průměr. Jenom se mi jaksi příčí, že radnice nemají problém s rozhazováním cizích peněz. Z cizího ostatně krev neteče.

Tak to tady „dlouho“ nebylo. Už jsem se vcelku ztratila v tom, kolikátá reforma reformy reformy reformy to má být tentokrát.

Měli jsme tu nejprve návrh povinného spoření ve fondech.

Pak jsme si to rozmysleli a přišli s nepovinným třetím pilířem.

Pak jsme to všechno zase zrušili.

Měli jsme tu Bezděkovu komisi.

Měli jsme tu další komise.

…A teď tu máme komisi „pro spravedlivé důchody“. Slavně ji tento týden představila ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová.

„Spravedlivé důchody“? Někdy snad cílem jakékoliv vlády bylo mít důchody nespravedlivé? Ale nechme stranou, že obskurní označení se snaží takovou myšlenku podsunout. Jsou tu i obskurnější věci.

Komise a její složení vychází z programového prohlášení vlády a záštitu nad ní má Ministerstvo práce a sociálních věcí. V programovém prohlášení se uvádí, že cílem je „plošné zabezpečení na principu solidarity“ a „posílení zásluhovosti“. Solidarita znamená, že těm, kdo mají víc, něco vezmeme a dáme těm, kdo mají míň. Tedy solidarita znamená tlak na (větší či menší) rovnost. A zásluhovost znamená, že ti, kdo si víc zaslouží, víc dostanou. Zásluhovost tedy znamená nerovnost. To je dost slušný oxymóron typu suchý déšť, chladivý oheň či ohlušující ticho. Ale musí se nechat, že pro toho, kdo nad významem těch odborně znějících slov moc nepřemýšlí, to zní dobře.

Když jsem na Twitteru na tuhle zmatenost upozornila s tím, že ji podepisuje paní Maláčová, paní ministryně se briskně ohradila, že to ona ne (že si „zase vymýšlím“), že to se píše v programovém prohlášení. Jsem zmatena. To jako že „to ne jenom já, ale to my všichni“? Anebo tomu mám rozumět tak, že paní ministryně představuje a zaštiťuje komisi, s jejímiž cíli vůůůbec nesouhlasí…? Ale budiž.

Komise má – pokud jsem se nepřepočítala – 44 členů a X dalších „zástupců“. Takový slušně přeplněný autobus. Tedy přesně tolik, aby se nikdy nemohla na ničem dohodnout. Ovšem ta pravá divočina začne až ve chvíli, kdy si posvítíme na její členy. Že členové komise se rekrutují ze zástupců jednotlivých parlamentních stran, je ještě navýsost logické. Že jsou tu univerzity, je snad ještě logičtější.

Proč ale třeba Český statistický úřad? Odpověď na první dobrou by mohla znít, protože má k dispozici demografickou prognózu. Fajn, tak co třeba ji prostě převzít? Nápadně to připomíná generování práce pro práci, aby hodně lidí jako-pracovalo, ale nic z toho nebylo.

A proč Česká ženská lobby? Když už vyváženost a solidarita, kde tam máme nějakou mužskou lobby?

A proč probůh Gender Studies? Co má co samozvaná nevládní nezisková organizace mluvit do toho, kolik dostanu zaplaceno v důchodu (když stejně i bez ní vím, že nedostanu skoro nic, co si sama nenašetřím)? To jako když teď máme ty fluidní gendery, tak třeba nám zástupkyně Gender Studies poradí, že si takový fluidní jedinec bude platit na důchod jako muž a pak v rámci „genderového narovnání“ se na důchod rozhodne býti ženou a dostane víc?

A to opravdu vláda necítí, že je to vrcholně nemravné tahat do diskuse o důchodech, tedy o nás všech, JAKOUKOLIV neziskovku, jejímž definičním znakem je, že je nevolená a tedy zcela samozvaná, reprezentující jen své vlastní zájmy? To už by snad mělo víc logiky, aby do věci mluvil Český hydrometeorologický ústav, protože financování důchodů sice stejně jako Gender Studies rozumí jako koza petrželi, ale aspoň funguje pod křídly státu!

A jak by tedy měl důchodový systém vypadat?

Na to, aby se provedla reforma založená na dalších pilířích, je už pozdě. Na to stát už svou šanci prokaučoval, když nejprve zavedl nepovedenou reformu dle Nečasovy vlády a pak ji zase zrušil. Navíc původní představy ekonomů, že reforma by měla být založena na povinném fondovém spoření, se překonaly v okamžiku, kdy po poslední velké krizi z let 2008-2009 globální ekonomika změnila svůj charakter: Přišly takové šílenosti jako záporné úrokové sazby, v jejich důsledku ohromné přehřátí cen cenných papírů i realit, či doslova toxické státní dluhopisy jihoevropských zemí, jejichž cena je udržována pouze uměle centrální bankou. A tato bezcenná a nadhodnocená aktiva se samozřejmě ocitají v penzijních fondech. S touto prudkou změnou globálního ekonomického prostředí už není možné doporučit fondové spoření.

Dnes už je možná jen parametrická změna průběžného systému, kdy stávající aktivní generace financuje generaci starší. Časem celkem jistě dojde ke zvýšení věku pro odchod do důchodu, zvýšení odvodů i snížení vyplácených dávek a vůbec nikomu se to nebude líbit. Ale peníze na nic jiného nebudou.

Protože tyto změny budou probíhat dlouhodobě, třeba dvě desetiletí, pravděpodobně se na to lidé přirozeně sami zadaptují. Takže si začnou na důchod sami spořit bez ohledu na stát. Nakupovat tu byt, tu zlato, tu nějaký ten fond. A zatímco budeme mít dvě stě padesátou šestou komisi genderových „odborníků“, důchody se tak nějak za pár desetiletí vyřeší „zespodu“ samy…

Tak se nám zase jako bumerang vrátil letitý spor o církevní restituce. Zatímco se všemi krom německých kolaborantů se stát restitucemi v rámci narovnání křivd komunismu vyrovnal, s církví se to nějak nedaří.

Čím to? Nejspíš tím, že komunistům se podařilo vyrobit progresivní ateistickou společnost, která je vůči církvím neobyčejně nabroušená.

Což je v podstatě v pořádku v tom smyslu, že každý má právo být nabroušený, na co a na koho chce. Sympatie se nedají vynutit. Sympatie prostě buď jsou, nebo nejsou. A dokonce se přiznám, že já také vždy měla vůči církvi coby instituci či „firmě“ rezervovaný vztah, protože já zkrátka principiálně vždy měla rezervovaný postoj k jakékoliv organizaci, která by mi mohla organizovat život (od školních jídelen, přes církev, až po vstup do jakékoliv politické strany).

Jenomže to je jen jedna strana mince. A teď vám řeknu dvě zdánlivě nesouvisející věci.

„Nemusíte ho mít rádi, může se vám hnusit, ale pokud mate rádi svou zemi, pak budete ctít její zákon a svobodu slova a dáte mu jeho práva…“ – zhruba takhle by se dalo volně parafrázovat hlavní poselství kdysi kultovního filmu Lid versus Larry Flint. Poselství, které by si měl každý dobře zapsat za uši.

A ještě něco: Každý zloděj, násilník a vrah má u soudu právo na svého obhájce, protože to odděluje právní stát od neprávního. Můžeme zločinci opovrhovat, ale pokud nemáme klesnout na stejnou úroveň, spravedlivost procesu a obhajoba obžalované strany musí být zaručena.

Možná už tušíte, kam mířím.

Není relevantní to, zda velké části silně ateistické české společnosti je či není církev sympatická. Relevantní je pouze a jen to, že stát se za všech okolností musí chovat podle svých vlastních pravidel a respektovat fakta, což jest jakousi definicí právního státu. Tolik k emotivní stránce věci. A teď ona fakta:

Už se zdálo, že i církvi bude komunisty ukradený majetek vrácen. A co vráceno nebude (protože některý majetek již byl zničen, neexistuje, či změnil podobu tak, že je nevratný), za to bude církev finančně odškodněna. Jenže komunisté se opět vrací k moci.

Ten, kdo byl komunista a ještě lépe estébák, jako by dnes měl volňásek do první ligy. Je to vlastně skvělý předpoklad k dobré funkci ve státní správě. (Někdejší atmosféra kolem lustračního zákona se tak nějak zamluvila a vysublimovala.) Nejednou bývalé aparátčíky člověk vidí všude kolem. Už se nestydí, vylezli z děr, jsou na koni. Jsou ve vládě, jsou v dozorčích radách státních podniků, a tím každý den ovlivňují naše životy. Jsou znovu ctihodnými občany, kteří chtějí určovat, co je a co není morální. Opravdu morální lidé se často v téhle atmosféře jen bojí říct nahlas, jak těmito reinkarnovanými postavami opovrhují.

Když komunisté podpořili vznik stávající vlády, řekli jasně, že podmínkou podpory kabinetu je zdanění finanční náhrady církvím. Tím bylo rozhodnuto a nejede přes to vlak. Pro zdanění hlasovalo 106 poslanců z řad KSČM, ANO, ČSSD a SPD. Komunisté tvrdí, že se údajně jedná o „příjem“ a příjmy je prý normální a morální danit.

Nyní směřuje zákon do Senátu –  tam nejspíš narazí, vrátí se do Sněmovny, bude znovu Sněmovnou potvrzen a pak ho opozice pošle k Ústavnímu soudu. Pro soud to bude nepříjemný oříšek, protože zdaněním restitučních náhrad by stát nejspíš porušil dohodu, kterou s církvemi uzavřel. A jak víme, právní stát musí dodržovat své vlastní zákony a dohody. Na druhou stranu politický tlak, aby zákon prošel, bude jistě ohromný.

Jenomže celé je to od základů naprosto špatně. Tvrzení komunistů, že se jedná o příjem církví, je zvrácené. Takové veskrze komunistické. Jak by se komunista tvářil, kdyby mu zloděj ukradl mobil, používal ho, poškrábal ho, obouchal ho. Komunista by ale přesto měl štěstí, policie by za čas zloděje chytila a našemu okradenému komunistovi mobil vrátila. Jenomže ten by z ceny mobilu musel zaplatit 19% daň, protože vrácení mobilu by bylo označeno za jeho příjem. To přece není příjem! To je jen vrácení do původního stavu. Náprava zločinu. Šlechta z restitucí neplatila daň, sedláci z restitucí polí neplatili daň, restituce nikdy nebyly a nemohly být označeny za příjem – tak proč nejednou teď…?

A je to ještě horší. V téhle naší analogii, aby byla věcně správná, navíc byl mobil komunistovi ukraden proto, že ho nechal na státem hlídaném parkovišti, stát selhal a sám státem placený hlídač mobil čmajznul. Policie pak mobil sice našla, ale dlouho se zdráhala ho pravému majiteli vrátit. A pak stát, který kradl, vrácení zdanil. Pro mě je to krádež státu napodruhé.

Sněmovna se samozřejmě veze na vlně čirého populismu, protože dobře ví, že v ateistické společnosti by řada lidí nejraději církvím nedala nic. Existují na to průzkumy veřejného mínění. Proto populisté vědí, že když církvím něco ukradnou podruhé, volič je nepotrestá. Řada lidí se domnívá, že i církev sama svůj majetek po Bílé hoře ukradla, tak byly dějiny léta vykládány dějepisáři. Jenomže analogicky by se dalo hledět i na šlechtu – a jak víme, ta je naopak v osobě jistých politiků adorována. Pokud byl šlechtě vrácen celý majetek bez zdanění, pokud v jejím případě se mluvilo o „nápravě krádeže“ a nikoliv o „příjmu“, pak musíme v rámci rovného zacházení aplikovat stejný pohled i na církve. Sympatie či nesympatie části veřejnosti zde nesmí hrát roli. To je pak jen ohýbání zákona, jak se to zrovna hodí.

Nerozumím tomu, že ti, kdo právní stát dnes ohýbají, nemají strach, že příště bude opět ohnut a použit proti nim samým. Rozvolnění pravidel nakonec poškodí úplně každého. S náboženstvím to nemá vůbec nic společného.

Navíc to, že stát vrátí církvím ukradený majetek, neznamená, že by byli ostatní Češi o něco okradeni. Z pohledu běžného občana jen církevní majetek změní správce. Majitelem přestane být někdo, kdo se o majetek starat neumí a nechává ho chátrat, a stane se jím někdo, kdo se o něj starat chce. To je celé. Jediné, co komunisté s tímto majetkem dokázali, bylo, že zpustnul. Až do té míry, že se v některých případech nedá vrátit a musí místo něho být zaplacena finanční náhrada… A středeční hlasováním jen potvrdilo, že jsou soudruzi zase u moci a znovu jako kdysi říkají, že krást se smí, jen se to musí umět. A další strany jim zdatně přizvukují.

Značka Gillette, která nabízí svým zákazníkům vše, co souvisí s holením, by asi nikdy neupoutala mou pozornost, neb vousy mi jaksi neraší, kdyby nezveřejnila velmi zvláštní reklamní klip. V něm se postavila proti něčemu, co nazývá „toxická maskulinita“.

V klipu ukazuje mužům, jak odporní ve svém „tradičním“ chování jsou a jak by se měli chovat správně. Někdo tvrdí, že klip není o vykleštění mužů, ale je proti násilí. To je podle mého soudu jen povrchní pohled. Ano, násilí je v klipu ostrakizováno. Ale vedle toho další podprahové vjemy jsou při bedlivém pozorování jasné: za násilí je považováno v podstatě jakékoliv chování muže, které má co do činění s testosteronem. A hlavně to sexuální.

Gillette na svých stránkách tvrdí, že značka jako ona ovlivňuje kulturu, má tedy společenskou odpovědnost změnit muže k lepšímu. No pardon, ale to si Gillette hodně fandí. Jako běžný – byť velký – maloobchodní prodejce serepetiček na holení nemá s kulturou nic společného, jde jen a pouze o komerci. A tady trochu nepovedenou.

Tak zaprvé firma svým klipem silně nahrála všem těm, kteří dnes hlasitěji než kdy dřív tvrdí, jaká jsou muži nechutná a nebezpečná monstra. Někdo těm lidem říká feministky, podle mě ale s feminismem, jak ho vnímám já, má tenhle postoj společného asi jako lachtan s Marťanem.

Zadruhé tvrdím, že žádná firma se nemá tvářit jako soudce a ani v rámci komerční reklamy rozhodovat, jaké chování je a není vhodné. Považuji to za velmi nadřazené chování firmy, která vlastně ukazuje, že si neváží mnoha (možná i většiny) svých zákazníků. Když chci žiletku – chci žiletku, ne politickou agitku.

Takových lidí, jako jsem já, je evidentně víc. Proto ve světě briskně vzniklo rychle rostoucí hnutí #boycottgillette, které doporučuje mužům bojkotovat tuto značku. Ostatně i já navrhla svému muži to samé. Pryč s Gillette z našeho domu – už pro ten dobrý pocit, že se vážně ve svém dospělém věku nenechám nikým znovu vychovávat; převychovat mě se nepodařilo ani větším esům než Gillette.

Když chce být firma tak oduševnělá a velmi spravedlivá, proč nepíská rovinu? Proč také nemluví o toxické feminitě? Bojí se toho druhu žen, které rozpoutaly #metoo, hnutí absolutně pošlapávající presumpci neviny? Bojí se jich proto, že jsou na rozdíl od mužů víceméně organizované? Kopnout si do mužů je v době #metoo mnohem snazší, ba přímo módní.

Marketingový ředitel Gillette pro severní Ameriku Pankaj Bhalla tvrdí, že už nemůže dál tolerovat staré rčení „jsou to jen kluci“ Prosazuje iniciativu „pozitivní a zdravé verze toho, co to znamená být mužem“. Prý začíná nová éra maskulinity. Kurník, jestli za maskulinitu je považováno to, co reklama zobrazuje, totiž že navoněná bezpohlavní bytost se bojí ohlédnout po ženě, pak ženskost bude patrně vypadat jak Schwarzenegger s chlupatýma haxnama, jinak si to neumím představit.

Jak si vůbec firma může myslet, že bude někoho vychovávat? Na výchovu lidstvo vymyslelo rodiče. Ne firmy. Firmy vznikly od toho, aby generovaly zisk. Nebuďme naivní a nemysleme si, že to firma s nějakou „společenskou odpovědností“ myslí vážně – celý reklamní spot samozřejmě vznikl kvůli tomu, aby vydělával peníze. Za vším je vždy třeba v pozadí hledat peníze, alternativně moc. Firma pochopitelně pouze chce být vidět, proto zvolila téma, o kterém dopředu tušila, že bude kontroverzní a zviditelní ji. Už tím, že o spotu lidé mluví, mluví o značce. To je cílem. A mnozí lidé si myslí, že i špatná reklama je reklama.

V jednom se ale Gillette přepočítala. Firma evidentně spekulovala na to, že kontroverzní téma jí v součtu vynese body. Zatím to ale vypadá… že náladu ve společnosti přečetla dost chybně a utnula se:

Firma se snaží cílit na mladou generaci, jenže mladá generace se přestává holit. Všichni chtějí vypadat jak kanadští dřevorubci. Pěstěný vous, napomádované vlasy, kvalitní pedikúra a manikúra. Vedle toho chce firma také oslovit část starších klientů, u kterých se domnívá, že už jsou lapeni, protože jsou letitými zákazníky. No – v tomhle případě bych se zase moc nedivila, kdyby to dopadlo jak s Playboyem.

Ten si také myslel, že se svět změnil a už nemusí dávat do časopisu fotky nahých holek. Houbeles. To jen Playboy sedl na lep faktu, že malá, ale ukřičená skupina genderistů je hodně vidět, a proto vzbuzuje dojem, že asexuálnost je dneska plošně v módě. Velmi brzy časopis s hořkou pachutí na patru pochopil, jak moc se mýlil.

Kreativní ředitel Playboye Cooper Hefner po roce bez dívek uznal, že odstranit nahotu bylo chybou. Prostě to nefungovalo, prodeje šly rapidně dolů. (No kdo by to byl řekl, že?) A prohlásil: „Nahota pro nás nikdy nebyla problém, protože nahota není problém. Dnes si bereme zpátky naší identitu a hlásíme se k tomu, čím doopravdy jsme.“ Aha. Pokorně se vrátíme k tomu, co nám vydělává a snad i odvrátí bankrot.

Myslím, že Gillette bude muset jednoho dne udělat to samé: zarostlí dřevorubci, ani napomádované sněhové vločky, kterým vousy nerostou, jim tržby nezvýší. Ti, kdo se pravidelně holí, jsou spíš konzervativní. To znamená, že vidí rozdíl mezi mužem a ženou, chápou jejich rozdílné chování, nevadí jim se po pěkné babě ohlédnout a neuznávají potřebu to měnit.

Pro mě to je jen další důkaz, jak údajné elity žijí v jiném světě než prostí smrtelníci. Myslí si, že tím, že mužům vynadají, že jsou muži, získají nové zákazníky. Podobně si elity v Británii myslely, že lidé chápou, jak úžasná je EU. Aby vzali „hloupým křiklounům“ vítr z plachet, dali jim volbu, zda chtějí vystoupit z EU. Spoléhali na to, že těchto „hloupých křiklounů“ je menšina. A ejhle – protože žijí v jiném světě, nestačili se divit, že většina lidí v referendu chtěla něco jiného než údajná elita.

Ne, že mužství není toxické. Kdybychom to připustili, budeme jednou pálit pánský vercajk jako zakázané knihy – a to by byla celkem škoda, řekla bych. Rozdíly mezi mužem a ženou jsou normální, žádoucí a je dobře je oslavovat, protože bez nich by planeta vymřela. Správnej chlap není ženská. Klíďo píďo se vzdám autorských práv na tuhle větu, pokud si ji bude chtít vzít za své marketingové heslo konkurent Gillette.

ČSSD padají preference, a tak přemýšlí, jak to udělat, aby se jí vrátili voliči. Minulý týden proto přišla s myšlenkou za všechny prachy. Doslova.

Prý lidem by měly být odpuštěny dluhy do sto tisíc korun. Bohulibý cíl mající pomoci lidem z dluhové pasti je však slušnou fantasmagorií. Tedy pardon, vlastně serióznějším výrazivem bychom to měli pojmenovat jako „populismus“. Podobný populismus, jako když poslanec Juchelka prohlásí, že lidem se slevy na jízdném líbí. Ale jo, technicky vzato souhlas, komu by se sleva nelíbila? Kdyby se rozdávala nová auta zdarma, taky se to bude líbit, a dost možná dokonce i některým zeleným, kteří z toho odzelenají. Až budou zdarma rozdávat Babišovy párky, vezmou si je dokonce i někteří vegani, a to nejen pro jejich složení, ale třeba i proto, že je obratem se sousedem vyšmelí za nějakou jinou poživatinu. Lehký problém nastane teprve až tehdy, když se optáte, kdo to zaplatí.

Zatímco slovo „zdarma“ mají lidé rádi, slovo „placení“ rádi nemají. Poslanec Juchelka říká, že zatím na to peníze jsou. Ale ju, technicky vzato „jsou“. Ti, kdo v životě veřejnou dopravou nejeli, zaplatili daně, ze kterých stát jízdenku zaplatí těm, kdo chtějí jezdit zdarma. U dluhové amnestie to bude podobné – ale komplikovanější.

ČSSD sice už zveřejnila svůj záměr odpustit dluh, už ale nedodala žádné detaily. Jen testuje, co na to volební preference. Takže nevíme, zda oddlužení podobně jako u vlaků zadotuje stát, nebo jestli to zaplatí věřitel. (A pochybuju, že až sem to už domyslela i ČSSD.)

Jestli zaplacení dluhu ČSSD nechá na věřitele, už se může těšit na pěkné arbitráže. Už vidím, jak se hlásí zahraniční podnikatelé, že jejich nebankovního poskytovatele půjček český stát okradl. A stát arbitráže prohraje. Takž je zaplatí i s úroky daňový poplatník.

Jestli zaplacení dluhu ČSSD nechá rovnou na nás, daňové poplatníky, asi se na žádné arbitráže těšit nemusí, protože daňoví poplatníci na sobě obyčejně nechají dříví štípat. Ovšem nějak mi uniká pointa, proč bych já, vždy velmi obezřetný člověk a ještě obezřetnější dlužník, měla sponzorovat lidi, kteří nepřemýšleli a bezhlavě se zadlužili. Mám dotovat chlápka, co jen rád hrál automaty?

Jasně, někdo se mohl předlužit shodou nešťastných náhod. A někomu to zase bylo úplně jedno a zadlužil se z blbosti. Šmahem nelze nikoho ani odsuzovat, ani mu pomáhat.

Podle ČSSD jsou prý na vině lichváři. Bojovat s lichvou je určitě správné – ale ne z mé peněženky. Proč chodí lidé k lichváři? Protože jim banka nepůjčí. A proč jim banka nepůjčí? Protože je u nich vysoké riziko nesplacení. To je pro racionálně uvažujícího člověka zpráva, že se v takovém případě už nemá dál zadlužovat. Na vině tedy nejsou ani tak lichváři – kde je po nich poptávka, tam se vždy objeví i nabídka. Vina je hlavně ve finanční gramotnosti a v tom, že finančně negramotní lidé lichvu vyhledávají. Jenomže zakázat blbost jaksi nejde.

Kdyby lidé finanční gramotnost měli, nikdo by se mimo banku, rodinu či seriózní splátkovou společnost nezadlužoval. Za lichvu a finanční negramotnost tak nakonec nejvíc mohou ti, kdo určují školní osnovy. Finanční gramotnost se sice na základních školách už „učí“, ale spíš jen teoreticky na papíře. V praxi žádná celá, nula nula nic. O tom jsme se přesvědčili před nedávnem, když jsme s Pikorou vydali knížku pohádek finanční gramotnosti Zlatý poklad – v 95 procentech námi navštívených škol se děti s žádnou výukou finanční gramotnosti vůbec nesetkaly.

Tak si tak říkám, že jestli už chce být ČSSD tak hodná a platit za někoho dluhy, nechť nejprve zaplatí dluhy dědicům advokáta Altnera. (Nebo už byl snad splacen zaplacen?)

Další ze strany ČSSD nezodpovězenou otázkou je, do jaké výše by měl být dlužníkům dluh odpuštěn. ČSSD mluví o částce 100 tisíc Kč. Proč zrovna tak hezky kulaté číslo? Bude se vyjímat na předvolebních billboardech lépe než 50 tisíc? Někdo může argumentovat, že 100 tisíc je vlastně „o ničem“, a má pravdu – většina lidí totiž má mnohem větší dluhy. A pokud zase ČSSD chce někoho vytáhnout z nesplatitelné dluhové pasti, tak 100 tisíc je jen o trochu víc než trojnásobek průměrné mzdy. Jinými slovy, tato částka je splatitelná „relativně“ dobře. Takže taková částka pomůže jen tomu, kdo pomoc zase tolik nepotřebuje; ten, kdo má opravdu problémy a dluží skutečně nesplatitelný milion, se může jít klouzat.

Údajně by byly dluhy odpuštěny téměř u 900 tisíc lidí. Tak si to pronásobme. Při odpuštění dluhu do sto tisíc by stát zaplatit za dlužníky až 90 mld. Kč. Někteří lidé ale tak velké dluhy nemají, takže skutečná částka by nakonec byla třeba poloviční. To je skoro jako výdaje na českou armádu za rok. Jiným i slovy, i částka „pouhých“ sto tisíc by byla pro rozpočet obrovskou peckou, a přitom by toho pro opravdu lapené dlužníky moc nevyřešila. Celé to je tedy jen ekonomicky totálně nesmyslná bouře ve sklenici vody, která má přilákat voliče.

Politici se prostě začali domnívat, že volič je totální hlupák, který si nechá nakukat sebevětší ekonomickou pitomost. Ani se nedivím, jak prudce ČSSD ztrácí voliče, když jimi tolik opovrhuje.

Je to jen něco málo přes rok, co zemřel Tomáš Ježek, a už aby se v hrobě obracel. Všichni si ho jistě pamatují, jak počátkem devadesátých let spravoval Fond národního majetku. Byl jedním z těch, kteří dali privatizaci svou tvář.

Také díky němu jsme přešli na tržní ekonomiku se všemi jejími krásami i nedostatky. Určitě si nikdy nepředstavoval, že jím spravovaný majetek bude jednou projeden a vyměněn za návrat k socialismu.

Zprivatizoval se ohromný majetek. Dnes hodně lidí tvrdí, že to šlo jinak a lépe. Já si tím nejsem jistá. Teoreticky a s dnešními vědomostmi jistě ano. Ale tehdy, při tehdejším politickém klimatu, při tehdejších zkušenostech, při tehdejší dezorientovanosti značné části lidí, co se to kolem nich děje – sotva. Spíš myslím, že chybám se vzhledem k nulovým zkušenostem kohokoli s transformací centrálně plánované ekonomiky na tržní nešlo vyhnout. Rozhodně totiž nelze říci, že by někde jinde privatizovali lépe. Dělali to sice jinak, způsobů bylo mnoho, ale nakonec z většího nadhledu lze říct, že tyto různé cesty překvapivě vedly ke stejnému cíli. Všechny země V4 se nakonec proměnily v tržní ekonomiky a žádná se dramaticky nevymyká. Dokonalá privatizace, která se zavděčí všem, prostě neexistuje. Stejně jako dokonalá důchodová reforma neexistuje. A nemá smysl ji za to kritizovat.

Co je důležité pro dnešek: Nakonec jsme transformací přeci jen úspěšně prošli a po všech stránkách se blížíme průměru EU. A co víc, ještě k tomu nám zůstal nemalý majetek našetřený z příjmů z privatizace. O něm se původně mluvilo jako o zdroji financování důchodové reformy.

Už před desítkami let byla známa demografická projekce a vědělo se, že jednoho dne bude moc důchodců a málo pracujících. Už tehdy bylo jasné, že stávající model důchodů, kdy pracující generace živí generaci v důchodu, je neudržitelná. Příliš málo lidí by mělo živit příliš mnoho lidí.

Jenže politici byli lační peněz a postupně vymýšleli, jak se k nim dostat. Začali proto účelově vázat výnosy z privatizace. Pokud se jednalo o krytí schodku penzijního účtu, šlo nad tím mávnout rukou, protože to tak jako tak s důchody nějak souviselo.

Když přišli politici s tím, že budou privatizační výnosy vázané na likvidaci ekologických škod, bylo to horší. Příliš to otevíralo dveře zneužití peněz, protože ekologické zakázky lze snadno nadhodnotit a privatizační výnosy vytunelovat. Ale stále to bylo jakžtakž pochopitelné, protože ekologii řešit musíme.

Když ale stávající vláda přišla s tím, že nebude výnosy na nic vázat a prostě je prožere pod heslem: „Peníze nesmí zahálet!“, bylo to už totálně za čárou.

Není to nic jiného než kupování dnešních hlasů voličů za cenu okradení budoucích dětí. Nevázat výnosy z majetku našich předků na nic je nehorázné vyjídání budoucnosti. Vláda nemá vůbec žádnou vizi budoucnosti, která přesahuje její volební období.

Vláda Petra Nečase připravila důchodovou reformu. Byla to velmi špatná reforma, ale byl to aspoň nějaký pokus. Přišla následující vláda a reformu potopila. Tomu bych rozuměla, kdyby přišla s lepší variantou. Vzhledem k tomu, že Nečasova reforma byla vskutku katastrofální, s něčím lepším přijít šlo. Jenže to se nestalo. Neobjevilo se žádné řešení. Důchodová bomba stále tiká.

Demografové varují, že délka života se bude prodlužovat a Čechů bude ubývat. Pesimistická varianta výhledu mluví o tom, že na konci století bude žít v ČR jen 7,4 milionu lidí. Další varianty počítají s imigrací, která bude bránit vylidnění. Otázkou je, zda to je ta lepší varianta, protože víme, že aktuální typ migrace příliš nevede k posílení zásobárny pracovních sil, spíš posiluje řady příjemců sociálních dávek.

Pro důchodový systém to tudíž v obou případech bude nepřekonatelná zátěž. Důchody bude ještě nutné řešit. Jedno i dvě volební období ještě vydrží. Možná i tři. Ale jakmile začnou chodit Husákovy děti do důchodu, systém je neunese.

Babišova vláda tak před sebou problém valí a nabaluje ho jak sněhovou kouli. A k tomu ještě vyjedením rezerv budoucím vládám řešení komplikuje. Vláda nezodpovědně hodlá vybrakovat rezervy, falešně očekává zrychlení ekonomiky, a navrch plánuje deficit rozpočtu ve výši 40 mld. Kč, o kterém je už dneska jisté, že bude překročen. Po ní ať přijde potopa. To nemůže skončit jinak než zadlužováním státu na vyplácení důchodů, což opět není dlouhodobé řešení, protože po určitém čase musí takový život na dluh skončit řeckou cestou.