Category Archives: Uncategorized

Vyhoďte značky do šrotu

Už před 12 lety, roce 2004, se v některých evropských městech rozjel podivuhodný experiment. Tedy – ono by na něm zase tolik pozoruhodného nebylo, kdyby nešel přesně proti duchu evropské filozofie „zregulovat co se dá“.

V některých městech ve Velké Británii, Německu, Dánsku, Belgii i v Nizozemsku bylo ze silnic odstraněno veškeré dopravní značení: semafory, vyznačené jízdní pruhy, značky. A začalo se sledovat, jak se změní bezpečnost v těchto městech.

Dopadlo to samozřejmě tak, jak mnozí tuší: Silnice se staly bezpečnějšími. Chodci i řidiči začali víc přemýšlet, začali se chovat ohleduplněji, protože museli zapojit svou vlastní odpovědnost. Dopravních nehod ubylo, snížila se dokonce i rychlost na silnicích. Zvýšila se plynulost dopravy, ubylo zácp. Kupříkladu v nizozemském městě Emmen se z roku 2000 na rok 2006 snížil počet dopravních nehod o těžko uvěřitelných 77 %. A mohli bychom citovat další čísla týkající se zlepšení průjezdnosti či nehodovosti, ale ta si může každý sám dohledat, protože se jedná o celkem známou kauzu.

Jiný příklad z úplně jiného oboru, ale s nachlup stejnou logikou. Na přelomu století začalo Portugalsko procházet drogovou krizí. Prudce rostl počet uživatelů, počet nakažených HIV, i počet úmrtní na předávkování. V zoufalství nejvyšším se v roce 2001 rozhodlo Portugalsko k odvážnému experimentu: Všechny drogy (v malém množství) legalizovalo. Je tak liberálnější i než proslulé Nizozemsko. Dnes může sčítat výsledky: Počet narkomanů nově nakažených HIV prudce klesnul, hned po Rumunsku má Portugalsko druhý nejnižší počet úmrtí na předávkování. Paradox? Nikoliv. Zcela logická kauzalita. Co není zakázané, rebely už tolik netáhne. Navrch kvůli změně cen drog poklesl počet uživatelů tzv. syntetických drog, které jsou více nevyzpytatelné a tedy nebezpečnější, ve prospěch „přírodnějších“ drog typu hašiš atd., které sice ne že by nebyly zdravotně problematické, ale současně jsou vzhledem k počtu úmrtí o něco méně nebezpečné než jejich syntetické náhražky. K podobnému zjištění došel i americký stát Colorado, který po legalizaci marihuany zaznamenal pokles kriminality o 10,1 %.

Co mají tyhle příklady společné? Větší regulace a státní šikana se neukázala být přínosnější, ale naopak škodlivější. Ekonom by v téhle souvislosti doplnil ještě další příklad: Je prokázáno, že zvýšená regulace ve financích vede ke zvýšení rizik: Banky i klienti se chovají více rizikově, protože jsou právně „krytí“ zákonnou regulací, a tak mají pocit nižší vlastní odpovědnosti. Typicky třeba pojištění bankovních vkladů vede klienty bank k tomu, že si vědomě a nezodpovědně ukládají peníze do velmi pochybných ústavů těsně před krachem, protože mají oprávněný pocit, že to o něco málo vyšší úročení jim v těchto pochybných ústavech stojí za to, když vlastně nepostupují žádné riziko a jejich vklady jsou státem pojištěné… Paradoxně vyšší pojištění a regulace nakonec vede k většímu počtu krachů bank. Ne naopak. A tak bychom mohli pokračovat.

Jeden by řekl: Když tedy ostře sledovaný experiment hned v několika městech a v různých zemích drtivě ukázal, že bez dopravní regulace jsou silnice bezpečnější, ve jménu bezpečnosti se značení ihned odbourá v celé Evropě. Ehm… nikoliv. Státní úředník a dopravní policista žije v jiném světě. Fakta ignoruje. V regulaci se naopak vyžívá, protože přeci musí nějak odůvodnit svou existenci a důležitost. A tím – vzhledem k výše zmíněnému experimentu – řidičům i chodcům škodí.

A tak se mohlo stát, že český stát hodná do roku 2020 vyhodit 12 miliard korun za další buzer-techniku: Za novou dopravní elektroniku včetně rychlostních kamer, která ještě víc bude řidiče hlídat, regulovat a trestat. Radary automaticky načtou SPZ a „zefektivní“ trestání řidičů. A aby toho nebylo málo, také naroste bonzáctví, protože tato technika umožní online ihned kontaktovat příslušnou zemi, z níž pochází řidič, který se přestupku dopustil. Evropské fondy také pochopitelně dostojí svému poslání víc škodit než pomáhat, protože by z této částky zhruba polovina měla jít z evropských peněz.

Jak je možné, že neustále někdo řeší, jestli chybí peníze na školství, na zdravotnictví, na osobní asistenty, jak je možné, že stále narůstá veřejný dluh České republiky, ale současně plánujeme vynaložit 12 miliard na věc, o níž je dostatečně polopaticky prokázáno, že nepřináší žádný užitek, jen zvyšuje nehodovost, mastí kapsy dodavatelům elektronických hračiček a hladí ego všem úředníkům postiženým syndromem Velkého Bratra?

A aby snad náhodou někdo neměl pocit, že „jen kritizuju, ale nenabízím řešením“, tak – jelikož chytrému napověz, ale pomalejšího nakopni – shrňme si to, co už většině asi došlo: Na reformu se vybodněte. Kamery nekupujte. Ty stávající hoďte do šrotu. A nezapomeňte do něj přidat i stávající dopravní značky.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Tisková zpráva nakladatelství NF Distribuce:

Vážení čtenáři,

Rádi bychom se s vámi podělili o aktuální komentář ke knize autorů M. Šichtařová & V. Pikora: LUMPOVÉ A BERÁNCI (první vydání v říjnu 2014, nositelka Ceny čtenářů Magnesia Litera z roku 2015):

Text knihy vznikal už na konci roku 2013. Kniha byla zamýšlena jako varování před křehkostí evropského finančního a politického systému. Měla ukázat, že v Evropě existuje řada bank s obrovskými problémy, které však nejsou na první pohled vidět a jsou uměle maskovány. Tyto nemocné banky v kombinaci s nekompetentními kapitány hospodářské politiky, kteří víc než ekonomickými odborníky jsou pouhými sebestřednými politiky s mnohými slabostmi, mohou vést k řetězci nešťastných událostí ústících v krajním případě až k rozpadu EU a eurozóny a k nové finanční krizi ovlivňující každého z nás.

Ačkoliv kniha byla míněna jen jako varování před zcela hypotetickým scénářem, od okamžiku jejího vydání se tento scénář do podivuhodných detailů neustále naplňuje. Kniha tedy s téměř tříletým předstihem události posledních dnů předpověděla!

Kniha má podobu románové fikce, která se však důsledně opírá o skutečné reálie. Mezi její naplněné předpovědi patří například:

  • Odtržení Velké Británie od Evropy (BREXIT)

 

 

 

  • Loňská vlna výběru vkladů a prázdné bankomaty v Řecku, a další.

 

Připomeňme, že v době psaní knihy se jednalo o sotva uvěřitelné představy, jejichž následné naplnění následně přineslo mnohým dokonalý šok – typicky se tak stalo v případě BREXITu. Přesto ještě mnoho vizí zůstává stále nenaplněných a autoři se domnívají, že už nejbližší budoucnost ukáže, nakolik se i další z těchto vizí postupně naplní.

 

V papírové podobě je kniha dostupná zde: http://www.nextfinance.cz/knihy/  nebo zde: http://www.kosmas.cz/knihy/193394/lumpove-a-beranci/

Jako e-knihu je možno stáhnout ji zde: http://www.kosmas.cz/knihy/197784/lumpove-a-beranci/

 

S pozdravem

Tým nakladatelství NF Distribuce s.r.o.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Jak ještě zhoršit školství?

Holčičku – říkejme jí třeba S. B. – asi neznáte, ale vsadím se, že ve svém okolí určitě najdete někoho, kdo vám ji v něčem může trochu připomínat…

Narodila se předčasně, vážila stěží 1800 gramů. Ze svých počátečních zdravotních problémů se dostala, ale přeci jen jí něco z toho nešťastného narození zůstalo: říká se tomu ADHD. Tedy – ADHD neboli porucha pozornosti s hyperaktivitou se tomu říká až „moderně“. Dřív se mluvilo o velmi neposedných dětech. (Pak se ovšem z „velké neposednosti“ vyrobila diagnóza, snad aby farmaceutický průmysl měl širší pole působnosti. Těžko totiž předepsat „lék“ na pouhou neposednost, že… Ale na diagnózu ADHD se farmaka předepisují již celkem snadno.)

Holčička má inteligenci normální. Na první pohled to ale není vidět a spolužáci o ní občas mluvili jako o „retardovi“. Její normální inteligence je totiž zamaskována dysortografií, dyslexií, dyskalkulií a bůhví čím vším ještě. Navíc neovládá svou impulsivnost, permanentně strká do spolužáků, bere jim věci, mluví o hodinách, prochází se při nich po třídě… To všechno jsou jevy, které se mohou věkem upravit a částečně vymizet. ADHD je syndrom, který mívá vývoj. Mnoho lidí s ADHD úspěšně vystudovalo vysokou školu.

Holčička S. B. byla zařazena do „normální“ školy. Tak je to moderní. Jenomže stalo se, co se dalo čekat. Učitelé ani vychovatelé holčičku naprosto nezvládali. Holčička si ale z laviny zákazů, nadávek, poznámek a podobně samozřejmě nic nedělala. Jak by taky mohla, když dětem s ADHD tyhle věci obvykle moc nedocházejí, a i kdyby jim docházely, neuměly by se sebou nic udělat. A tak škola rozhodla a S. B. byla po jedné velké bitce, která skončila mnohými monokly, vyloučena ze školní družiny.

Maminka holčičky S. B. je rozvedená a je ráda, že rodinu taktak uživí. A že má práci. Jenomže teď to vypadalo, že bude mít po práci, protože holčičku musela začít vodit do školy přesně na 8:00 a vyzvedávat si ji po vyučování namísto svého oběda. A pak se musely činit stařičké babičky a tetičky.

Holčička taky neměla na růžích ustláno. Za svou diagnózu sice nebyla díky inkluzi papírově „diskriminována“ ve speciální škole, zato byla dokonale stigmatizovaná tím, že je veřejně vyloučena z kolektivu, že je za „trest“ za svou nemoc vyhozena z družiny, že jsou na ní uplatňována měřítka jako na zdravou a tímhle sítem samozřejmě nutně musela začít propadávat, což jí všichni dávali sežrat. A protože nebyla hloupá – byla jen neposedná – cítila to. Jednoho dne prostě odmítla do školy odejít. Sedla si uprostřed cesty na zem, a že ne a ne.

Maminka se nakonec rozhodla vyřešit svou situaci tak, že holčičku zapsala do soukromé školy. Rodinný rozpočet se tak stal ještě napnutějším, ale přesto se zdá, že maminka i holčička jsou jaksi spokojenější. Spokojenější je patrně i škola, ze které holčička odešla.

Tak takhle funguje ta slavná inkluze. Zlobím se. Ta velmi hloupá inkluze byla zavedena v rámci doktríny, aby děti kupříkladu s nějakými poruchami učení nebyly diskriminovány v „pomocných školách“, které mají u některých lidí stále nálepku čehosi druhořadého (“Když budeš zlobit, půjdeš do pomocné školy!“). Přitom šlo až dosud o zařízení, ve kterých byla věnována speciální péče dětem, které měli svá specifika. Děti se v nich cítily „mezi svými“ a mohly zažívat pocity vítězství a úspěchu. Pocity, které nikdy nemohou zažít v normálních školách, do kterých budou v rámci „sociálnějšího“ přístupu přeřazeny. V těch se budou cítit pouze a jen hloupé (což vůbec nemusí být pravda) a odstrčené (což bude pravda). A pěstuje-li se dlouhá léta v maličké nevinné dušičce pocit frustrace, může z ní vyrůst jen a pouze ukřivděný zakyslý zmetek, který se bude chtít za své zpackané dětství mstít celému světu.

Nutno dodat, že jakékoliv neobvyklosti v dětské psychice jsou výsostně individuální. Takže jistě existují i děti, kterým naopak může pomoci, pokud budou namísto do speciální školy chodit do školy normální. Ale s jednou podmínkou: Bude-li to na základě výslovného přání rodičů. Nikoliv bude-li to na základě zvráceného projektu plošné inkluze. Někdo říká: A v čem je problém – to snad rodiče nemohou své postižené děti přeřadit zpátky do speciálních škol? Ne – nemohou. Inkluze postupuje a od 1. září 2016 bude zcela dokonána. Speciální školy budou zrušeny, zůstanou už jen ty pro děti s opravdu těžkým postiženým. Dosavadní speciální školy pojednou dle běžného učebního plánu.

Nechápejte mě špatně: Chyba v případě naší holčičky se nestala na straně spolužáků, pro něž byla „retardem“. Když se s vámi spolužák pořád jen pere a bere vám penál, taky se s ním celkem logicky nebudete chtít moc bavit. Chyba nebyla ani na straně učitelů. Je sice otázkou, zda bylo správné, aby holčička byla za trest vyloučena z družiny, což se stalo poslední kapkou před jejím odchodem ze školy, ale já to vlastně chápu: Vychovatelé umírali strachy, že ostatní zdravé děti budou zraněny a oni, vychovatelé, za to ponesou odpovědnost, ačkoliv technicky vzato opravdu nemohlo být v jejich silách holčičku uhlídat. Zvláště pokud neměli speciální školení, jak zacházet s dětmi s těžkou ADHD. A to ani nemluvím o nízkých platech, které učitelé v klasických školách mají – zkrátka musejí si říkat: „Mám já za potřebí s takovým platem podstupovat takové riziko, že se mi tu děti zmasakrují, jenom kvůli jedné nezvladatelné žákyni?“

Poznala jsem už několik výtečných učitelek s velkou empatií k dětem takto postiženým (stejně jako znám i pár vysloveně hloupých učitelek s empatií přímo nulovou a pak mnoho „normálních“ učitelek někde mezi tím – ale tak už to v lidské společnosti prostě bývá, že lidé jsou různí). A i když tyto výtečné učitelky dělají maximum a snaží se dětem s poruchami učení, které mají ve svých třídách, maximálně vyjít vstříc, i když dokonce některé z nich i mají specializované kurzy, jak s těmito dětmi zacházet, není to mnoho platné – celkové prostředí těmto dětem prostě není nakloněné. Jsou tu i spolužáci, vychovatelé… a ti mnohdy nadějný přístup osvíceného učitele zhatí.

Takže kde je tedy chyba, když u dětí ani učitelů ne? Zkrátka a jednoduše na straně systému. Na straně ministerstva školství. Na straně podivné filozofie, kterou jsme okopírovali od EU. Filozofie, že za každou cenu děti, které nemohou za své zvláštnosti, integrujeme s dětmi průměrnými. Násilné rovnostářství bez důvodu. A k čemu to vede? Trpí zdravé děti, trpí neposedné děti, trpí rodiče zdravých dětí, trpí rodiče nemocných dětí, trpí učitelé, trpí vychovatelé. Ale ministryně má zářez, že provedla reformu školství po vzoru EU.

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Pravda a láska se přežila; teď frčí lež a nenávist.

Brexit mě dlouho bavil. Tolik legrace v politice i ekonomice jsme si neužili snad léta. Ale pak se něco zlomilo. Najednou se legrace podivně vypařila a zbyl jen … pocit totálního zhnusení.

Tedy abych byla přesná: Brexit jako takový mě pořád víceméně baví, protože stále jsem přesvědčená, že je to právě ta ona facka, kterou EU potřebovala. Pořád věřím, že hlasování o Brexitu bylo začátkem dlouhé série událostí, které EU postupně přetransformují do jiné podoby.  Dost možná se „tvrdé jádro“ EU ještě víc politicky semkne, zatímco okrajové části EU naopak postupně odpadnou – aby pak jedni i druzí nakonec byli vlastně spokojenější. Koneckonců, ono to dokonce na tenhle scénář už i začíná vypadat. Jak státy, které touží po větší politické integraci, tak ty druhé, se totiž skutečně, povzbuzeni Brexitem, začínají poněkud radikalizovat. Vlastně mám pocit, že stojíme na ohromné dějinné křižovatce, mnohem větší, než jaké Evropa čelila loni v podobě imigrační invaze. Na největší, na jaké Evropa stála od konce 2. světové války, kdy se rozdělila na východní a západní blok. Nyní se bude rozhodovat, jakou velikost nakonec bude mít to, co z EU zbyde, a co patrně skončí v podobě jediného supranárodního státu.

Cožpak o to… to je ve své podstatě nevyhnutelný proces. Poněkud obtěžující ale je, že zrod nového uspořádání provázejí podivné porodní křeče. Podivné, protože jejich podstatou je nenávistnost, mstivost a v některých případech i hloupost. Stačí sledovat zprávy i sociální sítě. Tolik propagandy a čistokrevných lží si pamatuji naposledy v roce 1989. Namátkou jen několik reprezentativních příkladů za všechny:

Začíná to už zdánlivě nevinnou hláškou o tom, jak se po hlasování „libra propadla“. Technicky vzato je to fakt; libra k euru i dolaru oslabila. Lživý je ale kontext. Oslabení libry totiž bývá udáváno jako důkaz problémů Britů. Realita je ale přesně opačná. Tak třeba intervence ČNB, tedy umělé oslabování koruny, jsou motivovány snahou o podporu hospodářského růstu a navýšení nízké inflace. Zrovna tak fakt, že euro je příliš slabé vzhledem k síle německé ekonomiky, je podstatou současného německého hospodářského zázraku. V ekonomii se dokonce vžil pojem „měnové války“, kdy každý stát dělá všechno, jen aby oslabil svou měnu, a tím získal konkurenční výhodou nad sousedním státem (který dělá to samé). Jinými slovy: Oslabení domácí měny je velmi efektivní nástroj, jak ekonomiku podpořit, a kdekdo po slabé měně touží. Bohužel libra – a o tom se už tak vehementně neinformuje – se hned v pondělí po hlasování pomalinku začala vracet a zase posilovat. A tolik měsíců, kolik oslabovala, teď zase může sílit. Takže Britové si své náhlé výhody, slabé měny, moc neužijí.

Jiní zase zdánlivě nevinně citují statistiku a říkají, že pro Brexit hlasovali jen „staří a hloupí“. Jinými slovy – děti otevřeně opovrhují názorem rodičů; staré je nejlépe zakázat. Kdo ale skutečně volil proti Brexitu? Opravdu mladí a vzdělaní „Britové“? No – podle jednoho statistického pohledu ano. Statistika je ale ohebná. Především to byli Skotové, kteří jsou chudší než Angličané a na rozdíl od nich využívají východ evropských fondů. A pak to byl také Londýn – neboli ta ohromná masa mladých imigrantů, kteří se nenarodili v Británii. Protože jedna třetina Londýňanů se v Británii nenarodila. Tito lidé chtěli zůstat v EU, protože EU = sociální dávky a stmelování rodin.

Lži jsou ale ještě mnohem rafinovanější. Všechny tři hlavní ratingové agentury, tedy Moody’s, Standard & Poor’s a Fitch Ratings, snížily po hlasování Británii rating. Neboli označili ji tím za rizikovější zemi s vyšší pravděpodobností, že nesplatí své dluhy. Jedním z vysvětlení bylo třeba to, že Brexitem roste riziko odchodu Skotska. Aha. Brilantní vysvětlení! Realitu bych viděla spíš takto: Skotsko je jedním z mála regionů Británie, které díky svému nižšímu bohatství víc z fondů EU čerpají, než do nich odvádějí. Británie jako celek je čistým plátcem do rozpočtu EU. Jinými slovy dnes v podstatě Angličani na Skoty platí. Když Skotsko z Británie odejde, zbytek Británie bude platit míň, rozumějme, víc peněz mu bude zůstávat. A ratingová agentura usoudí, že tahle ve své podstatě „náhlá šance na zbohatnutí“ je ekonomickým rizikem a sníží rating… Co jen k tomu dodat? Snad jen tolik, že bychom si měli vzpomenout, jak zafungovaly ratingové agentury například v roce 2008, kdy vypuklá velká krize. Všechny tři, které teď snížily rating Británii, až do poloviny září 2008 držely minimálně Áčkový rating pro banku Lehman Brothers, jejíž spektakulární bankrot vzápětí odstartoval krizi.

Další lži zase straší „strašlivým zchudnutím“. Do této kategorie se dá zařadit prohlášení šéfa evropských liberálů a Verhofstadta. Ten krátce po hlasování prohlásil: „Jen za posledních osm hodin přišla Velká Británie o 350 miliard dolarů. Je to víc, než kolik za posledních patnáct let přispěla do rozpočtu.“ Záhadou ovšem trochu zůstává, jak na to přišel, protože podstatu své hluboké myšlenky jaksi zapomněl vysvětlit, a tak můžeme jen spekulovat. (Ono číslo „350“ je vůbec v souvislosti s Brexitem záhadně oblíbené a objevilo se několikrát na různých a nesouvisejících místech.) Při této příležitosti však Verhofstadt nejspíš měl na mysli jedno hausnumero, které asi přebral od banky UBC, která se krátce před hlasováním nechala slyšet, že v případě brexitu britský akciový index FTSE může odepsat nominálně až 350 mld. USD. A realita? Úplně jiná. Pokud jsou ceny akcií uměle nafouklé (což dlouhodobě díky tisku peněz ECB jsou) a jejich cena klesne, země samozřejmě žádné bohatství neztrácí, protože nikdy ani neexistovalo. Bylo jen fiktivní. Přehnaně vysoké ceny akcií byly v realitě pouze inflací, pouhými natisklými penězi, za které si ale nešlo koupit o nic kvalitnější podnik. Pokles těchto akcií se nijak bohatství země nedotkne; ovlivní jen a pouze bankovní účty spekulantů, kteří na tuhle hru s tiskem peněz přistoupili. A dokonce i to jen na malou chvíli… Protože pár dní po hlasování už zase ceny britských akcií vesele rostly. A víte co? Britské akcie rostly víc – ano, víc – než ceny akcií kontinentálních.

Dokud lži mají jen zastrašovat, je to opovrženíhodné, ale teoreticky to ještě nemusí zase tolik škodit, pokud se jeden zastrašit nenechá. Co je ale velmi nebezpečné, to je náhlé rozhodnutí uraženého zbytku Evropy tlačit na urychlené přijímání eura.  J. – C. Juncker prohlásil: „EU mnoha měn skončí“. Akceptovat tenhle nápad by pro některé země mohlo být sebevražedné. Musíme si uvědomit, že země, které z eura profitují, jsou ty nejsilnější ekonomiky eurozóny, zejména Německo. Euro totiž zrcadlí průměrnou ekonomickou úroveň celé eurozóny. A tak díky euru si Němci užívají podhodnoceného kurzu a jejich ekonomika jede na úkor ekonomik slabších, jako je Řecko, Portugalsko, Španělsko… a tak dál. Tyto slabší ekonomiky jsou naopak eurem poškozeny, protože jeho kurz je pro tyto slabé země příliš silný, tedy poškozuje jejich export (jejich tržní podíl zabírá Německo). Pokud se tedy EU rozhodne celá přetransformovat do eurozóny, jenom tím vyrobí větší počet bankrotujících zemí typu Řecko.

Podobně mě děsí i to, jak okatě vrcholní politici kašlou na názor voličů. To sice dělali vždy, ale alespoň to maskovali. Teď ovšem své opovržení voliči veřejně staví na odiv. Zástupci jednotlivých zemí EU včetně českého premiéra Sobotky se nechali slyšet, že britský premiér Cameron udělal chybu, když vypsal referendum. Jakže?! Pro Brexit hlasovalo nadpoloviční množství voličů. A Evropa se svorně opováží tvrdit, že britský premiér měl jejich názor ignorovat a „správněji“ měl jít proti vůli lidu?!

Ale vůbec nejvíc smutno je mi ne z politiků, ale z toho, jak si neváží dobrého bydla sami lidé a jak opovrhují demokracií. Kolik lidí jsem už slyšela tvrdit, že referendum se má zakázat, protože prý volí jen hlupáci! Opovrhovat referendem a chtít nové kolo – to je opovrhování samou podstatou demokracie. Ano, ta má velké chyby, ale nic lepšího dosud neznáme. Ti, kdo říkají, že chtějí zrušit referendum, vlastně říkají, že už příště nechtějí mít právo do věcí mluvit. (Protože to, že si zvolíte profesionálního politika, aby hájil Vaše zájmy, vůbec neznamená, že je taky hájit za všech okolností bude.) Je mi smutno z toho, jak se vyrojila armáda těch, kteří jiný než svůj názor netolerují, a každý, kdo je ochoten hájit výsledky referenda, je pro ně buď „Putinovým agentem“, nebo „idiotem“. (Jediné, co mi na tom připadá skutečně legrační, je, že ač mnozí tito lidé sami sebe občas označují za „pravdoláskaře“, ve skutečnosti z nich cítím jen nepochopitelnou nenávist.)

 

Markéta Šichtařová & Vladimír Pikora

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Stará EU je mrtvá. Ať žije nová EU!

Je pátek ráno. Dobojováno. (Tedy pokud se po vzoru rakouských voleb snad „náhle“ neobjeví „nové skutečnosti“, které by výsledek zvrátily.) Mnozí se probudili a jiní mnozí (jako já) v napětí probděli do rána, kdy je všechno jinak.

Británie z EU odejde. Stará EU je mrtvá. Ať žije nová EU!

Protože EU se dnešní nocí změnila. Ne, že ne. Ona by se vlastně změnila i v případě přesně opačného výsledku. EU už nikdy nemůže být jako dřív, i když to mnoho lidí bude chtít ještě velmi dlouho popírat. Budou se tvářit, že se vlastně „jako“ vůbec nic nestalo a jede se dál. Co by se nejelo, když EU pořád existuje, no ne?

Jenomže to, co zbylo z EU, už není původní EU, a nejde jen o to, že jedna země bude do počtu chybět. (A možná dokonce ani do počtu vlastně ne, protože Skotsko se možná bude chtít od Británie znovu odtrhnout a připojit k EU.) Změnilo se totiž něco základního, fundamentálního, co z EU dělalo EU: Totiž samozřejmá víra v její neohrozitelnou existenci. Ten samozřejmý předpoklad, který je chápán natolik automaticky, že se o něm ani nemluví. Když EU vznikla, nikoho ani nenapadlo, že by z ní vůbec mohlo být cesty ven. Jízdenka do EU se prodávala jen jako jednosměrná. V původních smlouvách týkajících se evropské integrace nenajdete ani slůvko o tom, jak členství v EU ukončit, tuto možnost tak nějak, aby se neřeklo, poprvé upravuje až Lisabonská smlouva článkem 50 – ten byl ale vždy chápán jen jako čirá teorie.

A teď náhle více polovina Britů oznámila, že na tuhle jednosměrnou jízdenku kašlou, že chtějí pryč. Nenechali se zastrašit hromadou zfalšovaných či z prstu vycucaných pseudoanalýz, podle kterých jim Brexit prý měl vzít tolik a tolik miliard liber, či podle kterých se prý měli po Brexitu vrátit o deset let nazpátek. (Pravda je přitom taková, že se nyní otevírá tak široký vějíř dalších variant vývoje od „opravného“ opakování hlasování za nějaký čas až po nejrůznější jiná diplomaticko-politická kouzla, že jakýkoliv pokus o vyčíslení ekonomických ztrát a přínosů je prostě výplodem obrazotvornosti, nikoliv seriózním výpočtem.)

Odvážní Britové, máte můj obdiv, že jste hlasovali v tak obrovském počtu podle svého cítění, ne v zajetí strachu z div ne konce světa v případě vašeho odtržení – tuhle skvělou umíněnost a samostatnost v rozhodování vám totiž musí nechat každý bez ohledu na své preference; i ten nejzarytější příznivec EU.

Obě strany sice na poslední chvíli vedli kampaň už spíš jen emotivně a ne pragmaticky popisně. Přesto necháme-li stranou emotivní a veskrze uhozené výkřiky typu „panevropanství dostalo na zadek“, které už se z kontinentu ozývají, faktem je, že jsme v tuto chvíli schopni konstatovat několik věcí:

Tak třeba londýnské finanční City časem vysloveně získá, protože se zbaví kontinentální regulace. (Ano, získá, ačkoli dnes pod vlivem davové hysterie akcie prudce propadají a ještě propadat budou.) Stane se totiž časem pro kontinentální banky jakýmsi miniaturním „offshorovým daňovým rájem“. To je mimochodem taky jeden z důvodů, proč kontinentální Evropa představu Brexitu tak těžce nese – význam jejích bank se citelně zmenší ve prospěch těch londýnských.

Víme také, že některé velké kontinentální podniky budou zvažovat stažení části svých provozů z Británie – kupříkladu jedna automobilka se už před hlasováním nechala v tomto smyslu slyšet. I když… moc bych ani tyhle výkřiky nepřeceňovala. V situaci, kdy dotyčná automobilka bezproblémově provozuje svůj závod kupříkladu v Turecku, se zdá být trochu hysterické tvrzení, že Británie jí najednou nebude dost dobrá. Skoro bych si tipla, že zůstane právě jen u onoho zvažování.

A do třetice víme kupříkladu i to, že značné části britského exportu se Brexitem náhle dostane cenné podpory. Nejen že britským exportérům pomůže slabá libra. (Všimněme si – slabá libra bývá uváděna jako „důkaz“ průšvihu Brexitu. Jak by ovšem do téhle logiky zapadaly rozšířené takzvané měnové války, při kterých se jednotlivé země snaží uměle oslabit své měny, aby získaly na úkor těch ostatních konkurenční výhody? Anebo jak by do téhle logiky asi zapadaly intervence ČNB, které mají za úkol podpořit hospodářský růst? Není náhodou strašení slabou librou dalším velkým podvodem…?) Ale vedle toho se také Britové vymaní z evropské celní unie. Což jinými slovy znamená, že si budou smět na rozdíl od nás vyjednat oboustranně výhodný bezcelní obchod i s těmi mimoevropskými zeměmi, se kterými dosud v rámci EU nesmějí. Což už se počítá u země, která jako jedna z pouhých dvou vyváží víc mimo EU než dovnitř EU!

Ale ekonomicky vyčíslit všechny tyhle efekty, to je dnes ještě planá fantazie; víc ukáže až čas. Není vůbec sporu o tom, že tohle britské rozhodnutí bude mít mnoho jak nepříjemných, tak současně i mnoho příjemných dopadů na Brity samotné, na kontinentální Evropu i nás samé. Jedním jsem si ale docela jistá. Britské hlasování dopadlo v jistém ohledu skvěle. Přesněji – ono jinak než skvěle dopadnout nemohlo, i kdyby skončilo přesně s opačným výsledkem. A na prvním místě tak gratuluji především nám – Česku. Ne k výsledku hlasování. Ale k tomu, že vůbec proběhlo.

Tohle hlasování totiž odstartovalo proces, který EU časem donutí k jisté sebereflexi – a to je to nejpodstatnější na celé věci. V prvních dnech i týdnech se tomu sice EU jako instituce ještě bude vzpírat. A taky se vzpírá! Kontinentální politici už v panice vykřikují cosi o prohře a problému (protože nerozumně nemají v záloze žádný plán B), média se jejich výkřiků ochotně chytají a paniku gradují… (Ještě trocha téhle zhola zbytečné gradace a klidně to může úplně uměle vyvolat jen kvůli nárůstu obav hospodářský pokles.) Ale časem prostě EU bude muset pochopit, že pokud nebude lidem víc naslouchat, pokud bude dál ničit to, co bylo na integraci kdy dobré, tedy svobodný trh, spojení zemí, zrušení hranic, pak EU jako instituce skončí.

Leckdo sice říká, že EU je nereformovatelná, a že tedy tahle naděje je právě jen naivní nadějí. Že výsledek hlasování semkne torzo EU ještě víc k sobě, ještě víc přesvědčí Brusel, že jeho cesta je ta jediná správná, a že Britové jsou „jen“ potížisté. Na takových obavách rozhodně něco je a v první fázi asi skutečně pojedeme podle takového scénáře. Ale já to vidím ještě trochu jinak, protože se dívám do ještě vzdálenějšího horizontu. Jde spíš o to, že EU je čím dál víc nefunkční ve stávající podobě. Neboli „něco nového“ musí nastat. Buď nějaký druh reformy (což by bylo dobré, ale málo pravděpodobné), anebo jsme právě svědkem začátku postupného zániku a výrazného zmenšení EU (což by bylo taky dobré).  Tohle hlasování totiž bylo teprve začátkem:

Scénář rozsáhlejšího rozpadnutí EU může vypadat přehnaně, ale není. Začátkem tohoto týdne zveřejněný průzkum TNS Sifo ukázal, že pokud se Británie odtrhne od EU, pak by pro setrvání v EU hlasovalo jen 32 % Švédů, zatímco 36 % Švédů by už dnes volilo pro SWEXIT. Velké výhrady proti EU slyšíme také z Nizozemska, kde v jednom průzkumu 48 % lidí volilo vystoupení z EU. Podobné to je ve Finsku, Dánsku, Maďarsku…

Znáte tu situaci: Představte si jakékoliv velké město, ulice narvané nervózními lidmi, hustý provoz. Křižovatka. Červená pro chodce ne a ne přebliknout na zelenou. Index spěchu těch davů lidí by se dal krájet. A pak jednomu chodci vytečou nervy. Rozhlédne se na obě strany, vidí, že žádné auto nejede, ačkoliv červená pořád svítí. A pak odhodlaně vykročí přes přechod na červenou. A o vteřinu později se celý ten dav na obou stranách přechodu dá do pohybu, následuje po příštích pět vteřin svého „vůdce“ a rebeluje červené navzdory. Funguje to dokonale. Zkuste si příště takové situace všimnout… Lidé prostě jen potřebují vzory. (Zvláště pro to zakázané.)

A Británie dnes v noci dala zbytku EU vzor. Hlasování o rozpadu EU bylo sice první, ale jistě ne poslední.

Zkrátka EU s vysokou pravděpodobností stojí na prahu velkých změn, ať už budou mít jakoukoliv podobu, a jakkoliv dlouho ještě může trvat, než budou viditelné, ne jen bublající pod pokličkou. Řada lidí má z těchto změn strach. Mají strach, že tyhle změny nás vženou do náruče Ruska. Ruska?! Cožpak EU = NATO? Nikoliv. Ochrana proti Rusko má jméno NATO, a to nemá s EU nic společného.

Další se bojí, že skončí volný obchod. Proč by měl končit volný obchod?! Svobodné obchodování přes hranice má název Evropská zóna volného obchodu, a jakkoliv se kdysi stala jakými prazákladem pro vytvoření EU, dnes technicky vzato nemá s EU moc společného. A že dokonce i bez zóny volného obchodu lze obchodovat bez omezení, ukazuje příklad Švýcarska, které sice není součástí zóny, ale přesto má s jednotlivými zeměmi mnohé bilaterální dohody, jejichž efekt je stejný.

A ještě jiní se bojí, že nebudou moci cestovat. Proč by ne? Vždyť volný přechod přes hranice má název Schengenský prostor, nikoliv EU. A tak bychom mohli pokračovat.

Když potlačíme zjitřené emoce, když se nenecháme po vzoru odvážných Britů zastrašit apokalyptickými předpověďmi a zapojíme jen svůj selský rozum, musíme dojít k jedinému závěru: Budoucí změny EU jsou obrovskou šancí. A pro nás budou dobré v každém případě.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Dětské otroky nezachraňujte, nevyplatí se to

„Nechci do ústavu, já vám na to…“, začíná jedna lehce punkersky laděná písnička Tří sester. Jo, podepisuji, asi tak nějak. Vždy bylo a vždy bude mou vírou, že se o sebe postarám líp, než by se o mě postaral kdokoliv jiný včetně státu.

Ale kolem sebe pořád vidím stádo oveček, které jsou přesvědčené, že se o ně kdosi postará lépe, než by to zvládly ony. Věří, že co stát řídí, dobře řídí. A čím bohatší stát, tím lépe řídí. A zvláště pak dobře řídí, jde-li o všechny státní instituce, které se mají starat o děti. Kolem nás je spousta těch, kteří odmítají věřit, že v Evropě je řada státem podporovaných systémů, které namísto ochrany dětí dětem ubližují. Jde obvykle o dva typy lidí.

Jedněmi z těch, kdo odmítají připustit, že taky něco v ochraně dětí může být špatně, a současně patří mezi největší zastánce státních zásahů do rodin, jsou ti, kteří sami prošli traumatizujícím dětstvím. Zažili na vlastní kůži, jak táta bije mámu či zneužívá děti. Vlastní trauma je zaslepilo tak, že mají dojem, že je lepší 99 procent dětí vzít rodičům neoprávněně, než jedno nechat sexuálně zneužívat. Pro ně je rodinné násilí za všech okolností horší než násilí páchané omylem státní mocí na fungující rodině.

Druhou skupinou těch, kteří odmítají připustit, že systém státní ochrany dětí a takzvané juvenilní justice (tj. justice pro děti) může být špatný, jsou lidé prostě jen naivní, kteří věří, že v rozvinuté zemi přeci „není možné“, aby se dělo něco nekalého.

Nechme raději stranou třetí kategorii – ty nejhorší a doslova opovrženíhodné jedince, kteří chyby systému popírají ne z vlastní víry, ale protože na něm vydělávají kupříkladu čerpáním peněz tzv. norských fondů.

Jenomže historie Evropy nás bohužel přesvědčuje o tom, že i rozvinuté země se čas od času dopouštějí na dětech zvěrstev. Všechny tyto kauzy státní „ochrany“ dětí mají společné jedno: ve své době jsou popírány a málokdo o nich ví, po čase o nich ví víc lidí, ale přesto jsou tabuizovány, a pak se najednou zpětně provalí, když se traumatizovaní a již dospělí jedinci odhodlají hromadně promluvit. Pak je na světě kauza jako hrom. Příkladů je mnoho.

Ještě v 70. letech posílalo Švýcarsko sirotky na výchovu do rodin, v nichž se stávaly levnou pracovní silou a někdy i otroky. Teprve až nedávno se o tom začalo mluvit. Takzvané „Verdingkinder“ má odškodnit nový zákon částkou 20 až 25 tisíc franků. Údajně bude odškodněno 15 tisíc lidí – na 8milionovou zemi je to ohromné množství dětí, které byly týrány s požehnáním státní moci. Otročení bylo ve Švýcarsku zjevně běžné – a přesto se o něm dlouho „nevědělo“. A to přitom v tom vyspělém Švýcarsku, kde „přece dělají všechno dobře“.

Dalším podobným případem jsou tzv. Magdaleniny prádelny. Jejich existence se provalila v Irsku až v 90. letech. Oficiálně měly tyhle katolické ústavy napravovat padlé ženy. Ve skutečnosti to byly galeje pro svobodné matky a jejich děti – trest za sex mimo manželství. Ženy a děti v nich otročily a byly fyzicky i psychicky týrány. Nesměly se smát, nesměly se bavit, za vše byly bity. Ačkoli neporušily žádný zákon, když utekly, policie je vrátila zpět. Systém se stal silnějším než právo. Stát selhal a trýznění podporoval.

Srovnatelným případem je i postupně narůstající skandál kolem norské sociální služby Barnevernet. Kauza Barnevernetu je momentálně ve stádiu přelomu, kdy už se o ní sice pomalu začíná mluvit, ale poprask ještě nedorostl do vrcholné fáze a systém se dosud nevzdal. Už se sice mluví o týrání dětí, ničení rodin, jsou i první svědectví. Ale dosud jich je málo, a tak je stále dost těch, kdo odmítají uvěřit. O tom, že systém pod pomalu rostoucím tlakem množících se svědectví začíná mít trhliny, svědčí to, že se už začal bránit a tvrdí, že to je ruská propaganda (ruská propaganda je takové moderní zaklínadlo na vše, co se systému nehodí do krámu).

Česká republika na tom sice zdaleka není až tak zle… ale: Poslední kauza ústav Chrastava. Třetina dětí tu prý byla zavřena neoprávněně, rozumějme protizákonně. A budou se vracet domů k rodinám, od nichž prý některé z nich nikdy neměly odejít. Jen pár dní předtím ombudsmanka Šabatová odhalila desítky pochybení u „ochrany“ dětí. Místo skutečné ochrany a svěření odebraného dítěte například blízkému příbuznému, který o to projevil zájem, byly děti opět z arogance veřejné moci zavřeny do ústavu. (Ombudsmanka tím trochu vykompenzovala svou slušnou sbírku černých puntíků za své jiné přehmaty.) Je opomenutí a opomenutí. Zmýlit se při napaření pokuty za rychlou jízdu je trochu jiný level než zmýlit se, ukrást dítěti neoprávněně jeho rodiče a traumatizovat ho doživotně: Tady omluva NEEXISTUJE.

Bohužel Británie asi není v některých ohledech o moc lepší. Sice se (snad) nedopouští týrání dětí podobného kalibru jako v některých předešlých popsaných případech, zato zaperlila přednedávnem. V Evropě totiž zmizely v posledních letech tisíce dětských běženců, kteří nejspíš často končí jako sexuální otroci. Organizace Save the Children odhadla, že jich je 26 tisíc. Britský poslanec zachráněný sirem Wintonem v dubnu navrhl tyto dětské běžence přijmout. A neuspěl. V britském Parlamentu se zvedla mohutná opozice, poslanci se rozdělili prakticky napůl a návrh těsně neprošel.

Proč neprošel? Protože mnozí (správně) namítají, že tyto děti nejsou (v mnohých případech) ve skutečnosti děti. Prý už jim bylo 18 a za děti se jen vydávají, aby získaly azyl. Prý rodina tyto ne-děti do Evropy posílá, aby dítě získalo azyl, a pak na základě principu slučování rodin za ním mohla přijít i další rodina.

Na každém šprochu pravdy aspoň trochu a v tomto případě se zdá vysloveně logické, že na tom asi něco bude – přesně to asi nikdo nikdy neprověří. Jenomže i kdyby to byla pravda – i kdyby – tvrdím, že stojí zato nechat se podvést 999 ne-dětmi a zachránit jedno dítě. Protože tohle jedno dítě nemůže za to, že jeho rodina je – s prominutím – banda idiotů, která sem své dítě poslala. Dítě nemůže za to, do jaké rodiny se narodilo.

Úplně se bojím představy, co by bylo, kdyby nedej bože hypoteticky přišla nějaká válka. Nechtěla bych vidět to pokrytectví, udavačství a sobectví, které by náhle v dnešní Evropě vyplulo na povrch. Za války lidé udávali ostošest. Dnes by to nebylo jiné. Tohle pokrytectví na první pohled není vidět, ale vždy vyplave na povrch, když o něco jde. Britský parlament je přesně takovou ukázkou vzorového pokrytectví. Pokrytci jsou i ti, kteří mají plná ústa práv a zájmů dětí, ale současně se snaží dnes už potácející se norský systém k nám ve vidině norských peněz vyvážet.

Kde se ale tohle sobectví vzalo? Asi tím dlouhodobým evropským socialismem, kdy každý získal dojem, že má na něco nárok. „Nárok“ na práci, „nárok“ na ochranu, „nárok“ na korektní mluvu o sobě. Všichni máme jen „nároky“, nikdo nemá žádnou nepsanou povinnost. (Nemám na mysli asi tak milion povinných buzerací plynoucích ze zákonů regulujících zakřivení banánů; mám na mysli přirozené a skutečné povinnosti vůči své rodině, které se někam vypařily.) Starší generace měly smysl pro nepsanou povinnost postarat se o svou rodinu, dnešní generace mají smysl pro nárokování si domnělých „práv“. Odtud ono rostoucí sobectví.

Každý něco chce a stát mu to má dát. Jenomže když každý má jen tunu „práv“ a žádné povinnosti, pak se také nutně musí vytrácet pocit zodpovědnosti a sounáležitosti.

To mě asi na imigrační invazi štve nejvíc – že vzbudila ve společnosti temné pudy a vášně i vůči nevinným. Za pár vykuků zapláčou všichni. (Pozor – neplést si tato slova s bezuzdným vítáním imigrantů. Má slova o nevinných a o dětech nejsou nijak v rozporu s tím, že vůči ilegálním imigrantům bychom měli postupovat jako Evropa ostřeji a vnější hranice Schengenu bychom měli střežit mnohem důkladněji. Jenomže na děti, které nejsou na rozdíl od dospělých tak docela odpovědné za svůj stav, musíme z principu hledět jinak.)

Morální úroveň společnosti se nepozná podle míry servilnosti vůči silným (ať už to jsou USA, Čína, Rusko, či domácí oligarchové), ani se nepozná podle míry tvrdosti proti „zlobivým“ (jako vězni či imigranti), ale podle míry vstřícnosti vůči slabým: umírajícím, rodícím se, starým, postiženým a dětem. Mám dojem, že s tím jsme dost naštíru.

Evropa je, zdá se, morálně dost v úpadku. Proto se tolik může dařit systémům, které místo ochrany děti častěji týrají. Ve jménu peněz, norských fondů, i obyčejné naivity. Z takové falešné společnosti je mi zle. (NO FUTURE!)

 

Markéta Šichtařová a Vladimír Pikora

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Bude CZEXIT?

BREXIT je na spadnutí. Asi většinu z nás překvapilo, že s blížícím se datem referenda o vystoupení Británie z EU sílí tábor příznivců opuštění EU, ne naopak, jak to v podobných otázkách většinou bývá.

Zato vůbec nepřekvapují důvody, které Brity k rostoucímu příklonu k opuštění EU vedou. Češi často hádají, že jsou to obecné nářky na jakousi vágní „buzeraci z Bruselu“, či ve střední Evropě tak známé nářky na „imigrační příval“. Ale ne, ve skutečnosti téměř každý Angličan, se kterým prohodíte pár slov – a to i ten, který si přeje setrvání v EU – remcá nad sociálními dávkami pro imigranty.

Abychom si rozuměli: Zaprvé Britové důsledně mluví o imigrantech, nikoliv o uprchlících. Zadruhé těmito imigranty mají na mysli nikoliv jen lidi z Afriky či Blízkého Východu, jak si je představujeme nejčastěji my; oni mají na mysli třeba i nás Středoevropany. Zatřetí Britům ani tak moc nevadí – ve srovnání s častými emocemi ve střední Evropě – kulturní a národnostní rozdíly, vadí jim ale, že (jak nezapomenou nikdy dodat) „kvůli EU“ jim všem musí vyplácet dávky. Jinými slovy, odpor k U se v Británii zhmotnil především v podobě odporu k povinnosti platit dávky každému ekonomickému imigrantovi.

Je tenhle důvod možno označit v pravém slova smyslu za „euroskepticismus“? Tedy za negativní postoj vůči evropské integraci? Nemyslím. Britové nemají v zásadě skoro nic proti integraci jako takové, proti bourání hranic. Mnozí si dokonce představují, že nyní opustí EU, pak si vyjednají výhodnější podmínky, především výjimku z nutnosti platit dávky všem imigrantům, a pak do ní vstoupí znovu. (Nechme stranou, že je to možná naivní postoj, protože ani trochu není jisté, zda tahle strategie se může podařit.  Spíš si myslím, že nevyjde.) Zkrátka britský postoj ve valné většině jednotlivých případů nemá co dělat s emocemi, s nějakým vágním pocitem, že „integrace je špatná“, ale je důsledkem velmi racionální ekonomické úvahy.

Co má tohle s námi společného? Všechno. Odpůrci setrvání ČR v EU – a že jejich počet roste! – bývají eurooptimisty často označováni za hlupáky, kteří mají jen jakýsi vágní, ale úplně mylný, emocionální pocit, že integrace je špatná. Dokonce bývají často osočováni, že údajně chtějí zpět do náruče Ruska. A já tvrdím, že sice v některých jednotlivých případech tomu tak může být, ale ve valné většině případů má touha jednotlivých Čechů vystoupit z EU velmi racionální pozadí spojené s konkrétní osobní zkušeností. A opravdu nejde jen o nějaké hloupé ekologické žárovky. Chcete konkrétní příklad? Tady je.

Pod svícnem bývá největší tma. Zeptejte se libovolného majitele libovolné přepravní firmy – ti by kvůli cestování za hranice měli z integrace profitovat nejvíc. Ale téměř 100 % z nich vám odpoví, že kdyby věděli, jaké důsledky pro ně bude mít vstup do EU, nikdy by pro něj nevolili. Smůla pro nás všechny je, že silniční doprava je jedním z klíčových odvětví pro fungování české ekonomiky, ačkoliv by se to na první pohled nemuselo zdát. Naše ekonomika totiž funguje na principu výroby pro vývoz, takže vyrobené zboží je následně potřeba někam dopravit. Takže pokud vyjdeme z posledních známých údajů, v přepravě a v oborech nějak souvisejících pracuje u nás 1,908 mil. lidí. Když to ještě vynásobíme průměrným počtem členů domácnosti, kteří jsou těmito lidmi více či méně živeni, dojdeme k impozantnímu zjištění, že vývoj v nákladní silniční dopravě nějakým způsobem ovlivňuje více než polovinu české populace (!), konkrétně 52 %.

Už po vstupu do EU měli dopravci trochu smůlu: EU si chránila svůj trh a vyžádala si přechodné období, kdy čeští dopravci nesměli vykonávat na území jiného státu vnitrostátní přepravu. Přechodné období odeznělo a zdálo se, že bude líp. No jo, jenomže od 1. 1. 2015 platí na území Německa zákon „MiLoG“ stanovující plošnou minimální hodinovou mzdu ve výši 8,50 eur. A co čert nechtěl, Němci trvají na tom, že tento zákon by se měl nově vztahovat i na zahraniční zaměstnavatele na německém území. Neboli na české přepravce. EU měla integrovat, odbourávat bariéry; jenomže tohle je naopak jasná ochrana německého národního trhu na úkor nás! Německo se sice hájí slovy o údajném sociálním dumpingu a moderním otroctví, jenže v realitě by se z titulu ochranářství jednalo o návrat do doby před vznikem EU. Ve skutečnosti samy německé firmy z členství v EU a v eurozóně masivně těží. Využívají levnější práci v nových zemích EU – a žádným sociálním dumpingem se kupodivu neohánějí, protože v tomto případě se jim hodí.

Zavedení platnosti zákona MiLoG ve jménu EU i pro české dopravce by však bylo pro ohromné množství z nich likvidační. Opakuji: LIKVIDAČNÍ. Kamionová doprava totiž pracuje s minimálními maržemi, a proto patří k velice rizikovým oblastem podnikání. Uvedení MiLoGu do praxe by totiž vedlo ke zvýšení měsíčních mzdových nákladů na jednoho řidiče v české mezinárodní kamionové dopravě (po započtení všech odvodů) o 9 646 korun, neboli o 39,0 %. To je za rok 6,885 mld. korun, neboli v přepočtu 0,59 % HDP. Tolik by nás stálo ochranářství, kterým se Německo snaží chránit svůj trh.

Kamionoví dopravci by museli zvýšené náklady někde ušetřit. Zvýšení nákladů se přitom rovná průměrnému ročnímu příjmu (včetně odvodů a diet) více než 10 tisíc řidičů z oboru mezinárodní kamionové dopravy. To znamená zhruba 14 % z jejich počtu. Tyto pracovní pozice by byly zavedením MiLoGu rázem ohroženy. Zkrachovat může 10 – 30 % firem provozujících mezinárodní kamionovou dopravu. Část nákladů se přenese na zákazníky formou zdražení.

Stačilo vás to už vyděsit? Tak vězte, že je to ještě horší. Tento zákon není problém jen kamionové dopravy, ale celého českého zahraničního obchodu. A protože zahraniční obchod tvoří většinu českého HDP, jedná se o problém celé ekonomiky. Kombinace MiLoG a odstranění intervenčního režimu české koruny by podle našich odhadů snížila konkurenceschopnost českého zboží v příštích letech o 5 – 10 %.

Pravda, objevily se sice názory, že německý přístup je značně kontroverzní a že je v rozporu s právem EU… ale Německo si z toho, zdá se, nic nedělá. A dál se schyluje k tomu, že začne svůj zákon i na české dopravce uplatňovat.

Mohli bychom namítnout, že to přeci není chyba EU. Jenomže vtip je v tom, že většina lidí, kteří hlasovali pro vstup do EU, věřila, že v rámci EU se jejich život, jejich podnikání, jejich cestování usnadní. A děje se to? Nikoliv. Děje se pravý opak. Silné Německo využívá jednotného trhu EU k tomu, aby profitovalo na levné pracovní síle z východu, ale současně odmítá dát východnějším zemím na tomto jednotném trhu šanci. Naopak se je snaží vysloveně znevýhodnit. Nesymbolizuje to dokonale celou logiku EU? Jsme si tu všichni rovni, ale někteří jsme si tak nějak rovnější. Tomu se neříká rovnocenné partnerství, tomu se říká vztah nadřízeného a podřízeného.

Ostatně nebylo náhodou vnucení kvót pro imigranty Německem zbytku EU podobnou ukázkou nerovnocenného postavení?

Zkrátka: volání po BREXITu, CZEXITu, FIXITu a dalších referendech v dalších zemích není nutně jen výtryskem nacionalismu, iracionality a vášní. Je to jednoduše chladný kalkul mnoha obyvatel mnoha zemí, kteří překvapeně zjišťují, že ačkoliv měli na členství v EU či eurozóně vydělat, skutek nejen utek, ale dokonce musí mnohdy sáhnout ještě mnohem hlouběji do kapsy než bez EU…

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Manželství se přežilo

Ačkoli nám dvěma autorům ještě nebylo čtyřicet, někdy si připadáme úplně staří a blbí. Některé moderní věci jaksi nechápeme. Podle statistik OECD se u nás rodí 47 % dětí mimo rodinu a zcela to odpovídá evropskému trendu.

Ve Francii to je 57 %, v Estonsku dokonce 58 %. Proč?? Bojí se lidé manželství? Je to nedůvěra k partnerovi? Strach z odpovědnosti? Nebo strach ze státu? Udělali jsme si takový malý soukromý průzkum. Sešlo se nám hned několik desítek odpovědí. Ale v zásadě se ukázalo, že se lidé neberou hlavně ze tří důvodů:

Zaprvé papír podle nich nic neznamená. Aneb k čemu manželství?

Zadruhé kvůli odporu ke státu a možné buzeraci při rozvodu.

A zatřetí z ekonomických důvodů. Domnívají se, že samoživitelka lépe dosáhne na sociální dávky.

Vážně papír nic neznamená?

Fajn, jestliže tedy papír nic neznamená, jestliže papír je jen papír, není ani třeba se ho bát. Je jedno, jestli se lidé vezmou, nebo jen budou žít vedle sebe. Jenomže… proč potom ten přímo zuřivý odpor mnohých? Nejspíš se onoho „jen-papíru“ přeci jen lidé z nějakého důvodu bojí. Nejspíš je tvrzení o „jen-papíru“ jen otřepanou frází a papír přeci jen něco řeší. Nabízí se domněnka, že řeší třeba dědictví. Nebo rozdělení majetku. Nebo nárok na informace o zdravotním stavu. Má tedy celkem praktický smysl.

A vedle tohoto praktického smyslu je to i velký symbol. Říká všem: „Jsme spolu a myslíme to spolu vážně.“ Pochopitelně láska papír nepotřebuje, ale pro celoživotní soužití se tenhle papír hodí. Je to totiž jasně definovaná smlouva a závazek. Bez závazku se celkem snadno (a třeba i v afektu) řekne: „a já ti na to …“ a sbalí se kufry.“ Se závazkem to lze udělat také, ale motiv neshody překonat je daleko větší.

Konkrétní statistiky jsme nenašli, i když (asi) existují. Ale s vysokou mírou jistoty odhadujeme – a psychologové to potvrzují – že nesezdané páry mají mnohem větší pravděpodobnost rozchodu než páry v manželství. Těžko říct, zda manželství působí jako brzda před rozchodem, či zda manželství se nebojí uzavřít jen ti, kteří jsou již dopředu rozhodnutí vztah držet i v nepohodě, nebo obojí dohromady. Každopádně dřív platilo, že co se rozbilo, to se opravilo. Dnes platí, že co se rozbije, to se zahodí a koupí nové. Konzumní společnost překročila práh i mezilidských vztahů. Dnes se o úspěšný vztah ani nebojuje, a tak se také nevyhrává. Proto je i tolik rozvodů (byť stále méně než „rozchodů“ bez papíru).

A co odpor ke státu?

Pak je tu odpor ke státu jako k instituci. Bez manželství o vás stát neví a do ničeho vám nemluví. Ano, to může dávat smysl. Otázkou je, zda to není až příliš bezvýznamné gesto – my jsme se brali před 11 lety a stát nám do ničeho nemluvil. A to zrovna my, autoři, obyčejně máme s dlouhým nosem státu problém. Není to tedy v realitě spíš strach ze státu? Někteří lidé chápou manželství jako právní, sociální, ekonomické břemeno. Myslí si, že když se nevezmou, vyhnou se soudům a tahanicím o majetek a děti. Což je ovšem nesmysl. Pokud se partneři nejsou schopni dohodnout, i rozchod bez manželství skončí tahanicí, jen bude složitější a dražší majetek a děti dělit. Argument strachu ze soudu pouze ukazuje, že pár dopředu počítá s rozchodem a nerozumí právu.

Zrušme dávky

Vše, co bylo dosud řečeno, je z pohledu ekonoma nesmysl. Jeden racionální argument tu ale přeci jen je. Racionální argument je nebrat se kvůli sociálnímu systému. Při pohledu na graf je vidět, že nejvíc dětí se rodí mimo manželství ve Skandinávii a nejméně v Koreji, Japonsku, Turecku, Izraeli, Řecku a Polsku. Jinými slovy, všude tam, kde je silná víra a současně slabý sociální stát, jsou silné rodiny. Náboženství nechme stranou; to, co je ovlivnitelné, je sociální systém. A tam, kde je sociální stát silný, jsou rodiny slabé.

V minulosti vždy platilo, že když vám bylo nejhůř, pomohla rodina. To byl sociální systém od pradávna. Už v jeskyni to fungovalo. Dnes rodinu nahradil stát. Stará se o člověka už od prenatálního věku: Při porodu vás státní doktor vyoperuje, pak vás stát pošle do školky (ačkoli bez povinného ročníku školky lidé žili až do letošního přijetí nového zákona bez problémů), do školy, řekne vám, že musíte maturovat z matematiky, že musíte na kole nosit přilbu a tohle a tamto. Všude je vám za zády. Věcí, které musíme, je stále víc, na všechno je lejstro a úředník. Rodina ztrácí smysl existence. Sociální inženýři rodinu nahradili sociálními dávkami a institucemi. Ty se o nás mají starat místo rodiny. Vlastně už není potřebný ani vztah a láska, protože i oplození od neznámého dárce se dá koupit.

Ano, opravdu je ekonomicky výhodnější se nebrat. Samoživitelky skutečně spíš dosáhnou na sociální dávky. I zpráva Českého statistického úřadu uvádí, že děti narozené neprovdaným ženám se rodí z nemalé části do fungujících rodin, kde ovšem nejsou rodiče sezdáni. Otec jen vypadne ze statistiky, všichni žijí pohromadě a matka dostane peníze. Takže zase o nic nejde?

Až na to, že tyhle nesezdané páry jen tak trochu „podvádějí“ ten stát, který se o ně tolik stará. Tedy „podvádějí“ všechny daňové poplatníky. Jen je to „podvod“ všeobecně tolerovaný a chápaný. „Podvádějí“ vlastně skrze sociální systém ty, kteří měli odvahu veřejně přiznat, že jsou spolu, a vzít se. Ale moc velká výhra ten podvůdek nakonec stejně není. Nesvázanost manželstvím v konečném důsledku nahlodává vztah v době krize.

Stádo sobců

Proč ale najednou společnost řeší, zda papír znamená něco nebo nic? Proč se objevují úvahy o soudech při rozvodu? Proč spekulujeme s dávkami? Proč nad tím vůbec někdo začal uvažovat, když v historii žádné takové úvahy neexistovaly? Protože mužské a ženské role se podivně ztrácí. Dnešní pokřivený svět produkuje tolik slabých, zženštilých mužů, kteří se bojí odpovědnosti a odmítají samostatně živit rodinu, že ženám mnohdy nezbývá, než se o sebe a svou rodinu začít starat samy a zmužnět. Vzniká začarovaný kruh, společenská nemoc. Všichni preferují kariéru a peníze, a proto nemají čas na lásku a na rodinu. Ani na děti.

Ano, právě děti se často ve všech těch úvahách ztrácí. Jak to vlastně děti vnímají?? Rodina je pro ně jen průchoďák, kde si lidé nevěří, a proto se neberou; kde se lidé snaží očurat skrze vyšší sociální dávky zbytek společnosti. Budou jednou chtít rodinu? Budou samy chtít děti?

Nejsme si docela jistí. Přibývá těch, kteří v tomhle androgynním světě ani necítí biologickou potřebu mít dítě. A na druhou stranu je tu i armáda žen, jejichž možnost otěhotnět se vzhledem k věku blíží nule, a které chápou, že jim ujíždí poslední vlak. A tak chtějí dítě od prvního muže, kterého potkají. Je jako ženy s jejich biologickou potřebou chápeme. Nechápeme ale muže: Mít dítě s téměř neznámou ženou a bez úmyslu společné péče o dítě může mít jen někdo velmi nezodpovědný. Proč to dělá? Protože některým mužům to vyhovuje. Mají pocit, že mají dítě, že splnili další projekt, a o výchovu se postará ona chudinka, která tak nutně potřebovala otěhotnět. Co to musí být za sobce a současně zbabělce? Takový chlap si snad ani neuvědomuje, jak svému dítěti ublížil.

Nezvoní náhodou hrana naší evropské civilizaci? Nepřijdou náhodou časem v počtu hojném ti, kteří mají jiné –primitivnější, ale přirozenější – hodnoty, jako třeba množit se? Nerozdají nová pravidla těm, kteří pro samou práci a podvádění systému neměli čas na své blízké a na sebe?

Pokud nechceme, aby nás převálcovali, snižme dávky a sociální stát – a význam rodiny zase vzroste. Snad.

 

Vladimír Pikora a Markéta Šichtařová

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Prosba o férové zpravodajství

Byť dneska se o prezidentských volbách v Rakousku už moc nepíše, protože v mediálním světě zítřek je již starým, pro mě jsou evropskou událostí týdne. To právě ony ve vší své nahotě ukázaly, jak se evropská společnost rozdělila.

Připomeňme fakta: Do poslední chvíle nebylo jasné, kdo vyhrál. V jednu chvíli se zdálo, že vyhrál N. Hofer z Rakouské strany svobodných. Ihned se objevily titulky o populistovi, fašistovi a tak dál. Po hodinách dramatu ale najednou vyhrál ten „správný“ kandidát, Alexander Van der Bellen. Média i politici se uklidnili. Bylo to však Pyrrhovo vítězství. Vítěz vyhrál jen díky ušmudlaným 31 000 hlasů. Jelikož se voleb zúčastnilo 4,6 milionu lidí, je to tedy naprosto zanedbatelný rozdíl.

Protože se však po celou věčnost zdálo, že vyhrál N. Hofer, a vítězství Van der Bellena bylo oznámeno nečekaně po dopočítání korespondenčních hlasů, působí to na mnohé jako divná volba. Není se čemu divit, že leckdo může mít podivný pocit v kostech, že se opakuje, co jsme už jednou zažili s Lisabonskou smlouvou: Tak dlouho se hlasovalo, až přišel ten „správný“ výsledek. Řada lidí už na sociálních sítích dala svému „divnému pocitu“ průchod – podle nich nejde o to, kdo volí, ale o to, kdo nakonec hlasy sčítá.

Tuto pachuť je ve vzduchu dobře cítit, a tak se zdá, že Hofer z výsledku ani moc nesmutní, ale bere jej jako investici do budoucna. Jistě věří, že příště vyhraje on. To, co se až dosud lidem nelíbilo, totiž bude s novým prezidentem pokračovat, Van der Bellen nový vítr nepřinese. A navrch to bude slabý prezident.

Podivnou příchuť má zvláště to, že o prezidentovi rozhodly korespondenční hlasy. Ozývají se dokonce otázky, zda by měly být takové hlasy v budoucnu platné. (Něco taková otázka má do sebe: Je to ještě v pravém smyslu to, co si pod slovem „volby“ představíme, když se lidé neobtěžovali osobně přijít? Anebo když volí někdo, kdo v zemi nežije?)

Ovšem v celém tom humbuku s dopočítáváním korespondenčních hlasů zanikla jedna ohromně důležitá věc. Totiž slovník médii spojených s volbou. Schválně jsme si doma dali tu práci a hledali v různých zahraničních médiích. A zjistili jsme, že většina českých, německých a holandských médií mluvila o Hoferovi jako o „populistickém“ nebo „extrémistickém“ kandidátovi. Naproti tomu britská média si totéž nedovolila. Ta mluvila o „pravicovém“ kandidátovi. To je ovšem zásadní rozdíl.

Výraz „populistický“ znamená, že politik slíbí, co nelze splnit. Anebo neví, jako to splnit, a jen něco plácne, aby se to lidem líbilo. Mezi populistická hesla tak řadím: „Ano, bude líp.“ Nebo „Na důchody bude vždy.“ Jo, na důchody bude vždy, ale možná jen koruna měsíčně – což asi není to, co by voliči chtěli. Nálepka „populistický“ je tak vlastně jen jakýmsi eufemismus pro to, že je daný politik lhář a hňup.

Naopak to, že je někdo proti euru ve své zemi, proti půjčování Řecku do nekonečna, proti milionu imigrantů, ještě neznamená, že je populistický. Znamená to, že má takový názor. Neříká to vůbec nic o tom, zda je možné jeho vize splnit, nebo zda jsou jeho vize automaticky lživé.

Jestliže tedy kontinentální evropská média označují Hofera za populistu, vlastně tak v překladu o polovině rakouských občanů říkají, že jsou to hlupáci, kteří skočili Hoferovi na špek a na jeho lživé výmysly. I kdyby to tak snad bylo, je minimálně neuctivé tak otevřeně opovrhovat polovinou lidí v zemi. Tito lidé – polovina rakouské populace – tenhle opovržlivý postoj médií vůči sobě ale cítí, i když jej možná ne vždy dokáží jasně pojmenovat, a přestávají médiím věřit. A o to víc věří Hoferovi.

Ono se totiž v médiích děje už delší čas něco moc nezdravého. Zprávy se volně míchají s názory a komentáři komentátora. Do zpráv nám média přidávají názor, o který čtenář v prostých zprávách nestojí. Tento komentář má skrytě názor čtenáře posunout. Je totiž velký rozdíl říct: „Já, komentátor novin těch a těch, se domnívám, že kandidát ten a ten je hulvát, primitiv a populista“ – to je legitimní vyjádření názoru. Ale považuju za nepřípustné, aby ve zpravodajství, které se vydává za objektivní a citově nezabarvené, se ustálil výraz „populista Franta Novák“, nota bene jde-li o veřejnoprávní médium. Zpravodajství tak začíná mít nápadně často nádech propagandy. Novináři a politici si často myslí, že lidé si toho nevšimnou, ale v tomto případě už se dostali za hranu a propaganda se stala až příliš okatou.

Není náhodou, že těsně před volbami obvykle nesmí vycházet průzkumy, aby nebyli lidé ovlivněni. Že během voleb už nesmí kampaň pokračovat. To vše se děje, aby volby byly nezávislé, aby kandidáti měli stejné podmínky. Tentokrát však propaganda jela i během voleb. Kandidáti na prezidenta stejné podmínky neměli. Protože je-li jeden kandidát permanentně označován médii za populistu, kampaň to prostě je.

Tentokrát vyhrál ten pro média „správný“. Jenomže je to Pyrrhovo vítezství. Tlak ve společnosti i kvůli průběhu voleb dál poroste a jednoho dne exploduje jako natlakovaný papiňák. A nebude to pěkné. Podívejme se třeba na Německo: Útoků pravicových extrémistů přibylo meziročně o 35 %. Ve společnosti to vře. To je přesně ono natlakovávání papiňáku. Jen hlupák nedovolí papiňáku upustit páru a mezi řádky označuje polovinu voličů za hlupáky. Nacionalistické strany po celé Evropě sílí. Rakouští svobodní mají 35 %, maďarský Jobbik 21 %, Dánská lidová strana 21 %, Praví Finové 18 %, Francouzská národní fronta 14 %. A my to budeme léčit tím, že si dáme více bruselských kapek rozdělujících imigranty do zemí, kde je nechtějí?

Budou evropští kavárníci dál pokračovat v propagandě? Akce vyvolává protiakci. Čím víc budou tlačit na pilu a označovat jakékoliv opačné názory za extrémní a populistické, tím víc budou mít tyto opačné názory hlasů.

Tak moc budou rádoby-intelektuálové opovrhovat euroskepticismem a prostou zdrženlivostí k imigraci, až to neskončí jen euroskepticismem a zdrženlivostí, ale vyústí to přímo v nacionalismus. A nacionalismus není žádná výhra. Moc proto prosím o férové a nezkreslené zpravodajství, které nám nebude podprahově vnucovat rádoby „správný“ názor.

 

Markéta Šichtařová a Vladimír Pikora

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Je Andrej Babiš agent Smith?

Vypráví se v jistých (nejmenovaných) kruzích poslanecké sněmovny následující „zaručeně“ pravdivá historka: Nemohli se jednoho dne hoši ve vládě dohodnout, čí návrh zákona odhlasují. Když už to hodnou chvíli nikam nespělo, bouchnul pan ministr financí Babiš pěstí do stolu: „Tož, chalani, uděláme to jinak. Každý si ho zmeríme. Všici se otočíme a uděláme zárez do stola. A kdo ho bude mít nejdelšího, vyhráva.“ I otočili se pánové – o tom, kde byly v tu chvíli paní ministryně, či zda byly předem diskvalifikovány, či zda paní Marksová nepodala protest proti sexismu, zpráva nepojednává – a postupně dělali zářezy do jednacího stolu. Když se otočili zpět, pan Babiš nevěřícně vytřeštil oči na zářez pana Bělobrádka a pana Sobotky: „No totok… to nie je možné…do ďasa!“ Ale vzápětí se mu rozzářily oči: „Ale chlapci! Veď já to meril z druhé strany stola!“ A tak se stalo, že pan ministr financí opět vy-… jaksi… prostě vyběhl s celou vládou.

Popravdě řečeno, uvedená historka ve mně vzbuzuje jisté otazníky. Aniž bych chtěla zpochybňovat její pointu, nejsem si tak docela jistá, zda jednací stůl skutečně nese stopy po souboji. Já bych to osobně viděla spíš takhle: Druhou nejpoměřovanější věcí mezi chlapy v hospodě je počet koní anebo průměrná spotřeba jejich auta. (Ten počet koní by pak celkem i vysvětloval, proč to pan ministr financí zbytku vlády tak jasně natřel.) Jenomže mám celkem důvodnou obavu, aby celá tahle soutěž nebyla tak trochu … podvodná.

Když jsme si kdysi před lety koupili jako rodina první slušnější auto, byli jsme zaskočení, že místo za 8 litrů uváděných v dokumentaci jsme jezdili za 9,6 litru. Zatímco já to moc neřešila, můj manžel, vychovaný otcem, který byl zase vychovaný na socialistických kárách a tehdejším zapisování si spotřeby, se neustále snažil jezdit ekonomicky. Přesto se nikdy nedostal pod 9 litrů. Bál se, že je něco špatně, a protože to byl jeho miláček, řešil to. Všude si ale klepali na čelo, že to je normální (a normální není manžel). A tak jsme si na to zvykli.

Vloni jsme si shodou okolností zase koupili nové auto, v jehož dokumentaci psali o spotřebě něco přes 6 litrů. Když jsem jela přes Německo s jeho benevolentní rychlostní politikou na dálnicích, dávala jsem motoru sodu a jela, co to dalo. A byla jsem s průměrem na 10 litrech. Považovala jsem to za naprosto normální jev.

Jenomže jak se postupně ukazuje, ono to není ani tak „normální“, jako spíš „běžné“. Leda že bychom za normální považovali podvod. Automobilky jedna po druhé přiznávají, že zákazníky podváděly. Tento týden podvod praskl na Suzuki. Čtvrtá největší japonská automobilka přiznala, že testy spotřeby nedělala správně. Předtím si Černého Petra vytáhlo Mitsubishi. Ještě předtím jiné aféře čelil Volkswagen ohledně kouzlení s testy NOx. A tak dál.

Automobilky se patrně dělí na ty, na které podvody už praskly, a na ty, na které teprve prasknou. Ohledně emisí nejspíš podváděly všechny velké, ohledně spotřeby asi také, příště možná přijde řada na ošulené testy bezpečnosti, pak se možná na přetřes dostane (ne)ekologičnost použitých materiálů… Zkrátka tomu, co je napsáno v dokumentaci, věřím asi jako volebnímu programu politické strany. (Takže už dávno auta nevybírám ekonomicky, ale pocitově.)

Koneckonců auto prostě je od základu neekonomické. Ekonomické by bylo snad jen ve sdílené ekonomice: půjčím si ho, dojedu do práce, tam si auto někdo další převezme, jede dál a pak zase dokola. Ekonomické by taky bylo, aby kupříkladu boty nikdy nebyly v botníku. Jenže představa, že moje boty sdílím se sousedem, je mi vážně odporná. Stejně jako většině lidí. Proto většina lidí chce SVOJE auto. A většina lidí chce svoje auto milovat. Proto má BMW údajně tým lidí, kteří nedělají nic jiného, než zkoumají, jak na zákazníka v obchodě působí onen zvuk, když se po dosednutí zaklapnou dveře. Podle marketingové teorie totiž údajně tohle hodně lidí ovlivní, zda auto koupí. Zákazník prostě není racionální, nýbrž emocionální. Proto tak dlouho průměrný zákazník odmítal věřit, že co je v papírech napsáno, je jen mlácené prázdné slámy. (A pak je tu ještě samostatná „kategorie Šichtařová“, která se nejprve zeptá, zda se do auta vejde osm dětí plus manžel, a pak si jde teprve poslechnout zvuk.)

A víte co? Během posledních dvaceti let jsem pomalu, ale nezadržitelně spěla k zásadnímu zjištění. Kdysi jako bankéřce, jako ekonomce, jako poradkyni některých politiků… a tak dál a dál… se mi v mnoha oborech odkrýval svět na obou stranách zdí: Před bankovní přepážkou i za ní. Před kamerou i za ní. Na volebních plakátech i za nimi. A tak mi dneska celý automobilový multi-podvod připadá celkem nezajímavý. Zajímavé je na něm jen jedno: Auta pro většinu lidí stojí hodně, a tak jim věnují hodně pozornosti. Až někdy někdo začne věnovat stejné množství kritické pozornosti a samostatného myšlení poživatelnosti výrobků potravinářského průmyslu, zelenosti zelené politiky, schopnosti medicíny uzdravovat, užitečnosti genderových filozofií, vlivu školství na rozvoj mentálních schopností dítěte a tak dál a dál a dál – zjistí, že to všechno je prohnilé nachlup stejně. Svět, ve kterém žijeme, je jen Matrixem. Tak nějak to trochu sice tuší všichni. Ale zdaleka ne všichni z něho chtějí vystoupit.

(Docela by mě zajímalo, jak by poměřování pana Babiše dopadlo mimo Matrix…?)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

NextBlog

Na nextBlogu naleznete nejen aktuální postřehy ze světa financí, ale téže zajímavé odkazy na věci, které nás zajímají a baví. Doufáme, že Vás budeme nejenom informovat, ale i bavit a téže vzdělávat.