Category Archives: nextBlog

Některé věci zdravý rozum vysvětlit neumí. Kdysi se říkalo, že komunisté musí vymřít a tím postupně zaniknou. Vypadalo to logicky. Všichni viděli, že jejich ideologie nefungovala u nás, v Sovětském svazu, v NDR, KLDR, na Kubě ani v Etiopii.

Když socialismus nefungoval nikde, drtivá většina soudných lidí chápala, že už ani nikdy fungovat nebude, protože nemůže. Jenomže komunisti a socialisti nevymřeli. Naše tehdejší logika selhala. A nejen že tu stále jsou – jsou zase silnější. Většina z nich si ale už dávno neříká komunisté. Říkají si zelení, piráti či jednoduše levicoví liberálové. Jejich ideologie má však v jádru stejné rysy, byť už v mnohem modernějším hávu.

Mladí komunisté v zelených či černých barvách už (většinou) nemluví o znárodňování, mluví „jen“ o zákazech a sdílení. Celkem logicky. Ekonomika dneška už není založená na zemědělství jako před 100 lety, ale na službách. Nemá proto smysl mluvit o kolektivizaci polí, má smysl mluvit o kolektivizace neboli sdílení služeb. Rozorávání remízků nahradily sdílné kolobrndy. Filozofie v pozadí je stejná.

Svoboda jim je cizí. Vlastní jim je komunita. Od slova komunita či komuna je i výraz komunismus. Nejde jim o jednotlivce. Ten má ustoupit celku. Individualita, různorodost názorů a vlastnictví se přežily. Nyní máme povoleno říkat do médií jen to jedno a budeme sdílet, ať chceme, či ne. Soudruzi to mají už vymyšlené.

Kdyby člověk nezažil svobodu devadesátých let, ani by nevěděl, jaké to je být volný. Voliči mladých komunistů netuší, o co přicházejí, svobodu nikdy nepoznali. A kdyby ji poznali, tyhle sněhové vločky by se pod ní hroutily. Proto ochotně kývou na nové zákazy.

Město Brusel už mluví o zákazech aut na spalovací motory a nikdo ani necekne. Už neplatí, jako že diesel je fuj, a hybrid je huj. Už je jedno, jestli máte malé, nebo velké emise. Tihle liberálové zakážou všechny emise v představě, že elektřina se vyrábí jen z čistých zdrojů. V představě, že emise ničí planetu oteplováním. (Mezi námi, kdyby se jednoho dne zcela hypoteticky ukázalo, že CO2 není příčinou oteplování, nýbrž oteplování je příčinou vyšší koncentrace CO2, vsadím krk, že by ve svém tažení proti autům neuhnuli ani o píď. Ta nenávist vůči autům coby symbolu majetku a nezávislosti má totiž mnohem hlubší kořeny. Našli by si jinou záminku.)

Před volbami do Evropského parlamentu snad všichni slibovali změnu a reformu. Já si pod slovem změna a reforma představuju míň diktátu, míň socialismu, víc svobody. Volby byly velký podvod. Už volba šéfa Evropské komise to ukázala. Mluvilo se o tzv. spitzenkandidátech, aby nakonec do čela komise usedl někdo, kdo spitzenkandidátem nebyl a koho mimo Německo skoro nikdo neznal. Zkrátka Německo a Francie se dohodly a Evropu si rozparcelovaly. A jestli jste volili někoho, kdo se v ČR tváří rádoby pravicově, stejně ve většině případech v EP podpořil levici.

Naši zástupci mě ale netrápí. Horší je, že aby Evropským parlamentem prošla Ursula von der Leyen, musela naslibovat hory doly právě novodobým komunistům. (Ostatně zrovna ji to zjevně moc přemáhání nestálo.) Slib von der Leyen, že Evropa bude do roku 2050 prvním uhlíkově neutrálním kontinentem na světě, byl ale zeleným stejně málo. Ani nechci domýšlet, co nás všechny tahle pitomost bude stát. Všichni si budou muset pořídit nabíječky, obnovitelné zdroje na střeše a vyhodit svá auta – a bude se taktně mlčet o tom, že baterie stejně ekologické nejsou.

Socialisty si zase von der Leyen chtěla naklonit slibem minimální mzdy po celé Evropě.  „Každý, kdo pracuje na plný úvazek, by měl mít právo i na minimální mzdu, která mu zajistí důstojný život. Vytvoříme k tomu potřebný rámec, samozřejmě s ohledem a respektem k rozdílným pracovním trhům,“ pronesla Ursula Von der Leyenová před europoslanci. To jsou mi divná práva. Asi nikdo neobviní echt-sociální Švédsko či Dánsko, že jsou asociální, ale právo na minimální mzdu nemají! Minimální mzda u nich prostě neexistuje. Donedávna neexistovala ani v Německu. Minimální mzda je zkrátka socialistický nesmysl. Zbytečnost, která jen komplikuje situaci na trhu práce. Nevytváří nová pracovní místa, ekonomika díky ní neroste rychleji, dokonce ani nezvyšuje spravedlnost.

Ani u nás nefunguje, jak by si socialisti představovali. Jsme celkem homogenní, a přesto máme velké rozdíly ve mzdách. V Praze jsme úplně jinde než v Karlových Varech. Není racionální, aby byla minimální mzda všude stejná. Průměrná mzda v Praze je 41 450 Kč a v Karlovarském kraji 28 385. Takže minimální mzda ve výši 13 350 Kč činí v Praze 32 % průměru a v karlovarském kraji 47 % průměru. Proč to tak úředník nastavil? Co je na tom spravedlivého? Celý tenhle koncept je postavený na hlavu.

A to přitom v EU máme mnohem dramatičtější rozdíly ve mzdách. V Rumunsku a Bulharsku berou zlomek toho co v Lucembursku. Právě proto je minimální mzda nesmyslná – jenže právě proto ji v Bruselu chtějí. Západ vidí, že východní Evropa má jedinou konkurenční zbraň – levnou práci. Proto pro nás chtějí dražší práci, aby se konkurence zbavili – aby nemuseli svou práci zlevnit. V Bruselu nebojují za naše, ale za své mzdy pod rouškou slov o minimální mzdě.

Ano, naše práce je směšně levná proti Německu nebo Bruselu. Ale ne, celoevropská minimální mzda to nespraví, právě naopak. Nezapomínejme, že koruna z nadhledu několika let dlouhodobě sílí a přibližuje nás Západu. Kdysi byl kurz hodně nad 30 korunami za euro. Kdyby nás soudruzi z centrální banky nezatížili intervencemi proti koruně, mohly být dnes naše mzdy přepočtené na eura mnohem vyšší. Intervence jsou klasickým příkladem, že je lepší socialisticky ekonomiku neřídit, ale důvěřovat trhu. Díky nesocialistickému trhu jsme mohli dneska mít už mzdy vyšší, kdyby mu v tom intervence nezabránily.

Mezi politiky se ale rozšířila bláhová myšlenka, že trh je špatný, zatímco regulace osvícených hlav je dobrá. A jsme zpět u komunistů, kteří měli centrálně plánovanou ekonomiku. Evropa k ní už zase směřuje. A tak jako východní blok kdysi kvůli socialismu slábl a slábl a nakonec se nechal uzbrojit, zhroutil se vlastní tíhou a slabostí ekonomiky a padl, tak taky socialistická EU sama sebe ničí, zpomaluje se a oslabuje svou ekonomiku. Až ji jako malinu slupne… Čína.

Trh nemovitostí začíná být žhavým politickým tématem. Ceny nemovitostí v posledních letech tak výrazně vzrostly, že se pro lidi s průměrnými příjmy staly nedostupné. Platí to téměř po celé Evropě, platí to i pro Kanadu.

Takové rozšíření tohoto jevu vede leckoho k mylné představě, že prý „kapitalismus selhal“. Ale kdeže, je to mnohem prostší. Země, ve kterých je bydlení tak drahé, mají něco společného, a není to kapitalismus. Je to politika centrálních bank – zvrhle nízké či dokonce záporné úrokové sazby, zvrhle vysoký tisk peněz. To tyto atributy sociálního inženýringu selhaly. A dokud se příčiny neodstraní, lepší to nebude. Ale protože to socialista nikdy nepochopí, nechme příčiny příčinami a podívejme se na něco jiného: Totiž jak se to socialisté snaží v praxi „řešit“.

Se „zajímavým řešením“ přišel kanadský Vancouver. Zajímavým proto, že tenhle (pro mě odstrašující) „vzor“ láká mnoho evropských politiků. „Řešení“ spočívá v dani z prázdných domů. Vancouver má totiž velkou asijskou komunitu, která v něm značnou část roku nežije a má nemovitosti jen jako sezónní sídlo. Mnoho domů a bytů je proto dlouhodobě prázdných. Radnice tvrdí, že chce vrátit prázdné nemovitosti na trh, aby v nich mohli bydlet lidé, kteří ve městě žijí permanentně. Myslí si, že když bude na trhu víc bytů, budou levnější. To zní logicky, ne?

Takže co radnice vymyslela? Další povinnost. Daňový poplatník musí prokázat, že nemovitosti, které neslouží jako stálé bydliště, jsou k bydlení využívány někým jiným. Za nemovitost, která není víc než šest měsíců obývaná, zaplatí majitel 1 % odhadní ceny jako daň. Čistý výnos z daně má být určen na výstavbu dostupného bydlení.

Ale je to dobré řešení? Ekonom sice intuitivně ví, že ne, ale chce-li to prokázat, není to zase tak snadné, protože data z různých zdrojů se zásadně rozcházejí. Pro trh nemovitostí je totiž typické, že na rozdíl od rohlíků, jogurtů či benzínu je každá nemovitost jiná a těžko se hledá něco jako průměrná cena: Rozměrově stejný byt o ulici vedle je prostě už jiný byt a jeho cena může být dost odlišná. Navíc daň funguje teprve od roku 2017, takže má za sebou vlastně jen dvě inkasa. Hodně taky záleží na tom, co porovnáváme: zda mluvíme o celém městě, nebo jen centru. Zda mluvíme o všech nemovitostech, nebo jen o prodeji nových nemovitostí od developera. Proto je tak těžké data správně interpretovat.

Některé zdroje tudíž tvrdí, že počet volných nemovitostí vzrostl ve Vancouveru o 15 %. Jiné mluví o růstu počtu jen o 0,1 %. Jinými slovy, řada článků obsahuje o Vancouveru protichůdné informace, takže roste riziko, že mnozí se Vancouverem budou chtít inspirovat… A když nemůžeš věřit tomu, co se povídá, musíš spolehnout sám na sebe. A tak jsem si Vancouver proklepla sama přímo u zdroje:

Podívala jsem se na statistiku tamní realitní společnosti Zolo z července letošního roku. Z ní vyplývá, že průměrná cena prodaných nemovitostí i po zavedení daně dál rostla. V létě 2018 činila 1,2 mil. kanadských dolarů, koncem roku 2018 už byla u 1,4 milionu dolarů a v roce 2019 se zase trochu vrátila k cenám z léta 2018.  Meziročně je tedy cena prodaných nemovitostí nepatrně vyšší, připsala si 2,6 %.

Ale vypovídá vůbec průměrná cena prodaných nemovitostí o něčem? Vždyť třeba stačí prodat pár velkých luxusních sídel a průměrná cena uletí, ačkoli malý byt se prodává za stále stejné peníze… Musíme se tedy podívat na detailnější statistiku. A z ní jsou vidět obrovské rozdíly. Zatímco dvoupokojové byty zlevnily o 10 %, třípokojové naopak zdražily o 28 %. Zjednodušeně řečeno, daň tedy zlevňuje malé a zdražuje velké byty.

A jak je to s počtem prodaných bytů? Jejich počet v roce 2018 klesal, neboli daň nefungovala. V roce 2019 se situace otočila, počet nabízených nemovitostí sice zásadně roste, jenomže prodeje nikoliv. Prodejů se realizovalo zhruba stejně jako před rokem. Jinými slovy, daň sice nutí majitele byty prodat, ale kupců nepřibývá. Není pravdou, že by se k bytům dostávalo víc lidí, kvůli kterým byla daň zavedena!

A nedost na tom. Na Vancouver se navíc žene smršť žalob. Média probírají, že se s městem chtějí soudit čínští multimilionáři. Jeden z nich by měl například zaplatit daň ve výši 200 tisíc dolarů z nemovitosti, jejíž cena údajně přesahuje 20 milionů. Jenže Číňan tvrdí, že nemovitost nebyla prázdná celých šest měsíců. Jiný zase tvrdí, že nebyl v Kanadě a nemohl zaplatit… Město tedy místo očekávaného rozpočtu na novou výstavbu připravuje rozpočet na právní bitvu. Na dani tak zatím vydělávají právníci, nikoli chudáci.

Takže zas a znovu se ukazuje, jak naivní je představa, že když někdo něco vlastní a nepoužívá tak, jak se státu či městu líbí, hodné město ho daní „napraví“. Je to jen hra na to, že někdo má dost informací a schopností, aby přechytračil spontánní vývoj. Podle dat společnosti Zolo zatím Vancouver dokázal vybrat od majitelů nemovitostí desítky milionů dolarů, aby meziročně ceny bytů stále rostly. Nejsou dostupnější!

Neboli původní cíl daně: levnější byty, víc bydlících.

Skutečný výsledek daně: dražší byty, víc lidí se musí bytu zbavit, stejně bydlících – ale v bytech menších.

Ne, kanadská daň pro nás není žádnou inspirací. Kdo skutečně upřímně chce zlevnit byty a nehoní jen politické body, zamyslí se, jestli to náááhodou není divné, když je hlavní úroková sazba centrální banky nulová či dokonce záporná. Zamyslí se, jestli to je normální, když věřitel musí platit dlužníkovi za to, že mu „smí“ půjčit. Zamyslí se, jak u nás zafungovaly intervence… Ne, problém není v daních, v majitelích, ve spekulantech. Je v měnové politice a v její variaci na socialistické centrální plánování.

Není to tak dávno, co jsme četli, že do EU vstoupilo Chorvatsko. Nyní čteme, že už započalo proces směrující k přijetí eura. Nejnovější člen EU tak v přijetí eura předběhne ČR, která je členem EU již 15 let.

Mnoho lidí to zvedá ze židle. Prý jsme prohráli další závod. Já myslím, že vyhráváme na celé čáře.

Tvrdit, že „Chorvati jsou rychlejší – tedy lepší“, je příliš naivní optika. V realitě je věc mnohem složitější. Nejde o to, kdo euro přijme dřív. Jde o to, kdo na tom vydělá a kdo prodělá.

V únoru publikovala agentura Reuters závěry studie německého Centra pro evropskou politiku. (Zrovna Němce bych nepodezírala, že budou principiálně na euro nadávat, když se jim hodně rentuje.) Němečtí ekonomové ve studii tvrdí, že zavedení eura mělo na různé země různý dopad. Někde se projevilo pozitivně, někde negativně. To nejspíš bude intuitivně očekávat každý, kdo není vysloveně euro-zaslepený. Studie se ovšem navrch ještě pokusila kvantifikovat, jak na euru lidé v jednotlivých zemích prodělali, či vydělali. A právě v tom je studie nová.

Studie tvrdí, že na zavedení eura nejvíc vydělalo Německo a Nizozemsko. (V tom se shodují se závěry, ke kterým jsme došli s Vladimírem Pikorou v knize Nahá pravda.) Ovšem navrch ještě číselně: Němci díky zavedení eura od roku 1999 v průměru kumulovaně zbohatli o 23 tisíc eur a Nizozemci o 21 tisíc.

A kdo naopak nejvíc prodělal? Možná čekáte, že Řecko. (Pokud jste neskočili na lep tvrzení, že Řecko na euru vydělalo, protože ho „zachránilo“ před bankrotem.) Ale chyba lávky. Řecko sice prodělalo, ale nejvíc prodělala Itálie! Ital v průměru přišel kumulovaně o neuvěřitelných 74 tisíc euro. A Francouz o 56 tisíc. (Ostatně i v tom se shodneme s našimi závěry: Francie do eurozóny nikdy neměla patřit, nemá na to.)

Studie navíc ukazuje, že výhodnost i nevýhodnost eura se pro tu kterou zemi v čase mění. Tak třeba Řecko na euru podle německých ekonomů nejprve vydělávalo, aby následně prodělávalo. Nic tedy není tak jednoduché, jak se může zdát na první pohled. O žádný závod národů v přijetí eura nejde. Jde – tedy mělo by jít – o chladnou ekonomickou kalkulaci.

Až sem to je pohled ekonomický. Jenže ekonomiku řídí politici, a ti mají pohled jiný. Nejspíš si přečetli průzkumy veřejného mínění a podle nich jednají. Podle průzkumu z letošního roku chce zavedení eura 52 % Chorvatů. 40 % je proti. Důvod? Patrně nedostatek informovanosti. Nedostatek pragmatického kalkulu. Přebytek emocí.

Je 52 % lidí v průzkumu dost pro tak závažnou věc jako zrušení domácí měny? Podle matematické logiky je. Ale Brexit chtělo v referendu také 52 % lidí a přitom dnes mnozí hulákají, že to je prý „málo“ a „mělo“ by být další referendum. A pokud odpůrci brexitu v druhém referendu nevyhrají, nejspíš budou chtít třetí a čtvrté a x-té. Tak dlouho, dokud 52 % nebude proti Brexitu. 52 % proti brexitu totiž podle nich má větší váhu než 52 % pro Brexit. Podle logiky těchto lidí jakékoliv číslo pro euro má větší váhu než stejné číslo proti.

Máme všechny důvody myslet si, že Chorvatsko vzhledem k charakteru své jižanské ekonomiky bude patřit k těm, které euro poškodí. Má totiž s touto skupinou zemí podobné atributy: vysoký dluh, nedisciplinovanost veřejných financí, úroveň HDP na osobu pod průměrem eurozóny… a tak dál. Ale kampaň se už rozjela.

Média píší, že když Chorvaté v příštím roce vstoupí do systému ERM II, mohli by přijmout euro už v roce 2022. Agentura Reuters uvádí, že to bude v roce 2023. A německá kancléřka Merkelová letos v květnu v Záhřebu zase mluvila o roce 2024. Chorvatsko ale ještě musí před přijetím eura splnit všechna Maastrichtská kritéria, hlavně snížit dluh. To bude největší práce. Podíl veřejného dluhu na HDP nesmí totiž překročit 60 % a chorvatský dluh aktuálně činí 76,4 %. Chorvaté přitom nejsou moc ambiciózní: Do konce roku 2021 se chce chorvatská vláda dostat jen na 65,4 %. To je málo. (Neboli ono to s tím přijímáním zase tak rychlé nebude.) A právě dluh je pro Chorvatsko koulí na noze, i bez eura s ním potřebuje něco dělat.

Česká vláda se zatím do přijetí eura nežene. Logicky. Dokud toho Češi o euru moc nevěděli, podporovali jeho přijetí. Většina ani netušila, že v referendu o vstupu do EU se vlastně hlasuje i o opuštění koruny. V roce 2001 tak bylo proti zavedení eura podle průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) jen 23 % lidí.

Během dluhové krize však lidé leccos pochopili. Najednou nechtěli platit řecké a italské dluhy. V roce 2011 se odpor k euru poprvé vyšplhal nad 70 % a tam už zůstal. Průzkum zveřejněný v květnu letošního roku říká, že euro nechce 75 % voličů. Politik, který by ho chtěl zavést, tak asi nechce být znovu zvolen.

Překvapivě velmi racionální (!) názor mají na zavedení eura odboráři, u kterých zrovna racionalitu často nechválím. V březnu 2018 citovala média Josefa Středulu: „Všechny země střední a východní Evropy, které přijaly euro, zatím nedosáhly temp svého růstu před vstupem do eurozóny. To by mělo být vážné varování i pro ČR. Vstup do eurozóny tedy není zárukou udržení nebo zrychlení tempa růstu.“ Mají pravdu. Lepší než sázet na zavedení eura je sázet na pomalé přibližování ekonomiky k Německu a posilování koruny. Koruna má a pravděpodobně i bude mít velmi dlouhodobou a velmi pozvolnou tendenci posilovat. Díky tomu bohatneme. (Tedy – pokud se třeba ČNB zrovna nerozhodne tři roky intervenovat…)

Nicméně jsou kolem nás lobbisté, kteří mají v zájmu vlastní kapsy zájem na zavedení eura co nejdřív. Ti sázejí na naivní emoce a tvrdí veřejnosti, že euro je puncem kvality. Podle mě je spíš pouze puncem dluhu:

Data Eurostatu tvrdí, že 18 členských zemí eurozóny mělo v roce 2008 dluh k HDP na úrovni 68,9 %. V roce 2018 to ale bylo už 85,3 %. Projevilo se totiž přesně to, o čem píšou němečtí ekonomové. Zavedení eura vedlo k tomu, že se k levnému úvěrování dostaly problémové země, které nikdo úvěrovat neměl. A úvěrování problémových zemí zase vedlo k tomu, že se země dluhově nejspořádanější mohly zadlužit za zápornými úroky a svůj už tak malý dluh bez práce dál snižovat. Výsledkem je, že dluh jihu Evropy roste, dluh Německa klesá.

Zatímco v roce 2008 činil dluh Itálie 102,4 %, v roce 2018 to bylo 132,2 %. I Francie je velký skokan. Z 68,8 % vyskočila kvůli přechodu k „socialismu“ až na 98,4 %. Naopak dluh Německa klesl z 65,2 % na 60,9 %. I Slovensko se díky euru chová jak utržené ze řetězu. V roce 2008 mělo dluh 28,5 %, o deset let později už 48,9 %! Právě rychlost růstu dluhu byla tím, co dohnalo Řecko – proč se mu euro nejprve rentovalo, pak krutě nevyplácelo.

Řecko je katastrofou samo o sobě. Ačkoli mu část dluhu byla odpuštěna, jeho dluh vzrostl raketově. V roce 2008 dlužilo 109,4 % HDP, o deset let později neuvěřitelných 181,1 %. Řecká dluhová krize nebyla vyřešena, pouze odsunuta. Přesto se stále najdou lidé, kteří omílají, že Řecko bylo zachráněno od bankrotu. Není to pravda. Podle původní definice už Řecko zbankrotovalo. A aby to nevypadalo tak trapně, začalo se řeckému bankrotu říkat „restrukturalizace“.

I my jsme kvůli populistické politice víc zadluženi, ale nedá se to srovnat se státy platícími eurem. ČR měla v roce 2008 dluh 28,3 % HDP, vloni 32,7 %. Dánsko vyskočilo z 33,3 % na 34,1 %, Švédsko je na tom podobně. Proti Slovensku je to jako nic.

Ne, eurozóna už není klubem bohatých, je to klub předlužených. S Chorvatskem jako novým členem to nebude lepší. Ostatně Chorvatsko má mnohem horší rating než my. Chorvatská ekonomika není na euro zralá. Bude to další Itálie. A Italové už pomaličku pošilhávají po vlastní paralelní měně. Dobře vidí, že euro je výhrou pro Německo, ne však pro ně. Ne však pro nás. Zaplaťpámbu za každý další den s korunou.

Zprávou číslo jedna posledních dní je, že dva nejvyšší posty v EU obsadí ženy. Žena povede Evropskou komisi, žena povede i centrální banku. To tu ještě nebylo, milovníci kvót na všechno jsou v Edenu. Já ne.

Ta zpráva se mi vlastně vůbec nepozdává. Ne kvůli pohlaví; to je šumafuk. Ale odbornost vzala – snad i kvůli touze naplnit „kvótu“?? – za své. Výsledkem tedy je, že pět nejvyšších míst EU obsadí pět lidí za západní Evropy. (To asi pro lepší vztahy a porozumění mezi západní a střední Evropou.)

Volbě žen do evropských orgánů předcházelo fiasko. Ukázalo se, že hra na tzv. spitzenkandidáty byla jen podvod na voliče, aby měli pocit, že se jich někdo ptá na názor. O skutečném vedení EU totiž nakonec rozhodla dohoda německé kancléřky a francouzského prezidenta. To jsou skuteční vládci Evropy a nelze je obejít. Země V4 mohou tak nanejvýš něco blokovat.

Zabránit něčemu ale nemusí být tak úplně málo. Třeba když se podaří zablokovat, aby předsedou Evropské komise byl Frans Timmermans, je to na šampaňské. Komentátor Miroslav Cvrček tento týden v Reflexu o Timmermansovi napsal, že je to člověk, který by „skvěle nahradil Brežněva v čele Sovětského svazu“. Trefně řečeno. Pro toho člověka je snad i socialismus málo levicový. Jeho projevy jako by patřily do jiné země a doby. Dlouho se zdálo, že EU nemůže vést nikdo horší než socialista J.-C. Juncker. Pak zaznělo jméno Timmermans. A leckdo se probudil.

Ale fajn, země V4 se vzbouřily, jméno Timmermans bylo smeteno a nakonec se tedy vesla ujme Ursula von der Leyen. Kromě ne úplně výrazné politické kariéry je o ní nejvíc slyšet jen to, že má sedm dětí v Německu, kde na ženu připadá jen 1,6 dítěte. (Tak aspoň tohle je sympatické.) A vedle Ursuly von der Leyen je druhou nečekanou vítězkou Christine Lagardová coby šéfka ECB. I to je překvapivé, protože to není tak dávno, co BBC tvrdila, že rozhodně do ECB nechce. A právě u ní začíná celá ta lapálie.

Guvernér byl dlouhá desetiletí v minulosti po celém světě vnímán jako pokud možno nejlepší z nejlepších ekonomů. Zhruba před dvaceti lety se to – opět po celém světě – zlomilo. Šéf ECB byl až dosud vnímán z poloviny jako odborník a z poloviny jako politik. Teď z něj bude pouze politik jako z kohokoli jiného.

Lagardová totiž nikdy nestudovala ekonomii a nikdy v centrální bance ani nepracovala. Paní Lagardová totiž… nepracovala nikdy v žádné bance! Vystudovala práva, profesním zaměřením je advokátka s profilací na pracovní právo a antimonopolní oblast. Pak vstoupila do politiky. Zde krom jiného působila jako ministr financí a následně i jako ředitelka Mezinárodního měnového fondu. Jenže jakkoliv post šéfa MMF zní „ekonomicky“, byly to stále jen funkce politické a nikoli odborné. To máte asi jako chtít po ambulantním stomatologovi, aby vedl na sále transplantaci srdce, a tvrdit, že lékař jako lékař.

Na Lagardovou se v kariéře ekonoma amatéra následně usmálo štěstí, když kvůli sexuální kauze musel Dominiq Strauss-Kahn okamžitě opustit post šéfa MMF. Francie tehdy potřebovala rychle zaplácnout místo svým kandidátem, jinak by ho dostala jiná země. I sáhla po své političce. A Lagardová věrně posloužila jako loutka. Dodnes je kritizovaná třeba za to, že na politickou objednávku nahrála Číně, když MMF přijal mezi rezervní měny čínský jüan, a to navzdory doporučení vlastních analytiků.

A po ekonomicky nevzdělaném politikovi se bude chtít, aby chápal a prováděl klíčově důležitou monetární politiku, ačkoliv nejspíš v plné míře nechápe dokonce ani její význam a možnosti. Hodně lidí se skutečně už teď bojí, že i v ECB bude Lagardová jen loutkou zavázanou politikům. Navíc bez pochopení souvislostí bude jako „centrální bankéř amatér“ asi daleko víc nakloněna dalšímu kolu kvantitativního uvolnění – tedy v podstatě „tisku peněz“ – než skutečný makroekonom. To je celé špatně. Bylo by daleko lepší, kdyby křeslo šéfa Komise získal Francouz a ECB ovládl prezident Bundesbanky Jens Weidmann. Ten má nezpochybnitelný odborný kredit a tisk peněz dlouhodobě kritizuje.

Sázka na další pumpování peněz do ekonomiky se líbí spekulantům. Už se neptají, zda záporné úrokové sazby budou ještě zápornější, ale kdy. A my se díky tomu nemusíme ptát, zda bydlení v eurozóně bude ještě dražší a nedostupnější, ale kdy. A díky nedostupnému bydlení se zase nemusíme ptát, zda budou socialistické nálady na ulicích a výzvy k vyvlastňování ještě agresívnější, ale kdy… Ne, dosavadní vedení EU a eurozóny nebylo dobré. Ale ne, to nové není lepší. Minimálně v případě centrální banky spíš naopak.

Mimochodem – nepřipomíná vám celá tahle evropská maškaráda něco? Mně ano. Připomíná mi naděje mnohých u nás, jak bude krásně na světě, až padne česká vláda. Fakt bude…? Lidé, kteří reptají na stávající politickou situaci, mají mé sympatie, protože na ni reptám taky. Ale současně vlna demonstrací ve mně vzbuzuje jistý druh obav.

Kdyby náhodou vláda padla – co dál? Pravděpodobně bude stejný premiér znovu dvakrát jmenován prezidentem. A pokud by se vládu nepodařilo sestavit, přijdou předčasné volby. A dál? Fakt to pak bude jiné…? Fakt ve volbách nezíská stejný premiér, proti kterému Letná protestovala, ještě víc procent? A neposílí ve stejných volbách ještě víc neomarxisté volající po vyvlastňování bytů? Nejsou tyhle demonstrace nejrychlejší zkratkou ke společné vládě oligarchů, neomarxistů a Greto-aktivistů? Není pro nás volba „evropských“ šéfů vlastně užitečným mementem?

Tedy vážně bych nikdy neřekla, že zrovna já (!) řeknu s povzdechem „zlatí komunisté!“ a že to bude nadsázka jen docela malá: Tento týden schválila vláda rozpočet na rok 2020. A je mi z něj celkem zle.

Stát chce opět hospodařit s deficitem. A nebude to drobeček. Bude to hned schodek 40 mld. Kč. Pikantní ovšem je, že sociální demokracie je nespokojená. Je nespokojená, protože schodek je jí malý – respektive chce výdaje ještě větší. A ještě pikantnější je, že naopak komunisté, kteří drží vládu nad vodou, komunisté, kteří ekonomiku matlali-patlali přes čtyřicet let do stavu, že jsme západní sousedy dosud za dalších třicet let nedohnali, chtějí deficit menší – maximálně 30 mld. Kč. Komunisté by tedy minimálně po stránce veřejných financí možná hospodařili s menším dluhem než populisté ve vládě, a ti zase jako celek hospodaří lépe, než by hospodařili samotní sociální demokraté. Nepochopitelné. Šílené.

Sociální demokraté sice nikde neřekli, že chtějí hlubší deficit, ale když ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová požaduje pro své ministerstvo dalších 11 miliard korun a ministr Hamáček žádá o další peníze pro policisty a hasiče, tak to jinak než hlubším deficitem nemůže skončit, čili jako by se stalo. Na navýšení platů policistů by jistě šlo najít peníze v jiných kapitolách a peníze přesunout, ale 11 miliard je tak moc, že se nikde bez hlubšího deficitu nenajdou.

Sociální demokraté, kteří jsou asi historicky nejzadluženější stranou, jakou jsme tu kdy měli, tak chtějí zadlužit i všechny ostatní. Jasně říkají, že jim nejde o rozpočet jako celek, ale jen o jejich ministerstva.

Ministryně financí Alena Schillerová reagovala velmi věcně. Prohlásila: „Budeme muset rozhodnout, co budou naše priority.” Vláda má prostě priorit moc a peněz málo. Na všechno peníze nebudou nikdy. Prioritami příštího rozpočtu bude opět zvýšení důchodů a platů učitelů. To je asi u levicové vlády pochopitelné a ČSSD to nebude měnit. (A nechť mi nikdo netvrdí, že vláda není levicová. Je. Ten, kdo zvyšuje přerozdělování, je levice, ať si říká, jak chce.) Navíc se počítá i s růstem výdajů ministerstva obrany. I to je pochopitelné vzhledem k politické situaci ve světě, na obranu dáváme opravdu málo a neplníme naše mezinárodní závazky. To ale stále neospravedlňuje deficit.

Kdyby stát počítal s poklesem ekonomiky, ještě by se tak nějak dal deficit pochopit. Třeba ne souhlasit, ale chápat ano. Jakmile ale vláda předpokládá další hospodářský růst, je deficit neakceptovatelný. A růst vláda skutečně čeká. A dokonce počítá s tím, že údajně bude mít příští rok příjmy vyšší o 93 mld. Kč. To je nemálo.

Jenže vláda pro příští rok počítá do rozpočtu i s penězi z EU, Norska a spol. ve výši 109 mld. Kč. A tady je háček. Nejsem si tak docela jistá, jaký bude další postup EU, pokud uvidí „nereakci“ českých úřadů na její poslední audit. Dá peníze? Nedá? Vláda bude možná muset hodně Bruselu poklonkovat, aby se na tyhle peníze mohla s určitostí spolehnout a neupadla v ještě větší nemilost jako třeba Viktor Orbán. Přece jen výsledky auditu byly… jak to říct? No, prostě nevypadaly pěkně, a šlo o peníze EU.

Problém veřejných financí přitom vůbec není na straně příjmů, ty jsou dostatečné, ale na straně výdajů. Ty jsou vysoké příliš. Vláda na krocení výdajů zcela rezignovala. Stát je moc velký a strká nos do věcí, do kterých mu nic není. Má mnoho agend, příliš úřadů, které nepotřebuje. Vezměte si, že za posledních 15 let přibylo 15 státních institucí! Mnohé instituce a úřady je třeba od základu škrtnout, ne jen přidusit.

Vláda ohlásila, že od ledna by měla na ministerstvech ubýt desetina míst. Polovina uspořených peněz na platy ze seškrtaných míst by se využila na odměny. To navenek zní dobře. Hned to vypadá, jak vláda šetří. Jenže k A chybí ještě doplnit B. Rozpočet totiž předpokládá, že by ve veřejné správě a službách v příštím roce měla přibýt téměř tisícovka nových míst. Neboli mělo by se přijmout víc lidí a obsadit víc pozic, než kolik by se mělo seškrtat! Jak je to možné? Často se prostě budou škrtat jen na papíře neobsazená místa. Jsou to jen hrátky s čísly a veřejným míněním. Jediné, co se nakonec počítá, je výsledek – a ten je stále mínus 40 mld. Kč. Tedy pokud se vláda ve svém odhadu strefí a nedopadne to hůř.

Snad nejhorší je, že sociální demokraté to s růstem výdajů myslí vážně, což v pondělí manifestovali tím, že při hlasování o rozpočtu se ve vládě zdrželi hlasování. Mnozí z nich si asi myslí, že po masových protestech proti premiérovi mají premiéra v hrsti a ten musí zpívat tak, jak mu řeknou. Člověk by mohl mít až pocit jakési rebelie ve vládě. Jenže když si vzpomenete na žalostných 3,9 % ČSSD při nedávných volbách do Evropského parlamentu, nechcete věřit, že má skomírající strana na rebelii odvahu.

Lidé na Letné sice křičeli, že chtějí změnu premiéra, ten jim však už před časem vzkázal, že nikdy neodstoupí. Demonstranti tak vlastně v konečném důsledku volali o pomoc ČSSD a žádali ji o konec podpory vlády. Ta ale i s 3,9 % neslyší a čeká na další propad preferencí. Má novou strategii: bude tak tlačit na výdaje, až se jí vrátí hlasy levicových voličů. Jenže sám premiér si tento týden postěžoval, že taková politika nefunguje – prohlásil, že čím více pumpuje lidem peníze, tím jsou nespokojenější.

Část sociálních demokratů ale nejspíš vůbec nechápe situaci. Po demonstracích se nejspíš opravdu cítí na koni a chtějí další funkce. Zábavné bylo třeba vyjádření bývalého místopředsedy strany Petra Dolínka, který prohlásil, že Alena Schillerová nezvládá řízení ministerstva financí a měla by resort předat do gesce ČSSD. To je tak absurdní, že to pochopilo i vedení strany a předseda ČSSD Hamáček situaci zachraňoval prohlášením, že šlo o nadsázku.

Tak nevím. Myslí si ČSSD, že by hlubší deficit pomohl ekonomice? Nebo se jen snaží zviditelnit? Nebo jen co nejvíce ublížit koaličnímu partnerovi? Nebo si nemyslí vůbec nic a jen plácá, co slina přinese na jazyk? Ať tak či onak, občané v tom jsou rukojmí. A není dobré být rukojmím ve věci, ve které by i komunisté (!) byli lepší hospodáři…

Čím dál víc vidím, že jsem tvorem devadesátých let: Zatímco třeba lidi z přelomu šedesátých a sedmdesátých let ovlivnila válka ve Vietnamu, a proto se přidali k Hippies, mě zase ovlivnil pád železné opony a ekonomická transformace.

To kvůli ní jsem začala studovat ekonomii. Tržní uvažování mám zažrané pod kůží. V jednu chvíli se už zdálo, že svobodu a trh nelze zastavit. Byl to krutý omyl. Svoboda i trh už narazily. Tedy aspoň v Německu a dalších západoevropských zemích to tak vypadá. Jenomže Německo udává směr celé EU. Tedy i nám.

Aniž by to některý z našich současných politiků hlasitě odsoudil, můžeme v Německu v přímém přenosu pozorovat příchod levicové katastrofy. Nejprve se začaly odhalovat sochy Karla Marxe, jako by bylo za co si téhle veskrze odpudivé persony vážit. A teď zase Němci přišli s tím, že začnou lidem vyvlastňovat jejich byty a domy.

Třicet let po pádu východoevropského socialismu jsou vlastnická práva znovu pošlapávána a my mlčíme podobně, jako když přicházel k moci Hitler. Snad v naději jako tehdy, že se nás to netýká. Tehdy ale bylo Německo od nás dost politicky „odděleno“, a přece se nás to týkalo zatraceně. Dneska jsme propojeni Evropskou unií a mnozí volají po ještě mnohem větší integraci.

Vývoj nabral na obrátkách, když v dubnu protestovaly tisíce Němců proti soukromým majitelům bytů a požadovaly kvůli vysokému nájemnému jejich vyvlastnění. Opravdu těch lidí nebylo málo. Dosud prý aktivisté už posbírali 80 tisíc podpisů a chtějí o vyvlastnění referendum. Neboli zase chce chudší většina okrást menšinu.

Aktivisté jsou přitom neskutečně neinformovaní a popletení. Odkazují se na to, že ceny nájmů v Německu prudce rostou. V tom mají pravdu. Podle agentury Bloomberg vzrostlo nájemné od roku 2008 v Mnichově o 61 % a Berlíně dokonce o 104 %. Jejich pomatenost ovšem spočívá v převrácení příčiny a následku.

Nájmy rostou ze dvou důvodů: Zaprvé centrální banka (v době růstu ekonomiky!) nepochopitelně ekonomiku „podporuje“ nulovými až zápornými úrokovými sazbami, což musí vést ke skupování bytů na hypotéky a zdražování bydlení. Zadruhé příval imigrantů není pokryt odpovídajícím stavěním obydlí pro ně, což musí vést k převisu poptávky nad nabídkou a zdražování bydlení. Neboli není to kapitalismus, co selhalo – jeho zákony fungují neomylně. Je to socialistické inženýrství – nesmyslné úroky a nesmyslná imigrace – co bydlení zdražilo. A popletení aktivisté si zjevně vážně myslí, že čím víc inženýrství, tím víc „opraví“ to, co to dosavadní pokonilo.

Když se už moc velká část ulice bouří, věc (občas) začnou řešit i vrcholní politici. Kancléřka Angela Merkelová tento týden pronesla větu, která aspiruje na to vstoupit jednou (v normálnější době) do učebnic ekonomie: „Potřebujeme soukromé investory, kteří ctí i celospolečenského ducha. Nejsem si jista, zda tomu tak v minulosti skutečně vždy bylo, z některých developerských staveb nadšená nejsem.“

Aha. Takže kolektivismus. Takže to, co jsme před třiceti lety vyhnali.

Wikipedie říká, že začátkem sedmdesátých let vstoupila Merkelová do východoněmeckého Svazu svobodné mládeže (Freie Deutsche Jugend, FDJ), který byl pod kontrolou vládnoucí Sjednocené socialistické strany Německa (SED), vyznávající komunistickou ideologii. Tím se to jaksi vysvětluje. Nejspíš jednou svazačka, navždy svazačka. Paní kancléřko: Investoři neinvestují kvůli duchu, už vůbec ne kolektivnímu, ale kvůli zisku. Když jim vezmete motivaci ziskem, už to bude socialismus, neboli přestane to fungovat.

Vskutku nevím, jak chce člověk, který nikdy nepodnikal, radit lidem, kteří podnikají. Za růst nájmů, obecně růst cen nemovitostí v Německu a vlastně v celé EU mohou centrální banky – nikoli trh. Mohou za to socialisté podobní paní kancléřce, kteří najmenovali do vedení ECB své kamarády hrající si na rádoby-ekonomy místo racionálních ekonomů. Racionální ekonom by nikdy nedovolil, aby byla hlavní úroková sazba eurozóny záporná, natož v době, kdy ekonomika roste. Nikdy by nepřipustil takovou nemravnost, aby při záporných úrokových sazbách věřitel platil dlužníkovi za to, že mu „smí“ půjčit!

Evropští socialisté vytlačili tržní principy ze hry. Záporná úroková sazba není slučitelná s kapitalismem. Možná je jen nerozumným chováním centrální banky, která napumpovala neskutečné množství peněz do ekonomiky ve vidině, že tím odvrátí všechny recese světa. Skutečný ekonom ale ví, že to nelze, že to vybublá jinde. Kde? Třeba ve vysokých nájmech. Tyhle peníze se totiž nevypařily. Odtekly do trhu nemovitostí a vytvořily na něm nehoráznou bublinu, kvůli které teď davy demonstrují a chtějí vyvlastňovat.

Situace začala být alarmující, když berlínská radnice vedená koalicí sociální demokracie, Levice a Zelených přišla s myšlenkou zastropovat na pět let nájemné. Už tahle zběsilá myšlenka ukazuje, jak jsou na radnici ekonomicky nevzdělaní. A já kdysi vážně věřila, že něco takového už nikdy nikdo nevymyslí. Stačilo si projít českým socialismem, abychom věděli, že nižší než tržní ceny automaticky vytváří nedostatek a černý trh.

V Berlíně přijde ke slovu šmelina. Někteří si to už uvědomují. Agentura Bloomberg tudíž píše, že „za neoprávněné zvýšení nájemného bude hrozit pokuta až půl milionu eur“. To celkem rychle Berlíňané zapomněli, jak utíkali přes zeď tam, kde ceny regulované nebyly.

Kdo a proč by stavěl byty, které budou za regulované a tedy za nízké nájemné? Motivace stavět se vytratí. Neboli taková regulace věc jen zhorší. Řešení? Jediné: Německo potřebuje skončit všechnu regulaci výstavby, přestat ubytovávat imigranty, zvýšit na dlouhodobý normál úrokové sazby. Udělat přesný opak toho, co dělá.

Zastropování nájmů je už jen krůček od oblíbené levicové myšlenky, že bydlení je prý právo. A že pokud má každý právo bydlet, pak kdo má velký byt, musí k sobě někoho nastěhovat. I my měli zkušenost s „nadměrnými metry“. V jednom bytě „přece“ v socialismu nemohou bydlet jen dva lidé, když jiní chtějí také bydlet! Každý má dnes přece v liberální demokracii „právo“ na všechno. I muž má v genderově rovné společnosti právo rodit děti jako žena. Tohle je začátek nové doktríny a majitelé bytů ponesou cejch kulaka.

Zdá se vám to přitažené za vlasy? A zpráva, že v Berlíně vyvlastnili první dům kvůli tomu, že ho majitel nerekonstruoval, se vám nezdá za vlasy přitažená? Město chátrající dům opraví a peníze následně bude chtít po majiteli. Pokud by nezaplatil, o dům přijde a nebydlící se dostanou k bydlení. „Progresivní levici“ se to zdá logické. Mně se z toho obrací žaludek.

ECHO24 píše snad ještě absurdnější zprávu: „Majitelé nemovitostí musejí nyní mimo jiné vyplňovat žádosti, pokud chtějí nechat své byty prázdné na dobu delší než tři měsíce.“ No je fakt, že se socialismem si Německo zahrává už nějaký čas, ale že bytová krize kvůli tomu nabobtná až tak rychle, jsem taky nečekala. (Tržní zákony evidentně fungují zcela bezchybně, když růst cen vyvolaly tak rychle.)  Příště bude následovat: „Soudruhu, zdá se nám, že si málo sečeš trávu a nám se tu šíří pýr. Budeme ti muset podle zákona znárodnit zahradu, protože se o ni nestaráš…“

Šíří se to jako lavina. Podobné nápady už zaznívají i od našich Pirátů. Smutné: Německo bylo v posledních sedmdesáti letech ekonomickým vzorem mnohých vlád. Z válkou zničené země vydupali blahobyt. A příliš mnoho blahobytu vedlo k jakési dekadenci celé společnosti. Jako by jim jedna zkušenost se socialismem nestačila. Už jen čekám, kdy se vrátí k Trabantu, který ovšem bude v rámci „pokroku“ elektrický a v rámci socialismu na čekací list. Nebo snad na čekačku nebyl…? Kdo ví? Dnešní liberální levice už zpochybňuje i historii, tak bůhví, jak to vlastně bylo…?

Když na podzim loňského roku vyšla první zpráva Národní rozpočtové rady, dostala od premiéra čočku. Prý je neseriózní a lidi jen straší. Za „ne zcela korektní“ ji označilo i ministerstvo financí.

Jeden by se skoro bál, kdy bude označena za fake-news, jak to tak dnes módně bývá s „jinými“ a nepohodlnými názory, že… Zpráva totiž nechválila, a to politici nemají rádi. Rada se nelekla. Tento týden vyšla nová zpráva Národní rozpočtové rady. Ani tu si vláda za rámeček nedá.

Zatímco v první zprávě Rada tvrdila, že v roce 2068 dosáhne dluh veřejných financí 230 % HDP, ve druhé je k vládě kapku milosrdnější a tvrdí, že dluh bude v roce 2069 činit „jen“ 222 % HDP. Za rozdílem čísel ovšem nestojí zlepšení vlády – stojí za ním jen to, že Rada využila aktualizované demografické projekce, která vyznívá pro český národ příznivěji. Čímž ovšem ty dobré zprávy konči: Dluh 222 % HDP nemají ani v Řecku! Takové číslo je naprosto katastrofální.

Řečeno jinak: Politici se z první zprávy nepoučili. Co by se poučovali? Jsou neomylní, všemu rozumí nejlíp. O tom ostatně svědčí prohlášení ministryně sociálních věcí Jany Maláčové z března: „Velkou reformu, která ze dne na den změní celý systém, nepotřebujeme. Také to v ČR neumíme dělat – koneckonců historie to potvrzuje. Co ale potřebujeme, je průběžná, kontinuální adaptace celého systému, protože naše společnost se mění.“

Zpráva Rozpočtové rady je však alarmující. Cituji: „České veřejné finance zůstávají i nadále dlouhodobě neudržitelné…“ Jeden by předpokládal, že proto taky vznikla důchodová komise, aby věc vyřešila. Jenže paní ministryně nevidí problém v trendu a neudržitelnosti důchodového systému, ale v tom, že lidem prý podle ní nejvíc chybí „pocit spravedlnosti“. Komise proto místo faktu, že bez akce máme skončit s horším rozvratem veřejných financí než Řecko, bude řešit hlavně gender. Krapet mimo mísu. Pštrosí hlava v písku. Hospodář podpalující své stavení pro tu trochu efektní podívané plné barevných jiskřiček.

Vláda Radu zjevně ignoruje. A jelikož paní ministryně evidentně nemá s dluhem problém, v dubnu prohlásila, že by se průměrná penze měla v roce 2021 zvýšit o 800 korun, aby dosáhla plánovaných 15 tisíc korun. Už dokonce ví, kde na to vezme. Půjdou na to prý peníze ze zavedení digitální daně a zvýšení některých spotřebních daní. Pěkné vzdušné zámky. Ani jednu slibovanou korunu vláda ještě nemá, ani neví, jestli mít bude, ale už je rozdává. ANO a ČSSD provádějí tu nejpopulističtější politiku, jakou jsme zatím kdy v ČR viděli.

Rada ukazuje, že česká populace stárne a bude hůř. Zatímco nyní činí podíl osob ve věku 65 a více let na celkové populaci 19 %, během příštích 50 let vzroste až k 30 %. Počet důchodců začne prudce růst zhruba za 15 let. Zatím připadají na člověka staršího 65 let tři pracující lidé, v roce 2059 to bude podle demografů něco málo přes 1,5 pracujícího. Neboli pracující budou muset platit na důchodce dvakrát víc než dnes. Výdaje na důchodový systém porostou nad únosnou mez. Systém potřebuje změnu nastavení, ne genderové pohádky. Hledat nové peníze v genderových teoriích je asi tak chytré jako jít sáňkovat na Václavák.

Rozpočtová rada dokazuje, že pro naši fiskální politiku je charakteristická takzvaná procyklická expanze: To znamená, že vláda nás (zbytečně) zadlužuje v době, kdy ekonomika roste. Stačí se podívat na poslední čísla o vývoji státního rozpočtu. Za prvních pět měsíců letošního roku má stát deficit rozpočtu -50,9 mld. Kč, vloni ve stejnou dobu to bylo jen -23,1 mld. Kč. Hlubší květnový deficit byl naposledy v roce 2012. A ekonomika dosud roste. Sice už mnohem pomaleji a dál brzdí, ale ještě roste. Neboli neměli bychom mít deficit žádný.

Předpokládám, že vládní politici budou opět Rozpočtovou radu kritizovat. Přijdou s tím, že její očekávání jsou nerealistická. Do jisté míry se s takovou námitkou souhlasit dá. Rada totiž dělá výhled na 50 let. A upřímně -tak daleko žádný prognostik nevidí. Vůbec si netroufnu říct, jak nás tou dobou ovlivní roboti nebo jestli tou dobou už nebudeme všichni mluvit čínsky. I demografická prognóza na tak dlouhou dobu stojí na vodě. Nikdo třeba neví, kolik migrantů přijde, ať už kvůli válečným konfliktům ve světě či suchu v Africe. Přesto je dobře, že zpráva vznikla. Zkrátka protahuje stávající trendy a ukazuje, kam bychom došli, kdyby…

Je jasné, že během dalších padesáti let systém nějak změněn bude. Že si to sám vynutí. Že tedy alarmující závěr zprávy nakonec naplněn nebude, protože ještě než k tomu stihneme dojít, narazíme a budeme muset na důchody někde vyštrachat víc peněz, nemají-li být důchodci bezdomovci. Taky je ale jasné, že čím dřív systém změníme, tím míň to bude bolet. Což je mezi řádky vlastně to hlavní poselství, které autoři zprávy přinášejí.

Politici se ovšem stále tváří, že ve funkci nejsou proto, aby něco dělali, ale proto, aby rozdávali koblihy. Pro důchodovou reformu zatím vláda udělala jen to, že vytvořila důchodovou komisi. Všechny další kroky budou nepopulární, proto je odkládá na jiné vlády. Jenže volby teď budou každý rok, a tak žádná reforma nebude. Neboli pak to bude bolet.

Tuhle jsem narazila na seznam rockových kapel nepohodlných před rokem 1989. V jednom sloupci jméno, ve druhém důvod. Argumenty bizarní, směšné, dnes nepochopitelné.

Tak třeba Black Sabbath byli prý zakázaní za náboženské tmářství. Američan Alice Cooper zase za vandalství. Na indexu byli i Sex Pistols; že se vysmívali kapitalismu i královně jim nepomohlo, prý propagovali násilí.

Dneska to působí legračně. Ovšem jen do chvíle, než narazíte na seznamy jiné. A přeci podobné. Samozvaní cenzoři – říkají si elfové – sepsali seznam takzvaných ruských trollů či jinak „závadných“ lidí. Rozumějme: lidí, kteří mají jiný názor. Logika stejná jako kdysi s kapelami: Tehdy byli britští Judas Priest zakázáni za „antikomunismus“. Dnes stačí říct, že odmítáte prosakování socialismu ze zbytku EU k nám, že euro by nás ekonomicky poškodilo, či že Juncker pije jak duha – a jste na seznamu za údajné „antievropanství“ či podporování Ruska. (Pravda, z práce se za to zatím nevyhazuje. Zato dřív zase neexistovaly sociální sítě, na kterých by po dotyčném strážci ideologie flusali.)

Někomu je hysterická snaha elfíků & spol. o dehonestaci daného člověka u pozadí; potkala jsem ale i takové, kteří to nesou o poznání hůř. Někteří lidé mají pocit, že v tomto ohledu už nemůže být hůř. Klííd, žádnou paniku, hůř být může! Mnohem hůř. Stačí se mrknout do USA.

V Americe došel boj mezi liberály a konzervativci tak daleko, že už existují i seznamy politicky nekorektních firem. Tedy těch, kteří nedávají ruce pryč od prezidenta Trumpa. Trumpa liberálové nenávidí a nejraději by ho anihilovali, přestože si ho většina demokraticky zvolila. A zrovna tak existují na oplátku i seznamy „liberálních“ firem, tedy totéž naruby.

Ale abychom si rozuměli, jsou seznamy a seznamy. Ne každý seznam musí být principiálně špatný. Existují i seznamy či rejstříky, které pomáhají. To jsou třeba seznamy spokojenosti zákazníků. Některé firmy se prostě chovají k zákazníkovi jako čuně a je jen v zájmu vyšší konkurence, aby se informace o jejich chování k zákazníkovi šířily.

Příklad? Tak třeba takový autoservis Invelt. Opakovaně nám v něm bylo řečeno, že mají právě báječnou slevovou akci, takže když budeme mít naše auto v servisu, dostaneme na zapůjčení jednoho konkrétního typu náhradního auta slevu 50 %. (Zní to logicky, když zaplatíte za servis desítky tisíc, dostanete nějaký bonus, tak co se divit.) Krátce před zavíračkou najednou telefon, že se oprava neplánovaně protahuje o několik dní. (No co se dá dělat.) Když jsme si o pár dnů později pro opravené auto došli, nestačili jsme se divit. Servis prohlásil, že sleva  na náhradní auto se „vlastně“ vztahuje jen na první den. Že nám to „zapomněli“ říct? Jejda, fakt? No co už, máme prostě smůlu, hehe.

Tentokrát se mohl smát Invelt. Kdyby existoval seznam firem opovrhujících svými zákazníky, do kterého by si každý klient, spokojený i nespokojený, mohl napsat komentář, možná by se smál zákazník. Takový seznam by pomohl k narovnání tržního prostředí. Ostatně podobné seznamy existují i jinde – třeba takový web ZnamyLekar.cz. Sice se takovému „ratingu z lidu“ nedá věřit na 100 %, ale přeci jen když je u jednoho doktora 250 pouze dobrých a u jiného 250 pouze negativních hodnocení, něco už to říká. Já bych možná napsala Inveltu mínus, ale Franta Vomáčka odvedle zase plus, takže nakonec s velkým množstvím hodnocení bychom se dostali k víceméně objektivním výsledkům. Možná takový web už existuje, jen ho neznám, každopádně s něčím takovým nemám problém, protože takový seznam by podporoval tržní mechanismus – klient by šel tam, kde čeká nejlepší služby.

Ovšem něco úplně jiného je to, co se rozmáhá v USA. Tam je nyní módní vytvářet seznam firem nikoli podle spokojenosti klienta, ale podle údajného politického přesvědčení firmy. Zákazníci jsou pak vybízeni, aby odešli ke konkurenci se „správným“ politickým názorem, a to od (ne)důvěry v elektrická auta až v (ne)používání plastových brček. Bez ohledu na to, že konkurence je třeba horší či dražší. A ekonomika najednou nesměřuje k optimu, netlačí vpřed ty ekonomicky nejlepší, nýbrž ty, kdo mají nejfádnější a nejvíc beznázorovou fasádu.

Možná si řeknete, že to je doménou jen Američanů. Ale ouha. Pomalu se totéž začíná rýsovat i v Evropě.  Krátce před volbami do Evropského parlamentu se po sociálních sítích šířil seznam „proevropských“ firem. Najednou nejde o to, zda firmu oceňují její zákazníci, zda má zisk, zda poctivě platí daně – ale o to, zda má „správný“ názor. A čekám, že tenhle fenomén bude bobtnat. (Ale neptejte se mě, jak může mít firma názor. Já rozeznávám jen mnoho individuálních názorů mnoha zaměstnanců nebo mnoha manažerů. Jen správný socialista věří, že společnost nebo lid si mohou jako jedno tělo něco myslet.)

Jenomže tohle je přesně ten důvod, proč socialismus nikdy nemůže fungovat. Socialismus neoptimalizuje, neposkytuje maximální možný užitek zákazníka. Neposouvá firmy a ekonomiku dopředu. Kašle na zákazníka, vyměňuje ekonomickou efektivitu za politickou filozofii a třídní boj. Proto principiálně nemůže vést k bohatství a musí vést k chudnutí relativně vůči ostatním.

A socialismus je na vzestupu. Vydává se úmyslně víc peněz za zboží, o kterém zákazníci vědí, že je horší a neekonomické, ale podporuje se tím nějaká politická víra. Dopředu tak nejde ta nejlepší firma, ale firma politicky nejkorektnější. A celá ekonomika jde dopředu pomaleji, dráž a méně kvalitně. To je osud všech slabomyslných socialistických experimentů, jako jsou kvóty na muže a ženy, předpisy na stejné platy a další.

Nemůže to skončit jinak, než že země založená na principu, že o peníze jde až v první řadě, poroste rychleji. V Číně se filozofie neřeší, protože čínská diktatura nedává svobodnému myšlení prostor. Soustředí se jen na efektivitu a prachy – proto roste Čína mnohem rychleji než Evropa. Je jen otázkou času, až si svými žabomyšími válkami liberálů a konzervativců a seznamy sice schopných, ale politicky nekorektních firem, svážeme ruce a velký diktátor nás spolkne jak malinu. A celá naše demokracie i se svými seznamy bude mít po žížalkách.

Pak budeme vzpomínat, jak dobře jsme se měli, když lidé ještě směli mít opačný názor a nebyly seznamy nepohodlných.

Volby do Evropského parlamentu jsou zdárně za námi. Žádný velký šok se nekonal. A přece mě jedna věc překvapila. Téměř všechny strany tvrdí, že prý je EU třeba změnit.

A hlavně: neříkají to jen otevřeně euroskeptické strany. (Ty totiž rovnou tvrdí, že z EU je třeba odejít.) O změně EU mluví spíš ti, kteří projektu věří. Nepamatuji si, že by nějaká strana tvrdila, že je EU zcela perfektní – ačkoliv se třeba i její zástupci v minulosti aktivně na podobě EU sami podíleli.

Jako by někteří zástupci ČR byli v EP už poněkolikáté a stále dokola chtěli EU reformovat. Jenomže skutek utek´. Roky řečí o reformě a nic. Jestlipak to náhodou nebude tím, že některé projekty jsou prostě z podstaty nereformovatelné? Vezměme si takový SSSR. Když přišel Gorbačov s řečmi o „reformě“ a perestrojce, výsledek byl jediný: Než něco stačil rádoby-zreformovat, impérium se mu začalo pod rukama rozpadat.

Minulý týden vyšel v The Guardian článek o tom, že ve čtrnácti zemích EU vznikl průzkum na téma, jak lidé vidí budoucnost EU. Po jeho přečtení se mi právě tenhle osud vybavil. Nepovede náhodou neschopnost reformovat nereformovatelné jednou až ke konci EU?

Průzkum totiž říká, že víc než polovina lidí připouští, že do 20 lety se EU rozpadne. (Doslovně: v průzkumu označili rozpad EU jako realistickou možnost. Tedy ne že by si to mysleli či chtěli, ale připouští to jako možné.) Konkrétně to říkají lidé ve Francii, Německu, Itálii, Nizozemí, Rakousku, Slovensku, Rumunsku, Řecku, ČR a v Polsku.

Největší nedůvěra v dlouhodobé přežití EU je přitom podle průzkumu na Slovensku, ve Francii a v Rumunsku. Nelze tedy říct, že nedůvěra plyne jen z východu nebo chudých zemí. Nedůvěra je vidět napříč EU.

Umíte si ale představit EU bez Francie? Takový spolek přestává dávat smysl. Zato s takovou představou logicky roste význam V4. Dokonce s takovou představou dává smysl i to, že se spolek časem spojením s Rakouskem rozroste na V5. Nálady v Rakousku i u nás jsou totiž v mnoha ohledech podobné. Respektive rozhodně podobnější, než třeba u nás a ve Švédsku…

Naopak největší důvěra v budoucnost EU vládne ve Španělsku, Dánsku a Švédsku. Opět tedy nelze mluvit o jednom křídle. Důvěra je vidět v ostrůvcích na severu i na jihu. Nejsem si jistá, zda to je dobrá zpráva. Svým způsobem mi to připomíná pohled na Bosnu. I v Bosně bylo mnoho ostrůvků různých národností a náboženství – a nic dobrého to nepřineslo. Někdy je přínosné, když existuje ostrá dělící linie.

V každém případě průzkum mezi lidmi ukazuje, že enormní tlak francouzského prezidenta Macrona a německé kancléřky Merkelové na rychlou a hlubokou integraci EU nepřináší slibované plody. Voliči blahem nechrochtají. To se odrazilo i v tom, že strana A. Merkelové utrpěla v Německu nejslabší vítězství v dějinách voleb do Europarlamentu. Lid její nadšení pro integraci nesdílí. Podobně ve Francii, kde prezident získal méně hlasů než ti, kteří brojí proti EU.

Čím to, že lidé v projekt EU zas až tak pevně nevěří a politici ano? Anebo že se politici aspoň tváří, že věří?

Lidé možná znají historii. Možná vědí, že v Evropě bylo mnoho říší, které si myslely, že budou věčné. Mnoho spolků, mnoho aliancí. A žádná netrvala z pohledu dějin dlouho. Nejúspěšnější byli Římané. A i jejich říše skončila. Technicky vzato by se tak možná za „nejtrvalejší impérium“ dala považovat sféra vlivu Vatikánu…

I Sovětský svaz tu měl být na věčné časy. A v jednu chvíli to tak skutečně i vypadalo. Vyhrál Druhou světovou válku, dobyl poloviny Evropy, jako první poslal člověka do vesmíru, zavařil svým zbrojením hlavu největší ekonomice světa… a přesto tu byl jen 68 let. EU tohle nezažila, snad jen z Evropy ukousla větší díl. Tak proč by tu měla být déle?

Jen tak mezi námi, otázkou vlastně je, kdy datovat vznik EU. Oficiálně bychom jej měli datovat k 1. listopadu 1993, v tom případě existuje už skoro 26 let. Pokud se na věc podíváme z většího nadhledu, za zárodek můžeme považovat už rok 1951, kdy vzniklo Evropské společenství uhlí a oceli. To tehdy začíná evropská integrace. Pak by to ale znamenalo, že „EU“ v nějaké podobě už existuje právě 68 stejně jako Sovětský svaz. Jako kdyby baj-oko 70 let nějakého projektu přinášelo mezi Evropany pocit, že už to stačí. Výsledek do voleb do Evropského parlamentu přitom ukázal, že lidí, kteří chtějí EU buď opustit, nebo ji nějak pozměnit, přibývá.

Můj manžel má často veřejné přednášky a na nich frekventovaně od posluchačů slyší, že se lidé bojí, že v Evropě už nebyla dlouho válka. Tak dlouho, že podle nich prý roste pravděpodobnost, že musí přijít. Připouštím, že jistou logiku to má – ale kde by se ta válka vzala? Umíte si dnešní zhýčkanou mladou generaci představit, jak běží vedle tanku a dělá si selfíčka? Nevěřím! (Zato připouštím, že možný je konflikt lokální občanský, zejména na území Makedonie či Kosova, ale nevěřím na konflikt na celém území EU.) Přesto zmiňovaný průzkum potvrdil, že si to myslí opravdu hodně lidí, a to nejen u nás. Nejvíc se války mezi evropskými národy bojí Francouzi a Poláci, tam se výsledky pohybují kolem třetiny.

Leckdo tvrdí, že fakt, že válka tu už nebyla přes 70 let, je zásluha EU. (Fakt tu nebyla? A co Balkán? Byla válka v Jugoslávii málo krvavá, že jí tolik lidí zapomene zmínit? Nebyly tam koncentráky?) (A Ukrajina neleží v Evropě?) V každém případě to, že se lidé bojí války, neznamená, že by si ji snad přáli. Zrovna tak to, že připouští rozpad EU, ještě neznamená, že stejné procento lidí by si ho přálo. Jenomže – ačkoliv si většina lidí rozpad EU nepřeje, na rozdíl od reality odtržených politiků si ho umí logicky „dopočítat“.

Průzkum ukázal, že 92 % lidí si myslí, že by na rozpadu EU prodělali. Těchto 92 % lze nejspíš víceméně ztotožnit s těmi, kdo si jej nepřejí. Tihle lidé pozitivně vnímají možnost volného pohybu osob, kapitálu a další věci. A i přesto mnozí z nich nejsou nadšeni snahou Německa či Francie přistupovat k EU skoro jako ke svému protektorátu. To bylo opět vidět po volbách: E. Macron i A. Merkelová dosáhli slabých výsledků, přesto už diskutovali o tom, koho udělají šéfem Evropské komise. Skuteční vítězové voleb v jiných zemích byli jen pátým kolem u vozu, přehlížení a nálepkovaní jako nacionalisté nebo populisté. Tak se dělá demokratická integrace…?

Takže když to tak vezmu kolem a kolem, zdá se mi, že směřujeme plnou parou k takovému druhu integrace, která by potenciálně mohla EU rozložit. A to i přesto, že většina lidí si to nepřeje.

Tohle se těžko okecá: Dluhy domácností u bank a družstevních záložen koncem roku 2018 činily 1,65 bilionu korun. Meziročně tak vyskočily skoro o 8 %.

Jenže lidé si nepůjčují jen u bank. Jsou tu i mimobankovní půjčky. Když se podíváme do Bankovního a Nebankovního registru klientských informací, zjistíme, že dluh domácností činil 2,32 bilionu a rostl o 8,3 %. Jinými slovy: Dluh domácností roste rychleji než mzdy.

Nelichotivě působí i průměrný dluh na hlavu: Všichni včetně nemluvňat dlužíme téměř 218 tisíc Kč.

Stejné nelichotivosti ostatně tvrdí i data Českého statistického úřadu. Ta ukazují, že počátkem roku míra úspor mírně klesla. To je ovšem v zemi bez důchodové reformy docela průšvih: Domácnostem totiž sice rostou příjmy, současně jim ale také rostou výdaje, a to ještě rychleji. Takže si vypomáhají rostoucím zadlužením. Člověk by skoro čekal, že čím vyšší příjmy lidé budou mít, tím lépe se jim bude dařit splácet dluhy, které si v horších časech nasekali. Ale ne. Je to přesně obráceně. Čím vyšší příjmy máme, tím menší úspory, ale vyšší dluhy!

Konkrétně? Průměrná česká domácnost každý měsíc vydá na splácení půjček něco málo přes sedm a půl tisíce. To je ovšem skoro čtvrtina průměrného hrubého platu v zemi. Toho průměrného platu, na který v realitě zhruba dvě třetiny lidí nedosáhnou. Přeloženo do češtiny: Hodně lidí sice vůbec nevydělává málo, a přesto má koncem měsíce problém s penězi vyjít.

Za tímhle vysokým a stále rostoucím zadlužením stojí hlavě hypotéky. Ceny nemovitostí v posledních letech rychle rostou a mnoho lidí se se splátkami dostalo až na dřeň svých možností. Zatím jim to v zásadě vychází: Míra nezaměstnanosti několik let klesá a průměrná mzda v ekonomice roste, takže mnozí dlužníci vycházejí sice s odřenýma ušima, ale přece. Zatím.

Zatím je nám coby spotřebitelům stále hej. Průmyslové podniky sice už mnoho měsíců jasně cítí hospodářské ochlazení, statistici a ekonomové také už měsíce registrují zpomalování české ekonomiky, vláda bojující se stále většími problémy s naplňováním rozpočtu jakbysmet, jenomže v tomto ohledu podniky vždy předbíhají pocity domácností, které reagují s mnohaměsíčním zpožděním. Takže třeba zatímco v roce 2013 byla průměrná míra nezaměstnanosti podle Úřadu práce 7,7 %, vloni to bylo jen 3,2 %. V roce 2013 byla průměrná mzda těsně nad 25 000, vloni se už blížila 32 000 Kč. A úrokové sazby byly v posledních letech nízké. Aby se tedy domácnosti necítily dobře, ačkoliv tempo HDP klesá. A logicky když se domácnosti cítí dobře, i objem nesplácených úvěrů klesá (loni činil „jen“ 34 miliard Kč).

Jenže už jsme si sami odpověděli, proč tenhle jejich dobrý pocit nemůže trvat donekonečna: Data už prokázala obrat v ekonomice. Trvá už zhruba půl roku. Průmyslová produkce v březnu (poslední známá data) už reálně meziročně vzrostla jen o 0,1 %. Evropou se totiž šíří nákaza zejména z automobilového průmyslu, což je pro ČR založenou na automobilkách celkem nemilé. A protože podniková sféra už obrat v situaci dávno chápe, její dluh roste výrazně pomaleji než dluh domácností.

Naproti tomu domácnosti si v mnoha případech stále ještě sedí na vedení a mají pocit, že eden nikdy neskončí. Není se jim co divit – na papíře to zní krásně: Počet uchazečů o jedno volné místo poklesl na 0,6 člověka, přičemž průměr od roku 1999 činí 8,7. Neboli stávající situace na trhu práce je naprosto nenormální. Stejně jako je nenormální růst mezd. Zatímco koncem roku 2018 rostly mzdy o 8,2 %, průměr od roku 1999 je 5,4 %. To všechno se sice dá číst tak, že trh práce je na tom dobře, ale také se to dá číst tak, že čísla vlastně dokumentují neudržitelnost situace. A skutečně situace na trhu práce se sice velmi nenápadně, ale přesto zhoršuje třeba v tom, že většina volných míst je aktuálně určená jen pro cizince, takže jsou jen na papíře!

Podobně jako české domácnosti se však chová celá planeta. Zatímco (někteří aktivističtí) středoškoláci bijí na poplach kvůli údajné klimatické krizi, (všichni) ekonomové by měli bít na poplach kvůli zjevné předluženosti. Podle Institutu mezinárodních financí se globální dluh v roce 2011 pohyboval kolem 200 bilionů dolarů, vloni už byl kolem 240 bilionů dolarů. To je nárůst o 20 % za 7 let. Kapku nepoměr.

Někdo může říct, že za tu dobu světová ekonomika také vzrostla. Fajn. Můžeme tedy dluh měřit ke globálnímu HDP. Takže zatímco v roce 2011 činil dluh zhruba 300 % globálního HDP, dnes je kolem 320 % HDP. Lepší? O moc ne. Všichni dlužíme příliš. Domácnosti jen následují vlády. A nehorázný dluh mají i některé nadnárodní korporace. Vážně si někdo myslí, že dluh k HDP může růst donekonečna? Že řecky nenarazí?

Pokud se rozběhne obchodní válka mezi USA a Čínou – a nyní se zdá, že se rozběhne – globální ekonomika ještě víc zbrzdí svůj už tak brzdící růst. Dluhy tak porostou mnohem rychleji než HDP. Co až jednoho dne lidé nebudou ochotni vládám tolik půjčovat a do bank ukládat tolik peněz? Co až banky pak najednou nebudou tolik úvěrovat? Co až nebude možné vytloukat dluh dluhem? Život na dluh má své meze. Lidi, neblbněte, na útraty za srandičky je nutné si nejprve vydělat.  Ne nejdřív utrácet, pak vydělávat.