Category Archives: Uncategorized

Inflace se probouzí pomalu a jistě

Na tomto místě jsem opakovaně mluvila poněkud netradičním tónem o inflaci. Mnohokrát jsem tu v posledních letech říkala, že bezprecedentní politika světových centrálních bank musí zákonitě vést k inflaci.

Akorát to centrální banky odmítají vidět, protože jsou infikované takzvanou moderní monetární teorií, tedy čím dál populárnější, ale dosud v praxi neprověřenou doktrínou, která je tvrdě v rozporu s klasickými základy ekonomie. Říkala jsem tu také, že tato inflace je už skutečně v ekonomice ve vysoké míře přítomná, ale nikoliv jako takzvaná spotřebitelská inflace, ale jako inflace cen cenných papírů či realit, a proto ji státní instituce vesele ignorují, protože v jejich statistikách nefiguruje.

Teď je však pomalu načase začít psát novou kapitolu tohoto příběhu. A to na obou stranách Atlantiku. Nutno říci, že spotřebitelská inflace v hlavních ekonomikách stále zůstává dosti nízká. Co se ale mění, to je její trend. Už to třeba v eurozóně není o deflaci a o očekávání dalšího poklesu cen. Už to je naopak o tom, že samotné firmy a spotřebitelé očekávají naopak růst cen. Minulý týden byla zveřejněna zpráva, že očekávání spotřebitelské inflace v eurozóně v únoru podle Evropské komise roste z 15,4 bodu za leden na 15,7 bodu.

Můžeme to ostatně vidět i v praktickém obchodním životě kolem sebe – stále častěji se v obchodních smlouvách i v našich končinách objevuje něco, co bylo v uplynulých letech již zapomenuté, totiž takzvané inflační doložky (mnoho lidí z praxe mladších třiceti let už dneska dokonce ani neví, co to inflační doložky, téměř automatické v 90. letech, vlastně byly!)

To ale zdaleka není všechno. Ekonom vidí i mnohem subtilnější varovné známky téhož. Hlavní ekonom Evropské centrální banky (ECB) Philip Lane minulý týden prohlásil, že „ECB pozorně sleduje nárůst nominálních výnosů dlouhodobých dluhopisů, primárně se ale soustředí na dva ukazatele: Křivku bezrizikové výnosové míry v eurozóně a výnosovou křivku státních dluhopisů s převážením podle HDP“. Tato věta působí poměrně komplikovaně, ale pojďme si ji přeložit, s inflací totiž velmi souvisí.

Jde o to, že ECB dosud chrlila a chrlí víceméně nekryté nové peníze do oběhu, a dělá to krom jiného tak, že od komerčních bank vykupuje zejména státní dluhopisy evropských zemí. Za ně platí novými eury, která naskakují do bilancí těchto komerčních bank. Dochází tak v podstatě k částečné monetizaci státních evropských dluhů. Co až do začátku milénia bylo naprosté tabu, se dneska děje záměrně, plánovaně a ve velkém prostě proto, že se změnila ideologie a eurozóna se začala upínat k socialismu.

Až dosud se ECB dařil její záměr: totiž udržovat umělou, falešnou poptávkou ceny státních dluhopisů předlužených zemí vysoko, neboli jejich výnosy nízko. Neboli zadlužené státy mohly platit ze svého dluhu jen nízké úroky.

Teď se ale ECB její záměr už dařit přestává, protože ačkoliv dluhopisy dál vykupuje, jejich cena přesto začíná klesat a výnosy neboli úroky ze státního dluhu začínají růst. Předlužené země tak najednou mají – dosud jen mírný – problém s financováním svých gigantických dluhů. ECB se to snaží prostřednictvím výroků svého hlavního ekonoma bagatelizovat tvrzením, že to jí může být jedno, protože na „skutečných“ úrocích vlastně vůbec nezáleží, záleží na „fiktivních“ bezrizikových úrocích, anebo na takových a makových úrocích. Zkrátka vždycky to nějak zašmodrcháme, abychom si našli ukazatel, který opticky vypadá pěkně, a tím se pochlubíme.

Jenomže pokud ECB chrlí do oběhu další a další peníze a ono to sice pomalu, ale jistě, přestává fungovat, kde asi tyhle peníze zůstávají? Co se v ekonomice změnilo? To je ta otázka! A odpověď zní, že je tento pyramidový systém stále těžší držet v chodu a peníze začínají prosakovat i jinam, než „jen“ do cen cenných papírů. Jak už jsem řekla, jedná se přitom o globálnější jev. Totéž, totiž nárůst výnosů (tedy „úročení“), se začíná objevovat i u delších splatností u vládních amerických dluhopisů.

Abychom ale zůstali ve správném měřítku, opět musím zdůraznit, že zatím nejde o žádné okamžité nebezpečí, spíš jde o obrat trendu, který může nabíhat i pár let. I to je však důležité mít na paměti pro další roky: Inflace poroste. Bydlení tedy bude stále nedostupnější. Cenné papíry stále přehřátější. A pomalinku se to časem začne projevovat i ve zboží a službách. A problém to bude zejména v zemích, kde vyšší inflace bude doprovázena hospodářským útlumem. Ekonomie totiž – a to dokonce ani ta „klasická“, tedy ta prověřená a funkční – nezná snadné a bezbolestné řešení na souběh mizerného růstu a inflace. Kupodivu necítím vůbec žádné potěšení z věty: Já to říkala, že tisk peněz je zatraceně špatně.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

EU zrušila právní státy

Svou dluhovou krizi se Evropa hned na počátku rozhodla řešit vznikem dočasných institucí s názvem Evropský nástroj finanční stability (EFSF) a Evropský mechanismus finanční stabilizace (EFSM).

Jakmile se ukázalo, že krize bude chronická a potrvá léta, vyměnila Evropská unie EFSM za ESM – Evropský stabilizační mechanismus (European Stability Mechanism). To je záchranný fond finanční pomoci pro země platící eurem. ESM začal fungovat k 15. říjnu 2012. Jenomže – ESM přinášel hned od svého vzniku politické problémy.

Na Slovensku kvůli němu padla vláda a v ČR odmítal prezident podepsat změnu Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU), která vznik ESM umožnila. Zatímco Senát ČR odsouhlasil ratifikaci v dubnu 2012 a Poslanecká sněmovna v červnu 2012, prezidentský podpis musel čekat na nového prezidenta až do dubna 2013.

Pozor, důležité upozornění: Tento fond má sloužit na záchranu zemí platících eurem – ovšem za jeho peníze ručí všechny země EU! Tedy i my bez eura. Bude-li se nějaká země chovat nezodpovědně, my její dluhy zaplatíme také a nemůžeme se proti tomu jakkoli bránit.

ESM vznikl na záchranu bankrotujících států. V roce 2020 měl kapitál v hodnotě 80 mld. eur a k tomu se ještě vlády zavázaly poskytnout v případě potřeby fondu dalších 622 mld. eur. Kumulovaná palebná síla fondu tak činí 702 mld. eur.

Myšlenkou fondu je, že jako právnická osoba s aktivy v hodnotě 80 mld. eur si může na trhu levně půjčovat a peníze obratem poslat té které bankrotující vládě. Tím byl obejit právní problém: Jednotlivé vlády by si totiž neměly vzájemně půjčovat za účelem vyhnutí se bankrotu, protože ve prospěch cizí země ohrožují svou zemi a riskují ve prospěch cizích občanů peníze vlastních občanů.

Fintou fondu je, že na rozdíl od vlád může přímo vykupovat státní dluh bankrotující země. Může tedy nakoupit i to, co by nikdo střízlivý nikdy nenakoupil. Jinými slovy, ESM je trojský kůň, který v případě potřeby umožní monetizovat státní dluh. A to je pochopitelně po desetiletí zakázaná praktika. Teď ji ovšem EU „elegantně“ obešla.

Postupem času, jak se různí evropští politici nechávali slyšet, že další krize Evropě nehrozí, začali mnozí přemýšlet nad tím, že fond ESM se už překonal. Proto byla v létě 2019 dohodnuta jeho reforma. Modernizovaný fond by měl mít ještě víc pravomocí při záchraně předlužených vlád!

No – a pak, tedy v době, kdy tolik sílily hlasy, že „další krize přeci nehrozí“, přišel rok 2020. Kdo by to byl čekal…? (V realitě měl takový průšvih čekat každý.)

Proč je dobré vědět, že v EU existuje fond, který účelově obchází právo? Protože právní stát je takový stát, který ctí své vlastní zákony. EU sice technicky vzato vlastní pravidla dodržuje, ale jejich duch obchází. Je tedy naivní spoléhat na to, že zákon je pro stát nepřekročitelný.

A zákon je tím snadněji pro stát překročitelný, čím víc vyděsí své vlastní občany a čím silnější záminku si uměle vyrobí, proč vlastní zákon nedodržovat. Covid takovou záminku pro hokej s veřejnými penězi poskytnul dokonale.

Poslanecká sněmovna schválila pro letošní rok navýšení schodku státního rozpočtu z 320 miliard korun na půl bilionu. „Je to novela, která rozhodne, jestli vyjdeme z krize silní, nebo zvolíme cestu krachu, chudoby a nejistoty. Potřebujeme dát do ekonomiky peníze,“ burcovala ještě před hlasováním ministryně financí Alena Schillerová.

Paní ministryně má v jedné věci pravdu: Je to novela, která rozhodne, jestli vyjdeme z krize silní, nebo zvolíme cestu krachu, chudoby a nejistoty. Jenom je to přesně opačně. Nezadlužit se znamená zůstat silní. Zadlužit se znamená cestu budoucí chudoby.  Reakce většiny vlád světa na koronavirus byla v oblasti veřejných financí podobná: Výsledkem je ohromný nárůst globální dluhu, ať už ho počítáme jakoukoli metodikou.

MMF původně počítal s tím, že globální dluh vyskočí v roce 2020 z 83,5 % globálního hrubého domácího produktu (HDP) v roce 2019 na 84 %. Nicméně koronavirus utrhl vládní výdaje ze řetězu. Globální veřejný dluh na konci loňského roku dosáhl 97,6 % hrubého domácího produktu. Vlády v boji s covid-19 utratily 301 bilionů Kč. MMF přitom očekává, že koncem roku 2021 bude dluh už na 99,5 % HDP. To je extrémně nezdravý trend. Planeta se blíží svému předlužení. Už to není jen problém pár států.

ČR má nyní sice stále ještě dobrý rating, nicméně už i vládní data počítají s tím, že kdyby vyskočily úrokové sazby, hrozí v roce 2023, že budeme místo loňských 40 mld. Kč vydávat ročně na dluhovou službu přes 74 mld. Kč. To jsou peníze, které bychom mohli věnovat každý rok na výstavbu dálnic, které jsou u nás katastrofální. Místo toho jimi budeme krmit spekulanty. Ale nedost na tom.

Problémem do budoucna je, že vedení EU zneužilo situaci, kdy lidé propadli panice, a pod rouškou pandemie prosadilo plán Next Generation EU, jehož součástí jsou společné dluhy členských zemí EU a jednou i společné daně. Vedení EU se tak podařilo prosadit to, o čem se dlouho mluvilo a nikdo neměl odvahu a sílu to realizovat. To právě takhle se obchází vůle jednotlivých národních států.

ČR tak na sebe do budoucna přebírá riziko splácení cizích dluhů, které navíc nejsou určené na skutečný boj s koronavirem, jak se tvrdí, ale na prosazení zelených cílů a zabránění dalšímu „brexitu“.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Dlužníci si dělají z věřitelů šprťouchlata

Evropská komise na podzim roku 2018 bojovala s Itálií kvůli rozpočtu. Zdál se jí až moc schodkový. Itálie sice nakonec rozpočet mírně upravila, ale i tak byl deficit značný.

Mezi Bruselem a Římem tak došlo k celkem velké roztržce.

Brusel vyhrožoval pokutou. Řím zase vyhrožoval, že by Itálie mohla opustit eurozónu. Navíc celkem správně poukazoval na to, že v pozadí roztržky nestojí rozpočet, ale protiimigrační politika Říma, která se lišila od přístupu Paříže i Bruselu. Brusel proto netlačil za rozpočet na Paříž, ačkoli její deficit k HDP byl ještě hlubší než u Říma. Ukázalo se tedy, že „dohledová“ instituce nesleduje ani tak moc rozpočet a fiskální disciplínu, ale spíš to, jak moc ta která země politicky zlobí.

O rok později, v roce 2019, se situace opakovala. V listopadu 2019 Evropská komise varovala, že návrhy rozpočtů Itálie a Francie riskují porušení pravidel EU o dluhu a snižování deficitů.[1] Tentokrát byla však situace o to horší, že zemí, které mohou porušit pravidla, bylo víc a bylo mezi nimi i Slovensko. Evropská komise proto tentokrát nejednala tak akčně jako v roce 2018, kdy šla proti italské vládě.

A jestli dohledový orgán nezvládl ošéfovat přílišný dluh, je celkem jasné, že by nezvládl ukočírovat ani inflaci. Teď narážím na myšlenku, se kterou mimochodem taky leckdo přišel, totiž že by inflace „požrala“ dluh.

Tato myšlenka není ničím novým ani převratným. I to už tu bylo. Bohužel hyperinflace, která měla požrat dluhy, přišla do meziválečného Německa a možná, že právě ona měla velký podíl na tom, že se k moci dostal Hitler.

Není náhodou, že se klíčové centrální banky světa snaží držet meziroční spotřebitelskou inflaci těsně pod 2 %. Vysoká inflace sice ekonomiku zbaví dopadů předlužení, ale vytvoří zase jiné problémy. Bojovat s vysokou inflací není vůbec snadné! Inflace určitě není dobrým řešením.

Dnes už je zřejmé, že se zadlužování v Evropě stalo chronickým problémem. Po krizi v roce 2020 se žádný dluh nejeví jako „dost velký“ a politici, a dokonce i velká část ekonomů se tváří, jako by dluh byl jen číslem a nemusel se platit.

To, že země mající dluh nad 60 % HDP by měly usilovat o jeho snížení pod tuto hladinu, sice všichni vědí, ale nikdo nedbá.

Pro klasického ekonoma připadá v úvahu jen jediné řešení zadlužení: rozpočtová disciplína. To je však přesně to, co Evropa odmítá. A protože přemíra dluhů je kořenem toho, proč jsou dnes tak bizarně nízké úrokové sazby, a ty jsou zase důvodem, proč je dnes tak těžké rozumně spravovat své peníze, nelze očekávat, že by se situace v dohledné době zlepšila.

Nemá smysl popírat realitu a nalhávat si, že tyto dluhy může Evropa ustát. Dluhová krize se vrátí. A s ní se ještě zhorší podmínky pro ukládání peněz.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

[1] https://www.reuters.com/article/us-eurozone-budgets-commission/eu-worried-about-france-and-italys-budgets-but-doesnt-ask-for-changes-idUSKBN1XU1CF

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Pojďme okrást střadatele

Problémem Evropy – a to Evropy v širším slova smyslu než jen eurozóny – není euro jako takové. Euro není prvoplánově chybným projektem. Problémem je měnová politika v eurozóně.

Problémem je to, že euro přijaly i země, které ho přijímat neměly, protože se do eurozóny hnaly nikoli z racionálních, nýbrž z prestižních a politických důvodů.

To, že euro přijaly země, které ho přijímat neměly, jako typicky Řecko, Portugalsko či Itálie, pak vedlo k tomu, že tyto země začaly mít díky spojení krize plus euro problémy. A politická samolibost pak zase vedla k tomu, že eurozóna odmítla tyto země z eurozóny pustit či vyhodit a začala je za každou cenu zachraňovat.

Tyto slabší země se sice podařilo v eurozóně udržet, ale za cenu toho, že náklady na toto udržení platí občané Evropy v záporných či extrémně nízkých úrokových sazbách.

My sice součástí eurozóny nejsme, ale týká se nás to skoro jako bychom byli. Kvůli ekonomické propojenosti si totiž u nás nemůžeme dovolit provádět měnovou politiku diametrálně odlišnou od té v eurozóně. Vlastně můžeme říct, že neblahé spojení krize plus euro kvůli geografické blízkosti eurozóny podstatně zhoršilo podmínky pro investování i u nás.

Nová válka Severu proti Jihu je v plném proudu. Nestřílí se v ní, ale mentálně jsou v ní lidé rozděleni skoro stejně jako kdysi. A vede se v Evropě. Dluhová krize totiž odkryla, že Evropa není rozdělena jen ekonomicky, ale právě i mentálně.

Jih Evropy má docela jiné priority než sever. Sever má pocit, že Jih si jen užívá života, zatímco on musí pracovat a šetřit. Přístup k šetření a splácení dluhů je prostě na Severu a Jihu dlouhodobě dost odlišný. Výsledkem je, že se cítí ukřivděni oba – Sever i Jih. Německo pomohlo Řecku a necítí vděk. Místo vděku malují někteří Řekové kancléřku Merkelovou jako karikaturu nového „vůdce“ Evropy v negativním slova smyslu.

To se začalo projevovat i v myšlení politiků a ekonomů. V létě roku 2015 se nechal populární francouzský levicový ekonom Thomas Piketty slyšet v německém deníku Die Zeit, že Německo nikdy neplatilo dluhy, a že tedy nemá žádné právo nyní školit Řecko, co by mělo dělat, aby dluhy splatilo. Tvrdí, že Německu byly odpouštěny dluhy z první i druhé světové války, a dokonce i z války prusko-francouzské (1870–1871). Připomíná dluhovou smlouvu z Londýna z roku 1953, v níž bylo 60 % německého zahraničního dluhu škrtnuto a zbytek restrukturalizován.

Levicový Piketty tvrdí, že prý existují čtyři řešení, jak se zbavit velkého dluhu: Zaprvé dodržovat sto let přísnou fiskální disciplínu a postupně splácet věřitelům, čímž ekonomika podváže svůj růst a poroste zbytečně pomalu. Nebo zadruhé bude uměle vytvořena inflace, která dluh požere. Nebo zatřetí vznikne zvláštní daň pro bohaté, která dluhy splatí. Anebo začtvrté se řecký dluh škrtne. Piketty na základě těchto „argumentů“ navrhl, aby se v Evropě konala konference, na níž bude dluh předlužených zemí škrtnut.

Ponechme stranou, že je to čistě účelová a nerozumná argumentace. Tak třeba vytvoření tak vysoké daně pro bohaté, že by z ní šlo závratný řecký dluh splatit, by okamžitě vedlo k přesunu jejich majetků mimo Řecko. A jakmile by Řecko ztratilo své průmyslové a investiční kapitány, bylo by na kolenou. Tito lidé, kteří vytvářejí pracovní místa a puls hospodářství, totiž bez řecké ekonomiky dokážou přežít kdekoli jinde. Řecko bez nich ale přežít nemůže… Což ostatně platí kdekoli na světě: Podnikatel dokáže podnikat, i když jeho zaměstnanec dá výpověď; zaměstnanec obyčejně začít podnikat nedokáže. Hostitelský organismus bez parazita přežít může; parazit bez hostitelského organismu ne. Bohatí dokážou přežít i bez státu; státní rozpočet bez bohatých nikoli. Ale vraťme se k myšlení evropských ekonomických a politických špiček.

Škrtnutí dluhu je okradením lidí, kteří v dobré víře investovali do státních dluhopisů a tomu kterému státu půjčili. Levicoví politici rádi šermují „sociální spravedlností“; když ale přijde na činy, neváhají běžné občany obrat o jejich úspory uložené třeba do penzijních fondů, které investovaly do „škrtnutých“ dluhopisů.

K nesplacení může dojít jen za zcela výjimečných okolností, kam spadá právě třeba válka. Nespadá do nich však neochota, neschopnost nebo lenost platit. Škrt dluhu vždy někdo zaplatí. Kdo by ho platil v případě Řecka?

Dluh přešel ze soukromých bank z velké části na Německo, Francii a Itálii. Zaplatili by ho tedy daňoví poplatníci těchto zemí. Dál přešel na ECB. Ta by vytiskla nové peníze a tím ho splatila. Výsledkem by ale byla inflace, která by okradla všechny lidi na planetě, kteří drží eura. Ještě dalším věřitelem je MMF. Škrt by tak zaplatily všechny členské země MMF, včetně třeba Etiopie či Bangladéše. Tyto země však asi těžko mohou za řecký dluh a sotva někdo může říct, že je morální od tak chudých zemí chtít, aby Řecko dotovaly.

Zkrátka odpuštění dluhů někomu, kdo svou nezodpovědností dosáhl stavu, ve kterém má problémy splácet, by bylo morálním hazardem. Další a další vlády by chtěly oddlužit stejným způsobem, aby mohly povolit stavidla populismu a utrácení cizích peněz.

Zkrátka škrtnout dlužníkovi dluh znamená okrást věřitele. To ani politik nezamluví. V Evropě se o těchto praktikách ovšem zcela vážně uvažuje.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Řeči o euru jsou holou zbytečností

ČR se k přijetí eura zavázala už vstupem do EU. Bohužel to vypadá, že většina voličů to tehdy ani nevěděla. To je prostě obecným znakem referenda, že voliči mají v průměru méně informací, než by měli mít.

Diskuse tedy není euro ano, či ne. Diskuse je o tom kdy. To, že jsme se zavázali euro jednou přijmout, totiž vůbec neříká kdy. Když se podíváme na výsledky posledních voleb, vidíme, že strany, které nemají přijetí eura jako svou prioritu, mají jasnou většinu. Jinými slovy, volič rychlé přijetí eura nechce a politici mu ho většinou ani nenabízejí.

Vznikla už celá řada ekonomických studií, které ukazují, že přijetí eura není pro většinu zemí výhrou. Analýzy potvrzují, že na euru vydělalo Německo, zatímco jih Evropy prodělal. Věc tedy rozhodně není černobílá.

O mourovaté kočce můžeme sotva tvrdit, že je černá, nebo bílá. Přesto právě toho se mnozí lidé v případě eura dopouštějí. Není totiž pravdou, že všem ekonomikám pomohlo, nebo že všem ublížilo. Je to komplikovanější a pravda je někde uprostřed. Každý, kdo paušalizuje a tvrdí, že euro je buď dobře, nebo špatně, dělá chybu.

Na zavedení eura vydělalo Německo. Němečtí ekonomové to kvantifikovali na 23 116 eur na hlavu. Výrazně vydělalo také Nizozemsko, a to 21 003 eur na hlavu. Naopak na zavedení výrazně prodělala Itálie, a to 73 605 eur na hlavu, a Francie o 55 996 eur na hlavu. Studie navíc ukazuje, že pozitivní a negativní dopad eura se v čase měnil. Například Řecko nejprve na euru vydělávalo a až později prodělávalo.

Jednotná měna přináší ekonomice pozitiva i negativa. Mezi jednoznačná pozitiva patří to, že společná měna pomáhá zemím větším zapojením do zahraničního obchodu uvnitř Evropské unie. S jednou měnou není nutná konverze národních měn, což snižuje náklady exportérů a usnadňuje plánování. Nemluvě o snadnějším cestování.

S tím souvisí další argument. Logicky se nabízí myšlenka, že zavedení eura musí vést k většímu zapojení do vnitroevropského obchodu a k větší integraci do jednotného trhu. Jenže tvrdá data studie Americké obchodní komory v EU ukazují, že ČR je v Indexu integrace země na jednotný trh už nyní jednou z nejvíc integrovaných ekonomik. Na jednotném trhu jsou víc integrovány jen Malta a Lucembursko. Co víc bychom mohli čekat? Jsme v míře zapojení do zahraničního obchodu i před Slovenskem, které má euro a které by jako malá otevřená ekonomika teoreticky mělo být ještě před námi. Jednoduše řečeno: My se už v zapojení do jednotného trhu nemáme kam dál posouvat. Euro na tom nic nezmění. Je zbytečné.

A pak tu máme nevýhody eura.

Hlavní nevýhodou společné měny je ztráta domácí měnové politiky. Evropa je velmi nehomogenní. Některé části Evropy mají vysokou nezaměstnanost, jiné nízkou. To samé platí o inflaci. Jednotná měnová politika pak nemůže vyhovovat všem.

Například vysoké úrokové sazby pomáhají tam, kde je vysoká inflace, a škodí tam, kde je inflace nízká. A naopak. Hledá se jakýsi průměr, který nakonec nevyhovuje nikomu. Optimální by proto bylo, kdyby si byly ekonomiky velmi podobné, aby potřebovaly všude stejnou měnovou politiku – to ale nejsou.

Jedny úrokové sazby pro všechny jsou stejně nevyhovující jako jedno číslo bot pro celou armádu. Někomu číslo vyhovuje, pro někoho je velké, pro někoho zas malé a boty ho tlačí. Optimální by bylo, aby měli všichni stejně velkou nohu, což nejenže v realitě nemají, ale ani jim to nenadiktujete.

S vlastní měnou má centrální banka možnost samostatně reagovat na nepříznivý vnější vývoj, nemusí se přizpůsobovat jedné velikosti erární boty.

Navíc tržní kurz měny působí jako automatický tlumič. Jakmile přijde nepříznivá situace, kurz oslabí, čímž dá ekonomice polštář a ztlumí náraz. Jakmile naopak ekonomika roste příliš rychle, kurz posílí, čímž naopak zabrání ekonomickému přehřátí. Nezaměstnanost neporoste tak rychle, jako by rostla bez plovoucího kurzu, protože slabší kurz domácí měny dokáže víc tlumit pokles příjmů exportérů. Ekonomika má díky plovoucímu kurzu tendenci směřovat do rovnováhy, neprožívat tak hluboké recese ani se tak moc nepřehřívat.

Samozřejmě tato samoopravná reakce ekonomiky neproběhne vždy tak učebnicově. Jeden příklad za všechny: k téhle vzorové reakci nedošlo u nás třeba v roce 2013. Důvodem ale nebyla nějaká chyba koruny – bylo to způsobeno chybou hospodářské politiky vlády. ČR totiž přistoupila v tu absolutně nejhorší dobu ke zvýšení daní, a proto jsme si vyvolali druhou a naprosto zbytečnou recesi, kterou okolní země neprošly.

V rámci objektivity se sluší dodat, že jistým argumentem proti ponechání si koruny je nyní jakási kvalitativní změna politiky ČNB. Zatímco dřív byla pro nás centrální banka s vlastní měnou zárukou racionálního přístupu, po intervencích ČNB proti koruně v roce 2014 si to už nemyslím. ČNB podle mne Českou republiku poškodila. Slabší kurz koruny vzal ekonomice bič, který nad ní léta byl. Tím, že koruna kvůli intervencím přestala posilovat, jak pro ni bylo před krizí typické, ekonomika se postupně měnila na sklad a montovnu s nízkou přidanou hodnotou. Trh práce už nehledal inženýry, ale lidi se základním vzděláním. To podvázalo možnosti budoucího růstu.

Pikantní na tom je, že zavedení intervencí přineslo guvernérovi ČNB ocenění, aby jeho následovníkovi přineslo zrušení intervencí tu samou cenu… Říkáme-li však, že argumentem proti ponechání si koruny je kvalitativní změna politiky ČNB, musím dodat, že politiku ECB považuji za ještě řádově mnohem hůř zvládnutou, takže navzdory zhoršení kvality ČNB stále ECB předčí.

Asi největším rizikem přijetí eura ovšem je, že bychom jednou mohli platit jihoevropské dluhy, které by na nás byly převedeny. Dluhová krize nebyla vyřešena, byla jen překryta neskutečným množstvím peněz a zametena pod koberec. Řecko má dnes vyšší dluh k HDP než v době, kdy byl jeho dluh už považován za neúnosný. A to už přitom bylo Řecku 100 mld. eur dluhu škrtnuto.

Dokud budou Řecko a Itálie součástí eurozóny, není pro ČR euro zajímavé. I bez eura se přibližujeme k Německu a máme rekordně nízkou nezaměstnanost. Anebo dost možná se Německu přibližujeme a máme nízkou nezaměstnanost právě proto, že jsme bez eura.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Národní hrdost, nebo idiotismus?

Určitě jste to zaznamenali: Sněmovna schválila, že od r. 2022 má být v prodejnách nad 400 metrů čtverečních 55 % vybraných potravin z české produkce.

Ministr zemědělství dokonce vyzval poslance, aby „byli trochu nacionalisty“, pokud jde o české potraviny.

Konstatuji, že politická reprezentace, která pro protěžování českých potravin hlasovala, mě hluboce zklamala. Jistě, populismus je populismus, takhle se ta hra zvaná politika hraje. Ale fakt je nutné dělat z voličů tupce a prodávat jim jako úspěch věc, která je přímočaře poškozuje?

Nacionalismus jsem nikdy nechápala. Vždy mi jaksi unikalo, k čemu by měl být dobrý. Mám být nacionalisticky hrdá na to, že jako idiot spotřebovávám dražší a méně kvalitní domácí výrobek, když bych si mohla koupit levnější a kvalitnější výrobek vyrobený o dvacet metrů dál za hraniční čárou? Jen dojmy a emoce namísto faktů a logiky.

Uniká mi, proč bych měla podporovat nějakého českého výrobce jen proto, že se omylem narodil na české straně hranic. Tím, že je Čech, je lepší člověk? A já budu lepší člověk, když podpořím někoho, kdo se narodil jako Čech, ačkoliv si tím třeba způsobím újmu v kvalitě i ceně, pokud jeho výrobek je horší a dražší než ten, který bych si svobodně vybrala, kdybych k tomu dostala šanci?

Víte, co tohle je? To je ta nejryzejší forma kolektivismu. Vyvyšování kolektivu, skupiny, nad individuální vlastnosti, schopnosti a kvality jednotlivce. Je to stejný kolektivismus jako rasismus – vyvyšování barvy nad individuální vlastnosti; jako genderismus – vyvyšování nějaké genderové menšiny nad individuální vlastnosti; nebo jako komunismus – vyvyšování nejchudších dělníků nad schopného podnikatele. Je to ryzí zlo.

Vždy jsem byla, jsem a budu loajální ke kvalitě a obsahu své peněženky – a proto budu nakupovat to, co považuji za kvalitní s cenou odpovídající dané úrovni kvality. Je mi úplně jedno, na které straně hranic takový výrobek nebo službu najdu. Budu se chovat jako obchodník – budu nabízet své peníze jen za to, za co mi stojí. Nepomohu nikomu předstírat, že náhodná příslušnost k nějakému kolektivu, třeba k nějakému národu, je osobní zásluhou, kterou bych měla oceňovat svými penězi.

A teď se zamyslete, kdo s takovým návrhem přišel a co ho asi motivovalo. Ne, blaho zákazníků to nebylo.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Rekordní množství záporných dluhopisů

Možná by se mohlo zdát, že hospodářská politika centrálních bank a vlád je stále extrémnější, tudíž dluhy nesoucí záporný úrok (neboli nesoucí ztrátu) jsou úplnou novinkou.

Kupodivu tomu tak ale není. Už v roce 2008 byly nerovnováhy v ekonomice tak obrovské, že už krátce po roce 2008 takové kuriozity jako státní dluhopisy vydávané s dopředu plánovanou ztrátou pro investora existovaly, i když v mnohem menším měřítku než dnes. Byly to právě další podobné nerovnováhy, které se podepsaly na vzniku tehdejší finanční krize. Jest totiž ekonomickou zákonitostí, že jakmile se začne nějaký kolektivista- regulátor vrtat v ekonomice, zvrtá, co může, vytvoří nerovnováhy – a tím začne ekonomika neochvějně směřovat k průšvihu. Ten se provalil na podzim 2008.

Od té doby se ovšem situace stává stále extrémnější.1

Skutečného celoekonomického významu nabyly tyto zmíněné dluhopisy se záporným výnosem až v roce 2016, kdy jejich kumulovaná hodnota přesáhla 10 bilionů dolarů. V roce 2017 jejich hodnota mírně klesla, ale v roce 2018 začala zase růst a během roku 2019 se dostala na 17 bilionů dolarů. To je ohromné číslo. Je to skoro 75násobek českého HDP!

Ale přeložme si, co vlastně takový státní dluh se záporným úrokem znamená: Stát tu dávno není pro lidi. Lidi jsou tu pro stát, kterému půjčují se ztrátou! Rozhodnutím státního úředníka nazývaného centrální bankéř je tu najednou věřitel donucen žít proti své vůli pro stát coby svého dlužníka. Předpokládám, že namítnete, že věřitel takovému kanibalskému státu půjčovat nemusí – ale omyl, musí. Tím věřitelem jsou totiž třeba důchodci v penzijních fondech, kteří si v minulosti v dobré víře našetřili na důchod a nyní o své úspory na záporných úrocích nedobrovolně přicházejí, aniž by se mohli bránit.

Pravděpodobně si většina lidí myslí, že tyto dluhopisy vydávané se záporným výnosem jsou jen státní. Ale není tomu tak. Agentura Reuters spočítala, že ze všech eurových korporátních dluhopisů majících investiční rating jich počátkem září 2019 mělo 49,5 % výnos nižší, než je základní sazba ECB, která tou dobou činila minus 0,4 %.2 Počátkem ledna téhož roku to přitom bylo jen 12 % všech korporátních eurových dluhopisů s investičním ratingem. Co si pod tím představit a jak to přeložit do srozumitelnějšího jazyka?

Vlastně tímto zvrhlým úročením pouštíme zdravým žilou a pumpujeme jejich krev – jejich peníze – do polovičních zdechlin v podobě zombie firem. To má být ta „spravedlnost“ nového věku?

Tohle vlastně jen ukazuje na problém zombie firem: Zadlužování firem za záporné úrokové sazby se rozjíždí ve velkém. Počet zombie firem roste a ještě poroste!

Nenormální situace na finančním trhu vede vlády k nenormálnímu chování. V dobách, kdy byly dluhopisy draze úročeny, snažily se vlády vydávat dluhopisy s krátkou splatností, aby nebyly půjčky vlády drahé. V době, kdy investor nemá co koupit, protože mu centrální banka vykupující cenné papíry „vyžere“ to nejlepší, je hladový a bere vše. Jakýkoli finanční odpad. Pro státy proto začalo být zajímavé zadlužovat se na dlouhé období. Proto se dnes stát může na sto let zadlužit za stejných podmínek, jako se kdysi zadlužoval na pět let. Nevěříte?

Tak třeba v září 2017 vydalo Rakousko stoletý (!) dluhopis v objemu 5,8 miliardy eur. Jeho výnos do splatnosti se počátkem srpna 2019 poprvé dostal pod 1 %. To jde proti zdravému rozumu. Korunu všemu nasadíme, když řekneme, že Rakousko dokonce ani nemá nejvyšší možný rating. Jinými slovy, teoreticky se lze na sto let zadlužit ještě levněji.

Podle teorie, na jejímž základě eurozóna vznikala, by měly být všechny dluhy všech členských zemí úročeny téměř stejně. Jenže tomu tak není – například rozdíl mezi dluhem německým a řeckým v létě 2019 činil 2,6 procentního bodu! To je moc. Jen to ukazuje, že trh vidí mezi dluhy jednotlivých států dramatické rozdíly. Což zase dokazuje, že dluhová krize není ani omylem vyřešena.

Situace na finančním trhu je stále extrémnější. Stále víc se daří maskovat riziko jednotlivých cenných papírů a jejich výnos je stále nižší, bez ohledu na vysoká rizika. Pokud si spoříte do jakéhokoliv penzijního fondu, vezměte na vědomí, že i vy jste „majitelem“ takového odpadu.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

[1] https://www.bloomberg.com/graphics/negative-yield-bonds/

2 https://www.reuters.com/article/eurozone-bonds-negative/update-1-almost-half-of-top-quality-euro-corp-bonds-have-sub-zero-yields-tradeweb-idUSL5N25T26E

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Daně nás dusí

Krize z let 2008–2009 se projevila i v přístupu Evropy k daním. A další krize, která začala v roce 2020, pak už všechno jenom dorazila.

Zatímco před první z obou krizí, tedy v roce 2007, činil v zemích EU poměr vybraných daní k HDP 39,2 %, po krizi systematicky rostl, takže v roce 2018 už činil 40,3 %. *)

V zemích eurozóny je to vidět ještě víc. Ze 40,1 % v roce 2007 vyskočil poměr vybraných daní k HDP na 41,7 % v roce 2018. Vysoké daně ale ekonomiku dusí. To se pak nemůžeme divit, že Evropa dlouhodobě moc neroste.

To, že má eurozóna vyšší zdanění ekonomiky než celá EU, je dáno tím, že některé země mimo eurozónu mají daně relativně nízké a vybírají jich málo. Třeba v Rumunsku činí inkaso daní k HDP jen 27,1 %. V roce 2007 to přitom bylo 29 %. Rumuni tedy po krizi snížili zdanění ekonomiky a šli tím proti proudu evropských socialistů.

Naopak v zemích, kde bují socialismus, daně rychle rostou. Ve Francii v roce 2007 činil příjem z daní 44,5 % HDP, aby v roce 2018 činil už 48,4 % HDP. V Belgii vyskočily daně ze 45,5 % na 47,2 %, daněna je tedy skoro polovina ekonomiky. To je vskutku nezdravé. Až příliš mnoho lidí má pak důvod daně neplatit a nemá také motivaci se snažit, protože jim stejně polovinu peněz stát vezme. Příliš vysoké daně ekonomiku jednoznačně brzdí.

Zajímavé je, že ačkoli má Francie tak vysoké daně, její vládní dluh stejně roste. Problém Francie tedy evidentně není v příjmech státního rozpočtu, ale ve štědrých výdajích, jelikož Francie si stále kromě socialismu hraje i na vojenskou velmoc, což ji finančně tíží.

Není přitom pravdou, že bohaté země mají vysoké daně, jak často tvrdí socialisté. Socialisté dokonce často stavějí logiku na hlavu tím, že se tváří, že vysoké daně jsou zdrojem prosperity.

Například ve Švýcarsku měli v roce 2007 ukazatel na 26,3 % a v roce 2018 ho mají jen na 28,1 % – a Švýcarsko je jistě bohatou a rozvinutou ekonomikou, kterou i Němci chtějí dohnat. Spíše je to tedy obráceně: vysoké daně každou ekonomiku dusí. Proto chudé ekonomiky nemají šanci vysoké daně zvládnout; chudá země s tak vysokým zdaněním, jaké vidíme třeba ve Skandinávii, by ekonomicky zkolabovala. Pouze bohatá země si může vysoké zdanění dovolit, protože ji to sice také ekonomicky ničí, ale ještě to se svým bohatstvím ustojí.

V České republice jsme vyskočili s podílem daní na HDP z 34,5 % na 36,2 %. Jsme tedy stále pod průměrem EU. Slovensko má ale menší státní ekonomiku, jelikož z 29,3 % vyskočilo jen na 34,3 %. Jasně se ale ukazuje, že Slováci s eurem mají procentuálně rychlejší růst daní než Češi bez eura. Slovenské daně vyskočily o pět procentních bodů a české o necelé dva. Slováci nás v daních nejspíš brzy předeženou.

Nepříjemným zjištěním tedy je, že ve většině zemí včetně nás se stát na úkor soukromého sektoru z dlouhodobého pohledu rozpíná. Zbývá tak stále méně soukromé ekonomiky, která je schopna uživit bobtnající ekonomiku státní. A nám zůstává v kapse procentuálně menší podíl z peněz, které si vyděláme.

A aby toho nebylo málo, daně jsou špatně nastaveny. Čím socialističtější politik, tím raději zdaňuje příjmy a majetek a méně ochotně zdaňuje spotřebu. Daně ze spotřeby jsou totiž „vidět“, což voliči nemají rádi. Daně z příjmů jsou pro jistou část zaměstnanců do značné míry „neviditelné“, protože necítí na vlastní kapse, že za ně jejich peníze odvádějí zaměstnavatelé. Daně z majetku jsou pak vůbec nejvíc nemorální daní, ale pro socialisty nejoblíbenější.

Stokoruna vybraná na dani z příjmu má ale úplně jiný dopad na ekonomiku než stejná stokoruna vybraná na dani z přidané hodnoty. Když budeme vědět, že velkou část příjmů, které si vyděláme, nám stát sebere, budeme mít slabší motivaci vydělávat. Prostě budeme k práci dost laxní. Pokud by nám naopak celý příjem zůstal a my bychom věděli, že zdaněná bude jen spotřeba, o to větší motivaci vydělávat budeme mít. Kolečka ekonomiky se budou točit mnohem lépe.

Pokud jde o strukturu daní, Evropa měla v roce 2018 nejvíc příjmů z produkce a dovozu. Tyto příjmy v EU tvořily 13,6 % veškerého inkasa daní. Druhou nejpodstatnější položkou bylo sociální pojištění, které činilo 13,3 % všech příjmů. Třetí nejvýraznější položkou bylo zdanění příjmů a majetku, tyto daně tvořily 13,2 % inkasa všech daní.

Eurozóna má ale jinou strukturu než celá EU. U eurozóny je největší položkou sociální pojištění, které činí 15,2 % příjmů. Druhou položkou je zdanění výroby a dovozu (13,3 %) a třetí nejdůležitější položkou je zdanění příjmů a majetku (13 %).

Pro ekonoma, který vidí, jak drahé je zaměstnávat lidi, je však zdanění práce, tedy příjmů z práce, celkem peklem. Čím bude kvůli daním práce dražší, tím víc budou roboti konkurovat lidem a vytlačovat je z trhu práce.

Nejhůř je na tom v tomto ohledu Dánsko, které daní příjmy a bohatství nejvíc (28,9 %). Rumunsko má mnohem zdravější strukturu daní, jelikož tento typ daní představuje jen 4,9 % inkasa všech daní. Českých 8 % je stále rozumných, podobně jako slovenských 7,3 %.

To už mnohem lepší daní, než je daň z příjmů a práce, je daň z přidané hodnoty. Nedemotivuje totiž od práce. Tady překvapivě vede Chorvatsko, které na DPH získává 13,5 % všech daňových příjmů. Českých 7,7 % je nad průměrem EU (7,1 %).

A nezdravé je i velké zdanění korporací. Příjem ze zdanění právnických osob činí 2,7 % celého inkasa daní v EU i eurozóně. Pro český rozpočet ale představuje 3,5 % všech příjmů. To je moc. V Německu činí ukazatel jen 2,9 %, v Rakousku 2,8 %, v Polsku 2,1 %, v Estonsku 2 % a v Lotyšsku jen 1,1 %.

Bohužel systém nastavení daní není ve většině evropských zemí příliš příznivý hospodářské prosperitě. To pak vytváří nepříjemnou spirálu: vysoké daně demotivující strukturou k práci – zpomalování růstu – větší dluh vlády – snaha vlády daně ještě víc zvýšit.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

*) https://ec.europa.eu/eurostat/documents/2995521/10190755/2-30102019-AP-EN.pdf/68739572-f06a-51e4-3a5b-86e660a23376

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Vzpoura proti rozumu

Varování: Vážení a milí čtenáři, je-li vaším koníčkem panikaření, nečtěte dál, neužili byste si ty správné grády. Pokud chcete slyšet, že za všechnu vaši osobní mizérii i mizérii světa může covid – sdělím vám, že nemůže.

Ovšem než tak učiním, poslyšte, co prohlásila slovutná ratingová agentura Moody’s v listopadu 2019.

Příští ekonomická recese měla mít v Evropě horší průběh než světová finanční krize v letech 2008–2009. Podle ratingové agentury Moody’s měla starý kontinent napříště čekat ještě výraznější epidemie neschopnosti splácet dluhy než v roce 2008. A to bývá, pěkně prosím, krize v letech 2008–2009 považována za největší od Velké deprese z roku 1928.

V době, kdy toto proroctví agentura Moody’s vyslovila, ještě nemohla lautr nic tušit o světové pandemii koronaviru COVID-19, o které se svět dozvěděl až o dva měsíce později. Byla tehdy se svým proroctvím – podobně jako já s podobným proroctvím – bílou vránou.

Když v lednu 2020 pandemie COVID-19 udeřila, začali se ekonomové, kteří předtím jedním dechem tvrdili, že žádná krize nehrozí, předhánět v tom, kdo přijde s horší prognózou. Najednou měl svět zpomalit svůj růst. O pár dnů později už neměl růst vůbec. O další pár dnů později už měl spadnout do recese. Pak se začalo mluvit přímo o krizi. Pak o nejhorší krizi za sto let…

Byla to tedy pandemie koronaviru, která dostala světovou ekonomiku do rozvratu? Pokud ano, jak tedy mohla agentura Moody’s už předtím, než o viru kdokoli cokoli věděl, čekat horší krizi než v roce 2008?

Co vlastně slovutná agentura tehdy řekla přesně? Agentura „upozornila“, že v roce 2019 bylo v Evropě dvojnásobné množství společností s nic moc dobrým ratingem B3- než před pouhými třemi lety. Konkrétně tímto hodnocením  B3- agentura označuje výrazně problematické rizikové investice. Neboli společnosti, které to mají potenciálně nahnuté. A Moody’s z toho celkem logicky vyvodila, že v průběhu příští recese lze očekávat mnohem větší výskyt nesplácení dluhů než v recesi předešlé. Neboli že příští recese – ať už přijde kdykoli – bude zapeklitější, než je obvyklé.

Pointa není v tom, že na to někdo v roce 2019 přišel. Ono totiž nebylo nikterak těžké tuhle Ameriku objevit; ležela nám tu přímo pod nosem. Já přesně tohle tvrdila už někdy od roku 2009. Tedy od okamžiku, kdy začalo být v průběhu krize z let 2008–2009 patrné, že evropské vlády začínají do ekonomiky silně zasahovat. Pointa je v tom, že to tolik lidí nevidělo tak dlouho. Že bylo stiženo takovou selektivní slepotou.

Připomíná to onu scénku ze staré české pohádky Obušku, z pytle ven!, kdy si hospodský střílí z potulného muzikanta, strčí mu prázdný talíř a předstírá, že je na něm jitrnice. A muzikant na jeho hru přistoupí a také se tváří, jak je ta jitrnice báječná. Přesně tak nám politici servírovali léta obrázek prosperující ekonomiky, ačkoli pravda byla někde úplně jinde – akorát že většina lidí jim to baštila a opravdu pod dojmem zdánlivě dobrých ekonomických statistik skutečně věřila, že prosperujeme.

Pandemii COVID-19 je dnes připisována vina na ekonomických trablech světa z roku 2020. To ale není přesné. Kdyby bývala byla světová ekonomika v předešlých letech dostatečně silná, pandemie by přišla, odešla, ekonomika by se s jistými ztrátami otřepala a šla dál. Jenomže tak tomu nebylo. Nebylo tomu tak proto, že jsme se vlastně z krize v roce 2008 nikdy úplně nezotavili. Jen jsme problémy zamaskovali, aby v roce 2020 opět vypluly na povrch. Proto to, co přišlo v roce 2020, bylo kvalitativně „jiné“ než normální recese.

Pandemie COVID-19 je vlastně velmi podobná pádu Lehman Brothers v roce 2008. O obojím se tvrdí, že to odstartovalo krizi. Jenomže v realitě jsme do krize směřovali jak v roce 2008, tak v roce 2020 – jen se obě události staly oním startovním výstřelem, který nastupující krizi demaskoval pro nejširší veřejnost.

Je pod svícnem největší tma? Zdálo se mnohým příjemnější vidět realitu přibarvenou dorůžova? Nedůvěřovali vlastnímu úsudku a nechávali se příliš ovlivnit propagandisticky vykreslovanými vizemi z médií? Všechno dohromady. To jen média a jistá část společnosti vykreslují stávající ekonomický vývoj velmi nešťastně a spíš než fakta k tomu používají ideologii.

Tak jako krize z let 2008–2009 měla své kořeny už někdy v pádu newyorských dvojčat v roce 2002, tak také vývoj v roce 2020 má kořeny mnohaleté. Papírově, statisticky, sice na první pohled Evropská unie neprocházela od roku 2008 do roku 2020 recesemi, ale současně jedině za cenu toho, že v mnoha zemích byly zavedeny záporné úrokové sazby, které lidem ukrajují jejich úspory přímo z bankovních účtů, jsou tištěny nekryté peníze, neuvěřitelným tempem rostou dluhy, ohromně zdražuje bydlení, ceny cenných papírů nemají nic společného s reálnou jejich hodnotou, neúnosně sílí přerozdělování ve společnosti.

V 90. letech jsme žili s představou, že hlavní dělicí čára ve společnosti se rýsuje mezi pravicí a levicí. Někdy po roce 2000 jsme si začali myslet, že hlavní dělicí čára je mezi konzervativci a liberály. Ale ne. Ani jedno není přesné. Hlavní dělicí čára po celou dobu existence člověčího druhu byla mezi těmi, kdo používají rozum jako nástroj své obživy, a těmi, kdy rozum odmítají a místo myšlení přijímají jakousi víru: Tvrdí, že pro to a ono „existuje konsensus“, proto je to pravda.

Problém je, že konsensus není argumentem vůbec pro nic. Kdysi byl konsenzus, že Země je placatá, pak že Slunce obíhá kolem Země, pak že průmyslově vyrobené mléko je pro dítě lepší než mateřské. Argumentem jsou měření, výpočty, logická zdůvodnění. Argumentem je použití rozumu; nikoliv politická doktrína.

V  ekonomické, psychické i etické krizi nejhorší za mnoho desetiletí je dnešní společnost nikoliv kvůli covidu; v krizi je společnost kvůli kolektivistické doktríně, která hlásá, že méně schopní lidé mají právo zneužívat lidi schopné a žít z jejich práce. Hlásá, že lidská bytost nemá právo existovat sama pro sebe, ale musí být obětována celku. To proto byla vypnuta ekonomika. To proto se začalo přerozdělovat. To proto záporné úroky. To proto tisk peněz. To proto dluhy. To proto znásilňování a vypínání schopných podnikatelů ve jménu živení flinků.

A tato doktrína mohla přebrat vládu jen proto, že kritické množství společnosti odmítlo používat rozum a začalo pouze přebírat názory jiných. Nechalo si vnutit víru, že schopný jednotlivec se musí obětovat pro neschopné: zavírat své obchody, svými daněmi živit lidi na kurzarbeitu i úředníky, rouškovat. „Nová“ označení sluníčkář či „dobroser“ vlastně jsou jen zmatené pokusy o pojmenování starého známého kolektivisty.

Ostatně proč myslíte, že klima-alarmisté, covid-alarmisté, genderisté či neomarxisté se tak nápadně často překrývají?

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Nesmyslné argumenty pro euro

Českým Facebookem a dalšími sociálními sítěmi i médii se zhruba od roku 2019 šíří profesionálně zpracované grafy, které mají vyvolat dojem, jaká tragédie v ČR nastala v důsledku toho, že Češi na rozdíl od Slováků nepřijali euro.

Grafy mají „odborně“ kvantifikovat, jak jsme sami sebe podrazili tím, že máme korunu.

Co znamená „odborná kvantifikace“ v rukou ideologa si můžeme v poslední době názorně každý den užívat v podobě „kvantifikování“ počtu nakažených, mrtvých či vyléčených covidem. Že čísla matlají do sebe výsledky vzájemně nekompatibilních testů, ani to, že testy nejsou 100% průkazné, ba ani to, že některá čísla jsou krutě podhodnocená, protože ne každý držitel mozku cítí potřebu dát své viróze jméno a nechat se některým z neprůkazných testů otestovat – co na tom? Čím větší hromada čísel, aby se v nich prase vyznalo, tím líp se odůvodňuje ekonomická sebevražda, kterou tu prozatím pácháme. Asi tolik k „použití“ propagační statistiky.

A úplně stejně je tomu i v případě eura. Jeden z těchto euro-propagačních grafů ukazuje, jak přijetí eura údajně akcelerovalo na Slovensku růst HDP. Graf ukazuje, že od chvíle, kdy Slováci přijali euro, rostou v průměru o 2,17 %, zatímco Češi jen o 1,34 %. Na první pohled z toho plyne, že euro Slovákům pomohlo. Někteří diskutující to jasně „pochopili“ a v diskusi odpůrce eura označují za „eurolháře“.

Graf je navíc doplněn statistikou objemu vývozu, která ukazuje, jak po zavedení eura vývoz ze Slovenska roste, takže má být evidentní, že právě díky euru Slováci vyvážejí víc.

Jenže to je naprosto demagogické a nejspíš i záměrné pokroucení dat. Kdybychom měli férově popsat realitu, musíme říct, že Slovensko rostlo rychleji než Česko už před zavedením eura. Rozdíl v růstech ČR a Slovenska byl dokonce před zavedením eura vyšší než po jeho zavedení*).   V letech 2000 až 2008 rostlo Slovensko v průměru o 5,7 %, zatímco ČR o 4,3 % a Polsko jen o 4,2 %. Takže první „argument“ je chybný.

Druhý argument je také chybný: Slovenský export nevzrostl kvůli zavedení eura, ale kvůli postavení několika automobilek. Díky nim vzrostla produkce aut na hlavu na Slovensku nad úroveň ČR. Dokonce se od toho okamžiku na Slovensku produkuje nejvíc aut na hlavu na obyvatele. O vzniku automobilek bylo přitom rozhodnuto ještě před zavedením eura a tyto automobilky dopředu plánovaly vyrábět pro export. Automobilky nešly na Slovensko kvůli euru, ale kvůli tamní levné pracovní síle a vysoké nezaměstnanosti.

To, že Slovensko roste dlouhodobě rychleji než Česko, je dáno tím, že roste z nižšího základu. Je zkrátka chudší. I ČR roste dlouhodoběji rychleji než Německo – protože ČR je chudší než Německo. Euro s tím nemá nic společného.

Pokud by někdo přesto považoval dané grafy za argument pro přijetí eura, vřele mu doporučuji nahradit český graf polským. Kdybychom totiž porovnali data Polska a Slovenska, bylo by vidět, že Poláci bez eura za evropské krize rostli, zatímco Slováci s eurem padali; v této logice to tedy naopak vypadá, že euro Slovensku ublížilo.

A kdybychom to dovedli do absurdna, mohli bychom říct: Pokud je pro někoho argumentem ve prospěch eura to, že Slovensko platící eurem roste rychleji než ČR, a pokud víme, že Polsko roste se zlotým ještě rychleji než Slovensko s eurem, neměli bychom přijímat euro, ale zlotý. Přesně k takové – zjevně přihlouplé – úvaze by totiž „argument“ postavený na porovnání dvou grafů vývoje HDP v ČR a na Slovensku vedl. Průměrný růst Polska v letech 2009 až 2018 totiž činí 3,5 %, zatímco slovenský průměr činí jen 2,3 %!

Ovšem férové by bylo říct, že celá tato debata o euru není vůbec ekonomická. Euro ovlivnilo data o HDP nebo vývozu jen marginálně. Celá debata o euru je zpolitizovaná.

Velkou měrou ji přiživují některé neziskovky a někteří exportéři. Využívají k tomu i matoucí argumenty. Například web Moje Evropa se odkazuje na průzkum, který si nechal zpracovat od agentury MEDIAN; podle něj si 62 % Čechů myslí, že by jim euro usnadnilo cestování. Na základě toho pak tvrdí, že Češi s eurem váhají, jako by snad nechtěli bohatnout. Ano, manipulativně použijí i slovo „bohatnout“.

To ovšem skutečně manipuluje: Je vlastně překvapivé, že jen 62 % lidí si myslí, že by jim euro usnadnilo cestování. Myslím, že je jasné, že bez konverze měn je cestování snazší. To ovšem automaticky neznamená, že se euro vyplatí. Celá manipulace je navíc umocněna tím, že v průzkumech drtivá většina lidí nechce, aby ČR euro přijala. Zavedení eura a snazší cestování s eurem jsou dvě rozdílné věci. Je to na úrovni tvrzení, že díky euru se Slováci dostanou v hokeji na olympiádu.

Co z toho plyne? Čas od času se i mistr vědec utne – a já mám silné podezření, že se utnul tehdy, když lidský druh pojmenovat Homo sapiens sapiens. Člověk moudrý? Jak je možno nazvat tvora moudrým či rozumným, když se dobrovolně používání rozumu vzdává? A jakmile jde (nejen) o euro, až příliš mnoho lidí myslet přestává a dopouští se neospravedlnitelného činu: přenechává vládu nad svým rozumem druhým a rozhoduje se přijmout nepodložené výroky za fakta.

Místo slova „euro“ si doplňte libovolně výrazy jiné: EU, nepodmíněný příjem, covid, roušky, manipulátor, sociální odpovědnost, CO2, klima…

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

 

*) https://data.worldbank.org/indicator/ny.gdp.mktp.kd.zg).

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

NextBlog

Na nextBlogu naleznete nejen aktuální postřehy ze světa financí, ale téže zajímavé odkazy na věci, které nás zajímají a baví. Doufáme, že Vás budeme nejenom informovat, ale i bavit a téže vzdělávat.