Category Archives: Uncategorized

Poláci bojují za vlastní děti. My za Venezuelu.

Vždycky, když vyhrajeme v hokeji, celý národ jásá a křičí: „Kdo neskáče, není Čech!“ Vypadá to, že Češi mají svůj národ rádi a jsou na něj hrdí.

Když se ale cokoliv Čechům děje bez jejich zvinění v zahraničí, najednou ostatní Češi dělají, že své spolukrajany vlastně neznají a že mají něco důležitějšího na práci než pomoc bližnímu. (Leda že by se jednalo o drogové pašeráky či aktivistické misionáře, kteří se sami aktivně a vědomě připletli do něčeho, do čeho neměli strkat nos – o takové se zajímáme dost.)

V mnoha případech se Češi v zahraničí obracejí o pomoc na českou ambasádu. A velmi často se na ně nejen ambasáda, ale rovnou všechny české úřady vykašlou. Žádají proto o pomoc poslance a vládu – a ti se vykašlou jakbysmet.

Což je něco úplně jiného než Poláci.

Poláci jsou národ hrdý. Polák Polákovi pomůže. To je vidět i z toho, že když Norové v rámci svého všeobjímajícího socialismu (který tak rádi skrze „norské fondy“ exportují a v němž rodič je jen pěstounem státem vlastněného dítěte) začali odebírat polským rodičům děti, polské úřady se za polské rodiče postavily. Ne jen slovně. Ale skutečně.

Polský konzul v Oslu za kradené polské děti tvrdě bojoval. Dokonce ho polské ministerstvo zahraničí ocenilo jako konzula roku. To se ale norským úřadům nelíbilo do té míry, že mu norská policie znemožnila zúčastnit se soudního jednání a schůzky s chlapcem, kterého Norové polským rodičům odebrali – zcela jasné porušení mezinárodního práva. Vše skončilo tím, že se nakonec norské úřady rozhodly nepohodlného polského konzula konajícího důsledně svou práci, totiž obranu polských občanů, ze země vyhostit. Polská reakce byla ale nepodlézavá, nekompromisní a zcela adekvátní: Polsko recipročně vyhostí norskou konzulku. Poláci se sebou zametat nenechají.

A my?

U nás máme podobné případy. I Čechům ukradli v Norsku děti. A co dělají Češi a české úřady? Nic. Ambasáda mlčí. Ministerstvo zahraničí mlčí. Vláda mlčí. Prezident mlčí. Za ukradené děti bojuje pouze hrstka politiků vedená europoslancem Tomášem Zdechovským a senátorkou Jitkou Chalánkovou. Jen jednotlivci na vlastní pěst – žádný úřad. A přitom…

…a přitom před pár dny byl český ministr zahraničí Tomáš Petříček v Norsku. Na svůj Twitter napsal: „Na jednání s ministryní zahraničí Norska Eriksen Soreideovou jsem ocenil vzájemné vztahy, Norské fondy i environmentální politiku. Jsem rád, že se podařilo domluvit i lepší komunikaci ohledně dětí českých krajanů. Chceme společné bezpečnostní a obranné projekty i spolupráci v rámci NATO.“ Prostě idylka.

Na to senátorka Chalánková veřejně zareagovala: „Žádám ministra zahraničních věcí Tomáše Petříčka, aby veřejně sdělil, zda a s jakým výsledkem při své páteční pracovní cestě do Norska intervenoval ve věci rodiny Michalákových a co konkrétně znamená jeho obrat, že bylo dosaženo ‚zlepšení komunikace ve věci dětí českých krajanů‘ a jak toto zlepšení této a dalším rodinám prospěje.“ Neboli vlastně žádná idylka.

Zatím sice nebyla zveřejněna žádná odpověď, ale myslím, že z ministrovy formulace pochvalující si dobré vztahy a norské fondy je dostatečně jasné, že pokud ministrovi můžeme věřit, že o ukradených dětech vůbec mluvil, tak jen hodně okrajově bez hmatatelného výsledku. Senátorka Chalánková věci správně pojmenovala – ministra zahraničí zajímají norské fondy, ukradení čeští kluci jsou ukradení dál. (To za ty prachy stojí, ne?)

Senátorka dodala: „Jsem přesvědčena, že obhajobu základních lidských práv nelze vyměnit za ekonomické zájmy ani dotace.“ A já dodávám, že navrch (!) nějaké norské fondy ani nejsou naším ekonomickým zájmem, protože tyhle peníze slouží Norsku k prosazování norských ideálů v cizích zemích – tedy přesně toho socialistického systému se silnými marxistickými prvky, kterého bychom se měli po čtyřicetileté zkušenosti štítit. Čeští politici jsou ale prodejní; když větří, že jim někdo nabízí dotace, hned se domluví – a na své občany kašlou.

Ukradené norské děti nejsou zdaleka jediný případ. Totéž ohnutí páteře vidíme i v případě českého řidiče Jiřího Sagana.

Sagan byl ve Francii odsouzen za to, že v jeho kamionu úřady loni našly skupinu Iráčanů. Ačkoli nelegální imigranti tvrdí, že o jejich přítomnosti v kamionu Sagan nevěděl, ačkoliv řidič dokládá, že o nich ani technicky vědět nemohl, ačkoliv to byl sám řidič (!), kdo na Iráčany zavolal celníky, jakmile je objevil až poté, co už projel jednou celní kontrolou, která si jich nevšimla – byl odsouzen na dva roky do vězení za pašování migrantů. Víc než co jiného to vypadá jako zastírací manévr, aby Francouzi nemuseli přiznat, že jejich celníci odvedli fušerskou práci a ilegály neobjevili, takže je za ně musel objevit a napráskat český řidič – aby pak byl rychle uklizen do chládku a nemohl o tom moc vykládat.

Nic nepomáhá, že se za něj postavilo i sdružení dopravců Česmad Bohemia. Jeho generální tajemník Vojtěch Hromíř prohlásil, že čeští řidiči nemohou pykat za neschopnost Francie. Česká ambasáda se ale neprojevuje. České ministerstvo zahraničí se neprojevuje. Českou vládu to nezajímá. Český prezident mlčí. Žádný francouzský diplomat za tenhle francouzský justiční zločin na českém občanovi nebyl vyhoštěn. Žádné hmatatelné kroky jsme neviděli.

Poslanci KDU-ČSL a ODS chtěli dokonce případ řidiče projednat ve Sněmovně, vládní ANO a ČSSD však jejich snahu zablokovaly. Chápete? Aktivně ZA-BLO-KO-VA-LI. To je na stejné úrovni, jako by řekli, že to je OK, že cizí země páchá zločin na našich občanech, z toho krev neteče, to jsou jen lidi. Místo toho se Sněmovna zabývala českým postojem k Venezuele.

Ano, máme „odvahu“ pozvat nového prezidenta Venezuely do Prahy, ale nemáme odvahu postavit se za naše vlastní Čechy v zahraničí. Z EU a Norska totiž přijdou dotace, pokud nebudeme moc zlobit a stáhneme ocas mezi nohy. Z Venezuely nikoli. Tam si můžeme hrát na hrdiny. Náš premiér Andrej Babiš tvrdí, že je francouzský prezident Emanuel Macron jeho přítel. Kamarádsky ho provázel po Praze. Tak proč ho kamarádsky nepožádá, aby přiměl francouzského ministra spravedlnosti, aby případ českého řidiče přezkoumal? Proč jsme už dávno nevypověděli norského diplomata? Co dělá naše ambasáda v Oslu? K čemu všechny ty panáky máme krom čerpání dotací?

Je to málo příkladů? Tak další.

V knize Ukradený syn detailně popisuji a důsledně na oficiálních materiálech dokumentuji příběh Češky Renaty Rolle, na které se pro změnu Švýcarsko dopustilo justičního zločinu a navrch jí bylo ukradeno dítě. A co udělala česká ambasáda? Nic. Tak dlouho otálela a čekala, až zahřmí, ačkoliv – jak podrobně dokumentuji – jednat mohla, až už bylo pozdě. Svou nečinností nechala Češce ukrást dítě. Při čtení knihy se jeden nestačí divit, jak dokážou být Češi ke svým vlastním lidem bezcitní. Pochybuju, že Poláci by jednali stejně.

Klaním se tímto Tomáši Zdechovskému a senátorce Jitce Chalánkové, že se nenechali koupit. Bojují na vlastní pěst za zmíněné kauzy navzdory nezájmu úřadů, které to mají v popisu práce. Uvědomme si, že do problémů se nešťastnou souhrou okolností může dostat v zahraničí každý z nás – a úřady pak nejspíš Čechy hodí přes palubu. Zatím se totiž jenom vesele necháváme korumpovat dotacemi. Vyzývám jednotlivce, aby interpelovali své politické zástupce, své senátory. Nic jiného než tvrdý politický tlak nepomůže.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Přichází kulturní komise, třeste se!

Zdá se, že Praha je plná peněz. Zdá se, že kdo v tom umí chodit, může na tom pěkně vydělat. Zdá se, že hezkým příkladem může být Praha 5.

Praha 5 perlila už párkrát. Tak například známý je příběh o tom, jak si díky dotaci z Evropské unie v rámci projektu Snížení imisní zátěže z dopravy ozeleněním ulic pořídila za 20 milionů obří betonová koryta, pardon, chci říct květináče, aby vzápětí zjistila, že se mezi nimi na ulicích nedá proplétat, lidé protestují nad jejich ohavností a je nutno je uklidit někam za buk, aby moc nezacláněly. A tento týden konečně oznámila, že květináče nabízí darem za odvoz, když se jí dosud nepodařilo koryt jiným způsobem zbavit. Jinými slovy: To, za co Praha byla ochotná dát dvacet míčů, trh svou neviditelnou rukou ocenil na nulu. Tak se, vážení a milí, hospodaří s penězi daňových poplatníků.

A nyní zase pražští radní přišli s myšlenkou, že Praha potřebuje víc umění.

I vnikla nová komise nazvaná Komise pro umění ve veřejném prostoru. Bude rozhodovat, kde budou stát nové sochy, památníky a další umělecká i pseudoumělecká díla i dílka. Šéfem komise bude česko-japonský architekt Osamu Okamura. Jestli máte pocit, že vám to jméno něco říká, nemýlíte se. Zdá se, že v ČR zažíváme jakousi lavinu rodiny Okamurů.

Když to zjednodušíme, smyslem nové komise je naplnit program Prahy „2 % na umění“. Jinými slovy, 2 % investic města by měla jít do uměleckého zvelebení veřejného prostoru. Jak známo, Praze zvelebování veřejného prostoru náramně jde. Například taková betonová koryta se ve zvelebování úžasně osvědčila. V roce 2018 přitom šlo z městského rozpočtu na podporu umění ve veřejném prostoru 134 milionů korun. To není zrovna málo.

Záměr politiků je bohulibý. Každý přeci ví, že každé náměstí by mělo mít svou sochu, že. To znamená, že šetřit penězi se rozhodně nebude. Má to akorát takový drobounký zádrhel.

Umění se totiž dá těžko ocenit. Víme, že červená lavička Ferdinanda Vaňka, pojmenovaná po prezidentu Václavu Havlovi, která stojí před budovou Národní technické knihovny, vyšla na luxusních 850 tisíc. Dost alarmující částka, řekla bych. Tady ale cena za jedno červené prkýnko na jednom červeném soudku neskončila. Daňový poplatník se prohnul ještě jednou. Lavička nestála dlouho a hned po měsíci byla poškozena vandalem. Radní tehdy chtěli po neznámém pachateli 150 tisíc vymáhat. Jak už to ale bývá, po neznámém týpkovi se dokonce i známá částka vymáhá dost složitě. Pokud ovšem znovunatření lavičky mělo koštovat 150 tisíc, nedostalo se náhodou cenově nad nový lak u eskového Mercedesu? A kdo těch 150 tisíc asi zaplatil?

Z těch dvou příkladů za všechny je zřejmé, že všechny podobné kulturní, potratové a jiné komise se záměrem povinně utratit víc než sto milionů korun vždy povedou jen k nehospodárnosti, korupci, protěžování umělců-kamarádů a vzniku mnoha zbytečných či dokonce překážejících ohavností.

Však všichni jistě ještě mají v paměti ostudu se sochou Věry Špinarové v Ostravě. Město jiné, pointa stejná. Lidé se proti soše bouřili, podle nich dokonce ani nebyla zpěvačce podobná. A to přitom nebyla žádná pásová výroba. Praha bude úplně někde jinde. Ve chvíli, kdy se z umění udělá pásová výroba (což se udělá, když je „nutno“ utratit pěkných pár milionů), vysokou uměleckou hodnotu nelze čekat. Zato dobrý byznys pro zúčastněné čekat lze.

Jak to totiž v podobných případech bývá, komise jistě bude transparentní a nestranná. Určitě tu nebudou žádné provize, vratky a jiné formy malé domu. Nebo že by snad…?

Z ceny lavičky za 850 tisíc přitom může vedle umělce obstojně žít i hned několik radních. Přece neudělají jen jednu lavičku, udělají celou alej laviček! Daňový poplatník zaplatí cokoli, daňového poplatníka se totiž nikdo neptá. Když nad tím tak přemýšlím, tak se mi vlastně zdá, že za nějakých 850 tisíc lavičku ani postavit nelze, cena jedné lavičky je přeci jasně nad milion. To je přeci jasné! Někdo snad něco namítá? A kdo s tím co udělá, když umění nelze ocenit?

Praha se chová tak, že mám pocit, že má všechny mosty v dobrém stavu, nepotřebuje linku metra D, nepotřebuje nové podzemní parkoviště v centru, nepotřebuje navazující radiály na tunel Blanka chrlící auta do spleti poddimenzovaných povrchových ulic, takže dopravní zácpy jsou po otevření Blanky ještě větší než před ním. Něco mi to ale připomíná. I za soudruhů mnoho věcí chybělo, a přesto mělo kde spočinout oko dělnické třídy, když se vracela z továren na neútulná sídliště vyzdobená kovovými hnusy či sochami rudoarmějců coby demonstrací reálně socialistického umění.

Ne, nejsem proti umění. Dokonce si troufnu říct, že za svůj kulturní život vydávám víc procent z mého rozpočtu, než je český průměr. Jenom se mi jaksi příčí, že radnice nemají problém s rozhazováním cizích peněz. Z cizího ostatně krev neteče.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

O našem důchodu rozhodují genderové neziskovky

Tak to tady „dlouho“ nebylo. Už jsem se vcelku ztratila v tom, kolikátá reforma reformy reformy reformy to má být tentokrát.

Měli jsme tu nejprve návrh povinného spoření ve fondech.

Pak jsme si to rozmysleli a přišli s nepovinným třetím pilířem.

Pak jsme to všechno zase zrušili.

Měli jsme tu Bezděkovu komisi.

Měli jsme tu další komise.

…A teď tu máme komisi „pro spravedlivé důchody“. Slavně ji tento týden představila ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová.

„Spravedlivé důchody“? Někdy snad cílem jakékoliv vlády bylo mít důchody nespravedlivé? Ale nechme stranou, že obskurní označení se snaží takovou myšlenku podsunout. Jsou tu i obskurnější věci.

Komise a její složení vychází z programového prohlášení vlády a záštitu nad ní má Ministerstvo práce a sociálních věcí. V programovém prohlášení se uvádí, že cílem je „plošné zabezpečení na principu solidarity“ a „posílení zásluhovosti“. Solidarita znamená, že těm, kdo mají víc, něco vezmeme a dáme těm, kdo mají míň. Tedy solidarita znamená tlak na (větší či menší) rovnost. A zásluhovost znamená, že ti, kdo si víc zaslouží, víc dostanou. Zásluhovost tedy znamená nerovnost. To je dost slušný oxymóron typu suchý déšť, chladivý oheň či ohlušující ticho. Ale musí se nechat, že pro toho, kdo nad významem těch odborně znějících slov moc nepřemýšlí, to zní dobře.

Když jsem na Twitteru na tuhle zmatenost upozornila s tím, že ji podepisuje paní Maláčová, paní ministryně se briskně ohradila, že to ona ne (že si „zase vymýšlím“), že to se píše v programovém prohlášení. Jsem zmatena. To jako že „to ne jenom já, ale to my všichni“? Anebo tomu mám rozumět tak, že paní ministryně představuje a zaštiťuje komisi, s jejímiž cíli vůůůbec nesouhlasí…? Ale budiž.

Komise má – pokud jsem se nepřepočítala – 44 členů a X dalších „zástupců“. Takový slušně přeplněný autobus. Tedy přesně tolik, aby se nikdy nemohla na ničem dohodnout. Ovšem ta pravá divočina začne až ve chvíli, kdy si posvítíme na její členy. Že členové komise se rekrutují ze zástupců jednotlivých parlamentních stran, je ještě navýsost logické. Že jsou tu univerzity, je snad ještě logičtější.

Proč ale třeba Český statistický úřad? Odpověď na první dobrou by mohla znít, protože má k dispozici demografickou prognózu. Fajn, tak co třeba ji prostě převzít? Nápadně to připomíná generování práce pro práci, aby hodně lidí jako-pracovalo, ale nic z toho nebylo.

A proč Česká ženská lobby? Když už vyváženost a solidarita, kde tam máme nějakou mužskou lobby?

A proč probůh Gender Studies? Co má co samozvaná nevládní nezisková organizace mluvit do toho, kolik dostanu zaplaceno v důchodu (když stejně i bez ní vím, že nedostanu skoro nic, co si sama nenašetřím)? To jako když teď máme ty fluidní gendery, tak třeba nám zástupkyně Gender Studies poradí, že si takový fluidní jedinec bude platit na důchod jako muž a pak v rámci „genderového narovnání“ se na důchod rozhodne býti ženou a dostane víc?

A to opravdu vláda necítí, že je to vrcholně nemravné tahat do diskuse o důchodech, tedy o nás všech, JAKOUKOLIV neziskovku, jejímž definičním znakem je, že je nevolená a tedy zcela samozvaná, reprezentující jen své vlastní zájmy? To už by snad mělo víc logiky, aby do věci mluvil Český hydrometeorologický ústav, protože financování důchodů sice stejně jako Gender Studies rozumí jako koza petrželi, ale aspoň funguje pod křídly státu!

A jak by tedy měl důchodový systém vypadat?

Na to, aby se provedla reforma založená na dalších pilířích, je už pozdě. Na to stát už svou šanci prokaučoval, když nejprve zavedl nepovedenou reformu dle Nečasovy vlády a pak ji zase zrušil. Navíc původní představy ekonomů, že reforma by měla být založena na povinném fondovém spoření, se překonaly v okamžiku, kdy po poslední velké krizi z let 2008-2009 globální ekonomika změnila svůj charakter: Přišly takové šílenosti jako záporné úrokové sazby, v jejich důsledku ohromné přehřátí cen cenných papírů i realit, či doslova toxické státní dluhopisy jihoevropských zemí, jejichž cena je udržována pouze uměle centrální bankou. A tato bezcenná a nadhodnocená aktiva se samozřejmě ocitají v penzijních fondech. S touto prudkou změnou globálního ekonomického prostředí už není možné doporučit fondové spoření.

Dnes už je možná jen parametrická změna průběžného systému, kdy stávající aktivní generace financuje generaci starší. Časem celkem jistě dojde ke zvýšení věku pro odchod do důchodu, zvýšení odvodů i snížení vyplácených dávek a vůbec nikomu se to nebude líbit. Ale peníze na nic jiného nebudou.

Protože tyto změny budou probíhat dlouhodobě, třeba dvě desetiletí, pravděpodobně se na to lidé přirozeně sami zadaptují. Takže si začnou na důchod sami spořit bez ohledu na stát. Nakupovat tu byt, tu zlato, tu nějaký ten fond. A zatímco budeme mít dvě stě padesátou šestou komisi genderových „odborníků“, důchody se tak nějak za pár desetiletí vyřeší „zespodu“ samy…

 

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Církevní restituce: dvojitá krádež

Tak se nám zase jako bumerang vrátil letitý spor o církevní restituce. Zatímco se všemi krom německých kolaborantů se stát restitucemi v rámci narovnání křivd komunismu vyrovnal, s církví se to nějak nedaří.

Čím to? Nejspíš tím, že komunistům se podařilo vyrobit progresivní ateistickou společnost, která je vůči církvím neobyčejně nabroušená.

Což je v podstatě v pořádku v tom smyslu, že každý má právo být nabroušený, na co a na koho chce. Sympatie se nedají vynutit. Sympatie prostě buď jsou, nebo nejsou. A dokonce se přiznám, že já také vždy měla vůči církvi coby instituci či „firmě“ rezervovaný vztah, protože já zkrátka principiálně vždy měla rezervovaný postoj k jakékoliv organizaci, která by mi mohla organizovat život (od školních jídelen, přes církev, až po vstup do jakékoliv politické strany).

Jenomže to je jen jedna strana mince. A teď vám řeknu dvě zdánlivě nesouvisející věci.

Nemusíte ho mít rádi, může se vám hnusit, ale pokud mate rádi svou zemi, pak budete ctít její zákon a svobodu slova a dáte mu jeho práva…“ – zhruba takhle by se dalo volně parafrázovat hlavní poselství kdysi kultovního filmu Lid versus Larry Flint. Poselství, které by si měl každý dobře zapsat za uši.

A ještě něco: Každý zloděj, násilník a vrah má u soudu právo na svého obhájce, protože to odděluje právní stát od neprávního. Můžeme zločinci opovrhovat, ale pokud nemáme klesnout na stejnou úroveň, spravedlivost procesu a obhajoba obžalované strany musí být zaručena.

Možná už tušíte, kam mířím.

Není relevantní to, zda velké části silně ateistické české společnosti je či není církev sympatická. Relevantní je pouze a jen to, že stát se za všech okolností musí chovat podle svých vlastních pravidel a respektovat fakta, což jest jakousi definicí právního státu. Tolik k emotivní stránce věci. A teď ona fakta:

Už se zdálo, že i církvi bude komunisty ukradený majetek vrácen. A co vráceno nebude (protože některý majetek již byl zničen, neexistuje, či změnil podobu tak, že je nevratný), za to bude církev finančně odškodněna. Jenže komunisté se opět vrací k moci.

Ten, kdo byl komunista a ještě lépe estébák, jako by dnes měl volňásek do první ligy. Je to vlastně skvělý předpoklad k dobré funkci ve státní správě. (Někdejší atmosféra kolem lustračního zákona se tak nějak zamluvila a vysublimovala.) Nejednou bývalé aparátčíky člověk vidí všude kolem. Už se nestydí, vylezli z děr, jsou na koni. Jsou ve vládě, jsou v dozorčích radách státních podniků, a tím každý den ovlivňují naše životy. Jsou znovu ctihodnými občany, kteří chtějí určovat, co je a co není morální. Opravdu morální lidé se často v téhle atmosféře jen bojí říct nahlas, jak těmito reinkarnovanými postavami opovrhují.

Když komunisté podpořili vznik stávající vlády, řekli jasně, že podmínkou podpory kabinetu je zdanění finanční náhrady církvím. Tím bylo rozhodnuto a nejede přes to vlak. Pro zdanění hlasovalo 106 poslanců z řad KSČM, ANO, ČSSD a SPD. Komunisté tvrdí, že se údajně jedná o „příjem“ a příjmy je prý normální a morální danit.

Nyní směřuje zákon do Senátu –  tam nejspíš narazí, vrátí se do Sněmovny, bude znovu Sněmovnou potvrzen a pak ho opozice pošle k Ústavnímu soudu. Pro soud to bude nepříjemný oříšek, protože zdaněním restitučních náhrad by stát nejspíš porušil dohodu, kterou s církvemi uzavřel. A jak víme, právní stát musí dodržovat své vlastní zákony a dohody. Na druhou stranu politický tlak, aby zákon prošel, bude jistě ohromný.

Jenomže celé je to od základů naprosto špatně. Tvrzení komunistů, že se jedná o příjem církví, je zvrácené. Takové veskrze komunistické. Jak by se komunista tvářil, kdyby mu zloděj ukradl mobil, používal ho, poškrábal ho, obouchal ho. Komunista by ale přesto měl štěstí, policie by za čas zloděje chytila a našemu okradenému komunistovi mobil vrátila. Jenomže ten by z ceny mobilu musel zaplatit 19% daň, protože vrácení mobilu by bylo označeno za jeho příjem. To přece není příjem! To je jen vrácení do původního stavu. Náprava zločinu. Šlechta z restitucí neplatila daň, sedláci z restitucí polí neplatili daň, restituce nikdy nebyly a nemohly být označeny za příjem – tak proč nejednou teď…?

A je to ještě horší. V téhle naší analogii, aby byla věcně správná, navíc byl mobil komunistovi ukraden proto, že ho nechal na státem hlídaném parkovišti, stát selhal a sám státem placený hlídač mobil čmajznul. Policie pak mobil sice našla, ale dlouho se zdráhala ho pravému majiteli vrátit. A pak stát, který kradl, vrácení zdanil. Pro mě je to krádež státu napodruhé.

Sněmovna se samozřejmě veze na vlně čirého populismu, protože dobře ví, že v ateistické společnosti by řada lidí nejraději církvím nedala nic. Existují na to průzkumy veřejného mínění. Proto populisté vědí, že když církvím něco ukradnou podruhé, volič je nepotrestá. Řada lidí se domnívá, že i církev sama svůj majetek po Bílé hoře ukradla, tak byly dějiny léta vykládány dějepisáři. Jenomže analogicky by se dalo hledět i na šlechtu – a jak víme, ta je naopak v osobě jistých politiků adorována. Pokud byl šlechtě vrácen celý majetek bez zdanění, pokud v jejím případě se mluvilo o „nápravě krádeže“ a nikoliv o „příjmu“, pak musíme v rámci rovného zacházení aplikovat stejný pohled i na církve. Sympatie či nesympatie části veřejnosti zde nesmí hrát roli. To je pak jen ohýbání zákona, jak se to zrovna hodí.

Nerozumím tomu, že ti, kdo právní stát dnes ohýbají, nemají strach, že příště bude opět ohnut a použit proti nim samým. Rozvolnění pravidel nakonec poškodí úplně každého. S náboženstvím to nemá vůbec nic společného.

Navíc to, že stát vrátí církvím ukradený majetek, neznamená, že by byli ostatní Češi o něco okradeni. Z pohledu běžného občana jen církevní majetek změní správce. Majitelem přestane být někdo, kdo se o majetek starat neumí a nechává ho chátrat, a stane se jím někdo, kdo se o něj starat chce. To je celé. Jediné, co komunisté s tímto majetkem dokázali, bylo, že zpustnul. Až do té míry, že se v některých případech nedá vrátit a musí místo něho být zaplacena finanční náhrada… A středeční hlasováním jen potvrdilo, že jsou soudruzi zase u moci a znovu jako kdysi říkají, že krást se smí, jen se to musí umět. A další strany jim zdatně přizvukují.

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Správnej chlap je ženská

Značka Gillette, která nabízí svým zákazníkům vše, co souvisí s holením, by asi nikdy neupoutala mou pozornost, neb vousy mi jaksi neraší, kdyby nezveřejnila velmi zvláštní reklamní klip. V něm se postavila proti něčemu, co nazývá „toxická maskulinita“.

V klipu ukazuje mužům, jak odporní ve svém „tradičním“ chování jsou a jak by se měli chovat správně. Někdo tvrdí, že klip není o vykleštění mužů, ale je proti násilí. To je podle mého soudu jen povrchní pohled. Ano, násilí je v klipu ostrakizováno. Ale vedle toho další podprahové vjemy jsou při bedlivém pozorování jasné: za násilí je považováno v podstatě jakékoliv chování muže, které má co do činění s testosteronem. A hlavně to sexuální.

Gillette na svých stránkách tvrdí, že značka jako ona ovlivňuje kulturu, má tedy společenskou odpovědnost změnit muže k lepšímu. No pardon, ale to si Gillette hodně fandí. Jako běžný – byť velký – maloobchodní prodejce serepetiček na holení nemá s kulturou nic společného, jde jen a pouze o komerci. A tady trochu nepovedenou.

Tak zaprvé firma svým klipem silně nahrála všem těm, kteří dnes hlasitěji než kdy dřív tvrdí, jaká jsou muži nechutná a nebezpečná monstra. Někdo těm lidem říká feministky, podle mě ale s feminismem, jak ho vnímám já, má tenhle postoj společného asi jako lachtan s Marťanem.

Zadruhé tvrdím, že žádná firma se nemá tvářit jako soudce a ani v rámci komerční reklamy rozhodovat, jaké chování je a není vhodné. Považuji to za velmi nadřazené chování firmy, která vlastně ukazuje, že si neváží mnoha (možná i většiny) svých zákazníků. Když chci žiletku – chci žiletku, ne politickou agitku.

Takových lidí, jako jsem já, je evidentně víc. Proto ve světě briskně vzniklo rychle rostoucí hnutí #boycottgillette, které doporučuje mužům bojkotovat tuto značku. Ostatně i já navrhla svému muži to samé. Pryč s Gillette z našeho domu – už pro ten dobrý pocit, že se vážně ve svém dospělém věku nenechám nikým znovu vychovávat; převychovat mě se nepodařilo ani větším esům než Gillette.

Když chce být firma tak oduševnělá a velmi spravedlivá, proč nepíská rovinu? Proč také nemluví o toxické feminitě? Bojí se toho druhu žen, které rozpoutaly #metoo, hnutí absolutně pošlapávající presumpci neviny? Bojí se jich proto, že jsou na rozdíl od mužů víceméně organizované? Kopnout si do mužů je v době #metoo mnohem snazší, ba přímo módní.

Marketingový ředitel Gillette pro severní Ameriku Pankaj Bhalla tvrdí, že už nemůže dál tolerovat staré rčení „jsou to jen kluci“ Prosazuje iniciativu „pozitivní a zdravé verze toho, co to znamená být mužem“. Prý začíná nová éra maskulinity. Kurník, jestli za maskulinitu je považováno to, co reklama zobrazuje, totiž že navoněná bezpohlavní bytost se bojí ohlédnout po ženě, pak ženskost bude patrně vypadat jak Schwarzenegger s chlupatýma haxnama, jinak si to neumím představit.

Jak si vůbec firma může myslet, že bude někoho vychovávat? Na výchovu lidstvo vymyslelo rodiče. Ne firmy. Firmy vznikly od toho, aby generovaly zisk. Nebuďme naivní a nemysleme si, že to firma s nějakou „společenskou odpovědností“ myslí vážně – celý reklamní spot samozřejmě vznikl kvůli tomu, aby vydělával peníze. Za vším je vždy třeba v pozadí hledat peníze, alternativně moc. Firma pochopitelně pouze chce být vidět, proto zvolila téma, o kterém dopředu tušila, že bude kontroverzní a zviditelní ji. Už tím, že o spotu lidé mluví, mluví o značce. To je cílem. A mnozí lidé si myslí, že i špatná reklama je reklama.

V jednom se ale Gillette přepočítala. Firma evidentně spekulovala na to, že kontroverzní téma jí v součtu vynese body. Zatím to ale vypadá… že náladu ve společnosti přečetla dost chybně a utnula se:

Firma se snaží cílit na mladou generaci, jenže mladá generace se přestává holit. Všichni chtějí vypadat jak kanadští dřevorubci. Pěstěný vous, napomádované vlasy, kvalitní pedikúra a manikúra. Vedle toho chce firma také oslovit část starších klientů, u kterých se domnívá, že už jsou lapeni, protože jsou letitými zákazníky. No – v tomhle případě bych se zase moc nedivila, kdyby to dopadlo jak s Playboyem.

Ten si také myslel, že se svět změnil a už nemusí dávat do časopisu fotky nahých holek. Houbeles. To jen Playboy sedl na lep faktu, že malá, ale ukřičená skupina genderistů je hodně vidět, a proto vzbuzuje dojem, že asexuálnost je dneska plošně v módě. Velmi brzy časopis s hořkou pachutí na patru pochopil, jak moc se mýlil.

Kreativní ředitel Playboye Cooper Hefner po roce bez dívek uznal, že odstranit nahotu bylo chybou. Prostě to nefungovalo, prodeje šly rapidně dolů. (No kdo by to byl řekl, že?) A prohlásil: „Nahota pro nás nikdy nebyla problém, protože nahota není problém. Dnes si bereme zpátky naší identitu a hlásíme se k tomu, čím doopravdy jsme.“ Aha. Pokorně se vrátíme k tomu, co nám vydělává a snad i odvrátí bankrot.

Myslím, že Gillette bude muset jednoho dne udělat to samé: zarostlí dřevorubci, ani napomádované sněhové vločky, kterým vousy nerostou, jim tržby nezvýší. Ti, kdo se pravidelně holí, jsou spíš konzervativní. To znamená, že vidí rozdíl mezi mužem a ženou, chápou jejich rozdílné chování, nevadí jim se po pěkné babě ohlédnout a neuznávají potřebu to měnit.

Pro mě to je jen další důkaz, jak údajné elity žijí v jiném světě než prostí smrtelníci. Myslí si, že tím, že mužům vynadají, že jsou muži, získají nové zákazníky. Podobně si elity v Británii myslely, že lidé chápou, jak úžasná je EU. Aby vzali „hloupým křiklounům“ vítr z plachet, dali jim volbu, zda chtějí vystoupit z EU. Spoléhali na to, že těchto „hloupých křiklounů“ je menšina. A ejhle – protože žijí v jiném světě, nestačili se divit, že většina lidí v referendu chtěla něco jiného než údajná elita.

Ne, že mužství není toxické. Kdybychom to připustili, budeme jednou pálit pánský vercajk jako zakázané knihy – a to by byla celkem škoda, řekla bych. Rozdíly mezi mužem a ženou jsou normální, žádoucí a je dobře je oslavovat, protože bez nich by planeta vymřela. Správnej chlap není ženská. Klíďo píďo se vzdám autorských práv na tuhle větu, pokud si ji bude chtít vzít za své marketingové heslo konkurent Gillette.

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Rychle se zadlužte, ČSSD to za vás zaplatí

ČSSD padají preference, a tak přemýšlí, jak to udělat, aby se jí vrátili voliči. Minulý týden proto přišla s myšlenkou za všechny prachy. Doslova.

Prý lidem by měly být odpuštěny dluhy do sto tisíc korun. Bohulibý cíl mající pomoci lidem z dluhové pasti je však slušnou fantasmagorií. Tedy pardon, vlastně serióznějším výrazivem bychom to měli pojmenovat jako „populismus“. Podobný populismus, jako když poslanec Juchelka prohlásí, že lidem se slevy na jízdném líbí. Ale jo, technicky vzato souhlas, komu by se sleva nelíbila? Kdyby se rozdávala nová auta zdarma, taky se to bude líbit, a dost možná dokonce i některým zeleným, kteří z toho odzelenají. Až budou zdarma rozdávat Babišovy párky, vezmou si je dokonce i někteří vegani, a to nejen pro jejich složení, ale třeba i proto, že je obratem se sousedem vyšmelí za nějakou jinou poživatinu. Lehký problém nastane teprve až tehdy, když se optáte, kdo to zaplatí.

Zatímco slovo „zdarma“ mají lidé rádi, slovo „placení“ rádi nemají. Poslanec Juchelka říká, že zatím na to peníze jsou. Ale ju, technicky vzato „jsou“. Ti, kdo v životě veřejnou dopravou nejeli, zaplatili daně, ze kterých stát jízdenku zaplatí těm, kdo chtějí jezdit zdarma. U dluhové amnestie to bude podobné – ale komplikovanější.

ČSSD sice už zveřejnila svůj záměr odpustit dluh, už ale nedodala žádné detaily. Jen testuje, co na to volební preference. Takže nevíme, zda oddlužení podobně jako u vlaků zadotuje stát, nebo jestli to zaplatí věřitel. (A pochybuju, že až sem to už domyslela i ČSSD.)

Jestli zaplacení dluhu ČSSD nechá na věřitele, už se může těšit na pěkné arbitráže. Už vidím, jak se hlásí zahraniční podnikatelé, že jejich nebankovního poskytovatele půjček český stát okradl. A stát arbitráže prohraje. Takž je zaplatí i s úroky daňový poplatník.

Jestli zaplacení dluhu ČSSD nechá rovnou na nás, daňové poplatníky, asi se na žádné arbitráže těšit nemusí, protože daňoví poplatníci na sobě obyčejně nechají dříví štípat. Ovšem nějak mi uniká pointa, proč bych já, vždy velmi obezřetný člověk a ještě obezřetnější dlužník, měla sponzorovat lidi, kteří nepřemýšleli a bezhlavě se zadlužili. Mám dotovat chlápka, co jen rád hrál automaty?

Jasně, někdo se mohl předlužit shodou nešťastných náhod. A někomu to zase bylo úplně jedno a zadlužil se z blbosti. Šmahem nelze nikoho ani odsuzovat, ani mu pomáhat.

Podle ČSSD jsou prý na vině lichváři. Bojovat s lichvou je určitě správné – ale ne z mé peněženky. Proč chodí lidé k lichváři? Protože jim banka nepůjčí. A proč jim banka nepůjčí? Protože je u nich vysoké riziko nesplacení. To je pro racionálně uvažujícího člověka zpráva, že se v takovém případě už nemá dál zadlužovat. Na vině tedy nejsou ani tak lichváři – kde je po nich poptávka, tam se vždy objeví i nabídka. Vina je hlavně ve finanční gramotnosti a v tom, že finančně negramotní lidé lichvu vyhledávají. Jenomže zakázat blbost jaksi nejde.

Kdyby lidé finanční gramotnost měli, nikdo by se mimo banku, rodinu či seriózní splátkovou společnost nezadlužoval. Za lichvu a finanční negramotnost tak nakonec nejvíc mohou ti, kdo určují školní osnovy. Finanční gramotnost se sice na základních školách už „učí“, ale spíš jen teoreticky na papíře. V praxi žádná celá, nula nula nic. O tom jsme se přesvědčili před nedávnem, když jsme s Pikorou vydali knížku pohádek finanční gramotnosti Zlatý poklad – v 95 procentech námi navštívených škol se děti s žádnou výukou finanční gramotnosti vůbec nesetkaly.

Tak si tak říkám, že jestli už chce být ČSSD tak hodná a platit za někoho dluhy, nechť nejprve zaplatí dluhy dědicům advokáta Altnera. (Nebo už byl snad splacen zaplacen?)

Další ze strany ČSSD nezodpovězenou otázkou je, do jaké výše by měl být dlužníkům dluh odpuštěn. ČSSD mluví o částce 100 tisíc Kč. Proč zrovna tak hezky kulaté číslo? Bude se vyjímat na předvolebních billboardech lépe než 50 tisíc? Někdo může argumentovat, že 100 tisíc je vlastně „o ničem“, a má pravdu – většina lidí totiž má mnohem větší dluhy. A pokud zase ČSSD chce někoho vytáhnout z nesplatitelné dluhové pasti, tak 100 tisíc je jen o trochu víc než trojnásobek průměrné mzdy. Jinými slovy, tato částka je splatitelná „relativně“ dobře. Takže taková částka pomůže jen tomu, kdo pomoc zase tolik nepotřebuje; ten, kdo má opravdu problémy a dluží skutečně nesplatitelný milion, se může jít klouzat.

Údajně by byly dluhy odpuštěny téměř u 900 tisíc lidí. Tak si to pronásobme. Při odpuštění dluhu do sto tisíc by stát zaplatit za dlužníky až 90 mld. Kč. Někteří lidé ale tak velké dluhy nemají, takže skutečná částka by nakonec byla třeba poloviční. To je skoro jako výdaje na českou armádu za rok. Jiným i slovy, i částka „pouhých“ sto tisíc by byla pro rozpočet obrovskou peckou, a přitom by toho pro opravdu lapené dlužníky moc nevyřešila. Celé to je tedy jen ekonomicky totálně nesmyslná bouře ve sklenici vody, která má přilákat voliče.

Politici se prostě začali domnívat, že volič je totální hlupák, který si nechá nakukat sebevětší ekonomickou pitomost. Ani se nedivím, jak prudce ČSSD ztrácí voliče, když jimi tolik opovrhuje.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Vláda už projedla i majetek předků

Je to jen něco málo přes rok, co zemřel Tomáš Ježek, a už aby se v hrobě obracel. Všichni si ho jistě pamatují, jak počátkem devadesátých let spravoval Fond národního majetku. Byl jedním z těch, kteří dali privatizaci svou tvář.

Také díky němu jsme přešli na tržní ekonomiku se všemi jejími krásami i nedostatky. Určitě si nikdy nepředstavoval, že jím spravovaný majetek bude jednou projeden a vyměněn za návrat k socialismu.

Zprivatizoval se ohromný majetek. Dnes hodně lidí tvrdí, že to šlo jinak a lépe. Já si tím nejsem jistá. Teoreticky a s dnešními vědomostmi jistě ano. Ale tehdy, při tehdejším politickém klimatu, při tehdejších zkušenostech, při tehdejší dezorientovanosti značné části lidí, co se to kolem nich děje – sotva. Spíš myslím, že chybám se vzhledem k nulovým zkušenostem kohokoli s transformací centrálně plánované ekonomiky na tržní nešlo vyhnout. Rozhodně totiž nelze říci, že by někde jinde privatizovali lépe. Dělali to sice jinak, způsobů bylo mnoho, ale nakonec z většího nadhledu lze říct, že tyto různé cesty překvapivě vedly ke stejnému cíli. Všechny země V4 se nakonec proměnily v tržní ekonomiky a žádná se dramaticky nevymyká. Dokonalá privatizace, která se zavděčí všem, prostě neexistuje. Stejně jako dokonalá důchodová reforma neexistuje. A nemá smysl ji za to kritizovat.

Co je důležité pro dnešek: Nakonec jsme transformací přeci jen úspěšně prošli a po všech stránkách se blížíme průměru EU. A co víc, ještě k tomu nám zůstal nemalý majetek našetřený z příjmů z privatizace. O něm se původně mluvilo jako o zdroji financování důchodové reformy.

Už před desítkami let byla známa demografická projekce a vědělo se, že jednoho dne bude moc důchodců a málo pracujících. Už tehdy bylo jasné, že stávající model důchodů, kdy pracující generace živí generaci v důchodu, je neudržitelná. Příliš málo lidí by mělo živit příliš mnoho lidí.

Jenže politici byli lační peněz a postupně vymýšleli, jak se k nim dostat. Začali proto účelově vázat výnosy z privatizace. Pokud se jednalo o krytí schodku penzijního účtu, šlo nad tím mávnout rukou, protože to tak jako tak s důchody nějak souviselo.

Když přišli politici s tím, že budou privatizační výnosy vázané na likvidaci ekologických škod, bylo to horší. Příliš to otevíralo dveře zneužití peněz, protože ekologické zakázky lze snadno nadhodnotit a privatizační výnosy vytunelovat. Ale stále to bylo jakžtakž pochopitelné, protože ekologii řešit musíme.

Když ale stávající vláda přišla s tím, že nebude výnosy na nic vázat a prostě je prožere pod heslem: „Peníze nesmí zahálet!“, bylo to už totálně za čárou.

Není to nic jiného než kupování dnešních hlasů voličů za cenu okradení budoucích dětí. Nevázat výnosy z majetku našich předků na nic je nehorázné vyjídání budoucnosti. Vláda nemá vůbec žádnou vizi budoucnosti, která přesahuje její volební období.

Vláda Petra Nečase připravila důchodovou reformu. Byla to velmi špatná reforma, ale byl to aspoň nějaký pokus. Přišla následující vláda a reformu potopila. Tomu bych rozuměla, kdyby přišla s lepší variantou. Vzhledem k tomu, že Nečasova reforma byla vskutku katastrofální, s něčím lepším přijít šlo. Jenže to se nestalo. Neobjevilo se žádné řešení. Důchodová bomba stále tiká.

Demografové varují, že délka života se bude prodlužovat a Čechů bude ubývat. Pesimistická varianta výhledu mluví o tom, že na konci století bude žít v ČR jen 7,4 milionu lidí. Další varianty počítají s imigrací, která bude bránit vylidnění. Otázkou je, zda to je ta lepší varianta, protože víme, že aktuální typ migrace příliš nevede k posílení zásobárny pracovních sil, spíš posiluje řady příjemců sociálních dávek.

Pro důchodový systém to tudíž v obou případech bude nepřekonatelná zátěž. Důchody bude ještě nutné řešit. Jedno i dvě volební období ještě vydrží. Možná i tři. Ale jakmile začnou chodit Husákovy děti do důchodu, systém je neunese.

Babišova vláda tak před sebou problém valí a nabaluje ho jak sněhovou kouli. A k tomu ještě vyjedením rezerv budoucím vládám řešení komplikuje. Vláda nezodpovědně hodlá vybrakovat rezervy, falešně očekává zrychlení ekonomiky, a navrch plánuje deficit rozpočtu ve výši 40 mld. Kč, o kterém je už dneska jisté, že bude překročen. Po ní ať přijde potopa. To nemůže skončit jinak než zadlužováním státu na vyplácení důchodů, což opět není dlouhodobé řešení, protože po určitém čase musí takový život na dluh skončit řeckou cestou.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Občas stát taky nezaklekne

Poslední týden muselo premiéru Andreji Babišovi zvonit v uších permanentně. Nejprve se Evropský soud pro lidská práva odmítnul vůbec zabývat (pro „nepřijatelnost“) Babišovým tvrzením, že není estébák.

Pak o něm jednala Evropská komise.

A do třetice Evropský parlament.

To už je obstojná sbírka evropských institucí. Český premiér se tak v Evropě stává slušnou celebritou. Evropskou komisi a Parlament ale nezajímalo, zda je Babiš Bureš či Nebureš, ale to, jestli náhodou nezneužívá svého postavení.

Právníci Evropské komise nakonec dospěli k závěru, že Babiš podle nich stále profituje z činnosti Agrofertu, ačkoli jej převedl do svěřenského fondu. Argumentují tím, že jako premiér má zásadní vliv na rozhodování spojené s využíváním peněz přicházejících z evropského rozpočtu, a proto by podle nich prý Agrofert neměl mít nárok na podporu z evropských fondů. Jinými slovy, evropští právníci jsou toho názoru, že Babiš je podle pravidel platných od léta stále ve střetu zájmů, a to bez ohledu na svěřenský fond. Evropský parlament došel ke stejnému závěru, který ještě navrch korunoval schválením usnesení vyzývajícího Komisi, aby zakročila.

Celkem očekávatelně premiér střet zájmů popírá. Argumentuje závěrem analýzy českého ministerstva spravedlnosti, podle kterého je prý vše v cajku. A navíc prohlásil, že česká vláda je v kontaktu s Evropskou komisí a věc s ní řeší. Tolik stručný popis situace. Což ovšem není to, co hodlám komentovat.

Coby ekonom vskutku neaspiruji na to, že rozštípnu něco, na čem si armáda českých právníků už nějaký ten čas láme zuby. (Mají evropské instituce pravdu? Nemají pravdu? Je to střet zájmů? Není? Jak ty zatracené předpisy vlastně vykládat?)

Coby ekonom ale vidím něco docela jiného.

České ministerstvo spravedlnosti prý provedlo analýzu. Česká vláda „věc řeší s Komisí“. Takových státem zaměstnaných právníků. Tolik věnovaného času těchto státních zaměstnanců. Tak drazí právníci jsou. Jejich hodinová sazba je pro člověka s průměrným příjmem astronomická. Jejich honoráře platí daňoví poplatníci.

Příjemcem dotací je přitom soukromý podnik Agrofert. To znamená v logice evropských právníků sám Andrej Babiš. Kdyby Agrofert neměl s Babišem nic společného, byl by patrně už dávno prodán. On je ale ve svěřenském fondu. Fyzická osoba tak v konečném důsledku získává dotace. Právníky fyzické osobě platí stát. Právníky, kteří aktuálně nemakají pro veřejný zájem, pro zájem daňových poplatníků. Makají za veřejné peníze na vysekání soukromé osoby.

To se pak najednou jeden přestává divit, jak je to možné, že tak rychle roste armáda státních úředníků. No jo no, když připravují podobné analýzy v soukromém zájmu?

A že český premiér není žádnou soukromou osobou, nýbrž osobou veřejnou? Ale houbeles, v tomto sporu vystupuje skutečně coby soukromá osoba: Žádné ministerstvo totiž takovou analýzu nepotřebuje pro žádné řízení, v němž by figurovalo jako jedna ze stran. Vláda žádné takové analýzy nepotřebuje pro žádný spor, ve kterém by vystupovala jako rozhodující orgán. Analýza patrně nemá sloužit k plnění žádného z úkolů vlády. K čemu tedy slouží? K „ochránění investic“ soukromé osoby.

Nevím o žádném předpisu, na základě kterého by měl jakýkoliv veřejný orgán povinnost za soukromou osobu takovou analýzu dělat a šetřit jeho kapsu. Z toho plyne, že jediný, kdo by měl analýzu platit, kdo by měl zaměstnat soukromé právníky a využít jejich soukromý čas, je soukromý investor Andrej Babiš.

Co kdyby ještě náhodou nějakého šťouru napadlo, že by se na to měl mrknout Nejvyšší kontrolní úřad kvůli nejasnému používání veřejných peněz ve velmi nejasném veřejném zájmu…? To se pak jeden nemůže divit, že právníci si marně lámou hlavu nad „výkladem střetu zájmů“ a ne a ne se v něm zorientovat, když se dosud nezorientovali ani v tom, že by se celé to jejich analyzování taky dalo vykládat dosti kontroverzně…

Asi takhle: Stát je v poslední době velmi rychlý, když má na někoho zakleknout. Přijal za svou presumpci viny: Vlastě vychází z předpokladu, že každý podnikatel je gauner, který se vyhýbá placení daní. A pokud náhodou gauner není, pak má povinnost to státu dokázat.

A pak tady máme premiéra, u kterého stát přijal presumpci neviny. Automaticky vychází z předpokladu, že musí velmi dobře majetkově situované soukromé osobě za veřejné peníze pomoci při ochraně jeho investic a jeho dotací (daně nechte rovnou stranou).

A že se ty dotace pěkně množí. Zatímco v roce 2011 koštovaly lehce přes 600 milionů, vloni to bylo už přes 2,1 miliardy. Na dani z příjmu však zaplatil Agrofert jen 739 milionů korun. Dotace jsou tak skoro třikrát vyšší než daně. Tak jestli tohle není dvojí metr, pak už nevím, čemu se tak říká.

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Kdybys ses neučil tak dobře, nemusels bejt nezaměstnanej

Jako by to byly dva světy.

Na jedné straně v novinách, televizi, na konferencích zaměstnavatelů, znějí jen a jen nářky na to, jak moc zoufale chybí lidé. Nedostává se pracovní síly.

Podniky by rády produkovaly víc, ale nemohou, protože zaměstnance nemohou sehnat, kdyby se na hlavu postavily. Jako sci-fi působí fakt, že před 5 lety se o jedno pracovní místo pralo v průměru přes 14 lidí, zatímco dneska se o jedno místo uchází jen 0,7 člověka! Volných míst je víc než volných lidí, a to jsou přitom ještě mnozí „volní lidé“ technicky vzato nezaměstnatelní, protože se na úřadech práce hlásí jen fiktivně, alternativně jsou už nezaměstnaní tak dlouho, že ztratili schopnost do práce docházet. Skutečný nedostatek volných lidí je tedy ještě mnohem horší, než by se ze suché statistiky mohlo zdát.

A pak je tu druhý svět. Lidé, kteří mají chuť pracovat. Lidé, kteří mají vysokou kvalifikaci. A přeci o práci nemohou zavadit. Tak jako paní, která mi napsala před pár dny email:

„…s tezí, že pracovní síla chybí, nesouhlasím. Od září 2012 si hledám práci. Mohu posílat CV o závod a inzerenti se neobtěžují ani odpovědět. Po roce na úřadu práce jsem odešla do naspořeného předdůchodu. Mluvím anglicky, mám ŘP skupiny C, průkaz na VZV. Pracovala jsem celý život na letišti, byla jsem IATA certifikovaným školitelem přepravy nebezpečného zboží s certifikáty z Ženevy…“

…a tak dál a dál. Zkrátka paní má evidentně vysokou kvalifikaci. Práci se snaží hledat. A takových lidí mě v poslední době oslovilo víc. Mnozí z nich byli bývalí vysoce postavení manažeři s několika vysokoškolskými tituly. A přesto – nic. Proč?!

Protože právě proto – těmto vysoce kvalifikovaným lidem se nedaří práci najít nikoliv NAVZDORY jejich vzdělání, ale KVŮLI jejich vzdělání.

Onen první svět, který hlásí nedostatek pracantů, totiž o odborníky a vzdělané lidi nestojí. Tenhle svět hledá pomocné řidiče, skladníky – ještěrkáře posunující ještěrkou bedny zleva doprava a zprava doleva, kopáče výkopů na stavbách, nejlépe pak nemyslící panáčky stojící u pásu a překládající polotovar z jednoho pásu na druhý. Tenhle svět hledá levné lidi bez vzdělání, kteří se spokojí s velmi nízkou mzdou a které je tak strašně snadné nahradit jen o trochu dražším robotem.

Zato o lidi, kteří mají vysokou specializaci, odbornost, umí samostatně rozhodovat, umí řídit ostatní, umí nést odpovědnost – o ty zájem není. A protože tihle lidé bývají víceméně samostatní, dost často mají i z předchozího netriviálního zaměstnání jakés takés úspory, často se ani nehlásí na úřadech práce. Zkoušejí více či méně úspěšně živnostničit, žijí z úspor, odchází do důchodu, nebo třeba se rozhodnou, že s prací seknou úplně a zůstanou doma starat se o děti či vnoučata – vždyť tím mohou být také užiteční. Ve statistikách pak vůbec nefigurují.

Papírově tak máme přímo extrémně nízkou nezaměstnanosti. V říjnu dokonce míra nezaměstnanosti poklesla na pouhých 2,8 %. Co by za to jinde v Evropě dali! Jenomže skutečná, fyzická, nepapírová míra nezaměstnanosti je u nás mnohem vyšší. Ta je ovšem také statisticky nezměřitelná – jak přesně spočítat vzdělané lidi, kteří na práci prostě rezignovali a už si ji ani nehledají, protože mají pocit, že to nemá smysl? Najednou už to nevypadá tak vábně jako na papíře.

Jak ale mohly vedle sebe vzniknout takové dva paralelní světy?

Statisíce lidí byly vytlačeny z trhu, ale málokdo to chce vidět. Namísto toho se poplácáváme po ramenou, jak jsme dobří, jak naše ekonomika jede, jak se jí daří. Ano, daří se jí. Jenomže jaké je ta ekonomika, které se daří? Je to ekonomika, která si žádá nekvalifikované a laciné lidi a o vzdělané odborníky nemá dostatečný zájem. Čím levnější a čím méně kvalifikovaní, tím žádanější. Jak se říká takové ekonomice? Vžil se pro ni trochu hanlivý název montovna.

Mnoho lidí nadzvedává za židle tvrzení, že česká ekonomika se během posledních let víc než dřív začala chovat jako montovna, ale nadzvedává je to hlavně proto, že to slyšet nechtějí, ne proto, že by to nebyla pravda. Když si ale před tím budeme zacpávat uši a zavírat oči, jaksi tím samotný fakt nezmizí.

Proč ale během posledních pěti let česká ekonomika zvýraznila svůj charakter montovny? A tím se dostáváme k jádru pudla. Odpověď je až děsivě prostá a děsivě překvapivá: Je to důsledek hloupých, víc než tříletých intervencí České národní banky na oslabení české koruny. Zdánlivě dvě nesouvisející věci – slabá koruna a montovna – ale v realitě jsou to propojené nádoby.

Slabá koruna zlevnila české výrobky a českou práci. Nasála k nám tedy výroby a investory, kteří chtěli především konkurovat nízkou cenou. Kdo chce prodávat levně, musí rezignovat na kvalitu, na technologie, na odbornost. Čím déle byla koruna oslabována a čím byla levnější, tím víc byly podniky podporovány v tom, aby se víc a víc soustředily na konkurenci nízkou cenu. Aby se specializovaly na nekvalifikované a špatně placené práce.

Během těch tří čtyř let u nás jak houby po dešti vyrašily podél dálnic sklady, které zaměstnaly armádu špatně placených a málo kvalifikovaných skladníků. A ekonomika skladů a montoven byla na světě. A jede dobře – to je fakt. Až na to, že to není něco, na co bychom mohli být zas až tak hrdí, něco, na čem by se dala stavět budoucnost. Sklady umíme – drahé švýcarské hodinky už hůř. Montovny umíme – drahé kvalitní léky hůř.

Pěkně se nám ty intervence vymstily. Ekonomiku sice na okamžik rozpumpovaly tak, až ji přehřály – ale současně na dlouhé roky dopředu ji naopak paradoxně zbrzdily, protože technologicky zastarala. Krátkodobý kvalt vykoupený dlouhodobým zaostáním.

A ještě něco vám povím. Během značné části celé té doby intervencí byl kurz koruny téměř přilepený k jedné hodnotě. Prakticky vlastně simuloval, jak by se naší ekonomice žilo, kdybychom platili eurem, tedy neměnným kurzem. Dá se to tedy říct i jinak:

Zhruba tři roky „skoro-eura“.

Papírově na chvíli růst jak blázen.

A prakticky na roky zaostání ekonomiky a místo pokroku evoluční krok zpět.

Tak si, všichni ti, kdo tolik toužíte po euru z čistě emotivních důvodů, nyní své emotivní pohnutky srovnejte s těmito fakty. Klíďo píďo si mi nadávejte (jako každému, kdo se o euro otře) do ruských švábů, jsem si dávno zvykla, ale zkuste své nadávky tentokrát taky doplnit o nějaká fakta, která by věcně ekonomicky vyvrátila mé tvrzení: intervence – fixní kurz – montovny – dlouhodobé ekonomické zaostání.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Pojďme zrušit právní stát!

Před pár dny pobavila řadu škodolibých Čechů zajímavá zprávička: Mnoho Němců se v předešlých letech finančně zaručilo za imigranty – a teď došlo na placení. A ručitelé se nestačí divit. A rozčilovat.

Popravdě, ačkoliv uznávám, že to ode mne není ani trochu hezké, přiznám se, že mně také zahrál kolem rtů lehký pobavený úsměv. Je to totiž bizár jak vystřižený z hollywoodské parodie. Bizarní není to, že ručitelé musí platit za předmět své záruky – tak to jaksi u záruk bývá. Bizarní je to, jakým způsobem byla demaskována jejich naivita.

Ale popořádku. Z bombastických titulků se mohlo zdát, že „problém se zárukami“ dosahuje obřích rozměrů. Při troše zkoumání se však ukáže, že problém se týká „jen“ zhruba 700 Němců, což na počet celkového německého obyvatelstva je jako nic. V žádném případě tak nejde o „poučení“ či „procitnutí“ zásadní masy obyvatel. Ale i tak případ nepostrádá na zajímavosti.

Věc se táhne až celkem hluboko do minulosti, totiž do roku 2013. Tehdy Německo ustanovilo státní program, který umožňoval scelování syrských rodin. Něco analogického kdysi probíhalo i u scelování tureckých rodin, ačkoliv první turečtí gastarbeiteři byli do Německa vpuštěni jen kvůli nedostatku pracovních sil a předpokládal se jejich návrat do Turecka. Pak se to ale nějak zvrtlo… Podobně jako tentokrát. Syřané již žijící v Německu směli přivést své rodiny do země pod podmínkou, že poskytnou státu důkaz o dostatečných příjmech či majetku na hrazení stravy a ubytování.

Z českého pohledu zcela jistě šlo o nabídku velmi velkorysou. Čechům a Slovákům, kteří před rokem 1989 emigrovali na západ, se přeci nedostávalo výzvy: „Přiveďte si i zbytek rodiny, stačí, když ho uživíte.“

Jenomže ne všichni Syřané žijící v Německu, kteří chtěli přivést zbytek své rodiny, měli dost peněz, aby se za rodinu mohli zaručit. A v tu chvíli nastupují na scénu dobrosrdeční Němci. Někteří se zkrátka ochotně nabídli, zatoužili učinit dobrý skutek, a za nově příchozí se sami zaručili.

Co na tom, že netušili, za koho ručí?

Ca na tom, že mnozí sami měli daleko do úst?

Co na tom, že se ručitelé neobtěžovali dobře si prověřit podmínky ručitelství?

To přeci dokážeme! Dobré skutky být musí! Dobrými skutky se dá báječně koupit dobrý pocit.

No a pak to přišlo. Úřady práce začaly rozesílat výzvy, aby ručitelé splnili podmínky, ke kterým se upsali, a zaplatili. V některých případech vymáhané částky dosahují v přepočtu až několika milionů korun. A stále naskakují o úroky z prodlení. A ručitelé se začali náramně divit a protestoval. Jak po nich zlý stát může chtít platit, když přeci nevěděli, za koho ručí? Jak by mohli platit, když sami mají daleko do úst? Jak by mohli platit, když přeci nevěděli, co podepisují, a nikdo jim zavčasu neřekl, že by mohli za imigranty platit dokonce i poté, co už získají azyl?

Pravdou je, že kolem vymáhání plateb existuje i dneska dost nejasností. Není docela jasné – a aktuálně o tom rozhoduje soud – zda náhodou nebyly podmínky programu změněny až dodatečně během jeho platnosti, takže ručitelé se možná skutečně podepsali pod poněkud jiné podmínky, než jaké jsou na nich teď vymáhány. Ale ať tak či onak, jasné naopak je, že všichni tihle dobří ručitelé prokázali nebývalou míru finanční negramotnosti hraničící až s finančním analfabetismem.

Cožpak když si nějaký neznámý člověk z ulice vezme hypotéku a požádá mě, abych mu za jeho úvěr ručila, bude snad někdo očekávat, že bych měla podepsat? Měla bych ručit za někoho, koho neznám? A proč? Pokud dotyčného neznám, pak nejen že nemám důvod věřit, že svůj dluh splatí, ale dokonce nemám ani důvod věřit, že jakoukoliv pomoc skutečně potřebuje či zaslouží si.

Cožpak ručitelem se může stát někdo, kdo sám nemá z čeho zaplatit? Tihle naivní lidé svým podpisem prokázali jediné: Financovat migraci z daní „nebolí“, protože platby za migranty plynoucí z veřejných peněz nejsou vidět. Jakmile by stejnou částku, která plyne z daní jednotlivce na sociální dary pro imigranty, měl dotyčný zaplatit přímo ze své kapsy a nikoliv skrze daně, najednou by se začal setsakra cukat, protože by byl zbaven své fiskální iluze a viděl by, na co konkrétně jeho peníze a v jaké částce plynou.

A cožpak je normální podepisovat smlouvu, které nerozumím? Samotný soud konstatoval, že cizinecké úřady ve věci garancí pochybily, když neposkytly ručitelům veškeré poradenství a řádně je neproškolily ohledně podstupovaných rizik. Jenomže je to skutečně vina úřadu, když se nezeptá: „A opravdu víte, milý pane, co to podepisujete?“ Není větší vina na straně onoho milého pána, když se vůbec nezajímá o obsah textu, pod nějž vlípne svůj autogram? Není to prostě jen důkazem toho, že naivní občánci dlouhodobě zlehčovali souvislosti migrace a měli dojem, že jich se to přeci netýká, všechno to nepříjemné kolem přeci zařídí anonymní stát?

Podepíšu – učiním dobrý skutek a koupím si dobrý pocit. Imigrant selže a bude potřebovat peníze – a stát to za mě zaplatí. Já jsem už udělal své dobré gesto, tak by přeci bylo nemorální po mně ještě chtít peníze! Takové bylo patrně tradiční uvažování většiny těchto vypečených ručitelů.

Za všechny to shrnul jeden ze Syřanů, jehož agentury citovaly: „Kdyby moje rodina přišla s pomocí pašeráků přes balkánskou trasu, tak bych neměl potíže. Ale protože jsem si vybral oficiální cestu, měl bych platit,“ zlobil se. No ano – jistě, že by měl platit. Právě to totiž definuje onen rozdíl mezi nelegálním a legálním překročením hranic! Legalita stojí peníze – právě proto se jí tolik lidí snaží vyhnout! Co je na tom komu nejasného?

Ti, kdo se nyní vztekají, že stát jedná „absurdně“, když vymáhá naplnění smlouvy, alternativně že Německo „už není právním státem“, ve skutečnosti nejsou zase tak úsměvní. Jsou to ve skutečnosti velmi nebezpečná individua. Na normu totiž požadují povýšit to, že smlouvy nebudou dodržovány. A jestli něco vystihuje stav, kdy stát přestává být právním státem, pak je to situace, kdy nedodržuje své vlastní zákony a smlouvy. Ano, tito lidé, kteří si chtěli koupit svým podpisem lepší pocit, ve skutečnosti chtějí zrušení právního státu.

Může mi těchto lidí být líto, že nepobrali víc rozumu. Ale není mi líto, že mají nyní nést následky svých činů. Nést odpovědnost za své jednání je správné a žádoucí. A je to to, co dnešním levicovým liberálům chybí.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

NextBlog

Na nextBlogu naleznete nejen aktuální postřehy ze světa financí, ale téže zajímavé odkazy na věci, které nás zajímají a baví. Doufáme, že Vás budeme nejenom informovat, ale i bavit a téže vzdělávat.