Category Archives: Uncategorized

Minulost nám to vrací i s úroky

To se tak občas stane, že večer si člověk užívá mejdan, a ráno pak skučí s kocovinou a slibuje světu, že už nikdy, ale fakt, nikdy, se toho chlastu nedotkne.

Zejména můj drahý mužíček je v tom přeborník, skučí a slibuje tak cirka jednou do měsíce. A úplně stejně to funguje i v ekonomických věcech. Tak třeba stát se před volbami rád zadlužuje, aby následně skuhral, že veřejný dluh je moc velký a musí se proto zvýšit daně. Anebo takové úvěry: Člověk si rád nabere na dluh pračku, sušičku, ledničku i dovolenou, říká si, jak je snadné dluhy s tou novou prací poplatit, pak přijde vlna propouštění, a z mejdanu je kocovina a exekuce.

Pikantní nádech to ovšem dostává, když kocovinu zažívá někdo, kdo by sám měl strážit bezpečí celého finančního systému. A s ním i veškeré obyvatelstvo. Mám takový pocit, že kocovina je už tady.

ČNB totiž zpřísnila „doporučení“ pro poskytování hypoték českými bankami. Tak například od října bude smět měsíční splátka klienta činit maximálně 45 procent jeho měsíčního příjmu. A tak dál. Fakticky tak najednou mnoho lidí na hypotéku už nedosáhne.

Motiv ČNB se zdá být celkem jasný: Aby se trh hypoték nepřehřál, aby lidé neměli problémy se splácením, raději zasáhneme zavčasu a poskytování úvěrů zpřísníme… Jo, to by dávalo smysl. Kdyby to tak platilo. Jenomže bohužel to je dost jinak.

Tak především ČNB připomíná ten příběh o zloději, který křičel „chyťte zloděje“. Právě ČNB totiž do značné míry byla tím, kdo hypotéční trh přehřál a dostal do velmi nebezpečného stavu. A kořeny tomu začaly růst – a teď se podržte – v ten den, kdy byly spuštěny intervence. Jasně, že spousta lidí si intervence s přehřátými nemovitostmi a riskantními hypotékami vůbec nespojí. Ale souvislost tu je a ne zrovna malá.

Aby totiž ČNB mohla korunu oslabovat, musela fakticky tlačit do oběhu velké množství peněz. Banky ty peníze, které měly (a třeba ani moc nechtěly) od ČNB, zase musely pouštět dál. Skutečně „musely“. Kdyby to totiž nedělaly, měly by z těch peněz ztrátu. A to by se ČNB zase zlobila. Takže banky musely poskytovat hypotéky.

Je tu i druhá souvislost s intervencemi. Aby intervencemi oslabovaná koruna mohla vydržet slabá, je nutné současně s tím taky držet extrémně nízké úrokové sazby. Kdyby byly úroky vyšší, spekulanti by tak silně proti ČNB spekulovali, že by korunu udržet slabou nebylo možné. Kvůli intervencím tedy byly nízké úroky, kvůli nízkým úrokům bylo až příliš snadné brát si hypotéku. Brali si ji i lidé, od kterých to nebylo zrovna rozumné.

Je tu i třetí souvislost s intervencemi. Řekli jsme, že kvůli intervencím byly příliš nízké úroky, kvůli nízkým úrokům bylo nevýhodné ukládat peníze do banky, investovat do podílových nebo penzijních fondů. Jednou z mála možností, jak netratit, bylo „investovat“ do hypotéky. Do hypoték tedy investovali i mnozí spekulanti.

Když jsem roky nadávala na intervence, že přehřejí českou ekonomiku a trh realit, mnoho podniků kontrovalo: „Ale nám se se slabou korunou dobře podniká!“ Hm, tak teď už je vše jinak. Neblahé důsledky nás dohánějí, i když jen málokdo si je spojí s příčinou. ČNB vlastně zpřísněním hypoték už jen hasí požár, který sama do velké míry rozdmýchala. Intervence byly na počátku, na konci jsou přehřáté reality a až příliš mnoho zadlužených lidí.

Bohužel tohle hašení bude taky bolet. A hlavně: Nebude moc fungovat. Tak především ČNB jde o to, aby se lidé riskantně nezadlužovali. Jenomže jaká je snadná pomoc, když vám banka odmítne dát hypotéku? Přeci vzít si jen malou hypotéku a zbytek dofinancovat jiným, třeba i méně výhodným spotřebitelským úvěrem. Tedy přesně tím úvěrem, který je riskantní až hrůza. Lidé se tedy zadluží ještě víc a ještě riskantněji. ČNB by to sice hypoteticky trápit nemuselo, protože ona přeci dohlíží hlavně na zdraví bank, ale to je opravdu jen bohapustá teorie. Jakmile totiž klient, který své bydlení z poloviny financuje hypotékou a z poloviny spotřebitelským úvěrem, zjistí, že je dluh nad jeho síly, přestane splácet tam i tam, a banky stejně mají problém.

Takže si to shrňme: Sranda v podobě intervencí, které byly krátkodobě zábavné hlavně pro vývozce, se nám teď vrátila s bolehlavem, který postihuje dlužníky (v podobě chystaného zdražení již existujících úvěrů), mladé rodiny (které ztrácí přístup k bydlení), banky (které nemohou dělat byznys a kterým se zhorší bilance), lidi, kteří potřebují koupit nemovitost (protože jsou předražené) a vlastně úplně všechny (v podobě hospodářského ochlazení, které bude větší, než být muselo). Fakt „výhra“.

A řešení? No… ono už žádné lepší není. Abychom si rozuměli: Teď už se patrně nic lepšího dělat nedá. Ono to je totiž špatně od začátku a už jen hasíme požár, který nikdy neměl vzplanout. Intervence měly skončit dřív, nebo nejlépe nikdy ani neměly začít. Úrokové sazby nikdy neměly být skoro nulové. Z toho už dobrá cesta není.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Miss je Obluda!

Zaplaťpámpu, že vývoj se ubírá tím správným směrem. Kampaň #metoo jasně ukázala, jaký je trend. Dost bylo sexismu a zesměšňování žen.

Ženy v kampani #metoo po celém rozvinutém světě ukázaly, že už více nestojí o to, aby byly předmětem sexuálního zájmu mužů, nýbrž přejí si, aby byly obdivovány pouze platonicky. A to pokud možno nikoliv za svůj fyzický zjev, ale pouze za své intelektuální schopnosti. A teď si ženy vybojovaly další vítězství. Také soutěž o nejkrásnější dívku konečně nabere správný směr. Bohužel zatím tato pokroková inovace platí pouze ve Spojených státech amerických, ale není pochyb, že do Evropy jistě tento pokrok také brzy dorazí.

Novou americkou Miss už totiž napříště nebude porota vybírat podle jejího vzhledu. Zastaralá a veskrze sexistická promenáda v plavkách skončí úplně, nakloněné to mají i vysoké podpatky a defilé v róbách, které mnohým emancipovaným lidem připomínalo koňský handl. Podle předsedkyně soutěže Gretchen Carlsonové – to je mimochodem ta paní, o které se před dvěma roky hodně psalo v souvislosti s jejím nařčením šéfa televizní stanice Fox News z údajného sexuálního obtěžování – zkrátka nově nebude o vítězce Miss rozhodovat vzhled, nýbrž její osobitost.

Mladého multikulturního muže totiž už nezajímá, jak dívka vypadá, ale pouze to, jakou má duši. Vlastně správně by se měla soutěž jmenovat Miss dušička, protože o fyzickou krásu v ní nyní už vůbec nejde.

Tímto však progresivní levice jen začíná. Původní soutěž byla totiž opravdu diskriminační a nechutně sexistická, když počítala s účastí jen žen. Co muži a co třetí pohlaví? Domnívám se proto, že i název Miss Dušička je tedy jen přechodnou úlitbou starým pořádkům a časem by se název měl změnit v méně diskriminační. Výraz Miss by měl být nahrazen výrazem osoba, person či třeba člověk, aby nedocházelo k diskriminaci žádného z 52 známých variant genderů.

Nicméně přiznejme si, že i soutěž Osoba Dušička může být u některých starých struktur negativně ovlivněna stereotypním vnímáním a vzhledem soutěžících. Proto by bylo záhodno v zájmu potlačení genderově stereotypního uvažování, aby do budoucna všichni soutěžící vystupovali na soutěži s pytlem přes hlavu, jehož střih by se mohl inspirovat kupříkladu u střihu burky.

Pochopitelně takto moderně pojatá soutěž Osoba Dušička nebude příliš divácky atraktivní, jelikož jednotlivé soutěžící od sebe nebude možno rozeznat, bude tedy i bez sponzorů. Nicméně právě za tímto účelem občanská společnost 21. století disponuje vysokým počtem neziskových organizací a systémem dotací. Tudíž nebude problém takto pojatou soutěž ufinancovat.

Sluší se také pogratulovat k brilantnosti všem mozkům, které mají čas na vymýšlení takových ptákovin, jako je třeba ohavná Miss-osobitost. To normální mozek nás ostatních smrtelníků nedá. Musím se totiž přiznat, že autorka tohoto textu je mentálně velmi jednoduché až primitivní sexistické prasátečko. To se projevuje kupříkladu tím, že mám stereotypní genderové myšlení a věřím v takovou překonanou hovadinu, jako že mezi ženami a muži existují biologické rozdíly!

A pokud by tu pořád ještě byl nějaký moderní trubec, který to dosud nepochopil, ubezpečuji jej, že právě měl příležitost seznámit se s útvarem, jemuž se říká sarkasmus. Sarkasmus a legrace je totiž asi to jediné, co těm normálnějším zbývá v dobách dekadence evolucí prověřených hodnot.

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Zákaz informací: Tohle už je přes čáru

Byla jsem hodně překvapená, jak málo lidí v posledních dnech zaznamenalo jméno Tommy Robinson. Ale na druhou stranu – je to vlastně logické.

Jeho jméno totiž nefiguruje na titulních stránkách žádných velkých českých médií. Výjimku tvoří média, která se aktuálně rozhodně nedají zahrnout pod nálepku mainstreamu: Reflex a další weby, které se moc nepářou s politickou korektností. Ty všechny o Robinsonovi už napsaly své komentáře. Ale hlavní média buď mlčí, nebo informují chybně, nebo v zastrčeném odkaze na poslední stránce.

A přitom jméno Tommyho Robinsona by se snadno mohlo stát jménem roku 2018. Stal se totiž zatím asi nejkřiklavější kauzou, kdy byla zašlapána svoboda slova v zájmu multikulturní doktríny.

Tommy Robinson není žádný svatoušek. Vlastním jménem se jmenuje Stephen Christopher Yaxley-Lennon. Někdo mu říká novinář, někdo aktivista. Na Youtube lze najít řadu jeho vidí, takže možná lepší je slovo youtuber. Robinson založil English Defence League (Ligu na obranu Anglie), což je uskupení, které bychom asi nejlépe mohli popsat jako „národovecké“, ačkoliv v případě multikulturní Británie tenhle výraz zní hodně divně. U nás by jej novináři nejspíš označili za „krajní pravici“. Tak úplně snadné to ale není.

Potíž je v tom, že Robinson není jedním z těch typických chlápků, kteří imigranty hodí všechny do jednoho pytle kvůli principu kolektivní viny a kvůli jejich původu nebo barvě. Robinson totiž běžná supluje mainstreamové novináře a dělá práci, kterou by oni dělat měli, ale nedělají bud z přesvědčení, nebo ve strachu, že budou označeni za rasisty: Totiž obklopí se několika bodyguardy, vyrazí do no-go zón v britským městech, ve kterých platí právo šaría, a točí. Jeho reportáže jsou expresívní, občas mají i lehký nádech manipulace – ale podstatné je, že vznikají a policii se ani trochu nelíbí. Jsou totiž vysoce nekorektní.

Díky nepohodlnosti pro establishment se Robinson už dokonce dostal do vězení, a nutno říci, že za velmi kontroverzních okolností, ne příliš lichotivých pro polici a soudy. Řekněme, že v jeho případě byl až příliš nápadně použit dvojí metr. Ve vězení se dostal do oddělení plného islámských radikálů, což se mu vzhledem k jeho reportážím stalo několikrát málem osudným.

V posledních letech se Robinson zaměřil na muslimský gang, který v evropských městech pásl, fyzicky zneužíval a zastrašoval nezletilé bílé dívky, v podstatě ještě děti. Britská policie si s gangem dlouho nevěděla rady a trvalo jí několik let, než jeho hlavní vůdce pochytala a pohnala k soudu. A teď přichází to zajímavé.

Robinson se – jako by byl skutečně certifikovaný novinář – postavil před budovu soudu a z ulice začal přes Facebook vysílat přímý přenos v průběhu jednání. Je zjevné, že z ulice se žádné pikantérie na veřejnost dostat prostě nemohly. Ale už jen to, že Robinson přistoupil k obžalovanému a položil mu otázku: „Co si myslíte o rozsudku? Víte, že půjdete do vězení?“ stačilo, aby policie došla k názoru, že překročil nevyřčené hranice korektnosti. Robinson byl bleskově zatčen a výsledkem je 13měsíční vězení nepodmíněně. Není pochyb o tom, že opět mu ve věznici půjde o život.

Justice na případ uvalila embargo, takže média jakékoliv zpravodajství o něm stáhla. BBC neinformuje vůbec, o poznání svobodomyslnější Independent nebo Daily Mail zase neinformují o gangu znásilňujícím děti, informují jen zhruba v tom duchu, že byl zatčen známý xenofob. Když nic jiného, minimálně to můžeme považovat za autocenzuru a vytrvání informací z kontextu. Když tyhle zprávy čtete, získáte dojem, že konečně byla zaslouženě dopadena banda jakýchsi bílých rasistů. Že skutečným jádrem sporu je odpor jednoho chlápka proti zatajování informací veřejnoprávními médii, už nezjistíte.

Podsouvané tvrzení, že je vlastně dobře, že údajný „rasista“ byl zatčen a ve zkráceném (!) procesu odsouzen, protože jeho chování na ulici před soudem mohlo ohrozit výsledek soudu, je zjevná pitomost. Těch zhruba deset tisíc lidí, kteří jeho vysílání sledovali, si nevšimlo, že by se choval jakkoliv nevhodně nebo že by jakkoliv jednání ohrožoval. On pouze informoval o případu odporného zneužívání dívek, kterému se velká média obloukem vyhýbala. A všichni víme, že se mu vyhýbala ne proto, že by šlo o nepodstatný gang, nebo že by jeho činnost nebyla dostatečně odporná, ale proto, že šlo o muslimský gang, takže zpravodajství by bylo označeno za xenofobní či rasistické.

Kdy už média pochopí, že principem rasismu je uznávání kolektivní viny, nikoliv informování o původu agresora?! Rasismem či xenofobií je odsednout si od příslušníka nějaké menšiny v autobuse jen proto, že vypadá jinak. Rasismem není informování o tom, že přistěhovalci si vytvořili no-go zónu, v níž ignorují zákony hostitelské země, a v níž působí zločinecké gangy. Naopak neinformování o tom je porušováním ústavního práva na svobodu slova a manipulací ze strany médií.

Do ulic vyšly tisícovky Britů a začaly za propuštění Tommyho Robinsona demonstrovat. Malá a mediálně téměř ignorovaná demonstrace se odehrála dokonce i v Praze před britskou ambasádou. Po nedávné kauze Alfieho Evanse se tak v krátké době jedná už o druhou sérii demonstrací v Británii proti soudní a policejní moci. V Británii! Británie není Francie, ve které jsou demonstrace nejoblíbenější pouliční zábavou. Británie byla dlouhá desetiletí zemí, jejímž nejvyšším stupněm nepokojů bylo tak maximálně lehké namíchnutí lidu, že díky ponorkové válce je na pultech nedostatek čaje pro odpolední dýchánky.

Jenomže tahle Británie už neexistuje. Londýn se v některých čtvrtích stal poměrně nebezpečným městem a část původních obyvatel se stále víc staví proti oficiálním doktrínám. A není to jen Británie. Pnutí uvnitř společnosti se projevuje ve všech zemích EU.

Itálie se aktuálně zmítá v politické krizi, která byla katalyzována tím, že prezident odmítl jmenovat vládu, v níž by ministrem financí byl euroskeptik. V Německu máme stranu AfD s rostoucím počtem přívrženců, která se staví proti všem. A tak bychom mohli pokračovat.

Tyhle ostrakizované strany jsou ale jen logickým, nutným vyústěním toho, že je veřejně pošlapávána svoboda slova. Že informování o zločinech je vydáváno za rasismus. Že média mají embargo na informace. Tohle může skončit moc a moc špatně. Lidé mají díky zákazům informací pocit stále většího pnutí. A mají naprostou pravdu, že tohle už je v demokracii přes čáru, tohle už je atributem diktatury.

Troufám si říct, že v Evropě už svým způsobem probíhá občanská „válka“. Ale protože jsme již velmi vyspělí a civilizovaní, je to válka nekrvavá: Je to jen totální rozkol společnosti na ty, kdo uznávají tradiční hodnoty a původní evropskou kulturu, a ty, kdo bojují proti všemu a všem. Na jedné straně feministky, genderoví aktivisti, odpůrci rodin, odpůrci národů, odpůrci států, omezovatelé médií, vnucovatelé dobra za každou cenu, kolektivisté, popíratelé rozdílů. Na straně druhé ti, kdo chtějí zachovat národní státy, chtějí zachovat rodiny, chtějí zachovat dvě pohlaví, chtějí šířit informace a jsou za to přihlouple označováni za rasisty. Jako válka to nevypadá jen navenek, protože neteče krev. Ve skutečnosti příkop mezi oběma stranami neustále roste.

Případy, jako ten Robinsovův, jsou extrémně nebezpečné. Mohly by se totiž stát tou jiskrou, která ještě párkrát přeskočí a spustí požár. Nemyslím, že by se Evropě střílelo. Ale myslím, že by klidně mohla přijít série „revolucí“ v podobě zcela překvapivých výsledků voleb. Ty by mohly stávající podobu Evropy úplně rozmetat. Něco jako „evropské jaro“. Nejsem si jistá, že by to byla změna nutně jen k lepšímu.

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Tak trochu návrat socíku

Piráti odstartovali svou volební kampaň. A hned od počátku nás nenechali na pochybách, jaké téma hodlají vařit

Sám šéf poslanců Pirátů Jakub Michálek prohlásil, že jeho strana bude usilovat o to, aby se snížily ceny bytů. Ceny jsou prý „astronomické“.  Doslova řekl: „Není přece možné, že když nová rodina hledá bydlení, aby platila za byt 3 +1, který si kupují, nebo pronajímají, nějakých padesát procent toho, co si vydělá.“

V jednom mají Piráti pravdu. Ceny opravdu jsou poněkud mimo rozumné mantinely, což dokazují čísla: Konkrétně se můžeme opřít o průzkum, který společně na konci roku 2016 roku prováděly společnosti Trigema, Skanska Reality a Central Group. Podle této studie měl v roce 2016 průměrný nový byt v Praze 71,6 m2 a jeho cena činila 4,8 milionu korun. Průměrný Pražan za něj utratil veškeré své příjmy za 11,5 roku. Průměrný obyvatel Bratislavy na tamní průměrný byt vydělal teoreticky za necelých devět let, Vídeňan za téměř 10 let, obyvatel Varšavy a Berlína už jen za 6,4 roku.

A dostupnost bydlení se nejen v Praze dál rychle zhoršuje. Ještě v roce 2015 Pražan splácel byt v průměru 10 let. V roce 2016 to bylo 11,5 roku. A loni už Pražané na byt o velikosti šedesát metrů2 potřebovali 12,4 průměrného čistého ročního platu. To troufnou už jen obyvatelé Londýňané a Pařížané. A letos jsme ještě výš.

Pravda, Praha je trochu (trochu hodně) jinde než zbytek republiky, nicméně ceny realit jsou hojně přepálené v celé zemi. Potud tedy Piráti správně vyhmátli správný problém. Tím by ovšem chvála asi tak končila.

Asi takhle: Kdyby to řekl kdokoliv jiný než Piráti, neměla bych pochyb, že jde o pokus o vrcholný populismus: Něco slíbíme, hlavně aby se to líbilo, musí to být pěkně „sociální“, samozřejmě víme, že s tím nic dělat nemůžeme, ale do voleb to znít pěkně. Piráty ovšem z populismu ani tak moc nepodezírám. Mají ve svém programu spoustu ne úplně populárních (a občas i docela sympatických) bodů, které zjevně myslí upřímně. Spíš je tedy podezírám jen… z naivity.

Proč z naivity? Protože jejich představa vágně připomíná představu, že poručíme větru, dešti. Prý ceny sníží. Aha. To jako, pěkně prosím, jak? Máme jako ceny regulovat? Máme zakázat alternativní využívání bytů třeba pro Airbnb? Máme zasáhnout do svobodného trhu? Ju? Tak já vám něco povím: Byla to právě regulace, právě zásahy do svobodného trhu, co vyhnalo ceny tam, kde jsou.

Hlavním viníkem je Česká národní banka a její touha regulovat kurz koruny. Kdyby bývala ČNB netoužila po víc než tři roky mít korunu slabší, než byla její přirozená tržní úroveň, nemusela by také držet nepřirozeně nízké úrokové sazby. Kdyby nebyly úrokové sazby skoro na nule, bylo by zajímavé mít peníze „normálně“ uložené v bance a lidé by nemuseli ve strachu ze znehodnocení úspor investovat do nemovitostí. Kdyby nebyly úrokové sazby nepřirozeně nízké, nebrali by si spekulativní hypotéky i div ne bezdomovci, kteří by je nikdy vzhledem ke své nízké serióznosti neměli dostat. Kdyby si nebralo spekulativní hypotéky tolik lidí s nejistými příjmy a kdyby nebyli lidé nuceni investovat do spekulativních hypoték namísto jiných druhů uložení peněz, nebyla by spekulativní poptávka po nemovitostech tak vysoká a jejich ceny by nebyly tak pekelně vysoko. Ano, byla to regulace – právě regulace – co ceny nafouklo.

Druhým velkým viníkem je fušerská byrokracie. Máme třístupňový povolovací proces při získávání stavebních povolení. Když už stavitel získá rozhodnutí o vlivu stavby na životní prostředí, postaví se před něj překážky v podobě získání územního rozhodnutí a stavební povolení. Lhůta pro získání všech povolení k menší stavbě činí v Česku průměrně 247 dní. V Evropě provázejí větší průtahy výstavbu už pouze v zemích jako Kypr, Moldávie a Slovensko! Praha je přitom kapitola sama pro sebe, na vydání stavebního povolení se u větších bytových projektů čeká tři až pět. Takže i druhý viník se jmenuje regulace.

Takže, vážení Piráti & spol., jestliže předražené bydlení je způsobené regulací a regulací, těžko ho asi vyřešíme regulací, že?

Co takhle odstranit příčinu problému a trochu to tu deregulovat? Abychom zase měli kde bydlet…

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Nebezpečný socialistický experiment, jehož čas teprve přijde

V květnu si připomínáme jeden zvláštní milník: uplynuto už padesát let od okamžiku, kdy byl zavedený pětidenní pracovní týden. Do té doby se pracovalo i v sobotu.

A jak už to tak bývá, výročí se stalo „výbornou“ příležitostí k tomu, aby se ukrojilo další kolečko salámu a začalo se volat po dalším zkrácení pracovního týdne na pouhé čtyři dny. Dokonce se vyrojila i série článků, podle nichž údajně psychologové tvrdí, jak je pro lidi „nezdravé“ pracovat pět dnů v týdnu…

Cožpak o to, mně by to osobně docela vyhovovalo. Mezi námi, úplně nejvíc by mě bavilo, kdybychom si to obrátili: Dva dny pracovat, pět dnů se flákat – no kdo by to nebral? Ale nechť k A je řečeno i B.

Osobně si skutečně myslím, že k dalšímu zkrácení pracovního týdne ještě časem dojde. Ale současně si taky myslím, že to minimálně v našich končinách rozhodně nebude otázka nejbližších deseti let. Dá se však čekat, že v rozvinutých zemích, kde si v současnosti nebezpečně pohrávají s myšlenkami socialismu, takové pokusy budou co nevidět. Prvními vlaštovkami jsou už pokusy o zavedení nepodmíněného příjmu. Těmi zeměmi, kde se začne s dalším zkrácením pracovního týdne experimentovat, nejspíš bude Skandinávie.

K čemu to povede? Závěr může na první pohled vypadat fantasmagoricky. Ale jen na první pohled.

Řekněme, že hypoteticky u nás zítra zavedeme volný pátek. V tu chvíli dojde k prudkému poklesu produktivity a zpomalování hospodářského růstu. Můžete namítnout, že nemusí být hned tak zle, protože klíčové profese, jako jsou lékaři, piloti či policisté, samozřejmě budou o volný pátek v práci zrovna tak, jako jsou dnes v práci v neděli. A za ty ostatní, jako jsou dělníci u pásu, udělají práci roboty. To je i není pravda – tahle úvaha má totiž háček. Jakmile se stanoví, že jedna profese dostane stejně peněz za méně hodin v práci, automaticky se také stanoví stejné pravidlo pro všechny profese. Takže ti, kdo budou muset být v práci o volném pátku, tak vlastně budou dostávat příplatky stejně, jako když dneska pracují v neděli či ve státní svátek. A to už je jiná: Najednou to znamená, že prakticky pro každého v ekonomice platí „stejně peněz za méně práce“.

To bude do značné míry nevratné, protože lidé se odnaučí pracovat a zleniví. Jakmile si zvyknou, že dostávají stejně peněz za méně práce (což si zvyknou hned), začnou pracovat méně skoro všichni, což nutně  musí vést ke snížení výkonnosti ekonomiky. Jenomže budou tu jiné země, které si svůj výkon tahle uměle snižovat rozhodně nebudou a porostou pořád dál. Budou to dynamické země jako třeba Čína.

A jestliže my zpomalíme a Čína poroste pořád dál? Pak nás samozřejmě ekonomicky předežene. A ekonomické předhonění znamená také riziko jakési ekonomické kolonizace. Nemusí jít o kolonizaci takovou, jakou jsme viděli v předminulém století – může jít o kolonizaci takovou, jaká se aktuálně odehrává třeba v Africe, která je opět Čínou ekonomicky kolonizována. A ekonomická kolonizace znamená i podřízenost kulturní.

Ano, může se to na první pohled zdát jako podivná a fantasmagorická souvislost, ale je to tak: Zkrátíme pracovní dobu – snížíme si produktivitu – necháme se ekonomicky předhonit jinými zeměmi – budeme jimi ekonomicky ovládnuti – bude nám do jisté míry vnucena i jejich kultura. Chceme to? Stojí nám takové ovládnutí za další den volna? To si musí každý odpovědět sám, odpověď pro každého jednotlivce jistě není černobílá.

Samozřejmě lze namítnout, že zavedení volné soboty před padesáti lety jsme také přežili a že zavedení volného pátku tedy jistě také přežijeme. A je to technicky vzato pravda – i třetí volný den lze zavést, ekonomika se nezhroutí. Akorát musíme vzít v úvahu pár věcí: Tak například tehdy před padesáti lety Evropa a Severní Amerika byly s přehledem nejrozvinutějšími oblastmi světa. Něco jako „předhonění“ Čínou, Ruskem, Arabskými Emiráty… nepřicházelo v úvahu, i kdyby už tehdy před padesáti lety byly zavedeny hned tři dny volna.

Čím víc robotizace, automatizace a digitalizace, tím snadněji se bude třetí volný den zavádět. Neboli musí k tomu nazrát čas. A to se ještě nestalo. Přesně naopak – u nás nám třetí průmyslová revoluce dost ujíždí. Namísto toho, abychom se snažili konkurovat technologií, snažíme se konkurovat levnou pracovní silou. (Mimochodem, hodně negativně k tomu přispělo i tříleté období intervencí ČNB.) A když někdo staví svou ekonomiku na levné pracovní síle, těžko může uvažovat o tom, že téhle levné pracovní síle dá další den volna. Takové úvahy si mohou dovolit země stavící svůj růst na technologii a digitalizaci, jako je třeba Německo.

Abychom si další volný den mohli dovolit, museli bychom zaprvé být technologicky mnohem dál a zadruhé by i přechod musel být plynulý. Tedy nejprve třeba jeden volný pátek do měsíce, později dva volné pátky… a tak dál. Zkrátka takové socialistické experimenty jsou v zemi, jako je ta naše, a při stávajícím mizerném stupni digitalizace velmi nebezpečné

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Neměli by zpovykaní Pražáci chodit v neděli pěšky?

V úterý na státní svátek jsme se probudili do lehce potemnělého domu. Rychlé ohledání ukázalo, že světla nesvítí, z mrazáku crčí voda a jídlo v lednici vykazuje poněkud nezdravě vyhlížející odstín. Ještě další ohledání potvrdilo, co se dalo uhádnout hned na první pohled: Večer vyhořel jeden ze spotřebičů, proudový chránič došel k názoru, že se mu to nepozdává, a bylo vymalováno. Tedy spíš vytopeno v kuchyni.

Prvotní obavy, že ve státní svátek elektrikáři nebudou fungovat, se ukázaly jako liché: Zatímco podle vzoru pohádky o řepě manžel dohlížel na nejstarší dítě, nejstarší dítě dohlíženo na mladší dítě… a tak dál až po to úplně nejmenší, já začala předstírat, že jsem „šikovná“ a dle rad elektrikáře v mobilu na uchu se jala zachraňovat, co se zachránit dalo. Předstírání mi docela šlo, takže alespoň část domu po chvíli byla funkční. Kuchyň mezi nimi bohužel nebyla.

Když jsem si elektrikáři postěžovala, že tedy už jako docela dobrý, ale že to pořád ještě není úplně ono, jelikož aktuálně nemám co dát dětem k obědu ani večeři, elektrikář mě uzemnil povzdechem: „Jo, paninko, dneska s tím už nic lepšího neuděláme. Jak Hornbach, tak jídelní supermarkety mají dneska zavřeno… Máte, doufám, doma aspoň chleba…?“

Cožpak o to, nějaké ty suchary i sklenice domácího medu se doma našly, aspoň si dítka budou vážit dobrého bydla, až si zas příště dají svíčkovou, ale přesto mě celá situace nevýslovně štvala tak nějak z principu.

Já sice chápu touhu některých politiků, je-li už státní svátek, aby ho lidé slavili nějak důstojně, tedy nikoliv obžerstvím v supermarketu. Ale ony ty suchary s medem také moc důstojnosti nepobraly. Když už jsme došli tak daleko, že v rámci multikulti jsme tolerantní vůči všem možným cizím zvykům a svátkům, když už se u nás vedle Vánoc běžně slaví i Ramadán či Chanuka a považujeme za normální to tolerovat, pak mi nedává smysl, aby mě někdo nutil, že musím uctívat kupříkladu 28. září. Anebo že ho musím uctívat zrovna tím jedním způsobem, který mi někdo nadiktuje.

Já rozumím i tomu argumentu, že zaměstnanci velkých obchodů mají právo na rodinný život. Ale zdá se mi vytržený z kontextu. Pokud zaměstnanec supermarketu tolik touží oslavit státní svátek, nikdo mu jistě nebude bránit v tom, aby si vzal volno. Tvrzení, že prodavačky být v práci musejí, pravdivé není. A hlavně nevidím důvod, aby zrovna prodavačky měly úplně jiný režim než třeba nemocnice, řidiči, číšníci… Ti všichni v práci být musí. Pokud bychom to s oním „právem na rodinný život“ mysleli skutečně vážně a upřímně, musely by zůstat zavřené všechny restaurace, nemocnice, kina (co chudáci pokladní?), nesměly by se pořádat koncerty (co chudáci z ochranky?), nesměly by jezdit vlaky, nesměla by vysílat rádia, televize, nesměli by psát novináři, nesměli by fungovat dispečeři letového provozu… Že někteří jsou na rozdíl od prodavaček v práci nutní? Fakt? Cožpak letadla musejí o svátcích létat? Vlaky musejí jezdit? Je to jen o hranici, kde si nastavíme míru citlivosti.

Popravdě – stávající zákaz mi ani tak moc, technicky vzato, nevadí, dokážu se mu přizpůsobit. Ale hodně mi vadí principiálně, protože otevírá stavidla. Boří tabu. Posouvá práh naší citlivosti. Tenhle posun citlivosti v čase dostal dokonce i jméno – někdy se tomu říká Overtonovo okno. Samozřejmě je pravda, že dělat tragédii ze zavření velkých obchodů o několika málo státních svátcích je směšné. Jednak stále mohou mít otevřeno malé obchody (nicméně pro úplnost budiž řečeno, že ty můj elektrikářský problém vyřešit nedokázaly). Jednak zákaz prodeje platí jen o některých svátcích. Jenomže tady jde opět o princip a o posun naší citlivosti.

Když už prošlo zavření velkých obchodů o několika svátcích, příštím logickým krokem je jejich zavření o všech svátcích. Až budou velké obchody zavírat o všech svátcích, může následovat zákaz prodeje i pro malé obchody. Rozhodně tuhle bitvu bude snazší vybojovat poté, co pro velké už zákaz platí, než kdyby se zákaz začal uplatňovat hned pro všechny. Až budou povinně všechny obchody zavírat o všech svátcích, bude mnohem snadnější prosadit zákaz prodeje v neděli. Už totiž budeme na regulaci prodeje zvyknutí. A pak v sobotu. A dál? Co třeba zastavit městskou hromadnou dopravu? Já myslím, že zejména zpovykaní Pražáci by si o víkendech mohli dát pohov a nechat řidiče autobusů, tramvají a metra užít si rodinný život, ne? Absurdita? A neznělo absurdně v 90. letech, že bychom měli zákon na zákaz prodeje o svátcích? Je to jen o hranici naší citlivosti – a ta se v čase posouvá právě tím, jak se po malých kouscích regulace neustále zvyšuje a svobody se ukrajuje.

Ani argument, že v „rozvinuté západní Evropě“ je běžné mít o svátcích a dokonce i o nedělích v obchodech zavřeno, neberu. V „rozvinuté“ západní Evropě je totiž, jak poslední dny ukázaly, také běžné například oslavovat veskrze odpudivého Marxe. Zjevně ne vždy je ona rozvinutost zárukou rozumnosti. Občas je zdravější rozum na naší straně hranic. Vlastně mám dojem, že víc rozumu je na naší straně hranic čím dál častěji.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Žlutej sajrajt

Jsme zdravá země pečující o zdraví svých obyvatel. Naplňuje nás hrdostí, kolik zákazů a příkazů na ochranu zdraví zříme ve svém zorném poli.

Tak třeba takové kouření. Leckdo by mohl namítnout, že kdo se chce kouření vyhnout, vyhne se mu. Takoví ti nechutní individualisté vám budou tvrdit, že nikdo nikoho nenutí lézt do zakouřeného pajzlu, takže kouření v restauračních zařízeních není nutné zakazovat. Pryč s takovými kacířskými názory! Co když někdo nekouří, a přitom se rozhodne, že chce prudit ostatní zrovna v tom zahuleném pajzlu? To by tak ještě hrálo, aby by si každý prudič musel vybírat hospody podle toho, kde se kouří a kde ne. Samozřejmě jediná správná strategie je zakázat kouření plošně všude.

Anebo co třeba takový tuzemák? Nikdo při smyslech by se toho sice nenapil, pokud by měl na výběr mezi tuzemáčkem a karibským rumem, tuzemákem se prolévají jenom ti největší zoufalci, kteří by nejraději chodili hulit do zakouřených pajzlů – ale co kdyby si náhodou nějaký intoš spletl tuzemák se Zacapou a loknul si? Víte o tom, že tuzemák v sobě obsahuje přibližně 30 µg furanu na litr? A víte o tom, že furan je potenciální karcinogen? To by tak hrálo. Zakázat! Škoda, že to tentokrát té EU nevyšlo a jacísi zpátečníci zákaz zbojkotovali. Ale nebojte, bude líp, příště ty zpátečníky rozdrtíme.

A teď si představte, že stejní zpátečníci teď mají nové téma a začali brojit proti našemu národnímu zlatu, naší řepce. Namísto toho, aby tito kacíři byli hrdí při pohledu na velké širé žluté lány a radovali se z naší velmocenské pozice, protože ze všech okolních zemí máme největší podíl řepkou osázené plochy z orné půdy, plných 16 procent, vykřikují cosi o alergii. Oni si snad ještě myslí, že ten smrkový a borovicový pyl, ze kterého je dneska módní stavět žluté sněhuláky, je snad nějak kontaminovaný řepkou.

Tak třeba taková Šichtařová se tuhle rozčilovala, že každá hospoda musí zakázat kouření, aby se čoudu nemohl nedechnout ani ten, kdo chce. Každá škola musela odstranit automaty na nezdravé pochutiny, aby si cukru nelíznul ani ten, kdo chce. Tuzemák nám zakážou, aby se nenadrátoval potenciálním karcinohenem ani ten, kdo chce. Trávu nám zakážou pěstovat, aby si by nezahulil nejen ten, kdo chce, ale ani ten, kdo potřebuje, protože trpí roztroušenou sklerózou. Ale řepku nám daňově podpoří, aby ji musel inhalovat i ten, kdo se dusí alergií. Tedy asi tak 99 lidí ze sta.

Šichtařová je pitomá řepkofobka a nerozumí tomu. Řepka přeci vůbec není dotovaná! Řepka je jenom daňově podporovaná. Evropská komise schválila prodloužení programu státní podpory biopaliv v Česku až do konce roku 2020. Komise sice chvíli dělala fóry a zkoumala, zda daňové zvýhodnění biopaliv v Česku není proti unijním pravidlům, ale nakonec se nechala přemluvit a Čechům tuhle podporu dovolila. Dotace a daňové zvýhodnění jsou přeci dvě úplně odlišné věci: Sice obojí vede k tomu, že jsme řepková velmoc, ale každé jmenuje se úplně jinak! Takže mi tu laskavě nekažte takové bludy, jako že řepka je nějak podporovaná, či co.

Stát přeci musí vědět, co dělá, takže na řepku nadává jen lůza. Každý uvědomělý občan ví, že jsou to jen hloupé lži Putinových agentů, když někdo tvrdí, že biopaliva produkují víc jedovatých emisí oxidů dusíku než paliva fosilní. Že biopaliva zrychlují globální oteplování víc než ropné produkty. Že pěstování řepky pro biopaliva vyčerpává kvalitu zemědělské půdy a zamořuje vodu víc než plodiny pěstované pro potravu. Že pohonné hmoty jsou kvůli biopalivům dražší. Každý přeci ví, že děti jsou simulanti a kýchání, otoky, ekzémy a dušnost simulují jen proto, že jako pátá kolona chtějí naši řepku bojkotovat.

Zkrátka žádný dobrý koblihář na naši řepku nedá sáhnout. Buď jako my – buď koblihář!

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Rozhovor o svobodě s ekonomkou Markétou Šichtařovou, ředitelkou poradenské společnosti Next Finance, pro časopis Marianne:

Je pečovatelská politika států novodobým fenoménem?

 

Je to postupný proces už od konce druhé světové války. Začalo to nevinně. Lidem se řeklo, že všichni bez rozdílu mají nárok na důstojné životní podmínky. Hezká myšlenka, proti které se dá sotva co namítnout. Jenomže zapomnělo se na jednu věc. V lidské přirozenosti je chovat se jako jezinka z pohádky o Smolíčkovi Pacholíčkovi. Nejdřív jezinka slibovala, že si ve štěrbině mezi dveřmi ohřeje jen prstíček. Pak si chtěla ohřát celou ruku. A pak se nahrnula do místnosti celá a Smolíček za svou dobrotu platil svým únosem. Zodpovědnost jednotlivce se tváří v tvář stále silnějšímu rozhodování státu začala vytrácet. A nejen to. Když lidé nebyli stavěni před zkoušky, nemohli si dokazovat, že se zvládnou sami o sebe postarat. Přestali si věřit, že jsou schopni se o své zdraví postarat sami, bez nepřetržitého dozoru padesáti lékařů za zadkem, permanentního dopování syntetickými vitamíny a důsledně dodržovaného očkovacího kalendáře přežijí byť jediný rok. Přestali věřit, že věci jako pohyb, rozmanitá a čerstvá strava bez chemie a dobrá nálada jsou mnohem lepší prevencí zdraví.

 

Vysoké daně, zákazy na produkty, které mají lidem škodit, jsou funkční? Převládají po zavedení ty benefity nad samotným faktem, že dochází k omezení svobodné vůle občanů? Jak se odráží na ekonomice?

 

O nějaké funkčnosti nemůže být ani řeči. Jako laboratoř do čeho se svět možná řítí, může sloužit Japonsko. Kdysi tak vyspělá a bohatá země, je dnes zoufalá ekonomika. Za vše může i přílišný blahobyt, který tam garantuje sociální stát. Podle demografického průzkumu japonské vlády více než 30 % mužů a 26 % žen uvedlo, že nechtějí vztah, netouží ani po sexu. Zatímco v roce 2012 bylo Japonců 130 milionů, do roku 2050 by se jejich počet měl snížit na 95 milionů. Japonské exporty neustále už rok v kuse klesají. Evropa a Ameriky jsou zatím ještě ve stádiu „rovnováhy“, které předchází stádiu zániku civilizace. Naše záchrana je jediná: Příliš předimenzovaný stát blahobytu zrušit. Ale nemyslím tím zrušit bohatství. Myslím tím snížit míru regulace a dohledu státu nad našimi životy.

 

Je pravda, že vysoké daně na nezdravé potraviny, alkohol, tabák „odnese“ ta nejchudší část obyvatelstva?

 

Ano. Dochází ke stále větší příjmové nerovnosti. Lidé budou sice konzumovat podobné zboží, budou mít podobný mobil, v tom nebude rozdíl mezi bohatým a chudým. Bohatství se dnes už nepozná podle auta nebo mobilu, ale podle toho, kdo co konzumuje. Bohatí lidé si mohou dovolit kupovat drahé biopotraviny bez cukru, bez chemie, koupené ve specializovaných obchodech – zatímco chudší a středně příjmoví nakupují v supermarketech.

 

Člověk vnitřně asi není v rozporu, když stát zavede zákaz kouření v autě, kde jedou děti do 18 let. Má ale podle vás stát právo zatížit vyšší daní nezdravé potraviny, případně eliminovat jejich prodej, nařizovat výrobcům složení (tak se děje zase v Maďarsku)?

 

Je to taková salámová metoda. Kdysi dávno bylo módou dávat dětem sunar hned v porodnici. Bylo to považováno za pokrokové. A dneska se protěžuje kojení… Tehdy se ale tvrdilo, že umělá výživa je „nejlepší“. Co když dnešní inženýring je podobný? Co když dnešní představy, že nějaká potravina je nezdravá a jiná zdravá, budou za pět let postaveny na hlavu? Většina lidí se bude dušovat, že celozrnné pečivo a mléčné výrobky jsou zdravé. Vzhledem k tomu, že moje děti mají specifické diety ze zdravotních důvodů, pár let jsem se výživě intenzivně věnovala. Dnes jsem schopna tvrdit, že lepek obsažený v každém pečivu, i tom celozrnném, je nezdravý pro každého, ačkoliv jen hrstce lidí škodí výrazně. A mléko to samé. Jenomže lobby potravinářského průmyslu to vidí jinak. A tak bychom mohli pokračovat. Proto není správné, aby si kdokoliv osoboval právo rozhodovat o tom, co údajně je či není zdravé. Politici mají plnit vůli voličů, nikoliv je vychovávat svými názory na zdraví.

 

Budou se zásahy státu do našich životů ještě zvyšovat?

 

Ano, přesně toho se bojím. Ale současně věřím, že až jednou dosáhneme vrcholu snesitelnosti, zlomí se to a zase přijde deregulace. Ale může to trvat velmi dlouho.

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Důchodová reforma jako podvod století

Důchodová reforma bývala kdysi velkým tématem. Pak načas nějak vysublimovalo. A náhle se opět vrací. Mluví o něm vláda. A nedávno o něm mluvil i guvernér České národní banky Jiří Rusnok.

Prohlásil: „Mělo by se občanům zdůrazňovat, že státní důchod tu není od toho, že budete mít životní úroveň téměř nezměněnou, až půjdete do penze. Ten je tady od toho, abyste nespadli do bídy.“

Mnohé politiky to nazvedlo ze židle. Smutné. Protože já už si skoro myslela, že to, co guvernér prohlásil, je každému jasné. Že zrovna tohle nikoho ze židle nezvedne. Ne že bych příliš často s guvernérem souhlasila, ale v tomhle má jednoduše pravdu. Kdo s ním nesouhlasí, jenom nechápe základní ekonomické zákonitosti a snad by raději ani politikem neměl být. To ovšem neznamená, že se nám politici nebudou snažit ve volbách opět prodat myšlenku, že vědí, jak důchodovou reformu vyřešit, aniž by to bolelo.

V poslední době je docela populární myšlenka garantovaného příjmu. Vychází z očekávání, že v příštích letech vytlačí roboti téměř polovinu lidí z trhu práce. Lidé se jim nebudou schopni v produktivitě vyrovnat a (údajně) se z nich stanou nezaměstnatelní. Aby tito nezaměstnaní a nezaměstnatelní nebyli žebráky nebo teroristy, chtějí jim politici nabídnout garantovaný příjem. Konečně se tak má levici naplnit pohádka o pečených holubech, kteří padají sami do huby.

Lidé s garantovaným příjmem podle téhle představy nebudou chodit do práce, peníze budou dostávat od státu za to, že jsou jeho občani a chodí volit své vládce, a pracovat budou roboti. Vznikne jedna univerzální dávka, která nahradí všechny ostatní. To má údajně přinést řadu pozitiv. Krom toho, že lidé nebudou muset vstávat s otravným budíkem, budou mít i víc času, začnou se zase množit a sportovat.

Ponechme stranou jednoduchý fakt, že kdo není vystaven ani minimálnímu stresu a nutnosti shánět si obživu, zakrní, zblbne a naopak se množit přestává – to je víc biologicko-filozofická otázka. Jednodušeji zodpověditelnou otázkou je, kde na to vzít. A jak jsme se dopočítali*) – je to pro český státní rozpočet naprosto neufinancovatelné, má-li to fungovat tak, jak si zastánci garantovaného příjmu představují. Respektive nemá-li se idea garantovaného příjmu smrsknout jen na jakési životní minimum. Ještě jinak řečeno: Garantovaný příjem je nesmysl.

Nicméně pro populistické politiky je natolik fascinující, že se jej pokouší realizovat. Ve Švýcarsku proběhlo o garantovaném příjmu referendum a Švýcaři ho odmítli. Nyní na vzorku populace probíhá test s garantovaným příjmem ve Finsku. Fantasti mluví o daních z robotů, jako by to byly nové peníze kryté zlatem a ještě spadlé z nebe. Ty by měly garantovaný příjem zaplatit. Realističtější lidé mluví o tom, že by stačilo zrušit všechny neziskovky a peněz by bylo dost. Ovšem mýlí se také. Na garantovaný příjem je potřeba tolik peněz, že peníze pro neziskovky jsou kapkou v moři.

Garantovaný příjem je stejná fikce jako bezbolestná důchodová reforma. Nebo jako fungující komunismus. Jsou to všechno jen socialistické pokusy, které z principu nemohou vyjít, protože opomíjejí, že aby ekonomika fungovala, musí existovat určitá míra soutěživosti, tedy konkurence. To je ten hnací motor, který generuje peníze. Bohužel ještě než se ukáže, že tyhle pokusy jsou stejně hloupé jako pokusy o zavedení komunismu, budou velmi drahé a jen přispějí k finančnímu kolapsu těch, kteří už dnes jsou předlužení a jedou na hraně.

A úplně analogicky skončí i případný fantas jménem bezbolestná penzijní reforma. Pokus o bezbolestné řešení rovná se neřešení. A to se rovná rozvrácení naší kultury kulturou jinou. Tou, která má děti. Děti jsou totiž zatím jediným známým způsobem, jak může celá populace v důchodu rozumně a dlouhodobě fungovat na lepší úrovni než na prostém existenčním minimu. „Všimnul“ si toho už i MMF: Ten vyzval vyspělé ekonomiky, aby své důchody „vyřešily“ přijetím imigrantů.

To je ovšem zrovna tak fantaskní nápad jako věřit v garantovaný příjem. Data a poměrně jednoduchá analýza ukazují, že dnešní typ imigrace problém se stárnutím populace vůbec neřeší. (Že by to snad MMF nevěděl…?!) Jde totiž o to, že imigrace taková, jaká existovala třeba v 70. – 80. letech, skutečně byla pro hostitelskou zemi výhodná. Například Jugoslávci přicházející do Německa tamní ekonomiku rozpohybovali. Stejně tak Češi migrující do USA se do tamního trhu zapojili v průměru dokonce lépe než původní obyvatelé. Důvod byl ten, že tehdy migrovala hlavně elita, které v despotických režimech nemohla plně využít svých nadprůměrných schopností. Dnes naopak v průměru častěji výchozí zemi opouštějí lidé, kteří již v domovině mají problémy uplatnit se na trhu práce. Cílové země proto jsou voleny nikoliv tak, aby nabídly uplatnění na trhu práce, nýbrž aby nabídly sociální zabezpečení. Jinými slovy, dnešní typ migrace neřeší důchody, naopak s imigrací počet ekonomicky neaktivních lidí ještě roste.

Bohužel vysvětlovat dnešním voličům, že dvě děti jsou technicky pro důchody málo, je nepopulární, a tak se naděje obrací k testování pitomostí. Politici hledají zdroje snad už dvacet let a ještě žádné nenašli. Čekat na reformu připomíná čekat na Godota nebo na objev perpetuum mobile. Pokusy o penzijní reformu jsou historií chyb.

Vláda Petra Nečase se o reformu pokusila, ale tlačila ji silou a naprosto ji zpackala. Výsledkem bylo, že ji následující vláda zrušila, což byla další chyba, protože to nejhorší, co se může důchodové reformě stát, je, že ji neustále někdo mění. Je u ní totiž potřebná důvěra obyvatelstva. Jak mohou ale lidé reformě věřit, když jedna reforma střídá druhou.? Přece si někam neodložím peníze na čtyřicet let, aby bylo za čtyři roky všechno jinak!

Vládní politici už od ledna prohlašují, že důchodová reforma je pro ně stěžejní. Neumím si představit, jak ti, kteří nedokáží půl roku na čtyři léta sestavit vládu, chtějí sestavit na dalších čtyřicet let důchodovou reformu. Mluví o Státním důchodovém úřadu. Z toho aby jeden dostal osypky: Další úřad. Už jste někdy viděli, aby existence nového úřadu vygenerovala existenci nových peněz? To je snad odklon od trajektorie vymírající společnosti, kde má práce a zábava přednost před dětským smíchem?

A tak dojdeme k jedinému závěru: Každý si musí spořit sám. Kdo to nechápe, jednou zapláče.

 

*) viz kniha Robot na konci tunelu (Šichtařová & Pikora), strany 255 – 264

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Když zloděj křičí: Chyťte zloděje!

Je to sotva týden, co mi jeden řemeslník, topenář, vyprávěl, jak byl kdysi hrdý na to, že se osamostatnil a stal se živnostníkem – a dnes na to raději ani moc neupozorňuje. No jistě.

Živnostníci totiž patří mezi ty skupiny obyvatel, které toho času nejsou moc v módě a často slouží jako terč. Nejsou v tom ale zdaleka sami. Dalším typickým příkladem takové umělé kriminalizace určitých subjektů jsou třeba sektorové daně. Levicové strany náramně často do svých programů zabudovávají veskrze nesmyslnou myšlenku, že některé sektory – zvláště banky, pojišťovny či telekomunikace – by měly být postiženy speciální sektorovou daní. V podstatě jakousi pokutou za existenci. Jakkoliv se tahle myšlenka ekonomicky ani v nejmenším neosvědčila, třeba v Maďarsku ji už zavedli. Mohli si to dovolit z jednoho jediného důvodu: finanční instituce dlouhodobě nepatří zrovna mezi oblíbené podniky.

Jako bych teď slyšela: „Ti živnostníci okrádají stát na daních!“ Či: „Ty banky jsou vydřiduši, dobře že na ně někdo zakleknul…“ Anebo: „Škoda každé žaloby na pojišťovnu, která padne vedle…“ To už je takový běžný kolorit, když se objeví jakákoliv kauza, kde na jedné straně stojí ti méně oblíbení.

Nu – vnucovat vám lásku kupříkladu k bankám nebudu. Já sice kdysi v bance pracovala a ve financích se pohybuju dodnes, takže je mi finanční prostředí blízké, ale proti gustu… a tak dál. Ale i kdyby nakrásně a hypoteticky byly třeba finanční instituce skutečně tak nesympatické – je jen tohle samo o sobě důvodem udělat si byznys z jejich kriminalizování? V právním státě jistě každý automaticky odpoví, že ne. A přece realita je jiná. Máme tu během několika málo let už druhý případ, kdy finanční instituce mají sloužit jako dojná kráva.

Tím prvním případem byla kauza „bankovní poplatky zpět“. Připomeňme, že tehdy vznikla společnost BSP nabízející bankovním klientům, že pro ně vymůže od bank na základě hromadné žaloby vrácení už zaplacených bankovních poplatků. Stačilo málo – společnosti BSP se měl zaplatit soudní poplatek 400 Kč. Firma se dušovala, že kdyby snad náhodou hromadnou žalobu na banky prohrála, což ale nepředpokládala, tento soudní poplatek svým klientům vrátí.

Zpočátku vše šlo z pohledu firmy BSP dobře. Několik prvních individuálně vedených soudů skutečně dopadlo ve prospěch klientů bank, které společnost zastupovala. To další bankovní klienty navnadilo. Užuž v duchu viděli, jak jim banky platí tisíce korun na vrácených bankovních poplatcích.

A tak se do hromadné žaloby nechaly firmou BSP nalákat tisíce lidí. Pohánělo je kromě vidiny snadno vydělaných peněz také přesvědčení, že banky své klienty údajně v některých případech podvedly, protože si účtovaly bankovní poplatky vyšší, než klienti očekávali. Jaké bylo ovšem překvapení těchto lidí, že firma BSP spor… prohrála. Soudy konstatovaly, že k žádnému podvodu ze strany bank nedošlo, argument o údajné nejednoznačnosti smluv byl nepravdivý. Bankovní poplatky se nevracely.

Jenomže tím to ještě neskončilo. Celá kauza se otočila proti důvěřivým lidem, kteří si mysleli, že od bank něco vysoudí. Jak už to tak často bývá, kancelář, která tyto lidi zastupovala, zrušila svou emailovou adresu a přestala brát telefony. Takže nejen že těmto lidem nebyl podle slibu společnosti BSP vrácen zaplacený čtyřsetkorunový soudní poplatek, ale ještě navrch na nich začaly být vymáhány další náklady na advokáty protistrany, a to až v řádech tisíců korun. Bylo to vlastně logické – náklady na soudní řízení včetně nákladů na advokáty protistrany platí ta strana, která prohrála.

Nejenže tedy lidé na bankách nevysoudili, co jim advokáti společnosti BSP slibovali, ale dokonce po nich bylo požadováno ještě mnohem víc peněz. Někteří z klientů rozhořčeně odmítli tyhle peníze zaplatit, protože se cítili podvedeni. Nejsem si jistá, zda slovo „podvod“ je úplně přesné, ale celkem jistě můžeme mluvit o tom, že tito lidé se stali rukojmím nevydařeného podnikatelského plánu. Plánu, který se snažil svézt se na vlně averze vůči finančním institucím. Jenomže tito klienti, kteří odmítli zaplatit, se díky tomu následně dostali do registru dlužníků. A i když jinak neměli žádný jiný škraloup, značně se jim zkomplikoval třeba přístup k úvěrům…

A dnes jako bych prožívala déjà vu. Jen banky můžeme vyměnit za pojišťovny. Jinak se vše shoduje.

Tentokrát má být nejasná, problematicky formulovaná, či snad vysloveně pro klienta nesrozumitelná smlouva o investičním životním pojištění. Už dvě pojišťovny prohrály spor s klientem, smlouva o investičním životním pojištění byla označena za neplatnou.

Popravdě řečeno, vůbec mě nepřekvapuje, že jádrem sporu se stal právě tento a ne jiný produkt. Opakovaně jsem se totiž v minulosti setkávala s tím, že klienti tomuto produktu, jemně řečeno, příliš nerozuměli. Buď o něm mluvili jako o „spoření“, kterým ovšem tento produkt není, nebo jako o „životním pojištění“ – což není také. Je to totiž produkt stojící někde na pomezí obojího. Poněkud obtížnější konstrukce produktu nápadně připomíná situaci, kdy klienti banky deklarovali, že „nerozuměli formulaci smlouvy“ o bankovních poplatcích.

Také další okolnosti tuhle kauzu náramně připomínají. U boje o bankovní poplatky se nejprve zdánlivě štěstí klonilo na stranu klientů. Prvních několik sporů dopadlo v jejich prospěch. Zrovna jako nyní v případě klientů pojišťoven.

Tím ovšem analogie nekončí. I v tomto případě jde o hromadnou kampaň. I nyní hlavním argumentem má být výše poplatků nebo obecně nákladů. I tentokrát už klienti hromadně mají své zástupce. A i tentokrát se objevují formulace jako „miliony smluv…“ a podobně. Zrovna jako u bankovních poplatků. Z milionů nakonec bylo řádově několik tisíc klientů, kteří však spor prohráli.

Těžko soudit, zda se i v tomto případě víc jedná o skutečně spontánní pobouření klientů, anebo zda se stejně jako v kauze bankovních poplatků víc jedná o podnikatelský záměr lidí, kteří by rádi rozčilené klienty pojišťoven zastupovali. Ať tak či onak, já bych na místě klienta byla nadmíru nedůvěřivá a opatrná vstoupit do jakéhokoliv sporu. Proč?

Protože přímá individuální konfrontace je věc jedna. Finanční instituce pochopitelně občas v konkrétních případech chybují. Od toho máme také finančního arbitra, aby v takových individuálních případech přišel klientovi na pomoc. Ovšem frontální, hromadné tažení proti finančním institucím je věc druhá. Jak ukazuje kauza „bankovní poplatky zpět“, taková hromadná hurá akce je často poněkud podezřelá. Podnikatelský záměr hromadně zastupovat klienty ještě nemusí být v realitě pro klienty výhodný. Ba může se i otočit proti nim.

Že přesně takový závěr – totiž že se hromadná akce otočí proti klientům – bývá spíš pravidlem než výjimkou, ukazují totiž i zkušenosti ze zahraniční. Mysleli jste si snad, že podobné pokusy o hromadné žaloby probíhají jen u nás? Ale kdeže! Čas od času pokusy o zpochybnění smluv s finančními institucemi proběhnou v různých zemích napříč Evropou. Co si tak vzpomínám, naposledy podobný pokus, a to také vůči pojišťovnám, proběhl v Nizozemsku. A výsledek? Moc si nezadal s naší kauzou bankovních poplatků.

Takže pozor, abychom se nespálili.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

NextBlog

Na nextBlogu naleznete nejen aktuální postřehy ze světa financí, ale téže zajímavé odkazy na věci, které nás zajímají a baví. Doufáme, že Vás budeme nejenom informovat, ale i bavit a téže vzdělávat.