Category Archives: Uncategorized

Náhubkový zákon na cestě k diktatuře

V poslední době se často mluví o falešných zprávách neboli fake news. Hodně lidem vadí, bojuje se s nimi na obou stranách Atlantiku. Internet je informační dálnicí a informací máme nadbytek.

Existuje patrně jediná cesta, jak šíření fám minimalizovat. Zamezit mu nejde, jde ho jen omezit. A to tím, že s informacemi nebudeme šetřit. Protože kde se informace dávkují po kapkách, tam vznikají konspirační teorie. A kde vnikají konspirace, tam vznikají nepravdy a fámy. Anebo fake news, chcete-li.

A přesto mnoho politiků dělá pravý opak a s pravdou šetří (možná proto, aby zbyla).

V severní a západní Evropě jde často hlavně o to neinformovat o migrační vlně. Prý aby „nedocházelo k rozdmýchávání nenávisti“ se šetří s informacemi o etnickém původu zločinců, což následně vede k tomu, že jakmile si dvě tetky dají na zápraží po papule, protože pes jedné očural při venčení záhon okurek druhé, a lokální noviny napíší o vyraženém zubu, každý hned má „zaručené zprávy“ o tom, že to jistě byla roztržka mezi imigranty.

No a ve střední a východní Evropě jde zase často o korupci politiků. Prý aby nedocházelo k ovlivňování vyšetřování, nebude se o nich smět psát.Taky aby se smělo, když se politikům nehodí, aby bylo o jejich kauzách informováno.

Přílepek k návrhu zákona o zpracování osobních údajů totiž obsahuje několik klíčových formulací, díky nimž ztratí veřejnost přístup k informacím o trestních řízeních v ČR. Aneb voliči politiků tak ztratí nad svými politiky kontrolu. Nebudou mít informace o tom, z jakého důvodu soud poslal některého politika do vazby, anebo proč bylo něčí trestní stíhání zastaveno.

Tedy ne že by se nesmělo informovat vůbec – ale lidé nebudou mít žádné informace o průběhu trestního řízení. Bude se čekat na pravomocné verdikty soudu. Teprve až po pravomocném rozhodnutí budou smět novináři o kauzách informovat. Jenomže takové průměrné trestní řízení s politikem se u nás může vléct roky. Nebo desetiletí, jako se vlekla kauza H-systému, která začala v roce 1999. Leckterý obviněný politik tak dřív zaklepe bačkorami, než bude pravomocně odsouzen, čili za jeho života se o obvinění z korupce voliči nedozví vůbec.

To tedy znamená, že bychom například neměli mít vůbec žádné informace o tom, že byl MUDr. Rath ve vazbě. Neměli bychom vědět nic o jeho milionech v krabici od vína. Rath byl sice už odsouzen, ale tento verdikt ještě není pravomocný – proto by o něm dosud nikdo nic netušil, kdyby zákon už platil. Takže by nikdo oficiálně nevěděl, že doktorovi v krabicích zázračně raší miliony. Nikdo by se nežinýroval ho kvůli korupčnímu podezření volit. Tudíž by byl nejspíš zvolen…

Stejně jako v Británii, kde bylo přednedávnem trochu podobné opatření pranýřováno v souvislosti s kauzou Tommyho Robinsona, i u nás ministerstvo vnitra návrh zákona vysvětluje tím, že jde o ochranu spravedlivého procesu, který by mohlo podrobné informování o jeho průběhu narušit. Má to ale háček. Jako ochrana proti nepravdě už existuje Ústavou garantovaný princip presumpce nevinny. Tak trochu to zavání dublováním ochrany. Tak kde je problém?

Problém je, že stín podezření politikům vadí ve volbách. Přece jen ono se politikům o sobě samých moc příjemně v novinách nečte, že jsou trestně stíhaní. Kupříkladu ohledně notoricky známé kauzy Čapího hnízda přijalo státní zastupitelství oznámení na dotační podvod v listopadu 2015. Pokud by byly soudy stejně agilní jako u H-systému, pravomocný rozsudek by mohl být na světě někdy v roce 2034. To bude hlavnímu aktérovi kauzy 80 let a nejspíš už nebude v politice aktivní. Pak už by aktérům nemuselo až tak moc vadit, že se někdo o Čapím hnízdě dočte.

Na mnohé politiky by tak kauzy mohly vyplavat až po jejich smrti podobně jako třeba u Stalina. Mnoho lidí kdysi v Rusku vůbec netušilo, kolik milionů lidí dobrý báťuška Stalin zabil, protože se o tom nesmělo informovat.

Zkrátka zákon je na první pohled racionální, zní to pěkně, že zabrání ovlivňování vyšetřování, jenomže v realitě ohrožuje demokracii. Je náhubkem pro novináře. Můžeme si myslet o novinářích cokoli, můžeme na ně občas nadávat, ale je nezpochybnitelné, že pro fungování demokracie jsou naprosto nezbytní. Potřebujeme je.

Zákaz informování nejen že v době internetu kauzu úplně neutají, ale ještě víc ji zmanipuluje. O to víc se budou šířit klepy. Někdo ze zasahujících policistů si pustí o zásahu ústa na špacír a začne se šeptat, že v krabici bylo sedm milionů. Někdo další z nich udělá sedmdesát milionů. A ještě další vymění miliony za mrtvolu.  Pak někdo Ratha zahlédne ve vyšetřovací vazbě a hned se přidá, že to je kvůli té ženštině, která se vloni ztratila… A protože všichni budou vědět, že se o kauze nesmí oficiálně informovat, budou také vědět, že mají důvod fake news věřit, protože nic lepšího nemají. Nakonec to bude i pro samotné politiky horší než lepší.

Systém postupně utahuje šrouby. Stát o vás už ví vše. Vzal advokátům mlčenlivost. Vzal daňovým poradcům mlčenlivost. Všichni vás musí napráskat. Vznikly nové úřady, které vás sledují a sbírají o vás informace. EET nabízí i účtenkovku a bonzáci jsou v ráji. Systém dobře zacílil na nejpodlejší pudy nejslabších článků společnosti. A úřady si troufají čím dál víc, i když na to nemají právo, protože málokdo se odváží bránit se:

Počátkem srpna probleskla zpráva, že finanční správa vyzvala novomanžele, aby doložili, kolik měli na své svatbě hostů, protože úřad má pochybnosti, zda byla svatební hostina správně zdaněná a zaevidovaná dle EET. Finanční správa přitom k tomu měla nulovou pravomoc a vyložila si zákon dost svérázně po svém, protože to, jestli provozovatel hospody odvedl daň, nemusí manžele zbla zajímat. A už vůbec nemají povinnost hospodu práskat.

Tím vším se vytvořila a stále se prohlubuje ohromná informační asymetrie mezi státem a občanem. Stát ví o občanovi vše. Ví i to, co by díky dobrým mravům nikdy vědět neměl. Protože ne, není v souladu s dobrými mravy, aby advokát bonzoval svého klienta. Zato občan ví o státu a politicích čím dál míň. Teď už nesmí vědět ani o vyšetřování zločinů. To je cesta z normální demokracie k mafiánské a oligarchické společnosti.

 

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Česká vláda objevila, jak zázračně vypěstovat peníze

Rozmohlo se nám tu těch nešvarů už nějak moc. Jednomu z nich se říká socialismus. Máme s ním sice dost zkušeností, ale zdá se, že paměť už mnohým neslouží.

Jednou mi manželova teta vyprávěla, jak jí kdysi komunisti do bytu v Praze kvůli „nadměrným metrům“ ubytovali cizí rodinu. Měla vážně „velký“ byt. Hned dvě místnosti a každá přes dvacet metrů čtverečních. K čemu je tetě víc než čtyřicet metrů, že? A na bydlení má přeci právo každý, že? A tak byla jedna místnost zabrána.

Možná vám to připadne jak pravěk padesátých let minulého století. Jenže není. Soudruzi ve vládě opět bodují. Když v komisi pro sucho usoudí, že je v obci málo vody, smí bez vašeho povolení vniknout na váš pozemek a čerpat z vaší studny. K čemu je vám C-E-L-Á studna, že? A na vodu má přeci právo každý, že? Takže vaše voda z vaší studny na vašem pozemku bude zabrána.

Zdá se vám to jako trapný vtip? Není. Připravovaný zákon má platit od roku 2020. A autoři kupodivu celkem logicky a správně předpokládají, že se to majitelům studen nebude líbit. A proto připravují na neposlušné vodní kulaky bič. Komise může udělit pokutu až 200 tisíc korun, pokud se budete záboru vaší studny vzpírat. A pokud by studna patřila firmě, pokuta bude až půl milionu. No tak, soudruzi, není to nějak málo na tak podvratné živly, které si brání studny postavené ze zdaněných peněz bez pomoci státu?

Předpoklad, že soukromý majetek je nedotknutelný, se s plíživým příchodem socialismu vytrácí. Armáda úředníků roste a vymýšlí nové a nové přebytečné zákony, které jim dávají vetší a větší moc.

Zvrácenost je to neuvěřitelná. Dejme tomu, že zahrada u vašeho domu je v těchto horkých dnech naprosto vyprahlá. I kontaktujete firmu, která kope či vrtá studny. A firma vám řekne, že na studnu potřebujete stavební povolení. A že povolovací řízení je tak zdlouhavé a komplikované, že je nereálné, abyste studnu ještě letos postavili. A že sankce za stavbu načerno je tak velká, že načerno firma žádnou studnu stavět nebude. A jste namydlení. Jinými slovy, stát vyrobil kolem každé stavby tak obrovský byrokratický aparát, že papírování a kolaudace kolem jedné studny každého spolehlivě odradí. A původní zájemce o studnu skončí zase u veřejného vodovodu. Studna bude dál chybět.

A to je chvíle, na kterou čekal úředník. Minulý týden ministr životního prostředí Brabec pro iDnes prohlásil: „Za minulý rok a půl jsme pomohli už takřka třem stům obcí s novými vrty nebo jsme současné vrty posílili. Teď jsme na to vypsali novou výzvu, kde máme dvakrát víc peněz (z původních 300 milionů se podpora navýšila na 600 milionů korun), a chtěli bychom jimi pomoci až pěti stům především menších obcí, kterým právě ty mělčí vrty vysychají.“

Takže: Každý by mohl mít na vlastní zahradě vlastní studnu za vlastní peníze, o kterou by se jako o svůj drahocenný majetek staral a vodou šetřil, aby mu studna nevyschla. Ale nemá, protože stát udělal všechno proto, aby ho od stavby studny odradil. Namísto toho vám úředník sebere daně, z vašich daní rozdá dotace obcím a obce si za vaše peníze postaví erární studny, ke kterým se bude chovat jako k obecnímu majetku. Tedy špatně.

A nejhorší je, že námi placený úředník si snad i vážně myslí, že skutečně pomáhá. Vůbec nechápe, že jen překáží.

Naši politici si zase myslí, že když je na většině území mimořádné sucho, vyřeší to tím, že zakážou mytí aut a zalévání zahrad. To zrovna. Stačí zajet si na dovolenou třeba do Izraele na exkurzi, jak se hospodaří s vodou. I v poušti dokáží Izraelci provozovat zelené pole.

Hospodářská politika je podle politiků o přerozdělování dotací, tudíž dají dotace na dešťovku. Jenže já neznám zahrádkáře, který by léta neměl nádrže na dešťovku i bez dotací. Celé povedené dešťové dotace jsou jen předstíráním aktivity a prostorem pro korupci, protože ten je principiálně u každé dotace.

Soudruzi ve vládě budou možná překvapeni, ale sucho je globální jev. Trpí jím v některých oblastech lokálně většina zemí světa. Sucho se nedá vyřešit dotacemi a nedá se vyřešit z Prahy. Zemědělství nemůže mít podobu jako dnes. Budeme muset hospodařit podobně, jako se hospodaří v zemích jižnějších. Budeme muset změnit plodiny, budeme muset změnit plemena zvířat. Budeme možná muset víc zavlažovat. Už staří Egypťané to koneckonců věděli. Dotace to ale nevyřeší.

Je to vlastně podobný příběh jako s povodněmi: Lidé žijí na místech, kde žít nemají. Pokud někam pravidelně jednou za 10 let přijdou povodně, asi není moc chytré na takovém místě žít. Naopak je logické se posunout jinam, kde záplavy nejsou. Podobně se suchem. Asi není moc chytré kopat studnu v místě, kde sto let nebyla ani kapka. Ale úředník to „vyřeší“ tím, že přiklepne dotaci.

Hloupost v dnešní politice jen kvete. Zem chtějí řídit lidé, kteří nechápou ani elementární zákony fungování světa: Něčeho je málo a je to žádané – je to tedy drahé. Něčeho je hodně a nikdo to nechce – je to tedy levné. Když je sucho, je voda vzácná a žádaná. Logicky proto musí být drahá. Pokud drahá nebude, stále jí bude nedostatek, protože se s ní nutně bude plýtvat. Kdo to nechce chápat, nikdy by neprolezl ani první lekcí ekonomie. Ministr životního prostředí to ale evidentně nechápe. Na dotaz iDnes, zda voda zdraží, odpovídá: „Kdybychom zdražili vodu, co bychom tím získali? Že by si bohatí klidně napouštěli bazény, protože si to mohou dovolit, zatímco ti chudší by na to dopláceli? Ne, nechceme zdražit vodu. Naopak se ji snažíme zlevnit třeba tím, že bude nově v nižší sazbě DPH. Tím se voda někde zlevní, někde vzniknou nově prostředky na obnovu vodohospodářské infrastruktury, která je zanedbaná.“

To už máme druhou ekonomicky ukrutnou hlášku od jmenování vlády (mikroklima králíkáren nepočítám): Ministryně práce a sociálních věcí si myslí, že čím vyšší platy dáme úředníkům z rozpočtu, tím větší bude přebytek státního rozpočtu. Ministr životního prostředí si zase myslí, že čím bude voda levnější, tím víc se v rozpočtu vyskytne peněz na obnovu vodohospodářské infrastruktury. Asi ty peníze vyrostou na stromě. Luxusní vláda. Stačí jen podojit.

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Češi přišli s revolučním ekonomickým objevem!

Já měla vždy závažné podezření, že obory politologie a politická ekonomie vyučované na současných prestižních světových univerzitách produkují odborníky na slovo vzaté.

Prostě machry, kterým můžeme jejich vhled do fungování světa s naší hloupou selskou logikou jen tiše závidět. Střelce, kteří by českou ekonomiku zachránili před úpadkem, kdyby se dostali do naší vlády. S jejich pomocí by konečně česká vláda nehospodařila se schodkem státního rozpočtu, protože by nám ukázali, kde ušetřit a z koho vyždímat víc peněz. Teď se mé podezření změnilo v jistotu. Konečně, po dlouhých devětadvaceti letech od revoluce, budeme zachráněni, protože takový machr zasedl do české vlády.

No posuďte sami: Politologie na Univerzitě Johanna Wolfganga Goetha ve Frankfurtu nad Mohanem, politická ekonomie na Londýnské ekonomické škole, praxe s analýzou evropských fondů, místopředsedkyně Oranžového klubu aneb sdružení sociálnědemokratických žen bojujícího za odstranění sexismu a zavedení kvót pro zastoupení žen, to vše po boku Michaely Marksové a Kateřiny Valachové… A to ještě výčet není celý. Zkrátka levicový progresívní liberalismus jak vyšitý. Nezní to jednoznačně slibně?

Řeč je pochopitelně o nové ministryni práce a sociálních věcí Janě Maláčové. A že do toho vlétla zostra, je jasné hned z jejích úvodních výroků. Není nejmenších pochyb, že spása pro českou ekonomiku přichází, protože paní Maláčová objevila recept na ekonomickou prosperitu hodný Nobelovy ceny za ekonomii. Vlastně je až s podivem, že dosud na to žádný z nobelistů nepřišel – no co ti chlapi celá ta desetiletí dělali, když neviděli onu prostou zákonitost, kterou paní ministryně odhalila? (To asi bude tím, že to byli jen chlapi.)

Recept zní jasně: „Pokud budeme platit (státním zaměstnancům) vyšší platy, tak z toho bude profitovat státní rozpočet, protože to znamená vyšší daňové a sociální příjmy pro státní rozpočet.“

Jasné jak facka, ne? Čím víc ze státního rozpočtu dáme státním zaměstnancům, tím víc státní zaměstnanci do rozpočtu odvedou na daních, tím bohatší státní rozpočet bude, tím víc můžeme státním zaměstnancům zvýšit platy, tím víc odvedou na daních… a tak dál a dál, až nakonec budeme všichni bohatší a státní rozpočet vyrovnanější, ba dost možná i přebytkový, vytrváme-li dost dlouho! Holt kvalitní politologie z Frankfurtu se nezapře.

Jak tuhle neznámý umělec na sociálních sítích trefně poznamenal: „Čím víc budu kupovat lahváčů, tím víc budu vracet zálohovaných flašek, tím dostanu víc peněz a budu si moct kupovat víc lahváčů!“ Tomu říkám konstruktivní ekonomický recept. Budu muset přitlačit na Pikoru, aby šel do sebe a víc chlastal, aby nám tím krapet vylepšil domácí rozpočet!

Paní ministryně má ovšem kvalitní sociální náhled i na další témata, zejména ta rodinně-dětská. Tak například pro Českou televizi se nechala slyšet, že „…někdy dojde k situacím, kdy (žena) musí okamžitě otěhotnět, ze zdravotních důvodů anebo i z jiných sociálních důvodů. Umělé oplodnění bez partnera je ta nejdůstojnější a nejméně riziková cesta.“ To prohlásila v průběhu diskuse, při níž obhajovala umělé oplodnění žen bez partnerů.

Prastará a zjevně hloupá koncepce, podle níž dítě je cosi jako dar a když už se narodí, má právo na rodiče, nahradil pokrokový liberalismus moderní tezí, podle které dítě je něco jako hračka, nemá právo na normální rodinu a oba rodiče, zato na hračku-dítě nárok je. Když to manžel slyšel, briskně se poznamenal, že když tedy ženy prý občas „musí otěhotnět“ a mají nárok na sperma, muži zas občas „musí trousit“ trochu toho spermatu a jestli prý mají v rámci genderové rovnosti nárok na státem placenou hodinu v nočním klubu?

Je velmi dobře, že osoba aktivně prosazující tyto ideály zavrhující rodiny obsadila právě post ministryně sociálních věcí, protože takto své názory na zničení rodin a klasické výchovy bude moci prosazovat velmi účinně. Jenom mě strašlivě mrzí, že paní Maláčová se nestala ministryní zhruba o dva měsíce dřív. V té době jsem totiž teprve dokončovala svou knihu Ukradený syn. Takže ještě bylo možno paní ministryni a její názory v knize zmínit – sotva vymyslet někoho jiného, kdo by si v ní pasáž zasloužil víc! Ted už je ale bohužel kniha v tiskárně, tudíž je o pokrokářské myšlenky ohledně průmyslového pěstování dětí ochuzena. No, je mi to líto, ale naštěstí není ještě všem dnům konec, že…

Dobře si uvědomuju, že paní ministryně to nemá lehké. Ten materiál, ten lid, co ho musí řídit, se na nové myšlenky adaptuje těžko. Snad proto mi od doby, co jsem ji poprvé slyšela, zní v uších:

„To není jednoduchý proces ta přestavba. Není. To je proces, bych řekl, v kterým se ne každý dost vyzná a proces, do kterýho mohou vstoupit nepřátelé a vypadají přitom jako přátelé, určitou dobu… (…) Měli tam bojlery, já nevím asi 10 tisíc měli těch boj…brojlerů a měli 7 prasat, no. No tak s ní mluvím o tom, jak to dělá, kdo dělá, říká děti pomáhaj, všichni pomáháme, a tak dál…“

Vzpomenete si ještě, kdo vedl tuto kompetentní řeč? A proč jen, když slyším mluvit o zázračném receptu na vyspravení státního rozpočtu, mám tak silné asociace??

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Jakl má koňský ohon a měl by mlčet

Tak se nám tu rozmohl takový nešvar: někteří lidé si začali myslet, že na základě svého politického přesvědčení jsou „lepší“ než druzí.

A co je ještě horší: Tihle nabubřelí rádoby-lepší lidí začali na lidi s jinými názory nasazovat. Začali je zkoušet cenzurovat a umlčovat. Obzvláště si pak oblíbili nadávky „xenofob“, „nácek“ či „populista“.

Tihle rádoby-lepší lidé si ovšem těmito nadávkami nedělají úplně nejlepší reklamu. Zakládají si sice velmi často na tom, že mívají vysoké vzdělání, tudíž by díky svému vzdělání měli význam slov „xenofob“, „nácek“ či „populista“ dobře chápat, v realitě však tyto pojmy používají zcela chybně.

Tak například za xenofoba jsou často označováni lidé, kteří se domnívají, že bohaté země v Evropě, v Americe i jinde na světě by neměly podporovat masovou ekonomickou migraci motivovanou hledáním štědrého sociálního systému. Já bych takový postoj označila spíš za ekonomický pragmatismus. Pravý význam slova xenofobie však je nepřátelství vůči všemu cizímu. Jak vidno, souvislost v realitě nulová.

Za populistu jsou zase označováni lidé, kteří přicházejí s myšlenkami nebo přímo s politickým programem, který má vysoké zastání ve společnosti, případně který vyhrává volby. Kupříkladu lidé, kteří tvrdí, že Evropa by měla zcela uzavřít pro ilegální ekonomickou migraci své hranice. Takové lidi bych označila za úspěšné politiky, případně za myslitele (filozofy, spisovatele, publicisty… a tak dál), kteří sdílejí převládající náladu ve společnosti. Naproti tomu populista je definován jako osoba, která nabízí sice prvoplánově líbivá, ale prakticky neuskutečnitelná řešení ekonomických či sociálních problémů. Vzhledem k tomu, že uzavření vnějších Schengenských hranic a případné vracení ilegálních ekonomických migrantů do zemí, odkud třeba po moři do Evropy dorazili, není „líbivým a prakticky neuskutečnitelným řešením“, zjevně opět je výraz populista použit chybně.

Rádoby-lepší lidé však jdou ještě dál. Krom toho, že lidi, kteří mají odlišný politický názor, označují chybnými výrazy, stále častěji můžeme pozorovat jejich snahu odlišný názor přímo cenzurovat. Nádherně to bylo vidět na nedávné debatě na ČT24. V ní se proti sobě posadili dva názorově odlišní diskutující. Ve studiu byl Ladislav Jakl, bývalý novinář Lidových novin, poslanec a po deset let i ředitel Politického odboru Kanceláře prezidenta republiky, tedy člověk evidentně povolaný vyjadřovat se k politickým otázkám. A skrze telemost mu oponoval profesor Igor Lukeš z Bostonu. Tématem byla politika Donalda Trumpa.

Ladislav Jakl se postavil za politiku Donalda Trumpa, čímž Igora Lukeše notně namíchnul. Pan profesor začal v průběhu debaty vyskakovat jak čertík z krabičky, Jakla označil za „pána s koňským ohonem“ a jeho názory za „lži, nesmysly, výmysly a dezinformace“. Neboli podle Lukeše by Jakl měl patrně mlčet. Nosí-li Igor Lukeš titul profesor, měl by vědět, že výraz dezinformace znamená záměrnou klamnou informaci. Ladislav Jakl však zjevně už ze svého titulu účastníka debaty nevypouštěl „záměrné klamavé informace“, nýbrž pouze vyslovoval své politické názory. Úplně stejně, jako své – opačné – politické názory vyslovoval Lukeš. Jeden názor proti jinému názoru. (A mezi námi, ani s jedním z těchto názorů nesouhlasím stoprocentně, mám tedy názor třetí, takže bych patrně podle této logiky byla v terminologii Igora Lukeše také dezinformátorem a lhářem.)

Býti „lhářem“ proto, že někdo má odlišný politický názor…? Americký profesor se tedy domnívá, že má právo býti arbitrem, má právo rozhodovat, který politický názor smí existovat. Z čehož ovšem neúprosnou logikou vyplývá, že podle takto myslících lidí, oněch „rádoby-lepších“ lidí, má právo na existenci pouze jeden jediný politický názor, ten jejich. Jo, to známe. To jsme tu už měli bratru nějakých jednačtyřicet let. Kdo by to byl tehdá v devětaosmdesátém řekl, že se nám tenhle nešvar rozšíří i do Ameriky, co?

Jak tuhle neznámý autor na sociálních sítích trefně poznamenal, vždy, když někde ve světě promluví vůle lidu a vyhraje ve volbách údajný „populismus“ (jako třeba v případě Brexitu), takzvaní „liberálové“ zaplní ulice a začnou požadovat opakování voleb, protože v nich údajně rozhodla neinteligentní lůza, která by neměla mít voličské právo. Naopak když někde vyhrají takzvaní liberálové, údajní populisté nijak nedemonstrují, neb ti na takové pitomosti jako protesty proti demokracii nemají pro pořádnou práci čas.

Mimochodem, označení „liberál“ je stejně tak pomýlené jako „xenofob“ či „dezinformátor“. Liberalismus totiž (až donedávna) znamenal filozofii, podle níž osobní svoboda je nejvyšší hodnotou. Bez rozpaků jsem se tak mohla vždy označovat za neprůstřelného liberála. Cenzurování politických názorů jiných lidí je pravým opakem liberalismu. Ne tak už víc, výraz se začal používat ve zcela nesmyslných souvislostech, dnes se používá pro opak svobody. Pro mě tihle novodobí údajní „liberálové“ jsou ve skutečnosti jen prachobyčejní neomarxisté.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Čiré zlo. Dotace zrušit.

Tento týden prošustila médii trochu opožděná zpráva o koncertu jedné české socialistické hvězdy. Opožděná ne proto, že hvězda byla hvězdou v osmdesátých letech, nýbrž proto, že koncert se odehrál už v březnu.

Tou prachem poněkud zapadlou socialistickou hvězdou byl Dalibor Janda, oprášen byl v březnu ve velkém sálu pražské Lucerny. Potud vše dobré.

Podle slov producenta uspořádání téhle akce stálo 1,8 milionu korun českých. Jelikož i já sama před nějakým časem s Pikorou s jednou přednáškou „vyprodala Lucernu“, akorát že nesrovnatelně skromněji pouze malý sál, mám o organizaci takové akce celkem dobrou představu. Tudíž mohu potvrdit, že 1,8 milionu není za organizaci akce podobného rozměru a na tomto místě nijak nesmyslná částka. Takže až sem ještě pořád dobré.

U koncertů je obvyklé, že drtivou většinu nákladů uhradí vstupné. V tomto případě tomu tak nebylo, protože většinu z částky uhradily sponzorské dary od sponzorujících firem. To sice není úplně typické, ale pořád je to naprosto v pořádku. Když soukromá akce dostane peníze od soukromých sponzorů, je to ideální stav, všichni jsou spokojení.

No a pak také menší část nákladů byla uhrazena způsobem, který je ještě méně typický. Dohromady – podle dostupných informací – 260 tisíc korun českých poslali Středočeský a Olomoucký kraj ve formě dotací. No a to už v pořádku není.

Tedy abychom si rozuměli, technicky vzato, právně, to v pořádku nejspíš je. Všechno bylo řádně odhlasováno řádně zvolenými zastupiteli. Takže k procesní chybě nejspíš nedošlo. Ovšem nějak nemohu pobrat, jak jenom to ten Olomoucký kraj s dotací 60 tisíc korun myslel, když ji vysvětluje „dobročinnými účely“. Pravda, část výnosů skutečně šla na dobročinné účely. Celkový výtěžek na charitu konkrétně dosáhl 94 100 korun. Ale ať počítám, jak počítám, bratru 94 tisíc na charitu je jaksi míň než z veřejných peněz vynaložených 260 tisíc. 165 900 se někde ztratilo po cestě. Kdyby oba kraje skutečně chtěly podporovat charitu, vynaložily by na ni 260 tisíc celých.

Zrovna tak mi není jasné, jak to myslel Středočeský kraj, když svých 200 tisíc použitých z fondu na zmírnění následků živelních katastrof ve prospěch koncertu vysvětluje marketingem a zviditelněním. Nějak se mi nechce věřit, že souvislost by byla v tom, že Janda je takovou katastrofou, že je možno ji považovat přímo za živelnou, tudíž Středočeský kraj musel vynaložit dost peněz na zviditelnění tohoto rizika. Já tedy neumím posoudit umělecké kvality pana Jandy – ale fakt že by byl živelnou katastrofou…? To snad probůh ne, tomu fakt nechci věřit. Má to tedy jen dvojí vysvětlení. Buď jsem ducha totálně mdlého, když nepobírám souvislost mezi Jandou – živelnou katastrofou – zviditelněním, anebo to jsou kecy.

Akorát by mě docela zajímalo, jak to Středočeský kraj vysvětlí babce Novákové, až povolí fušersky spravená protipovodňová hráz a voda jí odnese střechu, že prašule už nejsou, prašule už byly účelně vynaloženy na zviditelnění v Lucerně. Jak všichni víme, je velmi potřebné informovat o tom, že existuje Středočeský kraj. No co třeba kdyby si jeho existence Středočeši náhodou nevšimli?

Ale kdyby si to snad náhodou někdo chtěl vykládat tak, že mám něco proti producentům akce kvůli tomu, že nafasovali dvě sotva pochopitelné dotace, mohu jej ubezpečit, že to by mě ani nenapadlo. Už můj dědeček říkával: „Blbej kdo dává, blbější, kdo nebere.“ Když kraje nabídly – větší díl blbosti byl jasně na jejich straně.

A že bychom se měli zlobit na kraje? To už dává smysl víc, ale ani v jejich případě bych nebyla zase tolik přísná. Jasně, té babče Novákové bez střechy se to bude mizerně vysvětlovat, ale nalijme si čistého vína: Pokud by se peníze z našich daní, případně z evropských fondů (a tedy z daní jiných Evropanů) nerozfofrovaly na zviditelňování existence největšího českého kraje exitujícího coby samostatná správní jednotka 58 let, rozfofrovaly by se na něco onačího.

Třeba na betonová koryta vhodná pro krmení slonů a předstírající květináče, která tuhle instalovala Praha 5 – vzpomínáte? Koryta pak skončila nenápadně schována v jakémsi bývalém zarostlém a nepoužívaném hřišti připomínajícím skládku. Typický to osud veřejných peněz: Vytáhnout z kapsy lidem, vyhodit na tu největší pitomost, která úředníka napadne, pak výsledek zlikvidovat a zakamuflovat.

Problém není v úředníkovi. Tak jako příležitost dělá zloděje, tak taky úřad dělá úředníka. A úředník zase bere lidem peníze a ničí je.  Ne proto, že by byl tak zlý, nebo tak hloupý. Ale prostě proto, že systém je tak nastavený. Dotace jsou tak nastavené. Dotace jsou čiré zlo. To dotace jsou ten problém! Dotace zrušit!

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Nepochopitelná krátkozrakost veřejnoprávních médií

Pojem „Fake news“ se stal symbolem doby. Dokud se o fake news mluvilo „jen“ v souvislosti se zprávami sdílenými na sociálních sítích, dávalo to smysl.

Jenomže ta doba, kdy se za kolbiště fake news považoval Facebook či Twitter, je už pryč. Posunuli jsme se na nový level. Dneska už lidé nevěří ani médií. Co médiím – nevěří ani veřejnoprávním médiím. A dobře tak. Jsou to v rostoucí míře právě veřejnoprávní média, která se často pokoušejí o svůj svérázný výklad pravdy a namísto toho, aby „jen“ informovala a nechala na příjemcích zpráv, aby si fakta vyložili po svém.

Tedy ne že by soukromá média excelovala v nestrannosti. Jenomže už jejich název – soukromá – jaksi naznačuje, že stoprocentní nestrannost se od nich čekat ani nedá. Tu patří nějakému oligarchovi a mají za úkol vykládat pravdu v jeho prospěch, tu zas patří nějakému ultralevičákovi a mají za úkol informovat ideologicky. Tu jde zase o prvoplánový bulvár mající za úkol o podstatných věcech neinformovat nejlépe vůbec. Tak třeba u britského The Guardian nebo u českého Práva se nikdo nebude podivovat, že vidí svět levicově, u francouzského  Closer nebo českého Expresu se nikdo nebude divit bulvárním informacím. A tak dál. A je to tak naprosto v pořádku, protože ta média se ke svému pohledu na svět otevřeně znají, takže nic proti němu. Ale veřejnoprávní média si povinně platíme proto, abychom tuhle směsici soukromých zájmů neutralizovali a získali aspoň jeden nezávislý zdroj, který bude zaručeně objektivní. Jenomže – on není.

Třeba Českou televizi v žádném případě za nestrannou považovat nemůžeme. Sluníčkový postoj ke světu z ní přímo září a z její publicistiky čiší snaha pravdu vykládat, nikoliv o ní informovat. A britská BBC, která mimochodem je pro ČT velkým vzorem, zašla ještě dál. Hrůza, jakou předvedla přednedávnem moderátorka BBC Emily Maitlisová při rozhovoru s maďarským ministrem zahraničí, víc připomínala kvokající potrefenou domovnici než nestrannou žurnalistiku.

Jenomže to už problém je. Jakmile se totiž vytratila důvěra v nestrannost jakýchkoliv médií, nejen těch soukromých, už ta veřejnoprávní nemá smysl platit. A hlavně se tím brutálně rozmohla skepse veřejnosti vůči každé informaci. Pozor, to není jen naše lokální záležitost; to je jev doslova celosvětový.

V USA nedávno proběhl průzkum agentury Gallup, podle něhož je důvěra Američanů vůči médiím na historickém dně. 62 procent z nich prý považuje zprávy za zaujaté a zkreslené. A většina Američanů si v průzkumu nebyla schopna vzpomenout ani na jedno médium, které by považovali za objektivní.

O tom, že veřejnoprávní média jsou sama svou vlastní funkcí poněkud zmatena, svědčí třeba i tabulky sledovanosti. V nich se kupříkladu Česká televize běžně porovnává se soukromou Novou a poměřují si sledovanost – jenomže sledovanost je ryze komerčním faktorem! Veřejnoprávní médium se nemůže porovnávat s komerčním médiem, protože jeho definičním znakem by mělo být právě to, že komerční není a že se nehoní za senzačními a neobjektivními zprávami.

Eroze víry v média je mnohem větším problémem, než se na první pohled může zdát. Lidstvo nějaký druh „víry“ ke svému fungování, zdá se, potřebuje. Jinak je zmateno a vymýšlí si skopičiny. Tou vírou nemusí být náboženství. Tou vírou může být třeba i „víra ve vědu“, nebo „víra v lékaře“, nebo „víra v média“ a podobně. Pokud se tyhle základní stavební kameny společnosti naruší, destabilizuje se společnost celá. Nejprve začne růst podpora populistům těžkého kalibru. Tradiční společenské elity ztrácejí kredit, klasické politické strany ztrácí podporu. Lidé se obracejí k všelijakým pofiderním a okultním oborům a nezřídka si pak dobrovolně zvolí nějakého diktátora, který v lepším případě jejich svobodu na dlouhá léta omezí, v horším rozpoutá válku.

Takové zlomy, které vždy byly doprovázeny ztrátou víry a důvěry v tradiční instituce, můžeme sledovat napříč celými dějinami. Od odstartování třicetileté války, která byla vyvrcholením sporů mezi římskokatolickou církví a „moderními“ protestními církvemi, přes uvolnění cesty komunismu kvůli zklamání a ztrátě důvěry v kompetentnost tradičních stran po válce. Příkladů by se našla přehršel napříč věky a regiony. Kam ztráta důvěry v žurnalistiku povede dnes, těžko soudit, ale faktem je, že důsledky tu už jsou. Po celém světě upadají tradiční pravolevé strany a společnost se štěpí. Na jedné straně bují fanatický levicový liberalismus uchylující se k takovým podivnostem, jako popírání biologickým rozdílů mezi pohlavími. Na druhé straně nastupují těžko zařaditelní populisté, jejichž jedinou „kvalifikací“ je, že brojí proti skupině první.

A hloupost veřejnoprávních médií spočívá v tom, že namísto toho, aby informovala objektivně, v drtivé většině případů podporují skupinu první. Čímž si pod sebou sama podřezávají větev, jelikož si zadělávají na to, aby byla zlobou skupiny druhé smetana. Taková dobrovolná sebevražda.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Evropa pokrokem k úpadku

Myslím, že jsem na to konečně přišla. Osvítil mě vzácný záblesk geniality a došlo mi, jak by měl vypadat ten správný volební program správné liberální, levicové, progresívní strany, hodné dnešní Evropy: „Osla do každé rodiny!“

Počkejte, já nemyslím osla jako pitomce. Jako se někdy nadává někomu nepříliš důvtipnému: „Ty jsi ale osel!“ Já myslím osla jako osla. Jako soumara. Takové to pěkné, milé, trochu paličaté zvíře.

A proč osla do každé rodiny? No přeci jako ekologický dopravní prostředek, to dá rozum, ne?!

Jasně, osel je poněkud méně honosný dopravní prostředek než třeba kůň. Jenomže zaprvé kůň je příliš nákladný a bylo by nelevicové nutit každého do koupě nákladného koně. Zadruhé osel je taky krapet skladnější než kůň. Ale po vzoru milionářské daně by se dala zavést koňská daň a buržousti by si místo oslů mohli kupovat koně zdaněné touto koňskou daní z luxusu. K tomu je nutno doplnit, že jízdní kola by pochopitelně měla být fasována zcela zdarma, ale o tom ani není třeba mluvit, to každému dojde samo sebou. Osel by pak byl jen takovou trochu nadstandardní dopravní výbavou.

Myslím, že by nás tento návrat o několik století zpět konečně katapultoval na ten správný budoucí vývojový stupeň. Chápete přeci, jak to myslím: „Válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla“. To věděl už pan Orwel, který nám poskytl důvtipný manuál pro naši zářnou budoucnost. V poslední době to zaplaťpámbu začíná vypadat, že budoucnost se již stává přítomností. K těmto heslům si ještě přidáme: „Úpadek je pokrok,“ zřekneme se aut a zavedeme osly.

Naši němečtí kolegové jsou nám velkým vzorem. Uvědoměle hledají cesty, jak rychle docílit pokrokového úpadku dopravy a zejména automobilismu: „…Pokud nově vyráběná auta nebudou značně úspornější a nebudou produkovat výrazně méně emisí, musí zkrátka klesnout intenzita provozu. V takovém případě přijdou na řadu vyšší energetické daně na pohonné hmoty a zavedení mýtného pro osobní vozidla, které bude závislé na počtu ujetých kilometrů,“ řekl k tomu kupříkladu Michael Müller-Görnert z německého autoklubu VCD (Verkehrsclub Deutschland).

Další uvažované možnosti, jak v Německu docílit pokrokového úpadku naší civilizace, je zavedení víkendů bez aut nebo zavedení maximálně osmdesátikilometrové povolené rychlosti na dálnicích. Já myslím, že od země, která povolovala svého času neomezenou rychlost na dálnicích, je to evoluční skok jak hrom. Náš Matěj Stropnický se ještě má od německých zelených co učit.

Důvodem takové uvědomělosti  je snaha snížit emise oxidu uhličitého. Abychom si rozuměli: Německo si nejprve samo sobě stanovilo cíl na snížení emisí, aby pak zjistilo, že to jaksi nedá. Namísto kýženého snížení emisí vypukly kauzy jako Volkswagen – Dieselgate, protože automobilky nedokázaly snížit emise tak, jak se od nich chtělo, a proto, přitlačené ke zdi, byly donuceny podvádět. Když se tedy ukázalo, že Německo snížit emise do stanoveného limitu „normální“ cestou neumí, namísto snížení limitu na splnitelnou úroveň se začalo špekulírovat, jak to udělat „nenormální“ cestou.

Z neplnění nesplnitelných limitů se ovšem nehroutí jen nejzelenější ze zelených, nýbrž i „běžně“ zelení ve vysokých výkonných funkcích. Tak třeba německá ministryně životního prostředí Svenja Schulze dala průchod své frustraci takto: „Je to pro mě těžké, ale musím bohužel oznámit, že cíle, které jsme si sami stanovili pro rok 2020, nejsme schopni dodržet.“ Vidím to zkrátka v dohledné době na ty osly.

Pokrok se vždy dá do pohybu, když se někdo rozhodně spasit svět. A Německo se rozhoduje spasit svět velmi často. Tak třeba jednou se rozhodlo, že zachrání všechny imigranty světa před sháněním obživy skrze vlastní práci v rozvojových zemích, a hle, jak je z toho celá Evropa během pár let kulturně obohacena. Pokud se Německo rozhodne přistoupit na hlasy zelených i nazelenalých, během pár let bude každá evropská rodina obohacena o jednoho oslího soumara.

Pravda, bude to jako plivnutí do moře, protože – jak zjistil institut Ifo – všechna osobní auta v celé EU za jeden rok ani nevyprodukují tolik CO2, jako Čína vyprodukuje používáním fosilních paliv za tři týdny. Ale gesto to bude pěkné, ne? A ti oškliví Číňané se nad sebou jistě zamyslí, a až budou dál vypouštět ty své emise, budou se u toho jistě aspoň stydět. A to už se vyplatí!

Kdybychom totiž nedělali taková gesta, mohla by Evropa ekonomicky prosperovat a lidé by se mohli mít dobře a dál jezdit svými auty – no představte si tu hrůzu!

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Žijí na úkor ostatních

V poslední době pozoruji mezi lidmi novou fobii: strach z přelidnění. Přispívají k ní jak různí ekologičtí aktivisté obávající se, že lidé planetu vytěží, tak třeba i nedávná imigrační krize, která ukazuje, jak rychle se do Evropy tlačí noví a noví lidé.

Fobie to asi musí být hodně velká, protože ti, kdo jí podlehli, vykazují dost drastická „řešení“.

Tento týden vyšla zpráva, že v Alžírsku vyvážejí nechtěné imigranty do pouště, kde je nechávají vlastnímu osudu. Pro některé to patrně dle kusých zpráv znamená smrt. Podle jiných i tohle je „řešení“ přelidnění.

A ještě další se domnívají, že problém má řešení jediné, a to nemít děti. Říkají si antinatalisté.

Zajímavá to myšlenka. Jen se mi zdá, že ji její zastánci ještě nedotáhli do konce. Pokud je problémem planety to, že na ní žijí lidé, proč antinatalisté smrt odkládají? Každý den spotřebovávají vzduch, vodu, elektřinu… Nebyla by jejich sebevražda záslužnější než pomalé čekání na sešlost stářím?

Jenže naše rádoby humánní společnost léčí sebevražedné sklony antidepresivy. V mezinárodní klasifikaci nemocí začínají tyto nemoci písmenkem F. Kdyby se antinatalisté pokusili o sebevraždu a nezadařilo se, patrně by se dostali do rukou psychiatra – a ti umí většinu cvoků léčit. Antinatalistům by se třeba i mohlo rozbřesknout. Akorát si nejsem docela jistá, zda by to bylo dobře, nebo špatně.

Antinatalisté totiž popírají smysl veškerého života. Myslím, že pro každého živočicha je přirozené chtít se množit. To je smysl jeho života. Jestliže je člověk také živočich, je i pro něj úkolem života množit se. Pak dává smysl, že někteří lidé označují antinatalisty za zbytečné lidi.

Antinatalisté jim oponují, že řada lidí neměla děti, a přesto planetu obohatili. Ukazují na umělce, vědce. Jejich oponenti kontrují, že je zajímavé, že zejména lidé bez dětí mají touhu brát osud lidstva do svých rukou. Právě bezdětní nezvykle často řídí vlády. Ať už v minulosti Hitler nebo Beneš, nebo dneska Merkelová, britská premiérka Mayová, skotská premiérka Sturgeonová, francouzský prezident Macron, nizozemský premiér Rutte či šéf evropské komise Juncker. Jen náhoda?

Možná. Někdy se přeci stane, že lidé nemohou mít děti, ačkoli chtějí. Akorát že v politice je jich nějak velká koncentrace. Statisticky neodpovídá neplodnosti. Spíš naznačuje nějaké psychické pnutí. Koneckonců je známým faktem, že koncentrace psychopatů v politice je také nadprůměrná. Skoro se pak s trochou nadsázky zdá, že se antinatalisté v politice přemnožili a v souladu s osobním přesvědčením vedou své národy k vymření. Každou chvíli přeci politici haraší zbraněmi.

Ale dost možná je to i jinak. Dost možná antinatalisté svou fobií z přemnožení lidstva jen maskují vlastní sobectví. Dost možná nemají děti proto, že by je omezovaly v rozletu. Antinatalistkou je kupříkladu L. Münterová, automobilová závodnice. Automobilový sport je tak drahý, že je klasickým příkladem blahobytu. Tahle dáma bojující za ekologii je tedy naprosto nelogická. Jestliže nemá děti, aby zachránila planetu, ale nevadí jí, že pálí benzín a pneumatiky jen pro pobavení, spíš to bude jen póza.

Platí ale vůbec vstupní předpoklad antinatalistů, že je planeta přelidněná? Řada lidí myslí, že růst počtu obyvatel je tak rychlý, že nemůže dál pokračovat, protože nás planeta neuživí. To už před dvěma sty lety říkal Thomas Robert Malthus. A stále tu jsme. Malthus vymyslel i teorii, podle které se počet obyvatel drží v rozumných mezích jen tím, že když se lidé přemnoží, boj o potravu vyvolá válku a lidé se pozabíjejí na únosnou mez. Nebo přijde nemoc. Nebo jiná katastrofa. Ekonomie tak načas získala přídomek pochmurná věda. (Překvapivě sám Malthus měl tři děti a zařadil se mezi ty, co káží vodu a pijí víno.)

Protože však stále existujeme celkem pěkně, nevypadá to, že je po dvou stech letech planeta přelidněná. To jen regionálně a dočasně je růst počtu obyvatel moc rychlý. Planeta jako celek je díky novým technologiím a novým obdělávaným územím schopna uživit stále víc lidí. Pokud vyjdou demografické předpovědi a kolem roku 2050 bude mít planeta 10 miliard obyvatel, tedy skoro o polovinu víc než dnes, zvládneme to. Technologie už umí pěstovat zeleninu na severním pólu i v poušti.

Faktem ale je, že některé populace rostou moc rychle. Zajímavý je třeba Pákistán. Tamní populace má dnes 208 milionů lidí a každý rok roste o 2,1 %. To znamená, že během roku přibude 4,3 milionu Pákistánců. Podobně je na tom Nigérie. Její populace roste o 2,5 % ročně. Při posledním sčítání v roce 2014 měla 179 milionů lidí a každý rok přibude 4,5 milionu Nigérijců. Planeta je tedy přelidněná jen v některých regionech. Překvapivě tam se antinatalisté na antidepresivech nevyskytují.

Opakem je ČR, která patří k zemím s nejnižší porodností. V roce 2050 nás bude méně než dnes. Vymíráme. I řada jiných národů vymírá. Je to definiční znak bohatých společností. Ať se nám to líbí, nebo ne, není vůbec rasistické říct, že dříve či později planeta ztmavne. To je prostě jen holé konstatování faktu, že počet obyvatel na planetě vzroste o polovinu, ale počet bílých Evropanů do roku 2050 klesne o 5 %. (Můžeme jen doufat, že Evropu nepotká stejný osud jako Jižní Afriku, kde jsou běloši na indexu. Mají přijít bez náhrady o půdu a časem i o veškerý majetek – podobně, jako to činili Němci ve třicátých letech Židům.)

Antinatalisté představují problém i pro ekonomiku. Tím, že nemají děti, budou v důchodu žít na úkor jiných. Častý názor, že „celý život jsem si platil na důchod, takže je jedno, jestli mám děti“, je mylný. Tak by platilo, kdyby se zdařila důchodová reforma. Ta se ale v žádné rozvinuté zemi nepovedla tak, aby neměla mouchy, a u nás proběhla spíš parodie na důchodovou reformu. Náš důchodový systém tedy dnes funguje ve skutečnosti tak, že současná pracující generace hradí důchody současným důchodcům. Nikoliv sobě. Dnešní bezdětní jen platí důchody svým rodičům. Na důchody dnešních bezdětných se budou muset složit děti jiných lidí.

Bezdětní se brání tvrzením, že oni ze svých daní přispívají na děti ostatních, které chodí do školy. To je pravda. Ovšem kdo přispíval na školu antinatalistům? Přeci lidé, kteří platili své i cizí děti. Zkrátka antinatalisté nevyvrátí, kdyby se na hlavu postavili, že z ekonomického hlediska v průměru společnosti víc berou, než dávají.

Může se zdát, že antinatalismus je doménou posledních let, kdy díky sociálnímu státu nemusí mít lidé děti, protože stát se o ně postará. Ve skutečnosti je však velmi starý. Známým antinatalistou byl například německý filozof Arthur Schopenhauer, jenž zemřel před 158 lety. Už ten tvrdil, že hodnota života je záporná, protože jakákoliv pozitivní zkušenost bude vždy převážena silnějším utrpením. Dokumentoval to na tom, že jedno zvíře zažívá uspokojení, že se najedlo, zatímco druhé trpí, když je sežráno.

Z pohledu ekonoma zbytečný pesimismus. Ekonomika to podobně jako příroda umí řešit. Příroda přemnožení populace řeší úbytkem zdrojů. Tak třeba dojde voda. Kapské město by mohlo vyprávět. Ekonomika to také umí řešit. Tak třeba ropa. Lidé se léta bojí, jaké to bude, až ropa nebude. Její cena prý bude astronomická. Ekonomové vědí, že ještě předtím, než ropa dojde, její cena naopak dramaticky poklesne, protože se už nebude používat. Ekonomika pro ni včas najde náhradu. Elon Musk by mohl se svým elektroautem vyprávět.

A přesně podle takového mustru se zdá, že i lidská společnost si poradí. I bez antinatalistů. Čím bude společnost bohatší a složitější, tím bude psychicky náročnější v ní žít. Stres se podepíše na naší plodnosti. Časem nebude problémem plodnost, ale neplodnost.

Antinatalisté planetu vskutku řešit nemusí. Možná by se raději mohli stavit u cvokaře. Ale nutné to není. Svým způsobem si totiž příroda i u antinatalistů našla cestičku. Prostě cvoci své geny nepředají dál. Geniální řešení.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Kladivo na muže

Nějak tu v poslední době máme jednu zahraniční jobovku za druhou. Nejprve značně předimenzované GDPR. Teď zas Istanbulská úmluva.

Jde o mezinárodní smlouvu Rady Evropy z roku 2011, kterou Česká republika podepsala před dvěma lety a v příštích týdnech by ji měl ratifikovat také náš parlament. Správně by se měla nazývat „Úmluva Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí.“

Na první pohled se nejedná o nic špatného. Domácí násilí může chválit jen naprostý idiot. Problémem je, že když čtete mezi řádky smlouvy, pochopíte, že to je něco asi tak nevinného jako Lisabonská smlouva. Lisabonská smlouva přitom nenápadně otočila kormidlem směřování celé evropské integrace, když umožnila vnutit národním státům i věci, které vzbuzovaly jejich odpor – a právě od jejího schválení značně vzrostlo pnutí a ve střední Evropě i protievropské nálady.

Podobný skrytý potenciál má Istanbulská úmluva. Ona totiž sice je o boji proti násilí, ale vedle toho je také o boji proti stávajícímu světu, který se dělí na muže a ženy. Policajta rovných podmínek mají přitom dělat státem placené neziskovky. Je to vlastně skvělý byznys pro genderové fanatiky. Nic víc, nic míň.

Ze 47 zemí jich smlouvu dosud neratifikovalo jedenáct. A podobně jako u kvót na imigranty opět zlobí ty samé, které „nechápou ty pravé liberální hodnoty“. Zatím jsme totiž neratifikovali třeba my, Maďaři nebo Slováci. Ti šli asi nejdál: v únoru hodili smlouvu pod stůl a nic ratifikovat ani nebudou.

Premiér Robert Fico tehdy prohlásil, že text dokumentu zbytečně zpochybňuje přirozené (míněno biologické) rozdíly mezi muži a ženami, tyto přirozené rozdíly nazývá stereotypy a vydává je za kořeny domácího násilí. Tak jak se s Robertem Ficem moc často neshodnu, po přečtení smlouvy mám z dokumentu pocit stejný.

Řada věcí je v dokumentu určitě správná. Jenomže jsou zhola zbytečné. Nepotřebujeme zákon na vycházení a zapadání Slunce. A taky nepotřebujeme nové zákony, které by bojovaly proti domácímu násilí. My už je máme. A obecně platí, že čím méně zákonů, tím lépe.

Úmluva dráždí kdekoho z rozdílných vrstev. Dráždí kupříkladu české katolické biskupy, kteří 13. května vydali kvůli Úmluvě pastýřský list, ve kterém kritizují rozmělňování přirozené identity pohlaví. Úmluva leze na nervy velké řádce mužů. Logicky. Je totiž skrytým útokem na muže. Bude všude protlačovat ženy, a to silou. Úmluva leze na nervy i mnohým ženám. Daniela Kovářová nedávno napsala, že Úmluva zavede povinné vzdělávání chlapců a mužů v otázkách té správné genderové role. Nařídí padesátiprocentní zastoupení mužů a žen ve všech orgánech, organizacích, spolcích, sportovních klubech, kulturních a jiných (i soukromých) institucích. Má pravdu.

V Jižní Africe mají zákony, které tlačí do všech funkcí černochy, bělochům hrozí vyvlastňování půdy a už se otevřeně hovoří o rasismu vůči bílým. Rasismus se tak otočil o 180 stupňů z jednoho zla do jiného, a přece stejného zla. V rozvinutém světě se zase původní nerovnoprávné postavení žen převrátilo v odsuzování a likvidaci mužů bez soudu v důsledku klidně i vylhaných nařčení z údajného sexuálního obtěžování.

Prý potřebujeme ženy v politice. Mluví se i o kvótách na kandidátky v politice. O kvótách ve vedení firem. Jsem žena a uráží mě to. Podsouvá to totiž dojem, jako bych bez kvót nemohla nic dokázat. Já se nikdy v životě s útlakem kvůli pohlaví nesetkala – nikdy. Přesně naopak. Často se mi stává, že mě někdo přemlouvá, abych přijala tu a tu zakázku, šla přednášet tam a tam, a když odmítnu s tím, že už nestíhám a nabídnu místo sebe manžela nebo kolegu, zadavatel zakázky otráveně ohrne nos s tím, že chtěl ženu. Což lze ovšem považovat za diskriminaci mužů.

Ženy nepotřebují kvóty. Nejsou v politice nikoli proto, že by potřebovali pomoci. Nejsou v politice proto, že mají důležitější věci na práci. Zrušení diskriminace není to, že někdo chce zakázku zadat ženě. Zrušení diskriminace je to, že zadavateli je jedno, kdo jeho zakázku přijme – zda žena či muž. Že to prostě neřeší a bere toho nejlepšího.

Hana Stelzerová, která stojí v čele České ženské lobby, se zlobí, že kritici obsah Úmluvy dezinterpretují a straší veřejnost. Já si to nemyslím. Kritici jen vidí za roh. Například u nás jsme zatím nezažili tak absurdní případy #metoo jako v Americe. U nás se to jako většina věcí zvrhlo do jakési švejkovské parodie. Teď ale na totéž bude zákon. Článek 40 Úmluvy jasně tlačí státy k tomu, aby vše, co je dnes v Americe stíhané, bylo v Evropě stíhané stejně.

Každý racionální člověk dojde k závěru, že tyto americké kauzy vztahy mužů a žen nezlepšují, ale zhoršují. To se projevuje tím, že se muži bojí oslovit ženy a roste počet lidí, kteří nemají rodinu a děti. Úmluva je útokem na rodinu. Nebo snad někdo může demografickými statistikami mé tvrzení vyvrátit?!

Když si přečtete Úmluvu, pochopíte, proč v zemích, které úmluvu ratifikovali, mluví u manželů o jasném (tedy nejlépe písemném) souhlasu před každým sexem. Švédský právní řád tak zná například termín znásilnění z nedbalosti. Když se tedy manželé pohádají, může žena chtít, aby šel manžel až na čtyři roky do vězení, protože mu nedala souhlas se sexem. A když žena nebude mít souhlas na papíře, bude se muži těžko vyvracet nevinna, i kdyby byl nevinen milionkrát. Smysl a význam manželství tak opět torpédujeme. Nemůžeme se divit, že počet sezdaných klesá. Ratifikace Úmluvy je jen další skládačkou do puzzle nového světa, v němž smyslem je zbořit vše, co stojí na evolucí vytvořených základech.

Článek 66 Úmluvy zase mluví o vzniku Expertní skupiny pro potírání násilí vůči ženám a domácího násilí. To až moc připomíná inkvizice a pálení čarodějnic naruby. Zkrátka budeme mít zákonem zřízený orgán, který z býčků udělá voly. Už název skupiny mluví o násilí na ženách. Ono snad nemůže existovat násilí na mužích? Tahle genderová ideologie pod rouškou falešné rovnosti ve skutečnosti původní podřízené postavení žen obrací do další diskriminace naruby.

Zdá se vám přitažené za vlasy, že vám jednou přijde ložnici zkontrolovat pouliční výbor aktivistek? Brzo nebude! Orwell jim napsal návod.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Minulost nám to vrací i s úroky

To se tak občas stane, že večer si člověk užívá mejdan, a ráno pak skučí s kocovinou a slibuje světu, že už nikdy, ale fakt, nikdy, se toho chlastu nedotkne.

Zejména můj drahý mužíček je v tom přeborník, skučí a slibuje tak cirka jednou do měsíce. A úplně stejně to funguje i v ekonomických věcech. Tak třeba stát se před volbami rád zadlužuje, aby následně skuhral, že veřejný dluh je moc velký a musí se proto zvýšit daně. Anebo takové úvěry: Člověk si rád nabere na dluh pračku, sušičku, ledničku i dovolenou, říká si, jak je snadné dluhy s tou novou prací poplatit, pak přijde vlna propouštění, a z mejdanu je kocovina a exekuce.

Pikantní nádech to ovšem dostává, když kocovinu zažívá někdo, kdo by sám měl strážit bezpečí celého finančního systému. A s ním i veškeré obyvatelstvo. Mám takový pocit, že kocovina je už tady.

ČNB totiž zpřísnila „doporučení“ pro poskytování hypoték českými bankami. Tak například od října bude smět měsíční splátka klienta činit maximálně 45 procent jeho měsíčního příjmu. A tak dál. Fakticky tak najednou mnoho lidí na hypotéku už nedosáhne.

Motiv ČNB se zdá být celkem jasný: Aby se trh hypoték nepřehřál, aby lidé neměli problémy se splácením, raději zasáhneme zavčasu a poskytování úvěrů zpřísníme… Jo, to by dávalo smysl. Kdyby to tak platilo. Jenomže bohužel to je dost jinak.

Tak především ČNB připomíná ten příběh o zloději, který křičel „chyťte zloděje“. Právě ČNB totiž do značné míry byla tím, kdo hypotéční trh přehřál a dostal do velmi nebezpečného stavu. A kořeny tomu začaly růst – a teď se podržte – v ten den, kdy byly spuštěny intervence. Jasně, že spousta lidí si intervence s přehřátými nemovitostmi a riskantními hypotékami vůbec nespojí. Ale souvislost tu je a ne zrovna malá.

Aby totiž ČNB mohla korunu oslabovat, musela fakticky tlačit do oběhu velké množství peněz. Banky ty peníze, které měly (a třeba ani moc nechtěly) od ČNB, zase musely pouštět dál. Skutečně „musely“. Kdyby to totiž nedělaly, měly by z těch peněz ztrátu. A to by se ČNB zase zlobila. Takže banky musely poskytovat hypotéky.

Je tu i druhá souvislost s intervencemi. Aby intervencemi oslabovaná koruna mohla vydržet slabá, je nutné současně s tím taky držet extrémně nízké úrokové sazby. Kdyby byly úroky vyšší, spekulanti by tak silně proti ČNB spekulovali, že by korunu udržet slabou nebylo možné. Kvůli intervencím tedy byly nízké úroky, kvůli nízkým úrokům bylo až příliš snadné brát si hypotéku. Brali si ji i lidé, od kterých to nebylo zrovna rozumné.

Je tu i třetí souvislost s intervencemi. Řekli jsme, že kvůli intervencím byly příliš nízké úroky, kvůli nízkým úrokům bylo nevýhodné ukládat peníze do banky, investovat do podílových nebo penzijních fondů. Jednou z mála možností, jak netratit, bylo „investovat“ do hypotéky. Do hypoték tedy investovali i mnozí spekulanti.

Když jsem roky nadávala na intervence, že přehřejí českou ekonomiku a trh realit, mnoho podniků kontrovalo: „Ale nám se se slabou korunou dobře podniká!“ Hm, tak teď už je vše jinak. Neblahé důsledky nás dohánějí, i když jen málokdo si je spojí s příčinou. ČNB vlastně zpřísněním hypoték už jen hasí požár, který sama do velké míry rozdmýchala. Intervence byly na počátku, na konci jsou přehřáté reality a až příliš mnoho zadlužených lidí.

Bohužel tohle hašení bude taky bolet. A hlavně: Nebude moc fungovat. Tak především ČNB jde o to, aby se lidé riskantně nezadlužovali. Jenomže jaká je snadná pomoc, když vám banka odmítne dát hypotéku? Přeci vzít si jen malou hypotéku a zbytek dofinancovat jiným, třeba i méně výhodným spotřebitelským úvěrem. Tedy přesně tím úvěrem, který je riskantní až hrůza. Lidé se tedy zadluží ještě víc a ještě riskantněji. ČNB by to sice hypoteticky trápit nemuselo, protože ona přeci dohlíží hlavně na zdraví bank, ale to je opravdu jen bohapustá teorie. Jakmile totiž klient, který své bydlení z poloviny financuje hypotékou a z poloviny spotřebitelským úvěrem, zjistí, že je dluh nad jeho síly, přestane splácet tam i tam, a banky stejně mají problém.

Takže si to shrňme: Sranda v podobě intervencí, které byly krátkodobě zábavné hlavně pro vývozce, se nám teď vrátila s bolehlavem, který postihuje dlužníky (v podobě chystaného zdražení již existujících úvěrů), mladé rodiny (které ztrácí přístup k bydlení), banky (které nemohou dělat byznys a kterým se zhorší bilance), lidi, kteří potřebují koupit nemovitost (protože jsou předražené) a vlastně úplně všechny (v podobě hospodářského ochlazení, které bude větší, než být muselo). Fakt „výhra“.

A řešení? No… ono už žádné lepší není. Abychom si rozuměli: Teď už se patrně nic lepšího dělat nedá. Ono to je totiž špatně od začátku a už jen hasíme požár, který nikdy neměl vzplanout. Intervence měly skončit dřív, nebo nejlépe nikdy ani neměly začít. Úrokové sazby nikdy neměly být skoro nulové. Z toho už dobrá cesta není.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

NextBlog

Na nextBlogu naleznete nejen aktuální postřehy ze světa financí, ale téže zajímavé odkazy na věci, které nás zajímají a baví. Doufáme, že Vás budeme nejenom informovat, ale i bavit a téže vzdělávat.