Příspěvky autora: Markéta Šichtařová

Amerika hoří. Prý kvůli rasismu. Já vidím frustraci.

Vyděste lidi, že jde o život. Zavřete je v domácím vězení. Zrušte kulturu. Zrušte sport. Zrušte návštěvy. Zrušte společenské odreagování. Zvyšte nezaměstnanost. Snižte příjmy. A pak už jen čekejte, komu přeskočí prvnímu.

Jasné jak facka, ne?

Máme za sebou válku s koronavirem. Nebudu řešit, jestli byla zbytečná, nebo ne. Někteří lidé si myslí, že kdybychom se nezavřeli v domácím vězení a nenosili mokré hadry přes obličej, padali bychom jako mouchy. Jiní lidé si zase myslí, že varianta s domácím vězením a hadrováním a varianta bez vězení i hadrů vyšla na počet životů jedna za osmnáct a druhá bez dvou za dvacet. A ještě další lidé si myslí, že vypnutí ekonomiky bude mít na svědomí víc životů, než kdybychom nechali viru volný průběh, a že strach z viru byla jen nafouknutá mýdlová bublina. Tohle teď nechme stranou, protože tady argumenty už dávno přestaly fungovat. Je to trochu jako náboženství – virus se stal otázkou víry. O víře se nediskutuje, od té se vyžaduje právě jen věření. Lidé něčemu věří, a když se jim na jejich víru sáhne jakýmkoliv argumentem, reagují agresí. Však ono příští desetiletí ukáže, jak tomu bylo. Co ovšem vidět je už teď, to jsou drtivé dopady na psychiku mnohých.

Miliardy lidí měly povolený jen omezený pohyb. Miliony neměly povolený pohyb žádný. Mnoho lidí se pohybovat smělo, ale nepohybovalo ze strachu. Mnoho lidí nemohlo pracovat. Miliony lidí trvale přišly o práci.

Zejména v Americe začala prudce růst nezaměstnanost a chudoba. Korona tak připravila o rozum víc lidí, než kolik jich zabila. Vyvolala v lidech vše zlé. A čím víc byla země zasažena koronou, čím horší zdravotnictví měla, čím míň lidí mělo v dané zemi zdravotní pojištění, čím víc lidí v dané zemi trpělo obezitou a dalšími civilizačními nemocemi z pohodlného života a lenosti – tím větší daň na psychice si korona vybrala.

A právě to je skutečný důvod současných nepokojů v Americe. Problémy s rasismem má celý svět. Ale problémy s karanténou má hlavně Amerika. A ejhle, Amerika začala náhle hořet.

Smrt černého George Floyda, který zemřel poté, co mu bělošský policista klečel na krku, byla jen záminkou. Stal se zločin, a je jedno, jakou barvu měli jeho účastníci. V realitě šlo o sirku, která odpálila v dlouhodobě rozdělené společnosti sud střelného prachu. Kdyby následné nepokoje byly skutečně upřímným bojem proti rasismu, sotva by se mohlo stát, že by následně při protestech zemřel vysloužilý policista černé pleti, který se snažil rabování zabránit.

Faktem je, že příkopy byly ve společnosti hluboké už před koronou. Nyní je Amerika nepříliš daleko od občanské války. Desítky tisíc lidí porušují zákaz nočního vycházení a ničí cizí majetky od atlantického po pacifické pobřeží.

Zajímavé! Ještě před pár týdny byla Amerika paralyzovaná takzvaným lockdownem. V médiích se opakovala mimořádně mediálně zajímavá a impozantně vypadající hláška, že nemoc údajně zabila víc lidí než válka ve Vietnamu. Lidé se báli jít i nakoupit, aby se nenakazili. A nejednou… najednou jich jsou v ulicích tisíce, ačkoli u nás se kvůli stejné koroně musí pořád nosit roušky a nesmí probíhat letní festivaly, aby někdo v davu virus nechytil. Je to psychický zkrat podobný stockholmskému syndromu?! Nebo snad naopak psychickým zkratem byla ochota karanténu dodržovat?! Byli lidé prostě moc dlouho zavřeni a uvolňují frustraci? Někde se evidentně vloudila nějaká logická chyba.

Samozřejmě je špatně, když se policisté chovají jak smyslu zbavení. Když zneužívají moc, šikanují či dokonce zabíjejí nevinné lidi. Nebo i vinné lidi. Protože i potrestání vinných patří do jiných rukou. Děje se to po celém světě. Někteří jedinci neunesou moc, kterou jim zákon dá. Bohužel v Americe je používán dvojí metr.

Podobných zneužití policejní moci bylo v USA už mnoho. Vzpomeňme, jak policista Mohamed Noor zastřelil neozbrojenou Australanku Justine Ruszczyk Damond. Kde byly tisícové protesty a rabování, když Američan somálského původu zavraždil bělošku? Dostal 12,5 roku vězení a bylo to. Ostatně to je správné řešení, nikoli rabování. Lze rabováním majetku bojovat proti rasismu? Je třeba při rabování nosit na nohou kradené tenisky a v rukách krabici s televizí? Není tohle naopak nejlepší recept, jak i mírného člověka, který dosud rasismem opovrhoval, radikalizovat tak, aby se rasistou stal?

Věc není tak jednoduchá, aby šlo říct, že v Americe jde hlavně o rasismus. Český velvyslanec v USA Hynek Kmoníček k tomu v médiích prohlásil: „Dodnes nevíme, jakým způsobem zemřel George Floyd. Oficiální pitevní zpráva říká, že byl nadrogovaný a měl slabé srdce. Soukromá pitva objednaná na univerzitě za účasti patologů, kteří pravidelně dělají pitvy obětí policejního násilí, říká, že příčinou bylo zakleknutí a udušení. Třetí oficiální zpráva se snaží smířit obě strany a tvrdí: Byl přidušen natolik, až jeho slabé srdce nevydrželo množství drog, které v sobě mělo. A teď si podle své politické orientace vyberte, které z těchto zpráv dáte větší nebo menší váhu.“ To se mi zdá jako dokonalé shrnutí. Jde jen o úhel pohledu, který si kdo vybere.

Američtí liberálové si vybrali heslo „Black lives matter!“ Sociální sítě zaplavují lidé, kteří se omlouvají, že jsou bílí. Taky je zasáhla korona na mozku? Nebylo by lepším heslem „All lives matter“? Je barva otázkou výběru a svobodné volby? Není to rasismus naruby?

Ve skutečnosti i tady jde o politiku. Mnoha lidem se před blížícími se prezidentskými volbami hodí vše, co jde proti prezidentovi. A tak se zadařilo báječně koronu zneužít:

Vyvoláme strach, zavřeme lidi. Lidé přijdou o práci. Vznikne strašlivá frustrace. Do této situace se nachomýtne báječná záminka v podobě zabití, které se tváří jako rasistické. Hodíme to na Trumpa, jako kdyby on na nějakém krku klečel. A budeme ječet, když se prezident pokusí dostat zpátky do ulic právo a pořádek. Budeme se tvářit, že to jediné, co Amerika nyní potřebuje, je rozkradení soukromého majetku za bílého dne.

55 % Američanů se v průzkumech domnívá, že prezident protesty nezvládá. Jen zhruba třetina prezidenta naopak podporuje. A o to jde. Jde o to zabránit, aby příštím prezidentem nebyl republikán. Celkem jasně to řekl bratr zavražděného Floyda: „Udělejme to jinak. Přestaňme si myslet, že na našich hlasech nezáleží, a přijďte volit. Nejen v prezidentských volbách, ale i v primárkách, volte při všech příležitostech.“ A minority obvykle volí demokraty…

Americké násilné protesty připomínají francouzské žluté vesty. Vesty také neměly vůdce. Také ničily a zapalovaly. Také proti nim zasahovala policie. A také nic nezmohly. Nevěděly totiž, co chtějí. Chtěly změnu, ale nevěděly jakou. Hnala je pouze frustrace. A mnozí to brali jako lepší zábavu než chodit do práce.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Jak COVIDEM lidi ovládnout a ochočit

Když chcete ovládnout lidi, donutit je poslouchat, případně vytřískat z nich peníze, strach funguje nejlíp. COVID-19 budiž toho nejlepším příkladem. Protože to, co se rozjelo kolem jeho testování, nelze nazvat jinak než skandál.

Abychom pochopili, proč mluvím o skandálu, nejprve je nutno vstřebat něco málo faktů. Především nyní jsou k dispozici dva, respektive tři druhy testů.

První typ testu provádějí laboratoře a test vyhledává přímo RNA koronaviru. Jedná se o takzvaný PCR test. Druhý typ testu hledá protilátky na koronavirus. A tyto protilátky je možno opět hledat v laboratoři, což je přesnější, ale nikoliv přesné, anebo takzvaným rychlotestem (což můžeme považovat za třetí možnost), kde je chybovat řádově ještě větší.

Důležité je toto: Každý test má odpovědět na úplně jinou otázku. PCR test má prokázat, zda PRÁVĚ NYNÍ koronavirus máte, vylučujete jej, a tedy můžete někoho nakazit. Tento test vám ale neřekne, zda se vám vytvořily protilátky, tedy ani to, zda se můžete nakazit opakovaně.

Naproti tomu test na protilátky má prokázat, zda váš imunitní systém už někdy virus potkal tak silně, že v něm nechal stopy. Neřekne vám ale, zda jste byli nemocní, či šlo jen o tichou infekci bez příznaků. Dokonce vám ani v případě, že nemáte protilátky, neřekne, zda jste virus potkali, protože třeba byla vaše virová nálož tak malá, nebo váš imunitní systém tak slabý, že se vám protilátky nevytvořily. A dokonce vám neřekne ani to, jestli máte případných protilátek dost na to, že vás napříště ochrání. A už vůbec vám neřekne, zda virus stále vylučujete, tedy zda jste nakažliví pro okolí. Neřekne vám tedy prakticky nic užitečného.

Pokud byste tedy chtěli vědět, zda jste nemoc prodělali, třeba i bezpříznakově, zda máte dost protilátek, a současně zda už nejste nakažliví, museli byste podstoupit testy oba – to se však nedělá.

Dobře, tak teď jsme tedy velmi zhruba teoreticky vybavení. Takže pojďme trochu počítat.

Jak ukázal „pokročilejší“ typ testování náhodného vzorku obyvatel v jižních Čechách, protilátky proti COVIDu má na konci května 2020 něco mezi 5-7 % obyvatel. V průměru tedy pro jednoduchost řekněme, že 6 % obyvatel ČR už nemoc mělo, a to tak silnou, že si na ni dokonce i vytvořili protilátky. V Praze to bude víc než těchto 6 %, na jižní Moravě to bude míň.

Nutno ovšem dodat, že drtivá většina z těchto 6 % obyvatel neměla vůbec žádné příznaky. Prostě nemoc přechodili, aniž by o ní věděli. Kdyby totiž všichni měli příznaky, za celou republiku by to bylo nějakých bajoko 600.000 viditelně nemocných lidí. V realitě se k 28. 5. 2020 oficiálně mluví o 9.103 infikovaných. Ke stejnému datu v ČR na COVID údajně zemřelo 317 osob. To znamená oficiální smrtnost – tedy procento zemřelých na COVID z těch, kteří jím onemocněli – ve výši 3,48 %. My už ale víme, že v realitě infikovaných není 9.103, nýbrž něco kolem 600.000. Neboli skutečná mortalita není 3,48 %, ale byla by 0,05 % – ovšem jen za předpokladu, že by údaj o počtu mrtvých byl správný.

My ovšem také moc dobře víme i to, že dokonce ani tento údaj o počtu mrtvých není správný. Ani sami lékaři se totiž netají tím, že mnoho úmrtí, která se do statistiky dostanou, jsou lidé, kteří zemřeli na jinou nemoc, pouze v jejich krvi byl zrovínka přítomen virus, ačkoliv se nestal příčinou jejich smrti. Sběr dat je ovšem nastaven tak, že – s trochou nadsázky – porazí-li vás auto a jste pozitivní na COVID, pak jste zemřeli na COVID. Realistický odhad tedy zní, že skutečná mortalita je zhruba poloviční – počítejme s údajem 0,025 %. To je dvaapůlkrát víc než u sezónní chřipky. Ale uznejte: To nikoho nedokáže postrašit tak, aby sám v lese nosil roušku a neprotestoval, že mu krachuje živnost. Proto tenhle údaj nikde nenajdete, byť je statisticky neokecatelný.

Nu dobře, pojďme ale dál, tohle ještě pořád není onen skandál. Tohle je totiž pouze vysvětlení, jak se onen skandál mohl zadařit. Skandálu by nebylo, kdyby nebylo strachu. A strachu by nebylo, kdyby lidé nevycházeli z mylné představy, že tři a půl člověka ze stovky nemocných zemře.

Potíž je v tom, že lidé se většinou mylně domnívají, že co řekne lékař, je svaté, a co prohlásí laborka, je ještě svatější. Jenomže takhle to nefunguje. Ani jeden z  uvedených testů nedává stoprocentně pravdivý výsledek. Dává výsledek jen s určitou mírou pravděpodobnosti. Obecně se dá říct, že spolehlivost testu výrazně ovlivňuje to, jak moc je nemoc rozvinutá. Můžeme si to zjednodušeně představit takhle: U PCR testu hledáme přítomnost RNA viru na sliznicích. A je rozdíl hledat suchou trávu v kupce sena a jehlu v kupce sena. Když hned jehlu nenajdeme, neznamená to, že tam není. Znamená to jen tolik, že jsme nehledali dost dlouho na to, abychom si mohli být jisti, zda tam jehla je. Neboli i když virus v těle je, nemusí ho být dost na to, aby byl hned nalezen.

Takže pokud vezmeme COVID-pozitivního človíčka (který ovšem nevykazuje žádné známky nákazy), chybovost PCR testu je 40 %. Ano, opakuji, 40 %. Neboli udělejte člověku, který má v sobě virus, vylučuje ho a je nakažlivý, stokrát za sebou stejný test. Čtyřicetkrát vám laboratoř řekne, že nakažlivý není, šedesátkrát vám řekne, že je. To už není daleko od padesát na padesát. Neboli hoďte si mincí, a budete vědět zhruba totéž.

Tento PCR test je ovšem pro některé skupiny lidí povinný. Tak kupříkladu ho musí podstupovat pendleři, kteří pracují v zahraničí. A teď to nejlepší: Tipněte si, kolik tento test stojí. Nu, tipujete-li, že hodně, máte pravdu. Podle laboratoře to vychází plus mínus kolem 3.000 Kč nebo 100 eur.

Takže si to shrňme. Máte zhruba šestiprocentní pravděpodobnost, že už máte nákazu za sebou, nemůžete se znovu nakazit ani nikoho infikovat. Vezmeme-li v úvahu, že nemoc je u nás, dejme tomu, od počátku února, a infekčnost trvá v průměru, dejme tomu, u jednoho člověka nějaké 3 týdny, máte asi 1,06% pravděpodobnost, že jste právě infekční. A stát vás svým nařízením donutí koupit si test za cenu 8,3 % průměrné hrubé měsíční mzdy, který vám jen s nepatrně větší pravděpodobností, než že vám při hodu mincí padne panna, řekne, zda vylučujete virus, který je dvaapůlkrát horší než sezónní chřipka. Tedy neřekne vám v podstatě nic.

Museli jste si zaplatit hodně velké peníze za informaci, která má prakticky nulovou hodnotu.

Většina lidí to ale celkem bez reptání udělá, protože „přeci“ 3,5 člověka ze sta na virus zemře, a „přeci“ když test řekne, že virus nemáte, tak ho nemáte…

Takhle se strachem oblbují lidé.

(Text byl napsán ve spolupráci a shodě s MUDr. Martinem Vavrušou, toho času provádějícího PCR testy na COVID-19)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Koronáč to rozsekl: Zaplaťpámbu za českou korunu

Českým Facebookem a dalšími sociálními sítěmi i médii se zhruba od roku 2019 šíří profesionálně zpracované grafy, které mají vyvolat dojem, jaká tragédie v ČR nastala tím, že ČR nepřijala euro stejně jako Slováci.

Grafy mají „odborně“ kvantifikovat, jak jsme sami sebe podrazili tím, že máme korunu. Jeden z těchto propagačních grafů ukazuje, jak přijetí eura údajně akcelerovalo na Slovensku růst HDP. Graf ukazuje, že od chvíle, kdy Slováci přijali euro, až do roku 2019 rostla jejich ekonomika v průměru o 2,17 %, zatímco ta česká rostla jen o 1,34 %. Na první pohled z toho plyne, že euro Slovákům pomohlo. Někteří diskutující to pod příslušnými grafy jasně „pochopili“ a v diskusi odpůrce eura označují za „eurolháře“.

Graf je navíc doplněn o statistiku objemu vývozu, která ukazuje, jak po zavedení eura vývoz ze Slovenska roste, takže má být evidentní, že právě díky euru Slováci vyváží víc.

Tak já vám, pěkně prosím, něco povím: Jest to naprosto profesionální, účelové a záměrné pokroucení dat. Podané natolik sugestivně a profesionálně, že dokáže zmást mnohého človíčka. Což je ostatně cílem. Takže teď zpátky do reality.

Tak zaprvé: Slovensko rostlo rychleji než Česko už před zavedením eura. Rozdíl v růstech ČR a Slovenska byl dokonce před zavedením eura vyšší než po jeho zavedení.  V letech 2000 až 2008 rostlo Slovensko v průměru o 5,7 %, zatímco ČR o 4,3 % a Polsko jen o 4,2 %. Po zavedení eura Slovensko zpomalilo, a zpomalilo víc než Česko. První „argument“ je chybný.

Zadruhé: Slovenský export nevzrostl kvůli euru, ale kvůli postavení několika automobilek. Díky nim vzrostla produkce aut na hlavu na Slovensku na nejvyšší úroveň na světě. O vzniku automobilek bylo přitom rozhodnuto ještě před zavedením eura. Automobilky nešly na Slovensko kvůli euru, ale kvůli tamní levné pracovní síle a vysoké nezaměstnanosti. Druhý „argument“ je chybný taky.

Pokud by někdo přesto považoval dané grafy za argument pro přijetí eura, vřele mu doporučuji přidat ještě graf polský. Průměrný růst Polska v letech 2009 až 2018 totiž činí 3,5 %, zatímco slovenský jen 2,3 %. Takže dovedeno do absurdna, mohli bychom říct: Česko platící korunou roste dlouhodobě pomaleji než Slovensko platící eurem, a to zase pomaleji než Polsko platící zlotým. Je-li tohle pro někoho argument ve prospěch eura proti koruně, měli bychom patrně přijmout zlotý, ne? Přesně k takové – zjevně přihlouplé – úvaze totiž „argument“ postavený na porovnání dvou grafů vede.

Ovšem férové je říct, že celá tahle hloupoučká debata o euru není vůbec ekonomická, je totiž celá zpolitizovaná a prolezlá lobbingem až na půdu. Velkou měrou ji přiživují některé neziskovky, které záměrně využívají matoucí „argumenty“. Zkrátka jakmile jde o euro, mnoho lidí přestává myslet a nechají se opít rohlíkem a emocemi.

Poslední týdny ovšem celou tuhle diskusi zásadně rozsekly – tedy minimálně pro toho, kdo je ochoten zapojit myšlení. Pandemie všechny dlouhodobé trendy a dlouhodobá srovnání smazala. Přišel startovní výstřel – a ukázalo se, jak si která ekonomika dokázala s tím maglajzem poradit. Už žádné story o tom, jak srovnáváme nesrovnatelné, nehrají roli. Přišel šok a ukázalo se. A jak si tedy poradili korunoví Češi versus euroví Slováci?

Česká korunová ekonomika v prvním kvartále meziročně poklesla o 2,2 %. Ta slovenská eurová poklesla o 3,9 %.

Český korunový průmysl v březnu reálně meziročně poklesl „jen“ o 10,8 %. Slovenský eurový průmysl ve stejném období propadnul o 19,6 %. Důvod? Ony slavné automobilky. Ano, ty automobilky, kvůli kterým Slovensko v grafu tak bravurně vyváželo, a které neměly nic společného s eurem.

Česká korunová nezaměstnanost v dubnu vzrostla na 3,4 %. Slovenská eurová nezaměstnanost ve stejné době vzrostla na 6,57 %.

A to „nejlepší“. Slovensku s jeho eurem, které mělo být „zárukou kvality“, v průběhu koronaviru musela ratingová agentura snížit rating, tedy hodnocení „kvality a spolehlivosti“. Česko s korunou – si rating drží.

Zaplaťpámbu za českou korunu. Kdybychom měli stejně agilní politiky jako na Slovensku a aktivisticky se hnali do eurozóny, neměli bychom v dobách těžkých měnu, která dokáže báječně a učebnicově oslabit přesně v tom okamžiku, když potřebujeme polštář. A která naopak dokáže stejně tak učebnicově posílit (tedy pokud se do ní zrovna nemontuje Česká národní banka), když naopak v dobách dobrých potřebujeme pravý opak, abychom rychleji doháněli západní země.

Právě teď, v dobách koronových, se ukazují císařovy nové šaty i nahost eura.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

To jako že návrat k Rakousku-Uhersku?

Ministři zahraničí Rakouska a Česka a Slovenska údajně jednají o otevření hranic. Vzájemných hranic těchto tří zemí. Náměstek slovenského ministra Martin Klus to označil za mini Schengen.

Slovenský podnikatel maďarské národnosti zase hodlá představit společnou ligu Čechů, Slováků, Rakušanů a Maďarů. Vlastně taková rakousko-uherská liga.

To jako že snad vstává z mrtvých Rakousko-Uhersko…?

Možná to není taková bláznivost, jak to zní. Pandemie ukázala, že když jde do tuhého, nadnárodní řízení přestává fungovat. Ne že by fungovala řízení národní. Dře to. Ale pořád jde to ve srovnání s celou EU. Logicky. Protože košile bližší než kabát. A vlastní občan, který vás volí, pořád bližší než normovaný euroobčan, který vás jako evropského úředníka ani nevolí.

Brblám hodně na to, jak během posledních dvou měsíců pitomost z dílny vlády stíhá pitomost – ale je tu aspoň náznak pokusu řešit to, co je urgentní. Řešit to třeba neuměle a špatně, ale řešit. A nikoli řešit nesmrtelnost brouka v roce 2050 tak, jako se to děje na úrovni nadnárodní. Korona ukázala, že jakmile jde o život, neznají národní státy bratra. A matka nezná svých dětí.

Protože Evropa vážně netáhne za jeden provaz. Chybí společná idea i cíl. Jih je prostě po všech stránkách úplně jiný než sever. Vzpomeňme, jak EU nedokázala pomoct Itálii. Došlo to tak daleko, že se vedení EU nakonec muselo Itálii omluvit.

Korunu všemu nasadila Evropská komise, která se začala zle vozit po německém ústavním soudu, který si „troufnul“ popravdě nahlas vyslovit, že konání ECB je z pohledu německé ústavy částečně protiústavní. Evropská komise začala pobouřeně vyskakovat jak čertík z krabičky, že je rozhodnutí centrální úrovně nadřazené německému soudu. (To by tak hrálo, aby se dovolila otevřít stavidla dalším národním ústavním soudům, které by mohly začít nahlas vyslovovat pravdu a tím zpochybňovat společné evropské politiky.)

Najednou se ukazuje, že Evropu je nutné držet dohromady jako jeden celek víc bičem než cukrem. Její jednota začala být vynucovaná. Není v tom ale žádný nacionalismus, který je mnohým odpůrcům tužší integrace podsouván. (Nebo aspoň ne většinou.) To jen státy, které spolu nemají skoro nic společného, na sebe kašlou. A naopak státy, které si jsou historicky blízké, cítí potřebu otevřít své hranice a být spolu. Rakousko-Uhersko sice už neexistuje, ale svým způsobem žije v nás.

Nemusí se nám to líbit, ale jsme si podobní. Máme stejné kořeny. Můj první rakouský šéf měl české jméno. Zatímco Angličané nebo Skandinávci slaví Vánoce o hodně jinak než my, my v bývalém mocnářství je slavíme podobně. Máme obdobné uvažování. Žijeme stejným způsobem. Máme podobnou architekturu. Vídeň je kopií Prahy, jen chybí kopec s Hradem. Nebo je spíš Praha kopií Vídně, kde přebývá kopec nad řekou? To je fuk, výsledek je stejný. Ale dům z Kodaně nebo Amsterodamu byste do Prahy nepřesadili.

Rakousko-Uhersko ale bylo v mnohém EU podobné: Dostalo pod jednu střechu mnoho národů. Vytvořilo jeden trh, což mu dalo ekonomickou sílu. A podobně jako EU i ono si myslelo, že je velmocí, než pochopilo, že skutečná velmoc v Evropě už není. Mocnářství bylo stejně jako EU byrokratické a technologicky zaostávalo.

Před pár lety proběhl průzkum, v němž 20 % respondentů odpovědělo, že bylo chybou, že se Rakousko-Uhersko rozpadlo. 41 % dotazovaných v jiném průzkumu zase prohlásilo, že bychom se měli v jednom státě lépe. To ukazuje, jak mizí aura meziválečného Československa. Najednou vše vidíme střízlivěji a míň nacionalisticky.

Jistě, diskuse o obnově Rakouska-Uherska v původní podobě je fantasmagorická. Ostatně podobně, jako v roce 1992 nešlo udržet Československo, nešlo v roce 1918 udržet Rakousko-Uhersko. Společnost se moc posunula, monarchie se přežila. A přesto…

Přesto si nelze nevšimnout, že – minimálně některé – země z bývalé monarchie spolu dnes celkem ochotně flirtují. Co jiného je spolupráce zemí V4, než částečný překryv s Rakouskem-Uherskem? Co jiného je úvaha o mini Schengenu? Před nějakými 50 lety se musela zdát bláznivá představa, že válkou rozhádaná Evropa by jednou mohla vytvořit společnou měnu a společnou unii, v níž hlavní slovo bude mít poražené Německo. Vážně je tak bláznivá představa, že dějinami, jazykem i kulturou spojené země bývalé monarchie vytvoří za 30 let jinou společnou měnu a jinou unii?

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Politici tak manipulují právo, až musí zasahovat soudy

Koronavirus odhalil mnoho věcí. Některé jsme tušili. Některé ne. Ukázal třeba, jak si politici přisvojují pravomoci, které nemají. Jak jsou ochotní dělat si z ekonomiky trhací kalendář.

Jak jsou u toho ještě ochotní se tvářit, že v červeném svetru vražděnou ekonomiku zachraňují. Hledají fantasmagorická řešení, obcházejí vlastní zákony, vyrábí právní chaos. Naštěstí existují soudy, které je zatím stále ještě – občas – dokážou klepnout přes prsty. Minulý týden jsme to viděli u nás – soud zasáhnul proti vládnímu nařízení. A tento týden soud zasáhnul i v Německu.

To, co se odehrálo v Německu, je mnohem významnější, než by se na první pohled mohlo zdát, i než tiskové agentury naznačují.

V Německu v úterý ústavní soudu rozhodl, že německá centrální banka Bundesbanka musí do tří měsíců přestat nakupovat státní dluhopisy v rámci dlouhotrvajícího stimulačního programu Evropské centrální banky (ECB). Tímto programem se ECB pokouší jednak „zachránit“ ekonomiku, jednak taky odvrátit druhou dluhovou krizi v řadě. Jenže německý Ústavní soud teď prohlásil, že je to protiústavní. (Jasně, že je. Jen slepec či politický ideolog to až dosud neviděl.)

To má ovšem pro celou eurozónu – a zprostředkovaně i pro nás – obrovské důsledky. Výkup dluhopisů, který provozuje ECB, drží eurozónu už léta nad vodou. Eurozóna roky měla záporné úrokové sazby. Tím maskovala probíhající hospodářskou krizi: Na papíře totiž roky opticky rostlo HDP („tak o jaké krizi to mluvíte, vy zlí Putinovi agenti?“). Současně díky tomu ale přežívaly a množily se zombie firmy, které by za normálních okolností dávno zkrachovaly (jejich zhruba 15% podíl byl neoddiskutovatelným atributem krizového vývoje). Nepropouštělo se sice, ale současně nerostla inflace a skoro ani ekonomika (Německo už loni v jednom kvartále klesalo).

Až koronakrize demaskovala tuto Potěmkinovu vesnici, kterou zdaleka nebyl ochoten vidět každý, protože nebylo příjemné si pravdu připustit. Nyní je ekonomika pod vodou. Teoreticky by potřebovala další pomoc. Soud dal ale ECB políček a správně vyjevil, že ECB zachraňuje ekonomiku v rozporu se zákony. To, co ECB provádí, je na hraně takzvané monetizace dluhu. Tedy na hraně tisku nekrytých peněz pro účely splácení nasekaných dluhů. A ano, to je přesně to ono, co předválečné Německo dovedlo k hyperinflaci. A ano, právě kvůli své historické zkušenosti bije Německo na poplach jako první.

Jenže krom Německa se nikomu nechce mejdan opustit a s výkupem dluhopisů přestat. Tak jasně – Německo na rozdíl od zbytku Evropy má zkušenosti s tím, jak umí být inflace krutá. Jednou již pomohla diktátorovi dostat se k moci. Jenomže jižním zemím to je jedno – jim tahle politika pomáhá přežít a nezbankrotovat.

Německý soud se bojí, že záchrana jihu Evropy neadekvátně zatíží Němce. „Skoro-monetizují“ se dluhy, které by bez pomoci centrální banky taky nemusely být splaceny. Němci zachraňují jih tím, že na sebe berou neúměrné riziko, které nemohou kontrolovat. Celé to ovšem ukázalo ještě jenu věc: Totiž jak je EU naprosto vachrlatá a stojí na třech hliněných nohách.

Takhle by totiž Evropský soudní dvůr v Lucemburku nejspíš nikdy nerozhodl. Takhle racionálně a ekonomicky pravdivě uvažují v Evropě jen národní státy. V Bruselu či Lucemburku se inflace, předlužení, maskování reality nikdo nebojí – armáda nikým nevolených úředníků se bojí jen o eurokorýtka. Ostatně, Soudní dvůr EU už skutečně koncem roku 2018 v trochu podobném procesu rozhodl, že program nákupů dluhopisů v souladu s právem EU je.

Rozhodnutí soudu v podobných případech mívá háčky. I v německém případě je háček. Soud řekl, že by výkup dluhopisů mohl pokračovat, pokud se prokáže jeho nutnost. Vskutku šalamounské. To je, jako že se vlk musí nažrat, ale koza musí zůstat celá. Nikdo neví, jak tuhle „nutnost“ definovat. Ať tak či onak, pochybnosti byly zasety.

A je tu další háček. Celý tenhle spor, v němž soud rozhodoval, řešil program výkupu dluhopisů z roku 2015! Jinými slovy, padl verdikt o tom, že centrální banka se v minulosti chovala nezákonně. Verdikt nemá nic společného s běsněním centrální banky po příchodu pandemie. A běsnění je slovo namístě – protože nově má centrální banka napumpovat do ekonomiky dalších 750 miliard eur. Evropa je totiž nemocná už chronicky a musí se „zachraňovat“ neustále.

Praktický výsledek soudního rozhodnutí je tedy podobný jako u nás: U nás se ukázalo, že zavření restaurací kvůli koronaviru bylo právně nekorektní, a přesto zůstávají zavřené. V eurozóně se ukázalo, že tisk peněz je nezákonný, nebezpečný a neúčinný – a pokračuje. A houšť. A větší kapky.

Soudy tedy ukazují, že se politici snaží ohýbat zákony, a už to nepěkně přehánějí. Nevládnou tak, jako to bylo kdysi v demokracii míněno. Nedodržují duch demokracie ani omylem. Národní vlády a soudy ještě jakž občas vidí, že na úrovni celé EU se dějí neblahé a právně zmanipulované věci, ale jsou moc slabé a neukřičí to. Ostatně Evropská komise v reakci na verdikt německého soudu prohlásila, že zákony EU jsou nadřazeny německé ústavě. A bylo vymalováno.

Takže vlastně tu proti sobě stojí dva koncepty: Na jedné straně je právní národní stát dodržující svou vlastní Ústavu a chránící své občany. Na druhé misce vah je evropská integrace. Integrátoři chtějí tisknout peníze a sypat je z vrtulníku. Národní státy mají strach, že je to zbraň hromadného ničení.

Spojit to nejde. Musíme si vybrat. Buď – anebo.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Chtěli jsme to nejlepší a dopadlo to jako vždycky

Viktoru Černomyrdinovi je připisováno mnoho výroků.  Od vtipných typu „mám přibližně dva syny“ až po kapku frustrující typu „měli jsme ty nejlepší úmysly, ale dopadlo to jako vždy.“

Skoro bych řekla, že to je výstižný popis většiny současných evropských politiků. V posledních třiceti letech neustále budovali lepší zítřky, zachraňovali ty a ony, poskytovali sociální granty a programy – a dopadlo to jako vždy. Místo toho, aby střední třída rostla, podle dat Eurostatu se zmenšuje. Přibývá chudých i extra bohatých, ale střed mizí. Rozdíly ve společnosti se prohlubují.

V  ČR to zatím ještě nepozorujeme tolik, ale jinde v Evropě to je už markantní. Problémy západní Evropy demaskoval koronavirus. Zahraniční agentury informují, jak se vytvářejí dlouhé fronty v Paříži u míst s potravinovou pomocí. Lidí, kteří ji potřebují, přibývá. Na předměstích Paříže roste sociální napětí. Lidé mají hlad i strach, a to vlastně zatím ještě ani nepřišlo hromadné propouštění. Sud střelného prachu sociálního smíru už zase doutná. Francie přitom není ani chudý, ani zaostalý stát. A už vůbec to není stát s tvrdým kapitalismem. Naopak je to země, kde jsou socialisté velmi vlivní. Jenomže – právě tím to je.

Státní zásahy vytvořily megabohaté a megachudé. Současně taky zničily svobodný trh a zdecimovaly střední třídu. To platí prakticky o všech vyspělých zemích. Největší firmy světa jsou dnes bohatší a vlivnější než většina zemí. Zákazy spojené s koronavirem tento trend jen prohloubily: malí dostali stopku a velcí jedou dál.

Hezky to je vidět třeba v maloobchodu. Velké e-shopy prodávají bez přestávky a trhají v tržbách rekordy. Malé kamenné obchody čekají na pětadvacítku. Nůžky se opět víc rozevřely. Vzniká tu bohatá „digitální“ vrstva. Nejbohatší člověk světa už není ten, kdo něco vymyslel nebo vyrobil, ale člověk, který toho nejvíc přeprodal a přeposlal. A ne proto, že by to byl přirozený tržní vývoj, ale protože státní úředník rozhodnul o karanténě a jinak se prodávat nedalo. Směřujeme k jednomu velkému obchodu, který obslouží všechny zákazníky světa.

Stále větší oligopolizace se roztáčí i mimo maloobchod. A opět ne kvůli přirozenému tržnímu vývoji, ale kvůli úřednímu rozhodnutí. Velké firmy dostanou tučnou pomoc. Malé mají smůlu, protože nemají poradce, kteří by jim pomohli projít martyriem formulářů a úřadů. Automobilky si vydupou šrotovné. Hospodští tak maximálně čtvrtou sazbu DPH na pivo. Tři sazby s jedním otevřeným okénkem jsou evidentně málo.

Je to neuvěřitelný paradox: Socialisté chtěli a chtějí větší rovnost mezi lidmi. Ale výsledkem jejich zákazů, příkazů a regulací je pravý opak: že chudí stále víc chudnou a bohatí stále víc bohatnou. Pokud by toto chudnutí a bohatnutí kopírovalo také individuální schopnosti a zásluhy, fajn, žádný problém. Ale tohle rozevírání nůžek nekopíruje individuální schopnosti a zásluhy lidí a firem; kopíruje pouze to, kdo má schopnějšího lobbistu a ochotnějšího úředníka přihrát státní přerozdělování.

Podle Světového potravinového programu (WFP) spadajícího pod OSN dojde ve světě v důsledku pandemie k hladomoru. Počet lidí trpících hladem se může celosvětově až zdvojnásobit. A překvapivě hladovět nebude jen rozvíjející se svět. Státní zásahy ničily eurozónu už před pandemií. Průmyslu se nedařilo už koncem roku, ačkoli mu pomáhala Evropská centrální banka zápornými úrokovými sazbami. Teď ho úředníci dorazili. S příchodem viru vliv státu dál vzrostl. Úředník rozhoduje, kdo bude prodávat, kdo ne. Má moc jako už léta ne.

Vládní výdaje k HDP budou ve většině zemí světa asi nejvyšší od Druhé světové války. Vládní dluhy taktéž. Některé státy budou zralé na bankrot. A přes všechny tyto snahy dál poroste nerovnost ve společnosti. Bude to totiž v realitě právě kvůli těmto snahám. Lidí ze střední třídy bude zase míň. Celá snaha posledních desítek let přijde vniveč. Budou tu armády chudých voličů v předlužených státech. Evropský socialismus zase neuspěl. Kde asi soudruzi udělali chybku? Kolikrát se to ještě bude opakovat, že lidé pochopí, že nelze žít z cizích peněz?

A zatím u nás… Zatímco se s vážnou tváří diskutuje o tom, že stát zachrání protekční akcionáře a vstoupí do letecké společnosti, které se v minulosti musel zbavit, protože ji neuměl řídit, současně tentýž stát zavřel školy, čímž se mnoho dětí a samoživitelek dostalo do problémů. Samoživitelky evidentně nemají ty správné konexe. Ve jménu rovnosti bohatí zbohatnou a chudí zchudnou.

Evropský socialismus adorující dávky a přerozdělování je větší problém než virus sám. Armády úředníků nevyrobí lidem jídlo. Jenže, jak říkal Viktor Černomyrdin, „učitelé a lékaři chtějí jíst prakticky každý den!“ Přerozdělování ve jménu pomoci potřebným anihiluje ty, kteří jsou schopni něco vytvořit a chudé nasytit. Dávky „potřebným“ hlad neukončí, protože zdecimují ty, kdo jídlo tvoří. To jen konkurence dá lidem práci. Jen pot a práce dají lidem jídlo. Ne přerozdělování.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Už abychom si nabili ústa (a zase zmoudřeli)

Hele, taky jste to slyšeli, ne? Takovou tu fámu, že kapitalismus selhal. Že prý nějaká „neviditelná ruka trhu“ jsou jen kecy. Že prý se ekonomický svět hroutí, protože tržní systém nefunguje.

Takže jen abychom v tom měli pořádek: ekonomický svět se vážně svým specifickým způsobem hroutí. Hroutí se, protože levice celého světa popadla záchvatu socialistického šílenství.

Úroky jsou záporné. Cena ropy záporná. Byty se skoro nedají koupit. Ne, ani jedno nevyprodukoval „kapitalismus“ či volný trh. Všechny tři zrůdnosti vyprodukovaly socialistické zásahy centrálních bank a vlád.

Záporné úroky vyprodukovaly centrální banky, které podlehly dojmu, že je v pořádku, když peníze, které musí většina lidí v potu vydělávat, mají zápornou hodnotu. Tedy když práce většiny lidí má zápornou hodnotu. Tedy když se pracovat nevyplácí.

Zápornou cenu ropy vyprodukovaly vlády, které nás zavřely do karantény kvůli nemoci, jejíž mediální obraz je na hony vzdálen realitě. Takže nesmíme cestovat. Takže není poptávka po ropě. Takže vytěženou ropu nikdo nechce. Takže ji není kam dávat, protože jen tak vylít na pole ji nelze. Takže ten, kdo ropu s nemalými náklady a námahou vyrve Zemi, musí platit za to, aby se jí zbavil a přiměl někoho jiného, aby ještě víc naplnil už teď přetékající zásobník.

Předražené ceny bytů vyprodukovaly centrální banky, které svými zápornými úroky zničily jakékoliv investiční příležitosti a přiměly k zadlužení a spekulacím s byty i lidi, kteří nemají pomalu ani na oběd.

Všechny tři nemorální zrůdnosti nadělají ještě mnohem víc zla, než většina lidí dnes dokáže dohlédnout.

Možná se vám zdá, že o nic nejde. No a co, tak věřitel platí dlužníkovi za to, že mu smí půjčit. Nemorální sice, ale dlužníkům to vyhovuje a věřitelé jsou takoví ti nechutní boháči, kteří mají na to, aby půjčovali, takže škoda každé rány, která padne vedle. Omyl. Až záporné úroky položí většině lidí jejich celoživotní úspory na důchod, pochopí to. Pochopí, že záporné úroky jim vzaly plody jejich celoživotní práce. A ze státního důchodu se budou moct tak leda pást. Až tohle pochopí, bude už pro ně pozdě.

Možná se vám zdá, že záporná cena americké WTI ropy a směšně nízká cena evropské Brent ropy je v cajku. Že je to fajn tankovat za hubičku. (Tedy bylo by, kdyby cena pohonných hmot nebyla nafouknutá daněmi.) Omyl. Záporná cena ropy položí Blízký východ, který z ropy žije. Až tamní lidé zchudnou, zradikalizují se. Že už jsou? Houbeles. Co to je skutečná radikalizace skutečných mas, uvidíme teprve, až se všichni zvednou a jako jeden člověk vtrhnou do Evropy. Až tohle většina pochopí, bude už na ochranu před rozpadem civilizace pozdě.

Možná se vám zdá, že drahé byty se dají vyvlastnit, nájmy se dají regulovat. Omyl. Čím víc budete těm, kdo byty mají, jejich majetky brát, tím menší budou mít motivaci je nabízet k nájmu a starat se o ně. Tím budou byty nedostupnější a dražší. Nedostupné byty položí bydlení u nás a zradikalizují našince.

Mohla bych pokračovat. Tisk nekrytých peněz. Dotace kradoucí těm, kdo táhnou svět na svých ramenou. Rozdávání dotací těm, kdo jen žijí z cizího. Dluh evropských zemí větší než řecký dluh v době, kdy Řecko uprostřed dluhové krize bankrotovalo. Záporné ceny elektřiny, když v Německu trochu víc zafouká. Zákaz dieselů ve městech, když koronakrize prokázala, že ani při nulové dopravě emise neklesají, takže likvidace automobilek živících evropský průmysl byla pouhou nenávistnou ideologií proti autům, nikoliv záchranou planety – potlačováním pohybu a radosti ze života ve jménu stagnace a úpadku.

Ale nebudu, je to zbytečné. Protože slepý nevidí, hluchý neslyší a socialista nemyslí. Ten si nejdřív musí nabít ústa. Až se restartujeme od nuly, bude zas dobře. Život si z úpadku vždycky najde cestičku.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Záchrana koronakrize, nebo zbraň hromadného ničení?

Poslyšte jeden mimořádně poučný příběh, ze kterého by vás mělo mrazit. Mně mrazí. Je to příběh vynalézavosti, stejně tak jako příběh nebetyčné tuposti.

V posledních dvanácti letech, přesněji řečeno od poslední krize v letech 2008 – 2009, měly světové ekonomiky nemalé množství problémů. Centrální banky na to reagovaly snahou tisknout peníze ostošest a vlády na to zase reagovaly snahou zadlužovat se ostošest. Ti i ti měli jediný cíl: Dostat do oběhu víc peněz a tím si koupit víc času před příchodem krize další. Jenomže fungovalo to pořád míň a míň a poslední dva roky už všude kolem nás byly vidět jasné známky toho, že tahle snaha narazila na své limity.

Zoufalost sociálních inženýrů tedy stále rostla. Ekonomika předávkovaná podpůrnými prostředky naopak stále neroste. I vzpomněl si někdo na skoro zapomenutý text nositele Nobelovy ceny za ekonomii Miltona Friedmana, který koncem šedesátých let přišel s fantasmagorickou myšlenkou, co by to asi s ekonomikou udělalo, pokud by byly na lidi „z helikoptéry“ rozhazovány peníze. Tím se teoreticky mezi lidi dostane hotovost, ta podpoří poptávku a útraty a ekonomika se znovu alespoň nakrátko nastartuje. Tedy – aspoň teoreticky (než se to všechno rozpustí pouze a jen ve zvýšené cenové hladině).

Zatímco jiné způsoby tisku peněz pumpují peníze do ekonomiky skrze banky a peníze tak zůstávají ve finančním sektoru, helikoptérové peníze jdou přímo k lidem. Helikoptérové peníze jsou tedy vyšší liga. Mnozí ekonomové je proto v rámci arzenálu zbraní centrálních bank nazývají zbraní hromadného ničení. Když jsou špatně použity, rozsekají ekonomiku na maděru. Doslova.

Že je tisk peněz mimořádně mocnou zbraní, se ví dávno. Nekontrolovaný tisk peněz vedoucí k inflaci a rozpadu britské ekonomiky chtěli za Druhé světové války využít už Němci, když přišli s Operací Bernhard. To je dosud největší známý případ padělání bankovek v historii.

Původním plánem operace bylo shodit na Británii falešné bankovky nerozeznatelné od originálu. Co vám to připomíná? Helikoptérové peníze? Bingo! Když Němci nevěděli jak Británii zlomit, rozhodli se jako poslední možnost pro použití vrtulníkových peněz. Mělo jít o zbraň, která by přebila všechny ostatní, pokud ty by selhaly…

Tenhle plán se nakonec neuskutečnil. Byl vlastně přímo za chodu změněn a librové bankovky byly použity hlavně pro financování německých tajných služeb. Většina padělků nakonec Říši nikdy neopustila a koncem války byla potopena v rakouském jezeře Toplitz. Bedny s padělanými britskými bankovkami byly z tohoto jezera vyloveny až v roce 1959.

Nicméně kdyby trvala válka déle, možná by bylo použito i této extra zákeřné ekonomické zbraně. Britové však tušili, že něco podobného Němci připravují, a tak pro tento případ také uvažovali o vydání nových bankovek s jinými bezpečnostními prvky. Nakonec to nebylo třeba.

Co je ale mimořádně zajímavé: Tajné archivy nakonec vyjevily, co dost možná bylo tím hlavním důvodem, proč tato děsivá zbraň, která měla britskou ekonomiku rozmetat napadrť, nakonec nebyla použita: Byl to strach, že by Britové udělali Německu to samé. A Německo si před válkou prošlo hyperinflací v důsledku tisku nekrytých peněz a vědělo, jak umí být krutá. Ostatně byla to právě tato hyperinflace, co kdysi usnadnilo Hitlerovi cestu k moci.

Možná si kladete otázku, proč dnes, v roce 2020 v době koronavirové, mluvím o studeném rakouském jezeru Toplitz a bednách plných válečných bankovek. Nu – mluvím o něm právě proto, že máme rok 2020 a dobu koronavirovou. Už to nejsou jen politici, už jsou to i mnozí „ekonomové“, kteří se zhlédli v myšlence vrtulníkových peněz. Takže aby v tom byl pořádek: Vždy, když vám někdo bude vykládat pohádky o tom, že ekonomiku lze nastartovat a peníze lze vytvořit bez práce, vzpomeňte si na ničivou válečnou zbraň poslední instance.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Až otevřou hospody…

Svět býval skvělý. Člověk zašel do kavárny, pokecal s kamarády a bylo mu báječně. Pak se nějak pokazil. Ozzy Osbourne to nedávno komentoval trefně: „Bejvaly časy, kdy jste mohli sežrat netopýra a nezpůsobit tím armageddon.“

Něco na tom je. Já netopýry nemusím, ale těch hospod je mi líto. Nutně bych tam potřebovala poslat manžela, aby byl od něj doma klid. Jenže kam ho poslat, když je všude zavřeno a jen tak se to nezlepší? Když mu nalijí jen přes okénko, bude doma dřív, než přijede pošťák. Takže je bezpečnější, aby byl doma. A to je zase k nevydržení, když mu zrušili všechny přednášky.

Já vím, hodně lidí si myslí, že už se blíží konec karantény a bude dobře. Ale já si tím nejsem tak úplně jistá. Mnoho věcí se s koncem nouzového stavu a karantény vrátí do normálu, ale restaurace to nebudou.

Už se těším, až padnou všechny ty zákazy a příkazy. Už nám povolili nemít v autě roušku, už nemusí nosit roušku miminka, povolili nám jet na kole v přírodě bez roušky a jednou povolí nemít roušku i v restauraci. Jednou i úředník pochopí, že s rouškou se v restauraci špatně jí a pije.

Jenže strachy z dalších vln pandemie zůstanou. Řada lidí prostě bude nosit roušky i v době, kdy to nebude povinné. Pro jistotu si k roušce přidají i rukavice a do kapsy 100% líh jako dezinfekci, aby byli opravdu ochráněni. Strach nezná mezí a média lid vystresovala.

Jenže když budou chlapi sedět v hospodě s rouškou na puse a rukavicemi na rukách, asi velké tržby neudělají. Hospody budou trpět, i když už budou otevřené.

Visací zámek v písni Anarchie zpívá: „Já chtěl bych být hospodskej a točit pivo!“ To já ne! Takovej hospodskej u nás nemá perspektivu. Úředníci postupně vracejí ekonomiku tam, kde byla před rokem 1989, a tak vymysleli, jak hospodským zakroutit krkem, aby se jim hůře podnikalo. Vymysleli třeba takzvaný stravenkový paušál, což bude pohroma pro hospody a restaurace, kam chodí lidé v poledne na obědy. Po paušálu tam už totiž chodit nebudou.

Proč? Protože doba je zlá! Poroste nezaměstnanost. Lidé budou mít hluboko do kapsy a budou šetřit. V tom je stravenkový paušál jen podpoří. Zaměstnavatelé se totiž budou moct rozhodnout, jestli budou dávat lidem stravenky jako dnes, nebo jim dají rovnou peníze na ruku. A co myslíte, že udělají lidé?

Vyberou si peníze na ruku. Tento týden vyšel průzkum agentury FOCUS, Marketing & Social Research na reprezentativním vzorku 2000 ekonomicky aktivních osob. A co myslíte, že lidé v průzkumu řekli, že by s 1500 Kč na ruku udělali? Šli by je projíst do restaurace za oběd jako dnes? Ne.

Lidé by chtěli 24 % peněz uspořit. Prostě by buď nejedli vůbec, nebo by se nějak ošidili. 15 % lidí by si místo oběda v restauraci koupilo něco v obchodu – něco typu houska s párkem nebo salámem. 14 % by použilo peníze na splácení úvěrů. 14 % by je použilo na dovolenou. A jen 6 % lidí by využilo peníze na oběd tak jako dřív. 4 % peněz by přitom podle průzkumu šlo na cigarety a alkohol. Jinými slovy, v hospodách a restauracích skončí mnohem míň peněz než dosud a stát by místo regulérního oběda podpořil to, od čeho kvůli zdravotním rizikům vysokými daněmi a odpudivými obrázky odrazuje.

Naopak dobře na tom budou prodejci a výrobci levných potravin. Vyrábět ve velkém housky, salámy či párky bude rozhodně lepší kšeft než točit pivo. Velké nadnárodní řetězce si nechají od všech poradců poradit, jak využít všech výhod, pak zisky odvedou do zahraničí a drobní čeští OSVČ se budou třást, zda dostanou ušmudlanou „pětadvacítku“.

Progresivní politici a ekonomové se dnes přehánějí v návrzích, jak nastartovat ekonomiku, kde rozdat jaké dotace z našich daní a kde jaké daně zvýšit, abychom se měli tak jako v době, kdy polívka z netopýra nevedla k zavření hranic. Přitom tehdy byl systém nastaven ještě rozumně. Chlapi chodili do práce a po práci do hospody. Tam probrali a teoreticky vyřešili všechny národohospodářské problémy a jim i jejich rodinám bylo dobře.

Teď poběží hladoví chlapi z práce domů, aby rychle něco zblajzli. Doma ale nic nebude, a tak budou nerudní na manželku i děti. Poté, co dospějí k závěru, že s tou osobou, co je jejich manželkou, už nemají co řešit, dorazí do hospody, kde bude ovšem zavřeno, protože vést podnik jen s večerní směnou se nikomu nevyplatí. A tak se zase vrátí pyskovat domů, kde nakonec vše skončí rozvodem.

Chlap, kterému se nevaří, je prostě k nevydržení. A podle průzkumu lidé bez stravenek nebo závodní jídelny chodí na oběd třikrát méně než lidé se stravenkami a jedí mnohem méně kvalitně.

Přitom stačí tak jednoduchou věc, jako jsou stravenky, nechat být, jak jsou. Programátoři často říkají, že co funguje, to neměň. Mají pravdu. U každého nového updatu se rozčílím. Bojím se, že u dveří zavřené hospody se rozčílí mnohem víc lidí, než když vám spadne aktualizovaná aplikace.

V době krize není třeba všechno staré rozkopat. Naopak některé věci je dobré nechat být. Když toho tolik nefunguje samo od sebe, nešťourat se navrch ještě v tom, co jakžtakž funguje. Držím palce všem hospodským. Budou to mít těžké. Lidé si otevřou pivko doma a pokecají s kámoši přes Zoom, ačkoli prý představuje bezpečnostní riziko. Bude to prostě levnější. Hospoda, kde budou muset přestat vařit, bude muset zdražit. Lidé prý chtějí tvrdý režim.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Restart země

Je to neskutečné, jak je lidstvo nepoučitelné. Posledních sto let to zkoušelo znovu a znovu. Socialismus tuhle a onde, tudy a jinudy. Vždycky se spálilo.

Každé malé děcko po jednom sáhnutí si na rozžhavenou plotýnku ví, že pálí, tedy se na ni nesahá. Lidstvo ne-e. Lidstvo si bude pálit prsty pořád až do zblbnutí.

Čím déle karanténa trvá, čím víc lidem docházejí peníze, čím déle musejí mít živnostníci zavřené své krámky – tím víc roste poptávka po socialistickém řešení. Za všechny to shrnul jeden pán, který na sociálních sítích zveřejnil veleúspěšný status s názvem „RESTART ČESKA“ a s jazykem typu „čau, lidi“. Gigantický počet komentářů i palců svědčil o tom, že se strefil do většinového vkusu. Což mě krapet děsí.

Zní to náramně chytlavě. Čím suverénněji se některé věci prezentují, čím míň toho o nich víme, čím víc emocí do nich vložíme – tím působí přesvědčivěji a chytlavěji. A když se vše prodá se správným, až náboženským zapálením, úspěch je zaručen. Náboženské vytržení má ovšem jeden zádrhel. Je založené na víře.

Ekonomie jest však založena na datech, výpočtech a lidské psychologii. Nikoliv na víře. Pravá ekonomie chce vědět, nikoliv věřit. Tahle víra požaduje prosperitu bez práce, štěstí bez námahy a spravedlnost bez nerovnosti. Vědění ví, že ani jedno neexistuje.

Prý: „…Zrušte všechny staré exekuce. (…) Rozjetí exekutorské hydry je největší zločin našeho státu za posledních 20 let. Celkově musíme úplně změnit přístup k úvěrům. Zakázat šmejdské půjčky, reklamu na dluhy regulovat stejně jako reklamu na tabák…“

Víte, to je přesně jedna z těch věcí, co znějí pěkně. V podstatě zrušit exekutory. Jistě, jsou exekutoři lepší a exekutoři horší, o tom žádná. Taky ale žádná o tom, že exekutoři a exekuce jsou nutní. Jejich odstavení znamená znemožnit věřitelům dostat se ke svým nedobytným dluhům. Poskytne věřitel dluh, když ví, že nebude splacen? Neposkytne. Je naše společnost schopná přežít bez dluhů? Není. Chceme-li dluhy, potřebujeme věřitele. Chceme-li věřitele, potřebujeme exekutory. Bez jednoho není druhé a třetí. Zrušení exekucí znamená darovat dlužníkovi a ukrást věřiteli. Obdarovat toho, kdo to nezvládnul, z majetku toho, kdo to dosud zvládal. Že je dočasný kalamitní stav? Žádný kalamitní stav neospravedlňuje krádež. Ostatně ve výjimečném stavu jsou krádeže a rabování trestány ještě přísněji než jindy. Rabování znamená, že ten, kdo nemá, si vezme svévolně z majetku toho, kdo má. Zrušení exekucí dnes je tedy rabováním věřitelů dlužníky ve výjimečném stavu.

Prý: „…nazrál čas k tomu, aby bohatí platili vyšší daně (…) ve světě se to má tak, že bohatí bohatnou a ostatní spíš nic moc. Majetek a ekonomický vliv se koncentruje v rukou čím dál menšího množství osob…“

Víte – to, že bohatí stále bohatnou a chudí stále relativně k nim v posledních letech chudnou, není dáno „hamižností“ bohatých. Je to dáno právě oním socialistickým náboženstvím a vírou, že lze řídit společnost jako podnik. To díky téhle víře došlo ke snížení úrokových sazeb až na nulu. K oné zvrácenosti, kdy cena peněz je nula. A kvůli tomu, že peníze mají úrok nula, se stalo, že ceny cenných papírů i ceny realit zachvátila inflace. Jejich ceny se nafukují a chudší lidé na ně nedosáhnou. A bohatší bez svého přičinění bohatnou stále víc. Ale když bohatým zvýšíme daně, nikterak tím tuhle inflaci skutečných hodnot nezastavíme. Chudší stále nebudou mít kde bydlet, akcionáři budou mít stále dražší akcie. To jen těm, kteří stále ještě skutečně pracují a vytvářejí, ať už svýma rukama nebo svou hlavou, vezmeme motivaci pracovat. Oslabíme ty, kdo jako jediní hodnoty vytvářejí a společnost táhnou, a nakrmíme z toho lupu státní úředníky a ty, kteří nevytváří, ale žijí z dotací.

Prý: „…Stát mě v této krizi zklamal. (…) Chci stát, který primárně důvěřuje občanovi – protože tento měsíc se ukázalo, že český občan zaslouží víc důvěry než český stát! Stát, který vás nechá na pokoji!“

Ach, jaký to protimluv! Chci stát, který důvěřuje lidem – nechá lidi na pokoji – v krizi nezklame – a dostane víc daní. Cožpak to není zřejmé, že stát, který dostane víc peněz, naroste? A že čím větší stát bude, tím víc bude selhávat? Cožpak to není zřejmé, že roušky chyběly tak dlouho, dokud si na ně dělal monopol stát, a najednou jich bylo všude plno, když stát ustoupil, lidé se začali o sebe starat sami a šít si je doma? Cožpak to nevidíte, že voláte po tom, aby vás stát nechal na pokoji, a stejným dechem voláte po tom, aby reguloval, vstupoval do hry, danil a řídil? Cožpak to stát umí, být efektivní a věřit člověku? Stát je jen sumou jednotlivých státních úředníků, a každý státní úředník je především člověkem. A každému člověku jde v první řadě o vlastní prospěch – o vlastní plat. Cožpak státní úředník někdy může rozhodnout o tom, aby se stát zmenšil a nechal občany volně dýchat, když tím by se připravil o svůj vlastní plat, svou moc, své živobytí?

Prý: „…Mějme férovou a svobodnou společnost. Liberální země, ostrůvek svobody ve světě. (…)Totální rovnost…“

Uši mě bolí – mějme férovou společnost a totální rovnost. Ach jak jenom je možné, že to někdo neslyší? Že neslyší, že férovost a spravedlnost je přesným opakem rovnosti! Lidé si nejsou rovní. Lidé jsou různí, mají různé zásluhy – a za ně různé příjmy a různé bohatství.

Máme mít rovnost, tedy zničení spravedlnosti? Však proč ne. Je to nutné, abychom si nabili ústa a po sté první a z této chiméry procitli. Protože před spravedlností nakonec není úniku; nic nelze získat nezaslouženě. Je to jako zákon zachování energie. Budeme si hrát ještě chvíli tu hru, že můžeme být svobodní, spravedliví a rovní si současně – a dobře tak. Protože dokud si ta ústa v novém socialistickém pokusu znovu do krve neroztřískáme, nebudeme schopni skutečného restartu a osvobození.

Že to přijde a kyvadlo se zase vychýlí, nepochybuju.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

NextBlog

Na nextBlogu naleznete nejen aktuální postřehy ze světa financí, ale téže zajímavé odkazy na věci, které nás zajímají a baví. Doufáme, že Vás budeme nejenom informovat, ale i bavit a téže vzdělávat.