Příspěvky autora: Markéta Šichtařová

Levice má řešení korony – všem se bude líbit

Lidé už se nebojí jen o životy. Už se bojí i o peníze. Ti ekonomové, kteří ještě nedávno tvrdili, že TAKOVÁ krize jako v roce 2008 nemůže přijít, a že o krizi mluví jen ti, kdo chtějí být zajímaví, se předhánějí s černými výhledy.

Řídí se heslem, že je lepší mýlit se v davu než mít pravdu sám.

JPMorgan Chase předpovídá, že ve druhém kvartále poklesne americká ekonomika meziročně o 14 %. Goldman Sachs mluví dokonce o 24 %. A všem to natřeli pánové z Morgan Stanley, kteří mluví o pádu o 30 %. I centrální bankéři si přihřívají svou polívčičku pesimismu. Šéf centrální banky v St. Louis J. Bullard očekává ve druhém kvartále americkou nezaměstnanost kolem 30 % a pokles HDP o 50 %. Američané prostě propadli panice, mnozí čekají apokalypsu. Média referují o frontách před americkými obchody se zbraněmi a střelivem.

Lidé nechtějí slyšet katastrofické scénáře. Ovšem už i ti největší optimisté chápou, že nemohou tvrdit, že ekonomika nepoklesne. A tak začali tvrdit, že se rychle otřepe a začne zase růst. Prý na grafu HDP uvidíme něco jako písmeno „V“. Tedy prudký pokles – a pak prudký růst.

Já se ovšem řídím heslem raději být sám, než lhát v davu jen proto, že to chtějí masy slyšet. Propad o 50 i 30 %, který hlásí velké americké banky, považuju za pitomost. Stejně tak jako vizi, že po prudkém poklesu přijde prudký růst. Dobře to nedávno řekl šéf OECD Angel Gurría: mluvil o oživení ve tvaru písmene „U“, kde dno může být tak dlouhé, že v jednu chvíli uvidíme v grafech spíš písmeno „L“.

Velkým rizikem je, že se epidemie často vracejí ve vlnách. To může čekat i Čínu. Možná ještě není za vodou, jak si propagátoři rychlého oživení myslí. V pondělí hlásila Čína 78 nových případů nákazy, 74 z nich bylo do země přivezeno. Den předtím to bylo jen 39 případů. Virus se může mezi státy ještě dlouho točit a mutovat.

Pro nás je největším průšvihem, že automobilový průmysl závislý na zahraniční poptávce a zahraničních dílech může utrpět ne jednu, ale hned sérii ran v různě nečekané chvíle. Navíc nějak neslyším politiky říkat, že je třeba skončit boj se spalovacími motory a další šikanu průmyslu. Místo toho se mnozí radují, že při epidemii klesají emise.

Přichází doba, kdy budou zase velmi populární levicoví ekonomové, kteří budou „vědět“, co má stát dělat s penězi, které vám vezme, abyste se vy měli „dobře“. Budou tvrdit, že existují příjemná řešení. A pravicoví ekonomové budou ještě víc nepopulární než dnes. Lidé chtějí slyšet pohádky, jak bude dobře, když se víc zadlužíme. Neposlouchá se to snadno, že bohatství vzniká prací a potem. Všichni budou horlivě naslouchat, co „musíme“, abychom přežili. Inflace slova „muset“ je nekonečná už teď.

Levice stále věří, že když se zbavíme trhu a bude nás řídit osvícený úředník, uleví se nám. A proto je třeba opět mluvit o znárodňování. Evropská odborová konfederace požaduje, aby se přestalo obchodovat na burze, aby ECB ještě víc snížila úrokové sazby, aby Evropský stabilizační mechanismus půjčoval bez podmínek, aby se peníze začaly rozhazovat z vrtulníku, aby byla zavedena regulace cen důležitého zboží a bydlení, aby si státy a podniky mohly půjčovat na nulové nebo záporné úrokové sazby.

Šílené to věci. Věci vedoucí pod rouškou populismu k nové Říjnové revoluci. V návrzích mi chybí už jen vysázení stromů, na kterých místo listů rostou peníze.

Odbory si asi myslí, že když zakážete burze obchodovat, nebude vidět, že akcie padají, neboli zakážete tím finanční krizi. To je asi takové, jako nechtít dopravní nehody, takže si zavážete oči, abyste bouračky neviděli. Jenže podobné nesmysly zaznívají po celém světě. A jsou pro naivy chytlavé. Pravda, třeba šéf Evropského dohledu nad trhy (ESMA) Steven Maijoor už včera vysvětloval, že je naopak naprosto nutné, aby se dále obchodovalo na burzách a trzích, aby se mohly ceny v ekonomice přizpůsobovat, aby bylo možné aktiva prodávat a získávat za ně likviditu k přežití firem. Má pravdu. Jenomže je to snad pro frustrované „absolventy vysoké školy života“ stejně chytlavé jako zákaz obchodování burz?

Zkrátka „řešením krize“ je pro levici jen zalití ekonomiky penězi, které nemají. Levice nepochopila, že taková politika jen udělá z bohatých ještě bohatší, z chudých ještě chudší, a z ekonomiky jako celku živořící torzo.

Globální řešení krize z roku 2008 prostě proběhlo špatně. Krize nebyla nikdy vyřešena. Byla jen překryta, zamaskována penězi. Teď se vrací jako bumerang a státy ji chtějí „řešit“ stejně chybně jako tehdy. Nenechme se mýlit. Koronavirus není žádná černá labuť; žádná nenadálá událost, která se objeví a má sílu rozmetat funkční ekonomiku. Koronavirus je pro ekonomiku nepříjemný, ale kdyby byly ekonomiky zdravé, krátce by poklesly a pak se zase otřepaly. Tak tomu ale není, ekonomiky jsou už od roku 2008 nemocné. Zatopené penězi, ale nekonkurenceschopné. Firmy a státy nemají rezervy na přečkání zlých časů. Tahle krize takového kalibru by přišla i bez epidemie; epidemie ji jen urychlila a prohloubila. Do krize jsme ale neochvějně směřovali i bez epidemie, a její kořeny trčí až v nevyřešeném roce 2008.

Obzvláště zvrácené jsou takzvané helikoptérové peníze. S nimi vláda rozdá lidem peníze jen tak, za nic, aby utráceli. To se na první pohled většině líbí, protože nechápe, která bije. Vláda totiž buď rozdá peníze, které centrální banka vytiskne, nebo peníze, které si „půjčí“ třeba od fondů, ve kterých si lidé spoří. Lidé tak obírají sami sebe a mají falešný pocit, že jsou bohatší.

Dalším levicovým populismem je odpouštění dluhů či nájmů. Když odpustím někomu dluh, kdo to zaplatí? Věřitel. Tím je obvykle banka. Odnesou to tedy její akcionáři. To je kdo? Často penzijní fondy. Kdo to tedy nakonec zaplatí? Budoucí důchodci. Ne, bohatství se nedá vytvořit z ničeho. „Prominout“ platbu jednomu znamená ukrást druhému. Ve finále je tedy bohatství v zemi pořád stejně, pouze je rozdělené míň spravedlivě.

Je pozoruhodné, jak levicoví ekonomové nikdy neřeší, kde vezmou peníze. Nyní se stalo jejich mantrou, že zadlužení ČR je nízké, a proto se můžeme zadlužit klidně na dvojnásobek a je to v pohodě. Není! Ale to nikdo nechce slyšet. To je nepopulární. A kdo to řekne, je nálepkován jako asociál.

Společnost se prý má složit na ty, kteří mají problémy. Jenže problémy máme všichni. Levicoví ekonomové se tváří, že dluh může růst donekonečna. Původně mluvili o dluhu do výše 60 % HDP, pak 100 %, pak 130 % a teď už žádné číslo ani nemají. Ale vysoký dluh je jen signál upadající firmy i civilizace.

Na různých místech světa se zkoušelo, zda má smysl uvažovat o tzv. garantovaném příjmu, kdy lidé dostávají od státu peníze jen za to, že se narodili, a nemusí tak chodit do práce. A všude se ukázalo, že to nefunguje. Přesto se už opět množí tvrzení, že minimální garantovaný příjem je řešením. Je to socialismus. Ten zkoušeli v Sovětském svazu, v NDR, v Etiopii, na Kubě i Venezuele. Nefungoval nikde. A přesto o něm pořád někdo uvažuje jako o cestě. Ano, socialismus je cesta. Do otroctví a chudoby.

Vtipné na tom je, že když se levicových ekonomů zeptáte, kde na to vezmou, buď to zamluví, nebo řeknou, že na to vydělají roboti. To mohou rovnou říkat, že na to vydělají Ufoni. Hlavně nepřiznat, že pro větší bohatství se musí víc pracovat. Tihle lidé si vlastně v krizi libují, protože mají víc času a mohou nepracovat. Tím, že máme víc času, jsme v jejich logice vlastně bohatší.

Názor ekonomů staré dobré doby, že řešením je snížit daně, je vedle garantovaného příjmu neatraktivní, protože ten se dotkne jen těch, kteří pracují. Garantovaný příjem, dotace, rušení dluhů a pečení holuby až do pusy jsou víc sexy.

Nejednou je zdůrazňováno, kdo všechno musí dostat pomoc. Vláda už připravila bezúročné půjčky. Během chvilky musel být příjem žádostí pozastaven, protože už bylo zažádáno o 10 mld. Kč. Neboli než se malé firmy rozkoukaly, holdingy si smetanu rozebraly. Má snad malá firma teď čas přemýšlet, kde vysosat nějakou dotaci? Dotace vysosají jen ti, kteří k tomu mají lidi a žijí ne z práce, ale z dotací, tedy z peněz, které jako výpalné stát vybral těm, kdo pracují, a rozdal těm, kteří se dotují.

Socialisté vlastně nechtějí krizi vyřešit. Skutečné vyřešení by vedlo k návratu kapitalismu. Oni nechtějí ekonomiku strukturálně uzdravit. Nechtějí, aby padly zombie firmy, které žijí jen díky rekordně nízkým úrokovým sazbám. My ještě nevyřešili první velkou krizi, která se nám teď vrátila, a oni už zadělávají na třetí stejného ničivého kalibru. Problémy ekonomiky jen kupí pod kobercem.

Zoufalá Evropa mluví o potřebě něčeho jako poválečný Marshallův plán. Tehdy Marshallův plán platili Američané. Jenže i ti jsou už dnes nezdravě zadluženi a i oni jsou koronakrizí zasaženi. Takže kdo bude záchranu financovat nyní? Asi takhle: Do Itálie nepřiletěla pomoc z USA, ale z Číny. Kolonizace Evropy začala. Kdo si hraje se socialismem, zchudne. Kdo zchudne, je snadno spolknut a zkolonizován. Tak se s tím, socialisté, smiřte. Buď se na ten socialismus vykašlete. Anebo se seznamte s novým kolonizátorem.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Korona usvědčuje lidi z blbosti

Je až neuvěřitelné, co všechno vypověděl COVID-19 o naší společnosti. Nezvyklá situace usvědčila řadu osobností z naprosté zabedněnosti.

Začněme zvolna. Celkem neškodné, zato pitoreskní výroky spáchala řada umělců. Nyní asi už většina společnosti chápe, že leckteří umělci plácají ohledně nákazy  – tudíž by lidé konečně mohli pochopit třeba i to, že stejní umělci dlouhodobě plácají i jinde, třeba když mluví o ekonomice a euru, což ovšem už není pro každého tak průhledné.

Králem šašků se stal herec a principál Divadla Na Jezerce Jan Hrušínský. Jako jeden z prvních vykřikoval, že smyslem zákazů ve spojení s nákazou je likvidace všech nepohodlných. Jinde zase glosoval, že strašení imigranty nezabralo, tak má zabrat epidemie. (Nu, bylo to asi stejně erudované, jako když v minulosti mluvil o „nutnosti přijetí eura“.)

Jiní umělci pro změnu tvrdili, že koronavirus má posloužit jako nástroj k ovládnutí Rady České televize. Prý je ideálním nástrojem fašistů a komunistů v době zákazu demonstrací. (Bez komentáře.)

Jindy skrytá iracionalita se ovšem lavinovitě demaskuje i jinde ve světě. Tak například ve Španělsku uspořádaly feministky demonstraci k oslavě MDŽ. Akce se konala i přes varování, že je to v době pandemie nevhodné. Účastnice nesly transparenty s hesly jako například „Sexismus zabíjí víc než koronavirus”. A výsledek? Ženy si virus vesele předávaly. Pozitivní je i manželka premiéra. (V době psaní tohoto textu zatím ve Španělsku podlehlo koronaviru přes 500 lidí. Pochybuji, že má sexismus tak velkou mortalitu. Na transparent se tedy evidentně vloudil statistický šotek.)

Češi v mnoha ohledech reagují rychleji než většina evropských zemí. Platí to jak o zákazu shromažďování, tak také například jako jedni z prvních uzavírají hranice. Nechme stranou ryze odbornou diskusi, zda to je epidemiologicky vhodné či nikoliv. Řekněme to takto: Je po tom silná společenská poptávka. Lidé se ve většině cítí víc chráněni. Současně to ovšem pobouřilo nejen umělce, ale i řadu progresivistických novinářů – a tím pádem většinu českého Twitteru, který je jejich doménou.

A tak se najednou nejen na Twitteru vaří téma, jak je to u nás děsné, je prý u nás ohrožena demokracie. Akorát že to netrvá dlouho a to samé, co dělá česká vláda, dělají i vlády další. Stejně jako Češi mají zůstat doma i Italové, Španělé, Rakušané, Francouzi, Poláci, Dánové… I Švýcarsko jako jedna z nejstarších demokracií světa vyhlásilo stav nouze. A to ani nemluvím o zavřených hranicích či obchodech v USA. Prostě samé diktatury jako hrom.

Jestli však pandemie odhalila kromě lidské blbosti ještě něco, pak to byla neschopnost EU. Najednou je vidět, jak moc se mýlili všichni ti, kteří moralizovali a pohoršeně nám vysvětlovali, že jsme měli přijmout euro už dávno a že čím více integrace, tím lépe. Zlatá koruna. Aktuálně prudce oslabila, čímž dala zkoušené ekonomice mimořádně vítaný polštář. To bychom s eurem nikdy neměli.

A EU předvedla dokonalý chaos a selhala na plné čáře. Nejprve předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová prohlásila, že nesouhlasí s uzavíráním hranic, ke kterému přistoupila ČR, protože je to narušení života lidí a přeshraničního obchodu. Odvolala se přitom na názor Světové zdravotnické organizace. Jen o pár dnů pozdněji najednou EU přišla na to, že uzavře své vnější hranice. Tak souhlasí, nebo nesouhlasí? Má to smysl, nebo nemá? Má to v tom už Brusel jasno? A aby komedie byla dokonalá a názorná ukázka neschopnosti polopatická, dneska šéfka Evropské komise prohlásila: „Myslím, že my všichni, kdo nejsme experti, jsme na začátku koronavirus podcenili.“ A že prý snad už všichni podle ní všichni pochopili, že drastická opatření jsou nutná.

Následně vůdkyně EU pěkně kolektivisticky zkritizovala i Německo a Francii kvůli omezení vývozu ochranných masek. Prohlásila: „To vede k opětovnému zavedení vnitřních hranic v době, kdy je potřeba solidarita mezi členskými zeměmi. Společný trh musí fungovat.“ Zní to pěkně. Akorát že se demaskuje, že národní stát je náhle víc než EU. Základy, na kterých EU stojí, nefungují. A není pravdou, že za to mohou jen nové postkomunistické státy. Francie a Německo se také chovají podle principu košile bližší než kabát. Evropská myšlenka žije jen v dobrých časech, ve zlých časech je mrtvá.

Leckomu to připomíná návrat před rok 1989. Mně sice v jistém ohledu taky, ale jinak než progresivistům. Nebojím se o nás, ale o zbytek Evropy. My se zatím chováme víceméně racionálně. Alarmující jsou ale prohlášení zejména německých a francouzských politiků. Ti se nestydí mluvit o tom, že v boji s virem mohou i znárodňovat. To jako, že když se znárodní Deutsche Telekom nebo Siemens, umře míň lidí? Nebo že když vlastníkovi vezmeme to, o co má zájem se starat, a dáme to úředníkovi, který má zájem pěstovat si svou moc, ekonomice to pomůže? Někteří politici si to asi myslí.

Francouzský prezident Emanuel Macron mezitím své ovečky ubezpečil, že kvůli epidemii nepadne žádný podnik ani podnikatel. Tak téhle pohádce vážně věřím. Velké továrny přerušují výrobu, malé krámky nesmí otevřít. Lidé nepracují, sedí doma, nenakupují. Ale nikdo nepadne. No jasan. A teď tu o vlkovi.

Socialisté se stále tváří, že peníze rostou na stromech. ČSSD například vymyslela, že každá rodina s dětmi by měla dostat příspěvek 1000 korun na dovolenou v tuzemsku. (To asi jako důkaz evropské sounáležitosti, kterou tak hlásají…?) Netrvalo dlouho a ČSSD svůj příspěvek ze svého Facebooku smazala. Sama asi pochopila míru té hlouposti. Podobné nesmysly se ale šíří celou Evropou rychleji než COVID sám.

Něco vám řeknu. Není to COVID, co evropskou civilizaci zničí. COVID fakt jako lidstvo přežijeme. Evropskou civilizaci zničí socialismus, který se s pandemií utrhl ze řetězů.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Kterak byla vláda (ne)prozíravá

Je tomu zhruba rok, co jsem vyjádřila jemný nesouhlasný údiv nad tím, že český stát toho času provozoval nejhorší hospodaření od roku 2012. Podivovala jsem se, jak je možné, že ekonomika stále obstojně roste, přitom ale stát hospodaří hůř a hůř.

Kroutila jsem hlavou nad tím, že navzdory relativní ekonomické pohodě a rekordní zaměstnanosti, která nenutí stát starat se o armádu nezaměstnaných, má větší a větší problémy s penězi svěřenými od daňových poplatníků vyjít. Že v dobrých časech by bylo prozíravé vytvořit rezervy na horší časy.

Máme za sebou zatím jen první dva měsíce roku 2020 a už je jasné, že znovu není čím se chlubit. Pro srovnání: Loňský rozpočet byl na celý rok 2019 schválen se schodkem 40 miliard korun. V únoru 2019 jeho schodek už činil 19,9 miliard. Pro letošek je rozpočet schválen taktéž se schodkem 40 miliard korun. A na konci února 2020 jeho schodek už činí 27,4 miliard. Zjevně se tak vyvíjí hůř než loni. Epidemie v tom zatím ještě prsty mít nemůže.

Takhle srovnatelně slabé výsledky rozpočet naposledy dosahoval v roce 2012. Jenomže tou dobou už česká ekonomika měla vážné problémy.

Zpomalování ekonomiky bylo jasné už od samého počátku loňského roku. Dalo se s ním počítat. Rozpočet bylo možno nastavit tak, aby prozíravě počítal se zhoršením situace. To omluva není. Celkem logicky jsme takový schodek za první dva měsíce roku vysekli proto, že výdaje jsou vyšší než příjmy, to dá rozum. Co už ale tak patrné na první pohled není: Problém není ani tak v tom, že by měl k dispozici málo peněz, rozumějme, že by málo kasíroval daňové poplatníky. Problém je v tom, že naopak příliš utrácí. Čísla to dokládají jasně:

Zatímco za první dva měsíce roku 2019 stát získal příjmy ve výši (zaokrouhleno) 217 miliard, letos to bylo 229 miliard korun. Neboli stát dokázal do státní kasy vybrat peněz víc. Víc se vybralo téměř u všech hlavních příjmů státu. Tedy i na daních. (Potud vše logické a bezproblémové. Pokud tedy nepovažujeme za „problém“ samo o sobě právě to, že stát vybírá stále víc, tedy se stále zvětšuje.) Zato když se podíváme na výdaje, už to přestává být taková hitparáda. Loni za první dva měsíce roku stát dokázal spotřebovat 237 miliard, letos za stejné období už (zaokrouhleno) 257 miliard korun!

A teď si do toho přijde pandemie. Karantény, prázdná letadla, dopravci nemající co dopravovat, protože dodávky ze zahraničí nepřicházejí. Cestovky mají problémy, maloobchod má problémy, hotely mají problémy, přednáškové společnosti mají problémy, provozovatelé kroužků mají problémy, výrobní podniky teprve budou mít problém…

V takové situaci ministryně financí – celkem logicky, o tom žádná – nabízí odložení plateb DPH i daní z příjmů. Ministryně práce a sociálních věcí zase dost možná – taky logicky – nabídne odložení plateb na sociální a zdravotní. To je absolutně v pořádku, protože v mimořádné situaci nedává smysl tlačit na výběr daní, když peníze nejsou. A peníze nejsou, protože nejsou kšefty. A kšefty nejsou, protože ekonomický život se do značné míry zastavil. Potud vše jasné.

Jenomže vtip je v tom, že kdyby býval stát měl z předešlých let naakumulované rezervy, celkem slušně by tenhle daňový výpadek ustál. A má stát naakumulované rezervy? No… jak si tak vzpomínám, potichu je přednedávnem rozpustil, aby mohl dotovat jízdné.

Tomu se říká „prozíravost“.

Nebo spíš populismus?

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Nechť stát koronavirus raději neřeší

Je známým faktem, že teprve krajní situace odhalují skutečnou povahu lidí. To si takhle třeba někdo může o sobě upřímně myslet, že má pro strach uděláno. A pak na něj uděláte baf, a omdlí hrůzou.

Anebo jiný si může myslet, jaký je mírný beránek. A pak si na něj něco obhroublého dovolíte v nacpaném metru, a dotyčný vám bezmyšlenkovitě natankuje pravý hák. A je sám ze sebe vyjevený, kde se v něm ta ráznost vzala. (Vím, o čem mluvím.)

Anebo někdo si o sobě třeba myslí, že má pravicové a svobodomyslné názory. A pak přijde koronavirus.

V posledních dnech jsem opakovaně zaznamenala názor, že by kvůli hrozícímu zpomalení (nejen) české ekonomiky kvůli epidemii měla zasáhnout vláda nebo centrální banka. Prý je potřeba víc peněz do ekonomiky, abychom hospodářskému zpomalení zabránili. Prý je v tomto okamžiku druhotné, že státní rozpočet skončí v mnohem vyšším schodku, protože prý nějaký „záchranný balíček“ je velmi potřebný.

A víte co? Já s tím kategoricky nesouhlasím. Ačkoliv současně tenhle názor moc dobře chápu – on je takový chytlavý a jednoduchý. Pro veřejnost srozumitelný. Zdánlivě jasný. Máme problém a vláda je tu od toho, aby problém vyřešila, že? Tak nechť koná!

Jenomže potíž je v tom, že ono to funguje jinak. Jednoduchá a líbivá řešení jsou vždy z podstaty věci podezřelá.

Tak zaprvé na koronavirus nemůžeme ani omylem házet zpomalování české ekonomiky. Ona totiž zpomalovala už předtím, než jsme o viru cokoliv věděli. Troufám si tvrdit, že mnohem větší díl hospodářského zpomalení padá na vrub úplně obyčejnému hospodářskému cyklu, epidemie je jen tak „pěkně“ načasovaná, že se na ni dá leccos hodit. I víc, než za kolik sama opravdu může.

Zadruhé myslíte, že když do ekonomiky pošlete víc peněz, ať už je tam napumpuje centrální banka nebo vláda, nějak tím nahradíte fakt, že lidé nepracují, protože jsou v karanténě? Že tím snad nahradíte chybějící dodávky z Číny? Myslíte, že levnější úvěr pomůže firmě víc vyrobit, když nemá lidi? Myslíte, že vyšší objem dotací popožene loď naloženou čínskými součástkami pro váš výrobek a neproduktivně kempující v přístavu?

Zatřetí koronavirus je aktuální teď. Jakýkoliv záchranný balíček – i kdyby se přijal dneska – začne reálně na ekonomiku působit za půl roku, spíš za rok, podle toho, o jaký typ podpory jde. To už bude virus dávno v tahu.

Začtvrté pokud má obecně evropská ekonomika nějaký opravdový problém, pak je to hlavně předlužení. Ekonomické zpomalení, které teď pociťujeme, nepovažuju za problém; to je prostě pravidelný jev. Kdo neakceptuje fakt, že se periodicky střídají recese a konjunktury, jen neakceptuje realitu. Takže pokud bychom nyní v naivní představě, že zabráníme hospodářskému zpomalení (které se mimochodem různými způsoby signalizuje už dva roky) pumpovali víc peněz do ekonomiky, pouze bychom se ještě víc zadlužili a zveličili opravdový problém – totiž předlužení.

Začtvrté stát ani nemůže umět takové problémy řešit. To není něco, nad čím má smysl se rozčilovat; to je prostě fakt prověřený staletími. Státní úředník nikdy nemůže mít tolik informací ani tolik motivace jako ten, kdo provozuje továrnu, hákuje dvojité přesčasy a dělá všechno pro to, aby i v téhle složitější situaci zachránil svůj byznys. Jeden příklad za všechny ukazující, že stát bude vždycky kulhat za vynalézavostí soukromého sektoru:

Jeden z případů nákazy, který se u nás objevil, byl identifikován trochu kuriózním způsobem. Žena měla podezření, že je nakažená. Volala tedy státním orgánům, ty ji poslaly do háje. Tak si sama za vlastní peníze zaplatila v soukromé laboratoři test, a ejhle, byl pozitivní. A teď by se dalo čekat, že racionálně, efektivně a ekonomicky uvažující státní úředník se zaraduje a pochválí soukromou laboratoř. Ale ono ne.

Namísto toho ministr zdravotnictví prohlásil: “Soukromé kliniky testy sice mohou provádět, ale nelíbí se mi to. Budeme řešit, zda se to nedá omezit…“ Jak prosím?! Takže stát selhává, a aby to nebylo vidět, tak zakážeme konat práci soukromým firmám? Zákazem testů na soukromých klinikách zvýšíme počty diagnostikovaných? Zahlcením státních laboratoři těmi, kdo chtěli, ale nesměli být diagnostikováni v soukromých zařízeních, zvýšíme kapacitu státních laboratoří a situaci vylepšíme?!

Je to líbivé a snadné chtít po státu, aby situaci „řešil“. Ale vylečme se už konečně z naivity a připusťme, že stát to prostě neumí – nemůže to umět. Jedině soukromý byznys poháněný touhou po zisku umí nenadálé situace jakžtakž řešit. Na rozdíl od úředníka má motivaci. Jistě, že je neumí řešit dokonale. Fakt, že ekonomika zpomaluje, prostě ani soukromé firmy „nevyřeší“. Ale rozhodně si s tím poradí líp, než když se mu bude do cesty plést stát svým pácháním rádoby-dobra.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Budou se rozdávat peníze. Dostane každý!

Svět se nám tak nějak mění. Kdo čte tento týden noviny, může si vzpomenout na film Dědictví aneb Kurvahošigutntag, kde host vyhání číšníka z restaurace – a číšník rozzuřeně křičí: „Nová doba!“

Jojo, nastala „nová doba“ a větší než malý počet věcí je postavený na hlavu. To, co se kdysi uvádělo v učenicích ekonomie jako nereálný a čistě cvičný teoretický příklad, je tady. Ne nutně k lepšímu.

Začneme zlehka a zdánlivě daleko od nás. Jen zdánlivě. Hongkong se rozhodl rozdávat lidem peníze. Každý, komu je víc než 18 let, dostane 10 tisíc hongkongských dolarů, což je necelých 30 tisíc českých korun. Tato částka má údajně pomoci obyvatelům k překonání finančních obtíží.

Celkem nezvyklý krok, že? Vlády obvykle vybírají daně, a pokud naopak někomu něco dávají, pak jako pomoc v nouzi. A obvykle se taková pomoc týká jen někoho, a nikoli všech. Alternativně po vzoru dotovaného jízdného se pomoc týká těch, kdo využívají jednu vybranou službu. Ale rozdat peníze každému?

Ekonomovi však hned svitne. Přesně tohle kdysi v učebnicích makroekonomie popisoval nositel Nobelovy ceny za ekonomii Milton Friedman jako hypotetickou možnost, jak ovlivnit ekonomiku, když už běžné kroky centrální banky nefungují. Když zkrátka centrální banka už vystřílela munici a nikdo si z ní nic nedělá. Říkal tomu helikopterové peníze a tvrdil, že aby lidé víc utráceli, je třeba rozdat peníze všem. Jako když vrtulník krouží nad davem a sype na něj bankovky.

Desítky let se to zdálo jen jako teoretická konstrukce, která nemůže v realitě fungovat. Léta se za to lidé Friedmanovi smáli. A ejhle. Jen se tomu neříká helikoptérové peníze a nedělá se to na území celého státu. I když vlastně…

Hongkong je specifický. Je to stát ve státě. Takže to vlastně vrtulníkové peníze jsou. Až do roku 1997 byl britskou kolonií. Pak sice území přešlo pod Čínu, ale dál má svou měnu, svůj vlastní systém justice a práva. Tato práva dávají lidem víc svobod, než mají lidé na pevnině. A právě kvůli snaze o jejich omezení probíhaly vloni v Hongkongu krvavé protesty, pod kterými ekonomika trpěla. V ulicích byly stovky tisíc nespokojených lidí.

Zdá se, že politici si je chtějí koupit jako všude na světě. Aktuálně to krásně vidíme třeba na Slovensku, kde politici na poslední chvíli také rozdávají lidem peníze, které jim předtím vzali.

Hongkong navíc trpí koronavirem a má už první mrtvé. To ekonomiku taky dvakrát nenakopne. Útraty obyvatel asi sotva vytrhne dračka o roušky a desinfekci. Jo takhle auta kdyby se prodávala, to by byla jiná než roušky – jenže poslední zprávy z Číny mluví o brutálním poklesu prodejů aut o desítky procent. Takže žádná hitparáda.

Hongkong proto rozhodl, že krajní situace žádá krajní řešení. Hodlá ekonomiku rozpohybovat, ať to stojí, co to stojí. Nejen že rozdá lidem peníze za nic. Ale taky jim snižuje daně a lidem s nižšími příjmy bydlícím v obecních bytech hodlá zaplatit na jeden měsíc nájem.

V kontinentální Číně by asi taky rádi, ale zase tolik peněz na rozdání miliardě lidí nemají. Tak aspoň ostošest snižují úrokové sazby a přemýšlejí, jaké by ještě mohli zavést dotace a intervence. Má to jen jednu chybku na kráse. Chybějícího člověka úvěrem nenahradíš. Když továrna nejede, protože její zaměstnanci dřepí doma v karanténě, ani bezúročný úvěr to do cajku nedá.

Už i čínský prezident připustil, co bylo jasné dávno, že ekonomika bude virem zasažena. Ale prý „jen krátkodobě“. No ano, to je potřeba zdůraznit – lidé přeci musí věřit v lepší zítřky, aby víc utráceli. Kdo má strach, šetří. Kdo šetří, neutrácí za blbosti. Kde se nejen že neinvestuje a nevyrábí, ale ještě navrch se ani neutrácí za blbosti, nemůžeme předstírat, že údajně rosteme. Kde aspoň navenek narosteme, tam se lidé u voleb hodně rozmýšlí, zda to stejným politikům zase hodí.

Vrtulníkové peníze byly ještě před pěti lety fantasmagorií. Dneska jsou realitou. Zatím v Hongkongu. Zatím. Záporné úroky byly taky před deseti lety fantasmagorií. Asi jako jít si koupit rohlík a dostat za to od prodavače zaplaceno. Od té doby jsme si na ně už zvykli. V Evropě.

No a teď přichází koronavirus do Evropy. Evropská centrální banka už záporné úrokové sazby má. Sotva může úvěry zlevnit o moc víc. Svůj arzenál si vystřílela. A připustit, že ekonomika poklesne? No fuj, taková čuňárna, z toho by se každému politikovi musel obracet žaludek. Takže koho napadne jako prvního v Evropě rozdávat vrtulníkové peníze z cizích kapes? Vždyť přeci voliči to budou milovat a ekonomika to „potřebuje“. První přikázání politika a dnes už i evropského centrálního bankéře zní: kamuflovat, zatloukat, zatloukat!

Je pro vás eurozóna pořád ještě „moc daleko“? Takže takhle: U nás se objevují názory, že musíme zabránit lidem, aby vykoupili obchody, a proto je třeba prodeje regulovat. Takže každý by si směl koupit třeba jen dvě konzervy. Najdi tři rozdíly proti vrtulníkovým penězům a záporným úrokům.

To všechno je totiž jiná fasáda téhož: je to socialistické zlo dané vírou, že nějaká chytrá hlava může naplánovat svět.

Připravme se, že politici po celém světě budou čím dál víc vymýšlet hrozné populistické věci vedoucí k omezení svobody a selského rozumu. Za 18 let vzrostl globální dluh na trojnásobek. Takže co třeba škrtání dluhů, když se dlužníkovi nechce splácet? Že to zní šíleně? To helikoptérové peníze i záporné úroky zněly taky. Že to sebere důchody těm, kdo si v penzijních fondech skrze dluhopisy roky šetřili na důchod? No a co. Staří se už k volbám stejně nedobelhají.

A v takovou chvíli přichází novela zákona o ČNB, která jí má dát víc pravomocí a otevírá stavidla tomu, aby se ČNB mohla chovat stejně jako Evropská centrální banka. To není dobrá zpráva. Jestliže první přikázání politika zní: kamuflovat, zatloukat, zatloukat, pak první přikázání bankéře zní: Nedávejte politikům větší moc, nedávejte, nedávejte!

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Nulová tolerance pro vydírání ekoteroristů

Taky jsme už v Česku zažili jejich produkci. Říkají si „klimatičtí aktivisté“ z hnutí Extinction Rebellion a tváří se, že vylepšují svět tím, že „bojují proti klimatickým změnám“.

Já bych to ovšem pojmenovala jinak: Jedná se o nerozumné lidi, kteří dělají binec v podobě obtěžování běžných občanů blokováním dopravy či ničení soukromého i veřejného majetku, což má na klimatické změny asi takový vliv, jako barva vašeho spodního prádla na výsledek parlamentních voleb.

Tento týden o sobě dali znovu vědět. Znelíbilo se jim, že slavná cambridgeská kolej Trinity College investovala do ropných a plynových společností. Tedy do společností, které aktivisté považují za neekologické, špinavé a jaksi se jich štítí.

Ponechme stranou šťouravou otázku, jak se asi milí aktivisté do Cambridge dopravili – pochybuji, že se přemístili pouze za použití elektrokoloběžek, které nabíjeli za použití solární elektřiny, kterážto nevyužívala těžko zlikvidovatelné panely. Tudíž s vysokou mírou pravděpodobnosti při své cestě za cílem „aktivismu“ taktéž nějakou tu ropu & spol. ochotně využili. Nechme stranou i podružný fakt, že aktivisté se museli svolávat za použití mobilů a internetu, které také patrně nebyly poháněny vodními turbínami. Každopádně výsledek byl následující:

Aktivisté podnikli týdenní blokády silnic v Cambridge, což mělo za následek přerušení plynulosti dopravy, neboli zvýšení aktivisty nenáviděných emisí. Dále se jeden člen hnutí Extinction Rebellion při cambridgeském zasedání rady spustil na provaze z balkónu; vliv jeho balancování na laně na klimatickou změnu znám není. A také se chopili lopatiček a rozryli jak kanci v lese po staletí pěstovaný trávník v blízkosti budovy Trinity College.

Vzápětí „aktivisté“ – dá se trestnému činu ničení cizího majetku ještě říkat aktivismus? – vyrubanou hlínu navezli do místní pobočky banky Barclays, kde ji rozprostřeli po bankovní hale. Vliv hlíny v bankovní hale na klimatickou změnu taktéž není znám, známo však je, že znečištění bankovní haly a narušení předmětu podnikání banky, která v danou chvíli nemohla obsluhovat klienty, lze kvalifikovat jako další úmyslný trestní čin.

Až po tento bod se vše jeví jako cekem jasné. Pár pomatených lidí, kteří možná věří, že dělají něco užitečného, možná nevěří, ale dělá jim dobře se exhibovat, možná obojí současně, možná část z nich má jeden a část z nich druhý motiv, možná mají motivy ještě jiné, bůhví, do hlavy jim těžko vidět, ať už v ní mají cokoliv, zkrátka a dobře partička jistých lidí se rozhodne z nějakého důvodu poničit soukromý majetek. Jasné jak facka.

Co následuje dál, už jasné být přestává.

Mluvčí kolejí totiž na jejich konto prohlásila, že univerzita „respektuje svobodu slova a nenásilné protesty, netoleruje ale majetkové trestné škody“ – a požádala tuhle partičku, aby místo opustili. A navíc nezapomněla dodat, že se prý kolej „aktivně podílí na výzkumu řešení klimatické krize“.

Jsem zmatená. Dojde k trestnému činu. A zločinec je slušně požádán, aby svého jednání nechal. Poškozený se brání slovy, že přeci není tak zlý, že přeci souhlasí se světonázorem zločince a dokonce se podílí na výzkumu.

Uniká mi něco? Kde jsou těžkooděnci, kteří lumpy rozpráší a do jednoho zatknou? Kde jsou nařízené veřejné práce, v rámci nichž jsou povinni ti, kdo úmyslně poškodili cizí majetek, uvést škodu do původního stavu?

První zprávy z místa činu o žádných zatčených nehovořily. Asi to nepovažovaly za důležité. Později se začala ve zprávách objevovat spojení typu, že „majetkové trestné škody byly zaznamenány“. Ještě později se sice objevily na sociálních sítích nějaké zmínky i o několika údajně zatčených, ale nebylo jasné, zda v souvislosti s tímto činem, anebo s nějakými jinými výtržnostmi.

Zkrátka vypadá to, že poškozený se omlouvá zločinci, a orgány činné v trestním řízení jednají jen velmi, velmi laxně. Jen aby se neřeklo. Jen aby se vlk nažral a aktivisté zůstali nedotčeni, vždyť přeci mají tak pěknou myšlenku: zachraňují rozrytím trávníku svět před klimatickými změnami!

A já se ptám: Kdy přestane vyměklá většinová západní populace ustupovat vydírání menšinových levičáckých šílenců, kteří svou nenávist ke svobodnému světu a kapitalismu přetřeli nazeleno a snaží se společnost zmanipulovat tvrzením, že když nezničíme jimi nenáviděnou svobodnou prosperující společnost, zničíme údajně přírodu?

Nevím jak u vás. U mne je tolerance vůči těmto šílencům na bodě nula. Ustupovat jim znamená jejich trestné činy legitimizovat.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Velký Bratr nám dýchá na krk

Celá Evropa se pomaličku mění na zónu, v níž se sleduje a eviduje vše. A nemusí hned jít o nějaké tajné služby v pozadí. Příkladem může být obyčejná elektronická evidence tržeb. A ještě lepším příkladem jsou úvahy o zrušení hotovosti.

To by samozřejmě vedlo k tomu, že každá transakce je pod drobnohledem státu. Právě na příkladu úvah o zrušení hotovosti je vidět, že u nás zatím nejde primárně o sledování lidí, ale sledování peněz. To má k sobě však blízko. Podobně, jako se obrazně říká, že na každou potvoru se už vaří voda, u nás se zase na každého vede „složka“, i kdyby měla mít podobu „jen“ záznamu o tržbách.

Sledování lidí ovšem není jedinou buzerací, která komplikuje život podnikatelům. Zbytečná regulace pro regulaci se zbůhdarma přitvrzuje na všech myslitelných frontách. Dokládají to tvrdá data:

Podle dat společnosti CRIF se celkový počet podnikatelů v ČR v roce 2019 snížil o dvacet tisíc. Nejčastěji mizeli podnikatelé v oblasti obchodu. To je větší úbytek podnikatelů než v předešlých letech. Zatímco počet těch, kteří s podnikáním začali, moc nevybočuje z dlouhodobého trendu, počet těch, kteří s podnikáním skončili, vyskočil nad dlouhodobý průměr.

Samozřejmě je logické předpokládat, že podnikání zabalili hlavně ti, kteří byli jen málo aktivní. V rámci živnosti tu a tam uzavřeli nějakou smlouvu o stavebním spoření, nebo čas od času na tržišti prodali nějakou tu keramiku. Tedy nevykázali žádnou frenetickou činnost, která by českou ekonomiku spasila. Uznali, že regulace už je tolik, že se jim takové příležitostné prodávání nevyplatí. Ti, kdo budou chtít různé typy buzerací bránit, to budou prezentovat jako skvělou věc, protože se podle nich „pročistí trh“ a zůstanou jen ti velcí.

A já na to opáčím, že není nic záslužného nechat přežít jen ty velké a zadupat malé. Naopak frajeřina je mít podmínky pro podnikání takové, aby se vyplatilo prodat i jeden podomácku smatlaný proutěný košík za rok. Je v našem zájmu, aby si podnikáním tu a tamhle přivydělávali i ti, kdo mají jiné, hlavní zaměstnání. Ještě jinak řečeno, je v zájmu všech, aby soukromý sektor byl co největší.

Když říkám „v zájmu všech“, myslím všech: Ministerstvo financí ČR nedávno zveřejnilo výsledek hospodaření státního rozpočtu za první měsíc letošního roku. Pokladna skončila deficitem ve výši 8,0 mld. Kč. V lednu přitom byly v posledních letech vždy přebytky. V rozpočtu se krom jiného negativně projevily sociální dávky, které vyskočily meziročně téměř o 11 %. Je to jen opět další doklad toho, jak státní sektor roste: Zaměstnává víc úředníků, platí větší sociální dávky, věnuje vyšší dotace jízdného, vybírá vyšší daně.

Stát roste, soukromý sektor se smršťuje. Neboli ten, kdo nic neprodukuje, roste z životních funkcí toho, kdo produkuje. Parazitický státní organismus vysává hostitelský soukromý. Kam až? Kde je ten zlom, za kterým hostitel zkolabuje?

Dobrou zprávou je, že ještě poměrně daleko, protože příklad severní a západní Evropy ukazuje, že stát se dokáže rozpínat ještě víc. Špatnou zprávou je, že je to jednosměrná dálnice do pekla, které už v některých zemích nastalo. Protože kupříkladu francouzský socialismus mi dost pekelný vskutku připadá.

Zajímavě se na téma státní likvidace podnikatelů a zvláště živnostníků v rozhovoru pro Reflex vyjádřila ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková. Prohlásila: „Mně připadá nelidské najednou říct: „Protože neumíš s počítačem, už v téhle zemi nemůžeš podnikat.“ Nikdy to není tak, že občané jsou tady pro stát, ale stát je tady pro občany. Jenže pravidla často vytváří někdo, komu je pětatřicet, bydlí v Praze, má mobilní telefon a vysoký příjem, takže mu vůbec nedochází, že třeba další pársetkorunová položka za internet může být přesně tím bodem, kdy se láme rentabilita konkrétního podnikání.

Asi tak nějak. Státní úřady o nás už mají informací jako nikdy a půjde to dál. A počet omezení taky poroste. Myslím, že vůbec není daleko pravdě onen vtip, jak chlapeček přijde k americkému prezidentovi a říká mu: „Tatínek říká, že jste lhář!“ A prezident mu odpoví: „To ale není tvůj tatínek!“ Bylo by to celkem legrační, kdyby to nevystihovalo realitu.

(Tento text využívá úryvky z knihy Pikora – Šichtařová: S androidkou v posteli)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Stát jako parazit

I ČR se pomaličku mění na stát, v němž se sleduje a eviduje vše. A nemusí hned jít o nějaké tajné služby v pozadí. Příkladem může být obyčejná elektronická evidence tržeb (EET).

I na jejím příkladu je vidět, že u nás zatím nejde primárně o sledování lidí, ale sledování peněz. To má k sobě však blízko. Podobně, jako se obrazně říká, že na každou potvoru se už vaří voda, u nás se zase na každého vede „složka“, i kdyby měla mít podobu „jen“ záznamu o tržbách.

Sledování lidí ovšem není jedinou buzerací, která komplikuje život podnikatelům. Zbytečná regulace pro regulaci se zbůhdarma přitvrzuje na všech myslitelných frontách. Dokládají to tvrdá data:

Podle dat společnosti CRIF se celkový počet podnikatelů v ČR v roce 2019 snížil o dvacet tisíc. Nejčastěji mizeli podnikatelé v oblasti obchodu. To je větší úbytek podnikatelů než v předešlých letech. Zatímco počet těch, kteří s podnikáním začali, moc nevybočuje z dlouhodobého trendu, počet těch, kteří s podnikáním skončili, vyskočil nad dlouhodobý průměr.

Samozřejmě je logické předpokládat, že podnikání zabalili hlavně ti, kteří byli jen málo aktivní. V rámci živnosti tu a tam uzavřeli nějakou smlouvu o stavebním spoření, nebo čas od času na tržišti prodali nějakou tu keramiku. Tedy nevykázali žádnou frenetickou činnost, která by českou ekonomiku spasila. Uznali, že regulace už je tolik, že se jim takové příležitostné prodávání nevyplatí. Ti, kdo budou chtít EET a další typy buzerací bránit, to budou prezentovat jako skvělou věc, protože se podle nich „pročistí trh“ a zůstanou jen ti velcí.

A já na to opáčím, že není nic záslužného nechat přežít jen ty velké a zadupat malé. Naopak frajeřina je mít podmínky pro podnikání takové, aby se vyplatilo prodat i jeden podomácku smatlaný proutěný košík za rok. Je v našem zájmu, aby si podnikáním tu a tamhle přivydělávali i ti, kdo mají jiné, hlavní zaměstnání. Ještě jinak řečeno, je v zájmu všech, aby soukromý sektor byl co největší.

Když říkám „v zájmu všech“, myslím všech: Ministerstvo financí ČR tento týden zveřejnilo výsledek hospodaření státního rozpočtu za první měsíc letošního roku. Pokladna skončila deficitem ve výši 8,0 mld. Kč. V lednu přitom byly v posledních letech vždy přebytky. V rozpočtu se krom jiného negativně projevily sociální dávky, které vyskočily meziročně téměř o 11 %. Je to jen opět další doklad toho, jak státní sektor roste: Zaměstnává víc úředníků, platí větší sociální dávky, věnuje vyšší dotace jízdného, vybírá vyšší daně.

Stát roste, soukromý sektor se smršťuje. Neboli ten, kdo nic neprodukuje, roste z životních funkcí toho, kdo produkuje. Parazitický státní organismus vysává hostitelský soukromý. Kam až? Kde je ten zlom, za kterým hostitel zkolabuje?

Dobrou zprávou je, že ještě poměrně daleko, protože příklad severní a západní Evropy ukazuje, že stát se dokáže rozpínat ještě víc. Špatnou zprávou je, že je to jednosměrná dálnice do pekla, které už v některých zemích nastalo. Protože kupříkladu francouzský socialismus mi dost pekelný vskutku připadá.

Zajímavě se na téma státní likvidace podnikatelů a konkrétně EET v rozhovoru pro Reflex vyjádřila ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková. Prohlásila: „Mně připadá nelidské najednou říct: „Protože neumíš s počítačem, už v téhle zemi nemůžeš podnikat.“ Nikdy to není tak, že občané jsou tady pro stát, ale stát je tady pro občany. Jenže pravidla často vytváří někdo, komu je pětatřicet, bydlí v Praze, má mobilní telefon a vysoký příjem, takže mu vůbec nedochází, že třeba další pársetkorunová položka za internet může být přesně tím bodem, kdy se láme rentabilita konkrétního podnikání.

Asi tak nějak. Státní úřady o nás už mají informací jako nikdy a půjde to dál. A počet omezení taky poroste. Myslím, že vůbec není daleko pravdě onen vtip, jak chlapeček přijde k americkému prezidentovi a říká mu: „Tatínek říká, že jste lhář!“ A prezident mu odpoví: „To ale není tvůj tatínek!“ Bylo by to celkem legrační, kdyby to nevystihovalo realitu.

(Tento text využívá úryvky z knihy Pikora – Šichtařová: S androidkou v posteli)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Těžko splácíš úvěr? Bude hůř.

Popravdě řečeno, málokdy mi docházejí slova úžasem. Za ty roky, co se pohybuju na finančním trhu, jsem si už zvykla na leccos. Pamatuju si dvě příležitosti, kdy se to stalo.

Poprvé to bylo 11. září 2001, kdy jsme v přímém přenosu sledovali, jak se spolu s Dvojčaty hroutí i finanční trhy. Podruhé to bylo, když ČNB mohutně intervenovala proti koruně.

Obojí bylo špatně a obojí napáchalo v ekonomice velké škody, jejichž důsledky přetrvávaly roky. Můj úžas byl dán tím, že hned v prvním okamžiku bylo zjevné, že něco je moc špatně. Znovu mi úžasem došla řeč tento týden. Česká národní banka zvyšuje své signální úrokové sazby. Repo sazba vzroste o 25 bodů na 2,25 %.

Popravdě řečeno, z domácích ekonomů znalých situace v české ekonomice to nečekal snad nikdo. Ani já ne. Pravda, byli tací, kteří to čekali – ale byli to vesměs spekulanti ze zahraničí, kteří vycházeli víc ze svých dojmů a z výroků centrálních bankéřů než ze znalosti kondice české ekonomiky. Ony se totiž chyby těžko dají předjímat. A podle mě o chybu jde.

Považuji za důležité říct, že se domnívám, že rozhodnutí zvýšit úrokové sazby ČNB je důsledkem uzavření některých centrálních bankéřů do jakési sociální bubliny. Nepovažuju ho za rozumné ani obezřetné. Bude mít zásadní důsledky. Jaké?

Lze to přirovnat k přidání rychlosti před zatáčkou. Podobně jako když ČNB 31. 3. 2008 zvýšila úrokové sazby o čtvrt procentního bodu, aby už 30. 9. 2008 měla řádně zamotanou hlavu a musela rychle vzít zpětný chod. Všichni víme, co se tehdy v ekonomice dělo… Mně poslední rozhodnutí tuto 12 let starou záležitost nápadně připomíná.

Ale uvažujme prakticky. Jaké budou konkrétní důsledky? Především posílí koruna. Konkrétně vykreslí s největší pravděpodobností tvar „U“ – nejprve posílení, pak v řádu týdnů nebo měsíců oslabení. Totiž v okamžiku, kdy si vyšší úrokové sazby vyberou daň na hospodářském růstu.

Zadruhé zdraží hypotéky a další úvěry. To ztíží situaci dlužníků, kterých přibude. Zvýší se i podíl faktur placených po splatnosti. A zatřetí tipuju, že rychlost hospodářského ochlazování si během roku vynutí – analogicky k roku 2008 – opět zařazení zpátečky a úrokové sazby budou zase sníženy.

A co mám na mysli tím hospodářským ochlazováním? Toto: Ironickou shodou okolností ve stejný den ČSÚ zveřejnil další macatou várku makroekonomických dat. Dozvěděli jsme se kupříkladu, jak se dařilo průmyslu či zahraničnímu obchodu.

A představte si, že průmyslová produkce byla v prosinci (po očištění o vliv počtu pracovních dnů) meziročně nižší o 3,4 %. Tedy jednoznačně horší výsledek, než se očekávalo. Při bližším pohledu je zřejmé, že k poklesu nejvíc „pomohla“ výroba aut, která propadla o výrazných 10,3 %.

Když nebudeme řešit pouze prosinec, ale celý loňský rok, můžeme shrnout, že za celý rok průmyslová produkce meziročně klesla o 0,5 %. Byl to první propad po pěti letech. Ještě podrobnější čísla pak naznačují, že část firem se proto letos začne potýkat s nedostatkem zakázek – místo nedostatku pracovníků, kterému průmyslové podniky čelily loni.

Velmi podobný obrázek dávají i statistiky ze zahraničního obchodu. Tak například podle předběžných údajů skončila v prosinci bilance zahraničního obchodu se zbožím v běžných cenách schodkem 6,7 mld. Kč, což byl meziročně o 2,1 mld. Kč horší výsledek. Počítalo se s mnohem lepším výsledkem. A zase jsou to auta, co nejvíc vázne…

Kauzalita přitom není taková, že automobilkám se daří hůř kvůli hospodářskému zpomalení. Je to spíš opačně. Přehnaná regulace uvalená na automobilky průmysl poškozuje, a to vede ke zpomalení hospodářského růstu. Neboli co jsme si spískali, to máme (že, drazí evropští politici?).

Kam se podíváme, tam vidíme známky hospodářského ochlazování. A centrální bankéři si do toho utáhnou podmínky v ekonomice, aby to ochlazování fakt stálo za to. Když už, tak už fest. K tomu se dá těžko co dodat.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Korektní Miss Ohavnosti

Tedy ne že by mě někdy soutěže Miss nějak zvlášť vzrušovaly. Zvlášť od doby, kdy Missek vedle sebe paralelně koexistuje v té které zemi snad dvacet, protože dvacet lidí si vedle sebe založí konkurenční soutěž. Ono se to pak jaksi devalvuje, že.

Co se mi ale nikdy devalvovat a líbit nepřestane, je dámská – tedy v mém případě spíš pánská – krása. Dívat se na pohledného chlapíka bez rosolu tu a tamhle jest koníček, co se neomrzí. (Nedej Bože, když ještě k tomu umí hrát na kytaru.) (Natož když k tomu má ještě kapku přerostlé háro.) Začíná to ale s mým koníčkem vypadat bledě. Zdá se, že čím dál víc jsou pánové na indexu. A pohledné dámy jsou nemravy nemravné, správně uvědomělá evropská občanka smí býti pouze zahalená šeredná obluda.

Aspoň to mě napadá, když jsem tento týden zmerčila zprávu, že v porotě letošní soutěže Miss Germany smějí být jen ženy. Od přebornice v karate, přes televizní hlasatelku až po bývalou političku. Po 93 letech existence soutěže, v níž především muži definovali, jaké ženy jsou pro ně zajímavé, byli muži vystrnaděni. Nyní budou ženy posuzovat ženy. Nikoliv podle krásy. Ale podle… osobnosti.

V rámci korektnosti a hrůzy z diskriminace (považte ten děs, že by snad ze soutěže krásy mohla být vystrnaděna nějaká pizda), jsme došli až ke stoprocentní diskriminaci mužů, kteří nesmějí svůj názor na ženy říct.

Nic proti soutěži osobností. Klidně si ji založte. A pojmenujte si ji Madam Zajímavost. Ale proč ta faleš? Proč se tvářit, že vybíráme krásu, když krása je na obtíž? Když se ženy už nemohou v soutěži ukazovat v plavkách? Když muži nemohou říct svůj názor, jaká žena je přitahuje nejvíc? Proč ta přetvářka?! To není jenom ojedinělý experiment, to je infekce, která se šíří. Stejné záměry má totiž i Miss Universe a od plavek se odstupuje i v dalších soutěžích. To je celý trend.

Začíná to být celý generační problém; až příliš mnoho lidí se nechá až příliš snadno ohloupit. Když se jim řekne, že pohled na ženské křivky a odhalené mužské svaly je nemravný, když se jim to bude dostatečně opakovat, když se jim na billboardech namísto sex symbolů a Femme Fatale ze šedesátých let začnou nabízet takzvané „autentické ženy“, rozumějme odstrašující důsledky konzumace hamburgerů, nakonec si dají říct a vyprodukují třeba… třeba #metoo.

Tedy hnutí, které na pár měsíců zvedlo pochroumané ego několika feministkám, a které dlouhodobě poškodilo většinu žen, protože od akce metoo si muži (nejen) v  USA dávají zatracený pozor, aby nejely s ženou ve výtahu samy, natož aby na mužské pracoviště přijmuly nějakou dámu, jelikož by si tím zahrávaly s průšvihem. Jojo, pěkně se to vymstilo. Z předešlé nulové diskriminace žen tahle akce vykřesala skutečnou diskriminaci, protože jen blázen-chlap by si teď třeba ve financích najmul do kanceláře potenciální potížistku.

Známé jsou fotky ze sedmdesátých let z Iránu. Tehdy tamní ženy zachvátila evropská móda a propadly minisukním a velkým výstřihům. Pak přišla kulturní revoluce. Jak vypadá Irán dnes, víme. Proč jen mi stávající tažení proti odhalené ženské kráse připomíná podobnou kulturní revoluci? Denně si říkám, zaplaťpámbu za to, že u nás jsme ještě pořád víceméně oázou normálnosti.

Ale jak dlouho ještě? Protože nenechme se mýlit, také u nás má „korektnost“ své oběti. To, co před pár lety byla pěkná fotka holky v minisukni, kterou jste pochválili, může být jednou příklad sexistického čuněte.

Takový malý příklad ze života: V roce 2013 jsem napsala speciální kuchařku „Citlivá kuchyně“ pro lidi trpící různými alergiemi a potravinovými nesnášenlivostmi. Tedy ne že bych zatoužila zařadit se mezi hvězdičky, které mají potřebu každému na potkání vykládat, jak vařit vajíčko natvrdo; pointa byla v tom, že se u manžela i našich dětí objevila celiakie, tedy nesnášenlivost lepku, a já se musela ze dne na den úplně kuchařsky rekvalifikovat.

A jak je mým zvykem, když něco dělám, dělám to od podlahy. Tudíž i v tomto případě jsem se do studia pustila hodně zevrubně – a brzy zjistila, že v běžných bezlepkových kuchařkách jsou hrubé chyby a málokdy nějaká česká kniha nahlíží na tuhle záležitost skutečně komplexně. A když už jsem to s tím studiem a vařením vzala tak důkladně, napsala jsem v podstatě sama pro sebe a svou rodinu jakési pojednání. A pak už byl jen krok k tomu celou tuhle práci také zveřejnit. Čímž se ovšem dostáváme k jádru věci:

Když jsme vytvářeli obálku knihy, naběhl fotograf, naložil mi do náruče hromadu zdravých poživatin od borůvek přes banány až po jakési zelené lupení, a že to všechno vyblejskne. A protože se mu pořád cosi na kompozici nepozdávalo, obcházel kolem dokola, tu ohnul vlásek, tu posunul ramínko šatů. Až nakonec ramínka odepnul úplně a vyfotil mě jen tak s holými rameny v lehkých letních šatičkách s velkým výstřihem, z něhož stejně nebylo skoro nic vidět, jelikož dekolt byl zarovnán onou náručí poživatin. Hotovo, obálka šla do tisku. A když kniha vyšla, všichni řešili, co je v ní psáno, a nikdo neřešil obálku.

Ne tak o pouhé (!) tři (!) roky později. Kniha byla před vyprodáním, musel se dělat dotisk. Nikoho ani nenapadlo cokoliv na knize měnit; ostatně na trhu se osvědčila. Jo – to jsme si dali! Nevěřili byste, jak pouhé tři roky dokázaly posunout atmosféru ve společnosti. Zatímco v roce 2013 nikdo na obálce neshledal nic, co by stálo za komentář, v roce 2016 se začaly sypat komentáře, jak je obálka vulgární a sexistická. (Nutno dodat, že v 96 procentech případů byly pohoršeny ženy.) Důvodem jejich pohoršení se stala – podržte se! – malá čárka, která se vyrýsovala na příslušném místě ve výstřihu.

A největší bžunda na tom byla, že když jsme obálku fotili, ani nám na mysl nepřišlo, že by v tom někdo mohl spatřovat něco sexistického; během tří let se ale ovzduší tak změnilo a „zfeminizovalo“, že stejná věc byla rázem považována za sexistickou čuňárnu. Jak by to asi vypadalo dnes, o další 4 roky později? Dost možná, že když se k Missce už ani nesmějí vyjadřovat muži, kuchařka by rovnou byla označena a pornografický matroš.

(Text používá úryvky z knihy Pikora & Šichtařová: S androidkou v posteli)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

NextBlog

Na nextBlogu naleznete nejen aktuální postřehy ze světa financí, ale téže zajímavé odkazy na věci, které nás zajímají a baví. Doufáme, že Vás budeme nejenom informovat, ale i bavit a téže vzdělávat.