Příspěvky autora: Markéta Šichtařová

Nechte si svůj elektromobil, já jdu do diesela

Poslední týdny politici nevědí, co řešit dřív. Volby? Nesnadnou volbu koalice? Státní rozpočet? Brexit? Bobtnající dluh Itálie? Tak ještě že tu máme europoslance, kteří stíhají myslet na lepší zítřky a radit, co bychom měli řešit přednostně. I vymysleli, že by regulace emisí automobilů měla přitvrdit. Podobně jako si RVHP myslela, že poručí větru, dešti, europoslanci si myslí, že poručí fyzice a auta nebudou mít téměř žádné zplodiny.

Zatímco původně Evropská komise chtěla, aby měla auta v roce 2030 o 30 % nižší emise než v roce 2021, europoslanci návrh přitvrdili a automobilky mají snížit emise hned o 40 %. A ministři životního prostředí členských zemí EU poté v Lucemburku posvětili „kompromis“ ve výši 35 %.

Ano, je to za stávající úrovně technologie fyzikální nesmysl. A ano, pokud by mělo být tohoto cíle skutečně dosaženo, musela by se technologie změnit tak razantně, že by drasticky zdražila. A ano, byla by pak pro drtivou většinu spotřebitelů nedostupná. A ano, přesně to byl také princip dieselgate – automobilky byly nuceny vybrat si mezi fyzikálně nemožným a mezi nehorázně drahým, a tedy neprodejným, takže si zvolily to třetí, totiž podvádět. A ano, mnozí politici chápou, že to je fyzikální nesmysl. A mnozí politici taky chápou, že to je ekonomická pohroma pro země, které auta vyrábějí. Ale ten zbytek to buď nechápe, nebo jim to je jedno.

Zelení jak ze zemí, kde se auta nevyrábí, i ze zemí, kde se vyrábí, stále nejsou sto pochopit, že to je pohroma nejen pro automobilový průmysl několika zemí, ale obecně i pro celou Evropu. Proč? Protože zatímco my budeme vyrábět čistá, zelená auta, která budou kvůli hypermoderní technologii drahá a poruchová, rozvojový svět bude ve velkém sekat jak Baťa cvičky auta levná, „nerozbitná“ a neekologická. Těch bude na světě mnohem víc než našich „zelených“, takže žádné zelené blaho planety se nedostaví. Evropské automobilky ale kleknou a s nimi miliony zaměstnanců. Jen v ČR dává tento segment ekonomiky přímo či nepřímo skrze subdodavatelská odvětví práci 400 tisícům lidí.

Jen tak mimochodem – opět se ukázal význam V4, když jejich premiéři plus premiér Bulharska napsali vedení Unie rozhořčený dopis, že navržená regulace je nerealistická a že výsledkem regulace bude jen to, že západ EU bude jezdit v nových autech, zatímco východ ve starých, protože na nová mít nebude. Mají pravdu.

Rozhodnutí nás tedy žene do elektrických aut, o kterých však stále nikdo neví s jistotou, zda nejsou jen slepou vývojovou uličkou. Nejsou skutečnou budoucností třeba až auta vodíková…?

Představa, že elektrické auto je ekologické, je navíc taktéž naivní. Jde totiž o to, na jakou elektřinu jezdí. Aby bylo elektrické auto opravdu ekologické, potřebuje, aby bylo nabíjeno doma ze slunce. Nikoliv v erární rychlonabíječce z elektřiny z uhelných elektráren. Většina majitelů elektromobilu ovšem tuto podmínku nesplní.

A pak je tu další problém, a ten má jméno dotace. Proč dotace? Protože zkušenost ze světa ukazuje, že bez státní podpory se trh s elektrovozy nerozjede. Jenže státní podpora neboli dotace přinese řadu problémů.

Tak zaprvé státní podpora elektrických vozů je antisociální, protože elektrické vozy jsou drahé a kupují je bohatí lidé. Stát tak podporuje dotacemi jen bohaté, což je nemorální. Naopak sankcionuje lidi se starými vozy, což je zrovna tak nemorální, protože staré vozy obvykle nemají lidé dobrovolně pro srandu králíkům, nýbrž proto, že jsou chudí a na nové nemají. Chudým je tak napařena daň z chudoby.

Zadruhé dotace vybízí k podvodům. To ukazuje příklad z Německa. Tam Spolkový úřad pro hospodářství a kontrolu vývozu oznámil, že 1050 majitelů automobilů Tesla Model S bude muset kvůli podvodům vracet dotaci čtyř tisíc eur.

Společnost VWFS si nechala v červenci 2018 vypracovat průzkum mezi 525 českými respondenty ohledně jejich názoru na budoucnost pohonu automobilů. Závěry jsou zajímavé. Na dotaz, zda očekávají, že se v dohledné budoucnosti přestanou používat dieselové motory, odpověděli ve 48 %, že se dieselové motory budou používat i ve vzdálenější budoucnosti. Na ukončení používání dieselových motorů sází jen 31 % lidí!

Muži přitom věří dieselu víc než ženy. Z pohledu vzdělání o dieselu nejvíc pochybují vysokoškoláci: 42 % z nich čeká brzký konec dieselů, mezi lidmi se základním vzděláním si totéž myslí jen 25 % lidí. Elektroautům v rámci vzdělání nejvíc věří lidé se základním vzděláním, kde to je 64 %. Mezi vysokoškoláky to je jen 51 % lidí. Neboli čím vyšší dosažené vzdělání, tím pravděpodobně lidé víc četli o problémech a rizicích alternativních pohonů.

Na otázku: „Plánujete v příštích pěti letech přejít k autu na alternativní pohon?“, 47 % dotázaných odpovídá, že neplánuje. 14 % plánuje a zbytek neví. Co z toho plyne? Konec spalovacích motorů ani omylem během pěti let nepřijde, ačkoliv Evropský parlament se tváří, jako by končily už teď.

A co diesely a omezování vjezdu do měst? Hodně lidí se přeci dieselů bojí právě kvůli rostoucí šikaně a omezováním vjezdu. Tak tedy tady také průzkum poskytnul jasnou odpověď. Respondentům byl položen dotaz: „Nakolik souhlasíte s následujícím výrokem? – Do města s více než 50 tisíci obyvateli by měl být zakázán vjezd dieselovým autům starším 5 let.“ A na tento dotaz rozhodně kladně odpovědělo jen (!) 11 % lidí. Spíš souhlasí 30 % lidí, spíš nesouhlasí 39 % lidí a rozhodně nesouhlasí 20 %. Nesouhlas tedy převažuje u 59 % lidí alias voličů. Lidí, kterým návrh hodně vadí, je skoro dvakrát tolik než těch, kterým se hodně líbí. Neboli zákaz je až moc nepopulární.

Mimochodem, mimořádně zajímavé je, že v kategorii „rozhodně nesouhlasí“ s omezením vjezdu jsou vysokoškoláci nejsilnější, je jich 30 %. Mezi středoškoláky má tento názor jen 17 % lidí. A nejvíc omezení vjezdu odmítají lidé z největších měst, tedy ti, kterých se to nejvíc týká. V samotné Praze je proti zákazu dieselů ve městě 25 % lidí a pro zákaz je jen 10 %. A teď se mrkněte na volební výsledky. Pražská koalice je aktuálně hodně šmrncnutá dozelena. Takže její názory na dopravu absolutně neodpovídají přání voličů!

Asi se shodneme, že na ekologii se úplně vybodnout nemůžeme. Jenomže právě jsem předvedla, že skrze zákazy a regulace cesta skutku nevede, protože regulace lidé neberou zasvé. Příkaz shora není tou správnou motivací. Tak kudy tedy vede cesta?

Vlastně to není až tak těžké uhádnout. Češi se sice pomalu odklánějí od dieselu, ale nikterak dramaticky a nikterak s chutí, spíš ze strachu před novými omezeními. Nechtějí omezit vjezd do měst. Nechtějí ve velkém kupovat alternativní pohony. Politici je tlačí tam, kam nechtějí. A protože racionální člověk chápe, že ekologie něco stojí, je zajímavé podívat se na preference spotřebitelů, když se musí rozhodnout mezi cenou a emisemi. A tady průzkum ukazuje, že víc než tři čtvrtiny lidí preferují při rozhodování o koupi cenu před emisemi. A právě to je klíč k ekologii: Cena musí klesnout, jinak se alternativní pohony neuchytí. A aby cena klesla, musí dojít technologie ještě dál. A dál dojde jen tehdy, dá-li se jí čas. Ne tehdy, naplánuje-li to europoslanec.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

A zatím u nás v českém Kocourkově…

Taky máte v poslední době pocit, že čím větší podržtaška, tím větší funkce? Nemyslím jen u nás, myslím globálně. Kupříkladu jednoho dne bylo potřeba někam odložit vysloužilou francouzskou političku, i dala se jí funkce ředitelky Mezinárodního měnového fondu (MMF).

O Francouzích je sice známo, že konzumují šneky a žabí stehýnka, rádi dovolenkují a rádi stávkují, ale zrovna v MMF nejspíš lidé pod francouzskou šéfkou dovolenou neměli, ani nepamatují, protože jak jinak si vysvětlit, že to už nemohli a nemohli vydržet a rozhodli se udělat si dovolenou přímo během zveřejňování své pravidelné ekonomické prognózy. I nezveřejnili tentokrát svou prognózu ve svém sídle v USA, nýbrž nechali si zaplatit hezký výlet a svou prognózu slavnostně zveřejnili až na slunném Bali. (Koneckonců z cizího krev neteče, tak proč by necestovali?)

Prognóza to ovšem není milá. Ve srovnání s jarní prognózou z dubna Fond snížil svůj výhled pro globální hospodářský růst na letošní i příští rok. Globální ekonomika teď podle něj poroste v obou letech o 0,2 procentního bodu pomaleji. Podobně jako další a další instituce MMF varuje, že je před námi mnoho „nepříznivých vlivů“. Největším strašákem je podle MMF obchodní válka mezi Čínou a USA.

Podle černého scénáře by globální ekonomika jen a pouze kvůli vystupňované obchodní válce v roce 2020 ztratila 0,8 procenta proti situaci, kdyby se válka nekonala. Nejvíc by tratila Čína, která by proti stavu bez obchodní války odepsala 1,6 procenta HDP. USA by na tom byly „lépe“, ztratily by jen 0,9 procenta HDP – Američané totiž nevyváží do Číny tolik jako Čína do USA. (Nějak mi uniká, kde je to slavné America first, když i USA obchodní válkou ztrácejí. Ale možná to pan Trump myslel tak, že krvácet budou všichni, jenom jeho Amerika bude krvácet míň než ti ostatní…?)

Na varování z dílny USA se můžeme dívat dvojí optikou.

Buď můžeme být lehce otrávení, že ekonomické vyhlídky se zhoršují, ale nadšení, že stále ještě se nám bude podle prognózy dařit.

Anebo si můžeme říct – a to je můj názor – že v MMF jsou hlavně vysloužilci a keckové. Když přicházela poslední velká krize v roce 2008, očekávalo MMF globální růst o 4,9 procenta a realita byla 0,1 procenta. Plusovou hodnotu zachraňoval jen třetí svět. Jinými slovy, máme zkušenost, že MMF prognózy moc nevycházejí. Tím se mu nechci nijak vysmívat. Tím chci jen říct, že ani MMF se nesmí brát za slovo. Dělat prognózy je těžká disciplína: Spíš než přesné číslo je důležitý trend.

A právě trend je jasný: Globální ekonomika zprudka ztrácí dech. Každý, kdo není slepý, to vidí. Například německá vláda minulý týden snížila odhad růstu ekonomiky pro letošek z 2,3 procenta na 1,7 procenta. Podniky podle ministerstva hospodářství nedávají na investice dost peněz, protože jim chybějí kvalifikovaní pracovníci. To samé vidíme i jinde v Evropě. Italská vláda snížila výhled letošního růstu na 1,2 procenta ze 1,5 procenta. A tak bychom mohli pokračovat.

Také české instituce už přistoupily ke zhoršení výhledu. Naposledy v létě. Ministerstvo financí zhoršilo výhled růstu české ekonomiky v letošním roce na 3,2 procenta (z 3,6 procenta) a příští rok na 3,1 procenta (z 3,3 procenta). Podobně svůj odhad zhoršila i Česká národní banka. Překvapivě nejblíž pravdě je tentokrát podle mě Evropská komise (!), a přesto i ta je stále moc optimistická – podle její letní prognózy by se měl český hrubý domácí produkt (HDP) letos zvýšit jen o 3 procenta a příští rok o 2,9 procenta.

Jenomže všechny tyhle oficiální odhady jsou zcela odtržené od reality.

Poslední data Českého statistického úřadu říkají, že ekonomika roste meziročně jen o 2,4 procenta a výrazně zpomaluje růst. Kdyby se měla oficiální očekávání naplnit, musela by tedy ekonomika otočit trend a z ničeho nic zase začít růst! To je krajně nepravděpodobné. Poslední čísla z českého průmyslu ukazují prudké zpomalování. Německý průmysl dokonce klesá už tři měsíce v řadě. Není kde brát nové zaměstnance, volných pracovních míst je aktuálně o 92 tisíc více než nezaměstnaných.

Takže když si to shrneme:

Zaprvé zahraniční instituce jsou ohledně českého růstu pesimističtější než naše domácí. Ty se asi bojí říct pravdu narovinu.

Zadruhé všichni postupně snižují odhady. (A nejspíš i MMF svůj výhled za půl roku znovu zhorší.) Jenomže s tak mizerným růstem český státní rozpočet nepočítá.

Zatřetí všechna tahle oficiální čísla jsou nejspíš ještě moc optimistická. S tím rozpočet nepočítá už vůbec.

Začtvrté z toho plyne, že zatímco vláda počítá v příštím roce s deficitem státního rozpočtu kolem 40 mld. Kč, bude ve skutečnosti ještě větší. Ministerstvo financí Kocourkova bude opět zaskočeno jak silničáři prvním sněhem.

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Návod, jak vyběhnout s Bruselem

Poslední dobou slýchám tak často o někom, že je populista, že už aby se jeden úplně ztratil v tom, co to vlastně znamená.

Podle nejrozšířenější definice je populismus v politice přístup spočívající ve snaze oslovit „běžného“ člověka, který se domnívá, že establishment nehájí či přehlíží jeho zájmy. Fajn. Takže pokud přijmu toto vysvětlení, pak jsou v politice populisti všichni ti, kteří se chtějí dostat k moci, protože všichni „oslovují běžného člověka“ a logicky jej oslovují s tím, že jejich politický program spočívá v něčem jiném než program těch, kteří v politice už jsou. Takže tahle definice je zjevně tak trochu hloupost, respektive je to točení se v kruhu.

Já to vidím krapet jinak. Pro mě jsou populisti ti, kteří slibují nesplnitelné. A své nesplnitelné sliby navíc chtějí jakoplnit na dluh.

Touto definicí už všichni politici populisté nejsou. Populisté jsou však rozhodně ti, kteří v době růstu žijí na dluh. To je příklad třeba české vlády. Kam se ale hrabe na vládu italskou. To je totiž populismus na druhou.

Italská vláda slíbila voličům dvě věci, u kterých každý logicky uvažující člověk pochopí, že nemohou jít dohromady: Vláda slíbila, že sníží dluh a zároveň s tím zavede nepodmíněný příjem. (To znamená, že každý člověk nehledě na to, jestli to potřebuje, dostane od vlády peníze.) K tomu prý ještě italská vláda zvýší důchody a sníží věk odchodu do důchodu. (A ten dluh k tomu jako snížíme jak??) Prostě pohádka o tom, jak v Itálii budou létat bez práce pečení holubi do huby.

Italský ministr financí na to pochopitelně říká, že nemá peníze. Politici z vládní strany 5 hvězd mu ale pragmaticky oznamují, že když peníze v rozpočtu nenajde, poletí. Ministr prostě musí být loajální kádr. Ve skutečnosti však hlavně musí být kouzelníkem, protože tam, kde nic není, ani smrt nebere. Tam, kde peníze nejsou, je asi bude muset vyčarovat. I když… jedno „řešení“ by bylo. Totiž zaplatit to všechno na dluh. Vláda ministrovi navrhla rozpočet s trojnásobným deficitem než loni. (Tím se sice mlčky přejde onen slib o snížení dluhu, ale volič jistě víc ocení peníze za nic než snížení dluhu, takže kdo by si s tím lámal hlavu?) Stejně to ale má háček. Itálie totiž má už dnes dluh na úrovni 133 % HDP a je jednou z nejzadluženějších zemí na světě.

No – a do 15. října mají členské země eurozóny předložit Evropské komisi návrh státního rozpočtu. Z vysokých míst zaznívá, že by Evropská komise mohla poprvé v historii státní rozpočet některého z členských států vetovat.

Lidem v Bruselu stačilo, když hasili poslední dluhovou krizi a pak měli notný stres z dramatu kolem Řecka. A současný vývoj v Itálii zadělává na další dluhové drama. Zatímco Řecko je malá a v podstatě bezvýznamná ekonomika, kterou alespoň teoreticky šlo obětovat, Itálie je třetí největší ekonomikou eurozóny a obětovat ji nelze. Z Německa proto zaznívá, že návrh není v souladu s Paktem stability a růstu – což je pravda, ale v minulosti už tento pakt byl mnohými ignorován, a stejně se nic nedělo. Poprvé by tak mohlo dojít k tomu, že Komise uvalí na některou zemi kvůli rozpočtu sankce.

Řeknete si: To přeci má jednoduché řešení. Některé věci se v italském rozpočtu škrtnou, nepodmíněný příjem se nebude zavádět a deficit se sníží na třetinu, takže bude stejný jako letos. Italští populisté však přišli s vyčuranějším návrhem. Na rok 2019 rozpočet kvůli nějaké Evropské komisi měnit nebudou, ale v dalších letech ho už budou snižovat. Za svůj cíl si dali, že v roce 2021 budou mít deficit rozpočtu „jen“ 2,0 %. Dvě procenta?! Šílené. Smysl by u tak zadlužené země dával přebytek, ne jen kosmeticky nižší deficit!

Itálie si zkrátka dělá z Evropy vědomě srandu. A aby si na Itálii Evropa moc neotevírala ústa, vlastně tím Italové Bruselu diplomaticky sdělili, že mají v ruce odjištěnou bombu. Někteří čelní představitelé vládnoucí politické strany už taky začali do médií prohlašovat, že by Itálii bylo lépe, kdyby neměla euro. Jinými slovy, Italové s Bruselem jednoduše vyběhli. Pohrozili mu, že po Brexitu by mohl Brusel přijít o další ovečku. A to by tak hrálo, aby bruselští úředníci pak neměli komu vládnout!

Netrvalo dlouho a evropský komisař pro hospodářské záležitosti Pierre Moskovici prohlásil, že je v zájmu členských zemí eurozóny, aby byla Itálie v eurozóně. Přeloženo: Brusel pochopil a má už v kalhotách.

Brusel Itálii vystoupit z eurozóny jednoduše nedovolí. Dopadlo by to jako BREXIT: Všichni schopní politici na obou stranách se vypařili jak pára nad hrncem a výsledkem je pouze nezvládaný chaos na obou stranách.  Evropa nyní nemá prvoligové politiky. Kdyby dnešní politici řídili rozpad Československa, nejspíš by to taky skončilo chaosem a možná i krvavě. Naplňují se Platonova slova: „Nakonec vám budou vládnout ti nejneschopnější z vás. To je trestem za neochotu podílet se na politice.“

A na chaos je už zaděláno. Italové přešli na politiku líbivých žvástů pro hlupáky. Ministr Matteo Salvini v televizi prohlásil, že si myslí, že v Evropě existuje někdo, kdo by chtěl přivést Itálii na kolena, aby koupil italské firmy pod cenou. To je takový výkvět propagandy, že by se za ni Goebbels nemusel stydět. Svým způsobem má ale Salvini pravdu: Má pravdu v tom, že tak to může skončit. Rozhodně ale na takovém konci nepracuje nikdo víc než on sám. Finančníci v New Yorku, Londýně i Frankfurtu nemají z dění v Itálii žádnou radost. Naopak se tohoto dění bojí. Bojí se, že by mohli přijít o své peníze, které investovali do italských dluhopisů. Ceny těchto dluhopisů se už prudce propadají.

A propad italských dluhopisů s sebou stahuje i akcie italských bank.

A tím začíná celooevropský průšvih.

A evropský průšvih může pokračovat globálním.

Pokud by padly nemocné italské banky, hrozí, že padnou i zdravé italské banky. A pokud by padly zdravé italské banky, hrozí zase, že padnou i banky jinde v Evropě.

Právě proto se musí Evropa s Itálií domluvit. A Brusel to moc dobře ví. Na Itálii si proto Evropa nemůže dovolovat tolik, jako si dovoluje na víceméně bezzubé Maďarsko. Nebo obecně na celou střední Evropu.

Takže jak to skončí? Jednoduše. Evropská komise přemlouvat Itálii, aby se tolik nezadlužovala, ale nic nebude hrotit. Itálie bude dál žít z cizích peněz a nebude si z toho nic dělat. A jednoho dne to bouchne. Zvyšovat dluh donekonečna prostě nelze. A až to bouchne, zaplatí za to celá Evropa. Obvykle platí, že když zbankrotuje jedna země, brzo zbankrotuje druhá, případně třetí, a pak je zase na pár let klid. Itálie s sebou tedy nejspíš někoho strhne.

A ten, kdo platí stejnou měnou jako Itálie, na tom v tu chvíli bude hůř než ten, kdo má svou vlastní měnu. I proto jsem ráda, že máme českou korunu. Pouze placení lobbisté budou všude psát, že euro jsme měli přijmout už dávno.

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Vyhoďte Francii z EU

Dámy a pánové, neuvěřitelné se stalo skutečností! Já asi prvně v životě souhlasím s francouzským prezidentem Macronem! Macron totiž prohlásil, že potížisté v otázce migrace by měli být vyraženi ze Schengenského prostoru. Má recht!

Konkrétně to Macron prohlásil na summitu v Salcburku. Rozčiloval se: „Země, které odmítají rozšíření Frontexu nebo solidaritu, opustí Schengen!

Myslím, že je to naprosto báječná myšlenka. Koneckonců všem by se notně ulevilo. Asi takhle: Veřejný dluh Francie dost prudce roste. Zatímco ještě v roce 2008 byl „jen“ 68 procent HDP, v roce loňském to už bylo 97 procent HDP a letos to bude ještě víc. A jak víme, nekontrolovaný nárůst veřejného dluhu vede k dost mizerným koncům, takové Řecko Evropě zavařilo slušně, že. A to bylo Řecko prťous proti Francii. Takže prudký nárůst dluhu tak velké země, nota bene ještě ve stejné době, kdy třeba Německu se veřejný dluh naopak daří snižovat, nevěstí nic dobrého. Potenciální potíže made in France na obzoru.

Solidární Francie taky zrovna dvakrát není. Koneckonců opakovaně zcela nesolidárně vyzývala k všelijakým typům sankcí a jiných zlomyslností vůči středoevropským zemím za to, že mají na různé věci jiný názor. A naposledy proti nim i hlasovala – to když drtivá většina francouzských europoslanců zvedla ruku pro sankce proti Maďarsku.

No a v otázce migrace je Francie potížista očividně, protože její schengenská hranice zejména ze strany pobřeží je děravá jak cedník. Respektive v podstatě neexistuje. Čili já myslím, že to je báječný nápad tohoto francouzského potížistu ze Schengenu, potažmo z celé EU, vyhodit.

Úplně marný není ani další Macronův nápad: „Země, které nechtějí silnější Evropu, si už nesáhnou na strukturální fondy,“ prohlásil také. Bravo! Myslím, že Francie, která se permanentně naváží do středoevropských zemí a tím jednotlivé státy rozeštvává, soudržnost jednotlivých národů dost oslabuje. Také francouzský socialismus a chronická záliba ve stávkování kdykoliv, proti komukoliv a proti čemukoliv, ekonomickou efektivitu Evropy dost podrývají. Což Evropu oslabuje.

A když se mrkneme na mapku konkurenceschopnosti jednotlivých regionů eurozóny podle Evropské komise, dělicí čára vede přibližně po hranici zemí Francie / Belgie – (Švýcarsko) – Itálie / Rakousko. Co je na jih a západ od této hranice, je vesměs pod průměrem. Co je na sever a východ, je v konkurenceschopnosti většinou nad průměrem, a to dokonce včetně středních Čech. (To platí, jen pokud uvažujeme staré členské státy, které měly před nováčky dost značný ekonomický náskok.) Jinými slovy, Francie stahuje konkurenceschopnost eurozóny dolů, neboli Evropu oslabuje. Tudíž mi připadne jako docela dobrý názor, že do téhle černé francouzské díry nemá moc smysl sypat evropské strukturální peníze.

Jenom připouštím, že mě poněkud mate další Macronova větička: totiž že prý „rozpory v EU vytvářejí ty státy, které milují Evropu, jež umožňuje čerpat peníze ze strukturálních fondů (…), ale zároveň (…) hlasitě opakují, že nehodlají přijmout ani jednoho migranta.“ Až dosud to vypadalo, že Macron mluví o své vlastní Francii, když navrhoval vyhazov a odstřihnutí od evropských peněz pro zemi, která je potížistická, hází vidle do migrační politiky a oslabuje kontinent.

Jenomže jakmile zmiňuje země, které „nehodlají přijmout ani jednoho migranta“, zase to vypadá spíš na čtveřici Česko – Slovensko – Maďarsko – Polsko. Že by tím snad myslel nás…?! No ale v takovém případě taky dobře: Pokud chce Macron zatípnout dotace pro Česko a tenhle husarský kousek se povede, taky se na něj nebudu zlobit. Konečně by nás někdo toho břímě dotací konečně zbavil!

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Škola základ stádnosti

Vždycky jsem měla osypky ze začátku školního roku. Poslední týden prázdnin stál za starou bačkoru. Jako dítě jsem si myslela, že až budu věku vyššího než povinného, bude to lepší a „syndromu posledního prázdninového týdne“ se zbavím.

Chvíli to lepší bylo. A pak se to vrátilo jak bumerang, když do školy začaly chodit moje děti. Císařskokrálovský dril a disciplína totiž nezačínají jen dětem, ale i jejich rodičům.

Velkoryse pominu každoroční shánění veskrze zbytečných obalů na sešity. Pominu i vyplňování mraku formulářů, které prý mají cosi společného s GDPR (já v nich sice moc souvislosti s GDPR nenacházím, ale budiž). Mnohem horší je, že vidím, jak jsou děti unavené.

Prvňáček si chodí po návratu ze školy na chvilku zdřímnout. Ale nejvíc unavená je naše dvanáctiletá dcera. V sedmé třídě má dvakrát týdně odpolední vyučování a jednou týdně nultou hodinu od sedmi ráno. Pochopitelně po odpoledním vyučování, ze kterého se vrací po čtvrté odpoledne, má úkoly a přípravu na další den. A další den následuje nultá hodina. A odpočinout si pak má kdy?

Není to přitom žádná extra škola. Je to ta nejobyčejnější základka. Zdá se vám to normální a správné? Mně ne. Děti se v ní neučí se žádnou raketovou fyziku. Prozatím jsou u „banalit“ typu měkké a tvrdé i/y. A v dějepise do zhloupnutí memorují, jaké máme historické prameny, ale stěží dají dohromady, kdy vzniklo Československo. A na tohle „potřebují“ celý den.

Kdysi jsem zkoušela udělat stojku. Moc mi to nešlo. Tak jsem to zkoušela pořád a pořád. Za chvíli už jsem neměla sílu. A ačkoli jsem se maximálně snažila, nešlo to. Druhý den ráno jsem to zkusila znovu. A šlo to hned na první pokus. Stačilo odpočinout si. Co z toho plyne? Že když děti přetížíme, víc je toho nenaučíme. Stávající základka dá dětem málo, protože jsou neustále přetížení a neschopní vstřebat informace. Nemají už kapacitu učit se doma. Nejsou ale přetížení objemem znalostí – ve skutečnosti se toho učí velmi „málo“. Jsou přetížení dlouhým časem zbytečně a neproduktivně stráveným v lavici. Co hůř, ony se ani nenaučí, jak se učit.

K čemu to vede? Naučí se, že je třeba neustále tlačit na výkon. Pod slovem výkon si ale nepředstavují výsledek, nýbrž jen čas něčemu věnovaný bez ohledu na výsledek. Až tito lidé přijdou prvně do práce, budou si myslet, jak tvrdě makají, když si to v práci odsedí. Přijde jim normální sedět v práci, koukat Facebook a Instagram a nemít výsledky. Vždyť přeci makají, sedí v práci. Tak jako seděli ve škole.

A proč děti ve škole sedí zbytečně? Protože čas strávený ve škole promrhají projektovými dny, kde si hrají na prolézačkách. Nebo třídnickými hodinami, kde se řeší potíže s inkludovanými žáky. Nebo ústním zkoušením, při němž 29 dětí z 30 kouká z okna a čeká, až třicáté něco odblekotá u tabule, aniž by mu ostatní věnovali pozornost. Děti se prostě učí být neproduktivní.

Aby toho nebylo málo, škola coby instituce si myslí, že bude děti vychovávat místo rodičů. Bere si tudíž na bedra to, co v minulosti škole nepříslušelo. Ohromné úsilí věnuje třeba tomu, aby děti naučila plavat nebo lyžovat. Obvykle ale tyhle hromadné a povinné kurzy plavání nikoho moc nenaučí. Pak jedou děti s rodiči na dovolenou k nějaké louži, a ejhle, během tří dnů umí plavat bravurně. Škola takovými aktivitami, které patří rodinám, jen ztrácí čas.

Ke zlepšení by stačilo celkem málo: zkrátit výuku, neučit se memorovat nepodstatné hlouposti, škola by neměla suplovat rodinu, děti by se měly víc učit doma a výuka by měla být efektivnější. Tedy místo hodinového psaní poznámek ručně do sešitů by si dítě mohlo za minutu stáhnout poznámky ze školního serveru. Hodina ušetřená denně!

České školství ale vlastně vůbec nezaznamenalo, že se na nás žene pohroma jménem čtvrtá průmyslová revoluce. Oficiální prognóza zní, že kvůli zavádění robotů a umělé inteligence bude muset 40 % zaměstnanců opustit svou profesi, nebo zásadním způsobem změnit její náplň. Tak jako skončily pradleny a přadleny, skončí prodavačky, řidiči, ale i vysoce kvalifikované profese jako část právníků. Lidé budou vystaveni konkurenci robotů a obstojí jen ti, kteří budou umět s roboty spolupracovat. Nebo ti, kteří budou umět něco víc než roboti: Tedy budou kreativní, budou mít kritické myšlení, budou umět vyjednávat či někoho motivovat.

Právě tyhle budoucí schopnosti a dovednosti ale stávající školství zadupává. Dítě, které je kreativní, je považované za zlobivé. Dítě, které má kritické myšlení, je drzé. A tak můžeme jít dál. Nakonec zjistíme, že za každou budoucností požadovanou vlastnost dítě ve škole získá jen poznámku. Je to tím, že mnozí učitelé stále nezaznamenali posun technologií. Stejně jako za předešlé generace mnozí učitelé vyžadují linkovat okraje sešitu. A skoro všichni nutí děti psát si poznámky v ruce. Ano, víme, že to rozvíjí jemnou motoriku a že to má jistý vliv na rozvoj mozku. A taky víme, že to v sedmé třídě už setsakra zdržuje a že o jemnou motoriku se postarají roboti. Linkování sešitů v osmé třídě se jeví asi jako používání logaritmického pravítka a telegrafu.

Císařskokrálovské školství zkrátka vždy bazírovalo na disciplíně. Z řádně zpracovaných žáčků pak byli dobří a poslušní vojáci ochotní do zblbnutí cídit boty. To, že nebyli samostatní a nemysleli, bylo pro armádu výhodou.

Důvod zmizel, školství ale zůstalo. Ve stávajícím školství se dítě naučí, že je žádoucí zabít jakoukoliv kreativitu. Že není podstatné, jak si umí poradit s informacemi, ale je podstatné, aby si školu odsedělo a zapadlo do linek na okraji sešitu. Ze škol tak odcházejí sice do budoucna nepoužitelní, zato ale poslušní blbečci.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Prožrané daně

Ministerstvo financí opakovaně – už roky, a to bez ohledu na stranu, která mu zrovna vládne – podléhá nebezpečné iluzi. Má dojem, že jak se ekonomice dařilo letos, tak se jí taky bude dařit v roce příštím. To má ale jisté ponuré následky.

Jestliže totiž špatně odhadneme ekonomickou kondici v příštím roce, logicky taky nutně musíme špatně odhadnout, kolik vybereme na daních a dalších odvodech státu. Stejně jako musíme špatně odhadnout, kolik z rozpočtu naopak vyplatíme. Jestliže hospodářský růst nadhodnotíme, pak se budeme mylně domnívat, že do rozpočtu přiteče víc peněz a odteče z něj míň peněz, než jaká bude realita. A obráceně.

Samozřejmě, že křišťálovou kouli nikdo v ruce nemá. Profesionální ekonomičtí analytici sice mají nějaké nástroje a dovednosti (ehm, tedy spíš by měli mít), jak ekonomický růst odhadovat, ale co si budeme povídat – i ti se mohou zmýlit. I proto, že stačí třeba nějaký teroristický útok typu 11. září, burzy se začnou hroutit a všechny dosavadní odhady mohou jít z minuty na minutu do háje.

A protože si tedy musíme být vědomi naší omylnosti a musíme vědět, že nelze na setinku přesně odhadnout, jak se nám bude ekonomicky dařit, měli bychom se chovat tak, aby to nebyla žádná katastrofa, když se trochu spleteme.

Asi takhle: Každý normální člověk se snaží nějak vyjít s výplatou. Je-li aspoň trochu rozumný, nedá si opulentní večeři v Ritzu hned ten den, kdy výplatu nafasuje, aby pak po zbytek měsíce přežíval na vybírání popelnic. Spíš to udělá obráceně: Když nevím, co mě čeká, po výplatě budu utrácet jen opatrně, a když už to fakt musí být, rozšoupnu se den před výplatou novou z toho, co mi zbylo. Anebo ještě lépe, rozšoupnu se z toho, co mi zbylo, jen trochu, a něco málo ušetřím do dalšího měsíce pro Strejčka Příhodu.

V případě státu by se taková opatrnost projevovala zhruba tak, že stát bude automaticky vycházet z toho, že ekonomice se dařit bude spíš míň než víc. A pokud se náhodou „splete“ a bude se nám dařit dobře, to „nejhorší“, co se nám může přihodit, bude, že nám v rozpočtu zůstane na konci roku víc peněz, než jsme si mysleli. A ty pak můžeme použít na něco bohulibého. Třeba na důchodovou reformu, abychom se za pár let v důchodu nemuseli prohrabovat v těch popelnicích. No – a to je přesně to, co český stát chronicky nedělá.

Přesněji řečeno, on to dělá už roky přesně naruby. A úúúúplně nááááhodou je stát vždy tím optimističtější ve svém výhledu, čím blíž jsou volby. Čímpak to asi bude, že.

Nejinak je tomu i u připravovaného rozpočtu na rok 2019. To ostatně není jen můj názor. Stejný názor mělo i šest z osmi nezávislých ekonomů Výboru pro rozpočtové prognózy. Ti zbývající dva se zdrželi hlasování. Takže:

Zaprvé myslet si, že ekonomika poroste, a k tomu vyseknout schodek 40 miliard korun, je jemně řečeno žití si nad poměry.

Zadruhé všechno nasvědčuje tomu, že i kdyby se snad ekonomice dařilo tak, jak ministerstvo odhaduje, do rozpočtu se vybere míň peněz, než kolik se v připravovaném rozpočtu tvrdí.

Zatřetí všechno nasvědčuje tomu, že ekonomice se bude dařit mnohem míň, než jak si ministerstvo myslí, což by opět znamenalo, že do rozpočtu se vybere míň peněz, a to i kdyby si ministerstvo výdaje správně spočítalo.

Začtvrté nejen že rozpočet počítá s podezřele velkými příjmy; on počítá i s podezřele velkými výdaji. Jen za prvních sedm měsíců letošního roku výdaje státu činily 712 miliard korun, což je meziroční nárůst o 9,9 %! A příští rok stát plánuje utrácet ještě víc.

Tohle utrácení by se dalo pochopit, kdyby ekonomika skomírala a stát se musel například postarat o nezaměstnané. Ale nezaměstnanost u nás (aspoň papírově) prakticky „neexistuje“, přesněji počet volných míst je větší než počet volných lidí. A stát si myslí, že dařit se nám bude i napřesrok. Tak kam zatraceně chce stát tyhle peníze nasypat, když něco velkolepého typu penzijní reforma se rozhodně nechystá?

Můžeme to ukázat i na číslech. Tak například zatímco v roce 2009 směřovalo na investice 11,4 % výdajů státního rozpočtu, loni představovaly investice jen 6,4 %. Stát tedy utrácí čím dál víc, ale nově postavených dálnic, nakoupeného vybavení pro armádu či třeba počinů k vyřešení důchodové reformy je za ním vidět čím dál míň.

Kde to všechno mizí? Jsou peníze projedené na efekt před volbami.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Když vaše noční můra se zhmotní a ukradnou vám dítě

Možná jste zaznamenali kauzu, která před dvěma třemi týdny prošuměla českým prostorem. Šlo pedofila, jinak ovšem elitního psychiatra pracující pro norskou sociální službu Barnavernet.

To je ona nechvalně proslulá sociálka, která odebírá fungujícím biologickým rodinám děti na základě smyšlených obvinění. A dotyčný pedofil byl osobou, která mohla o odebrání rozhodovat.

Na první pohled by se mohlo zdát, že případ je dost daleko od Česka. Ale není. Týká se nás minimálně ve dvou rovinách. Zaprvé odebrání dětí se týká i českých a slovenských rodin, které udělaly tu chybu, že z neznalosti se usadily v Norsku. Připomeňme známé kauzy Evy Michalákové a slovenské rodiny Ladických.

Zadruhé Norsko svou filozofii ničení rodin vehementně vyváží do světa. Tak jako v souvislosti s některými zeměmi se s despektem mluví o „vývozu demokracie“, v případě Norska bychom mohli mluvit o „vývozu antirodinné politiky“. Konkrétně to Norsko ve spojení s dalšími zeměmi (Island, Lichtenštejnsko) praktikuje skrze takzvané norské fondy, které jsou velmi aktivní i u nás. Za poskytnuté dotace pak pochopitelně chce něco zpět – tedy příklon o oné antirodinné filozofii.

V souvislosti s aktivním šířením nové liberálně levicové doktríny se jako o infante terrible často mluví o G. Sorosovi. Jenomže to není přesné; respektive Soros v tom zdaleka není sám. Zatímco Soros si z této doktríny vzal zejména promíchávání národností a migraci, Norsko se angažuje zejména v genderových a (anti)rodinných tématech. A opakuji: Je velmi aktivní i u nás. Nese to s sebou již jisté plody:

„…Přivolaná ochranka mi nasadila pouta a zavedla mě do podzemní chodby. Bylo to poprvé, co jsem se o existenci podzemních chodeb v Marsens dozvěděla. Pouta na rukách, ochranka vedle mne, chodba bez oken a tuny hlíny nad mou hlavou – to byl koktejl, díky němuž jsem se začala doslova zalykat hrůzou. Dodnes mě obrázek té podzemní chodby a fantazijní představy, co se v ní může odehrávat se zcela bezmocnými pacienty, budí ze spaní…“

Asi sotva uhádnete, kam tento děsivý úryvek zařadit. Povím vám tedy skutečný, dosud málo známý příběh:

Na počátku byla zcela zdravá žena, která v životě měla jen trochu smůlu: Na setkání s násilím, na partnery. Pak se do toho vložil rádoby „vyspělý stát“. Žena byla víc než rok na základě vykonstruovaných obvinění držena proti své vůli v blázinci. Byla falešně prohlášena za psychicky nemocnou a nadopována léky, až skutečně byla téměř připravena o rozum a dohnána k sebevraždě. Při životě ji držela jen myšlenka na syna, který na ni čeká venku. A když nakonec byl podvod odhalen a žena musela být propuštěna, zaplatila cenu nejvyšší: zkorumpované úřady jí v době, kdy byla na základě podvodu zavřená v psychiatrické léčebně, odebraly dítě…

Známý český psychiatr Cyril Höschl se o tomto příběhu vyjádřil tak, že čtenář se nemůže zbavit intenzivního prožitku absurdity kafkovského světa. Jeden novinář o něm zase mluví jako o příběhu plném přímo hollywoodských zvratů. A úryvek je z biografické knihy Ukradený syn, která jej podrobně dokumentuje.

Až potud se vše zdá vcelku jasné. Většina lidí, která se s příběhem seznámí, jej bude vnímat jako výpověď o nekompetentnosti úředníků u nás i v zahraničí, o střetu kultur, o bezpráví. A proto pro mě bylo doslova šokem, když jsem si uvědomila, že i tak nepolitický příběh je vlastně v pozadí silně zpolitizován.

K příběhu, který jsem si v duchu pokřtila „Ukradený syn“, jsem se totiž dostala oklikou, a to skrze mediálně poměrně známý příběh Evy Michalákové. Já se přitom jen šťastnou shodou okolností osobně znala s lidmi, kteří se v něm usilovně angažovali a Evě Michalákové pomáhali. Díky tomu jsem s úžasem sledovala, jak se kauza rozběhla po dvou různých kolejích.

Na jedné straně byli lidé, kteří byli osobně ve styku s Evou Michalákovou, znali její kauzu do detailů, byli otřeseni a snažili se jí nezištně pomoci například po právní stránce. Na druhé straně byla určitá (menší) skupina novinářů, kteří se kauzy chytili z úplně opačné strany a začali o ní šířit nepravdy. Kdybych byla prostým čtenářem jejich článků, Michalákovou bych nutně musela odsoudit a získala bych dojem, že si odebrání dětí zasloužila. Jenomže já měla informace z druhé strany a věděla jsem, že realita je jiná. A co víc, věděla jsem dokonce, které konkrétní a snadno odhalitelné logické chyby ti kteří novináři při interpretaci některých dokumentů udělali, čím se nechali napálit.

A kdyby jen to. Úplně stejně se nechali napálit i někteří politici. I o tom jsem měla informace z první ruky. Stalo se to tak, že jsem se jednou přátelsky bavila s jedním vrcholovým politikem. A nedalo mi to, abych – když už byla ekonomická témata probraná – se ho nezeptala: „A proč vlastně vy, případně vaše vládní strana, úplně ignorujete případ ukradených ‚norských‘ dětí?“ Odpověď byla míněná upřímně a dobrosrdečně a o to víc mě dostala. Zněla: „Ale my se tím přeci chtěli zabývat. A proto jsme se taky zeptali ministryně práce, co o tom případu ví. A ona nás varovala, že se na to máme vykašlat, protože prý viděla spis a jsou v něm hrozné věci. Prý by za takových okolností byly děti odebrány i u nás.“

Jenomže já měla dost přesné informace o tom, že to není pravda. Ministryně totiž spis v realitě vůbec číst nemohla a o případu skoro nic nevěděla. Nechala se podle všeho napálit úplně stejně jako jistá část novinářů – za údajný „spis“ totiž považovala výplody Barnavernetu. (Vysvětlení, že se „jen“ nechala napálit a „nepoznala“, že nečte skutečný spis, je ještě to přívětivější; kdyby tomu tak nebylo, museli bychom to považovat za vědomou snahu zamést kauzu pod koberec nejspíš ve snaze nepopudit si norské fondy.)

Hluboce mnou otřáslo zjištění, jak natolik nepolitická věc, jako je boj o ukradené děti, může být zpolitizována. Právě v tenhle okamžik jsem se přitom opět jen náhodou dostala k novému případu, který byl případu Michalákových v jistých rysech podobný, a rozhodla se o něm napsat knihu „Ukradený syn“. Jenomže – tím to nemělo skončit. V průběhu psaní a prohledávání dokumentace totiž můj úžas dál rostl. Zas a znovu se ukazovalo, jak je celá věc skrytě zpolitizovaná. Vlastně se ukazovalo, že jednotlivé role v tomto případě byly sehrány nikoliv podle toho, jaká kdo znal fakta, ale v podstatě podle politické příslušnosti. Případ totiž ukazuje naprosto fatální selhání toho, co jsme si v ekonomii navykli označovat „stát blahobytu“.

V této kauze, které se mimochodem přihodila Češce ve Švýcarsku, totiž došlo k neuvěřitelnému selhání celého systému rozvinutého státu. Jedna instituce opisovala od druhé (Snad z pohodlnosti? Z přesvědčení?) a ačkoliv bylo poměrně snadné ověřit si informace, žádná z institucí tak neučinila. Selhala tedy policie, selhali lékaři, oslovené neziskové organizace, soudy, fatálně selhala sociálka. Příběh má nakonec ten nejneuvěřitelnější možný konec, který je jen „polovičním happy-endem“: Žena dokázala za pomoci českého europoslance Zdechovského uprchnout (už to samo o sobě je dost fantaskní) a tím ze svých dvou dětí zachránila aspoň jedno.

Tenhle příběh v sobě ovšem nese obrovské memento a pro mě osobně skandální zjištění. Už delší čas nelze nevidět, že společnost je ostře rozpolcená. Na jedné straně je tu multikulturalismus, neomarxismus, pozitivní diskriminace menšin, rostoucí rasismus vůči bělochům, militantní feminismus, pokus o rozmetání národních států i rodinných vazeb. Na druhé straně tu je uznávání národů, uznávání rodin, uznávání osobní zodpovědnosti. A tyhle dva koncepty jsou stále víc nesmiřitelné a právě v kauzách, jako jsou kluci Michalákovi anebo Ukradený syn, se dokonale vybarvily.

V průběhu rozplétání příběhu mi došlo, že v jádru všeho jde vlastně o to, že část lidí má strach, že kdyby se náhodou ukázalo, že právo je na straně rodičů a jejich dětí, vlastně by to byl přímý útok na celé současné liberálně levicové náboženství. Proti tomu stojí lidé, kteří se snaží rodičům pomoci a v širších souvislostech se vlastně snaží zabránit příchodu tohoto „pokrokářského levicového liberalismu“ i k nám. Tady už jsou úplně přehlíženy argumenty a fakta, protože jako každé náboženství, ani levicový liberalismus fakta ke své víře nepotřebuje. A v osobách některých zejména sociálně demokratických politiků toto nové náboženství strká jak Jezinky prsty až k nám.

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Černý Harry Potter, bílý Nelson Mandela

Může být dospělá Hermiona z Harryho Pottera v chystané divadelní hře černoška? No jasně, že může, co by nemohla. Dokonce i sama autorka Harryho Pottera, J. K. Rowlingová, je prý pro. Podle samotné Rowlingové údajně „barva pleti žačky čarodějnické školy v Bradavicích Hermiony nebyla v jejích knihách nikdy určena“.

Neb moje domácnost je plná dětí, našly se v ní hned dvě kopie každé knihy Harryho Pottera, česká i anglická verze. Vlastnoručně jsem knihy zkontrolovala, a skutečně, Hermiona je popisována jako dívka s „lots of bushy brown hair and rather large front teeth“, No dobře, někdo si možná pod „spoustou hustých hnědých vlasů“ představí tmavou pleť, ale spíš mám dojem, že jsem nebyla sama, kdo hnědé vlasy považoval za atribut bělochů, nikoliv černochů, kteří mívají vlasy téměř či úplně černé. Ale fajn, možná byla jedenáctiletá Hermiona krapet odbarvená…

Takže ještě jednou: Záleží snad na tom, jak jsem si Hermionu představovala já, nebo jak si jí představovaly miliony dětí? Není to jedno? Mohla by ji hrát černoška? No jasně, že by mohla. Akorát nechť si pak nikdo nemyslí, že tahle nová divadelní hra chytí děti za srdce podobně, jako je chytila kniha. Že budou škemrat, aby je rodiče vzali do divadla. Nechť si nikdo nemyslí, že tenhle pokus přiživit se na slávě kultovní pohádky, bude fungovat.

Možná to bude plus mínus kasovní úspěch – to se nehádám. Ale současně to taky fenomén Harryho Pottera zničí.

Harry Potter sice je pouhou pohádkou, žádnou historickou postavou. Ale vzhledem k tomu, že různé díly Harryho Pottera se v součtu podle některých odhadů staly nejprodávanější knihou všech dob, která dokonce drtí i prodeje Bible, v kultuře – a svým způsobem i v historii – už za sebou nechaly slušný zářez. A vizuální podoba jednotlivých postav, ještě navíc upevněná filmy, které knižní předlohu celkem věrně kopírovaly, se zapsala hluboko do představ fanoušků.

Sáhnout fanouškům na jejich představu není nic zakázaného či neakceptovatelného. Každý umělec, který chce příběh ztvárnit, může klidně do role Hermiony obsadit kupříkladu puntíkatou dogu nebo zelenou rosničku. Proč ne. Akorát je to výsostně přiblblé.

Lidé nejsou zvědaví na to, aby jim někdo vnucoval představu novou; oni chtějí své představy a ideály jen víc a víc upevňovat. Na film o Stalinovi půjde člověk, který chce vědět víc o tom, jak vraždil. Ne člověk, který čeká růžovou knihovnu a vybájený doják o tom, jak se oženil s Jekatěrinou Svanidzeovou. Na koncert chlapeckých hvězdiček Marcus a Martinus půjdou puberťačky, které se chtějí v kotli pod pódiem svíjet v hysterických záchvatech slz, že zahlédly své dva blonďaté idoly; ani párem volů ale na jejich koncert nedostanete padesátiletého metallistu, leda že by pod vlivem utrpěl záchvat sebezničujícího masochismu. A na divadelní hru o Harry Potterovi půjdou většinou děti, které chtějí vidět obrýleného Pottera s jizvou na čele a chytrou a trochu otravně rozumnou Hermionu, která jako by z oka vypadla herečce Emmě Watson, která ji ztvárnila ve filmech. Nic víc, nic míň. Černá Hermiona není tragédií, není nakázaná; je jen hloupounkým pokusem o hyperkorektnost navzdory kolektivnímu očekávání.

Český premiér je Slovák, předseda čtvrté nejsilnější parlamentní strany je z poloviny Japonec, primátorkou hlavního města je Slovenka. Ti všichni byli svobodně zvoleni, nepomohla jim do křesel žádná vylhaná korektnost, takže ať mi nikdo neříká, že Češi v celonárodním průměru jsou rasisté! Jen hlupáci si tudíž mohou myslet, že odpor vůči černé Hermioně, který se zvedl na sociálních sítích, je rasismem. To sotva. Je to asi takový odpor, jaký by se zvedl, kdyby Karla IV měl hrát Asiat. Jako kdyby egyptskou Kleopatru měla brát modrooká blondýna. Jako kdyby Mao Ce-tunga či Nelsona Mandelu měl hrát Švéd s nordickými rysy. Je to zkrátka odpor, jako když chce někdo k svému obrazu upravovat dějiny. Nebo když chce někdo do pohádky pro dospělé jménem James Bond obsadit černocha.

Že by to byl rasismus, když se lidé znechuceně nad představou černého Bonda ušklíbají? Sotva. Americké filmy obsazené komplet černými herci hrajícími neprůstřelné, prudce inteligentní a nesmrtelné policisty si nikdy podobné úšklebky nevykoledovaly. Tenhle údajný rasismus je jen odporem k tomu, že někdo chce lidem v rámci multikulti náboženství brát jejich představu o postavě, která mimochodem má opět relativně precizní popis v knihách Iana Fleminga: Tahle postava má být muž, má být bílý, má být na ženské. Jistě, že si jakýkoliv producent může do postavy Jamese Bonda obsadit černou lesbu, proč ne? Ale bude to fungovat? Nebude. Po dvou třech pokusech se producenti zase vrátí k osvědčenému modelu. Pokud jim to ovšem mezitím otrávení diváci ještě budou baštit.

Když se hlavní tvář kultovního britského motoristického pořadu Top Gear, Jeremy Clarkson, nepohodl s BBC (či spíš BBC se nepohodla s Clarksonem), byl Jeremy vyhozen. BBC machrovala, jak nová série bez Clarksona a jeho dalších dvou kolegů bude stejně úspěšná jako ty předchozí. A aby to BBC Clarksonovi & spol. opravdu natřela, zaměstnala jako jeho náhradu pravé Clarksonův opaky. Hromotluk Clarkson je sexistický macho, který říká, co si myslí, a kterého většina feministech nerozdýchá. Místo něho přišla „rozmanitost“ včetně jedné ženy, která až do té doby byla v Top Gearu tabu. Výsledek? Žalostný propadák. Fanoušci neodpustili.

Opovrhuji touhle hyperkorektností, která nemá daleko k rasismu naruby. Korektnost není ničím jiným než tlakem na lidi, aby říkali něco jiného, než si myslí. Říkat něco jiného, než si myslím, je pokrytectví a lhaní. Nebudu lhát a tvrdit, že mi nevadí multikulti náboženství, které se rozhodlo rozmetat národy, rodiny i sexuální identitu a nahradit je stejností všech bytostí. Nejsme stejní, jsme každý jiný a je to tak správně.

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Co Čech, to otrok!

Většina lidí si myslí, že fake news vytváří vlády. Někdo z toho viní ruskou propagandu. Někdo americkou. A někdo zase bruselskou. No – podle mě je vytvářejí i neziskovky. Vážně! Jedna z nich tento měsíc zveřejnila Globální index otroctví.

Neziskovka tvrdí, že na planetě máme nyní 40,3 milionu moderních otroků. V samotné České republice jich je údajně 31 tisíc. Podle indexu je přitom moderním otroctvím ohroženo až 19 % lidí. Naprosto alarmující a děsivé číslo. Každý pátý z nás se může stát otrokem!

Údajně nejvíc otroků je v Severní Koreji. Prý jich tam je přes 25 milionů. Vážně? Tohle číslo mě trochu zarazilo. Severní Korea je totiž tak informačně uzavřená země, že o ní málokdo máloco ví. Celkem by mě tudíž zajímalo, jak mohla neziskovka k takovému číslu dojít. Že jsou v Severní Koreji pracovní tábory, kde jsou lidé jako otroci, se běžně ví, ale že by v zahraničí někdo opravdu věděl, kolik přesně v nich je lidí, o tom silně pochybuji. Dostává to první trhliny.

Neziskovky ovšem bývají často „neziskové“ jen podle názvu, často je hlavním smyslem jejich existence čerpání veřejných peněz, pro které se vymyslí nějaký pěkný účel – třeba by se hodilo něco jako „vytvoříme index otroctví“. A veřejné peníze nepadají z nebe. Vybírají se od daňových poplatníků, kterých se nikdo na názor neptá. Globální dluh všech vlád za poslední rok vzrostl o 11 % a je na novém rekordu. Jednou ho bude muset někdo splácet. A tyto neziskovky na tom mají také svůj podíl.

Zprávy australské neziskovky se však briskně chytla česká neziskovka. Pán z Člověka v tísni poskytl českým novinářům doplňující komentář: „Dají vám malou půjčku, poté vám ji však navýší na několikanásobek. Máme běžně klienty, kteří si půjčili deset tisíc a nyní mají půlmilionový dluh. Ten člověk na vás má páku, nejste schopen mu vyhovět. Tak plníte cokoliv, co vymyslí. Jste jeho otrokem.“

Nutno říct, že na tenhle názor jsem nestačila valit zraky. Aha, takže někdo k vám přijde a jen tak bez vašeho souhlasu vám navýší půjčku. Pán z neziskovky si možná myslí, že vám půjčku někdo proti vaší vůli vnutí. A pak vám ji proti vaší vůli zvýší. A pak vám proti vaší vůli svévolně, jen tak sám od sebe, zvýší úročení. My tu nemáme zákony?

A pán z Člověka v tísni dodává: „Policie nefunguje.“ Aha – tak k čemu ji tedy máme? Chce pán říct, že když se police dozví o nějaké nezákonnosti, nekoná? Není to spíš tak, že podvedení lidé policii z nějakého důvodu neinformují? Proč asi? Není náhodou jádrem pudla to, že – jak sama neziskovka doplňuje – nejvíc jsou „moderním otroctvím“ ohroženi cizinci, lidé kulturně dezorientovaní, trpící jazykovou izolací? A jsme doma. Ekonomickými problémy z předlužení jsou nejvíc ohroženi ilegální přistěhovalci. Ti se pochopitelně policii se svými problémy nehlásí, a tudíž taky policie logicky nemůže konat.

Kdo je tedy oním hříšníkem, který porušil jako první zákony? Byl to ilegální přistěhovalec, který se nechce hlásit policii, jak sama neziskovka naznačuje? Anebo to byl věřitel, který přistěhovalci pomohl tím, že mu nabídnul půjčku, kterou si dlužník dobrovolně vzal? Pravda bude zřejmě někde uprostřed. Věřitel byl nejspíš lichvář a dlužník má máslo na hlavě, jinak by šel do normální banky nebo na policii.

Na dotaz novinářů: „Co s tím můžou poškození dělat?“ se pak dozvídáme, že prý toho moc není: „Instituce jako policie nebo soudy jim nevěří. Ti lidé působí nevěrohodně a je strašně složité jim pomáhat a hájit jejich práva.“ Takže si to pěkně shrňme. Úřady těmto imigrantům nevěří, protože působí nevěrohodně. To ale neziskovkám nevadí, ty těmto lidem věří. Nakonec to ale vyjde prašť jako uhoď. Kdyby těmto lidem pomohl státní rozpočet, bylo by to z veřejných peněz. Když jim pomůže neziskovka, je to taky z veřejných peněz, protože neziskovka natáhne ruku ke státnímu rozpočtu (a přitom ještě něco zbyde pro její zaměstnance).

Můj názor je ten, že neziskovky jen devalvují význam slova otrok. Skutečným otrokem se kdysi člověk obvykle stal po prohrané bitvě, nebo se tak narodil, anebo se předlužil. Jen v tom posledním případě se otrokem stal na základě svého chybného, dobrovolného rozhodnutí. A pak neměl (téměř) žádná práva, byl majetkem svého pána.

Ten, kdo se předluží dneska, má k takovému stavu notně daleko. Jen trouba si může myslet, že věřitel, který dodržuje zákony (jako třeba banka), může usilovat o to, aby dlužník byl v problémech a nesplácel. Naopak banka se snaží s klientem dohodnout. Nesplácení není v jejím zájmu. Banky „otroky“ nepotřebují a nechtějí. Je to pro ně nevýhodné. A když už někdo nesplácí, má to právní řešení. Existuje exekuce, oddlužení, osobní bankrot. Ano, je strašné se do takové situace dostat. Ale ani tahle strašná situace není „otroctvím“. I takový člověk má na rozdíl od otroka stále svá práva.

Zkrátka dlužník je dlužník a otrok je otrok. A předlužený dlužník je velmi nešťastný člověk, ale je to pořád člověk s určitými právy, ne otrok. (To už spíš si jako „otroci“ mohou připadat daňoví poplatníci, protože skoro půl roku z roku pracují na stát, aby z toho pak financovali neziskovky, které zase financují lidi, kteří mají nějaký škraloup a k tomu si vzali dluh větší, než dokázali splatit.)

Problém je s dětmi. Těm je třeba pomoci. Systém ale nestojí o finančně gramotné lidi. Ve školách se finanční gramotnost obvykle učí jen odčárkováním na papíře. Z vlastní zkušenosti vím, že někteří ředitelé jsou tak zajetí ve starých kolejích, že než by uspořádali pro děti besedu třeba o platebních kartách, jdou raději do ZOO stejně jako posledních padesát let. Školy finanční gramotnost často flákají. Dokud ale děti nepochopí, že se na dluh nekupují věci, které nejsou potřebné, že konzumní život na dluh je nesmysl, budou dluhem pořád ohrožené.

Dluhem. Ne otroctvím. Nedevalvujme pojmy.

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Náhubkový zákon na cestě k diktatuře

V poslední době se často mluví o falešných zprávách neboli fake news. Hodně lidem vadí, bojuje se s nimi na obou stranách Atlantiku. Internet je informační dálnicí a informací máme nadbytek.

Existuje patrně jediná cesta, jak šíření fám minimalizovat. Zamezit mu nejde, jde ho jen omezit. A to tím, že s informacemi nebudeme šetřit. Protože kde se informace dávkují po kapkách, tam vznikají konspirační teorie. A kde vnikají konspirace, tam vznikají nepravdy a fámy. Anebo fake news, chcete-li.

A přesto mnoho politiků dělá pravý opak a s pravdou šetří (možná proto, aby zbyla).

V severní a západní Evropě jde často hlavně o to neinformovat o migrační vlně. Prý aby „nedocházelo k rozdmýchávání nenávisti“ se šetří s informacemi o etnickém původu zločinců, což následně vede k tomu, že jakmile si dvě tetky dají na zápraží po papule, protože pes jedné očural při venčení záhon okurek druhé, a lokální noviny napíší o vyraženém zubu, každý hned má „zaručené zprávy“ o tom, že to jistě byla roztržka mezi imigranty.

No a ve střední a východní Evropě jde zase často o korupci politiků. Prý aby nedocházelo k ovlivňování vyšetřování, nebude se o nich smět psát.Taky aby se smělo, když se politikům nehodí, aby bylo o jejich kauzách informováno.

Přílepek k návrhu zákona o zpracování osobních údajů totiž obsahuje několik klíčových formulací, díky nimž ztratí veřejnost přístup k informacím o trestních řízeních v ČR. Aneb voliči politiků tak ztratí nad svými politiky kontrolu. Nebudou mít informace o tom, z jakého důvodu soud poslal některého politika do vazby, anebo proč bylo něčí trestní stíhání zastaveno.

Tedy ne že by se nesmělo informovat vůbec – ale lidé nebudou mít žádné informace o průběhu trestního řízení. Bude se čekat na pravomocné verdikty soudu. Teprve až po pravomocném rozhodnutí budou smět novináři o kauzách informovat. Jenomže takové průměrné trestní řízení s politikem se u nás může vléct roky. Nebo desetiletí, jako se vlekla kauza H-systému, která začala v roce 1999. Leckterý obviněný politik tak dřív zaklepe bačkorami, než bude pravomocně odsouzen, čili za jeho života se o obvinění z korupce voliči nedozví vůbec.

To tedy znamená, že bychom například neměli mít vůbec žádné informace o tom, že byl MUDr. Rath ve vazbě. Neměli bychom vědět nic o jeho milionech v krabici od vína. Rath byl sice už odsouzen, ale tento verdikt ještě není pravomocný – proto by o něm dosud nikdo nic netušil, kdyby zákon už platil. Takže by nikdo oficiálně nevěděl, že doktorovi v krabicích zázračně raší miliony. Nikdo by se nežinýroval ho kvůli korupčnímu podezření volit. Tudíž by byl nejspíš zvolen…

Stejně jako v Británii, kde bylo přednedávnem trochu podobné opatření pranýřováno v souvislosti s kauzou Tommyho Robinsona, i u nás ministerstvo vnitra návrh zákona vysvětluje tím, že jde o ochranu spravedlivého procesu, který by mohlo podrobné informování o jeho průběhu narušit. Má to ale háček. Jako ochrana proti nepravdě už existuje Ústavou garantovaný princip presumpce nevinny. Tak trochu to zavání dublováním ochrany. Tak kde je problém?

Problém je, že stín podezření politikům vadí ve volbách. Přece jen ono se politikům o sobě samých moc příjemně v novinách nečte, že jsou trestně stíhaní. Kupříkladu ohledně notoricky známé kauzy Čapího hnízda přijalo státní zastupitelství oznámení na dotační podvod v listopadu 2015. Pokud by byly soudy stejně agilní jako u H-systému, pravomocný rozsudek by mohl být na světě někdy v roce 2034. To bude hlavnímu aktérovi kauzy 80 let a nejspíš už nebude v politice aktivní. Pak už by aktérům nemuselo až tak moc vadit, že se někdo o Čapím hnízdě dočte.

Na mnohé politiky by tak kauzy mohly vyplavat až po jejich smrti podobně jako třeba u Stalina. Mnoho lidí kdysi v Rusku vůbec netušilo, kolik milionů lidí dobrý báťuška Stalin zabil, protože se o tom nesmělo informovat.

Zkrátka zákon je na první pohled racionální, zní to pěkně, že zabrání ovlivňování vyšetřování, jenomže v realitě ohrožuje demokracii. Je náhubkem pro novináře. Můžeme si myslet o novinářích cokoli, můžeme na ně občas nadávat, ale je nezpochybnitelné, že pro fungování demokracie jsou naprosto nezbytní. Potřebujeme je.

Zákaz informování nejen že v době internetu kauzu úplně neutají, ale ještě víc ji zmanipuluje. O to víc se budou šířit klepy. Někdo ze zasahujících policistů si pustí o zásahu ústa na špacír a začne se šeptat, že v krabici bylo sedm milionů. Někdo další z nich udělá sedmdesát milionů. A ještě další vymění miliony za mrtvolu.  Pak někdo Ratha zahlédne ve vyšetřovací vazbě a hned se přidá, že to je kvůli té ženštině, která se vloni ztratila… A protože všichni budou vědět, že se o kauze nesmí oficiálně informovat, budou také vědět, že mají důvod fake news věřit, protože nic lepšího nemají. Nakonec to bude i pro samotné politiky horší než lepší.

Systém postupně utahuje šrouby. Stát o vás už ví vše. Vzal advokátům mlčenlivost. Vzal daňovým poradcům mlčenlivost. Všichni vás musí napráskat. Vznikly nové úřady, které vás sledují a sbírají o vás informace. EET nabízí i účtenkovku a bonzáci jsou v ráji. Systém dobře zacílil na nejpodlejší pudy nejslabších článků společnosti. A úřady si troufají čím dál víc, i když na to nemají právo, protože málokdo se odváží bránit se:

Počátkem srpna probleskla zpráva, že finanční správa vyzvala novomanžele, aby doložili, kolik měli na své svatbě hostů, protože úřad má pochybnosti, zda byla svatební hostina správně zdaněná a zaevidovaná dle EET. Finanční správa přitom k tomu měla nulovou pravomoc a vyložila si zákon dost svérázně po svém, protože to, jestli provozovatel hospody odvedl daň, nemusí manžele zbla zajímat. A už vůbec nemají povinnost hospodu práskat.

Tím vším se vytvořila a stále se prohlubuje ohromná informační asymetrie mezi státem a občanem. Stát ví o občanovi vše. Ví i to, co by díky dobrým mravům nikdy vědět neměl. Protože ne, není v souladu s dobrými mravy, aby advokát bonzoval svého klienta. Zato občan ví o státu a politicích čím dál míň. Teď už nesmí vědět ani o vyšetřování zločinů. To je cesta z normální demokracie k mafiánské a oligarchické společnosti.

 

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

NextBlog

Na nextBlogu naleznete nejen aktuální postřehy ze světa financí, ale téže zajímavé odkazy na věci, které nás zajímají a baví. Doufáme, že Vás budeme nejenom informovat, ale i bavit a téže vzdělávat.