Bublina jménem Doník

Že prý všichni chlapi jsou stejní, tvrdí mnoho žen. A přitom mnohé říkají, že prý stále hledají toho pravého. No tak holky, trochu výrokové logiky do toho! Jestli jsou všichni stejní, vezměte si rovnou toho prvního, protože je stejný jako ten desátý.

Nač přebírat stejný matroš? Anebo pokud máte dojem, že pořád má smysl přebírat, asi nebudou tak docela stejní; ale faktem je, že těch „úplně jiných“ je tolik, že se o nich rychleji dočtete v románu, než byste je potkali. To máte jako s politiky. Taky se každý tváří, že je jiný, ale vlastně jsou skoro všichni stejní vykukové, kteří toho mimo politiku dokázali málo. Tedy až na pár výjimek.

Jednou z nich je Donald Trump. Ten toho dokázal celkem hodně ještě dřív, než se stal prezidentem: Především se mu podařilo dokonale rozdělit společnost nejen v USA, ale přímo po celé planetě. Snad nikoho nenechá klidným. Jedni ho nenávidí, druzí ho milují. A to už je počin docela viditelný.

Před listopadovými americkými prezidentskými volbami lidé doslova hysterčili. Dokonce i u nás. Skupina lidí poeticky zvaná „sluníčkáři“ by nejraději opustila svou pacifičnost a pana Donalda rovnou ukamenovala. A jiní by mu nejraději poslali blahopřejný telegram, kdyby v době hi-tech tušili, jak se to vlastně s telegramy dělá.

Ale proč tolik hysterie? Protože se Trump po dlouhé době prezentoval jako opravdu jiný politik. A jiný byl! Říkal to, co mnozí chtěli slyšet, ale co standardní politici nenabízeli, protože byli příliš politicky korektní. Říkal otevřeně, že je proti imigrantům, a signalizoval dokonce smířlivost vůči Rusku, které je mnohými po desítky let vnímáno jako zhmotněné zlo. Dokonce byl ochoten říct, že si není jistý, jestli by bránil členské země NATO.

To liberálové s duhovou vizí, že láska zvítězí nad lží a nenávistí, nemohli rozdýchat. Hned začali Trumpovi vmetat do tváře, že je financovaný Ruskem a že chce položit na kolena nejbohatší zem světa, v níž by bez Trumpa mohl každý imigrant žít svůj sen o tom, jak přijde bez vindry v kapse a skončí s velkým domem.

A druzí ho zas milovali hlavně proto, že byl proti prvním, které druzí neměli rádi. Nepřítel jejich nepřítele byl jejich přítelem. Chtěli slyšet, že někdo bude konečně hájit konzervativní hodnoty, jako je rodina. Chtěli slyšet, že se někdo postaví imigrantům, kteří údajně berou práci. Chtěli slyšet, že nějaký politik pošle feministky do oněch míst, jako by to udělali oni sami. To vše jim Trump nabízel, a proto ho bezmezně podporovali. Kupovali si čepice s nápisem Make America Great Again a hrdě je nosili.

Popravdě, já s manželem jsme se nikdy nemohli hlásit ani k jedné z těchto stran. Vždy jsme žasli – a žasneme stále – jak je neuvěřitelné, že v tak velké zemi, jako jsou USA, se nenajde jediný dobrý prezidentský kandidát. Že se skoro vždy rozhoduje jen mezi dvěma špatnými. A to i při poslední volbě.

Z pohledu ekonoma je Trump špatně zařaditelný oportunista, který plácá to, co lidé chtějí slyšet, aniž by věděl, jak toho dosáhnout. Chcete slyšet, že snížím daně? Tak je snížím! (O udržitelnosti veřejných financí se teď nebavme.) Chcete víc pracovních míst? Tak je vytvořím! (O způsobu se teď nebavme.)

Klasickým příkladem je Trumpův protekcionismus. Ekonomická teorie už mnohokrát dokázala, že každý protekcionismus je špatný. To, co nás tlačí vpřed, je naopak volný obchod. Každá zeď, každá bariéra, každé clo ekonomiku brzdí. Přesto chce Trump zdi a bariéry, aby se lidé měli lépe. Dobrý protekcionismus však neexistuje, Trump ekonomické zákony nepřechytračí.

Trumpova rétorika a přístup se velmi podobají pánovi, který asi vyhraje volby u nás slibným heslem: „ANO, bude líp!“ Já to dokážu. Dokážu všechno. Podívejte se, kolik jsem vydělal peněz. Kdo z Vás je vydělal? Z toho plyne, že jsem z vás nejchytřejší a nejschopnější, a proto vás povedu. Povedu stát jako firmu.

Jenže, holenkové, stát není firma. To, že někdo dokáže podnikat, neznamená, že bude dobrý politik. Dobrý podnikatel umí dobře shánět peníze do své kapsy. Když totéž umí a současně dělá politik, není to dobrý politik, nýbrž korupčník. Býti podnikatelem není kvalifikací pro politika. Platí to i obráceně. T. G. Masaryk prý byl podle mnohých – i když, ehm, zdaleka ne podle všech – dobrý politik. Myslíte, že by byl i dobrým podnikatelem? Pochybuji.

Překvapivé ovšem bylo, že i finanční trhy, které se obvykle snaží vnímat politiky jen jako nutný a otravný inventář, kouzlu Donalda Trumpa propadly. Ačkoli nejprve vládl ve financích z Trumpa strach, nakonec jeho zvolení americké akcie katapultovalo prudce vzhůru. Spekulanti nakonec uvěřili, že vážně sníží daně, zvýší výdaje, rozpumpuje ekonomiku, nepožene se do mezinárodních konfliktů. (Překvapivě nikdo neřešil, co by to udělalo s americkými veřejnými financemi. Jak chce ekonomiku vybudit. Nebo jak zkrotit vojensky konfliktní oblasti bez větší vojenské angažovanosti.) Dlouho tahle víra trvala.

Jenže nedávno začala víra dostávat trhliny. Ukázalo se, že Trump nedokázal prosadit změnu ve zdravotnictví, vlajkovou loď svého programu. Někteří prvně zapochybovali. (Cože? On nedokáže změnit ani zdravotnictví? A ty další velké plány by jako měl zvládnout? Proč? Jak?) S nižšími daněmi to taky zatím nějak nevypadá. A zahraniční politika? Mno…

Najednou přišel zlom. Šok. Trump dal nečekaný příkaz k vystřelení desítek raket na Sýrii za údajné provedení chemického útoku. Mnozí ale začali pochybovat, kdo, jak, čím a proč vlastně chemický útok provedl. Na to, že otázek bylo víc než odpovědí, byl Trump překvapivě rychlý a přímočarý. Jenomže podle všeho o žádné odpovědi ani nešlo. Šlo jen o to ukázat, že Donald není hodný strýček Barack, že je rozhodný a silný. Lid si přeci žádá chléb a hry. Chléb jim sice Trump změnou daní asi hned tak nedá, dá jim ale hry. A začaly se dít věci.

Putin Trumpův vzkaz ihned pochopil a útoky odsoudil. Údajné přátelství Trumpa a Putina se vypařilo jak pára nad hrncem. Někteří z Američanů, kteří dosud Trumpa odsuzovali pro obavu, že jim skrze něj vládne Putin, se uklidnili a postavili se za Trumpa.

Naproti tomu někteří z původních příznivců Trumpa zírají s otevřenou pusou: Je tu opět další stejný prezident, který zahajuje svůj úřad novou válkou a dělá světu četníka.

Karty se docela otočily. Jako podvedení hlupáci si mohou připadat docela všichni.

Že sranda nekončí, je celkem jisté. Americká válečná plavidla se už vydala ke břehům Severní Koreje a napětí se dá krájet. Míra politické užitečnosti toho, že si Trump troufá na to, na co ještě nikdo před ním, je otázka jedna. Míra Trumpovy vyzpytatelnosti je otázka úplně jiná. Zatím to, zdá se, funguje: Na rozdíl od předchůdců se mu už daří formovat silnou koalici. Trump je obchodník. Říká, že když Čína přestane podporovat Koreu, dostane lepší obchodní dohody, a Čína na to patrně i slyší – po letech najednou začala dovážet americké uhlí a odmítá severokorejské.

Pravděpodobnost válečného konfliktu roste, Korea už nemá vlivné ochránce. Jenže válka je něco, pro co momentálně nemají Američané velké pochopení, a co ani finanční trhy nemají rády. Máme za sebou řadu měsíců zcela neracionálního růstu akcií založeného na pouhé víře, že Trump je jiný. Co se stane, až všichni pochopí, že Trump je jiný jen v tom, že dokáže nejprve dokonale rozeštvat a následně vykolejit jak své fanoušky, tak i odpůrce? Že ve všem ostatním je naopak stejný jako všichni ostatní? Padnou akcie? Jak zareagují zklamaní skalní fandové z Doníka? Bude nakonec vůbec někdo šťastný?

Výrobci zbraní určitě – nové kolo zbrojení se roztáčí. Ale že by Amerika byla great again, to tak docela jisté není. Na bojišti Trump dojem nejspíš udělá; na domácí ekonomiku a vlastní obyvatelstvo po všem tom humbuku patrně ne.

 

Vladimír Pikora a Markéta Šichtařová

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Intervence končí. Pomohly nám… k nízkým platům

Intervenční režim České národní banky (ČNB) je odpískaný. Jeho důsledky tu s námi ale budou ještě dlouho.

Umělé oslabování kurzu koruny trvalo přibližně tři a půl roku. Když na tak dlouhou dobu přijde ekonomika o pohyblivý kurz – jeden z nejvýraznějších atributů samostatné ekonomiky – musí se to na její struktuře projevit. Doslovně chápáno sice česká ekonomika o volně plovoucí kurz nepřišla, protože koruna „jen“ nesměla posílit pod 27 korun za euro, v realitě ale jako by se stalo. Tlak na posilování koruny byl totiž tak výrazný, že téměř po celou dobu se kurz choval, jako kdyby byl fixní: Prakticky se nevzdálil od tohoto jediného kurzu 27,00 CZK/EUR.

Vlastně jsme si tedy v praxi nečekaně vyzkoušeli, jaké by to bylo mít euro. Byla to zkušenost sice zajímavá, ale pro naši ekonomiku nijak zvlášť přínosná. S intervencemi ČNB mám problém od samého jejich začátku. Podle mého soudu totiž měly šest hlavních vad na kráse.

Zaprvé byly veřejnosti naprosto nesrozumitelně vysvětleny. Jejich smyslem bylo zabránit deflaci, které se centrální banka (podle mého soudu zbytečně) bála, vyprovokovat vyšší inflaci a s ní i vyšší hospodářský růst. Jenomže veřejnost tak docela pohnutky ČNB nepochopila. A tak na počátku vyvolaly vlnu nevole. Logicky. Média totiž „intervenční režim“ ihned překřtila na „zdražování“. Jenomže jak statistiky v dalších měsících ukázaly, v realitě se inflace na kýženou úroveň nezvýšila, takže ke zdražování nedošlo. Ovšem označování intervencí za „zdražování“ k jejich popularitě rozhodně nepřispělo. Koneckonců těžko po někom chtít, aby byl rád za vyšší inflaci… Jenomže taková negativní nálada není nikdy pro ekonomiku dobrá.

Zadruhé začátek intervencí byl nesmyslně načasovaný. V době, kdy byly zavedeny, již ekonomika prokazatelně byla za nejhlubším bodem recese. Tedy již byla ve vzestupné fázi. Neboli intervence přišly s křížkem po funuse. Podnikům se dostalo podpory, když už docházelo k růstu spontánně.

Zatřetí příliš dlouhé trvání intervencí nejspíš celkem podstatně mohlo změnit směřování české ekonomiky: Je ošemetné soudit, co by bylo, kdyby intervencí nebylo, ale zde můžeme odhadovat s poměrně vysokou jistotou. Jde o to, že různé země založily model své konkurenceschopnosti na různých faktorech. Například země jako Švýcarsko či Německo produkují zboží, které není levné, zato je považováno za kvalitní až luxusní. Tyto země přes vyšší cenu svých produktů nemají problém s prodejem na zahraničních trzích. A při výrobě používají vysoký podíl technologie, mají vysokou přidanou hodnotu. Naproti tomu země jako Čína spoléhají hlavně na méně kvalitní a levné výrobky s vysokým podílem manuální práce. Konkurují tedy cenou. Tento druhý model bude s příchodem 4. průmyslové revoluce stále méně životaschopný. Bohužel ČR vsadila spíš na tento druhý model a intervence k tomu značně přispěly. V podstatě vmanévrovaly podniky do situace, kdy byly nucené snažit se konkurovat tlakem na nízké mzdy a obecně na nízké náklady. S intervencemi jsme se tak stále víc stávali levnou montovnou, která technologicky zaostává a trpí extrémně nízkými platy. Zatímco nízké ceny našich vývozů skončí okamžitě, jakmile koruna posílí, technologie stejně okamžitě nedoženeme, když jsme si tak dlouho nechávali ujet vlak. A právě v tomto třetím bodě se můžeme poučit, co by nám euro přineslo, kdybychom jej přijali: Ostatně platové zaostávání je exaktně měřitelné.

Začtvrté je tady nešťastné načasování konce intervencí. Tak jako intervence začaly příliš pozdě v době, když už nebyly třeba, také jejich konec přichází příliš pozdě v době, kdy se to ekonomice vůbec nehodí. Ve světové ekonomice se totiž naakumulovala řada nerovnováh, finanční trhy jsou přehřáté, jejich stav dlouhodobě připomíná stav před koncem roku 2008, kdy přišla hluboká krize. Světové ekonomiky jeví známky zpomalování. Zpomaluje i ekonomika naše, i když zatím to ještě není žádná katastrofa. Jde však o princip: Podnikům budeme odebírat podporu právě ve chvíli, kdy už ekonomika podle všeho znovu je na sestupné dráze. Všechno děláme přesně naopak.

Pátý problém je cena intervencí. Jen od ledna 2017 do března ČNB prointervenovala asi 32 miliard eur, za celou dobu to bylo něco kolem 1,8 bilionu korun. A není to žádná hra s novým součtem pro ČR. Kdyby do celé akce byly zapojeny jen domácí subjekty, náklady a přínosy by se v rámci jedné ekonomiky víceméně vykompenzovaly. Takto ale došlo k obrovskému nafouknutí devizových rezerv, které se po skončení intervencí znehodnotí. A rubem ztráty ČNB bude zisk zahraničních spekulantů. Tento zisk tedy nezůstane v české ekonomice, ale odplyne do zahraničí. Ve své podstatě tak intervence vedly k přerozdělení bohatství od českých domácností zahraničním spekulantům.

Stálo to všechno tedy alespoň zato? Podařilo se intervencemi za tu ohromnou cenu a ztrátu konkurenceschopnosti aspoň něco? Hm… To je právě ten problém číslo šest. K zavedení intervenčního režimu došlo, protože ČNB se obávala nástupu deflace. (Decentně nechme stranou mé přesvědčení, že deflace by bývala nebyla nic proti ničemu.) Slabší koruna měla teoreticky inflaci zvýšit. A tak pokud chceme smysluplnost intervencí soudit, musíme se především podívat na to, jak se ČNB dařilo plnění kýženého dvouprocentního inflačního cíle. Jenomže výsledky byly tristní. Po roky 2014, 2015 i po většinu roku 2016 se tempo spotřebitelské inflace – intervence neintervence – drželo pod 1 %, tedy pod úrovní, kterou je ČNB oficiálně podle svého plánu vůbec ochotna tolerovat. Až v  závěru roku 2016 inflace vstala z mrtvých a v prosinci vystřelila až k 2% úrovni. A v únoru 2017 už byla na 2,5 %. V tu chvíli byl cíl ČNB nejen splněn, ale dokonce překonán, rozumějme, přešvihnut na druhou stranu. Inflace tu najednou už zase bylo víc, než by bylo žádoucí. A pomohly k tomu intervence? Ne! Zrovna tak jako inflace se víc než 3 roky držela níž, než ČNB chtěla, kvůli nízkým cenám energií a zejména ropy na světových trzích, tak nyní zase vzrostla víc, než by ČNB chtěla, a opět kvůli náhle vyšším cenám energií.

Dá se to říci i jinak: Intervence alias naše zavedení eura nanečisto bylo zbytečné dobrodružství za téměř 2 biliony korun nasátých do devizových rezerv a za cenu posunu naší ekonomiky k montovně s nízkými platy.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Zločincem proti své vůli, aneb Jak politicky korektně oloupat banán

Když si naposledy příslušné oddělení ministerstva vnitra nechalo v roce 2010 udělat přehled všech právních norem aktuálně platných na území České republiky, dobralo se k impozantnímu číslu 1 milion 600 tisíc kousků.

Kolik máme platných právních norem dnes, to patrně nikdo přesně neví. Ovšem prostou extrapolací časové řady se dobereme někam plus mínus ke dvěma milionům: v roce 1948 jich bylo kolem 50 tisíc, v roce 1989 více než milion, v roce 2009 už milion a půl. Nejen počet právních norem se tedy zvyšuje; také se zvyšuje agilita poslanců, ministerských úředníků, zastupitelů obcí a dalších lidí, kteří mohou právní normy produkovat. A tudíž taky zrychluje tempo přibývání zákonů, vyhlášek ministerstev, nařízení vlády, vyhlášek obcí a dalších útvarů.

Že by to byl jen přirozený důsledek dlouhodobého nárůstu počtu státních úředníků, kteří tak mají k dispozici víc rukou, hlav i času na vymýšlení nových mantinelů, jak zregulovat naše chování? Že by všichni ti lidičkové byli puzeni neutuchající touhou vyladit nám naše zítřky všemi těmi návody k chování do dokonalosti? Nebo spíš potřebují vykazovat nějakou aktivitu, aby odůvodnili smysluplnost existence svých pracovních míst a mandátů? Anebo jednoduše svět – respektive Evropa – se jen nachází v dějinné epoše, která uvěřila, že detailní návod k tomu, jak si správně, politicky korektně a v souladu s předpisy o bezpečnosti práce oloupat banán, je přeci pro společnost mnohem přínosnější než nechat tak riskantní operaci na nás?

Každopádně sotva uvěřitelný počet právních norem má jeden zásadní důsledek: Při nejlepší vůli není možno žít za všech okolností v souladu se zákonem. Abychom totiž dodrželi zákon, předpokládá to, že jej také známe.

Jistě, existují právní normy, jejichž obsah je zcela intuitivní. Že není úplně v pořádku někoho zabít či okrást, asi povětšinou odhadne i dítě, jinak klidně s IQ houpacího koně. Takové právní normy se víceméně kryjí s tím, co je označováno za takzvané přirozené právo, a není problém je dodržovat, i když jejich znění neznáme do písmene. Jenomže takových je naprostá menšina.

Jenomže pak jsou tu i normy, které například popisují, co a kdy smíme jíst – viz takzvaná pamlsková vyhláška. Intuitivní na ní není vůbec nic, už proto ne, že názor na to, co je a není zdravé, se v čase neustále vyvíjí. Někdo vám bude zapáleně tvrdit, jak mléko a sója jsou zdravé, jiný – jako třeba já – je přesvědčen, že obojí je pro člověka velmi nezdravé, protože valná většina populace má jak na kravské mléko, tak na sóju sníženou toleranci. Intuitivnost či celospolečenská shoda veškerá žádná. Abychom se v tu chvíli chovali v souladu s právem, musíme příslušnou právní normu znát.

Samozřejmě můžete namítnout, že co neznám, musím si nastudovat. Ovšem tady vzniká logický problém. Jak si mohu nastudovat něco, o čem nevím, že to existuje? A při existence dvou milionů právních norem je zřejmé, že nikdo nemůže každou z nich znát… Nutným důsledkem tedy je, že pokud nikdo nemůže vědět o existenci všech platných právních norem, nemůže si dopředu zjistit, jak by se měl chovat, nemůže tedy zákony ani dodržovat. A jelikož podle platné právní zásady neznalost neomlouvá, automaticky se tak všichni musíme stát zločinci…

Řešení se zdá nasnadě: Při zavedení jednoho nového slova do právního řádu dvě jiná škrtnout. A při stejné agilitě státu jako za posledních 69 let budeme v roce 2086 tam, kde jsme byli v roce, v němž se chopili vlády komunisté. Je to ale mnohem hůř uskutečnitelné než vyslovitelné. Když jsem o tomhle pravidle už mluvila v minulosti, bylo mi právníkem namítnuto, že prý je to neuvěřitelně – s prominutím – pitomý nápad. A tím důvodem jeho infantilnosti mělo být prý to, že existují různé právní systémy: Některé fungují na principu precedentů, jiné ne. Některé víc vycházejí z obecných zásad, jiné jdou cestou detailního popisu. A náš právní systém je založen právě na detailním popisu dovoleného a zakázaného jednání.

Fajn, beru, ostatně jako neprávník se vždy ráda nechám právníkem poučit. Pak ale otázka evidentně stojí jinak: Není náhodou takový právní systém, který je přímo založen na neustálém kynutí typu „hrnečku, vař“, až se v té právní kaši, co navařil, všichni utopíme, principiálně špatně? Tedy alespoň já s ním mám dost zásadní logický problém.

A pak je tu ještě jeden praktický problém. S analogickým nápadem jako já – typu „jedno slovo dovnitř, dvě ven“ –  se v prezidentské kampani oháněl i Donald Trump. A ani on nebyl první politik, který se proti počtu právních norem vymezil. A skutek? Minimálně prozatím utek. Trump tvrdě narazil na odpor dokonce i části republikánských poslanců například při pokusu o zrušení Obamovy zdravotní reformy. Možná to ještě nic neznamená. Anebo to třeba taky lze chápat jako určitou zákonitost: Například ekonomové vědí, že mzdy jsou pružné téměř jen v jediném směru, totiž nahoru. Dost možná je načase formulovat podobnou právní zákonitost: Počet právních norem umí jen a pouze růst.

Vůbec se mi nechce domýšlet, co by to pro naše životy znamenalo, pokud by to byla pravda.

 

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

My si euro vzít nedáme!

Celkem se netajím s tím, že po manuální stránce jsem někde na pomezí Pata a Mata. (Což je ještě pořád dobré, neb můj drahý choť je v tomto ohledu na úrovni Šichtařové, která má toho času pravou ruku v sádře a levou vykloubenou.)

A tak se mohlo přihodit, že se mi dostala do rukou kapesní svítilna, která potřebovala vyměnit baterie. Mělo to ale háček – nejprve bylo nutno svítilnu rozebrat, aby bylo možno baterie vložit. Šroubovák č. 1 selhal, jelikož byl moc velký. Šroubovák č. 2 se neosvědčil, protože strhnul závit. Šroubovák č. 3 byl nepoužitelný, jelikož č. 2 strhlo závit. Kuchyňský nůž jako páčidlo nefungoval, protože šroubek držel jak víra průměrného českého poživatele koblih, že se dožije voleb, po kterých přeci jen bude líp. Má frustrace narostla do té míry, že jsem se pokusila svítilnu vzteky destruovat. Načež dlaň omylem zatlačila na příslušný čudlík sloužící k otevření krytu pro baterii, ozvalo se jemné „klap“, a kryt byl otevřen. Sice poněkud zdlouhavá metoda, stisk správného čudlíku proběhl cca 25 minut od zahájení operace výměny baterie, nicméně o to efektivnější; na všechny mé dychtivě přihlížející syny učinil zdárný výsledek akce velký dojem a máma povýšila na hrdinu.

Z toho plyne ponaučení: Pro učinění dojmu není až tak důležitý výsledek a už vůbec ne orientace v oboru. Vlastně nemusíte o problému vědět lautr nic, ba ani nemusíte plánovat ničeho dosáhnout, pokud to nic dokážete s dostatečnou pompou prodat. Podle všeho to vypadá, že ČSSD se rozhodla dotáhnout tuhle strategii do dokonalosti.

Vzhledem k tomu, že ČSSD v předvolebních průzkumech dlouhodobě ztrácí, došla k názoru, že to chce radikální řez. I vytasila se s plánem, který politickou scénu dostal okamžitě do varu. Středobodem programu jsou progresívní daně. Nebo ještě lépe řečeno: Zvýšené daně. ČSSD se poměrně úspěšně zorientovala v jedné věci: Jak se poprat o voliče s komunisty. V čem se naopak orientuje hůř než Šichtařová ve výměně baterií, to jsou elementární ekonomické zákonitosti. To ale vůbec nevadí. Humbuk dokáže nadělat dostatečný. Hřímání o nutnosti solidarity těch údajně bohatých s chudými a o potřebě naplnit státní rozpočet je efektní.

Má to ovšem jednu vadu. Daňová progrese se používá k tomu, aby zmírňovala příliš velké rozdíly mezi příjmy. Jenomže u nás máme jeden z nejmenších rozdílů v příjmech v Evropě. A nejen to. U nás taky máme obecně příliš nízké příjmy. Vlastně jsme na úplném ocase v žebříčku vyspělých zemí. Podle OECD průměrná mzda v USA (v USD dle parity kupní síly a za rok 2013) je téměř 3x vyšší než u nás. Čeští „bohatí“ tedy až na vyčuhující výjimky bohatí vůbec nejsou. Rozhodně ne ti, kdo jsou zaměstnanci. ČSSD ovšem zatoužila zavést hned 4 pásma právě u daně z příjmu fyzických osob. Skutečně bohatí jsou u nás jen ti, jejich příjmy se nenazývají „plat“.  Jenomže ty zase progrese u daně z příjmů fyzických osob za mák netrápí.

Logika je přesně opačná, než se nám ČSSD snaží nakukat: Není nic užitečného na tom snažit se do rozpočtu dostat víc peněz. Naopak státní rozpočet je příliš velký, příliš mnoho peněz lidem bere (a proto jsou chudí). Podívejme se na rok 2016: Rozpočet „zázračně“ skončil v přebytku. Proč? Zejména protože se výrazně zmenšily dotace z EU, a my jsme tudíž nemuseli tolik doplácet na jejich kofinancování. A měli jsme se bez dotací tak špatně? Zjevně ne, ekonomika rostla. Takže raději zrušme příjem dotací z EU, rázem na tom bude státní rozpočet líp, korupce se omezí, a současně nebude tolik potřeba tlačit na daně. Země nezbohatne tím, že zvýší daně. Země nejdřív musí zbohatnout, aby si mohla dovolit takový luxus jako vysoké daně.

Podobně se na první pohled se může zdát logické, že když má nějaká firma velké zisky – či v podání ČSSD když má velká aktiva – víc ji zdaníme. A na koho jiného ukázat prstem, když ne na banky, které na žebříčku popularity u voličů na špici zrovna nestojí. Je přeci tak líbivé zkasírovat toho, kdo dividendy z podnikání posílá za hranice! Jenomže když nějaký zahraniční vlastník v minulosti koupil české banky, nekupoval je z charity, ale kvůli  zisku. Který mu teď zdaníme. Neboli vezmeme mu důvod, proč u nás investoval. Proč jsme v minulosti zakládali organizace jako třeba Czech Invest, které měly lákat zahraniční investice, když současně všem investorům říkáme: „K nám nechoďte, u nás vám všechny zisky vezmeme“? To vymyslí jen pošuk.

Grády to ovšem začne dostávat, když program ČSSD dočteme do bodu, kde se mluví o evropské integraci. Prý ČR má být v jádru EU, součástí celoevropského sociálního systému i evropské armády a má přijmout euro. No tak tenhle příslib mě vážně uklidňuje. Když se nám ta evropská integrace tak bortí, z EU vystupují Britové, ve Francii jsou prezidentské volby v podání M. Le Pen o vystoupení z EU a znovuzavedení franku a Itálie na tom není o moc jinak, ještě že EU má nás. A na euro si taky nedáme sáhnout: Dříve tolik pro-euroví Poláci aktuálně tvrdí, že euro nechtějí, a že by jej snad mohli zavést za 10 či 20 let. A sám jeden z duchovních otců eura Otmar Issing tvrdí, že projekt se nepovedl a euro bez zásadních změn zanikne. Ale nevadí, Češi euro podrží a udrží!

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Když muž rodí doma

Poté, co jsem se přednedávnem rozepsala o porodech, několik lidí vyzvalo mého manžela, aby porod – respektive domácí porod – popsal očima muže. A že prý by je zajímalo, jak mohl něco takového dovolit.

Nu – dobře. Můj manžel se nechal vyhecovat a své pocity opravdu sepsal. A protože jeho dojmy jsou vlastně pokračováním mých úvah, jen tentokrát z mužské perspektivy, zveřejňujeme je na stejném místě.

Tak tedy Vladimír Pikora říká…:

 

„Je to dost osobní věc, ale zkusím to…

Jen výjimečně potkám lidi, kteří by řekli, že s domácími porody sympatizují, nebo že by tak dokonce rodili také. Někteří averzi jen naznačí. A mnozí, jako jedna má spolužačka z gymnázia, potřebují říct nahlas: „S tím já nesouhlasím, aby lidé rodili doma.“

Popravdě – výraz „nesouhlasím“ nechápu. Vždy si v duchu myslím: „Proč mi říká, že s tím nesouhlasí? To je něco úplně jiného než říct, že ona by to udělala jinak. Náš porod se jí přeci netýká. Je to, asi jako kdyby mi oznámila, že si koupila bílou sedačku, a já jí na to opáčil, že s tím nesouhlasím. Mně se bílá líbit nemusí, protože je nepraktická, ale nemám s tím co nesouhlasit. Maximálně si můžu zvolit jinak než ona.“ Za slovem „nesouhlasím“ cítím nesvobodu, pokus zakazovat mi něco, do čeho okolí nic není. A právě o svobodě a odpovědnosti domácí porod je.

Není pro každého. Je jen pro člověka, který umí nést tu největší odpovědnost, a to je za život. Kdo to neumí či nechce, vždy vznese námitku: „Ale při domácím porodu se může něco stát!!!“ Pochopitelně, že může. Myslíte, že to nevím? Že jsem tak hloupý? Myslíte, že jsem o tom nastudoval méně než vy? A že v nemocnici se nic nemůže stát?

Kdo vznese takhle formulovanou námitku, nejčastěji má zcela vypnutý příjem informací a jen vysílá, takže další diskuse s ním je zbytečná. Tenhle druh lidí obyčejně ani nechce slyšet vysvětlení a nechce nést odpovědnost. Tudíž ani nemůže rodit jinde než v porodnici.

Hodně klasický bývá také dotaz: „Jak jsi to mohl dovolit? Vždyť je to i tvoje dítě!“ Ten zase ukazuje, že takový člověk nikdy nezažil vyrovnaný pár, kde si jsou oba rovni. Hodně lidí si myslí, že jako muž rozkážu ženě, a ta poslechne. Někdo by jí možná i vrazil pár facek, aby „dostala rozum“. Statistiky jsou přeci šílené: Mluví o vysokém procentu domácností, kde dochází k domácímu násilí. I já znám mnoho žen, kterým manžel takto „demokraticky vysvětluje“ své názory.

Moje úvaha je prostá: „Myslíte si, že chce Markéta pro sebe a své dítě něco špatného? Myslíte si, že toho málo nastudovala a neví, do čeho jde? Myslíte si, že když nechce rodit v nemocnici, že k tomu nemá své důvody? Že se jí v nemocnici s takovým přístupem bude rodit dobře a porod pak proběhne lépe než doma? Myslíte snad, že porod není o psychice?“ Pokud jste racionální, na všechno si odpovíte: „Ne!“

Pak se podíváte na nefalšované (zahraniční, nikoli domácí) statistiky, zjistíte, že ve světě (v Německu, Nizozemsku, v Británii a jinde) se rodí doma častěji než v ČR a že pravděpodobnost komplikací je u srovnatelných skupin nízkorizikových matek podobná v nemocnici jako mimo ni. Ne, není pravda, co tvrdí česká lobby. Kdybych byl účetní a najednou mi někdo řekl, že se účetnictví zruší jako zbytečné, taky bych byl hodně nervózní. Podobně to nejspíš cítí mnozí porodníci, kteří pouští do světa nevyvážená tvrzení.

A navrch se ještě podíváte na další statistiku, podle níž se podíl císařských řezů mezi jednotlivými českými porodnicemi dramaticky liší. Jak je to možné? Ženy v Ústí jsou jiné než v Pardubicích? Přeci výskyt císařských řezů by dlouhodobě měl být (s výjimkou specializovaných pracovišť, do kterých jsou odesílány rizikové případy) zhruba podobný. Vzhledem k tomu, že není, je zřejmé, že některé porodnice je preferují. Nejsou lépe honorované pojišťovnou? Postupuje se tedy vždy tak, aby to bylo pro dítě a matku nejlepší?

Jistě, stále to ještě není argument k tomu, aby člověk mohl rodit doma. Ještě musí být splněny zdravotní předpoklady. Pokud je předem jasné, že porod bude komplikovaný, rodí doma jen hazardér.

Žijeme v nejisté době. Vše je rizikové. Jen výše rizik je různá. A je na každém, aby si svá rizika vyhodnotil. Je to opět o jeho svobodě a odpovědnosti. Jen on sám o sobě dokáže rozhodnout, nikdo jiný. Když vám žena řekne, že si je jistá, že chce rodit doma, a vy víte, že je dostatečně inteligentní a svéprávná, aby dokázala dobře vyhodnotit rizika, brání jí v tom jen despota. A despotou se nejspíš stal tím, že ve skrytu duše nechce nést odpovědnost a raději ji předá na pana doktora, jakoby kdyby v nemocnici byla pravděpodobnost problému menší.

Takže když se mě zeptáte, jestli mám strach, když žena rodí doma, pak říkám, že mám. Ale v nemocnici bych ho měl ještě větší, protože bych věděl, že ženě to nebude vyhovovat, a navíc protože by odpovědnost zdánlivě nesl někdo cizí. Doma se nám narodilo pět krásných dětí.

Pro systém, kdy 99 % populace rodí v porodnici, je domácí porod problém. Černé ovce jen obtěžují. Například když jsem přišel na matriku kvůli rodnému číslu, paní se skoro rozplakala, že to neumí vyřešit, protože to nikdy předtím nedělala, a musí volat na ministerstvo pro instrukce. Nakonec se ukázalo, že to je snadné. Ráno přijdete na úřad, odpoledne máte rodný list v ruce.

A teď k pocitům. Nevím, jak je popsat. Každý porod je jiný. Ten první byl dlouhý. Další porody už byly mnohem jednodušší a rychlejší.

U prvního porodu jsem byl ještě aktivní. Stále jsem ženě nosil, co chtěla. Jednou to byla studená voda, podruhé teplá. Vždy mě seřvala, že studená je moc studená a teplá moc teplá. Něco jako Trautenberg, když křičel: „Anče, Kubo, hajný, to kyselo je moc kyselý!“ Při prvním porodu jsem naběhal asi sto letních kilometrů.

Napoprvé jsem se taky bál, že nedám krev. Samozřejmě, že krve je jak z vola. Pak jsem ale pochopil, že omdlít může u porodu kvůli krvi jen nemehlo, které myslí jen na sebe. Je tam tolik adrenalinu, tolik emocí, že krev nic neznamená. Stejné to je s placentou. Nejdřív jsem si nedokázal představit, jak se na ni podívám. Pak jsem zjistil, že vypadá jako gigantický kus masa na steaky. Kdo někdy dělal steaky, držel něco podobného mnohokrát v ruce. Není důvod se jí bát nebo z ní omdlévat. Pak přišlo stříhání pupečníku. Hodně lidí se mě ptá, zda jsem to dělal já a jaké to je. Samozřejmě, že jsem to dělal já. Tím jsem přivítal své děti na svět. Neuměl jsem si představit, že to nechám dělat porodní bábu. A samotná pupeční šňůra vypadá jak kabel od telefonu; přestříhnete ji, jako když doma děláte počítačovou síť. Stříhání jde celkem ztuha, ale bez problémů. Opět žádné omdlévání.

Když se nám narodilo první dítě, byla to holčička. Markéta se vzápětí odešla osprchovat. Porodní bába mi řekla, abych si sundal tričko, dala mi holčičku poprvé do náruče a přikryla ji ručníkem. A já si říkal: „To je ale pěkný pocit, po celém břiše se mi rozlévá takové teplo…“ A pak jsem pochopil: Holčička se na mě pokakala a já byl komplet zřízený. Porodní bába se zaradovala: „Fajn, tak tohle funguje správně!“ Mám pocit, jako by nás to spojilo. Neumím si představit, že bych u těchto začátků jejího života nebyl. Myslím, že od té doby máme moc hezký vztah.

Další porody byly sice podobné, ale už jsem nebyl tolik aktivní. Vše bylo rychlejší. Už jsem neměl takový strach a navíc jsem se musel starat o další děti.

Druhé dítě byl syn. Tehdy jsme dostavovali dům. Dělníci zrovna před domem stavěli cestičku. Markéta se postavila do otevřeného okna, a že prý bude rodit. Dělníci pod oknem zaslechli, co neměli. Najednou vypuknul čilý ruch: „Chlapi, balíme, tady to smrdí průserem,“ a začali si rychle balit svá fidlátka. Zavolal jsem porodní bábu, aby přijela. Jenomže během chvilky už jsem jí volal znovu, že Markéta tvrdí, že to prý bude hodně rychlý porod a že určitě nikdo nestihne dojet, ani kdyby měl nakrásně houkačku. A že co mám dělat, když tu budu sám.

„Nic“, poradila mi porodní bába, „když to bude takhle rychlé, tak je to v pořádku a jen dítě chytnete.“ Ale nakonec to stihla. Asi dvě minuty po jejím příjezdu byl kluk na světě. Dělníci si ještě ani nestačili své nářadí sbalit a prchnout. Vytáhl jsem panáky a bylo veselo.

Třetí porod si vůbec nepamatuji. Splývá s ostatními. Byl nějak tuctový.

Čtvrtý porod jsem z velké části zaspal. Byla noc. Markéta říkala, že nic nepotřebuje, abych si šel lehnout a že mě v případě nutnosti zavolá. Porodní bába byla s Markétou, tak jsem poslechl a přišel až ufiknout pupečník.

Páté dítě se narodilo zas o něco pomaleji. Kluk byl hodně velký, měl 4,3 kg a 55 cm. Byl večer, děti v jiné části domu tvrdě spaly. Tentokrát jsem byl hodně nervózní. Když jsem slyšel miminko, oddechl jsem si víc než jindy a opakovaně jsem se ptal báby, když jako vždy poslouchala srdíčko, jestli je v pořádku.

No a ty pocity? Věděl jsem, že základní poučkou porodů je, že muž nerodí, a proto nesmí překážet a nervovat okolí. Snažil jsem se proto být hned za prvním rohem, abych byl okamžitě po ruce, ale zároveň necivět, nepřekážet a neznervózňovat. Čas od času jsem přišel k Markétě, aby věděla, že v tom není sama, a zase zmizel. Celou dobu jsem se snažil tvářit klidně a bez emocí. Kdybych dal najevo nervozitu, vše bych zkazil. Já u porodu nemám být jako rozbuška nervů, ale jako nezlomná opora.

Takže cítíte strach a nervozitu, kterou nesmíte dát najevo. Kumuluje se to jak v papiňáku. Když jsem měl kluka prvně v náručí, měl už jsem slzy na krajíčku a byl neskutečně šťastný, že to je za námi.

Porodní bába odešla krátce před půlnocí, a najednou se probudily starší děti. Všichni kluci se seběhli, okukovali ho a zdálo se, že se jim bráška líbí. Jenom nejstarší holčička se tvářila mrzutě: „Znáš někoho, kdo má čtyři bráchy? Já chtěla ségru!“

Byl jsem z porodu vyčerpaný, ale šťastný.  A dělal jsem si z Markéty legraci, že muž potřebuje po porodu dva dny dovolené, zatímco ženě stačí jen jeden. V následujících dnech jsem vše odložitelné odložil a jen spal, za což se mi hojně smála. Neumím si to přesně vysvětlit, ale pro mě to bylo opravdu psychicky náročné, protože jsem věděl, že nesmím selhat. Řadu dní před porodem jsem se nenapil alkoholu, neodešel za zábavou, protože jsem nikdy nevěděl, jestli nebudu muset nečekaně Markétu někam odvést nebo se postarat o děti. Věděl jsem, že nesmím omdlít, zkolabovat, a v případě, že to bude nutné, o všem rozhodnu, postarám se, zařídím. To se muži v porodnici nestane – když omdlí a pozvrací se strachy, personál se o něj postará.

Často se mě lidé také ptají, jestli přítomností u porodu Markéta v mých očích neztratila a stále ji beru jako ženu. Vůbec to nechápu. Když snad uvidí muž doma ženu, která je nemocná a nenalíčená, opustí ji, protože není dost hezká? Co to je za nesmysl? Nikdy mě nenapadlo tak uvažovat. Naopak nás to spojilo. Můj pohled na mou ženu se porodem nezměnil. Je stále stejně krásná. Nepouštět muže k porodu ve strachu z jejich ztráty je hloupost. Pokud si myslíte, že váš muž takový je, raději s ním ani nezakládejte rodinu, nestojí za to.“

 

… a mě nezbývá, než mému manželovi poděkovat za to, že za svou ženou stojí i tam, kde řada jiných by nestála.

 

Vladimír Pikora (a Markéta Šichtařová)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

SVĚT SE PODIVNĚ POMÁTL

Markéta Šichtařová (40) je česká ekonomka a autorka mnoha knih, které napsala sama nebo se svým manželem, ekonomem Vladimírem Pikorou. Kdo je dnes bohatý a zda je ekonomicky lepší přijít na svět jako kluk nebo holka? Rozhovor vznikal po emailu, jen pár dní po narození jejich pátého potomka.

 

– Co vás osobně v poslední době nejvíc zvedlo ze židle?

 

Ale víte, že si ani nějak nemohu vzpomenout? Je jsem vlastně veskrze celkem mírná a hned tak něco mě nevytočí. Nejčastěji mě asi vytáčí průpovídky mého manžela. Nebo naše všude čurající štěně. A před 5 minutami mě hodně vytočil náš bernardýn – připravila jsem synovi oběd, než se vrátil ze školy. A než jsem se stačila otočit, řízek byl pryč a pes se spokojeně olizoval. Moc nechybělo, abych o něj přerazila vařečku.

 

  • Mířila jsem spíš k něčemu vážnějšímu, o čem se posledních několik týdnů hodně mluví: O progresivním zdanění, které navrhla ČSSD. Jako nejbohatší skupinu, kterou by čekalo nejvyšší zdanění, určili lidé s příjmy padesát tisíc a víc, což je například oproti Německu plat nejobyčejnějšího dělníka. Když je u nás ta zdánlivě bohatá skupina vlastně chudá oproti Západu, jak jsme tedy podle vás vlastně na tom?

 

Jako země jsme skutečně všichni relativně „chudí“ prostě proto, že u nás máme velmi nízké průměrné příjmy na hlavu. Může za to mnoho důvodů – já bych ale vypíchla zejména dva. V devadesátých letech jsme byli celkem dobře nastartovaní. Pak se ale mnohé zlomilo, a do značné míry za to mohla psychologie. Respektive psychologie, kterou mohutně podporovala zaprvé vláda, zadruhé Česká národní banka (ČNB).

Vláda totiž přijala postoj, že musíme například investičními pobídkami bojovat doslova o každou zahraniční investici. Vůbec neřešila, že jsou investice dobré a horší. A tak jsme bojovali třeba o sklad Amazonu. A já se ptám proč?! Vždyť to je ta nejhorší možná investice, která naši ekonomiku zakonzervovává na úrovni levné čínské montovny. Skald sice vytvoří nějaká pracovní místa, ale jen dočasně, protože brzy bude plně robotizovaný. Zadruhé nepřinese vůbec žádné nové technologie. Jediné, co dokáže, je to, že lidem ze tří čtyř vesnic dá práci za velmi nízkou mzdu – tím nastaví úroveň mezd velmi nízko, takže každý, kdo v daném regionu bude podnikat, bude své zaměstnance logicky taky platit málo, jelikož nebude mít žádnou mzdovou konkurenci. A tak se do celé ekonomiky propisují nízké mzdy kvůli nevhodně zvoleným investicím.

Druhým velkým viníkem je podle mého soudu ČNB. Ta totiž přijala model, že česká ekonomika umí konkurovat jen a pouze cenou. Začala intervencemi tlačit na co nejslabší kurz koruny. Ve výsledku tak podniky přesvědčila, že cena je skutečně to jediné, čím umí konkurovat. Tak to ale být nemusí. Ne náhodou se používají spojení německá auta – švýcarské hodinky – švýcarské bankovnictví. Ani jedno není nikterak levné. Všechno to ale má jedno společné: Ať už právem či ne, má to pověst vysoké kvality. Paradoxně Mercedes se prodává lépe, je-li drahý, než kdyby zlevnil, protože tím by ztratil svou pověst luxusní značky. Z těchto příkladů je vidět, že existují dva protikladné modely: Konkurence nízkou kvalitou i cenou, a konkurence vysokou kvalitou i cenou. Ten první model nemá budoucnost. My ho ale zvolili.

Vede to pak k tomu, že jsou u nás nízké příjmy a všichni jsme tak trochu chudí příbuzní. A do toho že bychom měli zvedat daně? No pardon, to je hotový nesmysl. Jako společnost prostě bohatí nejsme. ČSSD se hodně utnula.

 

– jak „bohatý“ je podle Vás člověk s příjmem 50 tisíc? A dá se vůbec odpovědět na to, co je to dobrý plat?

Na to, co to je „dobrý plat“, se nekompromisně odpovědět nedá, protože to můžeme vnímat z různých úhlů pohledu. Jistě, 50 tisíc je nad českým průměrem, z tohoto pohledu je to dobrý plat. Jenomže na poměry Německa či Lucemburska je to zoufale málo. Z tohoto pohledu je to mizerný plat. Takže znovu se vracíme k tomu, že daňová progrese je u nás jen čistokrevný populismu, akorát by vedla k tomu, že by ještě víc odborníků vyhnala za hranice a ještě víc bychom se všichni vespolek stali levnou montovnou.

 

 

– Máte čtyři syny a dceru… co je dnes ekonomicky výhodnější: narodit se jako muž nebo jako žena?

 

Myslím, že je to šumafuk. Jsem přesvědčená, že na pohlaví nezáleží, záleží na to, jak si to sami uděláme.

 

– Jakou budoucnost byste přála svým dětem?

 

Svobodnou. Svět se nějak divně v posledních letech pomátl. O těhotných ženách se začalo mluvit jako o „těhotných lidech“, básničky ze slabikáře o maminkách jsou propírány jako genderově nekorektní, pro podnikatele už neplatí presumpce neviny, ale naopak je na ně nazíráno jako na potenciální zločince, kteří musí u každé platby prostřednictvím EET dokazovat, že zločinci vlastně nejsou, kamery budeme mít brzy snad i v ložnicích… Nějak se mi nechce líbit, jaký obrat společnost vzala. Přála bych si, aby děti poznaly svět svobodnější.

 

– A jakou budoucnost pro nás reálně vidíte… prý se máme nejlíp, co jsme se kdy měli – a lepší už to nebude (Sedláček v lednovém rozhovoru na Radiožurnálu). Souhlasíte?

 

Technicky vzato to je pravda po stránce HDP na hlavu, neboli po stránce životní úrovně. Finančně chápáno jsme se tedy opravdu nikdy líp neměli. Jelikož ale já si myslím, že peníze nejsou všechno, dovolím si nesouhlasit. Už jsme byli i svobodnější společností. A méně rozpolcenou. Cítím, že ve společnosti vře jakési napětí.

 

– Kdybyste si teď vybírala povolání, co byste šla studovat?

 

To samé. Moje práce mě baví. Jenom bych asi byla menší šprtka a se studiem bych to tolik nepřeháněla. Takže bych měla čas i na jiné věci, třeba bych se naučila zamlada hrát na kytaru, abych to nemusela začít dohánět přesně ve čtyřiceti letech. A taky bych aspoň o dva nebo o tři roky dřív měla první dítě.

 

– Když jsme si poprvé psaly, byla jste 3. den po porodu, máte můj velký obdiv, že jste se mi vůbec ozvala… Nedá mi to se nezeptat: Rodila jste opět doma? V čem je pro vás porod doma lepší? Je těžké si podobné rozhodnutí před okolím obhájit?

 

Vezmu to od konce: Ano, moje páté děťátko se opět narodilo doma. Ale že bych se snažila si své rozhodnutí obhajovat – na to jsem se už dávno vybodla. Vlastně hned po narození toho prvního. Nejprve jsem to zkoušela racionálně vysvětlovat, ale racionalita narážela na emotivní blok. Přestalo mě postupně zajímat, co si o mně okolí myslí. Podstatné je, co si o tom myslím já a můj partner.

Časem jsem se ale k vysvětlování zase vrátila, ale z úplně jiného důvodu. Ne proto, abych někomu vysvětlovala své důvody. Ale proto, že mě ten problém vtáhl, nasál mě. Čím víc jsem se tím problémem zaobírala, tím víc se mi otevíraly nové obzory. Dnes jsou mé důvody ještě asi stokrát silnější, než byly při prvním porodu. Přesto není lehké je na tomto místě vysvětlit.

Vaši otázku „proč“ samozřejmě chápu, je logická. Ale nezlobte se, že zde na tomto místě neodpovím – ne proto že bych nechtěla, ale protože jsem už při mnoha jiných příležitostech a jiných otázkách „proč“ zjistila, že to prakticky není na malém prostoru možné. Ta odpověď je totiž příliš komplexní. A já zjistila, že jakýkoliv pokus o stěsnání odpovědi do několika vět vede k tak zásadnímu zjednodušení, že přestává být pravdivé a začíná být nesrozumitelné. Když k A není řečeno B a C, sotva někdo může mou odpověď pochopit, naopak se takové zjednodušené vysvětlení stává nesrozumitelné a snadno napadnutelné každým, kdo se dosud problémem do hloubky nezaobíral… Proto vás odkážu na dva články, které jsem na toto téma již napsala: jeden vyšel pod (ironickým) názvem „Zakažme domácí porody!“ dne 22. 8. 2014. A druhý vyšel 3. 3. 2017 pod názvem Když násilí vůči ženám je státní filozofií.

Některá témata jsou prostě až moc seriózní na to, abych si mohla dovolit je shazovat tím, že se zjednodušením smrsknou na karikaturu… A otázka přivádění dětí na svět mezi ně patří.

 

– Neštvou Vás otázky na téma: jak to zvládáte? Rodinu, práci… Vašeho muže by se asi nikdo neptal:)

 

Ani ne J . Už jsem si na ně zvykla.

 

– A když už se na to ptám… jak vypadá běžný den pracující mámy pěti dětí? Kdo a co vám pomáhá, co se vám doma osvědčilo, aby vše klapalo…

 

Pomoc mám trojího typu: Dvakrát týdně k nám dochází paní na úklid domácnosti. Dvakrát týdně je ovšem u tak velké rodiny zoufale málo, takže stačí udělat jen to nejnutnější typu vytření podlahy. Většina činností stejně zůstává na nás – toto je ale jakýsi kompromis mezi pomocí a mezi zachováním jakési rodinné atmosféry. Kdyby tu byl někdo každý den a staral se o každou banalitu typu vyprání prádla, asi by mi to do týdne začalo hodně lézt na nervy.

 

Druhou pomocí je manžel, který na sebe vzal všechny logistické činnosti typu odvoz dětí do školy či přivezení nákupu.

 

A třetí pomocí je paní, která některé děti rozváží na některé kroužky. I tak ale zaopatření mnoho jiných kroužků zůstává na nás.

 

– Co je nejkrásnější na tom mít takhle velkou rodinu?

 

Když se všichni máte rádi. A těšíte se na sebe, až se odpoledne sejdete.

 

– Učíte děti finanční gramotnost? Máte například nějaké tipy, nápady, jak potomkům vštípit zdravý vztah k penězům?

 

Jistě! Zaprvé všechny naše děti, které již na to mají rozum, znají div ne nazpaměť naši knihu Zlatý poklad, aneb pohádky o penězích, které vaši rodiče nesměli znát. Napsali jsme ji s manželem právě za účelem výuky finanční gramotnosti pro děti základních škol. Naše děti si tyhle pohádky třeba s oblibou pouštějí před spaním z CD. A zadruhé u nás je to dosti jednoduché v tom, že coby dva ekonomové se o penězích bavíme vlastně pořád: Pořád komentuje tu něco o inflaci, tu zas něco o akciích… A tak děti zcela přirozeně nasávají, o čem se bavíme, aniž bychom jim museli něco nějak zvlášť vysvětlovat.

 

– Četla jsem Vás komentář na téma feminismus/antifeminismus. Je z něj patrné, jak se díváte na kvóty apod., ale přesto, myslíte si, že ženy mají dnes v něčem těžší se prosadit? A setkala jste se vy sama někdy s nějakými předsudky?

 

Jak už jsem mezi řádky naznačila, já se nikdy v životě necítila diskriminovaná tím, že jsem žena, ani příjmově, ani rozložením příležitostí. A pochybuji, že bych ještě někdy tento typ diskriminace v budoucnu zažila. A to jsem si na feministku opravdu nikdy nehrála. Není to podle mne v nastavení společnosti, byť je mi jasné, že mnoho žen se mnou nebude souhlasit. Já jsem přesvědčená, že je to pouze a jen v asertivitě, a ta je zase dána výchovou a sebevědomím.

 

– Jsou nějaké zásadní knihy, které byste doporučovala si přečíst?

 

Haha, snad nečekáte, že bych vám řekla nějaké jiné, než ty, co jsme napsali s manželem 😀 😀

 

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Jak vyrobit rasisty snadno a rychle

Má to svůj název. Říká se tomu „vyhodíte někoho dveřmi, a on za vámi vleze oknem“. Alternativně se mluví o „stokrát nic, které i vola umoří“. Je to takový psychologický zákon akce a reakce. Tlačte na pilu příliš, a kousne se.

Taky jste si v minulosti dělali legraci z kampaně HateFree Culture zaměřené často nadmíru infantilním způsobem proti rasismu? Sotva hledat lepší příklad, kde se na pilu tlačilo tak moc, až se zakousla. Kampaň si vysloužila kreativní přezdívky typu „nenávist zdarma“ a další. Ne nadarmo se český človíček začal posmívat, že největší nenávist budí HateFree sama o sobě. Časem se totiž přihodilo to, co bylo nevyhnutelné, a co kdekdo dlouho dopředu čekal:

Češi jsou podle mého soudu národem celkem tolerantním. A to nejen navenek povinnou fasádou, ale skutečně i povahově. Nikdy jsem se nesetkala s rasistickým nepřijetím například černochů, kteří k nám odešli studovat ještě před rokem 1989 a již zůstali (byť neopírám, že jistě nějaké jednotlivé případy existovaly). Přesto se nedávno medializovala celkem hloupá kauza, kdy na letáku obchodního řetězce jako model figuroval černoch. Před pár lety by si ho nikdo nevšiml. Jenomže pak přišel tlak shora, tlak na povinnou politickou korektnost, a lidé se stali přehnaně přecitlivělí. Pár možná mentálně ne zcela vyspělých jedinců se začalo na reklamě vozit, média se toho chytila, nedůležitou kauzu rozmázla tak, až se stala nepřehlédnutelnou, a ve společnosti vyvolala pocit, že je pod tlakem antirasistické kampaně (a to v zemi, kde pravý rasismus dosud v podstatě neexistoval). A zákon akce a reakce se okamžitě ozval: I ti, kteří by si jinak letáku vůbec nevšimli, se pod dojmem tohoto tlaku začali bouřit. Nejlepší návod, jak v praxi rasismus opravdu vyvolat.

A přesně na takovém principu (udělejme z komára velblouda a nenávist probuďme) funguje i kampaň HateFree. Zajímavé ale je, že kdekdo se strefuje do HateFree, málokdo ale řeší, že kdyby nás samotných bylo, žádná taková kampaň by neexistovala. Kampaň za 40 milionů totiž byla z osmdesáti procent financována z takzvaných norských fondů, tedy peněz od Islandu, Lichtenštejnska a hlavně Norska, podle kterého se fondy označují. Zbytek (tedy osm milionů) doplácel český státní rozpočet. Vzhledem k tomu, že ČR je jednou z evropských zemí nejméně ovlivněných imigrací, sotva si umím představit, že by si česká vláda sama od sebe nějaký podobný projekt vymyslela, kdyby k tomu nebyla poňoukána právě penězi ze zahraničí.

Užuž to vypadalo, že letos na jaře většinou lidí vysmívaná kampaň skončí. Ale ne… Jako s velkou novinkou najednou projekt HateFree přišel s tvrzením, že imigranti vlastně v ČR vůbec nejsou „nejsilnějším terčem nenávisti“, nýbrž že to jsou Romové. Holt před koncem čerpání peněz bylo patrně nutno rychle vyrukovat s novým tématem, na které se budou dál čerpat peníze. A tak by už příští rok měla opět začít kampaň nová. A pochopitelně opět financovaná převážně norskými fondy. Jakže?! Už zase, jen co skončil jeden propadák, budou norské fondy vysvětlovat občanům České republiky, jaká ideologie je správná?

Tady snad nejde ani tak o to, co konkrétně fondy propagují, ale o to, že cizí stát si platí prosazování své ideologie na území jiného státu. Některé projekty financované z těchto peněz klidně i mohou být užitečné a v souladu s tím, co by si většina českých voličů přála, nicméně principiálně pořád chápu tento druh financování jako prachobyčejnou mezinárodní korupci: Cizí stát si zaplatí na našem území prosazování svých ideologií.

Navíc kvůli penězům z norských fondů má pak česká vláda (tedy, ehm, hlavně Ministerstvo práce a sociálních věcí), zábrany angažovat se v prosazování skutečných českých zájmů, tedy například v ochraně Norskem zadržovaných českých dětí. To raději vláda dělá první poslední, aby k nám diplomatickými cestami dostala dospělé, kteří vědomě riskovali v rizikových afrických či blízkovýchodních zemích. Ne že by to neměla dělat, naopak; je fajn, když se stát o své občany postará. Ale když už se stát dokáže postarat o ty, kdo vědomě riskovali, jak je možné, že nehne prstem pro nevinné děti? Až tak dlouhé prsty že by norské fondy měly?

Za zdůraznění stojí i to, že norské fondy nejsou jen peníze spadlé z nebes. Kvůli nutnosti kofinancování stojí peníze i český rozpočet (jakkoliv jsou to na poměry celého státního rozpočtu drobné).

Ale především všechny podobné kampaně jsou totálně kontraproduktivní. Přímo vyvolávají to, proti čemu navenek brojí. Romům ani jakýmkoliv jiným skupinám nejen že nepomohou, ale přímo vyvolají ještě větší pnutí většinové společnosti. Ta se bude čím dál víc cítit pod tlakem a začne rebelovat. Případná nesnášenlivost, která tu dosud byla, se ještě násobně zvětší. A jediný, kdo se tomu bude podivovat, budou sociální inženýři organizující kampaň a samotné norské fondy. Konečně tak budou mít „skutečný důvod“, proč se angažovat ještě víc…Romům ani jakékoliv jiné menšině nejen že nepomohou, ale ještě víc se obrátí proti nim, protože většinová společnost se bude ještě víc cítit pod nátlakem, což povede ke vzdoru. To jen a pouze organizátorům nezapálila kontraproduktivita jejich sociálního inženýringu. Romům ani jakékoliv jiné menšině nejen že nepomohou, ale ještě víc se obrátí proti nim, protože většinová společnost se bude ještě víc cítit pod nátlakem, což povede ke vzdoru. To jen a pouze organizátorům nezapálila kontraproduktivita jejich sociálního inženýringu.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Stát násilí vůči ženám podporuje

Tohle není reklama na domácí porody. Tohle není ani obžaloba porodnic. Hrocení a kopání příkopů už bylo dost. Tohle je prosté vysvětlení. Vysvětlení, proč se některé ženy cítí přimáčknuté ke zdi.

Dokud ženy své pocity nevysvětlí, a dokud jim nebude bez planého moralizování důsledně nasloucháno, bude nadále až příliš mnoho duší i těl zraňováno.

Zhruba před týdnem jsem se stala matkou pátého dítěte. Plánovaně a za přítomnosti porodní asistentky se narodilo doma, stejně jako všechny předešlé. Popravdě: Nebaví mě o tom mluvit, protože mě obtěžuje zveřejňovat tak velmi osobní věci. Jenomže prapodivným řízením osudu jsem v minulosti byla až příliš vtažena do víru dění na to, abych dnes mlčela. A za chvíli vám povím, jak a proč se to stalo.

 

Naše rozvinuté porodnictví

„Dítě po porodu v žádném případě nesmíme zvedat nad úroveň placenty, protože by působením gravitace krev proudila zpět do placenty a mohlo by vykrvácet!“ Že už jste to někde slyšeli, případně že to zní logicky? Nedivím se. Stačí kratince zapátrat na internetu a valí se na vás dokumenty určené záchranářům, sestrám, ba i řada seminárních prací studentů, kde se tahle věta vyskytuje. Stalo se z ní zlaté pravidlo českého porodnictví.

A tak se jednoho dne přihodilo, že po bezproblémovém překotném porodu doputovalo se záchrankou do nejmenované pražské porodnice promodralé a prochladlé dítě poté, co se dlouhé minuty povalovalo u nohou matky namočené v již chladné plodové vodě, aby náhodou nevykrvácelo. Pořád žádné varovné světlo nebliká, že? Jistě. Tisíckrát opakovaná lež se totiž stává „pravdou“.

Když jsem se užasle ptala zahraničních porodních asistentek, zda se u nich traduje tentýž blud – protože nic než předpotopní blud to není, placenta a dítě nefungují na principu spojených nádob, dítě nemůže vykrvácet, ocitne-li se nad úrovní placenty – civěly na mě, jak kdybych spadla z višně. I zeptala jsem se českých porodních asistentek, co ony na to. Trpělivě a s výmluvným výrazem obracely oči v sloup. Brzy vyšlo najevo, že tahle pověra se traduje coby „fakt“ pouze v ČR. Zdá se pravděpodobné, že nejspíš kdysi kdesi jakýsi již senilní pan profesor perlil na nějaké konferenci, a od té doby jeden zdroj neustále opisuje od druhého.

Možná to vypadá jako úsměvná banalita. Ale není. Je to zářný příklad toho, jak se u nás ve jménu údajných „posledních vědeckých poznatků“ v porodnictví neustále praktikují již zoufale překonané postupy. Není to totiž ani zdaleka příklad jediný. Krátce před nerozením svého děťátka jsem si – čistě z dlouhodobého zájmu o tohle téma – chtěla ověřit nějaké technikálie z aktuální české porodnické praxe. I ponořila jsem se do studia dokumentu sloužícího ke vzdělávání praktických lékařů, a zděšeně konstatovala, že opět co stránka, to perla. Od tvrzení, že kojit je nutno jen krátce, aby se předešlo poranění prsů (byť každá laktační poradkyně ví, že je to – s prominutím – neskutečná pitomost), až po „syrovější“ praktiky, které s ohledem na jemnější povahy nebudu rozebírat detailně.

Zkrátka běžná praxe v porodnictví je v naší zemi na hony vzdálená oněm neustále zdůrazňovaným „posledním poznatkům vědy“. Na vlastní oči to mohl kdokoliv vidět v dokumentu ČTV nazvaném Pět zrození, v němž v jeden okamžik porodník přistoupí k úkonu zvanému Kristellerova exprese – jedná se o zakázanou a potenciálně pro ženu i dítě velmi rizikovou praxi, jednoznačně takzvaně non lege artis. Lékař se ji však nerozpakuje dokumentaristům předvést snad v domnění, že hloupá veřejnost přeci nepozná, co právě provádí… Arogance moci? Naivita?! Čert ví.

Říkáte si, proč o tom všem teď mluvím? Ve středověku bylo bráno za fakt, že Slunce se otáčí kolem Země. Za jiný názor se upalovalo. Byl to sice názor hloupý, ale byl všeobecně tehdejší úrovní evropské vědy uznávaný, tudíž se nepřipouštěla diskuse („protože my astronomové a my církev PŘECI víme své“). No a dnes jsme v českém porodnictví opět ve stejném stavu: Výsledky zahraničního porodnictví sice už dávno ukázaly, že české „poslední poznatky vědy“ jsou bludy, ale u nás se stále nesmí zpochybňovat. A výsledek je zřejmý:

Máme u nás obrovské nadužívání zbytečných zásahů do porodu, jako jsou epiziotomie, rutinní podávání syntetického oxytocinu, poloha na zádech, epidural, vysoký počet císařských řezů značně se lišící podle jednotlivých porodnic, vyrušování rodičky v první době porodní, nepodávání jídla a pití při porodu, kontraproduktivně dlouhé znehybnění rodící ženy na tzv. „monitoru“ a tak dál a dál. Nutným důsledkem všech těchto (mnohdy na první pohled neškodných) zásahů je však větší počet poporodních poranění, než je nutné. Toto nerespektování chemické, hormonální podstaty porodu totiž nutně musí vést k umělému „vyrábění“ komplikací při porodu. Typicky automatické podávání syntetických hormonů totiž dokonale blokuje tvorbu těchto hormonů přímo v mozku – takže působení na organismus ženy je pak zcela odlišné. Koneckonců, i sám Štrasburský soud pro lidská práva konstatoval v českém systému problémy.

 

Utajená Traumata

Jestliže se ovšem české porodnictví chová jinak než v souladu se skutečnými posledními poznatky vědy, pak můžeme jen konstatovat, že nutně u nás musíme mít ve srovnání s místy, kde se chovají „osvíceněji“, větší počet ženských zraněných těl i duší.

Nikdy jsem netoužila své zkušenosti s porodem jakkoliv zveřejňovat. Pak jsem se ale při jedné soukromé konverzaci jedné paní novinářce asi před deseti lety o své zkušenosti s přirozeným porodem zmínila. A ona se zmínila zase dál – a moje zkušenost byla rázem medializovaná. Předpokládala jsem, že tím to skončí. Jenomže namísto toho se začaly  dít podivuhodné věci. A najednou nebylo cesty zpět.

Začaly mě oslovovat ženy doslova z ulice, které cítily potřebu si o svých zkušenostech povídat. A těch žen neustále přibývalo. Dnes mě velké množství žen (a o něco méně mužů) pro mé názory na porody bez nadbytečných zásahů nesnese (k tomu se ještě vrátím), a zrovna tak překvapivě velké množství žen mě kontaktuje. Co chtějí? Vypovídat se.

A tak se přede mnou otevřel dosud dokonale utajený svět zraněných ženských duší. Dnes si troufnu konstatovat, že (v průměru vzato) zcela jistě každý z nás má ve svém okolí aspoň jednu ženu, která má za sebou tzv. porodní trauma. Ale současně jen málokdo ví, že ji ve svém okolí má. A vlastně ani velká část takto zraněných žen neví, že si toto trauma v sobě nesou, protože se před ním podvědomě obrnily vsugerováním si, že všechno je to úplně jinak. Řečeno ještě jinými slovy: Mezi námi se pohybuje příliš mnoho žen, které prošly zbytečným porodním násilím, které nechalo vědomé či podvědomé šrámy na jejich psychice.

Jak se to projevuje? Připustit si, že tyto ženy byly fyzicky poraněny, odděleny od svého dítěte, nemohly kojit a podobně, a to vše zbytečně, protože se staly obětí porodnického násilí a překonaných pověr, je mnohem hůř snesitelné, než žít s myšlenkou, že jim byl zachráněn za dramatických okolností život. A proto si prakticky ihned, většinou ještě v porodnici, vsugerovaly, že „bez toho a onoho by zemřely ony i jejich děti“. A pochopitelně nastavení českého systému, kdy větší část zejména mužských lékařů jede dle chybných postupů, jim v této sugesci pomáhá.

Řada z těchto na duši i těle zraněných žen dokonce trpí poruchou své sexuality, což je logické, jelikož porod je ovládán stejným hormonálním koktejlem jako sex (oxytocin, velké množství endorfinů, adrenalin, noradrenalin…) Jestliže tedy byly během svého porodu konfrontovány s jednáním, které mohly vnímat jako necitlivé, pak to jejich mozek automaticky podvědomě zpracoval jako sexuální agresi. Mnoho z těchto žen trpí podvědomým pocitem viny, že si to nechaly líbit – a aby se tohoto pocitu viny zbavily, projevuje se u nich to, co psychologové nazývají princip popírání: Opět si vsugerovávají, že jim byl zachraňován život.

Žen, které prošly porodní traumatem, mě kontaktovalo více. A všechny měly jednu věc společnou. Nejprve po nějakou dobu procházely tímto principem popírání. V rámci této fáze se u nich objevila jako obranná reakce jistá agresivita a netolerance vůči přirozeným porodům („Šichtařovou by měli za její nezodpovědnost zavřít“). To vše ve jménu údajného rizika pro ženu i dítě (k vyčíslení těchto rizik se ještě dostaneme). Velká a, troufám si říct, větší část těchto žen ustrne v této fázi a už nikdy se z ní nevymaní. Své trauma zasune do pevně uzamčené škatulky a nekompromisním postojem vůči přirozeným porodům se s ním vypořádá.

Pak jsou tu ovšem ženy, u kterých – mnohdy i za pomoci plynoucího času či dokonce psychoterapeuta – odeznělo po pár letech to nejhorší. Přesto se stále nemohly se vzpomínkou na svůj porod vyrovnat. A pak mi zavolaly a chtěly se… vypovídat! Proč zrovna mně? Netuším. Snad měly dojem, že chtějí mluvit s někým, kdo zažil porod zcela jinak než ony. Nejprve jsem z toho byla velmi zmatená. Cožpak jsem nějaký psycholog? Cožpak jim zrovna já umím pomoct? Jenomže brzy vyšlo najevo, že ode mne vlastně nic zvláštního nečekají – pouze potřebovaly mluvit. Potřebovaly, abych je ujistila, že to, že své dítě po porodu nedokázaly kojit, že měly obrovská poranění hráze, že nemohly chodit, že měly poporodní deprese způsobené rozkolísáním hladiny serotoninu po oddělení od dítěte, že mají dosud migrény po epiduralu, že jejich dítě mělo těžkou hypoxii po infuzi oxytocinu, že mají strach počít dítě další… a tak dál a dál, že to nebyla jejich vina. Že v okamžiku bezbrannosti při porodu by na nátlak takto nastaveného zdravotnictví reagoval každý stejně.

A v ten okamžik přišla úleva, pláč, prasknutí skořápky, a z agresívních odpůrkyň přirozených porodů se mnohdy staly ženy, které prohlásily, že pokud by se ještě někdy hypoteticky odvážily mít dítě, pak jedině v zahraniční, v porodním domě, nebo (dokonce!) doma. Bylo to vždy stejné jako stokrát překopírovaný soubor.

Těch žen je víc, než se zdá, protože ohromné množství z nich zůstalo a už navždy zůstane ve stádiu popírání toho, že by prožité násilí mohlo být zbytečné. K nim přidejme i skutečné komplikované případy: ženy, jejichž těhotenství skutečně bylo od samého počátku komplikované, pro které byl císařský řez jedinou možností, jak přivést dítě na svět, a které mnohdy právem podléhají dojmu, že ženy rodící bezproblémově zevšeobecňují a akt porod zlehčují. A máme tu vysvětlení frontálního tažení veřejnosti proti nemedicínským porodům.

Bohužel muži tenhle problém nikdy nemohou na 100 % obsáhnout, protože jejich myšlení funguje na principu racionality. Zato ženy jsou v okamžiku porodu řízené pouze a jen hormonálně. Jakýkoliv fyzický dotek je pro ně v okamžiku porodu sexuálně extrémně citlivým prožitkem. A tedy jakýkoliv neempatický dotyk je vnímán v podvědomé rovině na úrovni znásilnění (což si muži neuvědomují). Pokud by si tedy muž chtěl zhruba představit, co znamená pro ženu projít porodním traumatem, měl by přestat operovat s výroky typu „ony ty hysterky dneska nic nevydrží“. Namísto toho  si představit, že sám byl veřejně znásilněn a ještě fyzicky zraněn třeba na vojně ve sprše. Najednou si uvědomí, že to není jen o zdravotnických technikáliích, a jak těžko se o tom mluví. Mnohý takový muž si svůj zážitek raději nechal navždy pro sebe.

 

Bezpečí především

Došli jsme tedy k tomu, že české zdravotnictví nejedná dle posledních poznatků vědy. Že si to vybírá skrytou daň na tělech i duších mnoha žen. Že tyto poškozené ženy se buď uzavřou do sebe, nechají se semlít, vsugerují si, že máme skoro nejpokrokovější porodnictví světa, a že jim byl zachráněn život u velmi těžkého porodu – a pak tento mýtus předávají svým dcerám, čímž se porodní trauma předává doslova z generace na generaci. Anebo naopak se vzbouří systému, překlopí se do druhého extrému a rozhodnou se porodit zcela přirozeně.

Jenomže v tu chvíli nastává problém. V ČR totiž neexistuje porodnice, která by jim takovou možnost garantovala. (Přinejlepším existují méně a více osvícené směny personálu v některých porodnicích.) A protože tedy taková možnost u nás není, obracejí se k porodům doma.

A tím se dostáváme k těm nešťastným domácím porodům. Proti nim jde argument dnes stále ještě většiny společnosti, proti němuž se těžko protestuje: „I kdyby porodnictví v ČR bylo sebehorší a žena měla prožít sebevětší zbytečné násilí, musí to vydržet, protože je to pořád lepší, než nezodpovědně ohrozit své dítě“. Neboli alfou a omegou veškeré diskuse se v tento okamžik i pro toho, kdo by hypoteticky připustil existenci mnoha traumatizovaných žen, stává neprůstřelný argument bezpečí.

Je ale vážně tak neprůstřelný? Co když je to jinak, co když je to s tímto argumentem stejné, jako ve středověku s oběhem Slunce kolem Země? Na první pohled tento argument vypadá racionálně: V porodnici jsou přístroje, doma ne. Není třeba porodnického vzdělání, aby z toho každý rozumný člověk viděl, že jedno je bezpečné, druhé ne. Jenže právě zde vzniká gigantický omyl, který vychází z naprostého nepochopení fyziologie porodu.

Už jsme říkali, že porod je řízen hormonálně; není otázkou těla, ale hlavy. Kde jsou přirozené hormony způsobující tzv. stav změněného vědomí, tam je porod obyčejně fyziologický, bezproblémový. Kde nejsou, neboli jsou vytěsněny syntetickými hormony, kde není přítmí, kde je stimulován neokortex, kde má žena žízeň, kde je znehybněna a tak dál, tam se porod automaticky začíná komplikovat. Lze to celkem dobře doložit. Jenomže bohužel obě strany v tuto chvíli s oblibou začínají používat podpásovou argumentaci hrající na emoce, nikoliv na racionalitu.

Nechci se opakovat, protože o rizikovosti jsem již v minulosti napsala dost (viz např. http://sichtarova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=423083 ). A tak zmíním jen dva naprosto zásadní mýty, které v této otázce panují 1):

Jedním z nejčastějších mýtů je tvrzení, že v ČR máme jednu z nejnižších novorozeneckých úmrtností na světě, což je dáno právě tím, že u nás porody doma prakticky neexistují. Je to však opět jen mýtus. Novorozeneckou úmrtnost do 1 měsíce života máme srovnatelnou se skandinávskými zeměmi, v nichž však (dle země) 1-2 % porodů proběhne doma za přítomnosti porodní asistentky 2). Současně s tím však česká žena má 5x – 10x vyšší pravděpodobnost úmyslného poranění (epiziotomie) a 2x vyšší pravděpodobnost císařského řezu než skandinávská žena 3).

Druhým častým argumentem bývá, že pokud by byly častější mimoklinické porody, zvýšila by se úmrtnost jak na straně dětí, tak na straně žen. Statistika je opět nesmlouvavá a opět dokazuje, že je to dezinformace: Zaprvé počet žen, které v ČR rodí mimo nemocnici, se v uplynulých 10 letech zdesetinásobil, všechny parametry novorozenecké úmrtnosti za stejné období však poklesly 4). Podobně data od německé profesní organizace QUAG sbíraná od roku 2001 ukázala, že žádná z žen, které porodily mimo nemocnici, nezemřela 4). A dokonce existuje i řada studií, které prokazují, že novorozenecká úmrtnost či úmrtnost žen se u medicínsky vedených a mimoklinických porodů sice statisticky významně neliší, zato se liší počet poporodních poranění žen: u mimoklinických porodů je nižší 5).

Je zcela zřejmé, že odpovědí na tento text bude tak jako vždy množství komentářů, mezi nimiž bude dominovat zejména jeden znějící – zhruba řečeno – asi takto: „Ať si ty bláznivé ženské tedy rodí, jak chtějí, ale když se něco stane, ať nezatěžují sanitky a ať si to zaplatí!“ Ano, známe ty argumenty. Bohužel vůči nim neexistuje účinná odpověď. Ve světle toho, co bylo řečeno výše – totiž že neexistuje důkaz, že by mimoklinické porody zvyšovaly u zdravých žen riziko, naopak riziko poranění snižují – totiž postrádají výrokovou logiku. A pokud je nějaký výrok nelogický, nelze proti němu z definice logicky argumentovat. Není to zkrátka otázka racionality: Je to pouze a jen otázka dogmatické víry, že Slunce se přeci musí točit kolem Země, protože je to přeci jasné a každý soudný člověk to přeci musí vidět…

 

 

 

1) V následující pasáži uvádím odkazy na práci české biostatističky Mgr. Markéty Pavlíkové (web: www.biostatisticka.cz) která se problematikou vyhodnocování biostatistik zabývá dlouhodobě. Mohli bychom sice uvést odkazy přímo na zdrojové studie, nicméně to se v minulosti příliš neosvědčilo, jelikož je smutným faktem, že pravidelně se u tohoto tématu „v překladu“ zcela ztrácí pointa. Uvádím proto raději odkazy na české shrnutí jejich výsledků. Odkazy přímo na zdrojové studie jsou uvedeny uvnitř každého následujícího odkazu v práci M. Pavlíkové.

2) http://www.biostatisticka.cz/manipulace-novorozeneckou-umrtnosti-uz-zase/

3) http://www.biostatisticka.cz/problematicke-postupy-v-ceskem-porodnictvi/

4) http://www.biostatisticka.cz/straseni-umrtim-rodicky/

5) http://www.biostatisticka.cz/pece-vedena-porodnimi-asistentkami-versus-jine-modely-pece-o-tehotne-a-rodici-zeny/

 

Markéta Šichtařová

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Vaše dítě už není vaše

Dlouho to vypadalo, že základem společnosti je rodina (a leckdo se zastydlou pubertou by ještě dodal, že základem rodiny je zase velká pánev). Jenomže už to není pravda. Základem dnešní společnosti je totiž úředník.

Úředník všechno zná, všechno ví a o všem rozhoduje. A v budoucnu vás ještě bude vydírat a šikanovat.

Minulý týden vyšla zpráva, že na rodiče, kteří by snad nechtěli souhlasit s modelem inkluze handicapovaných dětí, si posvítí orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD). Konkrétně: Pokud vám školské poradenské zařízení doporučí inkluzi, ale vy jako rodič odmítnete začlenění dítěte do „běžné“ školy, bude na vás poslán OSPOD. Důvod: Nejednáte v nejlepším zájmu dítěte.

Asi ještě nikdy nebylo v ČR tak černě na bílém řečeno, že o tom, co je nejlepším zájmem dítěte, nerozhoduje rodič, ale stát. Připomíná vám to Norsko a jeho neblaze proslulý Barnevernet? Bingo.

Proces zadupání tradiční rodiny do země je tím zdárně dokončen. Rodina už není nic. Teď je tu skandinávský model, kde dítě patří státu a biologičtí rodiče mají roli jen jakýchsi pěstounů. Láska se vytratila, pěstounství je jen technický servis při výrobě daňového poplatníka. Pro mě krystalické zlo. Najednou si někteří lidé myslí, že nejzákladnější lidská práva a vztahy lze úředně řídit jako dopravu. Nedotknutelné soukromí jedince zmizelo.

Ovšem povšimněme si, že stát v poslední době strká nos do věcí, do kterých mu nic není, čím dál víc. Během několika málo měsíců až let se „najednou“ objevily instituce a mechanismy, které mají moc ovlivňovat to, co dříve bylo považováno za nedotknutelné. Tak například:

Vzniklo u nás jakési „Ministerstvo pravdy“, které si osobuje právo určit, co je a co není pravda. Máme tu tedy najednou nové poselství státu: O tom, co je pravda, už nerozhoduje úsudek jedince, ale stát.

OSPODu byl zase dán nástroj k tomu, aby pod záminkou nejlepšího zájmu dítěte kdykoliv dítě předal státu, pokud jeho rodiče nebudou dost stádní. Máme tu tedy opět nové skryté poselství: Dítě se vlastně nenápadně stalo vlastnictvím státu, nikoliv rodiny.

Bylo zavedeno EET či kontrolní hlášení. Obojí nutí podnikatele dokazovat, jak přesně funguje jejich podnikání. Máme tu tedy ještě další nebývalé poselství: Byla vlastně zrušena presumpce neviny, na podnikatele se nyní automaticky hledí jako na provinilce, kteří se musí neustále bránit dokazováním své čistoty.

A tak bychom mohli pokračovat. V posledních letech se zkrátka v celé Evropě objevila celá řada dříve nevídaných úřadů s dříve nevídanými pravomocemi. Musíme si uvědomit, že všechny tyto struktury a úřady ještě nejedou naplno, ještě pořád v nich často fungují „hodné tety“ z minulosti, které to myslí dobře. Nicméně tyto struktury už existují – a kdykoliv mohou začít fungovat na 100 %. Český OSPOD se zatím nechová jako Barnevernet, ale legislativní nástroje k tomu už v podstatě má, jak to ostatně dokazuje poslední výhrůžka ohledně inkluze a nejlepšího zájmu dítěte. Takže v český Barnevernet se může změnit ze dne na den jako mávnutím kouzelného proutku. Jako když dostanete do ruky nůž, jen ho ještě neumíte či nechcete používat.

Upřímně mě děsí fakt, který si ještě zdaleka ne každý uvědomuje: Už znovu jsme se dostali do situace, kdy se bojíme mluvit – jako kdysi za totality. Minulý týden mi kamarádka poslala fotku z rodinné dovolené z Tater. Chtěla na ní jen tak z legrace ukázat, jak je po ránu rozcuchaná, zkrátka neškodné ženské tlachání. Jenže vzápětí se lekla, co to vlastně vyvedla. Na fotce totiž bylo vidět, že celá rodina spí s dětmi v jedné posteli. Jakmile si to kamarádka uvědomila, hned mi začala psát: „Hlavně to nikomu neříkej, aby na mě neposlali sociálku!“ A ve mně zděšeně hrklo: Copak je něco špatného na tom, když dítě spí u rodičů v posteli? Copak je to něco, o čem by se člověk měl bát mluvit? Není to snad ta nejnormálnější, nejpřirozenější, nejintuitivnější věc, kterou lidé dělali po tisíce let? Není to snad něco, co ještě nezkažené a psychicky zdravé přírodní kultury dělají stále? Není to snad něco, o čem osvícení dětští psychologové píší jako o ideálu kontaktního mateřství? Není to snad něco, o čem byl napsán mezinárodně uznávaný bestseller Koncept kontinua, který u nás patří už roky mezi jednu z nejprodávanějších knih? Změní se nyní tato kniha v samizdat? Budeme teď o kontaktním mateřství šeptat jako o nechutnosti? Takhle se jako společnost necháme státem vydírat?

Protože ano, slovo vydírat je namístě. Stát už vydírá. Už říká, že pokud jeho občané nebudou dělat to a to, co MY jako stát chceme (třeba souhlasit s politikou inkluze), odebereme vám VAŠE dítě. To je prvoplánová výhrůžka a vydírání. Není tohle snad mnohem podstatnější než zakázat kouření? Tak proč se dosud skoro žádný politik ještě neozval?

Přitom pikantní je, že stát, který si tak agresívně osobuje právo zasahovat do rodin a životů dětí, má sám tučnou porci másla na hlavě a moc dobře to ví. Konkrétně například Štrasburský soud zcela jasně řekl, že česká porodní péče není dobrá a nerespektuje dostatečně práva matek – tedy všichni vědí či alespoň by měli vědět, že české porodnictví je dle verdiktu mezinárodního tribunálu nedobré. Přesto by se klidně mohlo stát, že se nějaká matka bude v porodnici dožadovat svých mezinárodně uznávaných práv tak, jak je dle posledních poznatků vědy definuje WHO – a za to na ni bude poslán OSPOD, protože tím údajně dle úsudku českého státu nerespektuje zájem dítěte. Fikce? Ale kdeže. Legislativní nástroje k tomu už byly vytvořeny.

A to je to u nás ještě zlaté. Za hranicemi jsou v transformaci společnosti už mnohem dál. Od ledna nový generální tajemník OSN, portugalský socialista Antónni Guterres (v letech 1999 až 2005 předseda socialistické internacionály) přímo prohlásil na summitu Vision Europe: „Imigrace není problém, ale řešení!… Evropské národy nemají právo kontrolovat svoje hranice. Místo toho musí vpustit do země houfy těch nejchudobnějších lidí na světě… Není třeba brát v úvahu odmítavé postoje obyvatel evropských zemí…“ Transformace společnosti tedy už pokročila do stavu, kdy jsou bourány hranice.

Tedy pardon, ale toto je transformace společnosti do stáda kastrovaných volů. Volů, protože tam, kde není rodina, není dětí. A tam, kde není dětí, budou dnes bohaté národy vymírat.

A tenhle trend se sám nezastaví. Teď už jen zbývá obnovit výslechovou místnost v Bartolomějské ulici, a iluze bude dokonána do dokonalosti. Probůh, lidé, volby jsou za dveřmi – kašleme na výhrůžky o propadnutí hlasu, které nám servírují agentury pro průzkum veřejného mínění, a volme úplně jinak než dosud. Kašleme na průzkumy, vzpomeňme na hlasování o BREXITu a Trumpovi! Volme prostě tak, jak cítíme…

 

Markéta Šichtařová a Vladimír Pikora

 

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Čím větší hlupák, tím větší funkce

V poslední době to čím dál víc vypadá, že vzdělání je jen na obtíž. Čím míň toho víte, tím míň o sobě pochybujete. Čím míň o sobě pochybujete, tím víc jste si jistí, že máte na všechno řešení.

Někdy ve druháku na vysoké škole jsme spolu – tedy Markéta a Vláďa – vedli dlouhé diskuse o hospodářské politice. Byli jsme pevně přesvědčeni, že víme, jak na to. Jakýsi základní náhled jsme už měli – z prvního ročníku jsme znali mnoho pojmů a chápali mnohé souvislosti. Jako bakaláři jsme si připadali div ne jako mistři světa v ekonomii.

Jenomže čím více jsme studovali, tím víc jsme chápali, že věci, které se zdají být na první pohled jasné a samozřejmé, jasné být vůbec nemusí. Ekonomie nefunguje jako matematika nebo fyzika; je v ní sice i nějaká matematika či statistika, ale k tomu i spousta psychologie, práva a dalších disciplín. A díky tomu se ukazuje, že mnoho „zákonitostí“ platí jen za určitých podmínek. Že zákonitosti a vztahy se v čase mohou měnit. Až se nakonec ukáže, že co mělo podle učebnice platit, v realitě neplatí, nebo platí jenom částečně a dočasně.

Když se potom Vláďa posunul až na doktorát, měl jeden předmět, který se na stejný problém díval optikou různých škol a přístupů. Naprosto ho fascinovalo zjištění, že ačkoli všechny přístupy byly vědecké a velmi propracované, nakonec vedly k naprosto odlišným závěrům. A nedalo se říci, že by některý z přístupů byl a priori chybný; prostě každý přístup mohl platit za jiných okolností, v jiné dějinné epoše či při jiném společenském klimatu. A tak se nakonec náš pohled na svět stával s rostoucím vzděláním stále komplexnější. A dříve jednoduché pravdy přestávaly být tak jednoduché. Snadná řešení se přestávala zdát použitelná.

Hodně lidí samozřejmě namítne, že počet absolvovaných škol nic neznamená. Že až příliš mnoho hlupáků má mnoho titulů, zrovna jako mnoho geniálních lidí žádný titul nemá. Že Bill Gates ani Steve Jobs nebyli schopni dokončit vysokou školu – a nejen, že to v jejich profesi nevadilo, ale dokonce to možná bylo i výhodou, protože tak byli schopni jít originální a neprobádanou cestou, kterou by vzdělaný člověk předem chybně zavrhl. A je to pravda. Na druhou stranu kdyby neměl vzdělání projektant mostů či do nás chtěl řezat chirurg bez školy, asi by se nám to moc nelíbilo.

A jednou z „profesí“ (či snad lépe poslání), kde se vzdělání ukazuje zásadní, je i vedení země. Pouhá životní zkušenost, zdá se, tak docela nestačí. Proč? Protože naše společnost stojí na určitých normách nebo zákonech, které musíme dodržovat. Zákony by proto měly být jasné, spíš jednoduché a logické. Kvalita zákonů přímo ovlivňuje i výkonost ekonomiky. Proto bohaté a úspěšné ekonomiky potřebují vzdělané politiky, kteří dokáží sestavit (a prosadit) kvalitní, logický, vzájemně konzistentní systém pokud možno snadno pochopitelných zákonů. Učinit jednouchou věc složitou zvládne každé čuně; učinit však složitou věc srozumitelnou zvládne jen vzdělaný člověk, který se v problému orientuje.

Pravděpodobně všichni evropští klíčoví politici 20. století měli na svou dobu víceméně kvalitní vzdělání (klíčoví nemusí nutně znamenat jen dobří – jde o to, jak jejich roli pro posílení významu země zpětně vnímá historie a paměť národa). Ať už to byl u nás prakticky nekriticky oblíbený Tomáš G. Masaryk, či Konrád Adenauer nebo Margaret Thatcherová. Naopak slabé ekonomiky či země v nejčernějších obdobích téměř vždy vedli nevzdělanci: Hitler, Stalin či Gottwald.

Kupodivu poslední doba táhne vpřed právě politiky, kteří mají vzdělání vpravdě mizerné. A snad díky tomu si opravdu naivně myslí, že dobře vědí, jak správně věci dělat. Vlastně nic nepředstírají – opravdu mnohdy vůbec netuší, že kupříkladu věda či historie už prokázala, jak jsou jejich jednoduché názory a prostá řešení naivní. Díky své nevědomosti jsou opravdoví a radikální. To se ovšem líbí voličům, protože už nechtějí poslouchat kličky od vychytralých právníků, kteří se dostali do politiky, aby předstírali krystalicky čistou pravdu.

Naprosto zářným příkladem je Německo. Kancléřka Angela Merkelová, která mimochodem dosáhla velmi vysokého vzdělání, má najednou nového vyzyvatele. Je jím socialista Martin Schulz. Tedy člověk, který nemá ani maturitu a je pouze vyučen knihkupcem. A teď chce vést německou vládu. Na současnou kancléřku si můžeme tisíckrát stěžovat. Její imigrační politika se opravdu ani trochu nepovedla. Její nekritický proevropský postoj také nadělal mnoho škody. Jenomže nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Schulz za Merkelovou – to je z louže pod okap.

Jak asi tento pán rozumí hospodářské politice? Jak asi umí číst v zákonech? I Miloš Jakeš má maturitu, a to do našich dějin jako státník světového formátu zrovna nevstoupil. Přeci jen získat maturitu není až tak složité. Schulz ji ale v životě nepotřeboval. Desítky let se živí politikou, umí plácat a umí navrhovat jednoduchá řešení.

Ve volbách nevyhrávají chytrá, ale líbivá a jednoduchá řešení. Jestli jsou chytrá a reálná, zajímá jen menšinu lidí, proto to nehraje roli. Moderní politik už nepotřebuje ideály ani myšlenky. Nedávný německý průzkum ukázal, že 65 % Němců vůbec neví, jakou politiku Schulz prosazuje. To je ale jeho výhoda, protože může říkat přesně to, co chtějí lidé slyšet a co se zrovna hodí, nemá ničím svázané ruce. Naopak politiku Merkelové každý zná a už ji pocítil na vlastní kůži. Podle průzkumu ARD kdyby byl kancléř volen přímo lidem (což v realitě není), měl by Schulz stejnou šanci jako Merkelová: Oba by dostali 41 %. To je šílené!

U nás dnes není paní Angela zrovna moc oblíbená, a přece se bojím, že ještě jednou budeme vzdychat: „Zlatá Angela…“. Jistě, je naivní ohledně azylové politiky, ale rozhodně není vyloženě hloupá. To u Schulze tvrdit s jistotou nelze, protože je prokazatelně nevzdělaný. A kolik toho umí na základě zkušeností, je ve hvězdách, protože se léta živil jen tlacháním v europarlamentu. Zato není vůbec pochyb, že je ultralevičák a ultrafederalista. Jeho výroky vůči Británii byly po hlasování o BREXITu vysloveně urážlivé, nediplomatické – a vsadím se, že ještě vejdou do učebnic jako příklad špatné politiky.

Když byl ovšem Schulz šéfem Evropského parlamentu, nemohl toho moc zkazit. Mohl si třeba řečnit před prázdným sálem a urážet toho a onoho. Jako kancléř největší evropské ekonomiky toho může zkazit hodně. Najednou by měl moc sahající až daleko za hranice Německa. Co by nám tak mohl nejspíš přinést? Nejspíš by jako ultrafederalista opět recykloval hloupou myšlenku na povinné kvóty pro imigranty po celé Evropě. Nejspíš by jako ultrasocialista tlačil na neúnosný růst minimální mzdy. Mohli bychom se nejspíš těšit i na cenzuru internetu či na genderově vyrovnané těhotenství. A další libůstky.

Snad jsme na nějaký čas naivně uvěřili, že období, kdy Evropě vládli šašci či v horším případě přímo kreatury bez maturity, jako byli Hitler, Stalin či Gottwald, už nikdy nepřijde. Ovšem jak vidno, voliči chtějí, aby se dějiny donekonečna opakovaly.

 

Vladimír Pikora a Markéta Šichtařová

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

NextBlog

Na nextBlogu naleznete nejen aktuální postřehy ze světa financí, ale téže zajímavé odkazy na věci, které nás zajímají a baví. Doufáme, že Vás budeme nejenom informovat, ale i bavit a téže vzdělávat.