Zeman či antizeman, nebuďme jen užitečné loutky

Podivná je to kauza, která poslední týden hýbe českou politikou. Kdo měl ruce, nohy a občas i hlavu, už měl potřebu se k ní vyjádřit.

Když už i moje švagrová, kterou z dost rozumných důvodů za normálních okolností z politiky zajímají maximálně tři věci (jaké zaplatí daně – do kdy má podat daňové přiznání – a jestli to první dámě slušelo) prohlásila, že „musí v nadcházející svátek 28. října vyrazit do pražských ulic na nějakou demonstraci, protože jí ta aféra hnula žlučí“, je to neklamná známka, že se tentokrát žluč pohnula i u jinak poměrně pasivní části veřejnosti.

Připomeňme jen letem světem pro ony nepravděpodobné návštěvníky z vesmíru, kteří snad kauzu ještě nezaznamenali, že jejím jádrem je spor o to, zda prezident údajně slíbil příbuznému ministra kultury udělit státní vyznamenání, aby vzápětí od svého slibu údajně vycouval poté, co se navzdory prezidentově nelibosti ministr sešel s dalajlamou. Slovo „údajně“ je zde patrně jediné, které je jisté – vše ostatní se totiž rozplývá v husté mlze nejasností.

Rozebírání, který ministr si s kterým prezidentem co řekli, zda si vůbec něco řekli, alternativně kdo co z rozhovoru slyšel, natož kdo měl či neměl dostat vyznamenání, s potěšením nechám na jiných, neb mi celá ta fraška poměrný výrazně leze na nervy (a čistě intuitivně bych si tipla, že nakonec patrně má svou porci másla na hlavě obstojná řádka lidí, kteří měli tu smůlu, že se do věci nějakým omylem přichomýtli). Na věci mě totiž fascinuje něco docela jiného.

Již několik let s nelibostí pozoruji stále rostoucí rozdělení české společnosti. Vyrojila se podivuhodná sbírka slov, kterými se Češi navzájem častují: sluníčkáři, xenofobové, havloidi, klausisti, pražská kavárna, náckové, vítači, populisti, dobros**ové, islamofobé. Nepamatuji, že by v novodobé historii někdy mezi lidmi byl tak hluboký příkop. Naposledy podobná atmosféra panovala na přelomu let 1989 a 1990, kdy se lidé vzájemně s nebývalou agresivitou dělili na komunisty a antikomunisty, přičemž ti první byli v menšině, a tak rozumně povětšinou schlípli uši a ocas a koukali, jak chvíli nebýt moc vidět, aby mohli začít vystrkovat růžky později, až se na ně trochu pozapomene.

A teď mi rozpoložení společnosti onen konec roku 1989 lecčíms připomíná. Ne snad onou euforií, která tehdy ovládala davy, ale podobným příkopem, který se mezi lidmi vytváří.

Když se nad kauzou Prezident vs. Ministr vs. Státní vyznamenání zamyslíme hlouběji, nemůžeme nevidět, že výborně posloužila k vykopání příkopu ještě hlubšího. Na obou stranách se jí ujali dobrovolní „apoštolové“, kteří kauzu vaří a hrotí. (Tím nechci říct, že by snad principiálně nebyla nechutná, ať už nakonec skončí, jak chce.) Čím kdo z těchto apoštolů ví o skutečném sledu a událostí a motivech všech stran míň, tím má na ně obvykle silnější názor. A já se nemohu zbavit dojmu, že všichni nakonec jen máme posloužit jako užiteční idioti, kteří jen 28. října zaplní náměstí a zaskandují si buď pro prezidenta, či proti němu, aby nakonec kolem nás proběhlo něco mnohem většího a skutečně podstatného, co ovšem v tom malicherním zápalu už přestáváme vnímat.

Máme pocit, že z nás někdo dělá hlupáky, a to nás na kauze spravedlivě štve – jenomže abychom se pak nedivili, že za mnohem větší hlupáky jsme nakonec někde úplně jinde – v tom, co v tom zápalu rozhoršení na malém domácím písečku šlo úplně kolem nás. Tak například německá kancléřka si pozvala davy hostů ze zahraničí, ale své hosty se rozhodla ubytovat u svých sousedů – u nás. Rozhoduje se tu bez nás o našem suverénním území, vlastně o státní suverenitě, ale my žijeme infantilními šprajci kolem státních vyznamenání, jejichž forma udělování se stejně dávno stala jen bezvýznamnou maškarádou.

Je libo jiný příklad? V okamžiku, kdy se na Evropu valí čtvrtá průmyslová revoluce, která zlikviduje desetitisíce pracovních míst v každé zemi, která zavčasu neosedlá nové technologie, se necháváme jak husy na trhu prodávat Číně s její levnou montovnou, a vůbec si důsledky neuvědomujeme. A místo podstatného, místo naší budoucnosti, řešíme jak malí kluci na písku, kdo u nás doma zrovna lhal.

Vážně máme zapotřebí za každou cenu hledat domácího pseudonepřítele a ignorovat skutečná nebezpečí, která na nás udeří na všechny bez rozdílu, ať už se titulujeme „kavárna“, nebo „hospoda“? Vážně se necháme tolik roztříštit v okamžik, kdy tak moc potřebujeme semknutí? Nemohu si pomoct, ale nápadně mi to připomíná odvádění pozornosti.

(Tento text vzniknul ráno ve středu 26.10. Nutno říci, že během následujících 24 hodin do jeho publikace se situace polarizovala ještě mnohem víc.)