Category Archives: nextBlog

Kterak léčit drahé bydlení až ke kolapsu

V posledních týdnech a měsících se všude mluví o krizi nájemního bydlení. Ceny bytů rychle rostou, s nimi i nájemné. Ceny se dostaly do nesmyslných výšin, přesto poptávka po nájemním bydlení roste. Čím to?

Není to tak dávno, co si kdekdo bral hypotéku, aby bydlel ve svém. Málokdo chtěl platit nájem a přitom pořád nic nemít. Většina lidí si tedy byt koupila, a místo toho, aby platila nájem, podobnou částku platila bance jako splátku hypotéky. Vidina byla taková, že za dvacet let budou bydlet ve svém bez dluhů a už jen v klidu šetřit na důchod. Zároveň s tím budou lidé ve stáří potřebovat míň peněz, protože žádný nájem už platit nebudou. V tom byla ohromná výhoda vlastnického bydlení před nájemním.

Výsledkem bylo, že do nájemního bydlení šli jen lidé, kteří věděli, že byt vlastnit nechtějí, protože v něm budou bydlet jen krátce. Anebo velmi mladí lidé, kteří teprve zkoušeli život bez rodičů. Nebo zkrátka sociálně slabí, jimž by nikdo úvěr nedal (a to se po jistou dobu banky snažily vnutit úvěr skoro každému). Jenomže – už to tak docela neplatí.

Co se stalo? Proč najednou kdekdo v mém okolí tvrdí, že si údajně podá inzerát a během pár minut prý „má desítky lidí“, kteří u něj chtějí bydlet?

Staly se zprvu dvě věci: Zaprvé Česká národní banka (ČNB) v minulých letech poslala své úrokové sazby na historické minimum, takže hypotéky byly extra levné. Zadruhé dlouho intervenovala proti koruně, což korunu oslabilo a české nemovitosti velmi zlevnilo pro zahraniční spekulanty. Ti nelenili a vyšponovali ceny do nebeských výšin. A protože nájemné je jen určité procento ceny nemovitosti, s růstem cen rostly i nájmy.

Jenomže v ten okamžik se toho centrální banka lekla. Nejedna světová recese začala tím, že vznikla a pak praskla cenová bublina na trhu nemovitostí. Proto se ČNB rozhodla, že růst cen nemovitostí přibrzdí. Donutila banky omezit půjčky lidem s nižšími příjmy. Smyslem bylo snížit riziko, že lidé nebudou úvěry splácet.

Výsledkem je, že zatímco dříve si kdekdo bral hypotéku, teď na ni mnohem víc lidí nedosáhne. To dokládají i čísla. Zatímco za první kvartál 2017 půjčily banky na hypotékách 28 tisícům lidí 58 mld. Kč, v prvním kvartále 2019 už půjčily jen 16 tisícům lidí pouhých 37 mld. Kč. ČNB tak svou regulací hypotéční trh prudce zchladila. A tím nahnala lidi do předraženého nájemního bydlení (které bylo předražené kvůli předraženým cenám bytů, které zase byly předražené hlavně kvůli České národní bance).

Neboli opět v pozadí můžeme vidět ČNB: Na počátku byla přehnaně aktivní, přehnaně snížila úrokové sazby, přehnaně intervenovala v objemu dvou bilionů korun. Tím přehnaně zdražila byty, tím přehnaně zdražila nájmy. Kdyby se na svou agilitu od počátku vykašlala, následně by nejspíš nemusela vymýšlet regulaci znemožňující přístup chudších či mladých rodin k hypotékám. A kdyby nevymýšlela takovou regulaci, neprali by se dnes tolik lidé o drahé nájemní bydlení…

Ale co teď s tím?

Levice i pravice mají svůj „lék“. A jak už to bývá, mají společného asi jako oheň a voda.

Levice tradičně doporučuje víc zdanit bohaté. (Doporučuje někdy levice na jakýkoliv problém cokoliv jiného?) Bývalý ekonom odborových svazů, sociálně demokratický ministr, následně předseda vlády a dnes guvernér České národní banky Jiří Rusnok v dubnu prohlásil, že by vše řešilo progresivní zdanění nemovitostí. Novinky ho citují: „Je obrovská poptávka, malá nabídka a k tomu nulová regulace trhu. Máme sice daň za nabytí nemovitosti, ale nemáme pořádnou daň z nemovitosti, která by postihla spekulativně nakupované byty.“ Asi takhle: Už jste někdy viděli jakoukoliv věc, na kterou uvalíte daň, a ona v důsledku toho zlevní?? Já tedy ne. (Tím se ostatně nejspíš mnohé z předešlých kroků centrální banky jaksi vysvětlují.)

Pravicoví senátoři přesně naopak navrhují zrušit daň z převodu nemovitosti. Sazba daně z nabytí činí 4 %. Má to logiku. O tato 4 % musí dnes lidé platit víc, než je nutné, což u bytu za několik milionů dělá dost peněz. Zrušíte daň – nemusíte ji platit – spíš si můžete koupi bytu dovolit. Jenomže už vidím stát, jak se do zrušení žene. Loni totiž na této dani dostal do pokladny 13,6 mld. Kč, které by mu chyběly. Přeci jen za první čtyři měsíce letošního roku hospodaří s největším deficitem od roku 2012. (Příliš rozdával jízdné zdarma a jiné předvolební koblihy.)

Pro mě je daň z převodu nemovitostí nemorální. Daní již zdaněné peníze. V některých případech může jít i o třetí zdanění stejných peněz (třeba pokud majitel firmy financuje koupi bytu ziskem ze svého podnikání). To je bohužel nešvar vícero daní. A já jsem přesvědčená, stejně jako za jeden zločin má být jen jeden trest, peníze mají také být zdaněné jen jednou. A nemálo na tom; navíc naše daně jsou příliš vysoké. Podle studie OECD máme z 36 členských zemí sedmé nejvyšší zdanění. Málo lidí to ví, ale v loni činilo daňové zatížení mezd v České republice 43,7 %. To je příliš. (A to mluvíme JEN o mzdách.)  Stát nás nestydatě dojí, aby mohl rozdávat dotace, které se pak rozkradou a promastí kapsy oligarchů.

Kapitolou samotnou pro sebe je „recept“ ČNB. ČNB má v otázce drahého bydlení nejvíc másla na hlavě. A od jejího šéfa se dozvíme, že ti, kteří na jednání ČNB doplácejí, tedy ti, kteří se zodpovědně snaží zajistit na důchod nákupem bytu, když penzijní reforma nefunguje, mají být coby „řešení“ sankcionováni progresívní daní. Myšlenka progresivního zdanění u nemovitostí je neskutečně hanebná. A shodou okolností s ní přichází šéf ČNB, který se v minulosti vždy točil kolem důchodové reformy, která u nás nikdy pořádně neproběhla a asi už ani neproběhne.

Pokud zdanění převodu nemovitostí je nemorální, pak před progresivní daní jenom bledne: V jejím případě byste za každý byt, v němž nebydlíte, platili víc. A to, i kdybyste ho třeba zdědili. Tudíž byste buď byli donuceni byt prodat, anebo by se vám ho podařilo pronajmout za ještě vyšší nájemné, které by vám progresívní daň kompenzovalo. Neboli byty i nájemné by zdražily ještě víc. Dle modelu vedlejší účinek léku = smrt.

Do čtvrtice je tu bizár pražské radní Hany Marvanové (STAN). Ta chce podpořit bytové družstevnictví. Byty by tak byly údajně o 30 % levnější. Metr by prý stál jen 60 tisíc Kč. (Tak nevím, jestli to někomu připadá levné, když by na metr průměrný zaměstnanec pracoval déle jak dva měsíce, a to ještě za teoretického předpokladu, že by uspořil celou výplatu.) Hlavně mi ale nějak uniká, kde se tahle čísla vzala. A taky mi uniká, jak družstevnictví zpřístupní hypotéky a jak odstraní zdlouhavé stavební řízení, aby se mohlo stavět víc.

Pátý nápad, totiž fakt, že Praha chce podpořit i tzv. baugruppe, kdy místo developera by na stavbě pracoval budoucí nájemník, raději nekomentuju, neb je to kvalitní retro do bývalé NDR. I to OPBH by se možná ještě hodilo.

Přitom všechny tyhle bizarní socialistické hokus-pokusy jsou úplně zbytečné; řešení je neskutečně snadné: Stačí dvě věci. Zaprvé nízké daně. Zadruhé přestat uměle zdražovat výstavbu. To znamená odstranit stavební uzávěry, nenechat mluvit do stavebního řízení každý pofiderní spolek a stavby povolovat, povolovat a povolovat, jako když Baťa sekal cvičky. Jo, a abychom nezapomněli: Ještě zatřetí by měla ČNB definitivně zklidnit svou hyperaktivitu.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

…A povládnou vám ti nejméně vzdělaní

Politici toho v poslední době moc význačného nevymysleli. Jednou z mála vyčnívajících výjimek je návrh STAN: Politici chtějí, aby ve volbách do obecních zastupitelstev mohli volit lidé už od šestnácti let.

Možná už je dokonce v připomínkovém řízení a míří na vládu. A mně připadá dokonale bizarní.

Věcně vzato: 18 let je univerzální hranící téměř u všeho. V osmnácti se již mladí lidé považují za dospělé, nikoliv děti. Až v tom věku máme plnou právní odpovědnost. Od 18 let můžeme uzavírat sňatky, můžeme pít alkohol, můžeme třeba řídit auto. A dokonce na některé věci zákonodárce považuje 18letého člověka ještě za mladého, takže například mít zbrojní průkaz smí až od 21 let.

Jinými slovy, zákonodárci tvrdí, že na alkohol jsou děti v 16 ještě nezralé, ačkoliv v případě alkoholu mohou ublížit jen samy sobě, ale na volbu tak zásadní věci, jako kdo bude vládnout davu, už prý mají zkušeností dost.  Nehledě na to, že i samotné číslo 16 je pofiderně neukotvené, když děti dostávají občanku v patnácti…

Tak proboha proč volit zrovna od 16 let? Proč měnit zrovna teď pravidla politické hry?

Odpověď je nasnadě: Aby se dalo volebními výsledky líp manipulovat. Je to průhledná snaha levice získat místo voličů snadno manipulovatelné ovečky. Bez dostatečných zkušeností, s klasickým mladistvým rovnostářským zapálením. Tyhle děti se lehce zpracují a vymyje se jim propagandou mozek.

Průzkumy jasně říkají, že strany podporující tento návrh nemají moc příznivců mezi staršími ročníky, nýbrž mezi mladými. Možná by mohly návrh dovést k dokonalosti, pokud by jako správní „pokrokáři“ přišli s návrhem, že bude omezeno právo hlasovat lidem nad šedesát. Ukazuje se totiž, že čím je člověk starší, tím je konzervativnější, a to se těmto stranám nehodí do krámu. (Užuž v duchu slyším, jak argumentují jakousi stařeckou demencí nebo tím, že starší lidé už si zvoleného systému neužijí tolik let jako mladí, neměli by proto raději o ničem rozhodovat… A šestnáctiletí budou těmto pseudoargumentům nadšeně tleskat.)

Liberální levice argumentuje tím, že prý chce „víc zapojit mladé lidi do politiky“. Náramně mi to připomíná komunistické heslo „Mládí má zelenou!“ I soudruzi se obraceli na snadněji manipulovatelné a potenciálně fanatičtější svazáky – to aby měli větší moc.

Dalším argumentem liberální levice je, že se mladí „lépe orientují v záplavě informací, které nabízí dnešní svět“. Asi takhle: Jestli někdo tvrdí, že mladí rozpoznají fake news lépe než třeba čtyřicátníci, pak sám nejspíš fake news naletěl. Průzkum programu Jeden svět z roku 2018 totiž ukázal, že zhruba polovina z tisícovky studentů nedokázala rozeznat komerční sdělení od zpravodajského. Jak by potom dokázali rozeznat skutečnou zprávu od vylhané?

Pravda, Ministerstvo školství už chystá revizi rozvoje mediální gramotnosti… To je dobře, děti potřebují mnoho gramotností, které jim škola moc nedává. Ať už se jedná o gramotnost finanční nebo počítačovou. (Zato každý maturant dobře recituje, kdo byl Ruchovec a Lumírovec, jako kdyby to byla dnes podstatná informace.) Jenže já se upřímně bojím, co se pod rozvojem mediální gramotnosti bude skrývat. Budou se děti nazpaměť učit, které weby jsou „proruské“, „probabišovské“, „prozemanovské“, a které „nezávadné“, neboli liberálně levicové? Bude jim tím vymýván mozek a budou se odnaučovat vlastnímu myšlení?

I kdyby záměr víc zapojit mladé do politiky byl myšlen upřímně (nabeton není), mladé k politice blíž nedostaneme tím, že je pošleme k volbám (a „nejlépe“ povinně). Politici by jim museli něco nabídnout. Když jsem byla náctiletá, politiku jsem hltala. Politici totiž něco dělali. Transformovali ekonomiku. Znala jsem všechny ministry, žádná televizní debata mi neunikla. Dnes mě televizní debaty nezajímají, protože jsou o ničem. Jsou jen o propagandě šířené předem dobře vybranými hosty. Že by se v nich objevil někdo skutečně zajímavý, je asi tak pravděpodobné, jako že by se Václav Havel objevil v diskusní debatě v televizi v roce 1988.

Zkrátka mladí voliči – čest výjimkám – jsou až příliš mladí, nezkušení a nevzdělaní. Volit by neměly děti; děti jsou příliš snadno manipulovatelné. Krásně to vidíme na šestnáctileté Švédce Grétě Thunbergové. Progresivní levici posloužila skvěle. Údajně dokázala pobláznit 1,5 milionu mladých lidí po celém světě. Víte, kolik hlasů z toho by připadlo předkladatelům návrhu zákona?

Děti nechtějí chodit do školy, podobně jako Gréta se neučí fakta a logické myšlení, raději protestují za klima. A protože to přináší hlasy, politici Grétě naslouchají a předhánějí se, kdo se s ní vyfotí, kdo ji pozve do parlamentu. Fascinuje je, jak pobláznila davy – taky by to potřebovali umět. Naslouchají názorům dítěte bez vzdělání a s několikanásobnou psychickou poruchou (Gréta trpí zaprvé Aspergerovým syndromem, zadruhé ADHD, zatřetí obsesivně kompulsivní poruchou). Neboli dítě s poruchou autistického spektra, což znamená potíže se sociálním chováním, má být vzorem pro chování společnosti. Dítě trpící obsesemi patří do rukou psychologa, který se ji má snažit naučit, jak svým obsesím nepodléhat; nikoliv na náměstí, kde o pravdivosti svých vybájených obsesí přesvědčuje davy.

Z Gréty se stala novodobá Johanka z Arku a bojím se, že tak – obrazně řečeno – i skončí. Zazáří, půjdou za ní davy. Chvíli. Než bude nahrazena jinou šestnáctiletou modlou.

Média přinesla její prohlášení. Je v něm řečeno vše: „Byli takoví, kteří mi říkali, že mám místo toho chodit do školy a stát se klimatickou vědkyní, abych krizi vyřešila. Jenže všechna fakta i možné způsoby řešení už přece známe. A proč bych měla studovat pro budoucnost, která možná ani nebude? Proč bych se měla učit hromadu faktů, když ten nejdůležitější ze všech pro naši společnost nic neznamená?

Přeloženo: Slečna nemusí znát fakta, aby o nich mohla rozhodovat. Nestuduje, aby věděla víc, protože ve své neznalosti je přesvědčena, že už ví vše podstatné. A čím míň toho ví, tím víc si věří, že může rozhodovat za ostatní. Její chyba to není, je normální, že čím jsou lidé mladší a mají nižší vzdělání, tím jsou revolučnější a sebejistější. Zrovna jako je normální, že lidé s psychickou poruchou nedokáží mít vhled do reality. Gréta je jen obětí. Je obětí těch, kdo se na jejím postižení přiživují a utvrzují ji v jejím nevzdělání i fanatismu.

To je totiž přesně to, co liberální levice potřebuje. Vzdělanější a starší lidé vidí, že řešení není snadné, vidí pro i proti. Dřív se tomu říkalo zdravý selský rozum. Dnes tomu levicově liberální média říkají „staří lidé z venkova“. Chtějí tím těmto nezávisle myslícím lidem zalepit pusu. Chtějí je převážit indoktrinovaným „názorem“ šestnáctiletých Grét.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Horší potraviny pro „horší“ obyvatele

Diskuze o dvojí kvalitě potravin v EU se vede léta. EU nejdřív nechtěla pochopit, že je možné, aby na východě byly potraviny horší než na západě. Když to pochopila, začala o dvojí kvalitě aspoň mluvit.

Když se mluvilo do větru už nějaký čas, začalo se zdát, že bude dvojí kvalita potravin zakázána jako klamání zákazníka. Ovšem potravinová lobby byla silnější než východoevropští politici.

Legislativa v Evropském parlamentu sice vznikla, ale vlk se nažral a koza zůstala celá. Rakouské a německé koncerny si vydupaly, že pokud existují „odůvodněné a objektivní“ důvody, mohou výrobci i nadále přizpůsobovat výrobky místním chutím a cenovým preferencím.

To podle všeho znamená, že jako na potvoru budou východní spotřebitelé překvapivě často preferovat horší kvalitu za vyšší cenu…

Ano, mnohdy skutečně zjistíte, že německé výrobky vypadající totožně s výrobky prodávanými v ČR jsou levnější. Anebo pokud je cena zhruba stejná, výrobek prodávaný v Česku má horší složení. Asi byste čekali, že na bohatším trhu budou ceny vyšší. Realita je ale opačná.

Důkazů, že ve Východní Evropě mají lidé horší potraviny, je mnoho: mediálně provařený je lančmít, rybí prsty, čokolády, limonády a hafo dalších. Časté je, že výrobek obsahuje horší maso, u sladkostí zase škodlivější, ale o to levnější náhradu cukru.

Podle průzkumu Agentury Focus pro Státní zemědělskou a potravinářskou inspekci z listopadu 2015 vadí dvojí kvalita 88 procentům českých spotřebitelů. Argumenty o rozdílných preferencích českých zákazníků v průzkumu odmítlo 77 procent respondentů. Většina chápe, že výrobcům nejde o chutě, ale o snahu ušetřit a draze prodat. Je tedy logické, že nyní před volbami do Evropského parlamentu je o problému hodně slyšet.

Ale když ne péče o různé chutě, co za tím tedy stojí skutečně? Důvody jsou různé, přičemž jedním z nejlépe pochopitelných je to, že v ČR máme vyšší DPH na potraviny (v Německu 7 %, v ČR 15 %). Takže i když výrobce nechce využít svou převahu nad spotřebitelem, jeho zboží musí být kvůli dani v ČR dražší.

Druhým, už trochu komplikovanějším důvodem, je fakt, že jednotný evropský trh je prostě fikcí. Neexistuje. Ten jednotný trh, který byl jedním z argumentů pro náš vstup do EU. Ve skutečnosti i po patnácti letech našeho vstupu do EU vedle sebe stále existuje řada národních trhů. Ty mají své vlastní jazyky, své vlastní distributory.

Prodávat čokoládu v Německu znamená mít pod sebou celý obrovský německý trh plus nejspíš ještě trh rakouský. Jeden distributor, jedna reklama. Když se čokoláda moc neprodává, nevadí, na skladě může ležet rok, však ona se časem na tak velkém trhu prodá. Prodávat stejnou čokoládu v Česku znamená mít pod sebou třeba jen pár prodejen jednoho řetězce v největších českých městech. Dělat reklamu, distribuci, místo na skladě pro pár obchodů se sakra prodraží. A když se čokoláda neprodává, protože jsou Češi chudší, smůla. Riziko na malém trhu je mnohem větší než na velkém. Za větší riziko chce prodejce i distributor víc peněz. Logicky.

Dvojí kvalita potravin je pro Česko velkým zklamáním. Věnovalo se jí už mnoho politiků a vždy to skončilo prohrou. Léta se zdálo, že na národní úrovni se nic nevyřeší. Že by se teď ale už blýskalo na lepší časy? Eurokomisařka Věra Jourová oznámila údajnou skvělou zprávu a prohlásila: „Nyní máme jasná pravidla pro řešení otázky dvojí kvality.“

Pravda. „Nová pravidla“ máme. Ale že by nám zajistila lepší potraviny, si nejsem tak moc jistá.

O co jde: Ministerstvo zemědělství chce v novele zákona o potravinách zakázat dvojí kvalitu potravin pod pokutou až 50 milionů korun. Výrobky se stejným obalem budou muset mít stejné vlastnosti a složení v ČR jako v jiných evropských státech. ČR tak jde nad rámec evropské legislativy. Údajně tak nebude možné různé složení výrobků ospravedlňovat údajnými různými preferencemi spotřebitelů.

Jenže jak už víme, krom různé daně máme vedle sebe v EU taky různé národní trhy s různě velkými riziky – jednotný trh je jen proklamací a nefunguje. Když výrobci nakážeme, že musí na všech národních trzích prodávat totéž za stejnou cenu, riziko tím nevygumujeme. My ho tím pro výrobce naopak zvětšíme. Totiž o hrozbu pokuty.

Takže co výrobce udělá, aby se vyhnul pokutě a riziku? Je-li rozdíl v ceně a kvalitě zanedbatelný, nejspíš zákona uposlechne. Je-li rozdíl velký, přebalí svůj odpadní výrobek do jiného obalu, aby nevypadal jako v Německu. I s novým obalem ale odpad zůstane odpadem.

Zákazník nebude klamaný, bude vědět, že si nekupuje to, co prodávají o dům dál za hranicemi. Bude na férovku vědět, že je „podřadným“ občanem EU s podřadným produktem. Jako „podřadný“ občan EU tedy také bude vědět, jak příště volit, aby ho europoslanci a eurokomisaři znovu nevyšplouchli.

Tohle prostě zákonem neokecáme. Jednotný trh v celé EU nelze českým zákonem nadiktovat. Jednotný trh tu není.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Vládní program: „Sucho a poušť!“

V posledních dnech nás trápí sucho. Mnoho lidi si myslí, že to je dáno jen klimatickými jevy. Jiní vidí zase problém v našem plýtvání pitnou vodou. Anebo si třeba myslíte, že by sucho vyřešil dotační program Dešťovka?

Tak v tom případě jste zapomněli to nejdůležitější. Protože – věřte či ne – sucho v Česku má především ekonomické (!) kořeny.

Situace je přitom skutečně alarmující. Suchem bylo tento týden zasaženo 99 % území ČR. Pro třetinu země už platí dva nejhorší stupně sucha. Nejhůř je na střední a jižní Moravě. Není to už problém jen zemědělců, už to je problém i běžných rodin. Znovu máme obce, kde hrozí vyschnutí obecního vodovodu.

Situace není sice z dlouhodobého pohledu normální, na druhou stranu sucho taky není na našem území žádnou novinkou. Pamětníci pamatují katastrofální sucho z roku 1947, kdy byl dokonce o pomoc požádán Sovětský svaz. Ten výměnou za to, že nepřijmeme Marshallův plán, milerád z propagandistických důvodů pomohl, ačkoli mu na Ukrajině panoval hladomor. Můžeme jít i dál do historie. Krutý hladomor vyvolaný suchem byl na území ČR například v osmnáctém století. Evidentně tedy nemá smysl všechno stoprocentně svalovat jen na globální oteplování.

Hydrogeolog Zbyněk Hrkal nedávno na Radiožurnálu poukázal na to, že chyba není v přírodě, ale v nás. (Ekonom souhlasí.) Konkrétně prohlásil: „Ve skutečnosti na Zemi voda nemůže dojít. Je jí pořád stejně, jen se přelévá z jednoho kontinentu na druhý.“ Následně dodal: „Víme, že například mezopotamská civilizace postavená na zavlažování zanikla mimo jiné i kvůli špatným vodohospodářským praktikám. Vlivem horka docházelo na polích k vysokému odparu a narůstající množství soli v půdě zneúrodnilo jejich pole.“

Jinak řečeno: Globální oteplování jistě celou věc zhoršuje, ale tím hlavním, co má za následek sucho, je chování člověka. Hydrologové se v podstatě shodují v tom, že za větší problém než málo srážek považují ohromné plochy oseté řepkou a kukuřicí, tedy plodinami z hydrologického pohledu nevhodnými pro opakované setí. A také širé lány bez přirozených předělů, v nichž by se voda lépe vsakovala. A proč máme tak velké lány oseté právě těmito plodinami? To už je právě otázka ryze ekonomická.

Důvodem, proč je všude kolem nás řepka a kukuřice, jsou zásahy státu. Řepka se prostě zemědělcům vyplatí. Ne, chyba není na straně českých zemědělců, ti nedělají za daných podmínek nic špatného. Prostě se jen chovají ekonomicky. Chyba je v nastavení prostředí. Až se někdy vyplatí vysadit čočku či hrách, bude všude čočka a hrách. A bude-li všude čočka, hydrologické podmínky budou fungovat zase jinak.

Takže proč se tedy řepka vyplatí? Jsou to snad dotace?

Kdysi jsem se právě kvůli této otázce přela s jedním ministrem zemědělství. Prohlásila jsem, že za lány řepky může existence dotací. On se ohradil, že dotace za řepku nemohou, protože na řepku dotace nejsou. Ano, technicky vzato měl pravdu. Žádná speciální zemědělská dotace „na řepku“ není. Jenomže ekonom to vnímá v širším kontextu. Tak zaprvé – existuje dotace na osetou plochu, na které se hospodářské plodiny pěstují – tedy i na řepku. A zadruhé a hlavně – po řepce je státem vyvolaná umělá poptávka kvůli povinnému přimíchávání biosložky do pohonných hmot. Takže i když nebudeme u řepky používat slovo „dotace“, ekonomická logika je stejná. Nejlépe bychom asi měli používat pojem „státní zásah“. Zkrátka zemědělci nepěstují řepku proto, že by ji měli rádi, ale protože se jim to vyplatí. A vyplatí se jim to proto, že to tak stát nastavil.

Není žádné tajemství, že problém s neudržením vody v krajině je krom jiného v řepce, a řepka je zase důsledkem státních zásahů: Ve sněmovně už taky leží návrh na zrušení povinného přimíchávání biopaliv do benzinu a nafty. Lze ale předpokládat, že návrh neprojde. Proč? Protože jedním z největší zpracovatelů řepky je společnost Preol z holdingu Agrofert. Myslím, že tímto netřeba dál vysvětlovat, proč přes přimíchávání vlak nejede.

Jenomže: Kdyby stát pěstování řepky nestimuloval uměle vyvolanou poptávkou, plocha osetá řepkou by klesla. To by zase pomohlo půdě. Je všeobecně známo, že řepka i kukuřice jsou takzvaně mělce kořenící plodiny. Půda ve větší hloubce pod nimi není prokypřená, tudíž není schopna dostatečně absorbovat vodu. Místo aby se voda vsákla, odteče krajinou, způsobí sucho, erozi a ještě odnese živiny. Víc deště nám tedy se suchem nepomůže. Víc deště přinese jen lokální záplavy, protože voda se nedokáže v takové krajině vsáknout.

Tohle je ekologický problém jak hrom a je způsobený regulací státu. A my místo toho, abychom tento ohromný problém zasahující celou společnost řešili, řešíme ve jménu ekologie pitomosti. Nutíme lidi přestávat používat diesely, tlačíme je do elektromobilů, chystáme se zakázat vjezd autům do centra Prahy a podobně. Ale problém je úplně jinde. Je ve státních zásazích a dotacích. Voda je pro nás daleko větším problémem než emise.

Kukuřice je pro půdu a sucho podobně špatná jako řepka. I kukuřice pěstujeme lány. Proč? Aby se spálila v bioplynkách! Proč? Protože to stát podporuje! Proč? Protože na to tlačí „ekologové“. Titíž „ekologové“, kteří tlačili na to, aby se biopaliva přidávala do pohonných hmot. Původním argumentem ekologů bylo snižování emisí a snížení závislosti EU na ropě. Fajn. Takže jsme o něco méně závislí na ropě za cenu toho, že nebude poušť jen v Arábii, ale i u nás. To je podle těchto pseudoekologů ekologické?

Zkrátka cesta do pekla je vždy dlážděná dobrými úmysly. Kdyby se ekologové na svoje hypotézy a regulace raději vykašlali a nehráli si na sociální inženýry, měli bychom dnes kvalitnější benzín a víc vody v krajině. Zemědělci by tolik nebojovali se suchem. Ostatně podobně jako naši ekologové si na sociální inženýry hráli i soudruzi v Sovětském svazu. Dnes už víme, jak zničili celou oblast kolem Aralského jezera. Další klasický špatný zásah státu.

A jakmile se jednou do rovnováhy hrábne, už se ekonomicky veze všechno: Sucho bude mít pochopitelně ekonomické dopady. Úroda bude asi špatná. Dobytek nebude mít přirozené krmení. Krmení bude nutné kupovat, trávy bude málo. Jeho cena poroste, což znamená, že maso bude dražší. Logické by bylo redukovat stav dobytka. To ovšem naráží na podmínky pro udělení dotací. Dobytek nelze vybít, jak by zemědělci potřebovali, protože by nedostali… dotace.

Zkrátka evropské zemědělství je naprosto zvrácené, plné dotací, regulací, státních zásahů. To nelze řešit doma v ČR, to lze změnit jen na půdě EU. Bez dotací totiž nebudou naši zemědělci v mezinárodní soutěži konkurenceschopní a skončí. Systém by se proto musel změnit v celé EU.

Zemědělci argumentují, že bez evropských dotací budou potraviny dražší. Ano, budou. Dnes je totiž v ekonomice porušena racionální hierarchie cen. Lidé potravinami plýtvají. Místo toho, aby se kukuřice z pole jedla, pálí se v bioplynkách a odvodňuje krajinu. To je postavené na hlavu. Takže zrušte v celé EU Společnou zemědělskou evropskou politiku a budete bojovat se suchem víc, než když postavíte tisíc rybníků.

Ekologové neumí domyslet důsledky vlastních kroků. Jejich snaha o pomoc přírodě ji ještě víc ničí – ať už se jedná o pálení kukuřice či biopaliva.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Instrukce, co si myslet o Notre-Dame

Byly doby, kdy média nepsala pravdu. Každý to věděl. Pravda se filtrovala mezi řádky. Totéž v písničkách a v divadelních hrách. Cenzura všude. Autoři museli psát tak, aby divák pochopil, cenzor nikoli. Šílená doba. A je tu zas.

Demokracie je založená na tom, že média fungují jako její hlídací pes. V dobách, kdy informovat nemohou nebo nechtějí, přestávají demokracii sloužit. Když média lžou, vždy to bezpečně ukazuje úpadek společnosti, který předchází nějaké velké společenské změně. Ať už k horšímu či k lepšímu.

A média jako celek dnes už nehlídají. Až příliš mnoho lidí jim přestává věřit. Až příliš mnoho lidí se už nedívá na televizi, protože si myslí, že se v ní nevysílají zprávy, nýbrž to, co si mají myslet. Že je to propaganda jako dřív. To není nějaký povrchní dojem, to vidíme z empirických dat z celého světa. Podle agentury Gallup totiž v roce 2018 považovalo 62 % Američanů zprávy za zaujaté a zkreslené. Domnívali se, že 44 procent obsahu neodpovídá skutečnosti. V rámci médií přitom nejhůř dopadla televize. Korunu všemu přináší zjištění, že většina Američanů není schopna uvést jediné médium, které by podle nich dodávalo objektivní zprávy.

A možná mají pravdu. A je na to i řada důkazů. Několik let jsme totiž ze všech stran slyšeli, že se americký prezident dostal k moci díky spolupráci s Ruskem. V roce 2017 se dokonce objevila tajně pořízená nahrávka, na níž jeden z produkčních CNN říká, že ředitel televize Jeff Zucker chce stále nové a nové zprávy o Trumpovi a jeho spolupráci s Ruskem. Novináři šili podle politického zadání do Trumpa ostošest, aby se v březnu 2019 na základě vyšetřování ukázalo, že Trump s Ruskem nespolupracoval. Hm, smůla. Tedy pro novináře. A ne, nejsem fanoušek Trumpa ani omylem.

Mezitím se ale rozjela kampaň proti šíření falešných zpráv označovaných jako fake news. Řada lidí a médií byla označena za ruské špiony bez důkazů, podobně jako tomu bylo v kauzách #metoo. Stačilo jen ukázat prstem. A jak dnes už tedy víme, věhlasná média sama záměrně šířila fake news, protože chtěla Trumpovi ublížit. Jako když zloděj křičí „Chyťte zloděje!“

Takže lze tedy nedůvěryhodnost médií ztotožnit jen s nenávistí ke Trumpovi? Ale kdeže.

Krátce po začátku požáru Notre-Dame jsme ještě pořádně ani nevěděli, co se děje, zda se budova celá zřítí či ne, ale už jsme „věděli“, že pravděpodobně šlo o důsledek opravy. Přesněji – média to věděla. Velmi zvláštní! Jak může někdo vědět, jak vznikl požár, když požár ještě nedohořel a neproběhlo šetření? Jak mohla média tak rychle vědět, že se nejednalo třeba o nedbalost turisty? O teroristický útok spojený s volbami do Evropského parlamentu? O odvetu za to, co se dělo před měsícem na Novém Zélandě? O sabotáž zaměstnance? Příčin vymyslíme tisíc a jednu… Ale žádnou z nich není možno ověřit v okamžiku, kdy požár ještě ani nedosáhnul svého vrcholu. Tak jak si někdo může troufnout říct, že pravděpodobná příčina je ta a ta?

Možná mají média pravdu. Doufejme, že ji mají. Ale pokud ji mají, pak ne proto, že by média opravdu něco věděla, ale proto, že se omylem strefila. A protože lidé už médiím nevěří, vymýšlí různé konspirační teorie, co všechno mohlo za požárem stát. Média ale opět nelenila a všechny, kteří měli hypotézu nebo teorii, hned označila za lháře. Přitom ti, kdo vymýšleli konspirace, neměli patrně o nic méně informací než sama média: totiž neměli žádné. Proč tedy nebyla média nestranná a nečekala na výsledek skutečného vyšetřování? Až vyjde při skutečném šetření najevo, že opravdu šlo o nehodu, bude tomu veřejnost po téhle zkušenosti ještě věřit…?

A spekulace šly logicky ještě dál. Každý mohl na Twitteru, na Facebooku, v živém vysílání některých televizí vidět, že řada lidí požár oslavuje. Nejen, že to každý vidět mohl, ale stále může, protože print-screenů a videí koluje dostatek. Nicméně v médiích se vzápětí objevily zprávy, že nic takového není pravda, nemáme věřit svým očím, nikdo oheň neslaví a všechno je to jen konspirační podvod. Za všechno prý mohou údajně falešné twitterovské účty šířící fake news, které chtějí ve společnosti zasít hněv a nenávist.

To je klidně možné – možná vážně šlo o podvrhy a falešné účty pouze předstírající, že někdo má z katastrofy radost. (I když zajímavé je, jak rychle se údajní dezinformátoři zorientovali, kolik dokázali během pár minut založit falešných účtů a v jak velkých počtech hned dokázali reagovat… Jen někomu hodně naivnímu tohle mediální vysvětlení o údajných podvrzích nepřipadá přinejmenším podivné.) Ale mají média důkazy ke svému tvrzení, že oslavné zprávy byly podvrhy?

Já žádný takový důkaz od žádného média neviděla. Zrovna jako jsem neviděla důkaz, že účty byly pravé. Prostě nikdo to nemůže vědět s absolutní jistotou. Objektivní by tedy bylo ze strany médií říci například toto: „Část uživatelů sociálních sítí nad katastrofou jásá, ale dosud nelze určit, jaké a zda vůbec nějaké procento z těchto účtů je podvrhem.“ Přesto část médií zaujala úplně jednoznačný postoj: Je to lež.

Takže si to shrneme. Stále nevíme a hlavně ani nemůžeme vědět, co se stalo. Vyšetřovatelé dokonce ještě ani nesmějí vstoupit do ohořelé budovy. Zato „víme“, že se neslavilo a asi nešlo o úmysl. Jak to, sakra, může někdo „vědět“? Jak je možné, že média prezentují své domněnky a přání jako fakta? Jak to, že nezachovávají přísnou neutralitu?

Přátelé, nepodceňujme sílu symbolů. A nepodceňujme sílu davu, když se rozhodne přestat věřit autoritám. A zejména nepodceňujme, když se obojí spojí dohromady. Tahle kombinace může vytvořit hodně třaskavou směs. A mohou za to některá média. Dosáhla pravého opaku, než chtěla. Lhala příliš okatě.

Já vlastně úplně chápu, jak strašně moc chtějí tu svou pravdu a lásku prosadit; jenomže používají k tomu tak agresívní metody, že výsledkem je lež a nenávist.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Totalitní myšlení se vrátilo

Bylo – nebylo, přihodila se taková zajímavá věc. V Německu odmítla soukromá Waldorfská škola přijmout holčičku kvůli tomu, že její otec je poslancem za stranu AfD v berlínském parlamentu.

Případ následně přezkoumala školská správa, která na rozhodnutí školy neshledala nic špatného: Podle školské správy prý soukromé školy mají právo zohlednit při výběru žáků i politické smýšlení jejich rodičů…

Mezi námi: Pro holčičku to zjevně dopadlo dobře. Chodit do školy, kde vás nikdo nechce, není žádný med. Tím to dobré ale končí.

Nechť si o AfD myslí kdo chce, co chce. Jsme (zatím) stále ještě demokratická země, tedy jednak si každý může volit, koho se mu zlíbí, nejde-li o stranu stojící mimo zákon, a stejně tak ti ostatní si zase o takové volbě mohou myslet, co se jim zlíbí. Já kupříkladu nemám ráda komunisty, ale nestojí u nás mimo zákon, Evropská komise je jimi prolezlá, dokonce v EK svého času seděl estonský komisař pro dopravu Siim Kallas – člen bývalého Nejvyššího sovětu SSSR (!), tudíž mi nezbývá než respektovat, že komunisti prostě byli, jsou a budou v politice. Tečka. Ale nikdy by mě nenapadlo plivat na nějaké dítě za to, že jeho otec je postsovětský aparátčík.

Jsou mi to vůbec podivné staronové věcičky. Jako když děti kulaků nesměly studovat. Jako když židovské děti musely do koncentráku, protože se narodily rodičům ocejchovaným hvězdou. Takže zapišme si novou poučku současných evropských hodnot: Děti rodičů, kteří dostatečně nehýkají nadšením pro “liberální demokracii”, jsou dnes ostrakizovány. (Mimochodem – není to zajímavé, že to je vždycky Německo, které jde ode zdi ke zdi?)

Když jsem si v tomto duchu povzdechla na Facebooku, kde jsem jednak zveřejnila odkaz na článek popisující tento německý případ a jednak ho i stručně oglosovala, stalo se, co se dalo čekat. A co se také stane vždy, když se někdo kupříkladu rozčiluje třeba nad cenzurou na sociálních sítích. Totiž strhla se lavina komentářů argumentujících, že jde o SOUKROMOU školu, proto si může dělat, co chce. Ano, souhlasím. Může si dělat, co v mezích zákona chce. Ale má to několik ALE.

Takže zaprvé:

Nejde o to, co soukromá škola ze zákona smí či nesmí. Jistě, že soukromá škola smí sama rozhodnout, koho chce přijmout. Jedna věc je zákon. Druhá věc je morálnost. Víte – politické procesy v ČSSR mnohdy také byly v souladu se zákonem. Pronásledování Židů také bylo v souladu s norimberskými zákony. Otázkou ale je, zda tyhle zákony nefungovaly jen jako berlička, jak okecat a „ospravedlnit“ to hnusné, co se v lidech probudilo.

Nejde o to, co soukromá škola smí či nesmí. Jde o to, že se mi hnusí společnost, která vyvrhuje na okraj děti podle jejich původů. To není otázka zákona či práva; to je otázka toho, že někdo – ať už soukromý či státní subjekt – je schopen něco takového vymyslet. Že někdo se neštítí za „provinění“ rodičů, ať už domnělé nebo skutečné, trestat dítě. To v historii vždy vymyslely jen ty nejodpornější režimy. Jako by děti mohly za to, komu se narodily (nemluvě o tom, že samo údajné „provinění“ rodičů bylo demonstrací zvrhlosti systému).

A zadruhé:

Jistě lze souhlasit s tvrzením, že pokud majitel soukromé školy, hospody, firmy, bytu a nevím, čeho všeho ještě, vysloveně někomu neubližuje, měl by mít právo poskytnout službu, komu chce. Fajn, takové tvrzení podepisuju.

Tak jak mi v tom případě vysvětlíte, že hospodský nemá právo ze soukromé hospody vyhodit dle své úvahy kohokoliv jen na základě rasy, náboženského či politického přesvědčení? A naopak má povinnost vyhodit kuřáka?

Jak mi vysvětíte, že majitel domu nemá právo neubytovat v soukromém bytu dle své úvahy kohokoliv jen na základě rasy, náboženského či politického přesvědčení, a současně to své rozhodnutí také podle pravdy veřejně zdůvodnit?

Jak mi vysvětlíte, bijci za soukromá práva, že soukromá klinika nemá právo přijmout k ošetření dle své úvahy kohokoliv jen na základě rasy, náboženského či politického přesvědčení?

A jak vám do toho pasuje fakt, že škola právo odmítnout dítě na základě politického přesvědčení rodičů má…? Říkáte tomu rovný přístup?

A zatřetí:

Není v mém chápání velký rozdíl mezi politickým přesvědčením na jedné straně a třeba náboženským přesvědčením na straně druhé. A jak mi tedy vysvětlíte, že na základě politického přesvědčení rodičů je možno dítě vytěsnit, ale na základě náboženského přesvědčení ne, a to ani ze soukromé školy?

Zkrátka, milí rádoby-zastánci soukromého majetku a soukromých práv, kteří tak vehementně hájíte tuhle zvláštní školu: Těžko hledat většího bijce za soukromá práva, než jsem já; jenomže tady se to trochu pomíchalo. Tohle totiž NENÍ otázka soukromých práv – to je ve skutečnosti otázka etiky a dvojího metru. A to takového dvojího metru, aby byl „správně“ nastaven vůči všem milovníků naší nové skvělé „liberální demokracie“, která je dnes v Evropě ta jediná povolená a správná.

Jakmile totiž někdo chce náhodou chránit soukromé vlastnictví a dostatečně neadoruje tuhle novou doktrínu, je soukromé právo okamžitě s gustem pošlapáno. Chce-li někdo tvrdit, že hospodský má právo nechat ve své hospodě klienta kouřit, je popliván. Chce-li někdo tvrdit, že majitel bytu má možnost odmítnout z nájmu někoho na základě příslušnosti k jakékoliv minoritě, je popotahován ombudsmankou. Takové soukromé právo totiž nepasuje do pojetí oné „liberální demokracie“.

Anebo mi snad někdo chce tvrdit, že stejně hladce by to oné německé Waldorfské škole prošlo, kdyby vyloučila dítě za to, že jeho rodiče jsou voliči zelených ekoteroristů…?

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Nejhorší hospodaření od roku 2012

Máme za sebou první kvartál roku 2019 a s ním i výsledky hospodaření státu. Za klobouk si je vláda nedá.

Ještě vloni hospodařil stát v prvním čtvrtletí s přebytkem 16,3 mld. Kč. Za první tři měsíce tohoto roku už skončila státní pokladna se ztrátou 9,2 mld. Kč. Tak hluboký deficit měla státní kasa naposledy v prvním čtvrtletí roku 2012 – jenomže s tím rozdílem, že tou dobou měla ekonomika vážné problémy.

První pohled samozřejmě může mást. Čísla jsou v různých letech různě pokřivena nepravidelnými evropskými penězi. Pokud tedy odečteme vliv peněz z EU a z finančních mechanismů a porovnáme výsledek s podobně očištěným výsledkem z roku 2018, zjistíme, že meziročně stát nehospodaří o 25,5 mld. hůř, ale jen o 1,0 mld. Kč. Jenomže to zas tak zázračné stejně není, když vezmeme v úvahu, že stát má rekordně nízkou nezaměstnanost, a nemusí tedy živit armádu lidí bez práce.

Problém rozpočtu je jasný: Příjmy meziročně rostou jen o 5,4 %, zatímco výdaje rostu hned o 13,4 %. Vezmeme-li v úvahu stav ekonomiky, je růst příjmů o 5,4 % v zásadě odpovídající. Hrubě ale neodpovídají výdaje; ty rostou až moc. Výdaje by prostě neměly růst skoro třikrát rychleji než příjmy. Maximálně si umím představit, že u obezřetného hospodaření by tomu bylo přesně obráceně.

Jak tomu rozumět? Příjmy rozpočtu ukazují, že se slibovaný efekt elektronické evidence tržeb (EET) nedostavil. V televizi kdysi běžely spoty o tom, jak díky EET budou nová hřiště, nemocnice a kdesi cosi. Kde je máme? Celkové inkaso DPH bylo letos dokonce nepatrně nižší než vloni. Žádný slibovaný růst výtěžku z DPH tu není. Mají se přitom rozjet další etapy zavádění EET. Má se dál rozšiřovat něco, co kdekoho buzeruje, co uměle vyrábí dojem prolhanosti obchodníků, které je nutno sledovat, ale efekt nikde. Štve to leckoho, nepomáhá to nikomu, jak rozpočet demonstruje. Jen se něco dělá, aby to vypadalo, že se něco dělá.

A tím to nekončí. Na pováženou je i to, že letos pokleslo inkaso spotřebních daní. Meziroční pokles o 4,1 % není zanedbatelný. I tady se pořád něco slibovalo, i tady se pořád něco dělá a skutek utek.

Nicméně to neznamená, že by se snad daňové poplatníky nedařilo holit jako ovce: Inkaso daně z příjmů fyzických osob odváděné plátci vyskočilo meziročně o 12,5 %. Není se co divit: Nezaměstnanost je rekordně nízká, pracuje div ne každý, kdo má dvě ruce a nohy, mzdy v průměru stále rychle rostou a Škodovka rozdává luxusní bonusy. I podnikatelé se otřásají jak oslíčci: Inkaso daně z příjmů fyzických osob placené poplatníky meziročně vyskočilo o 21,2 %.

Přeloženo do češtiny: Daně rostou spontánně proto, že stále ještě roste ekonomika (i když už notně brzdí) – nikoliv proto, že se na poplatníky zakleklo třeba s EET či s kontrolními hlášeními.

Jsou tu i perličky. Tak třeba je úplně tragikomické zjištění, že na dálničních poplatcích stát meziročně vybral o 21,1 % víc než ve stejném období předešlého roku. Přitom někdy mám pocit, že my tu žádné dálnice snad ani nemáme, neb to, co vede z Prahy do Brna, je tankodrom. A loni se postavily jen 4 kilometry nových dálnic.

A tím se dostáváme k výdajům. To právě tady je skutečný problém, nikoli u příjmů. Největším výdajem rozpočtu jsou sociální dávky. Na ty vynaložil stát během prvního kvartálu 149 mld. Kč, což představuje meziroční nárůst o 8,0 %, z toho důchody se prodražily o 8,5 %. Možná čekáte, že se teď rozčílím – ale nerozčílím, tady totiž ten hlavní problém nevidím. Vidím ho v položkách, kterých si většina lidí nevšimne, neb jsou dobře schované pod různými jinými nadpisy. Tak třeba:

Neinvestiční transfery neziskovým a podobným organizacím: meziročně +58,9 %.

Odvody vlastních zdrojů EU do rozpočtu EU: +67,6 %.

Neinvestiční transfery podnikatelským subjektům: +28,6 %.

Platy a podobné výdaje státního rozpočtu: meziroční nárůst o 8,4 %.

A tak dál. To jsou položky, které jsou dobře „ukryté“ pod jinými nenápadnými hlavičkami, takže si jich málokdo všimne. A přitom tady je velký problém.

Tak třeba nemám nic proti růstu platů státních úředníků, protože potřebujeme dobře placené úředníky, aby je nelákala korupce – ALE nepotřebujeme jich tolik! Stát má úředníků stále víc, strká nos do příliš mnoha věcí. Aby ne, když zavádí nové a nové kontroly podnikatelů. Z nich vytěží sotva tolik (pokud vůbec), aby zaplatil nové a nové úředníky touhle kontrolou pověřené.

Hodně taky mluvíme o tom, co vše nám zaplatila EU. Málo ale mluvíme o tom, co všechno jsme zaplatili my Unii. Tady si nalejme čistého vína, to je ono navýšení o +67,6 %.

A pak tu jsou dotace skryté pod méně kontroverzním slovem transfery. Dotace přitom neznamenají nic jiného, než že se někomu schopnému, kdo je schopen vytvořit peníze, peníze vezmou, a dají se někomu, kdo peníze vytvořit neumí, na něco, co by se samo neuživilo.

Politici patrně začínají chápat, že jim končí žně. Aktivita českých průmyslových podniků (měřená indexem PMI) v březnu klesala čtvrtý měsíc v řadě a spadla na nejnižší úroveň od prosince 2012. Pro zajímavost: V posledním kvartále 2012 klesala ekonomika o 1,4 %. Je to náhoda, že je aktivita průmyslu nejslabší od roku 2012, když je rozpočet také nejhorší od roku 2012? Ministryně financí proto už navrhla úspory pro příští rozpočet.

Takže zvýší daně? Sníží výdaje? Zvýší dluh? Nebo od všeho trochu? Je cokoliv z toho dobré? Není. A přitom vyhnout jsme se tomu v pohodě mohli. To kdyby politici poslední dva roky poslouchali varování, že ekonomika je přehřátá a nutně musí prudce zpomalit, takže by se místo rozšoupnutí měli snažit využít příznivého vývoje a vytvořit rezervy na horší časy. A co udělali? Využili růstu a vytvořili snad rezervy? Udělali to, že rezervy naopak v těch nejlepších dobách ROZPUSTILI.

Zmoudří teď a ukončí kupříkladu slevy na vlak a autobus, které stojí stát ročně 14 mld. Kč? Tipuju, že ne. Tipuju, že nejjednodušší pro ně bude naplánovat si vyšší deficit státního rozpočtu. Karavana pojede dál a na koblihy pořád bude. Škoda, nemuseli jsme se přidávat k zemím žijícím na dluh budoucích generací, měli jsme pěkně nakročeno.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Černá díra neziskovek

Znám ve svém okolí hned několik lidí, kteří v posledních třech letech zabalili své podnikání kvůli… „dohledu“ státu: Ten kvůli třem kontrolám, které za ním přišly v rychlém sledu za sebou, sice nic nenašly, ale řádně mu zpěnily krev.

Ta kvůli EET, protože si v létě prodávala nanuky v sousední vísce jen tak prckům pro radost, ale jakmile k tomu byl zapotřebí internet a chytrý telefon, už ji to v jejích pětasedmdesáti letech přestalo bavit.

A ten zas kvůli všemu najednou: kontrolám, EET, souhrnným hlášením, kontrolním hlášením… a poznámkách o živnostnících-parazitech.

Znám ve svém okolí taky hned několik lidí, kteří – slyší-li o těch prvních, kteří zabalili své drobné podnikání – se hned rozčílí doběla a začnou vykřikovat, že ti zloději zlodějští museli pěkně krást, když je větší kontrola přiměla s podnikáním skončit.

Tihle druzí lidé, vesměs s poněkud socialistickou mentalitou, kteří navíc nikdy sami podnikat ani nezkoušeli, nejsou sto pochopit, že nejste-li grázl, ale jste za něj neustále považováni, brzy vás to přestane bavit a raději se necháte zaměstnat. Tihle lidé, vesměs z města a poměrně mladého věku, nedokáží pochopit, že ta pětasedmdesátiletá babka raději sundá z buku na rozcestí ručně vyvedenou ceduli „NANUKY“, než by se učila, co je to ten internet.

Celé tohle řečeno ještě jinak: Státu se dokonale podařilo postavit proti sobě dvě skupiny lidí, kteří by principiálně proti sobě nic mít neměli: živnostníky a další drobné podnikatele, na které se už zase leckdo začíná dívat jako na „buržousty“, a notnou část „těch ostatních“, kteří mají socialismus tak nějak zažraný pod kůží. Že by to komukoliv z obyvatel pomohlo, se říct nedá; že by to pomohlo státu, se taktéž říct nedá.

Nedá se to říct, protože i samotné ministerstvo financí jen odhaduje, kolik tahle vyostřená buzerace státní kase přináší.  V roce 2017 podle něj EET přispěla k vyššímu inkasu DPH „kolem“ 5,2 miliard Kč. Ale jisté to není. Těžko se totiž dá oddělit efekt zavedení EET a efekt rekordního růstu ekonomiky. I bez EET by byl výběr DPH podstatně vyšší než o rok dřív. A existují konkurenční analýzy, které se domnívají, že celý vyšší výběr DPH byl dán jen hospodářským růstem a EET přinesla finanční efekt nula.

Takže tu máme stát, který efektivně zaklekává na drobné podnikání, ale vesměs z toho nikdo nic (alternativně „skoro nic“) nemá, tedy krom všeobecně mizerné nálady ve společnosti.

No a pak tu máme tentýž stát, který efektivně podporuje z veřejných peněz různé mimorozpočtové nadace, kterým se poněkud záhadně říká „neziskovky“ (jako by jim snad o peníze vůbec nešlo), ale vesměs z toho ani stát, ani drtivá většina obyvatel nic nemá – tedy krom oněch neziskovek samotných.

Český stát se tak vlastně chová jako pan Jekyll a Hyde v jednom. Likvidovat a podporovat. Brát veřejné peníze a dávat veřejné peníze. Rozpočet ani lid z toho sice ani v jenom případě nic či skoro nic nemají, ale v tom druhém případě z toho hodně mají ony neziskovky. Tedy – některé. Pochopitelně pokud jde o bohulibou neziskovku typu hasiči či hospic, většinou z toho taktéž nemají nic.

Protože boží mlýny melou sice pomalu, ale jistě, tak jako zaklekává stát na živnostníky, občas taky zaklekne Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) na stát. I stalo se, že NKÚ přišel se zajímavou zprávou.

Zaprvé stát při poskytování dotací neziskovkám v letech 2016 až 2017 nevycházel z analýzy, jaké služby společnost skutečně potřebuje. (Rozumějme: peníze dostal ten, kdo si o ně řekl, nikoliv ten, kdo něco užitečného plánoval.)

Zadruhé NKÚ zjistil miliardové rozdíly v dostupných informacích o tom, kolik stát v letech 2015 a 2016 na dotacích vyplatil. (Rozumějme: stát má guláš v tom, kolik miliard komu věnuje. Přitom v letech 2016 a 2017 šlo o 26,26 miliard, evidence hapruje o 3,5 miliardy. Zato má stát díky EET dokonalý přehled o tom, kdo si kde a od koho koupil rohlík za korunu devadesát.)

Zatřetí v Radě vlády pro neziskovky, která o dotacích rozhodovala, bylo víc zástupců neziskovek než zástupců státu. (Rozumějme: Neziskovky mohly zásadně ovlivnit, kolik si přihrají.)

Začtvrté Úřad vlády průběžně nekontroluje, jak se daří díky dotacím plnit deklarované cíle neziskovek. (Rozumějme: nemáme analýzu, zda cíl potřebujeme, ani nevíme, zda cíl plníme, peníze ale dáme, o čemž necháme rozhodovat větší počet zástupců obdarovaných než darujících.)

Zapáté porušení podmínek dotace NKÚ zjistil u 10 ze 17 kontrolovaných neziskovek. (Rozumějme: kdyby se nezadařilo o pět či deset procent, člověk by to pochopil. Když je to vysoce nad polovinou případů, něco je prohnilého systémově.)

Zašesté a zasedmé jsem už líná psát, neb je to binec pořád na jedno brdo, který si každý může dohledat v případě zájmu sám ve zprávě NKÚ z tohoto týdne.

Celkem smůla je, že v roce 2016 u nás bylo dle ČSÚ téměř 121 tisíc neziskovek, ale dotaci dostalo „jen“ necelých 7 tisíc z nich. Rozumějme: Drtivá většina neziskovek nedostává nic a myslí to poctivě. Jenomže veřejnost slyší jen o průšvizích, alternativně o neziskovkách přes gendery či přes velice užitečné ocenění „sexistické prasátečko“, takže je pak nabroušená z jedné vody načisto na všechny.

Já bych měla takový návrh. Když se stát chová k živnostníkům jak ras a k neziskovkám jak andílek, měli bychom to krapet narovnat.

Buď bychom mohli zrušit buzeraci podnikatelů.

Nebo bychom mohli zrušit všechny dotace.

Ale nejlépe bychom mohli udělat obojí současně.

(Akorát by mě pak mrzelo, že cena sexistické prasátečko by pak nejspíš rychle zmizela ze světa, tudíž bych už nikdy nedostala šanci ji získat. A já se přitom tak snažím!)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Když revoluce začne požírat své děti

Z pohledu dějin to není vlastně zas až tak dlouho, co emigroval český zpěvák Waldemar Matuška z tehdejšího komunistického Československa. Důsledek na sebe nenechal dlouho čekat: Matuška byl vzápětí v televizi a rozhlasu zakázán. Trapný pokus.

Někdo by mohl říct: Byla jiná doba. Komunistická doba. Tehdejší východní blok prostě měl nějakou ideologii a tu razil. Dneska už jsme jinde.

A já na to odpovídám: Vrací se podobná doba. Doba pokryteckého rádoby-liberalismu. Dnešní západní blok má prostě nějakou ideologii a tu razí. Vítejte zpátky.

Televizní společnost HBO přišla se čtyřhodinový „dokumentem“, který je postaven na výpovědi dvou dospělých, dnes zhruba třicetiletých mužů. Tito dva muži v „dokumentu“ tvrdí, že v dětství trávili mnoho času na ranči černošského zpěváka a tehdejší popové hvězdy Michaela Jacksona, kde byli hvězdou opakovaně sexuálně zneužíváni.

Fanynkou Michaela Jacksona jsem nikdy nebyla, a když dneska slyším nějaký jeho song, většinou upřímně trpím podobně, jako kdyby fanoušek černé hudby z osmdesátých let byl donucen poslouchat moje trashmetalové orgie. Nicméně faktem je, že můj, řekněme, studijní zájem o Jacksona v posledních dnech silně vzrostl. „Dokument“ je totiž pozoruhodný hned z několika pohledů.

Zaprvé je namístě dát výraz „dokument“ do uvozovek. Pod pojmem dokument či dokumentární film se obyčejně míní objektivní zprostředkování všech dostupných informací o realitě. Nezdá se, že by dílko HBO tuhle definici splňovalo. Obsahuje především jednostranné výpovědi dvou pánů, kteří obviňují údajného sexuálního agresora. Obhájce a pohled z druhé strany chybí. Tohle by za spravedlivý proces nešlo označit ani omylem.

Zadruhé je silně podezřelé, že tito dva pánové mohli pobývat u popové hvězdy a evidentně o samotě tak dlouhý čas – a jejich rodičům to asi nijak nevadilo. Nějak si neumím představit, že své dítě budu pravidelně posouvat k nějaké celebritě, kterou sama neznám, a nemám ponětí, co se u ní s mým dítětem děje.

Zatřetí dokument nepřináší absolutně žádné nové zjištění: O Jacksonově pedofilii se veřejně spekulovalo poprvé už v roce 1983. Jenomže tehdy se celá věc „vyřešila“ mimosoudním vyrovnáním s rodinou, která zpěváka ze sexuálního obtěžování nařkla. A podobný scénář se pak opakoval ještě několikrát: Vždy se vzneslo obvinění, vždy se nějak urovnalo. Skutečné sexuální násilí proti vůli dítěte se nikdy nepodařilo prokázat.

Současně asi nebyl nikdo, kdo by si myslel, že Jackson je po této stránce naprosto a dokonale „normální“. (Ačkoliv jsem na velkých pochybách, zda slovo „normální“ mohu použít. S dnešními tuším asi 64 gendery a nesčetně uznávanými sexuálními preferencemi je již poněkud nenormální býti normální… nebo jak to ksakru vlastně říct?!)

Zkrátka každý soudný člověk vždy musel tušit, že Jackson zřejmě má nějaké psychické problémy, že se tyhle problémy nejspíš týkají i jeho sexuality a také že nejspíš nějak souvisejí i s absencí jeho showbyznysem ukradeného dětství. Neboli že vztah k dětem v tom asi hraje nějakou roli. Jenom nikdy nebylo prokázané, zda byl také agresorem, násilníkem a bestií, která dětem skutečně ubližuje. A vzhledem k tomu, že nic z toho se prokázat nikdy nepodařilo, ačkoliv pokusů o obvinění a následné vytřískání peněz z obviněného proběhlo víc, dalo se soudit, že zas až tak bestiální to zřejmě nebylo. Každopádně celá generace Jacksonových fanoušků s tímhle uspořádáním dokázala roky bez problémů žít.

A pak najednou cvak, přišla éra #metoo, neboli éra obviňování a likvidace nepohodlných lidí jen na základě prohlášení údajně poškozených, že se před desítkami let stali obětí násilí. Řada lidských životů a kariér už tímhle tvrzením byla zničena. Bez možnosti hájit se, bez možnosti postavit tvrzení proti tvrzení. V éře #metoo se naslouchá pouze obviněním, nikoliv obhajobám.

Protože ale deklarace žen o tom, jak jsou traumatizované tím, že se jim před třiceti lety nějaký muž podíval na kotník, se už poněkud okoukala, bylo nutno posunout věc dál. Takže co bychom tu měli nového a ještě neokoukaného? Aha, třeba obvinění z pedofilie. A nejlepší bude vyzkoušet si to rovnou na někom, kdo už je mrtvý a bránit se stejně nemůže.

I předložily se natěšené veřejnosti údajné šokující informace, které naše vědění o mrtvé popové hvězdě pousnuly přesně tam, kde bylo před celým „dokumentem“: Pořád víme stejné houby jako kdysi. Máme tu jen jednostranné tvrzení, proti kterému se už nikdo nemůže bránit a se kterým se nikdo nemůže mimosoudně vyrovnat. A veřejnost šílí a svou někdejší modlu pranýřuje, ačkoliv dneska je o ní známo přesně totéž, co před deseti či patnácti lety. Teď je ale hvězda hnusákem, takže se musí vymazat z dějin a její umění se musí zavrhnout. Knihy spálit. Sochy rozstřílet. Obrazy přemalovat. Prostě metoo.

A média odpovídají na společenskou poptávku po senzaci a zpěvák je rázem na blacklistu. Jako první se zákazem vysílat Jacksona přišla britská rozhlasová stanice BBC Radio 2 (to mě až tak moc netrápí, protože BBC Radio 2 vydrží déle než 20 vteřin poslouchat jen totální masochista) a po něm další kanadské, australské, novozélandské rozhlasové stanice, nebo producenti (v době pravěku ještě poměrně politicky nekorektního) amerického seriálu Simpsonovi. Český rozhlas je proti nim výkvětem konzervatismu, prý se jen „věcí bude zabývat“.

Celá tahle zdánlivě bezvýznamná kauza je ve skutečnosti obrovským symbolem: Vůbec nic nevypovídá o Jacksonovi. Nic nevypovídá o tom, zda byl nebo nebyl pedofil, a už vůbec ne o tom, zda byl nebo nebyl násilník a dopustil se zločinů. Natož o tom, jaké kvality dosahuje jeho umění. Vypovídá jen o jediném: o odporném pokrytectví dnešní „pokrokářské“ společnosti. Protože kdyby to nebylo pouhé pokrytectví, muselo by Národní divadlo přestat hrát Goethova Fausta, neb Goethe byl podle všeho nejspíš také na holčičky.

A nejlepší na tom je, že kdyby Jackson žil dneska, nejspíš by dokonale naplňoval obrázek toho, komu se dneska často říká „sluníčkář“ – že by už revoluce začínala požírat své vlastní děti?

Tak jako kdysi stačilo prstem ukázat na nepohodlného člověka a obvinit ho z čarodějnictví, aby byl vzápětí po nespravedlivém „procesu“, vedeném jen aby se neřeklo, upálen na hranici, tak dneska stačí ukázat prstem na kohokoliv a obvinit ho z rasismu, homofobie, sexuálního násilí, rusofilství, dezinformátorství – doplňte si dle libosti. A členství na blacklistu má zajištěné. Odporné pokrytectví, odporné novodobé „náboženství“.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Nový Napoleon už si zuby brousí

Francouzský prezident Emanuel Macron zveřejnil počátkem března v evropských denících svou vizi Evropy nazvanou „Za evropskou renesanci“. Je nutno francouzského prezidenta pochválit: Marketingově to fakt dává.

Je po dlouhé době prvním evropským politikem, který se snaží tvářit jako celoevropský. Po dlouhé době jako jediný komunikuje se všemi obyvateli Evropy, nejen se svými voliči. Jako jeden z mála taky má vůbec nějakou vizi odlišnou od ostatních. Většina politiků má jedinou vizi – vydržet ve funkci do příštích voleb. Tím ovšem poklona Macronovi za jeho marketingové schopnosti končí.

Rakouský kancléř Sebastian Kurz prohlásil, že mnohé návrhy francouzského prezidenta na reformu Evropské unie jsou utopické. No – asi tak nějak. A já přidávám: Když to tak vezmeme kolem a kolem, tenhle pán je navrch ještě celkem nebezpečný.

Nabízí se domněnka, že Macrona vedly k napsání textu hlavně dvě věci, které shodou okolností přicházejí ve stejnou dobu. Macron se bojí, aby blížící se volby do Evropského parlamentu neskončily podobně jako hlasování o brexitu. Totiž protievropsky. Volby a brexit jsou tím, čeho se Macron bojí. Ve svém textu ostatně taky hlásá, že je brexit slepou uličkou. (Jako by už dnes věděl, jak brexit dopadne. To netuší ani Britové, tak jak by to mohl vědět Francouz?) Rozčiluje se, že jsou tu strany destruující projekt jednotné Evropy, které krom rozbíjení nic nenabízejí.

Má to ovšem jednu drobnou chybičku. Macron vzal nejen brexit za špatnou stranu. Neměl by braxitem strašit – měl by se jím ponaučit. Neměl by zastrašovat – měl by raději vzít vítr z plachet těm, kteří mu rozdupali bábovičky. Vadí vám na Evropě to a to? OK, tak to pojďme změnit tak a tak, abyste z Evropy nechtěli utíkat. Abyste byli spokojenější.

A Macron? Ne, jen vyhrožuje, jak bez Evropy nelze fungovat. Mystifikuje a demagogicky žvaní jako jeho oponenti. Krásným příkladem je jeho věta: „Jak bychom odolávali krizím finančního kapitalismu bez eura, které dává sílu celé Unii?“ To jako fakt?! Kdyby měl Macron pravdu, že nelze odolávat „krizím finančního kapitalismu bez eura“, muselo by to znamenat, že Švýcarsko, Norsko, Dánsko, Švédsko a také celý východ EU zvládali krizi 2008-9 hůř než země s eurem. Opak je pravdou. Krizí nejvíc utrpěl jih Evropy, který má euro a právě euro je jeho problémem. A třeba Polsko, které euro nemá, nekleslo vůbec. (Dle údajů agentury Reuters měli Poláci nejslabší meziroční růst v 1. kvartále 2009, kdy rostli o 1,5 %.) Kde jsou elfové, aby bojovali proti fake news?

Macron ovšem správně pochopil, že Evropa spí a ztrácí pozici ve světě. Vyzývá proto ke změně. Chce jednotnou Evropu pod praporem tří ambicí: svoboda, ochrana a pokrok. To zní dobře. Až na to, že to připomíná známé „válka je mír“. Macronova představa svobody je na hony vzdálená mé představě. Navrhuje vytvořit Evropskou agenturu pro ochranu demokracie. A to je jako co? Já si nepředstavuji svobodu tak, že nad ní dohlíží agentura. Macron si ji představuje jako soubor zákazů. To je znásilnění svobody.

Další slovní atletika je Macronovo pojetí ochrany. Ochrana nespočívá v antikoncepci, jak by si někdo mohl myslet, ale v přehodnocení schengenského prostoru. Prý kdo se chce podílet na volném pohybu, musí plnit podmínku odpovědnosti a solidarity. Víc to sice nerozvíjí – ale neznamená to čistě náhodou obnovení myšlenky na kvóty na imigranty z Francie, Itálie a dalších koloniálních mocností na východ EU, kam imigranti dobrovolně nechtějí, a který dobrovolně nechce je…? Podezřelé slovo „solidarita“ tak skoro zní.

Asi nejvíc výživné je Macronovo pojetí „pokroku“. Respektive dokonale zvrácená je jeho myšlenka jednotné minimální evropské mzdy. Macron to sice možná zvládá marketingově, nikoliv však logicky. Co je logického na „jednotné mzdě“, ale „přizpůsobené situaci“ každé země? Mzda je buď jednotná, nebo přizpůsobená situaci. Jedno vylučuje druhé. Je to oxymóron. Minimální mzda je odrazem průměrné mzdy, a ta se v EU výrazně liší.

Podle dat Eurostatu má nejvyšší minimální mzdu Lucemburkso, kde jsou nad 2000 eury měsíčně. V Bulharsku ale jsou jen na 286 eurech měsíčně. I když upravíme mzdy paritou kupní síly, berou Bulhaři stále třikrát méně. Pokud by mělo mít Lucembursko bulharskou minimální mzdu, může ji rovnou zrušit coby almužnu. Pokud Bulharsko převezme minimální mzdu Lucemburska, může to rovnou zabalit, protože nízké mzdy jsou jedinou konkurenční výhodou Bulharska, a tu jim chce Macron vzít. Pokrok jako noha.

Evropě jsou ordinovány i jiné šílenosti. Zdá se, že Macron se inspiroval takzvaným Zeleným novým údělem silně rudo-zelené americké političky Alexandrie Ocasio-Cortezové (AOC). Mluví totiž o tom, že Evropa musí do roku 2050 přejít na bezuhlíkové technologie. Neboli auta už nebudou ani na naftu, ani na benzín, ani hybridy – i ty zakáže. A budeme mít další instituci – Evropskou banku pro klima.

To nám jistě „zásadně“ zlepší životní podmínky – ovšem jestli jste si kupříkladu mysleli, že se bude Macron zabývat i tím, aby byla kvalita potravin na východě EU stejná jako na západě, mýlíte se. To ho nezajímá. Můžeme být i nadále popelnicí Evropy. Zato musíme mít klima jako ústřední téma pro všechny. Opakuji – pro všechny. Míněno nejen pro všechny země. Ale i pro ty nejnepředstavitelnější instituce. Macron výslovně zmiňuje i centrální banku, která se musí o klima zajímat. Ten pán zjevně netuší, k čemu je centrální banka. Nejspíš se domnívá, že centrální banka je tou institucí, která jeho drahý ekologický záměr zaplatí tiskem peněz.

Macron taky očividně nepochopil své postavení ve světě. Chce uzavřít s Afrikou pakt budoucnosti. Jenže Afrika už jaksi není francouzská kolonie. Afrika je dnes kolonie Číny. Ale to nevadí, Macron nepochopil mnoho věcí.

Tak třeba vlastní obyvatelstvo vůči Macronovi vystoupilo jako žluté vesty kvůli tlaku na vyšší zdanění pohonných hmot. Tehdy Macron Francouze vybídl k přechodu na auta elektrická, když je pro ně víc zdaněný benzín drahý. Nepochopil, že když lidé nemají na dražší benzín, sotva mají na řádově ještě mnohem dražší elektrická auta. Nabídnout jako „řešení“ opuštění uhlíkových emisí je výsměch.

A tenhle pán na konec svého textu napíše: „Nemůžeme dovolit nacionalistům, kteří nenabízejí žádné řešení, aby využili zloby národů.“ Já tu zlobu ovšem celkem chápu. Pan Macron si možná myslí, že čím víc utáhne šrouby novou regulací, tím bude obyvatelstvo povolnější. Ale takhle to nefunguje. Jen uvolnění poměrů může snížit zlobu národů. Ti obávaní odpůrci evropské integrace mají Evropský parlament nadosah právě kvůli lidem jako Macron – kvůli lidem, kteří chtějí národy včetně toho našeho nejlépe vymazat a přetavit v jedinou zregulovanou, rovnostářskou, bezpohlavní a bezemisní hmotu.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

NextBlog

Na nextBlogu naleznete nejen aktuální postřehy ze světa financí, ale téže zajímavé odkazy na věci, které nás zajímají a baví. Doufáme, že Vás budeme nejenom informovat, ale i bavit a téže vzdělávat.