Category Archives: Uncategorized

Závadné děti

Tak si tak čtu zprávy – a nejednou se vyděsím, že jsem zaspala půl roku a zapomněla, že už je prvního dubna. Ta na první pohled seriózně se tvářící zpráva přeci nemůže být míněna jinak než jako nejapný aprílový pokus o fórek.

Jenomže ono ne. Čím víc na to koukám, tím víc mi dochází, že to evidentně někdo míní vážně. Za sedm milionů vážně.

Ministerstvo školství si totiž za oněch sedm milionů korun vymyslelo nový tříletý projekt pod názvem Genderová rovnost. Je to ve své podstatě vlastně taková „odborná“ komise, která dohlíží na to, aby do všech vnitřních dokumentů ministerstva byla řádně zapracovaná genderová rovnost a aby všichni zaměstnanci ministerstva řádně gendrově – korektně jednali.

Do určitého bodu to ještě byla legrace. Mohli jsme všechny ty „genderové odborníky“ chápat jako neškodné pomatence. Teď už ale začíná jít sranda stranou. Na léčbu nemocných dětí se sice musí zakládat sbírky a sbírat trapná víčka od lahví, ale sedm milionů vláda s klidem hodí na takovou – s prominutím – bejkárnu, jejímž cílem je dětem „vysvětlit“, že jsou vlastně nějaké vadné, když napodobují mámu a tátu a chovají se tudíž podle mužských a ženských vzorů.

Mému chlapečkovi je osm měsíců a z hromady všech možných a gendrově neroztříděných hraček vždy neomylně vyhmátne autíčko. Dcera zase vždy v hromadě aut neomylně našla panenku. Podle genderové doktríny jsou asi závadní. Můj chlapeček dle výkladu tohoto nového náboženství „vykazuje stereotypní jednání a stydí se přiznat, že by ho bavilo hrát si s panenkou“, zatímco dcera „potlačovala pod vlivem gendrově stereotypní výchovy své skutečné potřeby“ a autíčkům se vyhýbala, protož se styděla vyjádřit svůj gendrově vyvážený postoj. Co to k čertu je za zvrhlost?! Podle mě jsou oba báječní a závada je naopak na ministerstvu školství, na ministerstvu sociálních věcí, v neziskovkách, v evropských fondech, v norských fondech… zkrátka ve všech, kdo jsou ochotni si nechat pro peníze vymýt mozek.

Už znovu žijeme v době, kdy se musíme bát mluvit. Namísto „soudruh Stalin je vůl“ se dneska ovšem už pomalu musíme bát použít slova jako „popelář“, „asistentka“, „zdravotní sestřička“ či „horník“. To všechno je totiž gendrově nekorektně. Správně je patrně „popeláři, popelářky a popelářata“ – ten třetí výraz označuje bezpohlavní bytosti, které se ještě nerozhodly, zda se cítí mužem či ženou. Že je to natolik hloupé, že to nikdo nemůže brát vážně? Abychom se nedivili. Když se malým a tvárným dětem vymývají hlavinky odmala, moc normálnosti jim v nich nezůstane.

Když budeme do dětí odmala hustit, že muži a ženy se neliší, že mají dělat stejnou práci a mají se chovat stejně, vlastně tím naše děti mentálně vykastrujeme. Skutečně se nakonec začnou chovat nemužsky a nežensky. Jenomže my, lidé, jaksi nejsme samosprašní. Proč asi příroda vymyslela dvě pohlaví? Proč asi napříč celou živočišnou říší nalezneme jinak zbarvené samečky a samičky? Namlouvací tanečky? Proč asi lev má hřívu a lvice ne? Proč samečci některých druhů ptáků staví hnízdo a samičky ne? Protože to všechno je způsob, jak zajistit rozmnožování. Přežití rodu.

Genderové náboženství už dávno není směšné. Je zvrácené a nebezpečné, protože dělá vše proto, aby pohlaví vymazalo. Aby se lidské samičky nechovaly jako samičky a samečci jako samečkové. Tedy aby nám znemožnilo rozmnožování. Holčička, které budeme odmala vštěpovat, že není holčička, ale bezpohlavní „to“, se psychicky zhroutí a začne vykřikovat, že je sexuálně obtěžována, jakmile ji jiné „to“ požádá o telefonní číslo či pozve na skleničku. Jak máme po bandě takových bezpohlavních a psychicky slabých „to“ chtít, aby se vzájemně seznámila, ba dokonce takovou neslýchanost, aby spolu měla sex a počala děti, to fakt netuším.

Nehodlám dovolit genderovým fanatikům, byť třeba ve vedení státu, aby ve jménu svého nového náboženství mé děti poničili. I nadále bude moje holka nosit sukně a kluk kalhoty.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Upracováni k smrti

Znáte to: Den blbec. Ráno přivřete kocourovi ocas do dveří, ten vám za to pomstychtivě označkuje čerstvě vyprané prádlo. Manžel je v posledním tažení s rýmičkou a očekává, že ho budete konejšit. Dítko užívající si podzimních prázdnin ze vší té euforie, že nemusí do školy, kypí energií a totálně ucpe vanu čímsi neidentifikovatelným, avšak nápadně připomínajícím cement. Během té chvíle, kdy se pokoušíte hrát si na instalatéra a současně aspoň slovně do vedlejšího pokoje konejšit manžela, se druhé dítko, dosud školou nepovinné, zmocní nůžek a vystřihne vám luxusní pěticípou hvězdu do podsedáku kožené sedačky. A do toho na vás zazvoní kurýr zásilkové služby XY.

Budiž poctivě řečeno, že v danou chvíli jsem už měla poměrně mizernou náladu, takže jsem jevila větší než obvyklé známky podrážděnosti. Proto když na mě slečna řidička do domácího telefonu vybafla, že si mám dojít pro dva balíky na silnici, opáčila jsem, že na silnici jaksi nebydlím a že ji očekávám tam, kde kurýry přijímám vždy, tedy u svých dveří, neb netoužím nechat ty malé neřízené střely, aby mi během mé nepřítomnosti vystřihly v sedačce k pěticípé hvězdě ještě turecký půlměsíc. Vskutku slečna se během chvíle u dveří objevila, ale jen proto, aby mi před nos strčila skenovací zařízení a následně – poté, co jsem se netuše ničeho neobvyklého nerozumně podepsala – mi oznámila, že dva balíky se povalují… na silnici. Na mou žádost o doručení mi slečna s nehraným úžasem nad mou drzostí klienta odsekla „to mě zdržuje“ a byla v tahu.

Naštěstí během následujících minut, kdy jsem se musela obléknout, dojít si pro balíky a dovléci je domů, se žádné další kalamity nepřihodily (banality, že nejmladší ratolest zkonzumovala kousek deky a stále trucující kocour si označkoval dvoumetrový fíkus, nepočítám), tudíž jsem měla čas se nad tím řádně zamyslet. Můj závěr zněl, že XY už nikdy, co kdyby pro něj ta podivná uživatelsky-nepřívětivá slečna-řidička stále ještě pracovala. V tu chvíli jsem si ovšem uvědomila, že můj seznam „nikdy-více činností“ se nějak povážlivě narůstá: To máme už nikdy-více jednoho dopravce, dva internetové prodejce, jednoho instalatéra, tři elektrikáře, jednoho prodejce zahradní techniky… a tak dál a dál. Jestli ono to náhodou nebude tím, že nezaměstnanost je u nás moc nízká?

Jakkoliv jsem si vědomá toho, že hodně lidí ucítí nutkání mě poslat do někam za tenhle názor, já si trvám na tom, že trh práce je u nás zatraceně přehřátý. Je tak přehřátý, že zaměstnavatelé prostě musí najímat na některé práce i takové asociální týpky, kteří by za normálních okolností neměli vůbec přijít do kontaktu s tak delikátní veličinou, jako je zákazník. Zaměstnavatelé jsou donuceni se o své zaměstnance doslova navzájem přetahovat a přeplácet si je. Ještě nikdy za celou historii, co se různé parametry trhu práce měří, u nás nebyl trh práce napjatější. Míra nezaměstnanosti se pohybuje už několik měsíců kolem 4 procent a o jedno pracovní místo se uchází kolem jednoho a půl zaměstnance! Třeba před čtyřmi lety to bylo více než 13 uchazečů.

Jasně, to je El Dorado pro zaměstnance. Ale peklo pro zaměstnavatele i pro zákazníky, kterých si mnozí prodavači, řemeslníci, obsluhující v restauracích a další profese neváží. Samozřejmě je to taky stav, který nemůže dlouho vydržet. Trh práce je na svém vrcholu a dál už musí přijít sešup.

A víte co? Když jako ekonom někde mluvím o hospodářských krizích, většinou se všichni tváří poplašeně, jako že „o takových nechutných věcech se nahlas nemluví“. Jenomže já to vidím úplně jinak: Už aby ta krize byla. Za posledních šest měsíců pozoruji kolem sebe ve svém oboru takový cvrkot, takové pracovní přetížení lidí, takovou neschopnost sehnat zaměstnance, takové našponování úvěrového trhu, takové přehřátí cen nemovitostí, takové nezvladatelné množství nejrůznějších zakázek, takovou míru stresu všech z nestíhání… že se už vyloženě těším, až se vše vrátí tak nějak do normálu. No ano – do normálu. Protože růst „za každou cenu“ postrádá smysl. Cena pak může být až moc vysoká.

 

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Tunel z lithia?

Copak by to bylo za volby, kdy se pár dnů před nimi nerozhořela taková pěkná a typicky česká kauzička?

Lithium je předvolební kauza, jak se sluší a patří: Veřejnost se staví na zadní zhruba v tom smyslu, že „cizáci nám rozeberou zemi“. Strany jako ANO, KSČM či SPD prskají, že memorandum s australskou těžařskou firmou European Metals Holdings o těžbě lithia na českém Cínovci je „krádeží za bílého dne“. ČSSD zase útoky odráží s tím, že by to naopak měla být zkušená zahraniční firma, která lithium bude těžit, a že všechno je to jen vykonstruovaná kauza. Do toho Okamurova SPD prosadila usnesení, že by naopak lithium měl těžit státní podnik. A úplně celé je to vlastně možná jen blamáž, protože komunisté ve sněmovně zase prosadili usnesení, podle něhož memorandum je vlastně stejně nezávazné…

Nakonec tedy vznikl jeden velký maglajz, ve kterém hrozí, že dojde ke zcela zásadnímu nepochopení jádra celé kauzy. A že se „svede stopa“ špatným směrem. Že se tématu chopí – jak už to tak bývá – politici, kteří budou hrát na nacionalistickou notu, nicméně ekonomii a podstatě věci rozumí jak koza petrželi.

Na celé kauze je skutečně jedna problémová věc, která mě hodně zaráží, ale která se kupodivu neřeší. A to je nejasný původ investora. Respektive jeho registrace na Panenských ostrovech. Daňový ráj má několik funkcí. Říká se mu sice „daňový“ ráj, ale daně jsou jen jedním z několika jeho aspektů. Minimálně stejně podstatnou funkcí daňového ráje bývá skrytí vlastnické struktury.

Připomeňme, že pokusy o využití daňových rájů se dají vystopovat už u kauzy solárních elektráren. Je veřejným tajemstvím, že mezi solárníky jsou i někteří bývalí čeští politici, kteří si v podstatě ušili solární zákony sobě na míru. A právě v tom vidím největší problém kauzy lithia.

Je ta údajně australská firma skutečně australská? Není podezřelé, že se o těžbu – byla-li by skutečně tak lukrativní, jak se tváříme – neuchází nějaká opravdu velká a transparentní společnost typu Rio Tinto? Vždyť my vlastně vůbec nevíme, jestli čirou náhodou v pozadí kontraktu nestojí některý český politik, který si založil firmu na Panenských ostrovech a jejím prostřednictvím prázdnou schránku v Austrálii… Anebo možná ne politik, ale nějaký český podnikatel s pochybnou historií, který ví, že by se kvůli různým škraloupům k lithiu napřímo nedostal. Vždyť proč má někdo motiv skrývat se? Nejspíš proto, že nechce, aby byl znám, protože by mu to mohlo uškodit. Komu by mohlo uškodit, že je znám? Buď nějakému politikovi, nebo někomu s pochybnou pověstí. Zní to možná jako teorie spiknutí, ale vyloučit to aktuálně vůbec nelze. A to je to, oč tu běží, ale čemu se vlastně skoro nevěnuje pozornost.

Namísto toho se uměle vyrábí kauza z faktu, že memorandum bylo uzavřeno se zahraniční, nikoliv českou firmou. A veřejnost se tím cítí pobouřena. Jenomže zrovna tohle já osobně považuji za prkotinu: Ekonomická teorie merkantilismu z přelomu 16. a 17. století, která vychází z předpokladu, že majetek je dán hlavně nerostným bohatstvím a má se hromadit a zpracovávat na území jedné země, je už dávno překonaná. Historií i modernějšími teoriemi bylo už dávno prokázáno, že takto to prostě nefunguje.

Podstatné je lithium těžit; ne to, zda nejvhodnější technologie bude česká, australská či eskymácká. Veřejnosti prezentované tvrzení, že by údajně mělo být problémem, že investor je ze zahraničí, je tedy zavádějící. V pozadí stojí vlastně nevyřčený předpoklad, že „zisky musíme držet doma“. Jenomže tahle úvaha má jednu zásadní chybu.

Zaprvé kdyby lithium začala těžit normální transparentní soukromá zahraniční společnost, pak pochopitelně není pravda, že z toho Česko nic mít nebude. Tato společnost by totiž státu platila DPH, daň z příjmu právnických osob i úhradu z vydobytých nerostů, takže česká ekonomika nepřijde zkrátka.

Zadruhé musíme si uvědomit, že lithium je dost možná nafouklá bublina. Je relativně vzácné a drahé. Tudíž automobilové a další společnosti se už nějaký ten čas usilovně snaží hledat za lithium náhradu. Lithium se tedy už dávno mělo těžit; my s ním ale dělali tak dlouho takové cavyky a vymýšleli si, proč to pořád nejde (jako například že je potřeba chránit vzácného tetřívka žijícího v lesích kolem Cínovce), až nám možná už ujel vlak a těžbu se podaří rozběhnout až v době, když už lithium bude dávno za zenitem.

A zatřetí pro případ, že by lithium měl těžit stát, jak na to tlačí strana SPD, budiž řečeno, že my jako stát nemáme technologii, nevíme, zda za deset let bude lithium stále ještě finančně zajímavé, a navíc lithium se u nás bude těžit poměrně drahou technologií přímo z rudy (to je asi takový rozdíl jako těžit ropu z vrtu či z břidlic hydraulickým štěpením – obojí je jinak technologicky i finančně náročné). Kdyby za těchto podmínek chtěl těžit stát, byl by to naprostý hazard s penězi daňových poplatníků. Jenomže podle posledního usnesení poslanců to přesně na takový hazard vypadá.

Takže si to shrneme: Kvůli neexistujícímu problému s tím, že investor je ze zahraniční, jsme nejspíš úplně omylem vyštípali silně podezřelou firmu, která nikomu podezřelá nebyla a dost možná patřila Čechům, abychom díky předvolebnímu boji, hře na nacionalistickou strunu a díky překonané teorii z 16. století podstoupili hazard s veřejnými financemi. Báječné.

 

(Blog byl napsán 18. 10. – od té doby mohlo dojít k určitému posunu této živé kauzy)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Podle Sobotky jsem blázen

Tak prý se Slováci mají dobře. Prý dokonce lépe než Češi. A prý je to tím, že už zavedli euro. Prý proto musíme euro taky rychle zavést, abychom se měli stejně dobře jako oni. Jo aháá. To jsou mi ale věci.

Tak tedy pojďte přemýšlet se mnou.

Zapomeňme na chvíli na řeči o hrubém domácím produktu. Většina lidí si totiž pod ním neumí představit nic hmatatelného. A svým způsobem to také skutečně je jen nehmatatelné a leckdy totálně zavádějící číslo. Tak třeba když katastrofální povodně zničí město, HDP podle statistiků vzroste, protože se zvětší objem oprav – ačkoliv se všichni vespolek mají hůř. Pojďme se raději podívat na něco, co si umí dobře představit každý.

Jednou z takových věcí je třeba nezaměstnanost. Nezaměstnanost je na Slovensku dlouhodobě výrazně vyšší než v Česku. Z toho důvodu také u nás pracují mraky Slováků. Znáte ovšem kolem sebe nějakého Čecha, který by pracoval na Slovensku? Ne? Já taky ne. Jsou tací, ale je jich nesrovnatelně méně. Ale jak to, když se tam mají tak skvěle?

Určitě ale znáte mnoho Slováků pracujících u nás. Není se čemu divit. V ČR nyní pracuje o sto tisíc lidí víc než před krizí v roce 2008. Přitom dvě pětiny cizinců, kteří dnes v ČR pracují, jsou Slováci a celkem jich tu je 162 tisíc. To není málo. Jak je to možné, když se na Slovensku mají díky euru tak dobře?

Někdo by ale mohl namítnout, že to jsou lidé, kteří v ČR byli už před zavedením eura na Slovensku. Fajn. Tak tedy nějaký jiný pohled. Tento týden vyšel průzkum Rady mládeže Slovenska. Z něj vyplynulo, že téměř třetina mladých Slováků přemýšlí o tom, že by natrvalo opustila rodnou zem. Ale? Svědčí to o tom, že by se mladým lidem na Slovensku líbilo a že si nemyslí, že jinde se mohou mít líp?

Ale dobře, mladí jsou mladí a všude je pálí dobré bydlo. Tak to vezměme ještě jinak. Co třeba čisté bohatství na hlavu? Vezmeme si majetek jednotlivců a od něj odečteme dluhy. Takže kdo má dům a auto na dluh, nemá vlastně nic. To ukazuje v plné nahotě, jak na tom lidé opravdu jsou, žádná Potěmkinova vesnice, protože na ulici nepoznáte, jestli někdo vypadá bohatý jen díky tomu, že je zadlužený až po uši.

Studie skupiny Allianz poměřující 53 zemí světa ukázala, že nejlépe na tom jsou Američané a Švýcaři. Jejich průměrné čisté bohatství na hlavu je skoro 15x vyšší než v ČR. Jenže průměrné čisté bohatství Čecha je více než dvojnásobné než u průměrného Slováka. Slovák je tak na tom 2x hůř než Čech a 30x hůř než Američan. Tak už kapišto, proč tolik lidí chce ze Slovenska odejít?

Nicméně mnozí čeští politici to jaksi nechápou a melou si jak kolovrátek, že Slováci už předehnali kvůli euru Čechy a že kvůli tomu taky musíme přijmout euro. Třeba náš premiér Bohuslav Sobotka tento týden tvrdil, že Česká republika MUSÍ zůstat v jádru Evropské unie a co nejdříve, jak to bude možné, přijmout euro. Všechny, kteří jakkoliv mluví o případném vystoupení z EU, označil při vystoupení na sněmu Svazu průmyslu a dopravy na strojírenském veletrhu v Brně za blázny a poloblázny.

Sorry jako, jsem tedy asi blázen. Nicméně jestliže v Česku existuje jakási poptávka po referendu o vystoupení z EU, proč mu bránit? No tak ať referendum proběhne – pokud je to taková hloupost, tak si těch pár „bláznů a polobláznů“ řekne svoje, „rozumní lidé“ si také řeknou svoje, a jede se dál. Proč se názoru lidu politici bojí? Protože „MUSÍME“ být v jádru EU? Jak na to Bohuslav Sobotka přišel? Vzhledem k tomu, že už stačil vypadnout z žebříčku nejpopulárnějších politiků, za koho to vlastně mluví?

Náramně mi to připomíná Španělsko, které se snaží umlčet víc než 2 miliony Katalánců, kteří přišli hlasovat pro odtržení od Španělska. Demokracie je o tom, že lidé mají možnost se vyjádřit. Ne o tom, že mají zakázáno přijít volit.

Označit někoho s opačným názorem za blázna je ubohé. Mám řadu ekonomických argumentů, proč nepřijímat euro (od negativního vlivu na produktivitu práce, přes vliv na úrokové sazby, na cenovou i mzdovou hladinu, konkurenceschopnost, náchylnost k finančním infekcím, až po veřejné finance a sanování problémových ekonomik). Argument politika je, že jsem blázen. A že se Slováci mají lépe. Údajně.

 

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

PŘEPIS reakce Vladimíra Pikory pro Reflex:

OPTIMISTA Z POVINNOSTI

(V článku Zítra bude hustě sněžit v předcházejícím čísle Reflexu napsal viceguvernér ČNB M. Hampl, že Pikora předpovídá příchod krize jen proto, aby se při jejím příchodě nespletl. Reflex Pikoru požádal o reakci. Vláďova reakce je zde, původní text Hampla na který Vláďa raguje, následuje níže):

Popravdě řečeno, moc se mi nechce pouštět se do diskuse s centrálním bankéřem jednoduše proto, že přesvědčovat přesvědčeného je ztráta času. A kolega Mojmír Hampl přesvědčeným musí být – z principu.

Žádný centrální bankéř pochopitelně nemůže slyšet rád, když tvrdím, že to budou právě centrální banky, které přivolají příští krizi. Je to ale ještě mnohem komplikovanější Představte si, že by centrální banka najednou prohlásila třeba něco typu „Banky jsou v mizerném stavu, blíží se propad, jaký tu ještě nebyl…“ No co by se asi stalo? Veřejnost by pochopitelně vzala všechny anky útokem a začala vybírat peníze. Takže by se do problémů dostaly během pár hodin i banky zdravé. Tudíž centrální bankéři mají cosi jako „v popisu práce“ veřejnost uklidňovat. Nemohou jinak. Vlastně kdybych byl já centrálním bankéřem, musel bych mluvit podobně.

Naštěstí ale centrální bankéř nejsem, a tak si mohu dovolit říct, co si upřímně myslím. A co si myslím? Že i kolega Hampl musí mít drobné pochybnosti. Proč? Protože je můj spolužák. Dizertaci obhajoval skoro ve stejnou dobu jako já. Studoval dokonce stejné ekonomické směry jako já. A navíc je inteligentní. Takže mi z toho vychází, že jakékoliv pochybnosti prostě jen spolkne a coby kovaný centrální bankéř plní svou práci: mluví pozitivně.

Nicméně jak jeho tvrzení můžeme brát vážně, pěkně dokumentuje kupříkladu zmínka o mém členství v dozorčí radě. Kdybychom totiž brali jeho komentář vážně, museli bychom dojít k závěru, že patrně vůbec neví, jaké jsou účel a pravomoci dozorčí rady – a tomu sotva mohu věřit. A úplně jasné je, že prostě musí vědět o existenci bankovního tajemství – a že jej pochopitelně neporuším, byť mě k tomu nepřímo vyzývá.

Zkrátka to, že Mojmír Hampl cítil potřebu na mě reagovat, si vysvětluji tak, že článek asi byl dobrý, když vyvolal takové emoce. Panu kolegovi přeji vše dobré a hodně optimismu, protože koneckonců krize není nic tak strašného – naopak je možno chápat ji jako vítaný očistný proces. Vlastně by vše mohl brát spíš pozitivně – domnívám se totiž, že světová ekonomika očistnou krizi potřebuje jako sůl.

Chce-li někdo – třeba právě Hampl – vědět, co mě k tomu vede, pak jej zde nemohu uspokojit, protože na to je třeba slov mnohem víc. Nicméně odpovědi najde v mé knize Robot na konci tunelu (Pikora & Šichtařová) – v ní vysvětluji, proč je krize nevyhnutelná, proč bude typově odlišná od „běžné“ krize, proč je (překvapivě) žádoucí, proč centrální banky ztratily nad ekonomikami svou moc, i proč se jim to vůbec nemůže líbit. A proč na tohle konstatování logicky musí reagovat trochu podrážděně.

—————–

Aréna názorů – Mojmír Hampl:

Viceguvernér Hampl reaguje na téma reflexu o blížící se krizi

Zítra bude hustě sněžit

Vladimír Pikora napsal pro Reflex zajímavý text o rizicích možné příští finanční krize („Blíží se to“, č. 35/2017). Dovolím si k němu pár poznámek.

Velké finanční krize se vyznačují jedním společným znakem. Přicházejí v okamžiku, kdy je vůbec nikdo nečeká, články o jejich možném příchodu – jako ten v Reflexu – se nepíší a ekonomové před riziky prakticky nevarují. Proto jsou jejich dopady tak ničivé. Koneckonců nevybavuju si, že by pan Pikora něco tušil či říkal o přicházející krizi 2008. Již před nějakou dobou proto přešel na opačnou stranu a nyní varuje před krizí systematicky, aby se příště takříkajíc „nespálil“. Tuhle pozici ve veřejném prostoru jinak zabírají ekologičtí alarmisté děsící neměnnými prognózami o konci světa kvůli přelidnění či vyčerpání zdrojů. Mezi skutečnými ekonomy je však tato poloha zatím zastoupena řídce.

Pravda, Američan Nouriel Roubini nebo „doktor zkáza“ Marc Faber takto před blížícím se zhroucením finančního světa systematicky varují celá léta. Rouibinimu to vyšlo v roce 2008 – ale z praktického hlediska je to bezcenné. Pokud budete každé ráno předpovídat husté sněžení, někdy nutně budete mít pravdu. Ale oblékat podle takových předpovědí děti celý rok do školy bych vážně nechtěl.

Přehřívání

To vůbec nesouvisí s běžným hospodářským cyklem, který tady s námi byl a bude. Ekonomové se jen neshodnou v tom, kdo jej způsobuje. A zda třeba centrální banky či vlády tyto cykly zesilují či tlumí. Řekl bych, že může v různých okamžicích platit obojí.

Nepodceňuji v nejmenším signály přehřívání, nicméně před krizí jsme v naší zemi rostli o skoro 7 procent a mysleli jsme si, že máme na víc. Dnes všichni mluvíme vyděšeně o přehřívání a dýchavičnosti, když rosteme ani ne o 5 procent a kolega Pikora sděluje, že tohle přece nemůže trvat dlouho. Dle něj bohatneme nyní příliš a příliš rychle? Je zajímavé, jak se změnila očekávání o udržitelném bohatnutí naší země za necelých deset let.

Právě růst, bohatnutí a neexistence setrvalé deflace znamenají, že i vyšší absolutní dluhy mohou být nakonec snáz, ne hůře splatitelné. Neudržitelné zadlužování je samozřejmě problém. Je ale pikantní, že v jiných periodicích před dluhy „strašící“ pan Pikora napadá snahy ČNB bránit nárůstu neudržitelného dluhu na bydlení stanovením limitů na velikost úvěru k hodnotě zástavy.

Zvýšit úroky?

Dělají chyby centrální banky? Jistě, jsou v nich lidé. Ale též se umí z chyb poučit. Sláva světu, že neposlouchaly destrukcionistické rady, a že skutečně snížily úrokové sazby po roce 2008 a někde nakonec přistoupily i k nekonvenčním nástrojům. Anglosaský svět, který začal měnové uvolnění dříve, se z útlumu též dříve vyhrabal. Pokud by se z minulých finančních krizí v tomto centrální banky nepoučily, celý vyspělý svět by dnes vypadal jako Řecko. S deflací, krizí a letitým poklesem poptávky a produkce. K tomu klesající reálný příjem a lidé neschopní splácet své závazky. To se mohlo stát i u nás. Že k tomuto scénáři ve světě nedošlo, je nejen, ale do značné míry zásluha centrálních bank včetně té české. Jaký plán navrhoval Pikora? V krizi úrokové sazby zvýšit?

A drobnost závěrem. Kolega Pikora je nejen „nezávislým ekonomem“. Též má významné postavení v dozorčí radě státní České exportní banky, která řeší nemalé problémy se svými úvěry z minulosti. Ty nesouvisejí s měnovou politikou, ani stavem finančních trhů. Místo hraběcích rad centrálním bankám by mu slušela nějaká opravdu účinná doporučení, co s touhle existující ne hypotetickou hromádkou potíží své instituce dělat, když už jej právě za to stát platí. Na takový komentář se moc těším.

autor je viceguvernér ČNB

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Déjà vu: 17. listopad 1989, aneb když policie jde proti vlastnímu národu

Některá světová média v pondělí ráno píší o tom, že „katalánští separatisté uvažují o jednostranném vyhlášení nezávislosti“. Tak se mi tak zdá, že odtud už není daleko k formulaci „katalánští extremisté“. Nemohu se zbavit dojmu, že tu někdo tak trochu zaspal dobu.

„Extremisté“?! Podle místní vlády v referendu podpořilo odtržení Katalánska od Španělska 90 procent hlasujících. I kdyby to číslo bylo nadsazené – a to nelze vyloučit, protože referendum bylo Madridem zakázáno, tudíž nebyly splněny podmínky transparentního hlasování – není nejmenších pochyb, že obrovská část Katalánců chce být nezávislá. Když mluvíme řádově o dvou milionech lidí, těžko používat slovo s poněkud pejorativním a extremistickým nádechem „separatisté“. Jenomže EU to vidí jinak.

Když se albánská menšina v Srbsku začala na počátku devadesátých let radikalizovat a postupně směřovala k etnickým čistkám, prakticky od začátku se těšila přízni EU i USA. Jak to skončilo, všichni víme. Bylo řečeno, že muslimská albánská menšina v rámci Srbska má právo na sebeurčení a svět se téměř bez výjimky přiklonil na stranu Kosova.

Evropa má dvojí metr. Kdyby totiž měla metr jeden, muselo by dojít k bombardování Madridu. Proč Madridu, když je od Katalánska tak daleko? Protože Bělehrad byl taky bombardován, byť neleží v Kosovu.

Jenomže je snad někdo, kdo by uvěřil, že se přízni Bruselu bude těšit Katalánsko a ne zbytek Španělska? Vždyť Brusel už dokonce oznámil, že v případě odtržení Katalánska se rozhodně nebude hnát do toho, aby zemi přijal do EU. Všichni vědí, že Brusel se postaví za Madrid, ať vyvine proti Kataláncům jakékoliv násilí. Trestat za vlastní názor, to je to, co Brusel umí.

Proč Bruselu Katalánci tolik vadí? Protože se EU začíná povážlivě drolit. Nejprve Britové, teď Katalánci. I v případě Britů Brusel ukázal, že o demokracii jde až na posledním místě a že je ochoten se mstít: Raději zablokovat volný obchod s Brity a tím poškodit i vlastní obyvatelstvo, než Brity bezbolestně pustit a domluvit s nimi pro obě strany výhodné podmínky. Pokud by teď Brusel umožnil odštěpení dalšího kousku EU, ještě by mohly další země vidět, že bez EU se dá přežít taky. A to je to poslední, co si špičky EU přejí.

S každým dalším zmenšením EU se totiž Bruselu zmenšuje moc: zmenšuje se ovládané území, zmenšuje se i balík peněz, na kterém evropští úředníci sedí a přerozdělují ho. Jenomže Britové a Katalánci jsou jen začátek.

Když se česká policie v roce 1989 postavila proti vlastními národu a seřezala na Národní třídě studenty, kteří volali, že mají holé ruce, skončilo to typicky česky: nenásilně. Jenomže jižní národy mají tvrdou hlavu. Řekové, Srbové, Španělé – ti všichni už ukázali, že zaplést se do krvavé občanské řeže jim nedá velkou práci. Čím větší násilí Madrid použije proti Kataláncům, tím větší vzdor si vykoleduje. A nepochybuji, že mnozí z těch, kteří ještě v sobotu byli nerozhodnutí nebo pro setrvání ve Španělsku, jsou v pondělí pro odtržení.

Hnusné je nejen to, že Madrid a s ním špičky EU se bojí svobodného hlasování, ačkoliv to je základem demokracie. Hnusné je nejen to, že španělští policisté použili násilí proti Kataláncům, kteří jen pokojně přišli říct svůj názor. Hezké není ani to, že politici v okolních zemích zjevně vůbec nemají názor. Například český premiér sice dokázal v neděli pogratulovat sportovcům k medaili, ale patrně si nedokázal udělat názor, co si má myslet o násilí v Katalánsku. Řada dalších politiků jakbysmet. Že by se čekalo na noty z Bruselu? Ty ale dosud nepřišly, a tak většina politiků raději drží ústa.

Tak tedy říkám místo nich: Násilí proti vlastnímu lidu nemá ve svobodné zemi místo, strach z výsledku voleb do demokratické země nepatří, politici, kteří nemají vlastní názor a čekají na pokyny z Bruselu, nejsou hodni vést zemi.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Máslo nový investiční hit

A ejhle, politici konečně vymysleli neotřelé volební téma! Máslo! Ceny másla brutálně rostou. Podle ČSÚ byla cena másla v srpnu meziročně o 46 % vyšší. A od té doby opět cena rostla a každým dnem je na nových rekordech.

Lidé se bouří. Lidé si posílají na sociálních sítích vtipy o másle. Jedni říkají, že to je zlodějna. Druzí rovnou žádají zmrazení cen. To by to bylo, aby na to politici před volbami neslyšeli.

A tak předseda vlády Sobotka zaúkoloval ministerstvo financí, aby to zase vyzvalo Specializovaný finanční úřad ke zkontrolování cen u tuzemských producentů másla i u hlavních obchodníků na maloobchodním trhu. A teď se podržte. Cílem šetření bude podle ministerstva (cituji): „…posoudit oprávněnost zvýšení cen z důvodu růstu nákladových vstupů, zjistit změny v objemech dodávek z tuzemska a dovozu a také případné odlišnosti cen podle původu másla.“

Tak teď, pěkně prosím, najděte tři rozdíly proti starému známému socialismu. Už nemůžete zdražit, když roste poptávka. Prý by vám mohl vzniknout „neoprávněný zisk“. Vždyť to je jen jiné označení pro plnokrevně marxistický termín nadhodnota.

Ale dobře, budu hodná a empatická a pokusím se věřit, že premiér se jen vyjádřil neobratně a nejspíš „jen“ chtěl říct, že se má prověřit, zda někde není porušená hospodářská soutěž, či zda není ze hry vyloučena konkurence. To by snad jakžtakž smysl dávalo. Ale od toho máme úplně jiné úřady. Co s tím má co dělat Specializovaný finanční úřad??

A tak jsme tedy došli v našem plíživém nástupu socialismu tak daleko, že se bude zkoumat, kdo je ten zlý a „neoprávněně“ zdražil. Byl to zemědělec? Byl to zpracovatel mléka? Byl to obchodník? Nebo jsou snad ti zlí kapitalisté, co se odvažují zdražovat, prolezlí celou Evropou, jelikož ceny rostou v celé EU? A to mimochodem hodně.

Aktuální data Evropské komise (z 24. 9. 2017) říkají, že ceny másla v ČR jsou o 6 % nižší, než je průměr EU. A ceny raketově rostou v celé EU. Jen od května si připsaly 44 %. Copak – copak, vždycky chceme být v tvrdém jádru, ale teď se nám to nehodí a hledáme viníka? Je to populismus toho nejhrubšího a nejtrapnějšího zrna, regulovat před volbami ceny másla a vyšetřovat, kdo za ně může, když víme, že u nás za ně nemůže nikdo. Ale docela dobře to připomíná zlého amerického brouka, na kterého jsme pořádali hony v padesátých letech, a kterého k nám údajně Američané nasadili v rámci sabotáže naší krásné socialistické republiky: „Vypořádali jsme se s Horákovou, Peclem a společníky, vypořádáme se i s mandelinkou bramborovou – americkým broukem!“, říkala tehdejší hesla.

A kdo za drahé máslo může skutečně? Souhra několika vlivů. V EU se vyrábí méně mléka. Proč? Protože společná evropská zemědělská politika platí zemědělcům za to, že nevyrábějí. (Vážně, bez legrace.) Vyrobené mléko má také nižší obsah tuku. A současně s tím stoupá výroba tučnějších výrobků, takže tuku k použití na máslo zbývá stále méně.

Naopak spotřeba másla za to nemůže. Roční spotřeba u domácích spotřebitelů se podle předsedy Českomoravského svazu mlékárenského od roku 1996 stabilně pohybuje v rozmezí 5,0 – 5,5 kilogramů. Spotřebitel možná „může“ jen za to, že trochu změnil své preference a vrací se ke kvalitě. Některý se možná i předzásobuje, takže spotřebu má v průběhu roku sice nerovnoměrnou, nicméně za celý rok ji moc nemění. Proč se spotřebitel předzásobuje? Protože není žádný hlupák. Na Vánoce kvůli pečení asi poptávka poroste, a cena bude proto ještě vyšší. Žádná věda, jednoduchá logika. Takže je taky logické se předzásobit.

Ne náhodou se vší vážnosti, bez jakékoliv ironie, tvrdím, že do EU se vrátil socialismus, jenom si toho mnozí ještě nevšimli, protože nejde o socialismus onoho sovětského typu z 80. a předešlých let. Vždyť si to shrňme:

Nejprve bruselští socialisti v rámci evropské centrálně plánované zemědělské politiky zkasírují na daních ty, kteří makají, a z těchto peněz zaplatí zemědělcům za to, aby nemakali a nevyráběli.

Potom to ve své centrální plánovací kanceláři nějak špatně propočítají, zaplatí zemědělcům až moc za to, aby nevyráběli, a samotné je překvapí, že másla je míň, než chtěli.

A vůbec nejvíc je překvapí, že když je něčeho málo, stojí to hodně. Kolik hodně? Přeci přesně tolik, kolik za něj jsou lidé ochotni zaplatit (jojo, soudruzi, volný trh se brání docela urputně).

Brusel je sice z vysoké ceny znechucen, ale nakonec víceméně drží ústa, neb přeci jen jaksi chápe, že si to tak sám špatně naplánoval.

U nás ne. U nás si budeme hrát na soudruhy ještě větší. A pošleme na to komisi, aby to zkontrolovala. Takže už máme „ministerstvo pravdy“, máme lidové milice v podobě protikuřáckých hlídek a teď ještě máme kontrolory, kteří chodí kontrolovat, jestli náhodou ti zlí kapitalisti v obchodech nevytváří nadhodnotu a neprodávají máslo za tržní cenu. Je mi z toho zle.

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Zelení: Prý přijdou apokalyptické davy nezaměstnaných

Taky patříte k těm, kdo na poslední chvíli žhaví mozkové závity a ne a ne se rozhodnout, které straně to tam zhruba za měsíc hodit? Možná jste se tak jako řada jiných rozhodli, že s velkými stranami už nechce mít nic společného.

A že zkusíte nějakou mimoparlamentní alternativu. A dost možná jste si řekli, že o omletých tématech jako daně, důchody či minimální mzda už nechcete ani slyšet, protože stejně se stranám v minulosti ohledně takových věcí nedalo moc věřit. A že se raději zaměříte na postoje stran k úplně jiným otázkám: Co třeba vystoupení z EU? Co třeba větší humanizace porodnic? Co třeba nějaká ta ekologie?

Pokud ano, nejste v tom sami: „A nebylo by lepší zdanit roboty místo lidí?“ zeptal se mě tento týden jeden pán. Patrně inspirován politickým programem Zelených. Ostatně o změnách daní v souvislosti s robotizací mluví ještě další levicová strana. Ovšem zatímco Zelení vysloveně volají po dani z robotů, Piráti jsou přeci jen technologicky mnohem gramotnější a mluví „jen“ o dani z obratu či zdanění kapitálu u velkých firem, které roboty hojně používají. Možná se vám zdá, že to je pro volby jen docela okrajové téma, které nemůže nikoho oslovit – ale nenechte se mýlit. Před čtyřmi roky se ve volbách o imigraci prakticky nemluvilo – a dnes visí ve vzduchu permanentně. Dnes se roboti mohou jevit jako okrajoví – a za čtyři roky z tohoto tématu může být absolutní hit.

O dani z robotů se ve vyspělých zemích mluví už delší čas, a to pořád víc. V pozadí je hysterie z pomalu se rozjíždějící a stále gradující čtvrté průmyslové revoluce. Politici – tedy pardon, jen ta sofistikovanější část z nich, která vůbec stačila zaznamenat, že nějako jako čtvrtá průmyslová revoluce vůbec existuje – si oblíbili rozdmýchávání hysterie, že lidé vůli robotům přijdou o práci, že masy nezaměstnaných budou nezaměstnatelné, a přitom se o ně stát nebude schopen postarat, jelikož státní rozpočty přijdou o příjmy z daní a z pojistného. Řešení? No přeci zdanění těch hnusných, zlých robotů, kteří lidem práci ukradli.

A víte co? V jednom mají tihle politici pravdu: Lidská síla je fakt drahá. Až příliš drahá. Zdražují ji daně, sociální, zdravotní… Roboti stojí jen pořizovací náklady a energii na provoz. Pro zaměstnavatele je nadmíru lákavé zbavit se co největšího počtu lidí a nahradit je roboty.

Má to ovšem jeden háček. Totiž je to v zásadě pitomost.

Drtivá většina obav mezi lidmi pramení z názoru, že nové technologie vezmou lidem práci. A naprosto dokonale to kopíruje obavy lidí při první a druhé průmyslové revoluci, že stroje vezmou lidem práci. Jenomže to se nestalo. Historie má velmi malou fantazii a stále se točí v kruhu. Lidstvo první i druhou průmyslovou revoluci přežilo. Přežilo ji dokonce celkem bez úhony. Jenom se změnilo. Místo v drožkách začalo jezdit v autech.

Drožkáři tak byli nahrazeni strojvůdci a výpravčími na nádražích. Šičky v textilních manufakturách byly nahrazeny dělnicemi u pásové výroby. Ponocní byli nahrazeni elektrikáři. Jenomže vysvětlujte ponocnému, který dřív na vesnici chodil s petrolejkou a o půlnoci povykoval: „Odbila dvanáctá hodina, chval každý dům Hospodina, ať nás chrání ve dne v noci, městu našemu ku pomoci“, že bude přeškolen na správce veřejného osvětlení, když slovo „elektřina“ v životě neslyšel! Je to opravdu psychicky obtížné, dokonce si troufnu říct pro většinu lidí nepřekonatelné, spoléhat se na vznik něčeho, co dneska ještě neznáme. Ale právě to je principem evoluce. A evoluce zatím vždy fungovala, vždy si našla svou cestičku.

Přesto se myšlenka, že by roboti měli platit daně, velmi rychle šíří. Například takový Bill Gates říká, že roboti mají platit daň úplně stejně jako lidé. No – zvláště od něj mi to zní hodně pikantně. Důvod, proč mají roboti podle Gatese platit daně, je ten, že lidem vezmou práci. Ehm, víte, kolik práce vzaly lidem počítače, na kterých běžel software Microsoftu?

Pochopitelně pro politiky je ovšem tahle myšlenka nadmíru lákavá. Když nad ní moc nepřemýšlíte, navozuje asi takovýto dojem: „Přijdou k nám nějací oškliví robotičtí mužíčci, kteří nám vezmou práci, udělají z nás chudáky a ještě budou mít výhody, které my nemáme, protože budou mít daňové úlevy.“ Že roboti nejsou žádní zelení ani robotičtí mužíčci, ale že se jedná jen o typ moderního elektronického stroje, který lidem usnadňuje práci podobně jako mixér v kuchyni nebo zahradní hadice namísto běhání s konvemi na zahradě, se v tom naprosto ztrácí.

Nejspíš i Evropský parlament už podlehl dojmu jakýchsi podivných mužíčků konkurujících lidem, protože se už věcí začal vážně zabývat. Vznikl dokonce pološílený návrh, aby roboti – definovaní jako elektronické osoby (!) – platili i sociální a zdravotní pojištění. (Jak to, že nikoho ještě nenapadlo, aby si sociální a zdravotní pojištění platila zahradní hadice definovaná jako gumová osoba? Neusnadňuje snad taky lidem práci? Neumožňuje snad, aby zámecký park obhospodařoval jen jediný zahradník místo dřívějších dvou?) Teď už jen čekám, kdy padne návrh na registrované partnerství robotů.

V únoru 2017 tento návrh na daň z robotů padl pod stůl. Logicky. Postavil se proti ní vlivný průmysl. Zato se ale politici dohodli, že připraví zákon, který bude „řešit roboty“ z většího nadhledu včetně etických problémů a závazků způsobených roboty. Co že to jako má být? Je to prostě příprava na to, že robot bude řídit auto a zaviní něčí smrt.

To opět na první pohled vypadá celkem logicky, ale jen do chvíle, než si znovu připomeneme, že robot není nic jiného než trochu šikovnější stroj. Je to asi takové jako říkat, že letadlo spadlo v době, kdy letělo na autopilota, a proto to, co v troskách z autopilota zbylo, postavíme před soud.

Anebo co taková pračka? Vy už neperete prádlo na valše u potoka? Tak to bychom asi měli přijmout zákon o etické odpovědnosti praček pro případ, že bydlíte v paneláku a vaše pračka vytopí souseda pod vámi, neb vaše pračka je vlastně pracím robotem.

Pitomost? Abychom se ještě nedivili! Někteří zákonodárci to evidentně myslí vážně. Mimo Evropu už podobné zákony vznikly. Virginie schválila v březnu 2017 nový robotický zákon, který umožní volný pohyb robotů na ulici. Robot je však regulován. Smí po ulici jezdit maximální rychlostí 16 km/h, nesmí vážit více než 23 kg a musí být krom jiného ovladatelný i lidmi na dálku. Legislativci se evidentně báli, že by se autonomní robot splašil, vydal na špacír a už by ho nikdo nezastavil. No jen si představte tu hrůzu: vaše pračka pere a pere a pere… a pořád pere a nikdo ji nemůže zastavit… No neměl by snad na to být zákon?

Že takhle pračky nefungují? Že takhle se nekonstruují ani roboty? No to zkuste vysvětlit spíš zákonodárcům (když mezi nimi někteří ještě pořád neumí použít ani obyčejný email). A vzpomeňte si na to při volbách, až vás zas nějaká strana bude chtít opít rohlíkem a bude vám slibovat, že zdaní roboty a vy kvůli tomu nepřijdete o práci.

(V tomto blogu jsou zakomponovány úryvky z knihy Markéta Šichtařová & Vladimír Pikora: Robot na konci tunelu, vyšlo 14. září 2017)

 

Markéta Šichtařová & Vladimír Pikora

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Česko jako obětní beránek

Pan Macron se patrně rád líbí, jak dává tušit jeho výdaj 30 000 eur za make-up. Když se jeho metrosexuálních choutek domákla francouzská veřejnost, cítila se mírně pohoršená. Bylo tedy nutno image řádně vyspravit.

Protože se pan Macron rád líbí, vzal to přes platy, jelikož to je téma, kterým se každý politik vždy zavděčil a zavděčí. I napadlo ho, že by třeba mohl zabít hned dvě mouchy jednou ranou: Vylepšit si image a ještě pořešit jeden palčivý francouzský problém. A mohl by k tomu použít „zaostalé východní země“.

Momentálně totiž tři a půl milionu Francouzů nemůže sehnat práci a míra nezaměstnanosti se téměř dotýká deseti procent. (Aby taky ne, když na francouzském trhu práce dlouhodobě vládne ukázkový socialismus.) To už je jednomu pořádným trnem v oku kupříkladu česká míra nezaměstnanosti, která je na čtyřech procentech a podle mezinárodně srovnatelné metodiky je nejnižší v Evropě, to dá rozum, ne? Ti Východňáci jsou prostě pro nebohé nezaměstnané Francouze nekalou konkurencí a je nutno jim to řádně vytmavit. Make-up přitom snadno upadne do zapomnění.

A tak se francouzský prezident nejen do Čechů za jejich nízké mzdy pěkně opřel. Není to ovšem nic nového pod sluncem. Nízké mzdy Východoevropanů iritují západní země už dlouho. Viní nás z vlastní neschopnosti rozpohybovat svůj trh práce a hledají nesmyslné obětní beránky. Je to už skoro rok, přesně 11. října 2016, kdy se v českých médiích objevila zpráva: “Řidič ČSAD Uherské Hradiště jel s nákladem z Francie do Nizozemska, když ho zastavila policie. Nepřekročil rychlost ani nespáchal jiný dopravní přestupek. Měl jen nízkou mzdu, a proto vyfasoval pokutu 135 eur. Od července totiž ve Francii platí nový zákon, podle něhož musí cizí dopravci platit ve Francii řidičům aspoň minimální francouzskou mzdu.

Takovou věc vymyslí jen hlupec nebo Evropská unie. Někteří lidé (míněno Francouzi & spol.) si zjevně myslí, že ochranou národního trhu práce a diskriminací pracujících z „konkurenční“ země pomohou svým lidem. Není to pravda. Jediné, k čemu to povede, bude, že podnikatelé budou na obou stranách hranic přemýšlet, jak se problému zbavit. Neboli jak se zbavit řidičů.

Když se podíváme na lidstvo v posledních dvou stech letech, podobné regulatorní opatření vždy vedlo jen k tomu, že byla výroba – v tomto případě transport – optimalizována. Takže právě díky podobným hloupostem, které EU vymyslela, už brzo nebudou žádní řidiči kamionů existovat. Čím vyšší regulace – tím rychlejší jejich zánik. Budou prostě jezdit stroje, respektive autonomní vozy. Dnes se to může zdát jako úchylné sci-fi. Ale faktem je, že technologie zcela autonomních kamionů je už dobře známá. Jejich nasazení na dálnicích momentálně nebrání technologie, ale jen legislativa.

Asi nikdo v automobilovém průmyslu nepochybuje, že masové rozšíření je pouze otázkou času. A změny jdou dopředu neuvěřitelně vysokým tempem. Když jsme zhruba před rokem touto dobou s Vladimírem Pikorou začínali psát knihu Robot na konci tunelu, která je o tom, jak čtvrtá průmyslová revoluce změní naše životy, zaměstnání a obecně ekonomiku, psali jsme o autonomních kamionech jako o něčem, co sice zcela jistě přijde, ale přijde to až v budoucnu. Dnes, kdy kniha vychází, už nejde o žádnou budoucnost, protože dopravci se na to už regulérně připravují: Asociace evropských výrobců aut aktuálně zcela vážně usiluje o to, aby od roku 2023 byl v EU možný provoz takzvaných kamionových konvojů, kdy jen první kamion má řidiče, další v těsném závěsu za ním jsou již samořiditelné. Přitom řidič je v prvním voze jen pro kontrolu, ne proto, že by si bez něj technologie neporadila. Během jediného roku došlo k tak velkému průlomu, že se nasazení do praxe připravuje za pouhých šest let!

Na rozdíl od lidí nebudou chtít samořiditelné kamiony zvyšovat mzdy, nebudou zakládat odborové svazy, nebudou potřebovat spát, nebudou potřebovat odpočívat, nebudou zaměstnavatele okrádat a podvádět, nebudou chtít dovolenou ani nemocenskou. Budou vždy dodržovat předpisy. Mohou si zaměstnavatelé přát něco jiného? A Brusel si bude drbat hlavu, že se mu množí desítky tisíc nezaměstnaných. Ale že je vlastně vygeneroval sám – to mu nedojde.

A kdyby to snad čistě náááhodou několika málo jedincům došlo, v životě to nepřiznají, protože hledat si ve východní Evropě obětního beránka se ve volbách líbí mnohem víc než přiznat, že jsou to unijní politici, kteří jsou vinni vysokou nezaměstnaností, předlužeností vlád i domácností, mizerným stavem bank i klesající bezpečností v ulicích.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Jsem pro bojkot kvót

Středoevropskou zprávou číslo jedna posledního týdne je, že Evropský soudní dvůr ve středu zamítl v plném rozsahu žalobu, kterou podaly Slovensko a Maďarsku proti přistěhovalecké politice EU.

Soud tak potvrdil právo Bruselu vymáhat na členských zemích přijímání žadatelů o azyl na základě kvót. Evropská exekutiva nelenila a hned prohlásila, že je připravena zahájit během několika týdnů soudní řízení, které může skončit vysokými pokutami pro ČR, Polsko a Maďarsko, budou-li tyto země i nadále odmítat přijmout žadatele o azyl z Itálie a Řecka.

Nemohu se zbavit dojmu, že něco je zatraceně špatně.

Pravda, musím připustit, že určitou logiku to má: Mezinárodním smlouvám soudní rozhodnutí opravdu odpovídá. Jenomže neodpovídá duchu EU. Tedy alespoň to neodpovídá původním myšlenkám EU.

Dnešní EU už totiž není tou, do které jsme vstupovali. Její pravidla se změnila v průběhu hry. My jsme přeci nepřistupovali do EU, v níž je většina zemí nezdravě předlužena, kde se nedodržují maastrichtská kritéria či Pakt stability a růstu, kde si německá kancléřka zve imigranty a chce, aby je hostili jiní, kde už nefunguje a nemůže fungovat Schengenský prostor, protože hranici denně nelegálně překračují noví a noví imigranti.

Když to tak vezmu kolem a kolem, EU je vlastně velmi demokratickým spolkem: Evropská komise sestavila program na přerozdělení 120 000 imigrantů a tento program byl následně demokraticky schválen většinou členských států EU. Navzdory odporu některých postkomunistických zemí včetně ČR, které byly demokraticky přehlasovány. Je tu ale jeden háček. Připomíná to totiž hlasování deseti vlků a jednoho beránka o tom, co bude k večeři. Demokratické hlasování to je, v tomto smyslu má soud pravdu, správné ne. A beránek má morální právo takovou společnost opustit, protože život je víc než večeře.

Někteří čeští politici už prohlásili, že je lépe vzdát se evropských dotací, než sem pustit migranty. Na to některá média rychlostí blesku opáčila, že ve skutečnosti omezení nebo zastavení evropských dotací kvůli nerespektování kvót nehrozí, že to je populismus a předvolební kampaň, a že tedy nemáme hloupým českým politikům věřit. A pravda je zřejmě někde uprostřed.

Aktuálně je totiž ve hře coby trest pro vzpurné středoevropské země „jen“ pokuta. Tím to ale nejspíš nekončí. Předseda německé sociální demokracie Martin Schulz opakovaně prohlašuje, že „Kdo vypoví evropskou solidaritu v uprchlické otázce, nemůže na jiném místě evropskou solidaritu požadovat!” Tím jinými slovy říká, že rebelům evropské peníze vezme. Že dotace budou ve hře hned po pokutě. Schulz přitom představuje vrchol evropské politiky, není to nějaké bezvýznamné béčko.

V takové EU já ale být nechci. Takhle vydírá mafián, to je nehodné kandidáta na německého kancléře. Nemluvě o tom, že pan Schulz by měl vědět, že kvóty stejně nic neřeší. Jsou od základu hloupým, nefunkčním konceptem. V Evropě v posledních letech v drtivém procentu případů nejde o uprchlíky utíkající před válkou, ale o ekonomické migranty. Kdo utíká před válkou a hledá mír, nejde do Německa, ale zastaví se už v mírovém Turecku nebo Libanonu. Do Německa směřují ekonomičtí migranti. Jenomže takové u nás neudržíme, i kdyby k nám byli na základě kvót přiděleni. Utečou. Platíme na sociálních dávkách méně než Německo. Celý spor o kvóty je tedy jenom hra velkého Německa, možná ještě Francie, s východnějšími zemičkami, které odmítly poslušnost. Kauza známá jako „přemalovaný kravín“ to jasně ukázala. Lidé z této kauzy k nám tehdy přišli z Iráku, a přesto utekli.

A teď co s tím? Já jsem pro to se na Komisi, s prominutím, vykašlat. Komise nám napaří „jen“ pokutu. A dál? Odmítám pokutu platit! Nejsme poválečné Německo, po kterém se vymáhaly reparace. Když ji nezaplatíme, tanky k nám Brusel nepošle. Místo toho nám nejspíš sebere evropské dotace, jak si přeje pan Schulz. No a? Bez dotací se obejdeme. A lépe než s nimi. Dotace schopným berou a neschopným umožní realizovat zbytečné projekty. Projeďte se po D1 do Brna a uvidíte, že tam, kde měly dotace skončit, neskončily, místo toho máme div ne nejhorší dálnice v Evropě a asi milion cyklostezek, po kterých za rok projedou dvě kola.

Dalo by se tedy říct, že bez pokuty tu žádné imigranty mít nebudeme (protože ti přidělení od nás zase utečou), s pokutou také ne, a že bychom tudíž mohli švejkovat a vzít si je jen „jako“. A pak je nechat zase utéct do Německa. Ostatně podobně vykutáleně se pokutě vyhnulo Slovensko: Slováci přijali podle kvót zatím jen 16 uprchlíků, tedy jen o čtyři víc než Češi. Na rozdíl od nás ale pravidelně nabízejí další místa a netvrdí, že už v žádném případě nikoho nepřijmou. Sklonili se, ukázali Německu dobrou vůli vazala. A mnoho lidí bude jistě navrhovat slovenskou cestu předstírané spolupráce. Jenomže tady jde o princip. Tady se totiž láme chleba.

Buď si necháme mluvit do naší územní svrchovanosti jako v roce 1938 a jednou provždy tak dáme signál, že o svém území nerozhodujeme a jsme kolonií. Anebo se nenecháme zastrašovat. Zdá se, že Polsko se opět bude bránit stejně nekompromisně jako v roce 39. Tentokrát se s ním ovšem můžeme bránit společně.

Jsem pro bojkot kvót.

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

NextBlog

Na nextBlogu naleznete nejen aktuální postřehy ze světa financí, ale téže zajímavé odkazy na věci, které nás zajímají a baví. Doufáme, že Vás budeme nejenom informovat, ale i bavit a téže vzdělávat.