Category Archives: Uncategorized

Diskriminace naruby je znovu diskriminace

 

Dějiny mají sklon pohybovat se jako kyvadlo ode zdi ke zdi. Když to občas v nějakém směru krapet přeženou, obvykle proti tomu lidičky dříve či později zrebelují a otočí kormidlem zase na druhou stranu.

Jenomže obyčejně přitom neodhadnou tu pravou míru. Ti, kdo jsou zrovna na koni, si nenechají snadno své dosažené úspěchy vzít, a tlačí na pilu, co to jde. Až to zase přeženou do druhého extrému. A můžeme si dát repete od začátku; zas je tím zaděláno na novou rebelii.

Od ledna tohoto roku platí na Islandu nový zákon. Podle něj nesmí muž dostat vyšší plat než žena ve stejné pracovní pozici. Pokud by tomu tak nebylo, žena má podle zákona právo žádat plat vyšší, nemluvě o pokutě pro zaměstnavatele. Islandský ministr pro rovnost a sociální věci (ano, takové pofiderní jméno to ministerstvo má) k tomu dokonce uvedl, že „právo rovnosti je lidské právo“.

Zní to, jako kdyby Island čelil velké diskriminaci žen, a tudíž zákon byl nutný k odstranění jejich diskriminace. Ale houbeles, je tomu přesně naopak. Island je naopak tradičně velmi rovnostářský, například v islandském parlamentu je žen téměř polovina. Klidně můžeme Island vystavit jako vlajkovou loď v dnešním tažení za genderovou rovností.

Zdá se vám to jako ojedinělá vlaštovka? Zdá se vám, že se o genderové rovnosti víc mluví, než se realizuje? Tak vězte, že nikoliv. Na právě uplynulém ekonomickém fóru v Davosu poprvé v historii byly v předsednictvu výhradně ženy. A to v reakci na fakt, že až dosud naopak fóru předsedali výhradně muži. Což je za těch 48 let konání dost přechlapeno.

Takže asi takhle: Byly doby, kdy ženy byly diskriminovány. Neměly volební právo, nemohly se stát lékařkami, nemohly být političkami. Ne tak dnes. Dnes u nás žádná diskriminace žen neexistuje, veškerá diskriminace je jen domnělá. Je diskriminací to, že letos žádná žena nekandidovala na prezidenta? Nikoliv. Je to především výrazem toho, že ženské obyčejně mají lepší věci na práci, než si honit ego někde na Hradě nebo vykecávat se v Davosu.

Islandskému ministru pro rovnost by slušelo uvědomit si, že nic jako právo rovnosti mezi lidská práva nepatří. Mezi skutečná lidská práva patří právo na život. Nebo právo na integritu těla. Nebo právo na vlastnictví majetku. Ale nikoliv něco tak pitomého, jako rovnost, pokud jde o majetek, příjmy a zacházení. Naprostá rovnost totiž může existovat jen v komunismu, a ten, jak víme, existovat nemůže, protože nefunguje. A nefunguje, svatá prostoto, právě proto, že lidé jsou principiálně nastavení tak, že vynucená rovnost je ubíjí. Protože kde je rovnost, tam není motivace. Kde není motivace, tak je úpadek. Ekonomický, mentální, morální.

Když bude islandská děva svou práci flákat, protože bude mít doma děti a myšlenky v pejru, když bude kvůli tomu firmě užitečná jen z poloviny než její kolega – bude vědět, že dostane stejný plat jako on, ačkoliv by si zasloužila poloviční. Tak proč by to neflákala? A její kolega bude vědět, že i kdyby se přetrhl, nemůže dostat víc než jeho kolegyně. Tak proč by se trhal? Odflákne to taky. A všichni vespolek se tak budou poflakovat a hospodářství zajde na úbytě.

Když až dosud ekonomickému fóru v Davosu mohli předsedat jen muži, byla to diskriminace žen, protože statistická pravděpodobnost, aby se za celou tu dobu nevyskytla ani jediná žena, která se vyrovná mužům, se blíží nule. Jestli ale letos byly v předsednictvu jen ženy, opět to znamená, že bylo předsednictvo vybráno chybně. Protože opět se nule blíží pravděpodobnost toho, že by se nenašel lepší ekonom – muž. Když v předsednictvu vidím kupříkladu norskou premiérku Ernu Solberg, jenom údivem zvedám obočí, co má asi tak společného s ekonomií. Neboli muži jsou diskriminování.

Odpovědí na diskriminaci není diskriminace naruby, odpovědí nejsou ani kvóty. KAŽDÁ, absolutně KAŽDÁ kvóta je principiálně špatně, protože zasahuje do přirozeného výběru a uměle protěžuje lidi – nebo zboží – nebo služby – nebo si dosaďte cokoliv – kteří by sami nikdy neuspěli. Já nikdy v životě žádné profesní diskriminaci nečelila a kvóty mě jen ponižují, protože mi podsouvají, že bez nich bych se neprosadila.

Kvóty snižují efektivitu fungování. Kdyby západní mocnosti ve druhé světové válce uvalily padesátiprocentní kvóty na počet žen v armádě, projely by válku na celé čáře. Od dob, kdy ženy neměly volební právo, se kyvadlo přehouplo do druhého extrému. A nemůžu se zbavit dojmu, že se to za čas obrátí proti ženám.

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Jak se stát užitečným skotem

Francouzský prezident Macron má nové líbivé heslo: „Více Evropy“. Zní to tak pěkně! Skoro až hipísácky – cítíte v tom takové to „více lásky, více míru, více porozumění, více spolupráce mezi národy…,“ že?

Co asi mohlo lišáka jako Macron přimět k takovým heslům? Zkušení politici přeci mají vždy mezi řádky své důvody. V tomhle případě ani nemusíme pátrat moc dlouho. Pohnutky, proč pod zástěrkou „většího spojenectví“ tlačit na tužší integraci, jsou celkem průhledné. Francie a další země mají totiž zásadní problém. Bohužel řešení jejich problému se stává naším problémem.

Země jako Německo a zejména Francie si už – konečně – uvědomily, že dluhy jihoevropských zemí jsou nesplatitelné. Důkazem budiž čerstvé znovuobnovení jednání – které se ovšem raději veřejně moc nepropírá – o dalším odpuštění řeckého dluhu. Buď se tyto země nechají natvrdo zbankrotovat, což doslova a do písmene položí řadu německých i francouzských bank, od kterých si tyto země půjčily, anebo zavčasu se tento dluh rovnoměrně rozprostře po celé EU. A tím se zakamufluje.

Co znamená výraz „rozprostření dluhu po celé EU“? Znamená to, že Slovák by dlužil stejně jako Řek. Řek by rázem dlužil méně, Slovák více. O splátky by se všichni svorně podělili bez ohledu na to, kdo dluh způsobil. A pokud bychom i my byli součástí tvrdého jádra či eurozóny, tento dluh by se následně splácel z našich daní. To, co my odvedeme státu z naší výplaty, by tedy nebylo použito na zlepšení vybavení naší policie, na vyšší platy učitelů, na vyšší důchody u nás, ba ani na lepší léčbu onkologicky nemocných pacientů bez vedlejších následků – tyto peníze by byly použity na zlepšení splácení dluhů, které si nasekali Řekové, Italové, Španělé, Portugalci… a Francouzi.

To právě tohle je onen evropský problém, který má být řešen skrze heslo „více Evropy“. Nevěříte? Pár důkazů:

„Více Evropy“ se projevuje hned několika způsoby. Tak kupříkladu Německo a Francie navrhují sladit výši firemních daní, respektive prý by se měla stanovit minimální sazba daně. Údajně země jako Irsko a Maďarsko vytvářejí nekalou konkurenci velkým zemím tím, že mají daně „příliš nízké“. Což je ovšem lež jako věž, protože co třeba takové Maďarsko nevybere na dani z příjmu firem, bohatě si kompenzuje na DPH, jejíž 27procentní sazba je nejvyšší v celé EU. A jak ekonomové dobře vědí, vyšší takzvané nepřímé daně výměnou za nižší přímé daně jsou pro ekonomiku mnohem výhodnější než opačně. Německu a Francii jaksi nic nebrání své daně také takhle zefektivnit. Jenomže místo aby se Německo s Francií staraly o své vlastní daně, mají péči o cizí. Proč? Protože společné daně jsou nutnou podmínkou vytvoření evropské federace. A evropská federace je nutnou podmínkou k tomu, aby ukázněné národy zaplatily dluhy za dlužníky.

Nepřesvědčilo vás to? Tak jinak. Druhým projevem „více Evropy“ mají být společné evropské dluhopisy. Podle představ zejména Francie by napříště neměly dluhopisy vydávat jednotlivé země eurozóny samostatně, nýbrž měla by je vydávat celá eurozóna. Nic jako řecké, francouzské, německé, slovenské a další dluhopisy by tak nebylo, byly by jen dluhopisy evropské. Neboli všichni by dlužili společně. Tenhle plán byl zveřejněn až 19. ledna – až poté, co rok byl zasunut v šuplíku kvůli tvrdému odporu Německa. Německo jako finančně nejdůvěryhodnější země Evropy by totiž na tomhle plánu bylo bité nejvíc, takže by se to německým voličům nejhůř vysvětlovalo. A samozřejmě společné evropské dluhopisy nemají být vydávány tak okatě, aby každý volič pochopil, která bije – mají být vytvořeny skrytě, pro běžného voliče „neviditelně“, takzvanou sekuritizací již existujícího dluhu. (A jestli vám ten pojem něco připomíná, pak bingo: Přesně takhle vznikly sekuritizované balíky nesplácených amerických hypoték, které pak v roce 2008 rozpoutaly v USA krizi.)

Pochopitelně i po vydání těchto společných evropských dluhopisů bude existovat riziko, že spekulanti budou opatrní a vůči těmto dluhopisům nedůvěřiví. Pro takový případ se už připravuje společný Evropský měnový fond. Proč nestačí ten stávající MMF? Protože ten je navzdory všem svým chybám pořád ještě až moc obezřetný a odmítá hazardovat. Řecku odmítl půjčit takový úvěr, který by byl zjevně nesplacen. Proto musí být vytvořen jiný, čistě evropský měnový fond, který půjčí z cizího, tedy z našich daní, a to i tehdy, když zjevně nebude splaceno. No a už jen jako detail pak působí fakt, že Francie volá i po společném evropském ministrovi financí, který to vše má řídit.

Zkrátka a dobře, tvrdé jádro EU vše připravuje na vytvoření federace. Možná tomu „federace“ navenek říkat nebude, aby to nebudilo moc velké vášně, ale technicky vzato o atributy federace jde. Všechna volání po vstupu do tvrdého jádra EU nejsou ničím jiným než vtahováním do této federace, v níž bychom hráli užitečného vola platícího za ostatní.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Češi milují svého prezidenta

Nemyslím Toho Jednoho Prezidenta jako Frantu Vopičku. Myslím prezidenta jako úřad. Jako symbol. Historie tomu totiž chtěla, že hned první československý prezident byl výrazná osobnost.

Většina lidí je přesvědčena, že pozitivně výrazná osobnost. Jiní si naopak myslí, že kupříkladu díky svému vřelému postoji k pozemkové reformě byl negativně výrazná osobnost. Ale to je v zásadě jedno, protože ať tak či onak, shodneme se, že Masaryk nějakým způsobem nechal v povědomí výrazný zářez.

Druhý prezident Beneš také. U něho vzhledem k jeho roli především v roce 1948 převažuje spíš negativní pohled veřejnosti. Ale opět je zapsán hluboko v podvědomí. Kdo si však vzpomene na jména jeho premiérů?

Gottwald – nenechal snad v našich dějinách zářez hluboký jak kráter?

A tak bychom mohli pokračovat dál až k současnosti. Havel? Jeho kult je kapitolou samotnou o sobě, se kterou může jakžtakž soupeřit snad jen kult Masaryka.

Klaus? Najde se dneska někdo, kdo na něj nemá názor? Je jedno, jestli pozitivní, nebo negativní – prostě silný názor. Kolik lidí ale má srovnatelně silná názor na jeho premiéry?

A teď mi řekněte: Kolik jmen prezidentů vám zůstalo v paměti v případě Německa nebo Rakouska? Tedy zemí, které jsou nám geograficky blízké, takže bychom je mohli a měli dobře znát, a současně které jsou stejně jako naše země založeny na parlamentním politickém systému. Vsadím se, že jako první vám v mysli vyskakují jména kancléřů – tedy analogií našeho premiéra. Logicky. Parlamentní politický systém, který je typický pro naše končiny od Balkánu, přes východní a střední Evropu, až po Benelux, je totiž založený na silné výkonné moci vlády a premiéra. Prezident je v tomto systému jakousi okrasou, jehož nejčastější funkcí je pokládání věnců u pomníků, o kterých už většina lidí zapomněla, koho připomínají.

Naproti tomu poloprezidentské systémy, jako jsou třeba Francie a Rusko, nebo čisté prezidentské systémy, jako jsou USA a skoro celá Latinská Amerika, jsou založené na opaku: Silný prezident a premiér jako úředník, pokud vůbec nějaký. Vzpomenete si na víc francouzských prezidentů, či premiérů? Jasně, že prezidentů.

A tomu, kdo má jak silnou výkonnou moc, taky odpovídá volební systém. Čím větší „síla funkce“, tím přímější volba neboli silnější mandát přímo od lidu. Tedy – většinou. Proto v Rusku je lidem volen prezident. Proto v Německu výstupem lidových voleb je kancléř, kterého prezident navrhuje víceméně formálně, tedy na základě volebního výsledku.

No a pak je tu český systém. Ani jedno, ani druhé. Prostě maglajz.

Češi si volí Parlament a z nejsilnější parlamentní strany se obyčejně rekrutuje premiér. Premiér je tedy „skoro-volen“ lidem. Češi si ovšem usmysleli, že si budou přímo volit i prezidenta – zjevně na základě své historické zkušenosti, díky níž získali dojem, že prezident „přeci má být výrazná osobnost“.

Úplně tu touhu chápu: Tuhle mi jeden pán napsal, že „je dobře, že společnost konečně začala diskutovat o svém osudu“. Jiný zas, že „přímá volba je právě ta demokracie, po které jsme volali“. A také jsem slyšela, že „přímá volba dává rovné šance všem chytrým…“ Ano, to všechno zní docela dobře. Má to ale jeden problém.

Třeba taková kyselá okurka je báječná věc a dokážu sežrat na posezení celou sklenici. Hrozinky jsou taky báječná věc, náramně ráda je sypu na celé pytle do vánočky. Ale vařit jako pejsek s kočičkou dort z kyselých okurek i hrozinek by se mi moc nechtělo. Ne všechno dobré je totiž dobré na hromadě s něčím jiným dobrým. Ono to dobré totiž pak jaksi může zaniknout. Prezident valnou část své energie může – principiálně vzato – věnovat na pletichaření, jak zadupat premiéra, který mu zaclání, premiér může svou energii věnovat na zadupání prezidenta, který mu zaclání, a voliči nemalou část své invence věnují na strategizování při volbách, aby se oba zaclánějící týpci zadupali navzájem.

Řekla bych, že bohatě stačí, když se v rámci rodin lidé vzájemně poperou vždy po volbách do Sněmovny jednou za čtyři roky. Frustrace a zloba, kterou vyvolala přímá volba prezidenta, je překvapivě velká – mnohem větší než po podzimních volbách. Což je paradoxní, když výsledek prvního kola se předem očekával. Na lidech kolem sebe pozoruju nervozitu, která by se dala krájet. A myslím, že by náladě lidí prospělo zrušení přímé volby.

A vůbec by to přitom nebylo o nějakém okleštění demokracie. Naopak. Bylo by to spíš o vybrání si, zda si budeme hrát na prezidentskou, nebo parlamentní republiku, či si budeme dál hýčkat našeho kočkopsa. Ale nedělám si ani ty nejmenší iluze, že by v dohledných letech došlo ke změně. Společenská poptávka po přímé volbě je příliš velká. Zvyk táhnoucí se od Masarykových dob se zažral příliš hluboko pod kůži.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Právní řád se vrací do 50. let

Je zajímavé, že některé typy událostí chodí vždy v dávkách. Je například statisticky dokázáno, že když zbankrotuje nějaká země, je výrazně zvýšená pravděpodobnost, že během dalších několika měsíců zbankrotuje i druhá a třetí.

A pak zase bude několik let klid. No a přesně taková dávka zpráv se v posledních dvou týdnech urodila z oblasti českého práva. Popravdě – ať už je příčinou téhle dávky cokoliv, trend, který je v pozadí cítit, mě zneklidňuje.

Jednou z oněch zpráv je informace o záměru Ministerstva financí, které plánuje prolomit mlčenlivost advokátů a notářů. A jak logicky vyplývá z toho, že jde o záměr z dílny ministerstva financí, nikoliv spravedlnosti, důvodem jsou pochopitelně daně. Ministerstvo má přitom dobrou záminku: Může se odvolávat na mezinárodní opatření proti praní špinavých peněz. V jejich důsledku už bylo v minulosti prolomeno například do té doby nedotknutelné bankovní tajemství. Ale má to jedno ALE. Totiž tato opatření (definované např. evropskou směrnicí DAC 5) se vztahují na mezinárodní zločin, typicky třeba terorismus. Nemá to nic společného s věcmi typu nevydaná účtenka při prodeji zmrzliny. Jenomže nově ministerstvo financí přišlo s novelou daňového řádu, která by prolomila mlčenlivost notářů a advokátů i u zcela banálních daňových případů. A to tak, že na žádost správce daně by každý advokát musel údaje o svém klientovi poskytnout, a to i kdyby věděl, že se klient ničeho nedopustil – prostě jen pro účely „preventivní kontroly“. Český úřad tedy chce jít ještě mnohem dál, než mu evropská směrnice ukládá.

Umím si představit, že bude mnoho těch, kdo nad představou, že advokáti budou mít povinnost udávat ministerstvu své klienty, začnou hýkat nadšením, že to je konečně ta správná metla na neplatiče daní. Nicméně každý člověk by si měl nejprve uvědomit, že mlčenlivost advokátů je naprosto nenahraditelnou pojistkou proti zvůli jakékoliv případné diktatury. Mlčenlivost dnes není právem advokáta, ale dokonce jeho povinností, a to vůči jakýmkoliv orgánům státu. Samozřejmě, že mlčenlivost advokáta nezajistí, že právo nebude případnou diktaturou zneužito ve vykonstruovaném byznys-procesu proti nepohodlnému podnikateli, v politickém procesu proti odpůrci a podobně, ale současně naději na spravedlivý proces značně posiluje. Proto mlčenlivost existuje. Proto také existuje funkce obhájce. Omezování těchto pojistek považuji za nebezpečnou salámovou metodu, jak se v právním systému vrátit před rok 1989.

Není tedy divu, že Česká advokátní komora, pro kterou je mlčenlivost advokáta (v dobrém slova smyslu) něco jako vyznání víry a najde se jen málo věcí, na které by byli advokáti háklivější, se ozvala. Trochu mě uklidňuje skutečnost, že komora takový zásah považuje za naprosto nepřípustný a hodlá se zasazovat o to, aby novela přijata nebyla. Ale bude to jako hráz stačit? Ona snaha o návrat před rok 1989 se totiž jeví jako mnohem větší povodeň, jak o tom svědčí hned další zpráva:

Nejpozději v okamžiku, kdy byla široce medializována kauza společnosti FAU, se institut takzvaných zajišťovacích příkazů, které uvaluje Finanční zpráva, stal široce známým pojmem. Připomeňme, že jde o to, že pokud se úředník Finanční zprávy domnívá, že by nějaká firma mohla mít úmysl nezaplatit v budoucnu daň, mohou úředníci tuto předpokládanou daň vybrat dopředu. Tedy mohou v podstatě firmě zadržet peníze nebo majetek, a to vše jen preventivně, na základě předpokladu úředníka. Odehrálo se již několik soudů, při kterých takto poškozená firma vyhrála. A sám předchozí ministr financí Pilný přiznal, že zajišťovací příkazy pro několik firem znamenaly NEOPRÁVNĚNOU likvidaci. Ale namísto toho, aby tento institut, který namísto presumpce neviny do českého právního systému vnáší presumpci viny, byl zcela zrušen, ministerstvo financí přichází s jeho dalším rozšířením. Podle jeho plánů by totiž po vydání zajišťovacího příkazu firmu mohl kontrolovat takzvaný zajišťovací správce, tedy v podstatě druh nuceného správce. Jakkoliv se to ministerstvo snaží popsat jako „záchranu pro zajištěnou firmu“, jelikož správce by údajně umožnil pokračování chodu firmy, v realitě to je v podstatě zestátnění firmy. Majetek firmy je zabaven, protože nějaký úředník usoudil, že firma má v plánu neplatit daň, a jednatel je nahrazen státem jmenovaným správcem. Najděte mi tři rozdíly proti vyvlastnění z 50 let.

Chápete, jak moc nebezpečná a zneužitelná hra tohle je? Možná v tom žádný strategický záměr není, třeba je to skutečně jen neznalost… Ale každopádně se tím pouštíme do vod, které se mohou až příliš snadno zvrhnout do totalitních praktik, proti nimž není odvolání. A velmi mě zneklidňuje, že pokud jsem správně zaznamenala, jen jediný prezidentský kandidát na to reagoval a tento záměr označil za návrat takzvaných národních správců z 50. let. Proč u ostatních kandidátů nevíme, jak by se k tomu postavili??

A jestli vás to ještě pořád dostatečně nevyděsilo, tak tu máme ještě další návrat do tuhých padesátých. A to prosím není můj úsudek, to je opět úsudek České advokátní komory. Tentokrát jde o pokus o nový trestní řád, a to z dílny ministerstva spravedlnosti. Ale opět: Bude odpor komory dostatečnou hrází? Z nějakého neznámého důvodu se návrh snaží zvýhodňovat procesní postavení orgánů činných v trestním řízení a naopak omezovat práva obžalovaných. Komora je v tomto případě zcela nezvykle ostrá: v jejím stanovisku se objevují formulace jako „…zjevné snahy posunout celý trestní proces zcela mimo rámec právního státu…“, „…úroveň inkvizičního procesu s atributy typickými pro právní úpravu 50. let 20. století…“, „…odchýlení se od zásady spravedlivého procesu…“ a další.

Náhoda? Nebo to všechno spolu souvisí? Hned na několika frontách se do českého práva dostávají ryze totalitní principy. Je to zjevná snaha posouvat se směrem k vyvlastňování, obvinění bez důkazů, okleštění práv obviněných a odsouzení bez dokazování. Snad je ještě pořád cesta zpět. Jenomže to by nejprve většina voličů musela změnu chtít, a poté si také uvědomit, co k ní vede. Tedy uvědomit si kupříkladu to, že bude-li zvolen M. Zeman prezidentem, bude tomuto návratu do minulosti stále víc umetat cestu.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Přichází novodobá inkvizice

Něco je špatně: Zákony, které tvoří národní parlamenty, jsou vesele ignorovány nadnárodními koncerny. Lid ve volbách už neurčuje, kam společnost půjde. Určují to internetové společnosti. Říkají, co se smí, co nesmí, co je vhodné, správné a morální.

A svá pravidla efektivně vynucují.

Možná jste zaznamenali, že minulý týden vyšel v Blesku článek o tom, že na Slovensku se odehrálo něco neslýchaného. Odkaz na článek vám ovšem neuvedu z kuriózního důvodu, který vám vzápětí bude jasný: Tenhle text by pak také mohl jednoduše „zmizet“.

Ano, vím, co chcete namítnout: Blesk je bulvár. Ale zadržte. Pořád je to největší celostátní deník a dokonce i pan Google ho zařazuje do výběru nejdůležitějších zpráv. Takže ačkoliv jeho informační schopnost zdaleka není na rovni ČTK, pořád je na jiné příčce než JPDP (jedna paní domovnice postovala), tudíž když si někdo přečte Blesk, asi by se neměl cítit jako zločinec. A tak když na mého milého manžela vypadla kuriózní zpráva ve výběru hlavních zpráv Google, vzal ji a jako vánoční zajímavost poslal v odkaze svému kamarádovi skrze Messenger. (Pro nezasvěcené – aplikace Messenger je součástí Facebooku a slouží k chatování. Zjednodušeně se dá říci, že je to vlastně jeden z druhů elektronické pošty.)

Jenže věc měla háček. V nadpise článku bylo slovo „porno“. Celý článek byl totiž o tom, že někdo na Slovensku potají točil v kostele film pro dospělé, což pochopitelně vyvolalo mezi lidmi z dané obce pohoršení. Se skutečným pornem pochopitelně neměl článek Blesku nic společného. Pravda, byly přiloženy nějaké ilustrační fotky, ale všechny byly rozmazané a nic na nich nebylo vidět – prostě přeci jen celostátní nejčtenější deník. Pornografii článek připomínal, asi jako když je v zákoně uvedena věta, že „šíření dětské pornografie je trestné“ –  taky kvůli danému slovu sbírku zákonů nespálíme. Nicméně Facebook byl jiného názoru.

Článek vyhodnotil jako „porušující pravidla komunity“ a manžela „za trest“ zablokoval. Což je ovšem celkem pozoruhodné hned z několika důvodů:

Zaprvé pokud jste si až dosud mysleli, že šířením článku největšího celostátního deníku se maximálně tak projevíte jako drbna hltající bulvár, ale nikoliv jako padouch, patrně jste se mýlili, neb Facebook takový článek evidentně považuje za morálně závadný. Pokud patříte mezi těch několik set tisíc lidí, kteří si denně koupí Blesk, jste asi podle této logiky závadní, zatímco pánové a dámy z Facebooku jsou morálně čistí a určují pravidla.

Zadruhé umělá inteligence, která kontroluje obsah Facebooku, je jasná umělá blbka. Neumí pochopit, že když použijete slovo porno, ještě to neznamená, že se jedná o porno.

A zatřetí – a to je nejdůležitější – tato umělá inteligence necenzuruje jen obsah takzvané „zdi“ Facebooku (tedy veřejné příspěvky), ale cenzuruje i soukromé zprávy, které si navzájem píše dvojice lidí. A tady stop, tohle je velmi podstatný bod.

Chápu, že když přijmete podmínky, že na stránkách soukromé aplikace Facebooku nebudete něco dělat, má tento soukromě vlastněný Facebook právo na dohodě s vámi trvat a svoje pravidla vynucovat. Potud vše v pořádku. Facebook ovšem nemá a nemůže mít právo vynucovat pravidla, která jsou v rozporu s národními zákony. Takzvaná veřejná „zeď“ Facebooku je věc jedna. Soukromé zprávy, do kterých patří například SMS, emaily, Skype, Messenger, Direct, Viber a další, však už mají charakter dopisu. Zcela jednoznačně se na ně vztahuje listovní tajemství. Listovní tajemství je přitom ústavním principem. A ústavní princip nemůžete zlomit jen tím, že se rozhodnete, že budete prudérní a nebude se vám líbit slovo „porno“.

Není pravda, že si Facebook může stanovit pravidla, jaká chce, protože je to soukromá aplikace a podepsala jsem s ní dobrovolně smlouvu. Pravidla soukromé aplikace totiž nemohou být v rozporu s právním systémem. Co kdybych s někým uzavřela dobrovolnou smlouvu, že ho zabiju?  Byla by platná? Nebyla. Člověk s tím může z morálního pohledu nesouhlasit, ale tak je právní systém prostě nastavený. Kdyby to bylo tak snadné, nikdo by neřešil otázku eutanazie, protože by žádnou otázkou prostě nebyla – byla by vždy legální. S listovním tajemstvím je to stejné.

Tento ústavní princip je nadřazen jakékoliv soukromé aplikaci a jejím podmínkám používání. Messenger, Skype, Direct, email – to všechno je soukromá korespondence dvou soukromých lidí, na kterou se analogicky k papírovému dopisu a emailu poštovní tajemství vztahuje. Jde to dokonce tak daleko, že ani zaměstnavatel nesmí číst emaily svých zaměstnanců, a to ani v případě, že jde o pracovní korespondenci na zaměstnavatelem poskytnutém počítači, v kanceláři zaměstnavatele a v pracovní době. Nikdo nesmí strkat nos do mé pošty a nějakým souhlasem s podmínkami se z toho nevyváže.

Můžete namítnout, že když se mi to nelíbí, nemusím FB používat. Jenomže to znamená veřejně tolerovat protiprávní jednání, akceptovat, že někteří jsou si rovnější než jiní, a tvářit se, že sociální sítě jsou natolik velké a VIP společnosti, že jim to na rozdíl od jiných projde. A navrch k tomu stejně si moc nepomůžete. Messenger můžete nahradit třeba Viberem – jenomže všechny hlavní sociální sítě světa své uživatele sledují. Jen někde víc, někde míň. V Číně dokonce své uživatele už vyhodnocují a přiřazují jim „skóre slušného člověka“. Nesleduje se jen, co zveřejňujete, ale i to, co si píšete a s kým. A když se bavíte s někým, koho systém nepovažuje za dobrého člověka, odečte vám body. Šílené? Zvykejme si, v Evropě k tomu už máme nakročeno.

Už znovu vznikla zakázaná slova, zakázané názory, zakázané obrázky a novodobá inkvizice. Už znovu se udavačství adoruje – minimálně v některých zemích. Některé vlády dokonce přímo sociální sítě vyzývají, aby zakázané názory monitorovaly a mazaly je. V Německu mají nový zákon, podle kterého sociálním sítím hrozí pokuty za údajné „šíření nenávisti“. I některým německým poslancům Bundestagu už tyto sociální sítě mažou výroky ze sítí.

Není náhodou základem demokracie to, že lidem zvolení poslanci smí říkat nahlas své názory? Říkáme tomu poslanecká imunita a jejím smyslem je ochrana svobody slova poslance – poslance chrání před trestem v důsledku jeho proslovů a vyjádřených názorů. Jenomže najednou je tahle imunita pryč a správci sociálních sítí si přivlastnili pravomoc soudce. V analogovém světě by o zločinu a trestu rozhodoval soud; v dnešním digitálním světě rozhodnou samozvaní správci sítě bez jakékoliv možnosti odvolání.

Nemyslím, že by Česká republika měla mlčet nad tím, že na jejím území je porušován její zákon, uplatňuje se cenzura a inkvizice. To by byl naprostý konec svobody.

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Vyhazov z EU

Pan vyučený knihkupec, který nebyl schopen dokončit pro chabé studijní výsledky ani gymnázium, jinak také bývalý šéf Europarlamentu, toho času předseda německé SPD známý i pod jménem Martin Schulz, uráží suverénní evropské státy.

Přesněji řečeno uráží Polsko a Maďarsko, které se prý vzdalují „evropským hodnotám“. Prý „podívejme se, co se tam děje“. Technicky vzato nás sice zapomněl vyjmenovat, nejspíš jsme moc malí, abychom stáli za pozornost, ale vzhledem k tomu, že my se chováme velmi podobně jako Poláci a Maďaři, „zlobíme“ například v podobě odmítání kvót na imigranty, nedělám si nejmenší iluze, že by si pan vyučený knihovník o nás myslel cokoliv pěkného. Jen drobná technická poznámka: Pan Schulz to trochu popletl; ne že by se střední Evropa vzdalovala „evropským hodnotám“; to spíš „bruselské hodnoty“ už dávno přestaly Evropě dávat smysl, vykašlaly se na demokracii, začaly opovrhovat národy a národními státy a jakékoliv ekonomické racionalitě.

Takhle pěkně Schulz zaperlil minulý týden na sjezdu své sociální demokracie. A řekl toho ještě mnohem víc. Pro nás nejzajímavější je jeho výborné doporučení, že Evropa prý musí do roku 2025 přijmout jednotnou Ústavu, stát se multinárodní federací, a komu se to nelíbí, ten bude muset z EU pryč. Ještě jednou a polopaticky přetlumočeno, aby se neztratilo někde v překladu: Kterému státu se nelíbí, že bude jako stát zrušen a integrován do jediného multikulti panevropského státu, ten bude vykopnut z EU. Tedy já nevím jak vy, ale já tomu říkám výhrůžka. To se mi od pravděpodobné vládní strany sousedního Německa vůbec nechce líbit. Takhle si rovnost v rámci EU nepředstavuju.

A docela mě baví představa, že bychom to na zkoušku zkusili obrátit – když jsme si přeci rovní a máme ta údajně stejná hlasovací práva: Co kdyby třeba Češi vyhrožovali Německu, že bude vyraženo z EU, pokud bude pořád prudit s těmi kvótami? Směšná představa? Ale proč? Nemáme si snad v rámci EU být rovni? A není snad fakt, že odevzdaně akceptujeme představu, že Německo vyhrožovat smí, ale my ne, nejlepším důkazem, že žádná rovnost v realitě neexistuje? Ale je v tom případě tohle ona EU, o které si Češi v referendu odhlasovali, že do ní chtějí vstoupit?

Nikdy jsem se nepočítala k lidem, kteří až nekriticky volali po vystoupení z EU, protože EU hledali za vším špatným. Podobně jako v případě eura jsem vždy poměřovala přínosy a náklady členství. A to vše jsem pak ještě pomyslně upravila o náklady případného vystoupení z EU, které zjevně nemohou být malé. To ostatně dokazuje případ Brexitu. Británie je příliš velká, příliš silná a příliš hrdá země na to, aby si k ní EU dovolila totéž, co k zemi malé. A přesto si EU dovoluje moc. Proces Brexitu je naprosto nedůstojným vydíráním. Jednoznačně by tedy náklady případného Czexitu nebyly malé, protože EU by se uboze mstila – pokoušela by se podobně jako v případě Britů zamezit nám v přístupu na jednotný trh. Kolik by to stálo? Bůhví. Protože dokonce ani v případě Brexitu dodnes odpověď na tuhle otázku neznáme; víme však, že Británie stále žije a ekonomicky se má celkem čile k světu.

Jenomže některá manželství v určitý okamžik dospějí do bodu, kdy obětování vysokých nákladů rozvodu je jedinou záchranou. Pokud dojde na Schulzova slova a z EU se vážně bude vyhazovat za „neposlušnost“ a nesouhlas s federací, bude to pro nás naprosto výborná zpráva. Pak by totiž mohlo dojít na relativně levný rozvod dohodou. A taky by všem domácím eurooptimistům mohlo konečně dojít, že opuštění EU ani není nějakou nesmyslnou českou fantasmagorickou představou, ani VIP variantou určenou pouze pro Brity, ale jednoduše únikovou cestou ve stylu zachraň se, kdo můžeš.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Banka bank má strach: Není otázkou zda, ale kdy to přijde

Ryba vždycky páchne od hlavy. Takže když se banka všech bank ozve, že má strach o osud světové ekonomiky, něco tu evidentně bude prohnilého.

Ale popořádku. Vsadím se, že valná část lidí si teď klepe na čelo. Jaképak strachy? To zas někoho pálí dobré bydlo, ne? Vždyť je u nás nezaměstnanost nejmenší v historii, růst jak blázen, dokonce i v Americe jedou jak namydlený blesk. Koneckonců když před necelým týdnem přišla zpráva, že v USA prošla Senátem Trumpova daňová reforma, nastalo mezi bílými límečky všeobecné veselí. (Pravda, zdaleka se neradovali všichni, mnohá média si dala tu práci přesvědčovat své čtenáře, že snižování daní je vlastně strašlivým ubližováním chudákům lidem, v USA některá média dokonce i šermovala pseudostudiemi, jak údajně lidé se cítí nejšťastnější, když mohou platit vysoké daně; ale mezi podniky a obecně ve finančním světě bylo jasno: Tohle je dobrý důvod, proč slavit. A jak se pozná, že se ve finančním světě slaví? No přece snadno – rostou ceny akcií.

Cožpak o to, snížení daní celkem jistě je dobrou zprávou. Co ovšem už tak skvělou zprávou není, jsou důsledky v podobě onoho oslavného růstu akcií. Už když se Donald Trump stal prezidentem a burzy mohutně rostly, tvrdila jsem, že to je sice pro spekulanty jistě milé, nicméně z makroekonomického hlediska naprosto neopodstatněné, protože ceny nejrůznějších cenných papírů jsou výš, než odpovídá zdraví globální ekonomiky. A dnes se nerovnováha ještě prohlubuje. (Což však nikterak neznamená, že ceny cenných papírů nemohou dosáhnout ještě větších rekordů.)

No jo, jasně, já už to úplně slyším: „Šichtařka už pár let straší kdovíjakou katastrofou, a furt nic“. Přeju všem tu slepou víru, jak je na tom světová ekonomika úžasně. Věřit tomu ovšem může jen někdo, kdo neví, oč tu běží.

Řeknu to takhle: třeba s takovým HIV se dá žít mnoho let. Nikdo si asi nemyslí, že feťák, co si HIV napíchnul, je veskrze zdravá osůbka. Přesto se virus dá celkem dlouho a celkem úspěšně maskovat. Skoro až do smrti, která bez léčby nastává během pár let. Že feťák s AIDS neumře hned, není důkazem, že je zdravý. Máme vlastně jen dvě jistoty: Včasnost zahájení léčby je klíčová pro délku života. A smrt je stejně jistá.

Ať se to komu líbí či ne, se světovou i naší ekonomikou je to podobné. Fakt, že dosud nevypukla finanční krize, není důsledkem toho, že by byla ekonomika zdravá; je to jen a pouze důsledkem toho, že nerovnováhy jsou neustále maskovány. A maskovány mohou být ještě nějaký čas. Bohužel čím déle jsou maskovány, tím bouřlivěji pak nemoc vyplave na povrch.

A teď znovu úplně slyším: „Nojo, když někdo straší krizí, přeci se nemůže splést. To je známý fakt, že krize se střídá s růstem.“ Hm, až na to, že tu vůbec nemluvíme o nějaké obyčejné a veskrze nudné hospodářské krizi, která se střídá s růstem. Dokonce ani nemusí jít o žádnou „superkrizi“, která za sebou nechá kdovíkolik nezaměstnaných. Jde o úplně jinou kategorii. Jde o hluboké změny v mechanismu fungování ekonomik. Jde zkrátka o to, že kam se podíváme, tam bliká varovné světlo:

Na světě už existuje příliš mnoho státního dluhu.

Příliš mnoho soukromého dluhu.

Příliš málo investiční obezřetnosti.

Příliš nízké úrokové sazby.

Příliš mnoho tisku nekrytých peněz.

Příliš mnoho přerozdělování.

Příliš vysoké ceny akcií.

Příliš vysoké ceny dluhopisů.

Příliš drahé kryptoměny.

Příliš nezdravých jihoevropských bank.

Příliš drahé nemovitosti.

A mohli bychom pokračovat. Zkrátka příliš mnoho paralelních nerovnováh. To, co se chystá, ačkoliv ještě nevíme, kdy přesně to přijde, totiž bude nikoliv „obyčejná“ hospodářská, nýbrž finanční krize. Druhově srovnatelné byly za posledních sto let jen dvě: V roce 1929 a v roce 2008. A k oběma se mimochodem taky schylovalo roky. Zárodky té z roku 1929 začínají už koncem světové války. Kořeny té, která přišla v roce 2008, můžeme vystopovat už v roce 2001. Kořeny té budoucí leží pro změnu v roce 2008.

No a právě nyní k úplně stejnému názoru – totiž že něco je ukrutně špatně a kolem nás je příliš mnoho nerovnováh – došla i sama „centrální banka centrálních bank“. Tedy BIS – Bank for International Settlements.

BIS tento týden vydala varování, že světová ekonomika silně připomíná svým stavem okamžiky před krizí v roce 2008. A má pravdu. Vůbec z toho sice nemusí plynout, že to bouchne každým dnem, když už to vydrželo tak dlouho, jen je zjevné, že nerovnováhy jsou ve finančním světě stále hlubší. A právě poslední dny ještě houšť a v ještě větších kapkách: Ať už jde o zmíněné slavící akciové burzy či o bitcoin. Velmi zjednodušeně řečeno: Podle BIS jde o to, že extrémně (a nesmyslně a kontraproduktivně) nízké úrokové sazby po celém světě vedou v konečném důsledku k neudržitelnému nárůstu zadlužení. Kvůli nesmyslně nízkým úrokovým sazbám se jednak přehnaně lehkomyslně zadlužují spotřebitelé (analogicky k hypotéční bublině v roce 2008), jednak spekulanti hledají alternativní možnosti zhodnocení peněz (když úroky je nenabízí) a vyhledávají extrémně riziková aktiva. Můžeme jen konstatovat společně s BIS: Není otázkou zda, jen kdy vzplane nová finanční krize. (Dost dobře si umím představit, že před ní proběhne ještě jedna „obyčejná“ hospodářská krize daná hospodářským cyklem.)

A jestli se vám to nepozdává, vězte, že BIS byla už v letech 2006 a 2007 jednou z velmi mála organizací, které varovaly, že se k finanční krizi schyluje. A přitom ještě v létě 2008 to většina lidí včetně ekonomů odmítala vidět…

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Právě jsme si do Česka pozvali imigranty

Když tiskem proběhly první titulky, že EU jedná o revizi dublinského systému, mnozí se naivně zaradovali. Vlajkovou lodí dublinského systému se totiž staly povinné kvóty na přijímání imigrantů.

Užuž to tedy na první pohled mohlo vypadat, že s kvótami je amen. To by to ovšem nebyla naše EU. Pochopitelně, že co EU může pokazit, pokazí.

Jen stručně připomeňme: Všechno to začalo v průběhu roku 2015, kdy podle dublinské dohody muselo azylové řízení proběhnout v první zemi, do které imigrant přicestoval, respektive kde byl zachycen. Tudíž pod nápor žadatelů o azyl se okamžitě dostala Itálie s Řeckem. Aby tyto nejvíce přetížené země nápor zvládly, byly zavedeny kvóty

No a nyní se začíná vyjednávat nový systém. Jak typické, že jednání vede členka švédské Liberální lidové strany – tedy silně proevropské strany ze silně proimigračního Švédska. Nový systém se od starého má lišit především v jednom zákeřném slovíčku: kvóty na přerozdělování imigrantů mají být permanentní. Což v důsledku znamená, že žádost o azyl už nebude vyřizovat první země, kde bude imigrant zachycen, ale zadržený výtečník bude rovnou šupnut do země, kam podle kvót „má patřit“. A „pochopitelně“ – jak už to známe – za nedodržení kvót mají padat tresty. A řekněme si narovinu: Kvóty necílí na země jako Německo – samozřejmě že kvóty mají jediný smysl, totiž dostat imigranty i do těch zemí, které se jim dosud vzpěčují. Takže si to shrňme:

Cíl: Ulevit státům jako Itálie či Řecko, které kašlou na ochranu hranic, loví nelegální imigranty z moře a akceptují čluny z Afriky.

Důsledek: Přitížení zemím jako Česko nebo Slovensko, které chtějí, ale nemohou, chránit hranice a nechtějí imigranty.

Metoda: Pokutování zemí, které si chtějí chránit svou územní celistvost i svůj sociální systém, za toto úsilí.

Vedlejší efekt: Žádný dopad na země jako Německo či Skandinávie, které imigrační krizi spískaly svým prapůvodním vstřícným postojem a svou přehnanou sociální štědrostí a které imigranty dál ochotně akceptují.

Dost možná by se dalo spekulovat, že to všechno je vlastně celkem fuk, protože kvóty nemohou fungovat: Když chce imigrant dejme tomu to Německa, ale je přerozdělen do Česka, stačí „pomoct“ mu tím, že si ho decentně necháme bez dozoru, a on nám, mrška, sám do Německa přeběhne. Přesně jak to ukázal případ takzvaného „přemalovaného kravína“ – vzpomínáte ještě na ony pečlivě předvybrané syrské křesťany, kteří se u nás moc dlouho neohřáli a prchli na západ? Dokonce bychom mohli spekulovat, že nastane ještě druhý vedlejší efekt. Neboli:

Spekulativní vedlejší efekt: Kdo bude moct prchnout do Německa, prchne tam (a s kvótami si obrazně řečeno utře pozadí).

Jenomže má to dvě zásadní vady na kráse.

Tou první vadou na kráse je princip. Prostě to, že cizí země mají rozhodovat o tom, kdo bude žít na našem území. Když řeknu, že je to jak po Mnichovské dohodě, budu označena za populistu. Jenomže v čem přesně vidíte ten populismus? Nebo to snad není tak, že evropské mocnosti odhlasují, že na českém území krom Čechů mají povinně žít i Syřané, Turci a Somálci a my je máme živit?

A druhou vadou na kráse je fakt, že Bohuslav Sobotka jako jeden z posledních aktů ve funkci premiéra podepsal za Česko tzv. Evropský pilíř sociálních práv. Jde o dokument, na jehož základě se mají postupně sjednocovat sociální, zdravotní a školské systémy v celé EU. Vše by mělo směřovat k věcem jako společná výše sociálních dávek, společná inkluze. Bez ohledu na to, že naše země na to peníze prostě nemá. A hlavně – tyhle sociální „výdobytky“ už nemají být vypláceny jen občanům jednotlivých zemí, ale všem – tedy i imigrantům.

Neboli imigrant nalákaný německou štědrou politikou do Evropy, chycený v Itálii na základě její lajdácké ochrany hranic a přerozdělený na základě kvót do ČR má podpisem B. Sobotky dostat stejnou sociální dávku, jakou by dostal v Německu, takže najednou získá dost dobrý motiv u nás zůstat.

Dá se to říct i jinak: Bohuslav Sobotka na odchodu, už prakticky měsíc po volbách, kdy už jen formálně čekal na novou ustavující schůzi Poslanecké sněmovny, svým podpisem Evropského pilíře sociálních práv k nám v podstatě pozval imigranty analogicky, jako je před časem „pozvala“ Angela Merkelová do Německa. A o to, aby toto pozvání bylo důsledně využito, se nyní má postarat Dublinský systém II.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Jak jsem (ne)byla sexuálně obtěžována

Pěkně se nám to rozjelo, jen co je pravda. Soudě podle halasu na sociálních sítích i v tisku, sexuálně obtěžováno muselo být v uplynulém roce snad 99,99 procent žen ve věku nad osmnáct let. Aspoň tomu nasvědčuje kampaň #metoo.

Člověk by se skoro cítil tak trochu méněcenný, že nikomu za obtěžování dosud nestál… Určitě musím být dokonalá Hydra. Protože mně během posledního roku sexuálně neobtěžoval nikdo.

V minulosti možná jednou ano. Jednou, když mi bylo asi osmnáct, jsem jela metrem, a nějaký podivný týpek se na mě začal lepit a pokoušel se mě v davu osahávat. Levou rukou jsem ho chytila pod krkem, pravou jsem mu dala pěstí a začala ječet na celý vagón „podívejte se na toho prasáka!“. Lidé se v děsu, že by snad mohli být zataženi do nějaké lapálie, začali okamžitě odsouvat na druhý konec vlaku a měli spoustu práce při hledání čehosi ve svých kapsách, kabelkách a na stropě; bylo legrační pozorovat, jak ten doposud nacpaný vagón se náhle zázračně dokázal kolem mne uprázdnit a všichni ti odvážní lidičkové se sardinkovali na jeho okrajích. Protože jsme už vjížděli do stanice, ten týpek se mi vytrhnul a vyběhl ven. A já, v ráži, jsem si neodpustila vyštěknout na ten kurážný dav: „A vy jste stejná hovada jako ten prasák, co na tom stropě chcete vykoukat? Sem jste se měli koukat!“ A pokračovalo se v jízdě. Tak vám nevím: Bylo to sexuální obtěžování, nebo prostě jen konflikt s vypatlanou smažkou? Vždycky jsem se klonila k tomu druhému, takže mě ani nenapadlo si v rámci kampaně stěžovat. Koneckonců vyřešili jsme si to spolu, no ne? Mně se to nelíbilo, tudíž jsem to dotyčnému sdělila natolik polopaticky, že vzal dráhu. Tudíž mě docela zajímalo, co to asi musí být za strašné násilí všude kolem mne, kterému jsem vzhledem ke své hydrovatosti ušetřená.

Když na mě vyjuknul článek s nadpisem „Co Evropané považují za sexuální obtěžování?“, zadoufala jsem, že tomu tedy konečně přijdu na kloub. Ale houbeles. Popravdě můj zmatek byl po přečtení ještě větší.

Mělo se totiž ukázat, že podle průzkumu provedeného v sedmi evropských zemích považuje za sexuální obtěžování každý národ něco jiného. Tak například 70 procentům Britů vadí vtipy o sexu. Ajaj, tak to mám asi problém. Naposledy jsme si dělali s kolegy srandičky s podtextem dneska ráno.

Většina Britek taky považuje za obtěžování, když muž zírá ženě do výstřihu. Jsem zmatena. Proč nějaká žena ukazuje výstřih, když ho ukazovat nechce? Možná by bylo praktičtější vzít si rolák, když mi to vadí…?

A Francouzi šli nejdál. Pro 16 procent z nich je sexuálním obtěžováním pozvání na rande. Teď už ale vážně mám celkem slušný problém. Když si uvědomím, že jsem svého budoucího manžela před dvaadvaceti lety vylákala na rande, a pak ho slovně vyzvala, aby se tedy už konečně k něčemu rozhoupal, protože jinak je s ním děsná nuda, fakt mi nedošlo, že ho chudáka sexuálně obtěžuju! Teď už chápu a veřejně se kaji, že jsem se uchýlila k takovému odsouzeníhodnému verbálnímu násilí. Z toho by se snad ani Laďa Větva nevykecal!

Anebo v tom snad pořád mám hokej a jenom chlap nesmí pozvat na rande ženskou, zatímco žena muže ano? A jak je to, když žena pozve na rande ženu? A jak to je u třetích pohlaví? Ach jéé, čím víc nad tím přemýšlím, tím víc v tom mám jakýsi zmatek.

I když je možné, že je to celé ještě trochu jinak. Jisté vodítko poskytuje informace, že podle zmíněné studie  prý s nějakou formou sexuálního obtěžování má v Evropě během posledních dvanácti měsíců každá pátá žena. Ovšem pozor, v hyperkorektní, rovnostářské a genderem nejvíc posedlé Skandinávii, hlásilo sexuální obtěžování těžko uvěřitelných 80 procent žen, zatímco v rozverné jihovýchodní Evropě je to kolem pětadvaceti procent. Tady něco nehraje: V zemích, kde se genderová rovnost a sexismus nejvíc řeší, má subjektivní pocit obtěžování nejvíc žen?

Prý to je tím, že lidé v našich zeměpisných délkách a šířkách „incidenty nehlásí“, domnívá se jedna z výzkumnic. Hm. Nabízím jiné vysvětlení.

Slyšeli jste někdy o generaci sněhových vloček? Jde o lidi přicházející po generaci milieniálů, neboli po generaci Z. Jde o špičku ledovce, protože generace před nimi jsou na tom jen o trochu líp. Tihle lidé byli natolik chráněni výchovou, že nikdy nezažili nejmenší psychické ani fyzické nepohodlí. Nikdy neměli existenciální starosti, nikdy se o sebe nemuseli starat, vždy byli vystaveni takové hyperkorektnosti, že nezažili pocit stresu. A to je zničilo. Výsledkem je křehounká generace nepoužitelných subtilních bytostí, které se nemohou rozhodnout, ke kterému z pětadvaceti známých gendrů vlastně patří, psychicky se hroutí při záběrech válečného zpravodajství i při pozvání na rande. Sexuální agresory vidí číhat za každým bukem a domnělé sexuální agrese je natolik stresují, že se s nimi potichu užírají, aby pak po dlouhých letech, vyprovokováni řetězovou kampaní, s pocitem zadostiučinění vyvěsili na svůj instagram hashtag #metoo.

Jsem na míle vzdálená tomu bagatelizovat skutečnou sexuální tyranii. Ale odmítám se podřídit diktátu sněhových vloček, podle kterých je sexuálním obtěžováním, když mi muž otevře dveře nebo mi pomůže z kabátu. Až se budu skutečně cítit obtěžovaná, nebudu se schovávat za žádnou kampaň, ale agresora ústně, a bude-li třeba, tak třeba i ručně, vykážu do patřičných mezí, protože se považuju za svéprávnou a ke svému jednání nepotřebuju podporu davu. A pro paní výzkumnici, podle které prý u nás „málo hlásíme incidenty“, mám jinou teorii. Na rozdíl od Skandinávie jsme u nás ještě pořád relativně normální a – světe, div se – ještě pořád chodíme na rande.

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

PŘEPIS ROZHOVORU PRO REFLEX: Změňte své myšlení!

Robot na konci tunelu. Tak se jmenuje nová kniha ekonomů Šichtařová-Pikora. Podstatou blížících se změn ale není jen to, že lidskou práci převezmou roboti. „Jde mnohem víc o společenské a psychologické důsledky“, říká Markéta Šichtařová.

 

Co je podstatou čtvrté průmyslové revoluce?

Pro pochopení se musíme trochu vrátit v čase k minulým revolucím. Dlouhá léta se nic valně zábavného nedělo. Objevení kola, písma, peněz, rozmach mořeplavby – to vše byly nepochybně podstatné události, ale z většího nadhledu nedošlo k žádným náhlým globálním změnám.

Pak přichází parní stroj a mění se vše. Nastává industrializace. Nejde ale jen o parní stroj, jde o to, že s ním vzniká první management. Lidé už nepracují doma ve svých dílnách, ale odcházejí do továren. Specializace přináší ohromný nárůst produktivity. To bychom mohli označit za 1. průmyslovou revoluci.

O 2. průmyslové revoluci můžeme mluvit, když se objeví elektřina. Zase ale nejde jen o usměrněné částice v drátech. Mění se pracovní doba, řízení práce, přichází pásová výroba. Jen na způsobu řízení práce šlo zvýšit produktivitu až stokrát.

Ještě větší skok přináší 3. průmyslová revoluce. Tranzistory nahrazují elektronky a přichází éra počítačů. A opět nejde jen o počítač jako takový. Změnil náš každodenní život. Skoro každé dítě u sebe nosí v mobilu počítač, který trumfne svou výpočetní silou ty, které nám pomohly dostat se na Měsíc.

No a 4. průmyslová revoluce je opět dalším z těchto dějinných skoků. Její podstatou je digitalizace. Ale zdaleka nejde jen o ni. Analogicky k předchozím revolucím, i tady jde mnohem víc o společenské a psychologické důsledky.

 

Jaké? Co to znamená pro obyčejného Čecha?

Lidé si často představují, že zkrátka roboti nahradí při práci lidi. To je naivní pohled, roboti jsou jen nejviditelnějším symbolem. Tak jako první počítač spustil technologickou revoluci, která skončila Facebookem a vytvářením sociálních bublin, také tady jde spíš o hluboké, až „biologické“ změny v celé společnosti.

Výroba se změní. Mnohdy se budou „vyrábět“ informace samotné. Důsledkem budou podivné jevy, které se při starém způsobu myšlení zdají jako totální nesmysly.

 

Jaké například?

Například množství půdy na Zemi už není omezené, a proto lze uživit i prudce rostoucí populaci. Globalizovaná ekonomika se opět změní na lokalizovanou.
Výrobky se už neopotřebovávají.
Sdílení rostoucího počtu věci bude preferováno nad jejich vlastnictvím. A tak dál.

 

Jak to myslíte? Proč bude množství půdy neomezené? A jak se mohou výrobky neopotřebovávat?

Narážím na onu klasickou představu, že množství půdy na Zemi není možno nafukovat a současně že zkrátka na jednom metru čtverečním milion mrkví nevypěstujeme. A že tudíž údajně musí brzy nastat chvíle, kdy víc lidí na světě neuživíme. Jenomže se 4. průmyslovou revolucí je všechno jinak, protože se začínají objevovat „továrny na zemědělské plodiny“. Můžeme si to představit jako „panelák“, v němž jsou regály s tenkou vrstvou půdy v patrech nad sebou, ve kterých roboti bez zásahu člověka pěstují plodiny. Obhospodařovaná plocha se tak najednou zvětšuje ne „do šířky“, nýbrž „do výšky“ a do jiných podnebných pásem, protože taková továrna klidně může stát i za polárním kruhem. A takto vypěstované plodiny nejsou ani nijak zvlášť drahé. Takové „nafouknutí“ obhospodařované plochy ale najednou úplně mění pohled na údajnou nemožnost uživit rostoucí množství lidí… První taková továrna vznikla v Japonsku na hlávkový salát, další vznikají.

No a fakt, že výrobky se neopotřebovávají, je zase dán tím, že v dnešním světě je čím dál častěji „výrobkem“ digitální informace. Vezměte si například hudbu. Tu už si nekupujete na gramofonové desce, která se časem „oběhá“, ale streamujete si ji. A tato data se logicky ani po miliontém stažení „neopotřebují“. A můžeme jít dál. Už teď je jasné, že auta budou spíš jakési počítače na kolech. Budou samořiditelná, často sdílená. Tak jako u počítače je software většinou dražší než hardware a navíc jsou to vaše uložená data, která pro vás mají hlavní hodnotu, taky u auta přijde okamžik, kdy jeho software bude důležitější než ona fyzická krabice, ve které sedíte. A software se neopotřebovává bez ohledu na to, kolikrát jej použijete.

 

Jak se má člověk připravit na novou průmyslovou revoluci?

Především člověk musí POCHOPIT, co přichází. Každý ještě pochopí, že asi nemá smysl zakládat si dnes běžnou taxíkářskou firmu, když víme, že (až na několik retro výjimek) budou taxíkáři převálcováni nejprve společnostmi typu Uber a ještě později samořiditelnou technologií. Jenže řada lidí se začne stavět na zadní, jakmile řekneme, že musí změnit svoje myšlení třeba i ve školství, zdravotnictví, ve správě svých peněz. Máme totiž pod kůží určité zvyklosti. Proto řada rodičů chce, aby se děti učily vyjmenovaná slova, jako se učili oni. Mají dojem, že „přeci je nutné psát bez hrubek“. Jenomže jejich děti už nepoužívají papír a tužku, ale píšou zásadně na klávesnici, tudíž všechny hrubky za ně opravuje software! Takže děti se už vlastně brzy ani nebudou potřebovat učit psát rukou. Nad tím se ale lidem mozek kroutí naruby odporem a zděšením, protože dnešní dospělí se v dětství učili krasopis, a chtějí to předat svým dětem. Oproštění se od stereotypů vyžaduje vybudování nových neuronových spojů v mozku – a to doslova „bolí“.

 

Máte představu o tom, jaké obory by měly studovat vaše děti, aby se s průmyslovou revolucí nejlépe poprali?

Psychiatrii. Cvokařů bude potřeba čím dál víc (smích). Lidé si myslí, že postačí vyrubat z ekonomiky některé přežité obory, jako třeba hornictví, a nahradit je něčím novým, jako třeba nanotechnologie, a máme vyhráno. Vůbec ne! Nejde ani tak o to JAKÝ obor studovat, ale JAK jej studovat. Stávající školství stále bazíruje na pamatování si dat. Jenomže dnes je podstatné umění zjistit si, jaké informace jsou relevantní, pak si je vyhledat a použít. Mít tedy vystudovaný moderní obor, ale myslet „postaru“, je k ničemu.

 

Co mají, nebo naopak nemají dělat politici? A co si myslíte, že udělají ve skutečnosti?

Na to, co mají dělat, je jednoduchá odpověď: Nebránit změnám. Co udělají, je taky jasné: Nasadí všechny páky, aby jim zabránili. Jednak drtivá většina z nich vůbec neví, která bije, jednak se i marketingově líp prodává údajná ochrana nebohých lidí před těmi hnusnými, zlými roboty. Že je to úplná volovina, nevadí.

 

Hraje v tom všem Česká republika nějakou specifickou roli?

Střední Evropa patří mezi země nejohroženější. Do Česka totiž v minulosti přišly zahraniční firmy proto, že je tu levná pracovní síla. Například Foxcon už ČR opustil, když koruna posílila, a pracovní síla tím podražila. Zahraničních investoři, kteří chtějí levnou práci, buď odejdou, nebo lidi nahradí stroji. V Německu dnes zůstávají firmy, které očividně kvůli druhu své činnosti levnější práci nehledají – kdyby ji hledaly, už by tam nebyly. A naopak země vysloveně rozvojové, jako třeba v rovníkové Africe, jsou zase tak levné, že nemá smysl nahrazovat lidi stroji, i když mají značnou „chybovost“. My jsme přesně uprostřed. Takže snažit se zakonzervovat staré pořádky je šíleně nebezpečná hra. My naopak musíme na nové technologie naskočit co nejdřív, aby náraz nebyl tak drtivý.

 

Jak průmyslová revoluce ovlivní naše politiky?

Bude jim ještě dlouho trvat, než pochopí, že spousta problémů jsou vlastně jen příznaky 4. průmyslové revoluce. A budou mít sklon řešit její jednotlivé symptomy, což je hloupost. Když jste nemocní, nevyléčíte se tím, že spolknete Paralen na horečku, Brufen na bolest hlavy a nakapete si na ucpaný nos. Musíte léčit přímo nemoc, ne potlačovat projevy.

A tak se budou diskutovat dílčí věci jako robotizace, UBER, zdravotní knížky, bitcoin – a spoustě lidem nebude docházet, že to jsou jen nepodstatné symptomy něčeho většího. A když už jim tohle dojde, nevšimnou si, že příznaky této revoluce jsou i zadlužení států nebo netypický průběh příští hospodářské krize. Přesto se naše zažité mechanismy ve společnosti do základů změní.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

NextBlog

Na nextBlogu naleznete nejen aktuální postřehy ze světa financí, ale téže zajímavé odkazy na věci, které nás zajímají a baví. Doufáme, že Vás budeme nejenom informovat, ale i bavit a téže vzdělávat.