Category Archives: Uncategorized

Když zloděj křičí: Chyťte zloděje!

Je to sotva týden, co mi jeden řemeslník, topenář, vyprávěl, jak byl kdysi hrdý na to, že se osamostatnil a stal se živnostníkem – a dnes na to raději ani moc neupozorňuje. No jistě.

Živnostníci totiž patří mezi ty skupiny obyvatel, které toho času nejsou moc v módě a často slouží jako terč. Nejsou v tom ale zdaleka sami. Dalším typickým příkladem takové umělé kriminalizace určitých subjektů jsou třeba sektorové daně. Levicové strany náramně často do svých programů zabudovávají veskrze nesmyslnou myšlenku, že některé sektory – zvláště banky, pojišťovny či telekomunikace – by měly být postiženy speciální sektorovou daní. V podstatě jakousi pokutou za existenci. Jakkoliv se tahle myšlenka ekonomicky ani v nejmenším neosvědčila, třeba v Maďarsku ji už zavedli. Mohli si to dovolit z jednoho jediného důvodu: finanční instituce dlouhodobě nepatří zrovna mezi oblíbené podniky.

Jako bych teď slyšela: „Ti živnostníci okrádají stát na daních!“ Či: „Ty banky jsou vydřiduši, dobře že na ně někdo zakleknul…“ Anebo: „Škoda každé žaloby na pojišťovnu, která padne vedle…“ To už je takový běžný kolorit, když se objeví jakákoliv kauza, kde na jedné straně stojí ti méně oblíbení.

Nu – vnucovat vám lásku kupříkladu k bankám nebudu. Já sice kdysi v bance pracovala a ve financích se pohybuju dodnes, takže je mi finanční prostředí blízké, ale proti gustu… a tak dál. Ale i kdyby nakrásně a hypoteticky byly třeba finanční instituce skutečně tak nesympatické – je jen tohle samo o sobě důvodem udělat si byznys z jejich kriminalizování? V právním státě jistě každý automaticky odpoví, že ne. A přece realita je jiná. Máme tu během několika málo let už druhý případ, kdy finanční instituce mají sloužit jako dojná kráva.

Tím prvním případem byla kauza „bankovní poplatky zpět“. Připomeňme, že tehdy vznikla společnost BSP nabízející bankovním klientům, že pro ně vymůže od bank na základě hromadné žaloby vrácení už zaplacených bankovních poplatků. Stačilo málo – společnosti BSP se měl zaplatit soudní poplatek 400 Kč. Firma se dušovala, že kdyby snad náhodou hromadnou žalobu na banky prohrála, což ale nepředpokládala, tento soudní poplatek svým klientům vrátí.

Zpočátku vše šlo z pohledu firmy BSP dobře. Několik prvních individuálně vedených soudů skutečně dopadlo ve prospěch klientů bank, které společnost zastupovala. To další bankovní klienty navnadilo. Užuž v duchu viděli, jak jim banky platí tisíce korun na vrácených bankovních poplatcích.

A tak se do hromadné žaloby nechaly firmou BSP nalákat tisíce lidí. Pohánělo je kromě vidiny snadno vydělaných peněz také přesvědčení, že banky své klienty údajně v některých případech podvedly, protože si účtovaly bankovní poplatky vyšší, než klienti očekávali. Jaké bylo ovšem překvapení těchto lidí, že firma BSP spor… prohrála. Soudy konstatovaly, že k žádnému podvodu ze strany bank nedošlo, argument o údajné nejednoznačnosti smluv byl nepravdivý. Bankovní poplatky se nevracely.

Jenomže tím to ještě neskončilo. Celá kauza se otočila proti důvěřivým lidem, kteří si mysleli, že od bank něco vysoudí. Jak už to tak často bývá, kancelář, která tyto lidi zastupovala, zrušila svou emailovou adresu a přestala brát telefony. Takže nejen že těmto lidem nebyl podle slibu společnosti BSP vrácen zaplacený čtyřsetkorunový soudní poplatek, ale ještě navrch na nich začaly být vymáhány další náklady na advokáty protistrany, a to až v řádech tisíců korun. Bylo to vlastně logické – náklady na soudní řízení včetně nákladů na advokáty protistrany platí ta strana, která prohrála.

Nejenže tedy lidé na bankách nevysoudili, co jim advokáti společnosti BSP slibovali, ale dokonce po nich bylo požadováno ještě mnohem víc peněz. Někteří z klientů rozhořčeně odmítli tyhle peníze zaplatit, protože se cítili podvedeni. Nejsem si jistá, zda slovo „podvod“ je úplně přesné, ale celkem jistě můžeme mluvit o tom, že tito lidé se stali rukojmím nevydařeného podnikatelského plánu. Plánu, který se snažil svézt se na vlně averze vůči finančním institucím. Jenomže tito klienti, kteří odmítli zaplatit, se díky tomu následně dostali do registru dlužníků. A i když jinak neměli žádný jiný škraloup, značně se jim zkomplikoval třeba přístup k úvěrům…

A dnes jako bych prožívala déjà vu. Jen banky můžeme vyměnit za pojišťovny. Jinak se vše shoduje.

Tentokrát má být nejasná, problematicky formulovaná, či snad vysloveně pro klienta nesrozumitelná smlouva o investičním životním pojištění. Už dvě pojišťovny prohrály spor s klientem, smlouva o investičním životním pojištění byla označena za neplatnou.

Popravdě řečeno, vůbec mě nepřekvapuje, že jádrem sporu se stal právě tento a ne jiný produkt. Opakovaně jsem se totiž v minulosti setkávala s tím, že klienti tomuto produktu, jemně řečeno, příliš nerozuměli. Buď o něm mluvili jako o „spoření“, kterým ovšem tento produkt není, nebo jako o „životním pojištění“ – což není také. Je to totiž produkt stojící někde na pomezí obojího. Poněkud obtížnější konstrukce produktu nápadně připomíná situaci, kdy klienti banky deklarovali, že „nerozuměli formulaci smlouvy“ o bankovních poplatcích.

Také další okolnosti tuhle kauzu náramně připomínají. U boje o bankovní poplatky se nejprve zdánlivě štěstí klonilo na stranu klientů. Prvních několik sporů dopadlo v jejich prospěch. Zrovna jako nyní v případě klientů pojišťoven.

Tím ovšem analogie nekončí. I v tomto případě jde o hromadnou kampaň. I nyní hlavním argumentem má být výše poplatků nebo obecně nákladů. I tentokrát už klienti hromadně mají své zástupce. A i tentokrát se objevují formulace jako „miliony smluv…“ a podobně. Zrovna jako u bankovních poplatků. Z milionů nakonec bylo řádově několik tisíc klientů, kteří však spor prohráli.

Těžko soudit, zda se i v tomto případě víc jedná o skutečně spontánní pobouření klientů, anebo zda se stejně jako v kauze bankovních poplatků víc jedná o podnikatelský záměr lidí, kteří by rádi rozčilené klienty pojišťoven zastupovali. Ať tak či onak, já bych na místě klienta byla nadmíru nedůvěřivá a opatrná vstoupit do jakéhokoliv sporu. Proč?

Protože přímá individuální konfrontace je věc jedna. Finanční instituce pochopitelně občas v konkrétních případech chybují. Od toho máme také finančního arbitra, aby v takových individuálních případech přišel klientovi na pomoc. Ovšem frontální, hromadné tažení proti finančním institucím je věc druhá. Jak ukazuje kauza „bankovní poplatky zpět“, taková hromadná hurá akce je často poněkud podezřelá. Podnikatelský záměr hromadně zastupovat klienty ještě nemusí být v realitě pro klienty výhodný. Ba může se i otočit proti nim.

Že přesně takový závěr – totiž že se hromadná akce otočí proti klientům – bývá spíš pravidlem než výjimkou, ukazují totiž i zkušenosti ze zahraniční. Mysleli jste si snad, že podobné pokusy o hromadné žaloby probíhají jen u nás? Ale kdeže! Čas od času pokusy o zpochybnění smluv s finančními institucemi proběhnou v různých zemích napříč Evropou. Co si tak vzpomínám, naposledy podobný pokus, a to také vůči pojišťovnám, proběhl v Nizozemsku. A výsledek? Moc si nezadal s naší kauzou bankovních poplatků.

Takže pozor, abychom se nespálili.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Jak se lépe integrovat v euroobčánka

Někdy mám pocit, že kam se podívám, tam „v rámci pokroku“ vidím snahu o rozmetání tradičních hodnot.

Tou nejtradičnější hodnotou je rodina. Taková rodina, v níž otec a matka vychovávají společně děti. A přesně taková rodina je systematicky zašlapávána. Nejen, že manželství se už „přežilo“, ale hlavně partneři už často ani nemají a hlavně neplánují děti, což se projevuje v tom, že vyspělé národy pomaličku vymírají. A pokud nevymírají, tak jen kvůli imigraci, která počet obyvatel zvyšuje.

Právě imigrace byla pro francouzského prezidenta Emanuela Macrona argumentem k tomu, aby přišel s návrhem, že ve Francii bude povinná školka od tří let. V tak nízkém věku se totiž podle Macrona děti naučí lépe jazyk a lépe se integrují do francouzské společnosti. To zase podle něj následně povede k poklesu extrémismu. Jinými slovy tím Macron říká, že je třeba děti ve školách více indoktrinovat, aby se z nich stal správný evropský občan.

Nevím, jak na to Macron přišel, když sám děti nemá a o rodičovství jen slyšel. Ale drtivá většina dětských psychologů i matek nesouhlasí s tím, aby všechny děti musely povinně jít do školky v tak nízkém věku. Dítě potřebuje především rodinu. Když se narodí, potřebuje hlavně mámu. A jak roste, přidává se čím dál víc i potřeba otce. Politici ovšem mají ohromné nutkání tvrdit opak.

Myšlenka, že stát rodinu nahradí, totiž vůbec není nová. Je to již více než 2 400, co řecký filozof Platón přišel se stejným nápadem. Podle něj by hned po narození mělo být dítě matce odebráno a předáno státním jeslím. Matka by do jeslí směla chodit dítě kojit, ale nikdy by se nedozvěděla, které dítě je její. Dítě by zároveň nikdy nevědělo, kdo je jeho rodič. Dítě by se ke všem starším lidem chovalo jako ke svým rodičům a ke stejně starým lidem jako k sestrám a bratrům. Jen tak by se děti zbavily svých soukromých zájmů a hájily společné zájmy státu. Láska a manželství podle Platóna jen odvádí lidi od práce a obchodu a nemá v moderní společnosti co dělat. Lidé mají mít paralelní, nezávislé a dočasné vztahy.

Dnešní západní civilizací glorifikovaný Platon byl zjevně… v určitých ohledech poněkud narušený, ale není moc módní na to upozorňovat. Dobrou zprávou je, že jeho zvrácená myšlenka je tak stará, a přece to rodina přežila. Společnost se tehdy na dobové poměry měla tak relativně dobře, že pustila tyto rozumbrady ke slovu, aby je pak jiná civilizace roznesla na kopytech. Tou jinou civilizací byli v tomto případě Římané. A svět se vrátil do normálu a rodina tu stále je. Znovu se ale patrně máme tak dobře, že rodina a další tradiční hodnoty opět mnohým rozumbradům, kteří sami normální rodinu nikdy nepoznali, ukrutně leží v žaludku.

Zdaleka to není problém jen Francie. Progresivní levice je aktivní i u nás. U nás dlouhodobě bojujeme s tím, že nejsou místa ve školkách. I ujmuli se toho někteří aktivní rodiče a zřídili takzvané lesní školky coby školky v souladu s přírodou. Jediné, co mě na nich děsí, je to, že u nás máme jen 36 lesních školek, ale hned musela vzniknout Asociace lesních mateřských školek, aby se s nimi byrokraté vůbec byli ochotni bavit.

Rodičům i dětem se školky líbily. Státu ne. A tak stát zasáhl. Potřeboval jen nějakou záminku. Ta se vždy najde. Našla se i teď. Stát totiž zjistil, že děti ve školce jedí jídlo, které jim připravili rodiče. To přeci nejde! Rodiče přeci nesmí krmit samy své děti! Oběd i svačiny by totiž měly být ideálně připravovány, skladovány a podávány přímo ve školní jídelně. Jídelnu a kuchyň tyto školky ovšem obvykle nemají, protože byly vymyšleny tak, že děti budou v přírodě. Takže nyní hrozí jejich likvidace.

Jinými slovy, stát došel k názoru, že když rodiče připravují dětem jídlo na výlet, je to v pořádku. Když jim to samé jídlo připravují do školky, je to už jiná věc. Mohli by třeba děti infikovat svými breberkami, což by se ve státem řízené kuchyni „jistě“ nestalo.

Zas a znovu je nám tedy podsouváno, že stát ví a dělá všechno lépe než rodič. Rodič je jen přítěž pro společnost, jen takový užitečný idiot. Ještě chvíli a stát snad bude vystavovat mladým matkám po absolvování zkoušek „rodičák“, tedy obdobu řidičáku neboli doklad, že matka je způsobilá starat se o své dítě. Otcové budou ze hry vyloučeni úplně jako zbyteční trubci, jejichž role početím skončila. Nakonec si ještě někdo vzpomene na GDPR, děti i rodiče v zájmu udržení anonymity přijdou o jméno a budou mít jen identifikační kód.

Připadá vám to jako bláznivé přehrávání? Aha, a jak by asi před desítkami let našim babičkám a dědečkům připadal nápad, že své tříleté a tehdy ještě nezřídka kojené dítě musejí povinně odevzdat státní školce?

Člověk by přitom řekl, že je vše tak jednoduché. Tohle stát vůbec nemusí řešit. To není jeho funkce. Proč „musí“ ve společnosti všechno někdo řídit? Dejte věcem volný průběh. Každé dítě je jiné. Některé chce svačiny. Jiné je ani nejí. A žije. Vím o tom své. Tak jak jsem ve třídě byla šprt, tak jsem mimo třídu byla dost svéhlavý fakan. Takže už na základní škole jsem odmítla chodit do školní jídelny. Z nějakého důvodu mi to bylo strašně proti srsti. Doma jsem už v první třídě oznámila, že ve školní jídelně jíst nehodlám. Ale nikdo mě neposlouchal. Protože to bylo nemyslitelné, dopadlo to tak, že pod tlakem příkazu jsem napochodovala do jídelny, vyfasovala talíř, ten rovnou od výdejního okénka odnesla k výlevce a zase odpochodovala. Tak jsem to dělala roky. Když se na to doma přišlo, byl to průšvih až na půdu a já musela rodičům obědy ze svých skromných úspor za jeden školní rok zpětně doplatit. Rodičům tenkrát zjevně nešlo ani tak tolik o můj domnělý hlad, jako o vyhozené peníze. Nepomohlo to. Školní jídelnu jsem dál poctivě ignorovala až do svých osmnácti, kdy příkaz kupodivu zmizel. Že by to nějak podlomilo mé zdraví či zlomilo mou svéhlavost, jaksi nepozoruju.

Asi takhle: dítě má být u matky a žádný bezdětný prezident s manželkou, která sama má věk a chování prezidentovy matky, jí ho nemá brát.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Když lékař je bohem

Na jednotce intenzivní a resuscitační péče ústecké Masarykovy nemocnice zavolal lékař na matku policii. Zavolal ji, protože matka chtěla na oddělení zůstat se svým pětitýdenním chlapečkem se zápalem plic. A skandál byl na světě.

Část veřejnosti se postavila za matku. A část se postavila za lékaře. Prý je třeba dodržovat určitý režim a řád nemocnice. Prý matka nemá na oddělení co dělat, protože tam překáží.

Jsou věci, na které lze pohlížet z různých úhlů. A pak jsou věci, které víc výkladů nemají, jen jeden. Prostě jsou neprůstřelné. A jednou z takových neprůstřelných věcí je, že (nehrozí-li spáchání trestného činu) matka a dítě nemají být odděleni. Je to v zákoně 372/2011 sb. Je to v řádu nemocnice. Je to dnes již uznáváno ve všech pediatrických učebnicích. Je to jediné morálně přípustné. Argumentovat, že matka je či není hysterická, že nemocnice na to není zařízená, že bla bla… to všechno je mimo mísu a omáčka kolem. Matka nesmí být oddělena proti své vůli od dítěte. Přes to v civilizovaném světě nejede vlak.

Jenomže režimem vycepované ovečky se opět ozvaly. Je tolik lidí, kteří chtějí režim div ne jako z koncentráku! Chtějí svého dozorce, který jim určí, co smí a nesmí. Chtějí někoho „osvíceného“, kdo jim řekne, jak se chovat. Je tolik lidí, kteří si pletou nemocnici s vězením! Těmhle ovečkám svoboda nic neříká, je jim jen na přítěž, nechtějí svá práva. Vlastně vůbec nechápou ani právní, ani ekonomický rozměr problému.

Tyhle ovečky nechápou pacienta jako dobrovolného klienta zdravotnického zařízení, nýbrž jako nevolníka. U nás sice za zdravotnictví platíme, ale tím, že to není z ručky do ručky a systém financování je megakomplikovaný, chovají se některé nemocnice i lékaři k pacientům tak, jako kdyby pacient nebyl klient, který si pouze dobrovolně kupuje zdravotní službu. Kdyby byla nemocnice opravdu soukromá, vedení by se matce omluvilo a postaralo se, aby si urychleně pošramocenou pověst vylepšilo. Protože ale nemocnice není díky kostrbatému financování v pravém slova smyslu soukromá, lékař si troufne na svou klientku – matku poslat policii a vedení se lékaře ještě zastane.

Mezi zdravotnickými zařízeními i mezi lékaři jsou nebetyčné rozdíly. Jsou mezi nimi lidé vzdělaní a empatičtí, stejně jako namachrovaní machističtí  lékaři, kteří si na svých klientech honí ego. Jenomže i lékař je jen člověk a každý člověk občas chybuje. Kupříkladu právě tento týden se stalo, že v mostecké nemocnici předávkovali paracetamolem batole. Jinými slovy, v nemocnici chybou personálu malém zabili dítě. Matka by své dítě asi nepředávkovala. Odbornému personálu se to stane. Co z toho plyne? Být lékařem je jistě velké poslání, to ano, ale současně jen hlupák se může domnívat, že nutně a za všech okolností se vždy někdo cizí postará o jeho dítě lépe než on sám. Jakkoliv lékař studoval medicínu, neznamená to ještě, že se sice neodborná, ale zato milující matka má vzdát kontroly nad svým dítětem.

Lidé se sice v plamenných diskusích na obranu lékaře zaklínají medicínou a studovanými doktory, ale tady o medicínu nejde. Tady jde o základní lidské právo. Jednání lékaře bylo protiprávní, právo dítěte na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce uznává zákon i vnitřní předpis nemocnice. Proto také zavolaná policie matku z nemocnice nevyvedla. Lékař tedy zneužil svou moc a mrhal veřejnými prostředky, protože policie kvůli němu ztrácela čas honěním zodpovědné matky, místo aby honila skutečné lumpy. Chápu sice, že lékaři nestudovali právo, ale jakýkoliv zdravotník by měl mít alespoň základní znalosti práv pacientů i etiky.

Aroganci a agresi ze strany lékařů a zdravotnického personálu nesmíme tolerovat. A zveřejněná nahrávka z místa sporu dokazuje, že lékař se choval nejen protiprávně, ale i jako hulvát. A navrch ukazuje i neznalost posledního vývoje medicíny. Zejména v dětské medicíně už bylo jasně prokázáno, že separace dítěte od matky škodí dítěti. Dává vzniknout takzvané separační úzkosti, která (například díky zvýšené produkce kortizolu aj.) poškozuje dítě vysloveně i na fyzické úrovni. Škodí matce. Dává vzniknout hormonální nerovnováze vedoucí až k těžké depresi. Zkrátka oddělování dětí od matek není v souladu s posledními poznatky vědy.

A přesto je separace matky od dítěte rutinně neprováděná už při porodu v mnoha zemích. Pohledem na politickou mapu je vidět jasný vztah: čím častěji a agresivněji separace probíhá, tím totalitárnější stát. Proč? Posiluje se tím moc samozvaných autorit ve státě. Ano, posiluje se tím i výsadní postavení lékařů. A o tom to celé je. Řeči, že žena v nemocnici překáží, jsou jen záminkou, jak si z pohledu lékařů udržet auru.

Dítě patří k rodičům a vždy jen k rodičům. A za žádných okolností je nelze oddělit pod jakousi falešnou záminkou, že “na zemi se spát nedá”. To je stejně plytké jako argumentovat, že žena nemůže vylézt z hořícího domu na ulici, protože nemá make-up. Jenomže veřejnost – a častěji muži – už jsou tak zpracovaní, že v diskuzích se přesto objevují “argumenty” typu, že „té náně mléko na mozku zkazilo úsudek a svou přítomností a možnou infekcí ohrožuje dítě“.

Pomiňme, že to není argument, nýbrž nadávka. Muž, který to napsal, to sice o sobě neví, ale sám má nulovou schopnost samostatného úsudku. Jen uvidí bílý plášť – hned nekriticky akceptuje, co mu je řečeno.

Nemá ani ponětí o právech pacienta.

Ani o tom, že separace kojence od matky je non lege artis. (Neboli že lékař nepostupuje tak, jak by měl.)

Ani nemá logické myšlení. Protože když přítomnost matky zjevně nevadí přes den, sotva může někoho ohrožovat v noci. Argumenty o infekci jsou úsměvné. Potenciální infekčnost matky se sotva změní během minuty mezi 18:59 a 19:00.

Tento muž o sobě naopak mezi řádky dává vědět, že až ho bude jeho dítě potřebovat, nechá se zastrašit prvním úředníkem v uniformě a dítě předhodí státu – ten se totiž o dítě asi umí starat líp.

No, mám silné podezření, že dítě vychovávané stylem “já jako rodič na tebe kašlu, důvěřuj státu“ to pak tatínkovi náležitě vrátí: „já jako dítě na tebe kašlu, důvěřuj státu v LDN, nebudu panu doktorovi překážet!“ Nic lepšího takové dítě ostatně nezná.

Někdo může namítnout, že ostatní pacienti mají také svá práva. Například kvůli „problematické“ a „rušící“ matce prý neměli lékaři čas na další pacienty. Nebylo ale ať už jakékoliv chování matky jen důsledkem neetického chování lékařů? Je snad telefonování na oddělení důvodem k zavolání policii? Nedá se snad případné rušení řešit domluvou? Profesionální lékař měl vědět, jak strašně se matka bojí o pětitýdenní dítě. Měl vědět, že je matka v šestinedělí. Měl na ni brát ohledy a chovat se lidsky – na to prostě nemocnice být zařízená MUSÍ.

Bohužel všichni ti indoktrinovaní poslušní občánci, kteří bezmyšlenkovitě papouškují hesla o údajných bacilech rejdících jen mezi 8. hodinou večerní a 8. hodinou ranní, ignorující fakt, že existují věci jako rouška a plášť, jenom upevňují existenci systému nepřátelského rodičům i dětem, který má ke skutečnému uzdravování těl u duší na hony daleko.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Všechny chlapy preventivně zavřít

Tento týden jsem se dočetla, že dle ochránkyně veřejných práv Anny Šabatové muži nejsou diskriminováni tím, že ve vlacích Českých drah jsou kupé jen pro ženy. Podle Šabatové cílem dámských kupé je zvýšit pocit bezpečí žen.

Tak to by mě opravdu zajímalo, když tohle není diskriminace mužů, co pak je. Mám intenzívní pocit, že svět se zbláznil už dočista. Hyperkorektnost se zvrhla v diskriminaci a nejvíce na ni doplácí slušný muž. Ten se v době hnutí #metoo ani nemá možnost bránit. Je odsouzen předem. Presumpce neviny byla zrušena. Je to přece muž – to stačí samo o sobě.

Ženy se údajně ve vlaku mužů bojí. Takže v metru, v letadle, na ulici, v kanceláři se jich nebojí? Kupé jen pro ženy přišlo ze zahraničí a prý mnoha ženám vyhovuje. Prý je pokrokové. Je pokrokové, asi jako je v řešení vztahů mezi pohlavími pokroková Saúdská Arábie. S dovolením – mně to nevyhovuje. Nemám zájem hřadovat. Jedinou útěchou mi je, že to zatím není povinné. Zatím.

Jenomže silně se bojím, že dobrovolnost ženského kupé je jen začátek. Jsou přeci země, kde je veškerá doprava a veškerý život oddělen pro ženy a muže. Začne to v kupé, bude následovat celý vůz jen pro jedno pohlaví ve strachu, že by muž mohl ženu ukousnout. Napřed dobrovolné. A pak povinné.

Být mužem, vrcholně by se mi to nelíbilo. Dámské kupé dělá z muže predátora, kterého se musí žena bát. Vychází z předpokladu, že muž je oplzlý, ožralý, smrdutý zjev, zatímco žena je svatá květinka. Neměly by ženy s takovým pocitem nebezpečí spíš než samostatné kupé vyhledat policii? Policii tu přeci máme od toho, aby nám pomáhala a chránila nás. Obtěžuje vás někdo? Volejte policii. Nekriminalizujte nevinné presumpcí viny.

Překvapivě čím dál tahle hyperkorektnost zajde, tím víc může dělat diskriminačních problémů. Živě si umím představit, jak v kupé průvodčí kontroluje Anně Šabatové doklady, aby se přesvědčil, zda je žena. Počkat – průvodčí? „Průvodčí“ je slovo podivně neurčitého rodu, takže nutno zdůraznit, že do dámského kupé by logicky měla smět jen žena-průvodčí. A co s neurčitými pohlavími? Určitě jste slyšeli o sportovkyních, u kterých zkoušky prokázaly, že nejsou ženy. Co s někým, kdo je middlesex? Smí sem? Nesmí? Koneckonců v některých zemích již máme legislativně podpořený vznik třetího pohlaví. Dávno v nich už neplatí, že se lidé dělí jen na muže a ženy. Existují dokonce „studie“, podle nichž je prý pohlaví několik desítek. Budou mít také svá kupé?

A zbyde ve vlaku vůbec nějaké místo pro pány, když devět vagónů bude rozděleno mezi ženy a osm dalších pohlaví? Nebylo by nejlepší, aby běhali za vlakem, protože se jich někdo může leknout?

Tohle je podle mého soudu diskriminace jak vyšitá. Nedávno vycházeli lidé do ulic, aby odvolali z funkcí politiky. To snad raději měli vyjít do ulic, aby požadovali návrat normálnosti a hájili práva mužů.

Občas se argumentuje tím, že „přeci“ jde „jen“ o šest míst v celém vlaku. Šest je jako nic. Ale i kdyby šlo jen o jedno jediné, diskriminační princip v tom je. Celá doba je diskriminační ve jménu údajného boje proti diskriminaci. Nedávno byl u finského pobřeží zakázán vstup mužům na jeden ostrov. Patří podnikatelce Kristině Rothové, která prohlásila, že ženy potřebují trávit čas s jinými ženami. No fajn – když jde o její soukromý majetek, nechť si s ním zachází, jak uzná za vhodné, má na to právo, je to podobné, jako založit si soukromý pánský klub. Pořád lepší než dámská kupé ve vlaku placeném z veřejných peněz. Pozoruhodné je na tom něco jiného. Totiž že po něčem takovém je vůbec poptávka. Uchytilo by se něco takového před čtyřiceti lety, stál by o to někdo? Co se to s ženami v poslední době přihodilo?

Skoro abych si dneska připadala divná, že nechci na dovolenou na dámský ostrov, nýbrž chci dovolenou s rodinou. S mužem a dětmi. Žena, která preferuje dovolenou s cizími ženami a nikoli se svou rodinou, i když má na výběr, je podle mě slepá vývojová větev, protože bez dětí na planetě vymřeme. A navrch i děti potřebují ne jen ženy, ale také muže. Otec, matka a děti tvoří rodinu. Vycepovaní a korektní muži takovým nápadům ovšem stále víc ustupují a přizpůsobují se. Už slyším ženy, jak by se durdily, kdyby ve vlaku bylo kupé jen pro muže: Ještě by si tam ta čuňata mohla vyprávět oplzlé vtipy o ženách, že.

Celá kampaň #metoo je popletená. Možná na počátku u některých žen byl rozumný úmysl, ale celé se to zvrhlo v pronásledování mužů. Pokud má někdo s muži problém, má ho řešit hned, ne po dvaceti letech. Ať už s policií, nebo svou vlastní rázností. A právě tahle kampaň utrhla ze řetězu podivnou vlnu nesoudnosti, který dnes staví pohlaví proti sobě a vymýšlí problémy, kde nejsou. Snad že nás dnes pálí dobré bydlo, vymýšlíme si pseudoproblémy, které jsou v rozporu s množením se a přežitím civilizace.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Pro českou ekonomiku už není lék

Potřeboval tuhle můj drahý mužíček natočit jakési krátké video na svůj tablet, v němž by vysvětlil jeden ekonomický problém.

Co čert nechtěl, stojan na tablet nechtěl stát, světlo na osvětlení nechtělo svítit, mužíčkova čerstvá polopleška se nechtěla přestat lesknout a jeho obličej se nechtěl a nechtěl vejít do záběru. I zavolal si mě nakvašeně, abych mu s tím pomohla. A co čert nechtěl, jen co jsem sáhla na stojan, konstatovala jsem, že nějak nechce stát a že se mi manžel nemůže a nemůže vejít do záběru. Po dvou minutách jsem se dozvěděla, že jsem nemehlo, že když ode mne něco potřebuje, nikdy mu nepomohu, a byla jsem vyhozena ze scény. Následně se začala zpoza dveří ozývat sprška výrazů, u nichž jsem znala asi polovinu, a všechen dotčený vercajk, který nechtěl poslouchat, byl jmenován různými typy zvířat. Tedy řeknu vám, myslela jsem si v tu chvíli něco o pozadí a o zlodějovi, který volá „Chyťte zloděje!“

Když nad tím ale přemýšlím zpětně, sebekriticky docházím k názoru, že jsem patrně na Pikoru byla příliš příkrá a mělo by na něj být nahlíženo shovívavě. Leccos totiž nasvědčuje tomu, že tato schopnost mluviti, mám-li máslo na hlavě, nejspíš jest obecnou vlastností mužů točících se kolem ekonomiky a financí, a tudíž za ni snad ani nemohou. K tomu podezření mě přivedl pan guvernér, který mluvil na svém nedávném setkání s libereckými podnikateli za Českou národní banku.

Dozvěděli jsme se pár „objevů“: Tak například že česká ekonomika se přehřívá. Anebo že „…údaje o českém trhu práce jsou neuvěřitelné, v hospodářství to působí obrovské problémy, lidi nejsou a už není kde brát“. A také, že „zlepšení situace nelze očekávat“. Hm. Promluvila-li takto Česká národní banka, promluvila ta pravá.

Ano, česká ekonomika skutečně je krutě přehřátá. Je přehřátá tak, že má jeden z nejrychlejších růstů v EU a nejnižší míru nezaměstnanosti v EU. To samo o sobě by bylo pěkné a pro Čechy moc příjemné, pokud by to byl zdravý růst a zdravě nízká nezaměstnanost. Chybou na kráse ovšem je, že ani jedno zdravé není. S ČNB se shodneme, ekonomika se takzvaně „přehřívá nad svůj potenciál“, což se dá do lidštiny také přeložit tak, že přehřátí obyčejně předchází většímu propadu. Prostě ode zdi ke zdi. Čím vyšší růst, tím hlubší následný propad. Čím hlubší propad, tím vyšší následný růst. Takový hospodářský vývoj ode zdi ke zdi není něco, o co by jeden stál.

Pointa je ovšem v tom, že Česká národní banka je tím, kdo ekonomiku přehřál.

A druhá pointa je v tom, že to šlo dopředu předvídat. A ještě jednou, abychom si rozuměli úplně: prostě BYLO MOŽNÉ to DOPŘEDU předvídat. Ne že ne.

Neboli kdyby centrální banka byla předvídavá, nikdy ekonomiku přehřát nemohla, protože by zavčasu viděla, že její jednání k takovému přehřátí směřuje. Přitom na tuhle předvídavost člověk nemusel být zrovna jasnovidec. (Já třeba o přehřátí ekonomiky mluvím zhruba tři roky.) Mohlo a mělo být dopředu zřejmé, že jsou to právě kontroverzní intervence, které ve svém důsledku nakonec přehřátí ekonomiky vyvolají.

Možná se vám zdá, že intervence skončily už 6. dubna 2017, tedy dost dávno. A že začaly ještě o více než tři roky předtím. A že to tedy už je tak dávno, že to nemůže mít s dnešním přehřátím ekonomiky co do činění. Ale chyba lávky. Všechna opatření měnové politiky jsou během na dlouhou trať. Mají mnohaměsíční i dokonce několikaletá zpoždění. Právě proto jsou tak ošemetná – protože když je zavádíte, máte extra velkou pravděpodobnost, že neodhadnete přesně, kdy začnou a přestanou působit. Takže se nejspíš nestrefíte a vaše snaha zvýšit hospodářský růst začne fungovat v době, kdy ekonomika už sama od sebe poroste jak blázen. A když se toho leknete a začnete ekonomiku ochlazovat, začne to fungovat až ve chvíli, kdy ekonomika jako na potvoru už právě bude v krizi. No a právě to se stalo, to se děje a to se bude dít.

Proč se to bude dít? Protože česká ekonomika už směřuje dolů. O tom jsou jasné statistické důkazy. Tak třeba průmyslová výroba pomalu ale jistě zpomaluje svůj růst, protože zaměstnavatelé už nemohou za stávajícího nedostatku zaměstnanců víc vyrábět, zato spotřebitelé přeplácení vysokými mzdami utrácí ostošest. Typický obrázek ekonomiky, která se právě přehoupla do sestupné fáze. A ČNB? Ta si jaksi povšimla, že ekonomika je přehřátá, čili začala ji zchlazovat zvyšováním úrokových sazeb.

Skončit to může jen jedním jediným způsobem.

A jo, mimochodem, v něčem má ČNB pravdu, totiž když říká, že „zlepšení situace nelze očekávat“. No jasně, že ne, protože už se to všechno dostalo do bodu, z něhož není bezbolestného návratu. Už se s tím prostě nedá nic rozumného dělat.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Hýčkej si svého estébáka

Po válce mělo Německo velké problémy s denacifikací. Úplně se vlastně nepovedla nikdy. I po válce dál ve vysoké politice zůstávali někteří lidé, kteří předtím byli členem NSDAP, ačkoliv nešlo o nijak masový jev.

Československo a později Česko a Slovensko měly zase po roce 1989 problémy s „de-komunizací“. Nacismus a komunismus přitom byly srovnatelně zločinné ideologie. Podle jednoho z možných pohledů dokonce napáchal komunismus ještě víc zla – pokud bychom totiž sečetli oběti Mao Ce-tunga, Stalina a Pol Pota, nejspíš bychom se dostali na 104 milionů obětí, což hravě překoná dokonce i Hitlera. Ale takhle se zlo srovnávat nedá, zlo je zkrátka zlem vždy. To, kolik lidí zničí, není otázkou toho, kdo je „zlejší“, ale spíš toho, kdo dostal víc příležitostí zlo páchat.

A u nás jsme přeborníci na to, jak příležitost poskytnout.

Krom jiného i díky populární filozofii glorifikovaného Václava Havla „nebudeme jako oni“ se vlastně Česku a Slovensku nikdy nepodařilo úplně odstranit z vedení země bývalé vysoké komunisty, estébáky a lidové milicionáře z vysokých rozhodovacích pozic. Nemluvím o nějakých pěšácích, čert je vem, ale o funkcionářích, kteří aktivně drželi systém. Co bývalé komunisty… Komunistická strana dokonce u nás ani necítila potřebu přejmenovat se a tím trochu zakamuflovat svou minulost jako v jiných zemích, takže do vedení země se po roce 1989 dostávali i otevření komunisté.

Lustrační zákon byl ve své době jen chabým pokusem uchlácholit veřejnost. Byl pocitově vnímán víc jako úřední banalita, kterou je potřeba čas od času nějak očurat, než jako důkaz, že člověk je jakžtakž spolehlivý.

Německo i Česko tedy čelily víceméně srovnatelnému problému. Jenomže rozdíl mezi poválečným Německem a po-komunistickým Českem je v tom, že bývalý člen NSDAP, který zůstal zapomenut v politice, by si kvůli strachu z reakce veřejnosti nikdy netroufnul nahlas říct, že nacismus byl fajn. Že kupříkladu koncentráky a další věci, které se děly za války, byly vlastně v pořádku. Že svého členství v NSDAP nelituje. Jistě by si to myslel, to ano. Ale neodvážil by se to kvůli tlaku větší části veřejnosti ventilovat nahlas.

Ne tak u nás. Když se u nás komunista, který v roce 1989 zasahoval na Národní třídě proti studentům, má rozmyslet, co je pro něj výhodnější, tedy zavděčit se svým voličům a prohlásit, že ničeho nelituje, anebo zavděčit se antikomunistům a prohlásit, že minulost byla špatně, volí první možnost. Logicky. Pragmaticky. Protože tak je prostě prostředí nastaveno. Komunisté byli demokraticky zvoleni do Parlamentu, a tak se zcela pragmaticky zodpovídají a zavděčují svým vlastním voličům. Chyba vlastně není ani v mlátičce, ani v komunistech – ti jen dělají to, k čemu jim většinová společnost dala prostor.

A ten prostor se neustále, plíživě, salámovou metodou zvětšuje. A společnost si na to po kouskách zvyká:

V 90. letech aspoň jakž takž fungoval lustrační zákon a nálepka estébáka byla pro většinu lidí cejchem.

V roce 2013 dal prezident najevo, že lustrační zákon je pro něj i v případě ministra „překonaný“ a nevyžaduje jej.

A před pár měsíci mi jeden vysoce postavený novinář z ČTV rozzuřeně v reakci na můj článek napsal, že „příslušníci StB nebyli nějaká béčka, to byla elita, která musela něco umět, takže je logické a správné, že dnes opět zastávají vysoké funkce…“ Patrně potrefená husa zakejhala…? Být estébákem je dnes pro mnohé už ne cejchem, nýbrž osvědčením o schopnostech. Jsou lidé, kteří se ke svému estébáctví bez uzardění hlásí.

Většinová společnost se čas od času probere ze své letargie a začne demonstrovat, když má zrovna pocit, že tohle a tamto už bylo trochu přes čáru. Jenomže většinou se probere kvůli blbostem. Nechci říct, že by se mi komunista v čele jakéhokoliv parlamentního výboru líbil. Nechci dokonce ani říct, že by se mi jakýkoliv komunista líbil v parlamentu. Jenomže my jsme si je tam demokraticky zvolili, takže pozdě brečet nad rozlitým mlékem. To jsou tu jiné věci, podstatnější, které ohrožují svobodu a demokracii nesrovnatelně víc, a které jsou, jemně řečeno, v ohromné kontroverzi k našemu ústavnímu pořádku.

Tak třeba aktuálně probíhající pokus o prolomení mlčenlivosti advokátů, neboli zničení jednoho z atributů práva na spravedlivý proces. Nebo existence institutu zajišťovacích příkazů obracející presumpci neviny v presumpci viny. Nebo pokusy nejprve bagatelizovat a pak odstranit demokratické pojistky, jako třeba Senát.

Nevěřím, že nadpoloviční většina lidí chce návrat před rok 1989. Ale přesto se ve volbách voliči ve svém celku chovají, jako kdyby to chtěli:

Pravice se atomizuje, a i když vidí svou vlastní mizérii, je neschopná se spojit. Její pseudodůvody, proč se údajně spojit nelze, jsou přitom nepodstatné ve srovnání s tím, kam směřuje celá společnost.

Levice se snaží nahnat si body ultralevicovými tématy a nechápe, že právě proto je pro „normálně-levicové“ voliče nepřijatelná a body ztrácí.

Komunisté nepokrytě využívají každé příležitosti, kterou dostávají díky rozpadu systému tradičních stran.

A voliči ze zoufalství volí jakékoliv nově založené strany v bláhové naději, že budou jiné. Nechápou, že jiné nebudou. Že jejich jediným programem je dostat se k moci za podpory naprosto kohokoliv, kdo je k ní ochoten.

Cestou, jak z toho ven, není vyřvávat na náměstích. Cestou je vysvětlit těm pomalejším spoluobčanům, kteří ještě pořád věří, že jejich protestní volba přinese změnu, že se mýlí. Že „tradiční“ pravolevé strany jsou sice zkorumpované, to ano, ale pořád jsou menším zlem než návrat do 50. let, které byly zkorumpované a ještě navrch totalitní. Že ve skutečnosti tato rádoby protestní volba ještě víc utuží poměry, proti kterým voliči protestují.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Slušný člověk nekrade. (A nečerpá.)

Všichni víme o události, která se stala tento týden na Slovensku. Byl zavražděn novinář. Nevíme ještě na 100% proč, ale média tvrdí, že připravoval článek, jak italská mafie na východním Slovensku zneužívá peníze z eurofondů.

To už může být pro někoho důvod k vraždě. Aby toho nebylo málo, do kauzy údajně podle spekulací médií měli být namočeni i vrcholní slovenští politici. Že to může skutečně být vážné, signalizují rezignace politiků. Politici mají obyčejně hroší kůži a jen tak kvůli něčemu neodstupují. Jejich zapojení do kauzy prý podle mediálních spekulací mělo spočívat v tom, že si Italové potřebovali zajistit politické kontakty, aby za každé vlády uměli ovlivnit rozdělování evropských peněz. Pokud by se to potvrdilo, průšvih by šel napříč různými stranami.

Takže zase zločin a zase podvod kolem dotací. Nemáme toho u nás málo? Nečteme o tom skoro denně? Naštěstí u nás se kvůli dotacím dosud nevraždí. Prý ale existuje i propojení slovenské kauzy do ČR…

Zastánci dotací teď jistě prskají, že dotace přeci špatné nejsou, že špatní jsou jen lidé, kteří je ve velkém rozkrádají. A že kvůli zločincům přeci nezrušíme tak dobrou věc.

Ale to je omyl. Já tvrdím, že dotace jsou špatné principálně. Jsou špatné, protože schopným berou a neschopným dávají.

Média i politici dotace glorifikují. Dokonce se zlobí, že ze strukturálních fondů nezvládáme čerpat peníze v dostatečném množství. A často se vyjadřují v tom smyslu, že je to průšvih až na půdu a že s tím „musíme“ něco dělat. No uznejte, tolik peněz na jedné hromadě, stačí po nich jen ruku natáhnout, a my ji nenatahujeme. To jsme ale vrtáci! Tedy aspoň tak se o tom píše v probruselských novinách, které díky tomu, že jsou probruselské, nejsou na seznamu nevhodných médií.

Peníze od EU nerostou ale na stromech. Brusel přihodí část, my přihodíme část. Říká se tomu spolufinancování. No a teď si představme zemi, jejíž hospodářský růst skomírá, či která se dokonce potácí v recesi, a která si nasekala dluhů jako… no třeba jako Řecko. A představme si, že Brusel bude tak hodný, že se takové zemi rozhodne pomoct a poslat jí peníze z evropských fondů.

Kontrolní otázka: Co se asi stane s jejím státním rozpočtem? Správně, vzhledem k nutnosti spolufinancovat projekty placené z evropských peněz se stav jejího rozpočtu ještě zhorší. Přesně tak, jak se zhoršil v Řecku, které v rámci své „záchrany“ dostalo dotací víc než kdo jiný a které si za evropské peníze postavilo majáky u písečných pláží, u kterých nikdy žádná loď neměla šanci ztroskotat, i kdyby se o to pokoušela, a dálnice mezi vesničkami o deseti obyvatelích, po kterých teď dvakrát denně projde oslí povoz.

A konečně, proč vstupuje odhadem 90 procent politiků do politiky? Protože chtějí buď peníze, nebo moc, nebo obojí. Peníze získají z funkce, nebo z úplatků, nebo z obojího. Pocit moci získají… třeba při přidělování veřejných zakázek. A obojí dohromady – peníze i moc – získají při uplaceném přidělování veřejných zakázek financovaných z evropských peněz. A aby se kradlo lépe, rozumějme, aby to bylo komplikovanější a neprůhlednější, vyrobí se co nejvíce tzv. operačních programů a možností, kde se evropským penězům různě dostat. Kdyby šlo získat peníze třeba jen a pouze stavbu dálnic a vždy stejným způsobem, nešlo by tolik krást. Sice by šlo z Prahy do Brna dojet po dálnici jako v civilizované zemi, ale koho to zajímá, stejně je zase zvolíte.

A nyní to složme jako skládačku dohromady: jak ukázaly staré i současné kauzy, nemalá část politiků se řídí heslem: „Co můžeš ukrást dnes, nenechávej na zítra“, a proto mají obrovský zájem čerpat neboli rozkrádat peníze z evropských fondů. Vymýšlejí se proto projekty, které zvětšují státní dluh. Ale současně tyto projekty nepomáhají, protože jsou uměle vymyšlené, a tedy nepotřebné. Zkrátka vymýšlí se hloupé projekty. „Pomáhají“ jedině těm, kterým se podaří dotace rozkrást.

Taky si všimněte: Když nás chce mít například Německo v hrsti a chce středoevropské politiky někam dotlačit, neřekne: „Budou se vyšetřovat vaše dotační kauzy“. Ale řekne se: „Sebereme vám dotace“. To je jako říct zaměstnanci: Vezmeme ti bonus, když budeš zlobit!

Co víc, ony dotace dokonce většině zúčastněným ubližují. Protože zemi, která je už tak chudá a zadlužená, ještě víc zadlužuje. Protože ze zemí, které fungují jakž takž dobře, peníze odčerpává a přesouvá je na uměle vytvořené projekty do zemí, které nefungují vůbec.

Takže místo aby v Německu firmy vytvářely víc pracovních míst, musí tyto firmy platit vyšší daně, ze kterých jsou pak placeny dálnice odnikud nikam v Řecku. Zkrátka a dobře, evropské fondy berou peníze těm, kdo je umí vytvořit i použít, a posílají je tam, kde je použít neumí, ale umí je rozkrást.

Už je to tak. Evropské fondy rozevírají nůžky mezi bohatými a chudými zeměmi. Chudé a zadlužené země totiž činí ještě chudší a zadluženější, ačkoliv fondy byly založeny s účelem přesně opačným. Korupcí promořené země činí ještě korupčnější. Koheze, kvůli které vznikly, byla naivním konstruktem. Koheze nemůže fungovat tam, kde se ukradne i to, co je přibité.

Evropští fanatici už připravují seznam skvělých věcí, které se podařilo postavit díky evropským penězům. Ano. Něco se postavilo. To, co fondy v Evropě zlepšily, bylo však za cenu vyššího dluhu. A žít na dluh umí každý.

To nejlepší, co můžeme pro nastartování evropského hospodářského růstu učinit, je evropské fondy zrušit. To by byl kvalitativně úplně jiný růst než růst na dluh. Byl by totiž na rozdíl od stávajícího růstu zdravý.

Jenomže pokud tedy dotace jsou špatné, proč je nezrušíme? Protože zrušit je mohou jen politici. A polovina politiků, ne-li více, z nich žije. To je taky důvod, proč dotace budou mít vždy lepší píárko než jejich zrušení. Politici, kteří se jim postaví, musí být připraveni žít z něčeho jiného. Kdo by se proti nim stavěl? To už je pohodlnější říct, že média, novináři a politici, kteří jsou proti dotacím, jsou placeni Moskvou, a dát je na seznam nevhodných médií a protistátních živlů. Slušní voliči se pak o takto ošklivých názorech ani nedočtou a bude zaručen klid na práci a čerpání. Více práce republice, soudruzi. Nebylo to už kdysi?

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Nechť stát do sportu nemluví

Tak prý jsem dle některých jedinců populistka (haha) – tak víte co? Já vám teď zhruba ve 3 minutách ukážu populismus, jaký jste ještě neviděli. Protože až dočtete, zaručeně mě většina bude chtít zaškrtit. (Neboli budu populista až na Měsíc.)

Proč mě většina bude nesnášet? Sáhnu totiž na ikonu. Troufnu si říct takovou sprosťárnu, jako že stát by na sport neměl dát ani korunu. Tak co – kolik procent lidí už prská?

Hele – možná se durdíte, ale podívejme se na to racionálně. Když před několika málo dny Ester Ledecká získala nečekanou zlatou medaili na Olympiádě, objevil se na jednom z nejčtenějších zpravodajských serverů článek, který vzdychal nad tím, že stát sportovce málo podporuje:

…pod obrovskou euforií ze senzačního triumfu (…) se skrývá smutek. Smutek z toho, že její sobotní zlato je jen dalším důkazem neexistence státního systému na výchovu sportovců. Že za velkými triumfy tu často stojí projekty oddaných a „bláznivých“ rodičů, protože jiná cesta k úspěchu nevede…“

Řeknu vám to asi takhle: První dojem je, že stát chudákům sportovcům hází klacky pod nohy. Jenomže když si to přeložíme do praxe, vlastně se nám pisatel snaží sdělit přibližně toto: Všichni daňoví poplatníci, a to i ti, které sport absolutně nezajímá, by ze svých daní měli financovat jakýsi státní systém či agenturu. A tento systém by dělal dvě věci:

Zaprvé by peníze od daňových poplatníků hodně rozkrádal. Protože to je definiční znak zacházení s veřejnými penězi. Stát při nejlepší vůli neumí korupci zničit, maximálně ji tak umí omezit. Vzpomeňme na kauzu Pelta.

A zadruhé by se tenhle státní systém trochu snažil vybranými penězi financovat soukromou sportovní kariéru několika vyvolených sportovců.

Protestujete, že mluvím o několika vyvolených, protože byste raději, aby snad stát podporoval všechny dětičky, aby například měly zdarma sportovní kroužky? Už to vidím! Čím víc organizátorů, lektorů, kroužků, zařízení by bylo do systému zapojeno, tím snadněji by se peníze ztrácely. To je zase definiční znak korupce. Tyhle „systémy podpory“ a „bezplatné přístupy“ k tomu a onomu jsou vám zajímavá věc: V ČR máme údajně bezplatné školství. A všimli jste si, kolik rodičů si v září musí brát spotřebitelské úvěry, aby zvládli dětem ufinancovat základní vybavení do školy v podobě tašky, penálu, bačkůrek, cviček, oblečení na tělocvik, převlečení do družiny… a tak dál? Ono bezplatné školství je celkem drahá sranda. Takže asi tolik k bezplatnému sportu.

Celý státní systém by se nutně smrsknul na dotování několika málo exemplářů sportovců. Jakých sportovců? No přeci těch, o kterých by systém usoudil, že jsou hodní toho stát se veřejným majetkem a „národním pokladem“.

A víte co? Skoro bych se vsadila, že zrovínka Ledecká by tímhle státním sítem stejně nejspíš neprošla. Proč? Protože stát by měl velký mentální problém podporovat někoho, kdo není dostatečně stádní. Tedy někoho, koho již v minulosti, ještě jako dítě, zkoušel šikanovat kvůli tomu, že má domácí vzdělávání. Někoho, kdo je natolik sebevědomý, že dokáže nahlas říct, že není povinen bavit se s veřejnoprávními novinář. Nene, takové rebely stát nerad. Stát rád někoho zadotovat, aby se ten dotovaný pěkně zařadil do lajny a následoval státní pravidla. (Kontrola nad veřejnými penězi musí být, no ne?) Jenomže zařadit se do lajny a dělat věci stádně automaticky znamená dělat je průměrně. Je to vlastně taková inkluze. Ti nejlepší i nejhorší všichni do jednoho tavícího kotle. Je to zničení všech individuálních talentů.

A teď to nejdůležitější: Proč si kčertu někdo myslí, že zrovna sport by měl být tím jediným druhem zábavy či profese, který by měli hradit všichni daňoví poplatníci? Proč by olympijský sólista měl být důležitější než operní sólista? Jeden z mých malých synů má hudební nadání. Je to pro Šichtařku celkem šichta koupit mu klavír, koupit mu ukulele, vozit jej po večerech k učiteli, brát ho pro inspiraci na koncerty, dokonce se s totálním hudebním antitalentem, v dospělém věku a při práci sama začít učit hrát, aby mu mohla poradit. A teď najděte pět rozdílů proti podpoře malého sportovce. Dalšího syna zase zajímá astronomie. Měla bych přijít za státem s nataženou rukou, aby mu koupil dalekohled?

Přiznejme si to už konečně: Sport je individuálním rozhodnutím každého. Každý může tvrdit, že zrovna jeho koníček či profese jsou „důležité“. Ale v realitě není nic jako veřejný zájem sport. Je jen soukromý zájem sport.

A proč tedy lid tolik volá po veřejném financování zrovna u sportu? Protože je v tom skryta ta nejhlubší podstata socialistického uvažování: Všichni dají několika lidem peníze, těch několik lidí vyhraje medaile, a ty medaile budou zase všech. Celý národ se z těch kousků zlata bude radovat a bude je považovat za svou zásluhu. I když není. O tom to je – vlastně to je podvědomý pokus zestátnit tyhle individuální úspěchy.

Ale vždycky to byli a vždycky to budou jen „blázniví“ rodiče, kteří budou mít sílu vzepřít se unifikujícímu státnímu systému a kteří ve svých dětech rozvinou ty skvělé talenty. Stát do toho nemá co kecat a vnucovat svou představu dobra. Stejně to neumí.

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Czexit?!

Aktuálně se u nás rozehrála taková hra: Uměle si vyrob a zastřel svého nepřítele. Tím uměle vygenerovaným nepřítelem se pro jistou část společnosti stal Czexit. Tohle není text ani na podporu Czexitu, ani proti němu. Tohle je o uvádění mýtů na pravou míru.

 

Do určité míry má rozvíření tématu logiku v tom, že čtyři parlamentní strany hojně medializují své úvahy o zavedení obecného referenda, jelikož část politiků se zhlédla v představě přímé demokracie. (Podotýkám, že já jsem příznivcem parlamentní demokracie – ale o tom zas někdy jindy.) Zatím to sice nevypadá, že by zákon prošel v takové podobě, aby umožnil vyhlášení referenda o vystoupení z EU, ale přesto v tom už leckdo Czexit vidí. Takže ačkoliv celá diskuse zatím ještě o Czexitu není, už se jaksi preventivně rozjíždí kampaň proti němu. A v souvislosti s tím se rozvířilo množství otázek.

  • Proč mnozí po Czexitu volají?
  • A proč mnozí naopak proti Czexitu tolik brojí?
  • Byla by to katastrofa?
  • Bylo by to vysvobození?

Úvahy o Czexitu jsou natolik významné, že podle mého soudu jsou nebezpečné obě krajní polohy – jak nekritické volání po Czexitu, tak fanatické bránění se mu. Jako u všech otázek, které mají ekonomický rozměr, je totiž i otázka Czexitu především otázkou poměřování přínosů a nákladů a důkladného výčtu všech relevantních faktorů.

Snad jediná odpověď, která je asi všeobecně známa, je odpověď na otázku, proč mnozí chtějí Czexit. Shrňme to zjednodušeně tak, že Lisabonská smlouva omezila suverenitu členských států (možností přehlasovat je), takže po jejím přijetí je možné státům vnucovat proti jejich vůli různá pravidla. Dosaďte si libovolně – například kvóty.

Ale proč naopak jiní vidí rudě, jakmile slovo Czexit zazní? Aniž bych jejich strach zlehčovala, konstatuji, že v tomto případě se nejčastěji opakují jen velmi vágní formulace typu „ekonomická sebevražda“ či „náruč Ruska“. Tedy jaké jsou skutečné hlavní argumenty proti Czexitu?

  1. MEZINÁRODNÍ BEZPEČNOST: Otázka vystoupení z EU není otázkou bezpečnosti. Bezpečnost řeší NATO, a mimochodem nejvýznamnějším členem NATO jsou USA. Argument o „ruské náruči“ tedy nemá nic společného s členstvím v EU.
  2. EURO: Otázka členství v EU není ani otázkou přijetí eura.
    1. Technicky vzato členové EU jsou zavázáni euro přijmout, nemají-li vyjednánu výjimku. Ale zaprvé aktuálně v eurozóně nikdo o nového potížistu typu ČR nestojí, zadruhé v praxi lze přijetí protahovat tak dlouho, že k němu v horizontu generace nedojde – a kdoví, zda pak ještě bude euro existovat. Není tedy pravda, že členství v EU automaticky implikuje přijetí eura.
    2. Neplatí to ani opačně, členství v EU není nutnou podmínkou pro přijetí eura. Existují případy dolarizace či eurizace ekonomiky bez dohody s emitentem dané měny. Existují i případy tzv. currency boardu – tedy měnového systému jednostranně udržujícího fixní směnný kurz se zvolenou cílovou měnou. Eurem platí například Černá Hora, která není členem EU.
  3. EUROFONDY: Czexit by znamenal konec evropských peněz. To však nemohu přijmout jako argument proti vystoupení z EU, protože jakékoliv dotace považuji principiálně za pomýlené a škodlivé. Dotace berou peníze těm, kteří jsou úspěšní a umějí je vygenerovat, a dávají je těm, kteří jsou neúspěšní a neumí si je sami vydělat. Neboli dotace vytváří ekonomickou neefektivitu, v průměru snižují životní úroveň. Navíc nutnost kofinancování vede k umělému navyšování zadlužení ČR.
  4. KATASTROFICKÝ SCÉNÁŘ: Brexit zatím neukázal, že by katastrofické scénáře byly pravdivé. Británie má aktuálně zdravější, tedy méně takzvaně expanzívní monetární politiku než eurozóna.
    1. Je sice pravda, že Brexit dosud technicky neproběhl.
    2. Na druhou stranu ale ekonomika (firmy, finanční trhy) reagují na očekávané události s předstihem, takže se chovají, jako by už dávno proběhl.

Jestliže tedy ani jeden z výše uvedených argumentů není relevantní, co relevantní je? Které jsou skutečné faktory rozhodující o ekonomickém vývoji po hypotetickém Czexitu? Jsou dvojího druhu: Makroekonomické ukazatele a kondice země a administrativní bariéry obchodu.

  1. MAKROEKONOMCIKÉ UKAZATELE: Rozhodují o tom, zda budeme konkurenceschopní na zahraničních trzích, zda budeme schopni ufinancovat náš veřejný dluh, zda budeme schopni ufinancovat náš import a podobně. Sem patří faktory jako výše veřejného dluhu, produktivita práce, orientace na odvětví s vysokou či naopak nízkou přidanou hodnotou, devizový kurz a tak dál. Žádný z nich s členstvím v EU přímo nesouvisí s výjimkou jediného: totiž nehmatatelné důvěry spekulantů v budoucí vývoj země. Případná nedůvěra by vedla k oslabení kurzu koruny, což by zase fungovalo podobně jako intervence – s tím už zkušenost máme a přežili jsme ji.
  2. ADMINISTRATIVNÍ BARIÉRY OBCHODU: Vedle makroekonomických faktorů záleží i na administrativních komplikacích, tedy na volném pohybu zboží, služeb, pracovních sil. Pokud existují obavy, že zahraniční investoři by rušili své stávající provozy u nás, pak tento argument ve skutečnosti míří právě na uvalení případných obchodních bariér, které by zahraniční investory mohly motivovat ke stahování jejich investic ze země. Ani tyto bariéry nejsou nutně důsledkem členství v EU – například Švýcarsko není členem EU ani Evropského hospodářského prostoru (EHP), ale to jej nijak neomezuje, protože přístup na jednotný evropský trh má řešeno skrze bilaterální smlouvy. Neboli vystoupení z EU nemusí automaticky znamenat ztrátu přístupu na jednotný evropský trh.
  3. BILATERÁLNÍ DOHODY: Řekli jsme, že Czexit sice neznamená automaticky ztrátu přístupu na jednotný evropský trh, protože si na něj můžeme vyjednat přístup buď přímo jednáním s EU, anebo uzavřením bilaterálních dohod s jednotlivými členy EU po vzoru např. Švýcarska, ale abychom tyto dohody mohli uzavřít, vyžaduje to součinnost členských zemí EU. A tady je hlavní kámen úrazu.
  4. SOUČINNOST EU: Tato součinnost je totiž podmíněna tím, že se EU nemstí zemi, která ji opustila. Bohužel zkušenost s Brexitem ukazuje, že EU se Británii mstí a na truc ji odmítá na svůj vnitřní trh pustit.
  5. MSTA EU: Po výstupu z EU by nám EU nejspíš na truc zavřela svůj vnitřní trh a nedovolila nám vyjednat si bilaterální smlouvy. Ne, není to racionální. Je to jen a pouze mstivé a má to exemplárně odradit další zájemce o vystoupení z EU, nic víc. Nutno dodat, že obchodní bariéry poškozují OBĚ strany, tedy i samotnou EU.

Takže lze už teď kvantifikovat důsledky Czexitu? Nelze, protože neznáme odpovědi na některé klíčové otázky. Nevíme, jak přesně by se EU zachovala. Už teď ale některé věci víme jistě: Protože body 1-4 jsou irelevantní, jde pouze a jen o posouzení, co nakonec převáží: Na jedné misce vah leží slušná makroekonomická kondice naší země (podle bodu 5) a znovuzískání státní suverenity. Na druhé misce vah leží mstivost EU (podle bodu 9), která by na nás uvalila cla, obchodní kvóty, sankce a podobně.

A právě to, do jaké míry by se nám EU mstila, je to, co nevíme. A je to spíš otázkou diplomacie a práva, nikoliv ekonomiky. O ničem jiném analýza dopadů Czexitu vlastně není. A nezastírám, že možnosti msty jsou velké. Umím si klidně představit, že v krajním případě by na nás EU mohla uvalit sankce jako třeba na Rusko.

Ale pokud je skutečně posouzení důsledků Czexitu tak věcným kalkulem, zbývá ještě otázka, proč tolik lidí propadá takové hysterii, jakmile na Czexit přijde řeč. Důvodů je pět. Ti, kdo tolik brojí proti Czexitu, buď:

  1. Ve svých úvahách přikládají malý význam makroekonomické kondici ČR (podle bodu 5) a domnívají se, že by došlo k prudkému odlivu investic a oslabení měny, což by bylo fatální.
  2. Nebo ve svých úvahách přikládají velký význam mstě EU (podle bodu 9), tedy věří, že by nás EU sankcemi zničila.
  3. Nebo se chybně domnívají, že členství v EU je otázkou bezpečnosti, společné měny, nemožnosti prosperovat bez eurofondů apod. (To jsme si však v bodech 1-4 označili za irelevantní.)
  4. Nebo jsou emocionálně zaslepení a k EU mají příliš silný emotivní vztah, takže nedokáží situaci posoudit pragmaticky.
  5. Nebo jsou osobně zaangažovaní, protože pracují pro instituce, pro které je výhodnější být členem EU. To mohou být banky vlastněné kapitálem ze členské země, organizace žijící z eurofondů a podobně.

Takže si to shrňme. Kdyby nám EU nedělala uražené naschvály a byla pragmatická, nebylo by co řešit, Czexit by neznamenal ekonomický problém ani ohrožení naší bezpečnosti. Protože se ale EU mstí, řešení není černobílé.

Osobně se mi zdá, že před vypsáním referenda má nejprve smysl pokusit se EU diplomatickou cestou rozdělit na „dvourychlostní“, alternativně bychom to také mohli nazývat „vyhození pomalejších zemí z tvrdého jádra“. Přitom v oné „pomalejší“ části EU by neplatila ve stávající podobě Lisabonská smlouva. To by byla pro celou střední Evropu ta nejvýhodnější varianta.

Současně ale dodávám, že to není moc pravděpodobná varianta. Ne že by to nešlo, ale překážkou je zase znova ona mstivost EU. Pokud se tato varianta nepodaří, má smysl počkat si ještě nějaký čas na důsledky Brexitu. Nejde ani tak o to, že bychom nemohli odhadnout, jak Brexit skončí – ale jde spíš o to, aby to i široká veřejnost důsledně pochopila, aby nehlasovala o zajíci v pytli. Teprve poté má smysl s důkladným předstihem vypsat referendum.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

O netoleranci nechutností

Vždycky jsem byla toho názoru, že je zvrhlé odsuzovat lidi jen za názor nebo výroky – a to jakékoliv. Dneska se to děje. I text či vyslovený názor může být trestným činem.

Dnes jsou v Trestním zákoníku paragrafy (například paragraf 355 nebo 356 a další), které se přímo dotýkají svobody slova. Dalo by se říci, že apelují na „dobré mravy“. Asi takhle: Všichni například cítíme, že mluvit nepěkně o nějaké rase není morálně v pořádku. Podobně není v pořádku ani zahýbat svému partnerovi (pokud se zrovna oba partneři výslovně nedomluví na liberálním otevřeném vztahu). Ale za zahnutí manželovi se u nás nezavírá do vězení, protože to nijak neovlivňuje ničí život, zdraví, majetek … a tak dál a dál. Trestá se až za čin, který někomu ublíží. Jednat nemorálně totiž ještě nemusí znamenat, že je správné, aby státní moc takové jednání trestala. Naproti tomu za nevěru se trestá třeba v Saúdské Arábii, kde je dostatečným poukazem pro vyfasování trestu smrti…

Co tedy vlastně činí rozdíl mezi svobodnou a nesvobodnou zemí? Je to svoboda slov a myšlenek. To je ten zásadní princip, který definuje svobodu. Když na něj rezignujeme, postupně se jako společnost sami staneme těmi, jejichž propagaci dnes zákon zakazuje. A právě proto jsem přesvědčená, že paragrafy vztahující se k názorové svobodě a svobodě slova nemají v právním systému co dělat – bez ohledu na to, zda některé výroky jsou či nejsou morální. Nejde o to, co kdo říká, co si myslí, jestli nás to pobuřuje. To však neznamená, že každá idiocie má být tupě tolerována.

Právě proto, že hlupákovi nebylo shůry mnoho dáno, obyčejně si své hlupáctví ani neuvědomuje. A tudíž se může za určitých okolností stát velmi nebezpečným individuem. Může se kupříkladu snadno zabrousit do nějakého blábolu, takže se z něj pak zase musí složitě vybrušovat, že. Trestně stíhat za blbost sice je… celkem blbost, řekla bych, ale na druhou stranu držet ústa a nechat každého žvanit cokoliv, co mu slina na jazyk přinese, je hloupost zrovna tak velká. Když někdo bude popírat dějiny, je v pořádku mu namítnout, že se strašlivě mýlí. Je snad i namístě ho politovat za nevzdělanost.

V poslední době mají s vybrušováním se své hojné zkušenosti třeba Míla Rozner i se svým stranickým šéfem. Tuhle se nám zabrousili do diskuse o romském koncentráku v Letech. O zařízení, kde utýráním zemřelo mnoho lidí včetně dětí. Zařízení, které – jak právě v téhle souvislosti v posledních dnech řada historiků doložila – bylo mimořádně odporné už před válkou, natož během ní. Teď aby se z toho oba pánové složitě vybrušovali.

Já si sice nemyslím, že domnívat se a říkat nepravdu by mělo být trestné, ale na druhou stranu si taky nemyslím, že by to měla společnost přejít mávnutím ruky. Naopak. Myslím, že bychom měli o tom, jak se vyjadřují naši poslanci, mluvit minimálně stejně frekventovaně, jako se svého času mluvilo o prezidentově „*** sem – *** tam“. Novináři by o tom měli minimálně stejně frekventovaně psát. A našim dětem bychom měli, myslím, vysvětlovat, že ne všechno, co je potenciálně v souladu se zákonem, je taky morálně správně.

Měli bychom jim říct, že pokud v dospělosti zahnou svému partnerovu, sice je za to nikdo nezavře, protože jsme civilizovaná země, ale taky to není něco, na co by mohly být hrdé. A zrovna tak bychom jim měli říct, že zlehčování koncentráků, gulagů, politických procesů, terorismu, válečných genocid a dalších zvrhlostí, kterých je lidská rasa schopna, sice nemusí nutně být ve velmi civilizované a sebevědomé zemi trestné, ale přitom to je společensky nechutné. Naše děti by to vědět měly a měly by si dát velký pozor na lidi, kteří mají práh tolerance nechutností posunut příliš vysoko a popírají naši minulost: Protože národ, který zapomene svou vlastní minulost, je odsouzen k tomu si ji zopáknout.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

NextBlog

Na nextBlogu naleznete nejen aktuální postřehy ze světa financí, ale téže zajímavé odkazy na věci, které nás zajímají a baví. Doufáme, že Vás budeme nejenom informovat, ale i bavit a téže vzdělávat.