Category Archives: Uncategorized

Jak jsem (ne)byla sexuálně obtěžována

Pěkně se nám to rozjelo, jen co je pravda. Soudě podle halasu na sociálních sítích i v tisku, sexuálně obtěžováno muselo být v uplynulém roce snad 99,99 procent žen ve věku nad osmnáct let. Aspoň tomu nasvědčuje kampaň #metoo.

Člověk by se skoro cítil tak trochu méněcenný, že nikomu za obtěžování dosud nestál… Určitě musím být dokonalá Hydra. Protože mně během posledního roku sexuálně neobtěžoval nikdo.

V minulosti možná jednou ano. Jednou, když mi bylo asi osmnáct, jsem jela metrem, a nějaký podivný týpek se na mě začal lepit a pokoušel se mě v davu osahávat. Levou rukou jsem ho chytila pod krkem, pravou jsem mu dala pěstí a začala ječet na celý vagón „podívejte se na toho prasáka!“. Lidé se v děsu, že by snad mohli být zataženi do nějaké lapálie, začali okamžitě odsouvat na druhý konec vlaku a měli spoustu práce při hledání čehosi ve svých kapsách, kabelkách a na stropě; bylo legrační pozorovat, jak ten doposud nacpaný vagón se náhle zázračně dokázal kolem mne uprázdnit a všichni ti odvážní lidičkové se sardinkovali na jeho okrajích. Protože jsme už vjížděli do stanice, ten týpek se mi vytrhnul a vyběhl ven. A já, v ráži, jsem si neodpustila vyštěknout na ten kurážný dav: „A vy jste stejná hovada jako ten prasák, co na tom stropě chcete vykoukat? Sem jste se měli koukat!“ A pokračovalo se v jízdě. Tak vám nevím: Bylo to sexuální obtěžování, nebo prostě jen konflikt s vypatlanou smažkou? Vždycky jsem se klonila k tomu druhému, takže mě ani nenapadlo si v rámci kampaně stěžovat. Koneckonců vyřešili jsme si to spolu, no ne? Mně se to nelíbilo, tudíž jsem to dotyčnému sdělila natolik polopaticky, že vzal dráhu. Tudíž mě docela zajímalo, co to asi musí být za strašné násilí všude kolem mne, kterému jsem vzhledem ke své hydrovatosti ušetřená.

Když na mě vyjuknul článek s nadpisem „Co Evropané považují za sexuální obtěžování?“, zadoufala jsem, že tomu tedy konečně přijdu na kloub. Ale houbeles. Popravdě můj zmatek byl po přečtení ještě větší.

Mělo se totiž ukázat, že podle průzkumu provedeného v sedmi evropských zemích považuje za sexuální obtěžování každý národ něco jiného. Tak například 70 procentům Britů vadí vtipy o sexu. Ajaj, tak to mám asi problém. Naposledy jsme si dělali s kolegy srandičky s podtextem dneska ráno.

Většina Britek taky považuje za obtěžování, když muž zírá ženě do výstřihu. Jsem zmatena. Proč nějaká žena ukazuje výstřih, když ho ukazovat nechce? Možná by bylo praktičtější vzít si rolák, když mi to vadí…?

A Francouzi šli nejdál. Pro 16 procent z nich je sexuálním obtěžováním pozvání na rande. Teď už ale vážně mám celkem slušný problém. Když si uvědomím, že jsem svého budoucího manžela před dvaadvaceti lety vylákala na rande, a pak ho slovně vyzvala, aby se tedy už konečně k něčemu rozhoupal, protože jinak je s ním děsná nuda, fakt mi nedošlo, že ho chudáka sexuálně obtěžuju! Teď už chápu a veřejně se kaji, že jsem se uchýlila k takovému odsouzeníhodnému verbálnímu násilí. Z toho by se snad ani Laďa Větva nevykecal!

Anebo v tom snad pořád mám hokej a jenom chlap nesmí pozvat na rande ženskou, zatímco žena muže ano? A jak je to, když žena pozve na rande ženu? A jak to je u třetích pohlaví? Ach jéé, čím víc nad tím přemýšlím, tím víc v tom mám jakýsi zmatek.

I když je možné, že je to celé ještě trochu jinak. Jisté vodítko poskytuje informace, že podle zmíněné studie  prý s nějakou formou sexuálního obtěžování má v Evropě během posledních dvanácti měsíců každá pátá žena. Ovšem pozor, v hyperkorektní, rovnostářské a genderem nejvíc posedlé Skandinávii, hlásilo sexuální obtěžování těžko uvěřitelných 80 procent žen, zatímco v rozverné jihovýchodní Evropě je to kolem pětadvaceti procent. Tady něco nehraje: V zemích, kde se genderová rovnost a sexismus nejvíc řeší, má subjektivní pocit obtěžování nejvíc žen?

Prý to je tím, že lidé v našich zeměpisných délkách a šířkách „incidenty nehlásí“, domnívá se jedna z výzkumnic. Hm. Nabízím jiné vysvětlení.

Slyšeli jste někdy o generaci sněhových vloček? Jde o lidi přicházející po generaci milieniálů, neboli po generaci Z. Jde o špičku ledovce, protože generace před nimi jsou na tom jen o trochu líp. Tihle lidé byli natolik chráněni výchovou, že nikdy nezažili nejmenší psychické ani fyzické nepohodlí. Nikdy neměli existenciální starosti, nikdy se o sebe nemuseli starat, vždy byli vystaveni takové hyperkorektnosti, že nezažili pocit stresu. A to je zničilo. Výsledkem je křehounká generace nepoužitelných subtilních bytostí, které se nemohou rozhodnout, ke kterému z pětadvaceti známých gendrů vlastně patří, psychicky se hroutí při záběrech válečného zpravodajství i při pozvání na rande. Sexuální agresory vidí číhat za každým bukem a domnělé sexuální agrese je natolik stresují, že se s nimi potichu užírají, aby pak po dlouhých letech, vyprovokováni řetězovou kampaní, s pocitem zadostiučinění vyvěsili na svůj instagram hashtag #metoo.

Jsem na míle vzdálená tomu bagatelizovat skutečnou sexuální tyranii. Ale odmítám se podřídit diktátu sněhových vloček, podle kterých je sexuálním obtěžováním, když mi muž otevře dveře nebo mi pomůže z kabátu. Až se budu skutečně cítit obtěžovaná, nebudu se schovávat za žádnou kampaň, ale agresora ústně, a bude-li třeba, tak třeba i ručně, vykážu do patřičných mezí, protože se považuju za svéprávnou a ke svému jednání nepotřebuju podporu davu. A pro paní výzkumnici, podle které prý u nás „málo hlásíme incidenty“, mám jinou teorii. Na rozdíl od Skandinávie jsme u nás ještě pořád relativně normální a – světe, div se – ještě pořád chodíme na rande.

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

PŘEPIS ROZHOVORU PRO REFLEX: Změňte své myšlení!

Robot na konci tunelu. Tak se jmenuje nová kniha ekonomů Šichtařová-Pikora. Podstatou blížících se změn ale není jen to, že lidskou práci převezmou roboti. „Jde mnohem víc o společenské a psychologické důsledky“, říká Markéta Šichtařová.

 

Co je podstatou čtvrté průmyslové revoluce?

Pro pochopení se musíme trochu vrátit v čase k minulým revolucím. Dlouhá léta se nic valně zábavného nedělo. Objevení kola, písma, peněz, rozmach mořeplavby – to vše byly nepochybně podstatné události, ale z většího nadhledu nedošlo k žádným náhlým globálním změnám.

Pak přichází parní stroj a mění se vše. Nastává industrializace. Nejde ale jen o parní stroj, jde o to, že s ním vzniká první management. Lidé už nepracují doma ve svých dílnách, ale odcházejí do továren. Specializace přináší ohromný nárůst produktivity. To bychom mohli označit za 1. průmyslovou revoluci.

O 2. průmyslové revoluci můžeme mluvit, když se objeví elektřina. Zase ale nejde jen o usměrněné částice v drátech. Mění se pracovní doba, řízení práce, přichází pásová výroba. Jen na způsobu řízení práce šlo zvýšit produktivitu až stokrát.

Ještě větší skok přináší 3. průmyslová revoluce. Tranzistory nahrazují elektronky a přichází éra počítačů. A opět nejde jen o počítač jako takový. Změnil náš každodenní život. Skoro každé dítě u sebe nosí v mobilu počítač, který trumfne svou výpočetní silou ty, které nám pomohly dostat se na Měsíc.

No a 4. průmyslová revoluce je opět dalším z těchto dějinných skoků. Její podstatou je digitalizace. Ale zdaleka nejde jen o ni. Analogicky k předchozím revolucím, i tady jde mnohem víc o společenské a psychologické důsledky.

 

Jaké? Co to znamená pro obyčejného Čecha?

Lidé si často představují, že zkrátka roboti nahradí při práci lidi. To je naivní pohled, roboti jsou jen nejviditelnějším symbolem. Tak jako první počítač spustil technologickou revoluci, která skončila Facebookem a vytvářením sociálních bublin, také tady jde spíš o hluboké, až „biologické“ změny v celé společnosti.

Výroba se změní. Mnohdy se budou „vyrábět“ informace samotné. Důsledkem budou podivné jevy, které se při starém způsobu myšlení zdají jako totální nesmysly.

 

Jaké například?

Například množství půdy na Zemi už není omezené, a proto lze uživit i prudce rostoucí populaci. Globalizovaná ekonomika se opět změní na lokalizovanou.
Výrobky se už neopotřebovávají.
Sdílení rostoucího počtu věci bude preferováno nad jejich vlastnictvím. A tak dál.

 

Jak to myslíte? Proč bude množství půdy neomezené? A jak se mohou výrobky neopotřebovávat?

Narážím na onu klasickou představu, že množství půdy na Zemi není možno nafukovat a současně že zkrátka na jednom metru čtverečním milion mrkví nevypěstujeme. A že tudíž údajně musí brzy nastat chvíle, kdy víc lidí na světě neuživíme. Jenomže se 4. průmyslovou revolucí je všechno jinak, protože se začínají objevovat „továrny na zemědělské plodiny“. Můžeme si to představit jako „panelák“, v němž jsou regály s tenkou vrstvou půdy v patrech nad sebou, ve kterých roboti bez zásahu člověka pěstují plodiny. Obhospodařovaná plocha se tak najednou zvětšuje ne „do šířky“, nýbrž „do výšky“ a do jiných podnebných pásem, protože taková továrna klidně může stát i za polárním kruhem. A takto vypěstované plodiny nejsou ani nijak zvlášť drahé. Takové „nafouknutí“ obhospodařované plochy ale najednou úplně mění pohled na údajnou nemožnost uživit rostoucí množství lidí… První taková továrna vznikla v Japonsku na hlávkový salát, další vznikají.

No a fakt, že výrobky se neopotřebovávají, je zase dán tím, že v dnešním světě je čím dál častěji „výrobkem“ digitální informace. Vezměte si například hudbu. Tu už si nekupujete na gramofonové desce, která se časem „oběhá“, ale streamujete si ji. A tato data se logicky ani po miliontém stažení „neopotřebují“. A můžeme jít dál. Už teď je jasné, že auta budou spíš jakési počítače na kolech. Budou samořiditelná, často sdílená. Tak jako u počítače je software většinou dražší než hardware a navíc jsou to vaše uložená data, která pro vás mají hlavní hodnotu, taky u auta přijde okamžik, kdy jeho software bude důležitější než ona fyzická krabice, ve které sedíte. A software se neopotřebovává bez ohledu na to, kolikrát jej použijete.

 

Jak se má člověk připravit na novou průmyslovou revoluci?

Především člověk musí POCHOPIT, co přichází. Každý ještě pochopí, že asi nemá smysl zakládat si dnes běžnou taxíkářskou firmu, když víme, že (až na několik retro výjimek) budou taxíkáři převálcováni nejprve společnostmi typu Uber a ještě později samořiditelnou technologií. Jenže řada lidí se začne stavět na zadní, jakmile řekneme, že musí změnit svoje myšlení třeba i ve školství, zdravotnictví, ve správě svých peněz. Máme totiž pod kůží určité zvyklosti. Proto řada rodičů chce, aby se děti učily vyjmenovaná slova, jako se učili oni. Mají dojem, že „přeci je nutné psát bez hrubek“. Jenomže jejich děti už nepoužívají papír a tužku, ale píšou zásadně na klávesnici, tudíž všechny hrubky za ně opravuje software! Takže děti se už vlastně brzy ani nebudou potřebovat učit psát rukou. Nad tím se ale lidem mozek kroutí naruby odporem a zděšením, protože dnešní dospělí se v dětství učili krasopis, a chtějí to předat svým dětem. Oproštění se od stereotypů vyžaduje vybudování nových neuronových spojů v mozku – a to doslova „bolí“.

 

Máte představu o tom, jaké obory by měly studovat vaše děti, aby se s průmyslovou revolucí nejlépe poprali?

Psychiatrii. Cvokařů bude potřeba čím dál víc (smích). Lidé si myslí, že postačí vyrubat z ekonomiky některé přežité obory, jako třeba hornictví, a nahradit je něčím novým, jako třeba nanotechnologie, a máme vyhráno. Vůbec ne! Nejde ani tak o to JAKÝ obor studovat, ale JAK jej studovat. Stávající školství stále bazíruje na pamatování si dat. Jenomže dnes je podstatné umění zjistit si, jaké informace jsou relevantní, pak si je vyhledat a použít. Mít tedy vystudovaný moderní obor, ale myslet „postaru“, je k ničemu.

 

Co mají, nebo naopak nemají dělat politici? A co si myslíte, že udělají ve skutečnosti?

Na to, co mají dělat, je jednoduchá odpověď: Nebránit změnám. Co udělají, je taky jasné: Nasadí všechny páky, aby jim zabránili. Jednak drtivá většina z nich vůbec neví, která bije, jednak se i marketingově líp prodává údajná ochrana nebohých lidí před těmi hnusnými, zlými roboty. Že je to úplná volovina, nevadí.

 

Hraje v tom všem Česká republika nějakou specifickou roli?

Střední Evropa patří mezi země nejohroženější. Do Česka totiž v minulosti přišly zahraniční firmy proto, že je tu levná pracovní síla. Například Foxcon už ČR opustil, když koruna posílila, a pracovní síla tím podražila. Zahraničních investoři, kteří chtějí levnou práci, buď odejdou, nebo lidi nahradí stroji. V Německu dnes zůstávají firmy, které očividně kvůli druhu své činnosti levnější práci nehledají – kdyby ji hledaly, už by tam nebyly. A naopak země vysloveně rozvojové, jako třeba v rovníkové Africe, jsou zase tak levné, že nemá smysl nahrazovat lidi stroji, i když mají značnou „chybovost“. My jsme přesně uprostřed. Takže snažit se zakonzervovat staré pořádky je šíleně nebezpečná hra. My naopak musíme na nové technologie naskočit co nejdřív, aby náraz nebyl tak drtivý.

 

Jak průmyslová revoluce ovlivní naše politiky?

Bude jim ještě dlouho trvat, než pochopí, že spousta problémů jsou vlastně jen příznaky 4. průmyslové revoluce. A budou mít sklon řešit její jednotlivé symptomy, což je hloupost. Když jste nemocní, nevyléčíte se tím, že spolknete Paralen na horečku, Brufen na bolest hlavy a nakapete si na ucpaný nos. Musíte léčit přímo nemoc, ne potlačovat projevy.

A tak se budou diskutovat dílčí věci jako robotizace, UBER, zdravotní knížky, bitcoin – a spoustě lidem nebude docházet, že to jsou jen nepodstatné symptomy něčeho většího. A když už jim tohle dojde, nevšimnou si, že příznaky této revoluce jsou i zadlužení států nebo netypický průběh příští hospodářské krize. Přesto se naše zažité mechanismy ve společnosti do základů změní.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Marxistické hlavy řádí

Když jsem o nich kdysi dávno slyšela poprvé, pomyslela jsem si, jaký naivka asi může na takovou pitomost z říše konspiračních teorií skočit. Teď už mám konečně odpověď. Je to Evropská komise.

Že nevíte, o čem je řeč? Přeci o takzvaných kurvít…eh, vlastně slušněji řečeno kazítkách. Tedy pardon, vlastně by se tomu správně asi mělo říkat „zabudovaný defekt“. Prostě o mechanických udělátkách, které údajně podle těchto konspirátorů výrobci potají montují do jinak perfektně fungujících průmyslových výrobků, a která slouží k tomu, že přesně poté, co skončí záruka, se výrobek rozbije, a tak si jeho majitel musí koupit nový. Je to hluboce racionální, říká se. Vždyť přeci hlavní starostí výrobců je, aby si spotřebitelé kupovali výrobky pořád nové a nové.

No a teď se kazítek chytil Brusel jak písek mokré zadnice a že prý je zakáže. A že prý nařídí delší životnost. Že prý by nyní základní vlastností všech výrobků měla být jejich opravitelnost.

Popravdě, je mi ouvej z myšlenky na lidi, kteří vedou Evropu, a přitom jsou schopni nechat se tak opít rohlíkem. Pračky, televize, sušičky… už byly do mrtě rozebrány a ještě nikdo nikdy neobjevil onu tajemnou součástku, která hraje roli kazítka. Pozor, já v žádném případě nechci říct, že životnost průmyslových výrobků je bůhvíjaká, anebo že dokonce není upravovaná. Ale je to spíš o něčem jiném:

Mám kuchyňský robot. Už asi šestý kuchyňský robot. Ten zatracený mixér mi totiž nikdy nevydrží déle než měsíc. Má totiž jedno slabé místo. Takový zobáček na nádobě, v níž se zpracovávají pokrmy, který si prostě ne a ne a nerozumí s mou manuální zručností. Na každý desátý pokus, kdy mixér vezmu do ruky, ho upustím a zobáček ulomím. Tenhle přihlouplý výstupek ovšem zároveň slouží jako pojistka, takže po deseti použitích a jednom mrňavém ulomeném zobáčku je kuchyňský robot nepoužitelný. Zkoušela jsem i jiné značky a typy. Ale vždycky to s mou šikovností dopadne stejně, maximálně se mi podaří prodloužit životnost mixéru na jedenáct rund.  Kazítko? Nikoliv. Jen slabší použitý materiál. Na trhu jsem viděla i přístroje, které v inkriminované oblasti měly použit zcela jiný a na první pohled bytelnější materiál, alternativně měly zcela jiný design. Jenomže jejich cena byla natolik odlišná, že jsem došla k názoru, že deset mixérů na deset použití je pro mě pořád nějak výhodnějších než jeden bytelný.

Zkrátka „kazítka“ vlastně existují, ale ne taková, o jakých konspirátoři mluví. Jde o méně kvalitní použité materiály, o technologicky hůř provedené sváry, o slabší spoje dvou materiálů, o méně kvalitní design… Jenomže to všechno výrobky obsahují, protože jsou pak levnější. A levněji jsou, protože si to zákazník žádá. Jistě že ne každý zákazník – ale pořád převažuje počet těch, kteří volí nízkou cenu i kvalitu nad vysokou cenou a vysokou životností. A nechť se na mě nikdo nezlobí, kdo kupuje rychlovarnou konvici za 300 korun, by asi byl rozumu hodně mdlého, pokud by si myslel, že vydrží úplně totéž, co konvice na vedlejším regálu za 3000.

Zkrátka výrobky se vyrábějí takové, jaké jako zákazníci kupujeme. A pokud do toho Evropská komise vstoupí a prohlásí, že teď to bude jinak, vlastně tím říká, že my, zákazníci, nemůžeme už víc rozhodovat o svých potřebách, že bude rozhodnuto za nás. Že nějaký státní úředník stanoví, že napříště si už můžeme koupit pouze opravitelný produkt s prodlouženou zárukou a natolik kvalitním materiálem, že onu prodlouženou záruku také skutečně vydrží. Tomu říkám neúcta k zákazníkovi.

Jenomže tím také tento úředník automaticky říká, že napříště budou všechny výrobky mnohem dražší. Protože aby si výrobce mohl dovolit jiné materiály, jiné výrobní postupy, opravitelnost a rozmontovatelnost výrobků a delší záruční dobu, bude ho to stát mnohem víc než teď. Takže evropští výrobci nebudou smět zákazníkům nabízet to, co zákazníci chtějí, nýbrž budou jim muset vnucovat mnohem dražší výrobky, které v konkurenci levného a nekvalitního asijského zboží nebude mít šanci. Aby to evropští výrobci vůbec ustáli, budou donuceni podvádět, takže kauza Volkswagen bude proti tomu čajíčkem.

Ale když se napíše do novin, že Brusel si posvítí na nepoctivé výrobce, tak to zní moc pěkně, není-liž pravda? Co na tom, že to je lež jako věž, protože tohle se nedá administrativně vynutit, aniž by vznikl paskvil. Když si to totiž shrneme, EU pod zástěrkou údajného zkvalitnění služeb zákazníkům šíří neúctu k přáním klienta, likviduje domácí průmysl ve prospěch zahraniční konkurence, zdražuje, aby se chudí lidé k výrobkům vůbec neměli šanci dostat, a motivuje k podvádění. Tohle může vymyslet jen nějaká kovaná marxistická hlava. Vždyť to taky pořád říkám, že socialismus je zpátky v plné parádě.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Ubohá prezidentská estráda

Tak máme ohledně prezidentských kandidátů jasno. Tento týden byl poslední termín pro podání „přihlášek“. I když, jasno… jak se to vezme.

Celá prezidentská volba je tak lacinou estrádou, že by ta komedie nebyla úplná, kdyby snad po podání kandidatur už bylo dokonale jasno, kdo že ti kandidáti vlastně jsou.  Pardon, ale já to opravdu dosud nevím.

Čistě teoreticky – ale opravdu jen teoreticky – vstoupilo do klání osmnáct kandidátů.

No jo, jenomže jen šest z nich prý dle ministerstva vnitra splňuje zákonné požadavky. To už máme jen dvanáct.

Další dva se nám záhadně kdesi v překladu ztratí vzhledem k tomu, že takzvaně „oficiálně potvrzeno“ je kandidátů jen deset.

Další kousky dost možná cestou dál odpadnou, jelikož ministerstvo se ne a ne shodnout s ústavními právníky, co je vlastně oněmi „zákonnými podmínkami“: Může jeden senátor navrhnout víc kandidátů, nebo nemůže? Pokud bychom věřili ústavním právníkům, pak nemůže, neboli někteří rádoby-kandidáti zůstanou u toho rádoby. Už tohle je pro mě komedie dostatečná.

Ale dejme tomu, že hypoteticky všech deset pánů bude o Hrad skutečně usilovat… Moment! Řekla jsem pánů? No jasně, to je další kámen úrazu. Není málo těch, kdo jsou v horším případě pobouřeni, v lepším případě jen udiveni, že mezi zájemci není žádná sukně. Vzniklo už dokonce pár iniciativ, které se snaží ženy přimět, aby kandidovaly.

A víte co? Myslím si o tom své. Jasně, že občas se povede exemplář ženské jak řemen, která v politice strčí všechny chlapy do kapsy. Pro mě je synonymem takové ženské Margaret Thatcher. Ale povede se jen výjimečně.  Kluci mají obecně vzato k politice větší vlohy, feministky prominou.  (No jo, já vím, že neprominou.) Mají totiž víc testosteronu, tedy víc agresivity. A politika vskutku není legrace pro slabé nátury. Jinak řečeno: ženy v politice ano, mají-li na ni talent, ale kvóty na stejný počet žen jako mužů jsou, s dovolením, nebetyčná pitomost. To je asi jako chtít po pánech, aby se živili jako empatické porodní báby. Jsou i tací; ale je jich… no asi jako žen v politice v těch státech, které ještě nezblbly docela a zatím nechaly kvóty plavat. Kdepak, nechť se seberealizují poměrně vzácné kopie baronky Thatcher, zatímco většina ostatních žen se bude lépe vyjímat u méně agresivních činností, na politice nechť si honí na 24hodinový úvazek své ego kluci. A to říkám já, holka, čas od času se ochomýtající kolem politiků, kteří zatouží po ekonomických radách, z blízkosti větší, než mi je často milé – takže si to mohu dovolit říct, protože vím, o čem politika je. Je to ten nejagresívnější ze všech byznysů, jaký znám. Děkuji, nemám zájem.

Když tedy zdárně překleneme otázku genderové příslušnosti kandidátů (ano, i tady to skřípe a mnoho jedinců můj názor na ženy v politice nerozdýchalo), dostáváme se k otázce odbornosti. Což je otázka sama pro sebe. Znám nepěkný počet lidí, kteří ve své oboru bývali špičkoví odborníci a kteří současně byli milými lidmi. Pak dostali funkci. A do nějakých, řekněme, tří čtyř let se z nich stali totální fachidioti. Abychom si rozuměli: To slovo nemá žádný vulgární nádech. Označuje člověka s omezeným, většinou úzce specializovaným odborným vhledem, který však ztratil empatii a schopnost sociální komunikace. Díky neschopnosti vnímat svět jako celek však nakonec přestávají ovládat i svůj vlastní obor. Jakmile člověk dostane politickou funkci, je v extrémním ohrožení. Jeho okolí mu pochlebuje. Málokdo se opováží mu něco vytknout. Takový člověk se ocitá v nebezpečné bublině, je jen chválen, nikdy se nedozví od svého okolí jakoukoliv kritiku. Je to tak trochu jako Frodův prsten v Tolkienově trilogii: Zničí to každého; jenom někoho pomaleji. A teď si položme otázku: Kdo je odolnější než ti ostatní? Jen cynik, který do úřadu jde s vědomím vlastní nedokonalosti. Kolik z našich milých kandidátů ovšem oplývá vědomím vlastní nedokonalosti…? (Uměla bych vyjmenovat několik, kteří oplývají pocitem vlastní nadřazenosti.)

Pak tu máme neméně zajímavou otázku zdraví. Když někdo žádá nadpoloviční množství těch, kdo přijdou k volbám, o jejich důvěru, že pět dalších let bude lépe než kdokoliv jiný vykonávat své pravomoci i povinnosti v čele státu, tak nějak automaticky se předpokládá, že otevřeně o sobě řekne vše relevantní, co by jeho voliče mohlo zajímat. Třeba to, jestli podle všech dostupných indicií jeho zdraví podporuje domněnku, že v úřadu vydrží dalších pět let, anebo spíš domněnku, že se po třech měsících budou muset volby konat znovu. Je to vlastně docela snadné. Bohatě postačí zveřejnit veškerou, míněno VEŠKEROU, svou zdravotní dokumentaci. Zatímco v případě „normálního“ člověka je slušnost se v takové dokumentaci nerýpat (však na to máme i zákony), v případě prezidentského kandidáta je slušnost vůči jeho potenciálním voličům vyvrátit všechny pochybnosti (na to zákony nemáme). Nějak se nemůžu zbavit dojmu, že i v tomhle ohledu prezidentská volba víc připomíná špatnou komedii než státnický akt.

Jestli ona chybka náhodou nebude v tom, že celá volba prezidenta je od základů špatně.

Ve světě máme různé systémy. Systém prezidentský postavený na silné výkonné moci přímo voleného prezidenta. Jako v USA, jako ve Francii. Systém postavený na silné výkonné moci vlády. Jako v Německu. A pak systém český: V podstatě (skoro) přímo volenou vládu a přímo voleného prezidenta, kteří si neustále lezou do zelí. Lidé mají sklon –  i díky přímé volbě – v úřadu prezidenta očekávat silnou personu, která však v realitě nemůže sílu své osobnosti příliš projevit, protože má pravomoci jen velmi omezené. Navíc o úřad prezidenta mají sklon v našem systému usilovat lidé, kteří z nějakého důvodu neuspěli v parlamentních volbách a zkoušejí své štěstí napodruhé jako rádobyprezidenti.

Takže přiznejme si to už narovinu: ten skutečný ranař bude v českém volebním kočkopsu vždycky především směřovat do vlády. A prezident, jakého by si přála valná část veřejnosti a který v jejím pojetí dost splývá spíš s Její Výsostí králem, je nejspíš na dlouhé roky utopií.

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Závadné děti

Tak si tak čtu zprávy – a nejednou se vyděsím, že jsem zaspala půl roku a zapomněla, že už je prvního dubna. Ta na první pohled seriózně se tvářící zpráva přeci nemůže být míněna jinak než jako nejapný aprílový pokus o fórek.

Jenomže ono ne. Čím víc na to koukám, tím víc mi dochází, že to evidentně někdo míní vážně. Za sedm milionů vážně.

Ministerstvo školství si totiž za oněch sedm milionů korun vymyslelo nový tříletý projekt pod názvem Genderová rovnost. Je to ve své podstatě vlastně taková „odborná“ komise, která dohlíží na to, aby do všech vnitřních dokumentů ministerstva byla řádně zapracovaná genderová rovnost a aby všichni zaměstnanci ministerstva řádně gendrově – korektně jednali.

Do určitého bodu to ještě byla legrace. Mohli jsme všechny ty „genderové odborníky“ chápat jako neškodné pomatence. Teď už ale začíná jít sranda stranou. Na léčbu nemocných dětí se sice musí zakládat sbírky a sbírat trapná víčka od lahví, ale sedm milionů vláda s klidem hodí na takovou – s prominutím – bejkárnu, jejímž cílem je dětem „vysvětlit“, že jsou vlastně nějaké vadné, když napodobují mámu a tátu a chovají se tudíž podle mužských a ženských vzorů.

Mému chlapečkovi je osm měsíců a z hromady všech možných a gendrově neroztříděných hraček vždy neomylně vyhmátne autíčko. Dcera zase vždy v hromadě aut neomylně našla panenku. Podle genderové doktríny jsou asi závadní. Můj chlapeček dle výkladu tohoto nového náboženství „vykazuje stereotypní jednání a stydí se přiznat, že by ho bavilo hrát si s panenkou“, zatímco dcera „potlačovala pod vlivem gendrově stereotypní výchovy své skutečné potřeby“ a autíčkům se vyhýbala, protož se styděla vyjádřit svůj gendrově vyvážený postoj. Co to k čertu je za zvrhlost?! Podle mě jsou oba báječní a závada je naopak na ministerstvu školství, na ministerstvu sociálních věcí, v neziskovkách, v evropských fondech, v norských fondech… zkrátka ve všech, kdo jsou ochotni si nechat pro peníze vymýt mozek.

Už znovu žijeme v době, kdy se musíme bát mluvit. Namísto „soudruh Stalin je vůl“ se dneska ovšem už pomalu musíme bát použít slova jako „popelář“, „asistentka“, „zdravotní sestřička“ či „horník“. To všechno je totiž gendrově nekorektně. Správně je patrně „popeláři, popelářky a popelářata“ – ten třetí výraz označuje bezpohlavní bytosti, které se ještě nerozhodly, zda se cítí mužem či ženou. Že je to natolik hloupé, že to nikdo nemůže brát vážně? Abychom se nedivili. Když se malým a tvárným dětem vymývají hlavinky odmala, moc normálnosti jim v nich nezůstane.

Když budeme do dětí odmala hustit, že muži a ženy se neliší, že mají dělat stejnou práci a mají se chovat stejně, vlastně tím naše děti mentálně vykastrujeme. Skutečně se nakonec začnou chovat nemužsky a nežensky. Jenomže my, lidé, jaksi nejsme samosprašní. Proč asi příroda vymyslela dvě pohlaví? Proč asi napříč celou živočišnou říší nalezneme jinak zbarvené samečky a samičky? Namlouvací tanečky? Proč asi lev má hřívu a lvice ne? Proč samečci některých druhů ptáků staví hnízdo a samičky ne? Protože to všechno je způsob, jak zajistit rozmnožování. Přežití rodu.

Genderové náboženství už dávno není směšné. Je zvrácené a nebezpečné, protože dělá vše proto, aby pohlaví vymazalo. Aby se lidské samičky nechovaly jako samičky a samečci jako samečkové. Tedy aby nám znemožnilo rozmnožování. Holčička, které budeme odmala vštěpovat, že není holčička, ale bezpohlavní „to“, se psychicky zhroutí a začne vykřikovat, že je sexuálně obtěžována, jakmile ji jiné „to“ požádá o telefonní číslo či pozve na skleničku. Jak máme po bandě takových bezpohlavních a psychicky slabých „to“ chtít, aby se vzájemně seznámila, ba dokonce takovou neslýchanost, aby spolu měla sex a počala děti, to fakt netuším.

Nehodlám dovolit genderovým fanatikům, byť třeba ve vedení státu, aby ve jménu svého nového náboženství mé děti poničili. I nadále bude moje holka nosit sukně a kluk kalhoty.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Upracováni k smrti

Znáte to: Den blbec. Ráno přivřete kocourovi ocas do dveří, ten vám za to pomstychtivě označkuje čerstvě vyprané prádlo. Manžel je v posledním tažení s rýmičkou a očekává, že ho budete konejšit. Dítko užívající si podzimních prázdnin ze vší té euforie, že nemusí do školy, kypí energií a totálně ucpe vanu čímsi neidentifikovatelným, avšak nápadně připomínajícím cement. Během té chvíle, kdy se pokoušíte hrát si na instalatéra a současně aspoň slovně do vedlejšího pokoje konejšit manžela, se druhé dítko, dosud školou nepovinné, zmocní nůžek a vystřihne vám luxusní pěticípou hvězdu do podsedáku kožené sedačky. A do toho na vás zazvoní kurýr zásilkové služby XY.

Budiž poctivě řečeno, že v danou chvíli jsem už měla poměrně mizernou náladu, takže jsem jevila větší než obvyklé známky podrážděnosti. Proto když na mě slečna řidička do domácího telefonu vybafla, že si mám dojít pro dva balíky na silnici, opáčila jsem, že na silnici jaksi nebydlím a že ji očekávám tam, kde kurýry přijímám vždy, tedy u svých dveří, neb netoužím nechat ty malé neřízené střely, aby mi během mé nepřítomnosti vystřihly v sedačce k pěticípé hvězdě ještě turecký půlměsíc. Vskutku slečna se během chvíle u dveří objevila, ale jen proto, aby mi před nos strčila skenovací zařízení a následně – poté, co jsem se netuše ničeho neobvyklého nerozumně podepsala – mi oznámila, že dva balíky se povalují… na silnici. Na mou žádost o doručení mi slečna s nehraným úžasem nad mou drzostí klienta odsekla „to mě zdržuje“ a byla v tahu.

Naštěstí během následujících minut, kdy jsem se musela obléknout, dojít si pro balíky a dovléci je domů, se žádné další kalamity nepřihodily (banality, že nejmladší ratolest zkonzumovala kousek deky a stále trucující kocour si označkoval dvoumetrový fíkus, nepočítám), tudíž jsem měla čas se nad tím řádně zamyslet. Můj závěr zněl, že XY už nikdy, co kdyby pro něj ta podivná uživatelsky-nepřívětivá slečna-řidička stále ještě pracovala. V tu chvíli jsem si ovšem uvědomila, že můj seznam „nikdy-více činností“ se nějak povážlivě narůstá: To máme už nikdy-více jednoho dopravce, dva internetové prodejce, jednoho instalatéra, tři elektrikáře, jednoho prodejce zahradní techniky… a tak dál a dál. Jestli ono to náhodou nebude tím, že nezaměstnanost je u nás moc nízká?

Jakkoliv jsem si vědomá toho, že hodně lidí ucítí nutkání mě poslat do někam za tenhle názor, já si trvám na tom, že trh práce je u nás zatraceně přehřátý. Je tak přehřátý, že zaměstnavatelé prostě musí najímat na některé práce i takové asociální týpky, kteří by za normálních okolností neměli vůbec přijít do kontaktu s tak delikátní veličinou, jako je zákazník. Zaměstnavatelé jsou donuceni se o své zaměstnance doslova navzájem přetahovat a přeplácet si je. Ještě nikdy za celou historii, co se různé parametry trhu práce měří, u nás nebyl trh práce napjatější. Míra nezaměstnanosti se pohybuje už několik měsíců kolem 4 procent a o jedno pracovní místo se uchází kolem jednoho a půl zaměstnance! Třeba před čtyřmi lety to bylo více než 13 uchazečů.

Jasně, to je El Dorado pro zaměstnance. Ale peklo pro zaměstnavatele i pro zákazníky, kterých si mnozí prodavači, řemeslníci, obsluhující v restauracích a další profese neváží. Samozřejmě je to taky stav, který nemůže dlouho vydržet. Trh práce je na svém vrcholu a dál už musí přijít sešup.

A víte co? Když jako ekonom někde mluvím o hospodářských krizích, většinou se všichni tváří poplašeně, jako že „o takových nechutných věcech se nahlas nemluví“. Jenomže já to vidím úplně jinak: Už aby ta krize byla. Za posledních šest měsíců pozoruji kolem sebe ve svém oboru takový cvrkot, takové pracovní přetížení lidí, takovou neschopnost sehnat zaměstnance, takové našponování úvěrového trhu, takové přehřátí cen nemovitostí, takové nezvladatelné množství nejrůznějších zakázek, takovou míru stresu všech z nestíhání… že se už vyloženě těším, až se vše vrátí tak nějak do normálu. No ano – do normálu. Protože růst „za každou cenu“ postrádá smysl. Cena pak může být až moc vysoká.

 

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Tunel z lithia?

Copak by to bylo za volby, kdy se pár dnů před nimi nerozhořela taková pěkná a typicky česká kauzička?

Lithium je předvolební kauza, jak se sluší a patří: Veřejnost se staví na zadní zhruba v tom smyslu, že „cizáci nám rozeberou zemi“. Strany jako ANO, KSČM či SPD prskají, že memorandum s australskou těžařskou firmou European Metals Holdings o těžbě lithia na českém Cínovci je „krádeží za bílého dne“. ČSSD zase útoky odráží s tím, že by to naopak měla být zkušená zahraniční firma, která lithium bude těžit, a že všechno je to jen vykonstruovaná kauza. Do toho Okamurova SPD prosadila usnesení, že by naopak lithium měl těžit státní podnik. A úplně celé je to vlastně možná jen blamáž, protože komunisté ve sněmovně zase prosadili usnesení, podle něhož memorandum je vlastně stejně nezávazné…

Nakonec tedy vznikl jeden velký maglajz, ve kterém hrozí, že dojde ke zcela zásadnímu nepochopení jádra celé kauzy. A že se „svede stopa“ špatným směrem. Že se tématu chopí – jak už to tak bývá – politici, kteří budou hrát na nacionalistickou notu, nicméně ekonomii a podstatě věci rozumí jak koza petrželi.

Na celé kauze je skutečně jedna problémová věc, která mě hodně zaráží, ale která se kupodivu neřeší. A to je nejasný původ investora. Respektive jeho registrace na Panenských ostrovech. Daňový ráj má několik funkcí. Říká se mu sice „daňový“ ráj, ale daně jsou jen jedním z několika jeho aspektů. Minimálně stejně podstatnou funkcí daňového ráje bývá skrytí vlastnické struktury.

Připomeňme, že pokusy o využití daňových rájů se dají vystopovat už u kauzy solárních elektráren. Je veřejným tajemstvím, že mezi solárníky jsou i někteří bývalí čeští politici, kteří si v podstatě ušili solární zákony sobě na míru. A právě v tom vidím největší problém kauzy lithia.

Je ta údajně australská firma skutečně australská? Není podezřelé, že se o těžbu – byla-li by skutečně tak lukrativní, jak se tváříme – neuchází nějaká opravdu velká a transparentní společnost typu Rio Tinto? Vždyť my vlastně vůbec nevíme, jestli čirou náhodou v pozadí kontraktu nestojí některý český politik, který si založil firmu na Panenských ostrovech a jejím prostřednictvím prázdnou schránku v Austrálii… Anebo možná ne politik, ale nějaký český podnikatel s pochybnou historií, který ví, že by se kvůli různým škraloupům k lithiu napřímo nedostal. Vždyť proč má někdo motiv skrývat se? Nejspíš proto, že nechce, aby byl znám, protože by mu to mohlo uškodit. Komu by mohlo uškodit, že je znám? Buď nějakému politikovi, nebo někomu s pochybnou pověstí. Zní to možná jako teorie spiknutí, ale vyloučit to aktuálně vůbec nelze. A to je to, oč tu běží, ale čemu se vlastně skoro nevěnuje pozornost.

Namísto toho se uměle vyrábí kauza z faktu, že memorandum bylo uzavřeno se zahraniční, nikoliv českou firmou. A veřejnost se tím cítí pobouřena. Jenomže zrovna tohle já osobně považuji za prkotinu: Ekonomická teorie merkantilismu z přelomu 16. a 17. století, která vychází z předpokladu, že majetek je dán hlavně nerostným bohatstvím a má se hromadit a zpracovávat na území jedné země, je už dávno překonaná. Historií i modernějšími teoriemi bylo už dávno prokázáno, že takto to prostě nefunguje.

Podstatné je lithium těžit; ne to, zda nejvhodnější technologie bude česká, australská či eskymácká. Veřejnosti prezentované tvrzení, že by údajně mělo být problémem, že investor je ze zahraničí, je tedy zavádějící. V pozadí stojí vlastně nevyřčený předpoklad, že „zisky musíme držet doma“. Jenomže tahle úvaha má jednu zásadní chybu.

Zaprvé kdyby lithium začala těžit normální transparentní soukromá zahraniční společnost, pak pochopitelně není pravda, že z toho Česko nic mít nebude. Tato společnost by totiž státu platila DPH, daň z příjmu právnických osob i úhradu z vydobytých nerostů, takže česká ekonomika nepřijde zkrátka.

Zadruhé musíme si uvědomit, že lithium je dost možná nafouklá bublina. Je relativně vzácné a drahé. Tudíž automobilové a další společnosti se už nějaký ten čas usilovně snaží hledat za lithium náhradu. Lithium se tedy už dávno mělo těžit; my s ním ale dělali tak dlouho takové cavyky a vymýšleli si, proč to pořád nejde (jako například že je potřeba chránit vzácného tetřívka žijícího v lesích kolem Cínovce), až nám možná už ujel vlak a těžbu se podaří rozběhnout až v době, když už lithium bude dávno za zenitem.

A zatřetí pro případ, že by lithium měl těžit stát, jak na to tlačí strana SPD, budiž řečeno, že my jako stát nemáme technologii, nevíme, zda za deset let bude lithium stále ještě finančně zajímavé, a navíc lithium se u nás bude těžit poměrně drahou technologií přímo z rudy (to je asi takový rozdíl jako těžit ropu z vrtu či z břidlic hydraulickým štěpením – obojí je jinak technologicky i finančně náročné). Kdyby za těchto podmínek chtěl těžit stát, byl by to naprostý hazard s penězi daňových poplatníků. Jenomže podle posledního usnesení poslanců to přesně na takový hazard vypadá.

Takže si to shrneme: Kvůli neexistujícímu problému s tím, že investor je ze zahraniční, jsme nejspíš úplně omylem vyštípali silně podezřelou firmu, která nikomu podezřelá nebyla a dost možná patřila Čechům, abychom díky předvolebnímu boji, hře na nacionalistickou strunu a díky překonané teorii z 16. století podstoupili hazard s veřejnými financemi. Báječné.

 

(Blog byl napsán 18. 10. – od té doby mohlo dojít k určitému posunu této živé kauzy)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Podle Sobotky jsem blázen

Tak prý se Slováci mají dobře. Prý dokonce lépe než Češi. A prý je to tím, že už zavedli euro. Prý proto musíme euro taky rychle zavést, abychom se měli stejně dobře jako oni. Jo aháá. To jsou mi ale věci.

Tak tedy pojďte přemýšlet se mnou.

Zapomeňme na chvíli na řeči o hrubém domácím produktu. Většina lidí si totiž pod ním neumí představit nic hmatatelného. A svým způsobem to také skutečně je jen nehmatatelné a leckdy totálně zavádějící číslo. Tak třeba když katastrofální povodně zničí město, HDP podle statistiků vzroste, protože se zvětší objem oprav – ačkoliv se všichni vespolek mají hůř. Pojďme se raději podívat na něco, co si umí dobře představit každý.

Jednou z takových věcí je třeba nezaměstnanost. Nezaměstnanost je na Slovensku dlouhodobě výrazně vyšší než v Česku. Z toho důvodu také u nás pracují mraky Slováků. Znáte ovšem kolem sebe nějakého Čecha, který by pracoval na Slovensku? Ne? Já taky ne. Jsou tací, ale je jich nesrovnatelně méně. Ale jak to, když se tam mají tak skvěle?

Určitě ale znáte mnoho Slováků pracujících u nás. Není se čemu divit. V ČR nyní pracuje o sto tisíc lidí víc než před krizí v roce 2008. Přitom dvě pětiny cizinců, kteří dnes v ČR pracují, jsou Slováci a celkem jich tu je 162 tisíc. To není málo. Jak je to možné, když se na Slovensku mají díky euru tak dobře?

Někdo by ale mohl namítnout, že to jsou lidé, kteří v ČR byli už před zavedením eura na Slovensku. Fajn. Tak tedy nějaký jiný pohled. Tento týden vyšel průzkum Rady mládeže Slovenska. Z něj vyplynulo, že téměř třetina mladých Slováků přemýšlí o tom, že by natrvalo opustila rodnou zem. Ale? Svědčí to o tom, že by se mladým lidem na Slovensku líbilo a že si nemyslí, že jinde se mohou mít líp?

Ale dobře, mladí jsou mladí a všude je pálí dobré bydlo. Tak to vezměme ještě jinak. Co třeba čisté bohatství na hlavu? Vezmeme si majetek jednotlivců a od něj odečteme dluhy. Takže kdo má dům a auto na dluh, nemá vlastně nic. To ukazuje v plné nahotě, jak na tom lidé opravdu jsou, žádná Potěmkinova vesnice, protože na ulici nepoznáte, jestli někdo vypadá bohatý jen díky tomu, že je zadlužený až po uši.

Studie skupiny Allianz poměřující 53 zemí světa ukázala, že nejlépe na tom jsou Američané a Švýcaři. Jejich průměrné čisté bohatství na hlavu je skoro 15x vyšší než v ČR. Jenže průměrné čisté bohatství Čecha je více než dvojnásobné než u průměrného Slováka. Slovák je tak na tom 2x hůř než Čech a 30x hůř než Američan. Tak už kapišto, proč tolik lidí chce ze Slovenska odejít?

Nicméně mnozí čeští politici to jaksi nechápou a melou si jak kolovrátek, že Slováci už předehnali kvůli euru Čechy a že kvůli tomu taky musíme přijmout euro. Třeba náš premiér Bohuslav Sobotka tento týden tvrdil, že Česká republika MUSÍ zůstat v jádru Evropské unie a co nejdříve, jak to bude možné, přijmout euro. Všechny, kteří jakkoliv mluví o případném vystoupení z EU, označil při vystoupení na sněmu Svazu průmyslu a dopravy na strojírenském veletrhu v Brně za blázny a poloblázny.

Sorry jako, jsem tedy asi blázen. Nicméně jestliže v Česku existuje jakási poptávka po referendu o vystoupení z EU, proč mu bránit? No tak ať referendum proběhne – pokud je to taková hloupost, tak si těch pár „bláznů a polobláznů“ řekne svoje, „rozumní lidé“ si také řeknou svoje, a jede se dál. Proč se názoru lidu politici bojí? Protože „MUSÍME“ být v jádru EU? Jak na to Bohuslav Sobotka přišel? Vzhledem k tomu, že už stačil vypadnout z žebříčku nejpopulárnějších politiků, za koho to vlastně mluví?

Náramně mi to připomíná Španělsko, které se snaží umlčet víc než 2 miliony Katalánců, kteří přišli hlasovat pro odtržení od Španělska. Demokracie je o tom, že lidé mají možnost se vyjádřit. Ne o tom, že mají zakázáno přijít volit.

Označit někoho s opačným názorem za blázna je ubohé. Mám řadu ekonomických argumentů, proč nepřijímat euro (od negativního vlivu na produktivitu práce, přes vliv na úrokové sazby, na cenovou i mzdovou hladinu, konkurenceschopnost, náchylnost k finančním infekcím, až po veřejné finance a sanování problémových ekonomik). Argument politika je, že jsem blázen. A že se Slováci mají lépe. Údajně.

 

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

PŘEPIS reakce Vladimíra Pikory pro Reflex:

OPTIMISTA Z POVINNOSTI

(V článku Zítra bude hustě sněžit v předcházejícím čísle Reflexu napsal viceguvernér ČNB M. Hampl, že Pikora předpovídá příchod krize jen proto, aby se při jejím příchodě nespletl. Reflex Pikoru požádal o reakci. Vláďova reakce je zde, původní text Hampla na který Vláďa raguje, následuje níže):

Popravdě řečeno, moc se mi nechce pouštět se do diskuse s centrálním bankéřem jednoduše proto, že přesvědčovat přesvědčeného je ztráta času. A kolega Mojmír Hampl přesvědčeným musí být – z principu.

Žádný centrální bankéř pochopitelně nemůže slyšet rád, když tvrdím, že to budou právě centrální banky, které přivolají příští krizi. Je to ale ještě mnohem komplikovanější Představte si, že by centrální banka najednou prohlásila třeba něco typu „Banky jsou v mizerném stavu, blíží se propad, jaký tu ještě nebyl…“ No co by se asi stalo? Veřejnost by pochopitelně vzala všechny anky útokem a začala vybírat peníze. Takže by se do problémů dostaly během pár hodin i banky zdravé. Tudíž centrální bankéři mají cosi jako „v popisu práce“ veřejnost uklidňovat. Nemohou jinak. Vlastně kdybych byl já centrálním bankéřem, musel bych mluvit podobně.

Naštěstí ale centrální bankéř nejsem, a tak si mohu dovolit říct, co si upřímně myslím. A co si myslím? Že i kolega Hampl musí mít drobné pochybnosti. Proč? Protože je můj spolužák. Dizertaci obhajoval skoro ve stejnou dobu jako já. Studoval dokonce stejné ekonomické směry jako já. A navíc je inteligentní. Takže mi z toho vychází, že jakékoliv pochybnosti prostě jen spolkne a coby kovaný centrální bankéř plní svou práci: mluví pozitivně.

Nicméně jak jeho tvrzení můžeme brát vážně, pěkně dokumentuje kupříkladu zmínka o mém členství v dozorčí radě. Kdybychom totiž brali jeho komentář vážně, museli bychom dojít k závěru, že patrně vůbec neví, jaké jsou účel a pravomoci dozorčí rady – a tomu sotva mohu věřit. A úplně jasné je, že prostě musí vědět o existenci bankovního tajemství – a že jej pochopitelně neporuším, byť mě k tomu nepřímo vyzývá.

Zkrátka to, že Mojmír Hampl cítil potřebu na mě reagovat, si vysvětluji tak, že článek asi byl dobrý, když vyvolal takové emoce. Panu kolegovi přeji vše dobré a hodně optimismu, protože koneckonců krize není nic tak strašného – naopak je možno chápat ji jako vítaný očistný proces. Vlastně by vše mohl brát spíš pozitivně – domnívám se totiž, že světová ekonomika očistnou krizi potřebuje jako sůl.

Chce-li někdo – třeba právě Hampl – vědět, co mě k tomu vede, pak jej zde nemohu uspokojit, protože na to je třeba slov mnohem víc. Nicméně odpovědi najde v mé knize Robot na konci tunelu (Pikora & Šichtařová) – v ní vysvětluji, proč je krize nevyhnutelná, proč bude typově odlišná od „běžné“ krize, proč je (překvapivě) žádoucí, proč centrální banky ztratily nad ekonomikami svou moc, i proč se jim to vůbec nemůže líbit. A proč na tohle konstatování logicky musí reagovat trochu podrážděně.

—————–

Aréna názorů – Mojmír Hampl:

Viceguvernér Hampl reaguje na téma reflexu o blížící se krizi

Zítra bude hustě sněžit

Vladimír Pikora napsal pro Reflex zajímavý text o rizicích možné příští finanční krize („Blíží se to“, č. 35/2017). Dovolím si k němu pár poznámek.

Velké finanční krize se vyznačují jedním společným znakem. Přicházejí v okamžiku, kdy je vůbec nikdo nečeká, články o jejich možném příchodu – jako ten v Reflexu – se nepíší a ekonomové před riziky prakticky nevarují. Proto jsou jejich dopady tak ničivé. Koneckonců nevybavuju si, že by pan Pikora něco tušil či říkal o přicházející krizi 2008. Již před nějakou dobou proto přešel na opačnou stranu a nyní varuje před krizí systematicky, aby se příště takříkajíc „nespálil“. Tuhle pozici ve veřejném prostoru jinak zabírají ekologičtí alarmisté děsící neměnnými prognózami o konci světa kvůli přelidnění či vyčerpání zdrojů. Mezi skutečnými ekonomy je však tato poloha zatím zastoupena řídce.

Pravda, Američan Nouriel Roubini nebo „doktor zkáza“ Marc Faber takto před blížícím se zhroucením finančního světa systematicky varují celá léta. Rouibinimu to vyšlo v roce 2008 – ale z praktického hlediska je to bezcenné. Pokud budete každé ráno předpovídat husté sněžení, někdy nutně budete mít pravdu. Ale oblékat podle takových předpovědí děti celý rok do školy bych vážně nechtěl.

Přehřívání

To vůbec nesouvisí s běžným hospodářským cyklem, který tady s námi byl a bude. Ekonomové se jen neshodnou v tom, kdo jej způsobuje. A zda třeba centrální banky či vlády tyto cykly zesilují či tlumí. Řekl bych, že může v různých okamžicích platit obojí.

Nepodceňuji v nejmenším signály přehřívání, nicméně před krizí jsme v naší zemi rostli o skoro 7 procent a mysleli jsme si, že máme na víc. Dnes všichni mluvíme vyděšeně o přehřívání a dýchavičnosti, když rosteme ani ne o 5 procent a kolega Pikora sděluje, že tohle přece nemůže trvat dlouho. Dle něj bohatneme nyní příliš a příliš rychle? Je zajímavé, jak se změnila očekávání o udržitelném bohatnutí naší země za necelých deset let.

Právě růst, bohatnutí a neexistence setrvalé deflace znamenají, že i vyšší absolutní dluhy mohou být nakonec snáz, ne hůře splatitelné. Neudržitelné zadlužování je samozřejmě problém. Je ale pikantní, že v jiných periodicích před dluhy „strašící“ pan Pikora napadá snahy ČNB bránit nárůstu neudržitelného dluhu na bydlení stanovením limitů na velikost úvěru k hodnotě zástavy.

Zvýšit úroky?

Dělají chyby centrální banky? Jistě, jsou v nich lidé. Ale též se umí z chyb poučit. Sláva světu, že neposlouchaly destrukcionistické rady, a že skutečně snížily úrokové sazby po roce 2008 a někde nakonec přistoupily i k nekonvenčním nástrojům. Anglosaský svět, který začal měnové uvolnění dříve, se z útlumu též dříve vyhrabal. Pokud by se z minulých finančních krizí v tomto centrální banky nepoučily, celý vyspělý svět by dnes vypadal jako Řecko. S deflací, krizí a letitým poklesem poptávky a produkce. K tomu klesající reálný příjem a lidé neschopní splácet své závazky. To se mohlo stát i u nás. Že k tomuto scénáři ve světě nedošlo, je nejen, ale do značné míry zásluha centrálních bank včetně té české. Jaký plán navrhoval Pikora? V krizi úrokové sazby zvýšit?

A drobnost závěrem. Kolega Pikora je nejen „nezávislým ekonomem“. Též má významné postavení v dozorčí radě státní České exportní banky, která řeší nemalé problémy se svými úvěry z minulosti. Ty nesouvisejí s měnovou politikou, ani stavem finančních trhů. Místo hraběcích rad centrálním bankám by mu slušela nějaká opravdu účinná doporučení, co s touhle existující ne hypotetickou hromádkou potíží své instituce dělat, když už jej právě za to stát platí. Na takový komentář se moc těším.

autor je viceguvernér ČNB

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Déjà vu: 17. listopad 1989, aneb když policie jde proti vlastnímu národu

Některá světová média v pondělí ráno píší o tom, že „katalánští separatisté uvažují o jednostranném vyhlášení nezávislosti“. Tak se mi tak zdá, že odtud už není daleko k formulaci „katalánští extremisté“. Nemohu se zbavit dojmu, že tu někdo tak trochu zaspal dobu.

„Extremisté“?! Podle místní vlády v referendu podpořilo odtržení Katalánska od Španělska 90 procent hlasujících. I kdyby to číslo bylo nadsazené – a to nelze vyloučit, protože referendum bylo Madridem zakázáno, tudíž nebyly splněny podmínky transparentního hlasování – není nejmenších pochyb, že obrovská část Katalánců chce být nezávislá. Když mluvíme řádově o dvou milionech lidí, těžko používat slovo s poněkud pejorativním a extremistickým nádechem „separatisté“. Jenomže EU to vidí jinak.

Když se albánská menšina v Srbsku začala na počátku devadesátých let radikalizovat a postupně směřovala k etnickým čistkám, prakticky od začátku se těšila přízni EU i USA. Jak to skončilo, všichni víme. Bylo řečeno, že muslimská albánská menšina v rámci Srbska má právo na sebeurčení a svět se téměř bez výjimky přiklonil na stranu Kosova.

Evropa má dvojí metr. Kdyby totiž měla metr jeden, muselo by dojít k bombardování Madridu. Proč Madridu, když je od Katalánska tak daleko? Protože Bělehrad byl taky bombardován, byť neleží v Kosovu.

Jenomže je snad někdo, kdo by uvěřil, že se přízni Bruselu bude těšit Katalánsko a ne zbytek Španělska? Vždyť Brusel už dokonce oznámil, že v případě odtržení Katalánska se rozhodně nebude hnát do toho, aby zemi přijal do EU. Všichni vědí, že Brusel se postaví za Madrid, ať vyvine proti Kataláncům jakékoliv násilí. Trestat za vlastní názor, to je to, co Brusel umí.

Proč Bruselu Katalánci tolik vadí? Protože se EU začíná povážlivě drolit. Nejprve Britové, teď Katalánci. I v případě Britů Brusel ukázal, že o demokracii jde až na posledním místě a že je ochoten se mstít: Raději zablokovat volný obchod s Brity a tím poškodit i vlastní obyvatelstvo, než Brity bezbolestně pustit a domluvit s nimi pro obě strany výhodné podmínky. Pokud by teď Brusel umožnil odštěpení dalšího kousku EU, ještě by mohly další země vidět, že bez EU se dá přežít taky. A to je to poslední, co si špičky EU přejí.

S každým dalším zmenšením EU se totiž Bruselu zmenšuje moc: zmenšuje se ovládané území, zmenšuje se i balík peněz, na kterém evropští úředníci sedí a přerozdělují ho. Jenomže Britové a Katalánci jsou jen začátek.

Když se česká policie v roce 1989 postavila proti vlastními národu a seřezala na Národní třídě studenty, kteří volali, že mají holé ruce, skončilo to typicky česky: nenásilně. Jenomže jižní národy mají tvrdou hlavu. Řekové, Srbové, Španělé – ti všichni už ukázali, že zaplést se do krvavé občanské řeže jim nedá velkou práci. Čím větší násilí Madrid použije proti Kataláncům, tím větší vzdor si vykoleduje. A nepochybuji, že mnozí z těch, kteří ještě v sobotu byli nerozhodnutí nebo pro setrvání ve Španělsku, jsou v pondělí pro odtržení.

Hnusné je nejen to, že Madrid a s ním špičky EU se bojí svobodného hlasování, ačkoliv to je základem demokracie. Hnusné je nejen to, že španělští policisté použili násilí proti Kataláncům, kteří jen pokojně přišli říct svůj názor. Hezké není ani to, že politici v okolních zemích zjevně vůbec nemají názor. Například český premiér sice dokázal v neděli pogratulovat sportovcům k medaili, ale patrně si nedokázal udělat názor, co si má myslet o násilí v Katalánsku. Řada dalších politiků jakbysmet. Že by se čekalo na noty z Bruselu? Ty ale dosud nepřišly, a tak většina politiků raději drží ústa.

Tak tedy říkám místo nich: Násilí proti vlastnímu lidu nemá ve svobodné zemi místo, strach z výsledku voleb do demokratické země nepatří, politici, kteří nemají vlastní názor a čekají na pokyny z Bruselu, nejsou hodni vést zemi.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

NextBlog

Na nextBlogu naleznete nejen aktuální postřehy ze světa financí, ale téže zajímavé odkazy na věci, které nás zajímají a baví. Doufáme, že Vás budeme nejenom informovat, ale i bavit a téže vzdělávat.