Příspěvky autora: Markéta Šichtařová

Zelení: Prý přijdou apokalyptické davy nezaměstnaných

Taky patříte k těm, kdo na poslední chvíli žhaví mozkové závity a ne a ne se rozhodnout, které straně to tam zhruba za měsíc hodit? Možná jste se tak jako řada jiných rozhodli, že s velkými stranami už nechce mít nic společného.

A že zkusíte nějakou mimoparlamentní alternativu. A dost možná jste si řekli, že o omletých tématech jako daně, důchody či minimální mzda už nechcete ani slyšet, protože stejně se stranám v minulosti ohledně takových věcí nedalo moc věřit. A že se raději zaměříte na postoje stran k úplně jiným otázkám: Co třeba vystoupení z EU? Co třeba větší humanizace porodnic? Co třeba nějaká ta ekologie?

Pokud ano, nejste v tom sami: „A nebylo by lepší zdanit roboty místo lidí?“ zeptal se mě tento týden jeden pán. Patrně inspirován politickým programem Zelených. Ostatně o změnách daní v souvislosti s robotizací mluví ještě další levicová strana. Ovšem zatímco Zelení vysloveně volají po dani z robotů, Piráti jsou přeci jen technologicky mnohem gramotnější a mluví „jen“ o dani z obratu či zdanění kapitálu u velkých firem, které roboty hojně používají. Možná se vám zdá, že to je pro volby jen docela okrajové téma, které nemůže nikoho oslovit – ale nenechte se mýlit. Před čtyřmi roky se ve volbách o imigraci prakticky nemluvilo – a dnes visí ve vzduchu permanentně. Dnes se roboti mohou jevit jako okrajoví – a za čtyři roky z tohoto tématu může být absolutní hit.

O dani z robotů se ve vyspělých zemích mluví už delší čas, a to pořád víc. V pozadí je hysterie z pomalu se rozjíždějící a stále gradující čtvrté průmyslové revoluce. Politici – tedy pardon, jen ta sofistikovanější část z nich, která vůbec stačila zaznamenat, že nějako jako čtvrtá průmyslová revoluce vůbec existuje – si oblíbili rozdmýchávání hysterie, že lidé vůli robotům přijdou o práci, že masy nezaměstnaných budou nezaměstnatelné, a přitom se o ně stát nebude schopen postarat, jelikož státní rozpočty přijdou o příjmy z daní a z pojistného. Řešení? No přeci zdanění těch hnusných, zlých robotů, kteří lidem práci ukradli.

A víte co? V jednom mají tihle politici pravdu: Lidská síla je fakt drahá. Až příliš drahá. Zdražují ji daně, sociální, zdravotní… Roboti stojí jen pořizovací náklady a energii na provoz. Pro zaměstnavatele je nadmíru lákavé zbavit se co největšího počtu lidí a nahradit je roboty.

Má to ovšem jeden háček. Totiž je to v zásadě pitomost.

Drtivá většina obav mezi lidmi pramení z názoru, že nové technologie vezmou lidem práci. A naprosto dokonale to kopíruje obavy lidí při první a druhé průmyslové revoluci, že stroje vezmou lidem práci. Jenomže to se nestalo. Historie má velmi malou fantazii a stále se točí v kruhu. Lidstvo první i druhou průmyslovou revoluci přežilo. Přežilo ji dokonce celkem bez úhony. Jenom se změnilo. Místo v drožkách začalo jezdit v autech.

Drožkáři tak byli nahrazeni strojvůdci a výpravčími na nádražích. Šičky v textilních manufakturách byly nahrazeny dělnicemi u pásové výroby. Ponocní byli nahrazeni elektrikáři. Jenomže vysvětlujte ponocnému, který dřív na vesnici chodil s petrolejkou a o půlnoci povykoval: „Odbila dvanáctá hodina, chval každý dům Hospodina, ať nás chrání ve dne v noci, městu našemu ku pomoci“, že bude přeškolen na správce veřejného osvětlení, když slovo „elektřina“ v životě neslyšel! Je to opravdu psychicky obtížné, dokonce si troufnu říct pro většinu lidí nepřekonatelné, spoléhat se na vznik něčeho, co dneska ještě neznáme. Ale právě to je principem evoluce. A evoluce zatím vždy fungovala, vždy si našla svou cestičku.

Přesto se myšlenka, že by roboti měli platit daně, velmi rychle šíří. Například takový Bill Gates říká, že roboti mají platit daň úplně stejně jako lidé. No – zvláště od něj mi to zní hodně pikantně. Důvod, proč mají roboti podle Gatese platit daně, je ten, že lidem vezmou práci. Ehm, víte, kolik práce vzaly lidem počítače, na kterých běžel software Microsoftu?

Pochopitelně pro politiky je ovšem tahle myšlenka nadmíru lákavá. Když nad ní moc nepřemýšlíte, navozuje asi takovýto dojem: „Přijdou k nám nějací oškliví robotičtí mužíčci, kteří nám vezmou práci, udělají z nás chudáky a ještě budou mít výhody, které my nemáme, protože budou mít daňové úlevy.“ Že roboti nejsou žádní zelení ani robotičtí mužíčci, ale že se jedná jen o typ moderního elektronického stroje, který lidem usnadňuje práci podobně jako mixér v kuchyni nebo zahradní hadice namísto běhání s konvemi na zahradě, se v tom naprosto ztrácí.

Nejspíš i Evropský parlament už podlehl dojmu jakýchsi podivných mužíčků konkurujících lidem, protože se už věcí začal vážně zabývat. Vznikl dokonce pološílený návrh, aby roboti – definovaní jako elektronické osoby (!) – platili i sociální a zdravotní pojištění. (Jak to, že nikoho ještě nenapadlo, aby si sociální a zdravotní pojištění platila zahradní hadice definovaná jako gumová osoba? Neusnadňuje snad taky lidem práci? Neumožňuje snad, aby zámecký park obhospodařoval jen jediný zahradník místo dřívějších dvou?) Teď už jen čekám, kdy padne návrh na registrované partnerství robotů.

V únoru 2017 tento návrh na daň z robotů padl pod stůl. Logicky. Postavil se proti ní vlivný průmysl. Zato se ale politici dohodli, že připraví zákon, který bude „řešit roboty“ z většího nadhledu včetně etických problémů a závazků způsobených roboty. Co že to jako má být? Je to prostě příprava na to, že robot bude řídit auto a zaviní něčí smrt.

To opět na první pohled vypadá celkem logicky, ale jen do chvíle, než si znovu připomeneme, že robot není nic jiného než trochu šikovnější stroj. Je to asi takové jako říkat, že letadlo spadlo v době, kdy letělo na autopilota, a proto to, co v troskách z autopilota zbylo, postavíme před soud.

Anebo co taková pračka? Vy už neperete prádlo na valše u potoka? Tak to bychom asi měli přijmout zákon o etické odpovědnosti praček pro případ, že bydlíte v paneláku a vaše pračka vytopí souseda pod vámi, neb vaše pračka je vlastně pracím robotem.

Pitomost? Abychom se ještě nedivili! Někteří zákonodárci to evidentně myslí vážně. Mimo Evropu už podobné zákony vznikly. Virginie schválila v březnu 2017 nový robotický zákon, který umožní volný pohyb robotů na ulici. Robot je však regulován. Smí po ulici jezdit maximální rychlostí 16 km/h, nesmí vážit více než 23 kg a musí být krom jiného ovladatelný i lidmi na dálku. Legislativci se evidentně báli, že by se autonomní robot splašil, vydal na špacír a už by ho nikdo nezastavil. No jen si představte tu hrůzu: vaše pračka pere a pere a pere… a pořád pere a nikdo ji nemůže zastavit… No neměl by snad na to být zákon?

Že takhle pračky nefungují? Že takhle se nekonstruují ani roboty? No to zkuste vysvětlit spíš zákonodárcům (když mezi nimi někteří ještě pořád neumí použít ani obyčejný email). A vzpomeňte si na to při volbách, až vás zas nějaká strana bude chtít opít rohlíkem a bude vám slibovat, že zdaní roboty a vy kvůli tomu nepřijdete o práci.

(V tomto blogu jsou zakomponovány úryvky z knihy Markéta Šichtařová & Vladimír Pikora: Robot na konci tunelu, vyšlo 14. září 2017)

 

Markéta Šichtařová & Vladimír Pikora

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Česko jako obětní beránek

Pan Macron se patrně rád líbí, jak dává tušit jeho výdaj 30 000 eur za make-up. Když se jeho metrosexuálních choutek domákla francouzská veřejnost, cítila se mírně pohoršená. Bylo tedy nutno image řádně vyspravit.

Protože se pan Macron rád líbí, vzal to přes platy, jelikož to je téma, kterým se každý politik vždy zavděčil a zavděčí. I napadlo ho, že by třeba mohl zabít hned dvě mouchy jednou ranou: Vylepšit si image a ještě pořešit jeden palčivý francouzský problém. A mohl by k tomu použít „zaostalé východní země“.

Momentálně totiž tři a půl milionu Francouzů nemůže sehnat práci a míra nezaměstnanosti se téměř dotýká deseti procent. (Aby taky ne, když na francouzském trhu práce dlouhodobě vládne ukázkový socialismus.) To už je jednomu pořádným trnem v oku kupříkladu česká míra nezaměstnanosti, která je na čtyřech procentech a podle mezinárodně srovnatelné metodiky je nejnižší v Evropě, to dá rozum, ne? Ti Východňáci jsou prostě pro nebohé nezaměstnané Francouze nekalou konkurencí a je nutno jim to řádně vytmavit. Make-up přitom snadno upadne do zapomnění.

A tak se francouzský prezident nejen do Čechů za jejich nízké mzdy pěkně opřel. Není to ovšem nic nového pod sluncem. Nízké mzdy Východoevropanů iritují západní země už dlouho. Viní nás z vlastní neschopnosti rozpohybovat svůj trh práce a hledají nesmyslné obětní beránky. Je to už skoro rok, přesně 11. října 2016, kdy se v českých médiích objevila zpráva: “Řidič ČSAD Uherské Hradiště jel s nákladem z Francie do Nizozemska, když ho zastavila policie. Nepřekročil rychlost ani nespáchal jiný dopravní přestupek. Měl jen nízkou mzdu, a proto vyfasoval pokutu 135 eur. Od července totiž ve Francii platí nový zákon, podle něhož musí cizí dopravci platit ve Francii řidičům aspoň minimální francouzskou mzdu.

Takovou věc vymyslí jen hlupec nebo Evropská unie. Někteří lidé (míněno Francouzi & spol.) si zjevně myslí, že ochranou národního trhu práce a diskriminací pracujících z „konkurenční“ země pomohou svým lidem. Není to pravda. Jediné, k čemu to povede, bude, že podnikatelé budou na obou stranách hranic přemýšlet, jak se problému zbavit. Neboli jak se zbavit řidičů.

Když se podíváme na lidstvo v posledních dvou stech letech, podobné regulatorní opatření vždy vedlo jen k tomu, že byla výroba – v tomto případě transport – optimalizována. Takže právě díky podobným hloupostem, které EU vymyslela, už brzo nebudou žádní řidiči kamionů existovat. Čím vyšší regulace – tím rychlejší jejich zánik. Budou prostě jezdit stroje, respektive autonomní vozy. Dnes se to může zdát jako úchylné sci-fi. Ale faktem je, že technologie zcela autonomních kamionů je už dobře známá. Jejich nasazení na dálnicích momentálně nebrání technologie, ale jen legislativa.

Asi nikdo v automobilovém průmyslu nepochybuje, že masové rozšíření je pouze otázkou času. A změny jdou dopředu neuvěřitelně vysokým tempem. Když jsme zhruba před rokem touto dobou s Vladimírem Pikorou začínali psát knihu Robot na konci tunelu, která je o tom, jak čtvrtá průmyslová revoluce změní naše životy, zaměstnání a obecně ekonomiku, psali jsme o autonomních kamionech jako o něčem, co sice zcela jistě přijde, ale přijde to až v budoucnu. Dnes, kdy kniha vychází, už nejde o žádnou budoucnost, protože dopravci se na to už regulérně připravují: Asociace evropských výrobců aut aktuálně zcela vážně usiluje o to, aby od roku 2023 byl v EU možný provoz takzvaných kamionových konvojů, kdy jen první kamion má řidiče, další v těsném závěsu za ním jsou již samořiditelné. Přitom řidič je v prvním voze jen pro kontrolu, ne proto, že by si bez něj technologie neporadila. Během jediného roku došlo k tak velkému průlomu, že se nasazení do praxe připravuje za pouhých šest let!

Na rozdíl od lidí nebudou chtít samořiditelné kamiony zvyšovat mzdy, nebudou zakládat odborové svazy, nebudou potřebovat spát, nebudou potřebovat odpočívat, nebudou zaměstnavatele okrádat a podvádět, nebudou chtít dovolenou ani nemocenskou. Budou vždy dodržovat předpisy. Mohou si zaměstnavatelé přát něco jiného? A Brusel si bude drbat hlavu, že se mu množí desítky tisíc nezaměstnaných. Ale že je vlastně vygeneroval sám – to mu nedojde.

A kdyby to snad čistě náááhodou několika málo jedincům došlo, v životě to nepřiznají, protože hledat si ve východní Evropě obětního beránka se ve volbách líbí mnohem víc než přiznat, že jsou to unijní politici, kteří jsou vinni vysokou nezaměstnaností, předlužeností vlád i domácností, mizerným stavem bank i klesající bezpečností v ulicích.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Jsem pro bojkot kvót

Středoevropskou zprávou číslo jedna posledního týdne je, že Evropský soudní dvůr ve středu zamítl v plném rozsahu žalobu, kterou podaly Slovensko a Maďarsku proti přistěhovalecké politice EU.

Soud tak potvrdil právo Bruselu vymáhat na členských zemích přijímání žadatelů o azyl na základě kvót. Evropská exekutiva nelenila a hned prohlásila, že je připravena zahájit během několika týdnů soudní řízení, které může skončit vysokými pokutami pro ČR, Polsko a Maďarsko, budou-li tyto země i nadále odmítat přijmout žadatele o azyl z Itálie a Řecka.

Nemohu se zbavit dojmu, že něco je zatraceně špatně.

Pravda, musím připustit, že určitou logiku to má: Mezinárodním smlouvám soudní rozhodnutí opravdu odpovídá. Jenomže neodpovídá duchu EU. Tedy alespoň to neodpovídá původním myšlenkám EU.

Dnešní EU už totiž není tou, do které jsme vstupovali. Její pravidla se změnila v průběhu hry. My jsme přeci nepřistupovali do EU, v níž je většina zemí nezdravě předlužena, kde se nedodržují maastrichtská kritéria či Pakt stability a růstu, kde si německá kancléřka zve imigranty a chce, aby je hostili jiní, kde už nefunguje a nemůže fungovat Schengenský prostor, protože hranici denně nelegálně překračují noví a noví imigranti.

Když to tak vezmu kolem a kolem, EU je vlastně velmi demokratickým spolkem: Evropská komise sestavila program na přerozdělení 120 000 imigrantů a tento program byl následně demokraticky schválen většinou členských států EU. Navzdory odporu některých postkomunistických zemí včetně ČR, které byly demokraticky přehlasovány. Je tu ale jeden háček. Připomíná to totiž hlasování deseti vlků a jednoho beránka o tom, co bude k večeři. Demokratické hlasování to je, v tomto smyslu má soud pravdu, správné ne. A beránek má morální právo takovou společnost opustit, protože život je víc než večeře.

Někteří čeští politici už prohlásili, že je lépe vzdát se evropských dotací, než sem pustit migranty. Na to některá média rychlostí blesku opáčila, že ve skutečnosti omezení nebo zastavení evropských dotací kvůli nerespektování kvót nehrozí, že to je populismus a předvolební kampaň, a že tedy nemáme hloupým českým politikům věřit. A pravda je zřejmě někde uprostřed.

Aktuálně je totiž ve hře coby trest pro vzpurné středoevropské země „jen“ pokuta. Tím to ale nejspíš nekončí. Předseda německé sociální demokracie Martin Schulz opakovaně prohlašuje, že „Kdo vypoví evropskou solidaritu v uprchlické otázce, nemůže na jiném místě evropskou solidaritu požadovat!” Tím jinými slovy říká, že rebelům evropské peníze vezme. Že dotace budou ve hře hned po pokutě. Schulz přitom představuje vrchol evropské politiky, není to nějaké bezvýznamné béčko.

V takové EU já ale být nechci. Takhle vydírá mafián, to je nehodné kandidáta na německého kancléře. Nemluvě o tom, že pan Schulz by měl vědět, že kvóty stejně nic neřeší. Jsou od základu hloupým, nefunkčním konceptem. V Evropě v posledních letech v drtivém procentu případů nejde o uprchlíky utíkající před válkou, ale o ekonomické migranty. Kdo utíká před válkou a hledá mír, nejde do Německa, ale zastaví se už v mírovém Turecku nebo Libanonu. Do Německa směřují ekonomičtí migranti. Jenomže takové u nás neudržíme, i kdyby k nám byli na základě kvót přiděleni. Utečou. Platíme na sociálních dávkách méně než Německo. Celý spor o kvóty je tedy jenom hra velkého Německa, možná ještě Francie, s východnějšími zemičkami, které odmítly poslušnost. Kauza známá jako „přemalovaný kravín“ to jasně ukázala. Lidé z této kauzy k nám tehdy přišli z Iráku, a přesto utekli.

A teď co s tím? Já jsem pro to se na Komisi, s prominutím, vykašlat. Komise nám napaří „jen“ pokutu. A dál? Odmítám pokutu platit! Nejsme poválečné Německo, po kterém se vymáhaly reparace. Když ji nezaplatíme, tanky k nám Brusel nepošle. Místo toho nám nejspíš sebere evropské dotace, jak si přeje pan Schulz. No a? Bez dotací se obejdeme. A lépe než s nimi. Dotace schopným berou a neschopným umožní realizovat zbytečné projekty. Projeďte se po D1 do Brna a uvidíte, že tam, kde měly dotace skončit, neskončily, místo toho máme div ne nejhorší dálnice v Evropě a asi milion cyklostezek, po kterých za rok projedou dvě kola.

Dalo by se tedy říct, že bez pokuty tu žádné imigranty mít nebudeme (protože ti přidělení od nás zase utečou), s pokutou také ne, a že bychom tudíž mohli švejkovat a vzít si je jen „jako“. A pak je nechat zase utéct do Německa. Ostatně podobně vykutáleně se pokutě vyhnulo Slovensko: Slováci přijali podle kvót zatím jen 16 uprchlíků, tedy jen o čtyři víc než Češi. Na rozdíl od nás ale pravidelně nabízejí další místa a netvrdí, že už v žádném případě nikoho nepřijmou. Sklonili se, ukázali Německu dobrou vůli vazala. A mnoho lidí bude jistě navrhovat slovenskou cestu předstírané spolupráce. Jenomže tady jde o princip. Tady se totiž láme chleba.

Buď si necháme mluvit do naší územní svrchovanosti jako v roce 1938 a jednou provždy tak dáme signál, že o svém území nerozhodujeme a jsme kolonií. Anebo se nenecháme zastrašovat. Zdá se, že Polsko se opět bude bránit stejně nekompromisně jako v roce 39. Tentokrát se s ním ovšem můžeme bránit společně.

Jsem pro bojkot kvót.

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Ženy, nechte si zmrazit vajíčka

Před pár dny jsme se mohli dočíst o zajímavém průzkumu, jehož autorem je společnost Robert Half U.K. Podle něho zhruba ve věku kolem 35 let začínají lidé svou práci… nenávidět.

Na první pohled se to nezdá jako nijak převratná zpráva. No a co, kdo by se raději nepoflakoval na kanapi, místo aby se štrachal do práce? Jenomže ono to celé má poněkud pikantní souvislosti.

Podle autorů jsou prý ony špatné pocity spojené s prací povětšinou jednak důsledkem stresu z vysoké pozice, anebo naopak stresu z příliš pomalého postupu k vysoké pozici, a to vše ve spojení s nedostatkem rodinného štěstí. Nejsou děti, nejsou partneři, je jen práce a kariéra. A jsme doma. Pro samou kariéru nemají lidé čas na dlouhodobé vztahy, a jakkoliv si sugerují, že jim to tak vlastně vyhovuje, jejich biologická přirozenost je nakonec stejně dožene a vybere si svou daň v depresi a nenávisti k tomu, co je pro ně „nejdůležitější“: ke své vlastní kariéře.

Jakkoliv se to zdá, s prominutím, idiotské, i já kolem sebe potkávám hromady přesně takových případů.

Připomíná mi to, jak jsem svého času bydlela ve čtvrti, v níž se právě dostavěly na tu dobu supermoderní kanceláře pražské centrály jedné globální společnosti. Když jsem večer v osm hodin kolem budovy procházela, ještě se v ní svítilo a za okny seděli lidé. A když jsem kolem budovy šla ráno v sedm, už zase se svítilo a za stejnými okny seděli stejní lidé. Vždy jsem je v duchu litovala a říkala si, že nechápu, jak mohou tak hroznou pracovní dobu vydržet. A pak jsem jednou potkala bývalého spolužáka – ukázalo se, že pracuje právě v téhle budově. Naparoval se, jakou má skvělou práci konzultanta, a že je tak významný a vytížený, že pracuje údajně šestnáct hodin denně. Nevím sice, nakolik si délku pracovní doby nadsadil, ale faktem je, že doba svícení v oknech by tomu odpovídala. To, co já považovala za úděsnost, bylo pro něj něco, na co byl hrdý. Kde je mu ale dnes konec a za jak dlouho od té doby mu hráblo, nevím. Jisté je jen jedno: Zmizel. Zmizel ze sociálních sítí, zmizel ze života svých dosavadních přátel. Ví se jen to, že v zahraničí není, protože čas od času ho někdo z bývalých známých náhodně na ulici potká; pak se ale vždy omlouvá, že má málo času a nemůže se o ničem bavit.

Jsou zaměstnání, ve kterých se zaměstnavatelé snaží zaměstnancům nejrůznějšími benefity doslova podbízet, aby se měli jak vepříci v žitě, protože se jim to vrací na vyšším výkonu. V tomto ohledu jsou globálně vyhlášené Facebook, Google či poradenské společnosti. Známé je, že jejich zaměstnanci mají po celý den neomezené množství jídla a pití, firemní odvoz do práce, školku v budově zaměstnavatele a další výhody.

Jenomže to, co se na první pohled zdá úžasné, je ze strany zaměstnavatele ve skutečnosti jen normální vysátí a vyždímání zaměstnance – či „korporáta“, jak jim říkají – do morku kostí. Co si myslet třeba o tom, že některé americké firmy nabízejí ženám, že jim přidají 20 000 dolarů na zmrazení vajíček, aby odložily těhotenství? Dobrý benefit?

„Korporáti“ z toho mají pocit jakéhosi zlepšení společenského postavení proti minulosti. Namísto toho, aby se ženy cítily znechucené, že jim zaměstnavatel sahá na nejniternější biologickou podstatu, zmrazuje vajíčka a zabraňuje v rozmnožování, tedy v tom, kvůli čemu se, biologicky vzato, narodily, mají naopak pocit důležitosti, protože zaměstnavateli stojí za to, aby se je snažil udržet v práci.

Namísto o větším vysávání zaměstnanců se dokonce mluví o modernizaci řízení práce. Pěkný to eufemismus. Zaměstnancům ale díky tomu roste hřebínek a cítí se v chodu společností čím dál podstatnější. Chtějí míň šéfů a chtějí mít možnost i z podřízených míst mluvit do chodu společnosti. Zvlášť proslulé je tím Švédsko. Zaměstnanci si připadají tak nějak důležitější… a svou důležitost zajídají antidepresivy, v jejichž konzumaci je Skandinávie na evropské špici.

No není to paradox? Po přepočtení na hlavu má v rámci Evropy největší spotřebu antidepresiv Island. Následuje Dánsko a čtvrtou příčku má Švédsko. Vlastně největší spotřeba antidepresiv v Evropě je v zemích, které mají přebujelý sociální stát. Tedy v zemích, kde kariéra mívá přednost před rodinou. Kde feminismus je víc než tradiční rozdělení rolí. Tak se mi tak zdá, že nás to sociálno pěkně zničilo.

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Soukromí se přežilo. Teď pusťte stát až ložnice.

Nedávno vody českého mediálního prostoru rozproudila zpráva, podle které „Apple odmítá odblokovat funkci iPhonu, která může zachránit životy.“ Alespoň takovými slovy byla zpráva uvozená.

O co ve zprávě šlo? Evropská asociace tísňového volání varuje, že ve výbavě smartphonů od Applu chybí speciální funkce, která dokáže s vysokou přesností určit místo, odkud člověk volá na pohotovostní linku.

Asociace si zejména stěžuje na to, že funkce je dostupná u telefonů používajících systém Android, nikoli však u telefonů značky Apple. Žádá proto Apple, aby službu ve svých telefonech zpřístupnil „v zájmu bezpečnosti“ svých zákazníků. I když slovo „žádá“ je možná až moc zdvořilé. Spíš to na Applu vyžaduje.

V podstatě je tedy celá záležitost stavěná do světla: Ošklivý, zlý Apple, kterému nezáleží na zdraví jeho zákazníků, odmítá spolupracovat s hodnými záchranáři, kteří se mohou přetrhnout, aby zdraví veřejnosti ochránili. Jenomže Apple jim přitom hází klacky pod nohy.

Takže si to pojďme přeložit a zbavit nánosu propagandistických hesel.

Už dneska existují mobilní aplikace, jako třeba aplikace Záchranka, kterou si může do mobilu nainstalovat kdokoliv, kdo o to stojí. Aplikace Záchranka tedy funguje stejně jako ona blokovaná aplikace Apple, která se stala jádrem sporu. Přesto je tu drobný rozdíl. Totiž u jednoho systému si zákazník může vybrat, jestli ho chce používat. U druhého je donucen. V jednom systému má člověk právo rozhodovat. Ve druhém je nesvéprávný a je rozhodováno za něj.

Nejspíš si teď říkáte, že vám asi toužím cosi sdělit o telefonech a bezpečnosti. Ale ne tak docela. Je to totiž mnohem závažnější. Daleko víc než o telefonech je to celé o svobodě, soukromí a sledování.

Nyní aplikaci udávající polohu může používat každý, kdo o to stojí. Tísňové linky, které jsou majetkem státu, ovšem tlačí na to, aby údaje o své poloze poskytoval každý, tedy i ten, kdo dnes nechce. Přeloženo do češtiny: Stát chce Apple donutit, aby mu pod záminkou bezpečnosti poskytnul nástroj ke sledování – a to i k nedobrovolnému sledování – každého člověka vlastnícího zařízení Apple. Stát tak v podstatě Apple nutí, aby do svých zařízení instaloval bezpečnostní díru, a legalizoval tak Velkého Bratra.

Protože přiznejme si, že o bezpečnost tu skutečně jde až v druhé řadě. A i kdyby o bezpečnost šlo v řadě první – já tvrdím, že nikomu nic není do mé bezpečnosti, pokud já sama k tomu nedám souhlas. Vlastně se tak dostáváme opět dál ve směřování ke státu po vzoru velkého bráchy. Povinné čipování lidí bude za pár let jen dalším logickým krokem.

Jestli se vám zdá představa povinného čipování uhozená, uvědomte si, že před dvaceti lety bylo naprosto nepředstavitelné, že by u sebe někdo měl zařízení, totiž telefon, které neustále sleduje jeho polohu. A před patnácti lety bylo nemyslitelné, aby stát tento telefon nutil povinně o vaší poloze dávat informace. Naopak mobilní operátoři v minulosti čelili tlaku, aby nikdy neposkytli polohové údaje svých klientů. Teď se logika evidentně obrací o 180 stupňů.

Celé to jen zapadá do širšího obrázku, kdy jakékoliv kroky, činy a dnes už i myšlenky člověka jsou sledovány. Tak třeba zákaz hotovosti: Ten se neustále blíží. Až bude zakázána hotovost a systém online plateb se propojí s EET, stát získá v reálném čase přehled o jakékoliv vaší transakci, a to i kdybyste chtěli žebrákovi na ulici dát almužnu. A stát se dokonce v tomto případě už ani netají tím, že je motivován snahou veškeré peněžní toky v ekonomice kontrolovat.

A že vaše myšlenky jsou jen vaše a je sci-fi, že by je stát mohl kontrolovat? Tak to se probuďte z pěkného snu. Když se vám líbí třeba Selena Gomez a vygooglíte si ji, myslíte, že se stát nemůže k téhle informaci dostat? Dneska třeba ještě ne, jenomže povinným předáváním dat o vaší poloze to začíná, a tím, co si googlíte, to bude za pět let pokračovat.

Stát zkrátka technologie zneužívá k tomu, aby nám ještě víc ukrojil z naší svobody. A protože se ohání záminkami, jako je bezpečnost u sledování polohy, nebo zabránění daňovým únikům u zrušení hotovosti, velká část veřejnosti na to ochotně skočí, nechá se ochočit.

Pro mě ale o důvod víc, proč si výrobce telefonu dobře vybírat. Tedy dokud to ještě má smysl. Dokud ho stát nezlomí.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

„Vyrobíme nezaměstnatelné!“ je pravé heslo ČSSD

Jak se blíží volby, politici vymýšlí, jak ulovil voliče. A čím mají horší preference, tím zoufalejší nápady. Tento týden perlil volební lídr ČSSD Lubomír Zaorálek. Prý pokud firma tvrdí, že ji zvýšení mezd zničí, neměla by vůbec podnikat.

Pěkné, líbivé. Pro někoho dokonce možná i chytré tvrzení.

„Když nemůžeš zvýšit mzdy, tak nepodnikej!“ říká vlastně člověk, který sám nikdy nepodnikal, protože se od roku 1990 živí politikou. Neví sice, o čem mluví, ale radit a hanět umí. Obor, který studoval, se oficiálně jmenoval marxisticko-leninská filozofie a politická ekonomie. Je vidno, že po sobě zanechal stopy.

Tak tedy pan Zaorálek (zcela správně) tvrdí, že naše ekonomika dosahuje téměř 70% výkonu té německé, ale současně naše mzdy jsou třetinové. Jenomže kdo za to může? Podnikatelé? Marxistické uvažování je takové, že zaměstnanci vytvářejí takzvanou „nadhodnotu“, a tu jim ukradnou zaměstnavatelé, tudíž je třeba ošklivé podnikatele držet pod krkem. Tímhle způsobem pan Zaorálek evidentně uvažovat umí, protože podnikatele, kteří neplatí (podle něj) „slušnou mzdu“, označil za darebáky. Nemá to moc daleko k dnes již provařené hlášce jiného sociálně demokratického politika, který označil podnikatele za parazity na zaměstnancích. I tohle tvrzení bylo dostatečně výživné a odsuzující.

Jenomže co je to „slušná mzda“? Pro každého něco jiného. Slušná mzda je v každém jednotlivém případě taková mzda, za kterou je zaměstnavatel ochoten zaplatit člověka, a současně za kterou je zaměstnanec ochoten pracovat. Za to, že zaměstnanec i zaměstnavatel se nakonec shodnou na mzdě nízké, může řada vlivů. Dala by se o nich napsat celá kniha. Především to je však struktura domácí ekonomiky.

Kdybychom v Česku měli jednoho chemika vedle druhého, měli špičkový výzkum či vyráběli inovativní léky jako ve Švýcarsku, mohli bychom mít mzdy jako ve Švýcarsku. Jenomže my moc výzkumu nemáme, nemáme ani moc nositelů Nobelovy ceny a nemáme ani jednu školu, která by patřila mezi sto nejlepších na světě. Zato máme slušnou řádku poměrně primitivních provozů, páteří naší ekonomiky je zpracovatelský průmysl a stále větší prostor získávají sklady a montovny.

To se potom projevuje napříč celým trhem práce. Ani vrcholoví manažeři nejsou v průměru tak dobře hodnoceni jako jejich kolegové v zahraničí. Čeští manažeři totiž obvykle v rámci globálních holdingů nejsou na vrcholu. Skutečné centrály v ČR často vůbec nemáme. Nejvyšší vedení je v Německu či Rakousku.

A kdo může za to, že u nás jak houby po dešti vznikají montovny a sklady nadnárodních firem? Lumpové podnikatelé snad? Nemohou za to čistě náhodou politici, kteří dali těmto firmám dotace či jiné zvýhodnění? Alternativně ČNB, která držela tři roky korunu uměle slabou, čímž vznik těchto levných provozů podpořila?

Když nyní Amazon vykřikuje do světa, že zvyšuje mzdy svým skladníkům, zní to úchvatně. Ale pokud jsou to vážně tak hodní pánové, proč sklad se zbožím pro Německo nepostavili v Německu? Ve skutečnosti právě kvůli nízké mzdě českých zaměstnanců se jim vyplatí i znečišťovat životní prostředí a zboží dál převážet na západ. Právě nízké mzdy byly důvodem, proč sem přišli. Když mzdy porostou, co udělají? Buď odejdou, nebo nahradí lidi roboty.

Robotizaci budeme pozorovat všude kolem nás. Čím rychleji porostou mzdy, tím větší budou mít firmy stimul nahradit zaměstnance technologií. Stroje nebudou zakládat odbory, nebudou chtít víc dovolené a budou pracovat 24 hodin denně, sedm dní v týdnu.

A socialisté, kteří k nám tyhle levné provozy zvali, si teď myslí, že administrativním rozhodnutím je donutí platy zvýšit. Tlačí na to, aby minimální mzda vzrostla z 11 000 nejprve na 12 200 a v roce 2022 na 16 000. To už je hodně. Znamená to nárůst minimální mzdy o 45 % během necelých pěti let. Pokud by si to podniky měly být schopny dovolit, měly by zvýšit o 45 % produktivitu. (Dokáže pan Zaorálek zvýšit svou vlastní produktivitu během pěti let o 45 %?)

Zvýšíme-li administrativně minimální mzdu, zaměstnavatel místo dražšího hlídače na parkovišti koupí automatický elektronický systém, který bude závoru zvedat sám, a hlídače propustí. Takže hlídač přijde o práci. Přijde i o mzdu, za kterou se mu zjevně dosud vyplatilo pracovat. Jenomže statisticky počet nezaměstnaných nevzroste, protože nekvalifikovaný hlídač se už ani nebude o jinou práci ucházet, jelikož mu bude jasné, že ho nikdo nezaměstná. A tak se stane ekonomicky neaktivní.

Spokojený tedy bude po zvýšení minimální mzdy zaměstnavatel (bude mít automatickou závoru), spokojený bude politik (ve volbách se blýsknul a nezaměstnanost statisticky nesrostla), nespokojený ale bude ten, kdo se může nejmíň bránit (nekvalifikovaný zaměstnanec, který nenávratně přišel o práci a už nikdy žádnou nedostane) a nespokojení budou občané ČR, protož z jejich daní budou tito nezaměstnatelní lidé živeni. Výsledek: čistá újma pro zemi a současně píárové body pro politika.

S postupující čtvrtou průmyslovou revolucí skončí mnoho profesí. Už teď ve velkých obchodech končí prodavačky a lidé mohou své zboží markovat a platit sami. Časem prodavačky zmizí všude. Bude to jak s pradlenami – je zničily automatické pračky.

Následovat budou řidiči. Ve Francii pokutují české řidiče, pokud nejsou placeni stejně jako francouzští. Důsledek? Kamiony brzy nebudou mít řidiče vůbec. Budou samořiditelné. Taková auta už existují a od většího nasazení do provozu nás dělí jen pár let. Samořiditelná auta nebudou zaměstnavatele podvádět, nebudou potřebovat odpočívat a pravděpodobně budou bourat méně než lidé.

Ano, Česká republika má nehorázně nízké mzdy. Cestou k jejich zvýšení ovšem není růst minimální mzdy. Vyšší minimální mzda jen vyrobí – zvláště nyní, při nástupu robotizace – větší množství nezaměstnatelných lidí nepodchycených statistikami. Cestou k vyšším mzdám je vytváření vzdělanostní ekonomiky, kde se podnikatelům nehází klacky pod nohy a nejsou označováni za příživníky. Aby podnikatelé mohli zvýšit produktivitu práce, potřebují méně byrokracie, aby nemuseli sledovat tisíce nových regulací ročně, aby vše vyřešili z mobilu, aby stavební povolení netrvalo v průměru 247 dní, aby ze svých daní neživili o 30 000 víc státních úředníků než před čtyřmi lety, kteří je jak drábové dozorují a šikanují novými paragrafy.

Jako ministr zahraničí může pan Zaorálek začít u toho, že ČR nebudou jen přikyvující zemí, která není hrdá a nechá si neustále diktovat. Dokud budeme v našich hlavách poníženě vycházet z předpokladu, že české zboží je horší než německé, a proto levnější, české mzdy se nikdy německým přiblížit nemohou.

 

Vladimír Pikora a Markéta Šichtařová

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Zakažte Youtube!

Když se objevil jazz jako nový hudební směr, starší lidé si stěžovali na nevycválanost mladší generace, která se spouští s něčím tak neslýchaným, jako je tahle nehorázná nová „hudba“. O mnoho let později, kdy jazz už dávno byl považován za klasiku, se objevily elektrické kytary, počátky rokenrolu a Beatles. A ctihodní otcové opět vzdychali, jak jsou ta jejich děcka nevychovaná, že poslouchají takový rachot. Ti samí se o nějakých dvacet let později mohli zjevit z hiphopu. A dnes jsou Beatles náctiletými považováni za neposlouchatelný předpotopní opruz. A když s Pikorou zatoužíme navštívit heavymetalový koncert, pravidelně bych ronila slzy nad tou bandou zkrotlých pivních pupkáčů v publiku, kteří kdysi bývali rebelskými máničkami v těch nejvypasovanějších džínách.

Co z toho plyne? Že mezigenerační pnutí vždy bylo a vždy bude. A zatímco postarší tatíkové si vždycky budou myslet, že svými zkušenostmi strčí své potomky hravě do kapsy, ve skutečnosti je to ta nejmladší generace, která je nositelem technologického pokroku. A tak je jen logické, že budoucí změny na trhu práce dopadnou na populaci nerovnoměrně, a věk v tom bude hrát zásadní roli.

Není to tak dlouho, co českým mediálním prostorem prosvištěl rozhovor s novinářkou a matkou dítka, které, abych tak řekla, podle všeho propadlo jevu zvanému youtubering či víc počeštěně utubering. Tato novinářka se zlobila, že youtuberská videa jsou plná vulgarit a product placementu. A že prý je třeba je regulovat. Argumentovala, že děti jsou příliš slabé, tudíž musí být chráněné (jelikož například nedokážou product placement rozeznat), a že Youtube je jediným neregulovaným „médiem“.

Popravdě řečeno, já to vidím jinak.

Utubering je nový fenomén, který se objevil v posledních deseti letech. Je vám víc než třicet? Pak se utuberingu nejspíš už nevěnujete. A statisticky vzato je slušná šance, že jste ho dosud ani nepochopili. Lidé ze starších generací by utubering pochopit mohli, kdyby chtěli; oni ale většinou nechtějí, protože jim připadá pod jejich úroveň.

Jistě, v pozadí utuberingu, tedy točení krátkých videí o tom, co generaci náctiletých zajímá, jejichž smyslem je oslovit co největší počet sledovatelů, je byznys. Ti nejschopnější utubeři, kteří mají nejvíc sledovatelů, spolupracují s různými firmami na skryté či otevřené propagaci jejich produktů. Ale byznys v pozadí je jen vedlejším efektem, není v prvním plánu. V jádru je něco jiného.

Jde o to, že mozek starších a mladších generací se naučil zpracovávat informace jiným způsobem. Starší generace se velmi rychle dokáží zorientovat v psaném textu, zvláště bravurní v tom jsou, mají-li za sebou trénink například v podobě vysokoškolského studia. Sledování videí je zdržuje. Starší lidé navíc mají zvyk jako kulisu, aby „se necítili sami“ pouštět si televizi ve stejném pokoji, ve kterém se pohybují, i když vysílanému programu třeba vůbec nevěnují pozornost.

Generace náctiletých to má jinak. Psaný text jí dělá mnohem větší problémy a zdržuje ji. Naopak se umí velmi rychle zorientovat ve videích. Lépe se jí zpracovávají a pamatují informace ve zvukové a obrazové podobě. A jako kulisu, kterou v podstatě nevnímají, používají své online připojení v kyberprostoru.

Jejich rodiče to často nechápou a odsuzují jako výraz lenosti, konzumnosti, flákačství. Jenomže spíš by se na tento nový fenomén měli dívat jako na výraz proměny světa: Stará média, staré metody komunikace, budou končit. Text bude čím dál víc nahrazován videem. A utubeři v takovém světě na rozdíl od svých rodičů nebudou mít problémy fungovat.

A tady se láme chleba: Ti ze starších generací, kteří jsou ochotni vzít utubery na milost, třeba i s tím, že obsah jejich videí je infantilní, ale to ještě neznamená, že utubering jako takový je zavrženíhodný, tím prokazují určitou mentální ochotu přizpůsobovat se měnícímu se světu. Tihle lidé ani ve vyšším věku nebudou mít problém najít si obstojnou obživu, protože nejspíš neskončí jako digitální analfabeti.

Zato ti, kdo utuberingem opovrhují do té míry, že jej považují za něco škodlivého, za něco, co je třeba dětem zakázat, protože to je jen mrhání časem, který by měl být spíš využit na napsání dalšího cvičného diktátu na vyjmenovaná slova, mají mnohem vyšší pravděpodobnost, že se svým budoucím uplatněním budou mít problém. Pravda, patrně budou perfektně ovládat vyjmenovaná slova po B. Ale bude jim to na dvě věci, protože budou-li psát jakýkoliv text, bude za ně hrubky automaticky opravovat software. Tedy – budou-li v budoucnu text vůbec psát. Na vzestupu jsou totiž technologie, které samy text píšou podle vašeho diktátu. Nejste-li zrovna mistrem světa v psaní všemi deseti prsty, je to nutně jaksi rychlejší a tedy efektivnější. A vůbec – jaká je asi pravděpodobnost, že v budoucnu od vás zaměstnavatel bude chtít něco napsat skrze diktát? Garantuji vám, že mnohem menší než dnes. Ale roste pravděpodobnost, že se například budete muset popasovat s instrukcemi o bezpečnosti práce v podobě instruktážního videa. Že byste k tomu potřebovali znát vyjmenovaná slova, je značně nepravděpodobné. Vaše utuberská dítka ale budou za vodou.

A pokud jde o regulaci a údajnou potřebu „ochrany“ dětí: Neumím si představit lepší ochranu než tu, že jsou děti v případě utuberingu hozeny do vody a učí se plavat za současného vysvětlení rodičů, jak se v kyberprostoru bezpečně plave. „Ochrana“ v podobě cenzury povede jen a pouze k tomu, že děti se nenaučí rozlišovat samy podstatné od nepodstatného, komerci od nekomerce, slušné od vulgárního. Existuje snad nějaká ochrana a regulace, aby děti na hřišti na sebe nepokřikovaly vulgární nadávky? A znamená snad to, že děti se mohou v reálném životě setkat s vulgaritami, že samy se nutně budou chovat asociálně? Ne – naopak to, že se s asociálním chováním setkávají a učí se jej odlišit od chování slušného, je tou nejlepší zárukou, že jejich osobnost vyzraje.

Děti, které naopak byly až příliš svými rodiči chráněny a obletovány, se naopak častěji stávají narcistními a nevyzrálými osobnostmi neschopnými v životě fungovat. Nejlepším příkladem jsou americké, kanadské a dnes už i britské univerzity, na kterých se rozmohl systém takzvaných trigger warnings proti mikroagresím. Neboli systém, kdy např. studenti archeologie musejí být před přednáškou upozorněni, že by jim během přednášky mohly být promítány obrázky kostí, což by mohlo zranit jejich útlocit. A jakmile studenti nejsou varováni a s takovou údajnou „mikroagresí“ se setkají, začínají se hroutit. Jak ale budou tak slabé osobnosti žít v normálním světě, netuším. Tuším však, že nápady na regulaci internetu přesně k takovým nesvéprávným bytostem vedou.

 

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Praha jako meloun: Navrch zelená, uvnitř rudá

A je to tu: Kamiony nejspíš nebudou smět do Prahy. Zákaz postihne dokonce i Jižní spojku. Přitom každý Pražan a i valná část mimopražských řidičů dobře ví, že žádná jiná trasa bez vskutku krkolomného objíždění neexistuje.

K diskusi přitom byly tři varianty. Vedení Prahy ale podpořilo – a zdá se, že celkem bez váhání – variantu nejtvrdší. Jinými slovy, dopadnout jinak to mohlo, chtělo-li by se. Ale ono se nechtělo.  Tedy – ve vedení Prahy se nechtělo. Ministerstvo dopravy či úředníci Státního fondu dopravní infrastruktury totiž byli pro mnohem měkčí regulaci.

A teď možná vlastně stále nevíte, zda jsem za zákaz kamionů v Praze a na jejím vnitřním okruhu ráda, anebo naopak. No co myslíte?

Řeknu to trochu jinak. Já vlastně radnici docela rozumím. Volby jsou volby, hlasy rezidentů jsou hlasy, kamiony za humny jsou naštvaní rezidenti a tedy žádné hlasy. Takže…

…takže my jako země si pozveme zahraniční investice, aby u nás stavěly sklady, neboli děláme vše pro to, abychom byli tranzitní zemí a zemí dopravců, a pak dopravce vykážeme div ne do muzea. Jejich vyhnání z jediné pražské komunikace dálničního typu musí nutně vést k totálnímu dopravnímu kolapsu za Prahou. Tedy zvláště ke kolapsu vesnic jihovýchodně od Prahy, které už pražský magistrát nevolí, proto mohou být obětovány. A které se už dneska potýkají s dopravní kalamitou.

A obětování satelitních vesnic a městeček je jen špičkou ledovce.

Celý nápad s šikanou dopravců je sice samozřejmě koblihou věnovanou pražským voličům, jenomže tahle kobliha je plněná otrávenou marmeládou. Na což pochopitelně pražský volič buď přijde teprve až po volbách, anebo vůbec nepřijde, protože leckterý volič bude natolik ducha mdlého, že si vzájemný vztah mezi koblihou a otravou ani neuvědomí: Pointa se totiž jmenuje zásobování.

Asi takhle: Co udělá pražský supermarket, který si nesmí nechat přivézt zásoby jedním kamionem? Nechá si je přivést deseti dodávkami. Ve finančnictví se takovému troušení se v malém říká šmoulování. A hádejte, co je větší zátěží pro infrastrukturu, životní prostředí, parkování i obecně „náladu“ ve městě: Jedno velké auto, nebo deset malých šmoulů? Skoro bych řekla, že za B je správně.

Jestliže tedy počet aut v metropoli po zákazu vjezdu kamionů vzroste, hádejte, jaký nejspíš bude příští krok radnice? Tipuju, že zákaz vjezdu všech aut. A co udělá supermarket, který si nesmí nechat poslat zásoby žádným autem? Že by si je nechal poslat na pěti stovkách oslů? Sotva. Nebo na deseti tisících dronů? Sotva. Z metropole se vystěhuje. Tomu se zas říká cesta nejmenšího odporu.

A co udělá občan, který tak uvědoměle volil zelený pražský magistrát, bojoval proti kamionům, a který si teď nemá kde nakoupit? Pokud je jen trochu normální, vystěhuje se z města, protože centrum už nebude k žití. A z centra města se stane skanzen pro turisty, kteří ovšem nebudou smět na ulicích kouřit, pít alkohol, jezdit na elektrokoloběžkách a nebudou si mít kde nakoupit. A co by takoví turisté v Praze pohledávali? Lehké holky? Sotva, ty se zrušením hotovosti a se zavedením EET na všechny bezhotovostní platby (neboli tedy na všechny platby) budou mít taky po žížalkách. Tak že by turisté napříště místo Prahy raději zkusili Krakov či Budapešť?

Že to přeháním ad absurdum? Popravdě, mě to spíš připadá, že absurdní divadlo nám tu předvádějí rudo-zelení sociální inženýři z pražského magistrátu. (Mají vůbec ještě krom sebe rádi i lidi…?)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Můj návrh na pomoc Evropě

Tento měsíc byla zveřejněna podivuhodná studie. Vědci ze švédské univerzity v Lundu v ní tvrdí, že to nejlepší, co bychom mohli pro naši planetu udělat, je mít méně dětí. Jo, a abych nezapomněla, ještě bychom taky měli vynechat létání.

Když se dvojice rozhodne v rámci zodpovědného přístupu ke… ke komu vlastně?, mít o jedno dítě méně, než by za jinak normálních okolností jen na základě svých pocitů a potřeb měla, prý tím spáchá lepší skutek, než kdyby třídila odpad či svítila úspornými žárovkami.  (Hm, to je tedy terno, srovnávat to zrovna s úspornými žárovkami.)

Ale proč vlastně tak troškařit? No uznejte – není to hloupé vzdát se jen jednoho dítěte? Já myslím, že by bylo nejlepší zakázat děti úplně. A pokud by někdo chtěl udělat vyloženě dobrý skutek pro planetu, měl by již v útlém věku spáchat sebevraždu, tím by totiž pomohl planetě úplně nejvíc. Akorát se přiznám, že mi není tak docela jasné, koho či co tito vědátoři mají na mysli výrazem planeta. Lidstvo to ale patrně nebude, když nám v podstatě radí, abychom jako lidstvo zahájili sebedestrukci. Ale možná mají na mysli blaho špačků, švábů, slimáků či planktonu, který na Zemi po zániku lidstva zůstane…?

Výborný nápad je také doporučení dam a pánů z lundské univerzity, aby… Šmankote, pardon! Já řekla dam a pánů? Hluboce se omlouvám, v zájmu genderové korektnosti jsem pochopitelně měla na mysli člověky. Tak tedy znovu a lépe: Výborný nápad je také doporučení člověků z lundské univerzity, aby lidé například přestali jíst maso. To je mnohem chytřejší tah, než by se na první pohled mohlo zdát. Zdaleka totiž nejde jen o likvidaci dobytka vypouštějícího skleníkové plyny. Známá dietoložka MUDr. Kateřina Cajthamlová říká: „Díky dnešní komplexní stravě a vysoké úrovni péče o těhotné a děti jsme průměrně o 30 centimetrů vyšší a umíráme o 40 let později než naši předci.“ Já k tomu dodávám: Mozek předchůdců dnešního člověka se dle přesvědčení antropologů začal prudce rozvíjet až v okamžiku, kdy tito předchůdci začali ve vyšší míře konzumovat živočišné bílkoviny. Aha. U mnoha (bohatších) lidí by sice zcela jistě vynechání masa neznamenalo žádný problém, protože by úbytek bílkovin dokázali nahradit jinak, ostatně vegáni také žijí a mají se celkem k světu. Ale pro velkou část populace by to znamenalo evoluční krok zpátky. Neboli vraťme se jako lidstvo k chuďoučkému a bezmasému jídelníčku našich předků, a nejen že časem budeme umírat v průměru o 40 let dříve, ale také zhloupneme (a budeme tudíž ochotněji konzumovat studie člověků ze Švédska).

Neměli bychom zapomínat ani na báječné doporučení zcela přestat jezdit autem. Auta sice směřují k tomu, aby byla dříve či později plně elektrická, tedy bez emisí, a elektřina aby zase byla solární. (Například Británie od roku 2040 zakáže prodej benzinových a naftových aut.) Ale já jsem koneckonců jen laik, tedy idiot, který by měl za všech okolností člověky z řad vědců bez odmlouvání poslouchat a věřit jim. Tudíž poslušně beru na vědomí, že i elektromobily na elektřinu ze solárních zdrojů zcela jistě produkují skleníkové plyny, když to ve švédští člověkové tvrdí.

Vzdělání v oblasti klimatologie sice nemám; nicméně ekonom jsem. A když tedy švédští vědci a vědkyně a vědecčata tvrdí, že bych nejlépe neměla mít děti a měla bych všude chodit pěšky, pak tedy nechť také na oplátku zase oni poslouchají slovo o ekonomice: Budiž řečeno, že přestat používat auta, letadla a vrátit se nejlépe do doby kamenné znamená pro fungování ekonomiky tak trochu komplikaci. A jak známo, jen a pouze bohaté ekonomiky mají dost peněz na to, aby se taky chovaly ekologicky. Garantuji vám tedy, že pokud se začneme chovat jako v dobách před sto lety, šupito presto zchudneme tak, že nás roupy na zachraňování planety bezpečně přejdou.

A pokud jde o onen nápad ohledně vzdání se dětí, není si ekonom zcela jist, zda jistě hodnotné závěry této studie budou vyslyšeny i v zemích jako Eritrea, Nigérie, Súdán či Bangladéš…? A tak mám takový návrh:

Možná by se člověkové z lundské univerzity mohli trvale odebrat šířit osvětu hlavně na tato místa proslulá svou populační explozí. Myslím, že bychom se pak zbavili jako lidstvo alespoň jednoho evropského problému. Ne, nemyslím tím porodnost třetího světa, ta by celkem jistě i po přátelské švédské mezistátní návštěvě zůstala beze změny, o tom žádná. Ale my v Evropě bychom se zbavili zcela zbytečných člověků, kteří se nechávají živit z našich daní, odmítáním dětí zatěžují náš důchodový systém a ještě makají na totální indoktrinaci těch, kteří dosud nestačili úplně zblbnout.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Proč líp už být nemůže

Je to jen několik málo dnů, co můj manžel napsal článek o aktuálním stavu ekonomiky. Přesněji řečeno o tom, že období ekonomické hojnosti a růstu už narazilo na své limity.

Tedy upřímně – jde-li o praktický život, většinou jeho nápady zavánějí jednou velkou kalamitou. Naproti tomu jde-li o ekonomiku – většinou se shodneme. A proto mě donutil k zamyšlení dopis, který vzápětí dorazil.

Pisatel a čtenář onoho článku se v něm rozčiloval, že „všechno je přeci úplně jinak“. Že článek je „přeci“ jednou velkou manipulací. Že „přeci“ žádná velká banka nekrachuje, takže žádná krize nehrozí. Že „přeci“ ceny nemovitostí rostou ne proto, že by realitní trh byl přehřátý, ale proto, že rozloha států se nezvětšuje, ale lidí stále přibývá. Že „přeci“ dneska už žádné banky „nepodvádějí s podvodnými finančními investičními balíky“, takže nemůže ani existovat žádná cenová bublina…

Popravdě řečeno, ten pán mě dost vyděsil.

Vyděsil mě, protože jsem se zas znovu přesvědčila, jak nekonečná může být naivita. I o tom, jak je lidstvo nepoučitelné. Prý že do téže řeky dvakrát nevstoupíš… Houbeles, pan Hérakleitos se evidentně utnul! Protože přesně v téhle řece co dnes jsme stáli přibližně ve stejném ročním období roku 2008.

Když občas v ekonomice jde něco nápadně dobře, bývá to podezřelé. Bývá to podezřelé proto, že se obyčejně někde něco přehřívá. A nemusí jít zrovna o věc pro mnohé tak těžko uchopitelnou, jako jsou třeba ceny akcií. Během posledního týdne si mi šestkrát – ŠESTKÁT (!) – různí lidé stěžovali, jak nestíhají. Pan zelinář, že nestačí rozvážet zakázky, kterých má nejvíc za posledních několik let. Paní, co chodí lidem domů uklízet, že je na roztrhání jako nikdy. Několik klientů, že mají zakázek nejvíc za poslední roky. A všichni nakonec dodali s povzdechem: Nojo, stíhat se to nedá, ale nikoho si na pomoc vzít nemůžeme, protože lidé nejsou…

A jsme u toho. Míra nezaměstnanosti je momentálně nejnižší od roku 1998 a dosahuje pouhá 4,0 %. Když statistiku přepočteme podle celoevropsky srovnatelné metodiky, máme dokonce nejnižší nezaměstnanost v celé EU. Že je to skvělé? Jak pro koho. Pro nezaměstnané jistě. Pro jejich zaměstnavatele už méně. Lidé prostě nejsou. A to rozlet firem brzdí. Výroba jede na maximum, víc přidat už nemůže, protože stroje už nemá kdo obsluhovat. Teď už může jít výroba jen dolů. Ekonomika se přehřívá a přehřívá se hodně.

A zdaleka se nepřehřívá jen u nás, jak by se mohlo zdát z tvrzení o naší rekordně nízké nezaměstnanosti. Pán, který napsal onen rozezlený dopis, přikládal růst cen nemovitostí provařenému argumentu, že lidí na světě stále přibývá, a proto ceny nemovitostí „musí“ dlouhodobě růst. V jednom měl pán pravdu: Ano, dlouhodobě to opravdu platí. Hluboce se však mýlil v tom, že by to mělo platit neustále a v každém jednotlivém roce.

Potíž vznikne v okamžiku, kdy se všechny důležité centrální banky světa shodnou na tom, že sníží své signální úrokové sazby div ne na nulu. To se pak přihodí hned tři věci současně. Zaprvé nevyplatí se za super nízké úročení mít uložené peníze v bance. Zadruhé vyplatí se vzít si za super levné úroky hypotéku. Zatřetí banky jsou tak přehlcené super levnými penězi od centrální banky, že hypotéku přímo vnucují div ne i bezdomovcům. Takže hypotékám se daří mnohem víc, než by odpovídalo klišé o rostoucím počtu lidí na Zemi. Jestli tohle není globálně přehřátý realitní trh, pak už nevím, jak jinak si ho ještě představit.

A že žádná velká banka nekrachuje? Že podvody se sekuritizovanými úvěry už skončily? Není to ani měsíc, co se musely zachraňovat dvě italské banky. Odhaduje se, že pokud by v nejbližších letech nepřišla žádná komplikace třeba v podobě krize (což je nereálné), bude trvat ještě minimálně deset let, než se italské banky ozdraví alespoň na průměr bank v EU. A že jsou ostatní banky zdravé…? Na Deutsche Bank se už zapomnělo? V Deutsche Bank se nevyřešilo vůbec nic. Jenom se o ní přestalo psát, jelikož pro novináře už to byla trochu nuda, a pokles zájmu veřejnosti uchránil její akcie od dalšího propadu. Nic víc.

Tím chci říct jen jedinou věc. Za posledních zhruba patnáct let, od roku 2001 do roku 2016, bohužel byly centrální banky a vlády nejvyspělejších zemí světa velice nerozumné. Vršily dlouhé roky tragický omyl za omylem, až dotlačily finanční trhy do stavu, kdy ceny cenných papírů vůbec neodpovídají reálné ekonomice. Banky jsou velice nemocné. Nejsou zdravé v USA, nejsou zdravé v Japonsku, v Číně, nejsou zdravé ani v EU, zejména v Itálii. Co bylo na počátku poměrně „malým“ problémem, narostlo postupně do obludných rozměrů.

Klíčové ekonomiky jsou dnes krutě vychýlené z rovnováhy zrovna tak, jako tomu bylo v létě roku 2008. Tehdy se také všichni tvářili, že je zdánlivě vše úplně v pořádku. Ale nebylo, pod povrchem to skrytě vřelo a přehřívalo se. Zrovna tak, jako to skrytě vře a přehřívá se dnes.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

NextBlog

Na nextBlogu naleznete nejen aktuální postřehy ze světa financí, ale téže zajímavé odkazy na věci, které nás zajímají a baví. Doufáme, že Vás budeme nejenom informovat, ale i bavit a téže vzdělávat.