Příspěvky autora: Markéta Šichtařová

Jak ze zdravé země vyrobit ohroženou

Možná jste to už taky slyšeli: Na českém realitním trhu už zase existuje cenová bublina. No – tentokrát to nevypadá jen na píárovou zprávu spojených realitních kanceláří. Tentokrát vysílá kouřové signály dokonce i ČNB.

A nejen že vysílá kouřové signály. ČNB už taky jedná. Aktuálně dělá všechno pro to, aby růst cen nemovitostí a tempo rozdávání hypoték zbrzdila. Nemohu si pomoct, připadne mi to jako podpálit si vlastnoručně dům a pak se ho snažit uhasit. Benzínem.

Protože ve světě peněz vše souvisí se vším, kořeny celé téhle lapálie jsou už dost staré. Leží v dobách, kdy se centrální banka poprvé vyděsila, že by se u nás také mohla inflace zpomalit. Že by se dokonce mohla překlopit do deflace. Můj názor sice vždy byl, že trocha té deflace by nás nezabila, ale centrální banka byla názoru jiného, a tak udělala dvě věci, aby tomu zabránila.

Zaprvé začala oslabovat korunu intervencemi. A zadruhé snížila až na nulu úrokové sazby.

Jenomže co udělá průměrně inteligentní člověk, který má našetřené nějaké peníze, když kvůli slabé koruně je pro něj nesmyslně draze investovat v zahraničí, když kvůli nízkým úrokovým sazbám pro něj není výhodné mít uložené peníze v bance, a současně kvůli témuž jsou najednou hypotéky levné jako nikdy? No jistě, pokud není na hlavu padlý, vezme si hypotéku. Hypotéční horečka spojená s nárůstem cen realit tedy na sebe nenechala dlouho čekat.

Jenomže co se stane, když centrální banka neustále sype a sype do ekonomiky peníze, ať už skrze intervence za více než dva prointervenované biliony korun, nebo skrze nulové úrokové sazby a hypotéky, se kterými se roztrhne pytel? Je najednou v oběhu víc peněz. A co se stane, když je v oběhu víc peněz? Bingo, spustí se inflace. Což bylo přesně to, co si centrální banka přála, to, kvůli čemu to vše dělala. Ovšem centrální banka stačila zapomenout – anebo možná nezapomněla, ale nedbala – že vedlejším efektem té srandy jsou také ono větší než malé množství hypoték a přehřáté nemovitosti.

A potom se stane nevyhnutelné. Stane se to, čemu já říkám kečupový efekt. Není to žádný ekonomický terminus technicus, ale příměr: Tak dlouho třesete sklenicí od kečupu, a pořád se nic neděje, až najednou se na talíř vyvalí obsah celý. Stejně tak tak dlouho sypete do ekonomiky peníze, a pořád se nic neděje, až najednou se spustí inflace větší, než byste si přáli.

Cíl centrální banky pro inflaci jsou 2 procenta. Podle posledních známých údajů rostly ceny v meziročním porovnání o 2,4 %. Měsíc předtím rostly jen o 2,0 %. Inflační kečup se už vyvalil.

A co udělá centrální banka, když je tu nejednou inflace víc, než by chtěla? Logické by bylo zařadit zpětný chod. Všechny ty peníze, které nasypala do oběhu, z něj zase stáhnout. Neboli zase nechat posílit korunu, zvýšit úrokové sazby. No jo, jenomže to by tu nesměly být ty hypotéky, že…

Možná si vzpomenete, jak začala krize v roce 2008: Zjednodušeně řečeno, začala v USA tím, že dlouhou dobu byly v USA velmi nízké úrokové sazby, takže hypotéku si vzal snad i každý druhý bezdomovec. Když už to bylo na pováženou a realitní trh se značně přehříval, centrální banka zařadila zpátečku a úrokové sazby zase zvýšila. Výsledek? Lidé přes noc přestali být schopni své náhle dražší hypotéky splácet. Banky, kterým klienti nespláceli, se dostali do potíží. A krize odstartovala. Vlastně těžko si představit klasičtější příklad toho, jak centrální banka jako výstavní nemehlo sama vyrobí krizi.

A nyní prosím najděte tři rozdíly proti České republice roku 2017.

Česká centrální banka už se pochopitelně lekla, ne že ne, proto taky už mluví o zvyšování úrokových sazeb. A proto o tom víc mluví, než koná, protože si najednou začala možné důsledky uvědomovat. Navíc v parlamentu je taky nový zákon o ČNB, který by měl centrální bance dát víc nástrojů ke krocení hypotečního trhu. Někteří poslanci jsou však jako obvykle mimo mísu (což je jejich standardní stav), napadlo je, že by zákon mohl zamezit mladým rodinám v získání hypotéky, a chtějí ho zbojkotovat. Nu – to mají pochopitelně pravdu. To je totiž jaksi jeho smyslem. Mladé rodiny mají obvykle nižší příjmy a regulaci jde právě o to zamezit nízkopříjmovým, tedy rizikovým rodinám, aby si brali příliš riskantní úvěry.

Centrální banka se snaží i jinak napravit tu kaši, kterou navařila. Například přišla s nařízením, že banky už nesmí poskytovat tak vysoké (takzvané stoprocentní) hypotéky. Hm, snadná pomoc. Pro klienty banky není nic snazšího, než nařízení obejít tím, že si vezmou o něco nižší hypotéku a k tomu ještě druhý, třeba spotřební úvěr. Neboli rizikové hypotéky začali doplňovat ještě mnohem rizikovějšími spotřebními úvěry! Zas a znovu se regulace obrací proti jejím tvůrcům. Jako ostatně skoro každá regulace.

Nejhorší na tom je, že tohle všechno se dalo dopředu předpokládat, není na tom vůbec nic překvapivého. Ostatně proto jsem se také od počátku proti nulovým úrokovým sazbám a intervencím vymezovala.

Takže si to shrňme.

Na počátku jsme měli riziko jedné deflace, která by nejspíš ekonomice nijak neublížila. Naopak by pokles cen byl pro spotřebitele příjemný.

Pak do toho hrábla centrální banka.

Tudíž na konci máme vyšší inflaci, než by se nám hodilo, slabší korunu, než by odpovídalo stavu ekonomiky, zakonzervovanou starší strukturu ekonomiky, nižší mzdy, než bychom mohli mít, mnohem rizikovější spotřební úvěry místo hypoték, přehřátý realitní trh. A nemůžeme s tím nic moc dělat, protože to, co bychom potřebovali, totiž zvýšení úrokových sazeb, by znamenalo, že lidé by začali mít problémy splácet své úvěry a bankám by se zhoršilo zdraví.

Jediné, co nás na tom může těšit, je, že míra ohrožení české ekonomiky zatím ještě má hodně daleko do stavu, v jakém se nacházela ekonomika americká v roce 2008. To je ovšem si tak jediný podstatný rozdíl; princip je zcela shodný. Tak tomu říkám z lehce zavlhlého chodníku do louže.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Jak nám aktivisté ukradli Prahu

Všimli jste si, jak v poslední době dramaticky rostou ceny nemovitostí? Jejich ceny jsou už opravdu vysoko.

Když porovnáte platy v Praze a ceny bytů v Praze, zjistíte, že průměrný Pražák musí šetřit na průměrný byt skoro dvakrát déle než průměrný občan Berlína nebo Varšavy. Člověk by to pochopil, kdyby mohl říct, že je Praha pulsující velkoměsto, které rychle roste a rychle bohatne. No – není to pravda. Praha je sice bohatá proti zbytku republiky, ale vývoj se v ní zastavil. Praha neroste. Praha se nemodernizuje. Výstavba téměř zamrzla. V Praze se svým způsobem zastavil čas. Nebo aspoň notně zpomalil.

Ptám se: Čím to je? Proč se Praha nevyvíjí? A proč jsou u nás tak drahé byty vzhledem k příjmům? Ukazuje se, že to jsou spojené nádoby. Oba problémy spolu souvisí.

Za růstem cen nestojí jen rekordně nízké úrokové sazby a nízká nezaměstnanost. Stojí za ním i ona divná změna nálady ve společnosti. Už neplatí, že co není zakázáno, je dovoleno, a zakázáno je jen to, co je nebezpečné. Dnes se raději zakáže všechno. Tam, kde se léta mohlo kouřit, se najednou kouřit nesmí. Tam, kde se léta smělo parkovat, se najednou parkovat nesmí. Jak houby po dešti vyrostly všeliké neziskovky placené z různých dotací a norských fondů. Pomnožily se nevládní organizace a sdružení, které se na základě nějakých nepochopitelných důvodů domnívají, že mohou do všeho mluvit.

A bohužel legislativa a politici jim jdou na ruku. Naprosto šokující je výrok kandidáta na prezidenta Michala Horáčka, kterého cituje web www.vrattelidemprava.cz: „Sebrat občanům a spolkům jejich právo vyjadřovat se k dění v jejich bezprostředním okolí bych nepovažoval za krok správným směrem. Dlouhodobě jsem pro co největší participaci občanů na podobě jejich bezprostředního i vzdálenějšího okolí. Proto si opravdu nemyslím, že by v této oblasti měli být kráceni na svých právech.“ Abychom si rozuměli – tenhle web přímo vysvětluje lidem, jak se mají vytvářet účelové spolky, jak napadnout stavební řízení někoho úplně cizího, jak se stát jeho účastníkem a jak cizí výstavbu blokovat.

Jinými slovy: Někdo se tu domnívá, že má právo mluvit do toho, co si někdo postaví na svém pozemku v souladu s předpisy a uzemním plánem. Někdo si myslí, že vám může mluvit do toho, co si vy stavíte, i když s vámi a vaší stavbou dokonce ani nesousedí. Kde se v lidech bere ten sprostý pocit, že mají právo zase někomu mluvit do toho, co bude dělat se svým majetkem?

To právě tyhle zájmové tlaky Prahu tak paralyzovaly. V Praze dnes máme třístupňový stavební povolovací proces a na všech třech jeho úrovních povolování je možné znovu a znovu se odvolávat k již vypořádané připomínce! A vždy znovu se mohou pod zástěrkou spolku odvolávat ti, kdo s vaším majetkem nesousedí, nejsou jím nijak přímo ovlivněni, jen se prostě „nelíbí“ třeba kvůli zvyku, že by na vaší zahradě mělo stát něco, co tam předtím nebývalo. Administrativní náročnost takových účelových zdržovaček začala být už neúnosná.

Cožpak je to normální, že získání všech povolení k menší stavbě činí u nás průměrně 247 dní? Přitom v Evropě je situace horší jen na Kypru, v Moldávii a na Slovensku, a to si, pěkně prosím, o úředním šimlu v EU nemyslím nic pěkného. „Výborná“ to vizitka a jistě to ekonomice „ohromně“ pomáhá.

A je to ještě horší. Praha je totiž kapitola sama pro sebe a celorepublikový průměr tvrdě překračuje. Na vydání stavebního povolení u větších bytových projektů se běžně čeká tři až pět let a někdy i déle. Protože si paní Nováková usmyslela, že výhled z jejích oken by nebyl na obzoru dostatečně romantický, a tak založila spolek, jehož jediným smyslem bylo stavbu blokovat.

To má samozřejmě makroekonomické důsledky. Obstrukce a průtahy při povolování novostaveb demotivují developery, a tím snižují nabídku nových bytů. Výsledkem logicky musí být růst jejich cen. Na dražší nové byty tedy opět logicky mnoho lidí nemá, což je tlačí do nájmů. Nájmy tedy rychle rostou. A máme tu problém. Byty jsou dražší, než by mohly být, nájmy jsou dražší, než by mohly být, lidé jsou chudší, než by museli být, utrácí méně, než by mohli, developeři mají nervy v kýblu, všichni vespolek jsme zas o něco méně svobodní, ale paní Nováková má spolek, zábavu na důchod a výhled.

Stačí jediné: Zase uvolnit stavidla, aby bylo možné znovu víc stavět. Jenomže to by nesměly mít účelové spolky ze zákona nárok strkat nos do věcí, do kterých by jim podle elementární logiky nemělo nic být.

Vlastně se to dá i kvantifikovat. Podle výpočtu Next Finance se ukazuje, že ztráty máme hned na několika frontách. Ztrátou je, že celá byrokracie výstavbu pro developera prodražuje a tím, že lidé musí víc platit za bydlení, mají míň peněz na jiné útraty. Tím brzdí hospodářský rozvoj celé naší ekonomiky. Odhad hovoří o tom, že zamrznutý stavební trh ořezává z HDP Prahy zhruba 1,9 % a z HDP České republiky 0,4 %. A přitom je to tak jednoduché: Stačí si uvědomit, že „vyjadřování se k dění v okolí“, rozumějme, k majetku někoho cizího, není žádným skutečným právem. To by znamenalo uvolnit byrokracii spojenou s výstavbou. Množství nabízených bytů by vzrostlo. Klesla by jejich cena. No a ekonomika by trošinku ožila.  A to ani nemluvím o tom, že i do rozpočtu města by se tak dostalo víc peněz.

Věc přitom není nijak složitá. Třeba by stačilo přistoupit na systém něco za něco. Neboli například povinně složit kauci při podání odvolání. Pokud by se ukázalo odvolání jako účelově zdržovací, kauce by propadla. To by nám rázem počet odvolání pěkně poklesl!

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

U naháče to začíná, u kvót na imigranty končí

Tento týden prošuměla českým mediálním prostorem celkem úsměvná zpráva. Tedy – pro její hlavní aktéry, myslím, zase tak legrační nebyla. V kostce šlo o sousedské spory.

Jakýsi postarší moravský děda se rád promenádoval po své vlastní zahradě v rouše Adamově. Jak z kontextu vyplynulo, obzvláště rád v této oděvní úpravě sekal se sekačkou trávu. Proč děda choval takovou nevraživost vůči gatím, zpráva již nezmiňovala a patrně to ani nebylo známo. Možná šlo o exhibicionistu, možná se jen chtěl pěkně rovnoměrně opálit, možná chtěl ze zdravotních důvodů větrat, možná trpěl nějakou kuriózní fobií, díky níž měl dojem, že nahota je nejlepší obrana proti únosu mimozemšťany… Kdo ví?

Faktem ale je, že dědulově sousedce se to nelíbí. Nainstalovala si na plot zábranu, aby k sousedovi nebylo vidět, ale prý „zábrany vše nevyřeší“. A tak byla povolána policie, aby ona „vyřešila“, že sousedce se – patrně po odhrnutí zábrany a zkontrolování stavu? – naskýtá „nelibý pohled“. A dědovi teď hrozí dva roky za mřížemi za výtržnictví.

Jsem zmatena. Dosud jsem netušila, že existuje trestný čin výtržnictví spočívajícího v poskytování „nelibého pohledu“. Mám jednoho souseda, u něhož zažívám nelibý pohled pokaždé, když ho potkám, a to i v případě, že je zcela neprůhledně zabalen do zimní bundy. Na Pikoru, když to kapku přežene na oslavě narozenin, taky není pohled vyloženě libý. A znám lidi, kteří zažívají nelibý pohled vždy, když zahlédnou svou tchyni. Zatím jsem se ale nesetkala s tím, že by za svou fasádu byla jakákoliv tchyně odsouzena.

Možná, že děda je obyčejný exhibicionista. Pokud by v odlehlém parku vyskakoval na malé holčičky nebo přelézal k sousedce přes plot a přitom na ni volal „bububu!“, celkem jistě by bylo namístě buď volat policii, nebo mu taktéž odpovědět „bubu!“ a ukázat mu velké zahradní nůžky. Ale když si seká trávu u sebe doma? Za prakticky neprůhlednou rákosovou zábranou?

Skoro se mi zdá, že by tu opravdu o jakýsi přestupek – ovšem ne proti zákonu, nýbrž proti slušnosti – jít mohlo. Ovšem ne ze strany onoho naháče, nýbrž ze strany jeho sousedů a jejich zjevného porušování domovní svobody. A ještě bych zvážila, zda jim na konto nepřičíst i bonzáctví. Dokud je děda vůči jejich dětem neškodný a rejdí si jen na své zahradě, nikomu do jeho rejdění nic není.

Zpráva nápadně připomíná jiný podobný případ, který se také nedávno objevil v tisku, ovšem nikoliv v podobě zprávy, ale v podobě čtenářského dotazu. Sousedka si stěžovala na sousedovo chování. Zhruba šlo o to, že sousedka se rozhodla vyměnit pletivo na plotu. Za tím účelem – když soused nebyl doma – pokácela jeho živý plot na jeho straně plotu, aby se k pletivu lépe dostala. Soused vzápětí na své straně na místě zničeného živého plotu nainstaloval clonu a se sousedkou přestal mluvit. A ta si teď stěžovala a ptala se na radu, jak prý se má proti sousedovu jednání bránit: Jednak jí vadilo, že se „musí“ dívat na údajně neestetickou clonu, jednak jí vadilo i to, že soused s ní najednou nemluví.

Tak pardon, ale zničit někomu svévolně jeho majetek a pak se divit, že se mnou dotyčný nemluví?

Oba případy mají jedno společné. Společným jmenovatelem je naprosté nepochopení principu vlastnictví a s ním spojených práv. A v tom už přestává o legraci jít. V obou případech obě sousedky jen nepochopily, že do cizího se nos nestrká, ale hledí se především svého. Není divu, že mají v majetkových právech trochu hokej, když náš stát jim v tom ještě jde příkladem. Zákaz kouření totiž není ničím jiným než strkáním rypáku do cizího majetku, tedy do cizí hospody, ve které si už majitel nemůže dělat, co chce. Copak někdo nutí zákazníky, aby vstupovali do kuřácké hospody? Ne. Zato její majitel je nucen se svým majetkem nakládat jinak, než by chtěl. A jde to ještě mnohem dál. Nedělejme si nejmenší iluze, že v dnešní socialistické Evropě za našimi hranicemi tahle jednoduchá pravidla chápou. Kdyby to totiž chápali, hleděli by si svých imigrantů a nestrkali by nám je v podobě kvót přes naše hranice.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Pro všechny ty, kdo touží po euru

Češi loni pracovali víc. Přesto vyrobili míň. Produktivita české práce poklesla. Výkonnost české ekonomiky se zhoršila. Důvod? Na zkoušku jsme si skrze intervence ČNB „jakoby“ přijali euro.

Až dosud, když jsem varovala před eurem a nadávala na intervence, mohl mi kdokoliv oponovat: „Ale vždyť je to jen bohapustá teorie! Vždyť každý ví, že slabá koruna pomáhá vývozcům a skrze vývozce pomáhá nám všem.“ Ano – tohle byla častá argumentace.

Ne však už víc. Teď už by nikdo neměl tvrdit, že intervence byly užitečné, že slabá koruna ekonomice pomohla a že bychom měli urychleně přijmout euro. Máme totiž již důkazy, jak to bylo skutečně.

Těmi důkazy jsou data OECD. Z nich vyplývá, že pracovníci v České republice v roce 2016 odpracovali téměř o2,5 procenta víc hodin než v roce 2015, i přesto ale ekonomika rostla o dvě desetiny procentního bodu pomaleji. Neboli řečeno jinak a srozumitelněji: Českým pracujícím poklesla produktivita práce.

Když mluvím o produktivitě práce, lidé se často bouří: Vždyť přeci pracujeme hodně! Neflákáme se! Tak jak si může někdo sprostě dovolit říct, že máme nízkou produktivitu? No – o tom to totiž není. I kdybychom se přetrhli a pracovali od nevidím do nevidím, v ekonomickém slova smyslu to produktivitě nepomůže. Produktivita je totiž daná ne mírou naší snahy, ale tím, jak je země rozvinutá: Kolik má dálnic. Kolik má letišť. Kolik má moderních technologií. Když dáte jednomu kopáčovi do ruky krumpáč a druhému sbíječku a postavíte je vedle sebe na beton, ten se sbíječkou bude hotov mnohem dřív, i kdyby si u toho dal pětkrát pauzu na cigaretu. Byl totiž na rozdíl od svého kolegy s krumpáčem vybaven technologiemi.

A technologie je přesně to, co nemáme. A co víc, je to přesně to, co nám utíká stále víc ve srovnání například s Německem.

Proč ale nemáme technologie? Protože se jim dobrovolně vyhýbáme. Hned nadvakrát.

Zaprvé česká vláda se dlouhodobě, tedy míněno ještě před posledními volbami a ve starém složení, podbízí investicím, které u nás hledají jen a pouze levnou práci a nikoliv technologický rozvoj. Symbolem, byť zdaleka ne jediným příkladem, se stal sklad Amazonu v Dobrovízi u Prahy. Tahle obří hala sice už je a ještě víc do budoucna bude vybavena roboty, ale lidé, kteří v ní pracují, s klidem nemusí mít téměř žádné vzdělání a dostávají jen velmi nízkou mzdu. Technologicky to tedy naši ekonomiku nikam neposune; pouze takový typ investic dá mizerně placenou a nekvalifikovanou práci lidem v okrese, který bojuje s vysokou přezaměstnaností a nedostatkem pracovních sil, takže tito lidé pak chybí jinde v kvalifikovanějších výrobách. Takové investice nepotřebujeme. Na takové investice se totiž nabalují jak písek na mokrou zadnici další a další sklady a podpůrné provozy, které všechny mizerně platí, nepotřebují kvalifikované lidi a neprodukují žádnou vysokou přidanou hodnotu. Ekonomika se pak pomalu mění na montovnu. Ztrácí produktivitu, zastarává.

A pak tu máme druhý důvod, který s tím prvním souvisí. Intervence ČNB simulovaly vlastně přijetí eura tím, že kurz koruny zakonzervovaly na nepřirozeně slabé úrovni. Výsledkem bylo, že podniky byly v podstatě donucené konkurovat cenou, nikoliv kvalitou. Mělo to stejný efekt jako vládní podpora skladů: Tlačilo to podniky do toho, aby konkurovaly v zahraničí levnou a jednoduchou prací. Ne kvalitou. Ne technologiemi. A zase znovu výsledkem byla ztráta produktivity. Zastarávání.

Největší bolístkou naší ekonomiky jsou momentálně nízké platy: To je přesně výsledek našeho experimentálního přijetí eura a zafixování kurzu. A teď se k tomu ještě navrch přidává propad produktivity. Neboli naše ekonomika je na vrcholu svých možností, víc už se životní úroveň lepšit nemůže, pokud nepřijdou změny. Tedy pokud se neotevřeme technologiím. Pokud si nepřestaneme hrát na levnou montovnu. Pokud nenecháme korunu spontánně posílit.

Mimochodem, víte, ve kterých zemích loni ještě taky produktivita propadla? V Řecku a v Itálii. Tedy v zemích, o kterých se dlouhodobě ví (ale nesmí se to moc nahlas říkat, aby se v Bruselu nezlobili), že euro neměly přijímat.

Od konce intervencí ještě neuplynuly ani dva měsíce a už koruna posílila o 65 haléřů k euru. Protáhněte to čistě hypoteticky do budoucna a za rok bychom byli někde na 22,40 korunách za euro. To je rychlost posilování jak blázen. (A to ještě je stávající tempo posilování koruny brzděno tím, že mnoho spekulantů, kteří na posílení koruny po intervencích spekulovali, se teď koruny zbavuje a tím rychlost posilování brzdí.) Novinové články o tom, že „koruna překvapivě nevykazuje sklon posílit“, by tedy byly směšné, kdyby nebyly použité jako forma lobbystického tlaku na urychlené přejetí eura, což je spíš k pláči.

Takže tedy ještě jednou a natvrdo: Dnes už máme důkaz, že volání po přijetí eura je voláním po zničení ekonomiky a po tom, abychom se zařadili po bok ekonomicky rozvrácenému Řecku a Itálii. Jen něco málo přes tři roky a naše „jakoby-přijetí“ eura už stačilo k tomu, aby si naše ekonomika pohoršila, aby ztratila produktivitu. Vezměte na vědomí, že do eurozóny je jen jednosměrná jízdenka – tedy napořád.

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Evropě hrozí nová občanská válka

Když se v Paříži v listopadu 2015 střílelo v klubu Bataclan, do 24 hodin byly facebookové a jiné profily na sociálních sítích zahalené v barvách francouzské trikolory. Když se vraždilo před pár dny v Manchesteru – nic.

Možná jsem britské barvy jenom přehlédla, možná jsem se nedívala dostatečně pečlivě. Možná veřejnost usoudila, že 130 mrtvých v Paříži je o tolik víc než 22 mrtvých v Manchesteru, že to za tu práci s vlajkou nestojí.

(Popravdě se přiznám – byť je to číselně vzato nepoměr, mnou Manchester otřásl víc, protože v něm šlo o malé děti. A na to jsem jako máma pěti prcků obzvláště citlivá; ale o to teď nejde.)

Abychom si rozuměli: Já nejsem žádný „vlajkař“. Nehalím si svůj profil do emotivních malůvek, když se někde stane neštěstí. Nedělala jsem to tehdy, nedělám to ani teď. Nic proti symbolům, ale taky si přiznejme, že jsou zhola zbytečné. Nepomohou mrtvým, neodvrátí ani riziko od dosud živých, kteří se příště ocitnou v nevhodnou chvíli na nevhodném místě. Pouze a jen pomohou těm živým, kteří cítí lítost nad mrtvými, aby se cítili trochu líp: Vystavením vlajky získají pocit, že vyjadřují sounáležitost (to je jistě pěkné), svůj smutek trochu ventilují navenek, a tím se jim uleví.

Jestliže tentokrát – na rozdíl od vraždění v Paříži – nikdo v mém okolí neuznal za vhodné vyjádřit svou frustraci vystavením vlajky či jiného symbolu, mám pro to jen jediné vysvětlení: Tentokrát byla patrně suma smutku ve společnosti menší. A to si opět umím vysvětlit jen jediným způsobem: Společnost si na vraždění už zvykla. Jak zvrhlé.

Všichni víme, že tenhle druh vražd, kterým se říká terorismus, mají jedno společné: nelegální imigraci těch, kdo nejsou skutečnými uprchlíky před skutečným nebezpečím. A neargumentujte mi tu s IRA, Basky a podobně – kdy bylo o těch slyšet naposledy? Jistě, tohle je milionkrát omleté téma. Ale jedna věc je přece tak trochu „nová“.

Ještě před pár lety by bývalo stačilo neprodyšně a třeba za pomoci hrubé vojenské síly uzavřít vnější hranice Schengenu. Hlavní lákadlo ekonomické migrace, tedy státy jako Německo, Belgie, Francie a další, by tak bylo nedostupné, takže relativně za vodou by tím pádem byla celá Evropa. Tedy i země mimo schengenský prostor – protože který ekonomický a nelegální migrant by stál o azyl třeba v takovém Bulharsku, Chorvatsku a dalších vesměs chudých evropských zemích? Jenomže tahle logika dneska už dávno neplatí. A snad protože jsme si jako společnost na terorismus, nelegální imigraci a multikulturalismus už příliš „zvykli“, ještě jsme si nestačili tak docela všimnout, že se nad Evropou stahují nové mraky, které s imigrací bytostně souvisí.

Dlouho jedinou převážně islámskou zemí Evropy byla Albánie. V poslední době přibyly země nové: Kosovo a do jisté míry i Makedonie. Kosovo je už na druhém břehu: Nejen že v Kosovu jede na plné pecky systematická snaha o islamizaci již dospělého obyvatelstva prostřednictvím imámů, kteří tamní muslimy obracejí na radikální formu islámu wahhábismus, ale navíc také zcela přirozeně tamní islámské, tedy zejména albánské, etnikum má vyšší porodnost než pravoslavné, katolické a další. Takže i díky zcela spontánním demografickým trendům radikální islamizace Kosova nabírá na síle. Ví se také, že Kosovo se stejně jako Albánie stává řízenou líhní sympatizantů Islámského státu. Například německá vláda to nedávno veřejně připustila jako známý fakt v odpovědi na interpelaci z Bundestagu.

Makedonie na druhém břehu dosud není. Stále v ní převažují pravoslavní Makedonci. Jenomže o nárůstu velikosti a radikalizaci islámské menšiny platí to samé, co o Kosovu. A hlavně: Jak už to bývá, islámské obyvatelstvo je koncentrováno do určitých enkláv, není rovnoměrně s Makedonci promícháno. A jak by se dalo čekat, albánská a tedy muslimská menšina se stává majoritou v oblastech sousedících s Kosovem a Albánií. A tím je na průšvih zaděláno.

Etnické spory v Makedonii bublají dlouhodobě. Ovšem s rostoucím islámským radikalismem a s rostoucím počtem muslimů stále sílí. Vzhledem k tomu, že touhou Islámského státu je vytvořit jediný rozsáhlý chalífát, je velmi logické čekat, že místní albánské obyvatelstvo se dříve či později pokusí vytvořit jakousi Velkou Albánii, která by spojovala dnešní území Albánie, Kosovo a také část dnešní Makedonie. Vlastně by se tak v bledě modrém opakoval scénář, který známe z války o Kosovo z roku 1999. Tehdy vlastně nešlo o nic jiného, než že se albánská menšina v Srbsku rozhodla od Srbska odtrhnout, jakkoliv to bylo nazýváno různě, nejčastěji jako „právo na národní sebeurčení“. Srbsko tehdy nechtělo Kosovo pustit; vzdalo se ho teprve až poté, co NATO začalo Srbsko bombardovat a v podstatě ho donutilo část jeho území pustit.

Chci se mýlit. Nicméně já osobně se domnívám, že dříve či později v Makedonii vypukne válka.

Protože Evropská unie použije stejnou logiku, jakou použila v Kosovu, řekne, že makedonští Albánci mají právo na sebeurčení, a bude podporovat rozpad makedonského státu. Zda se k tomu stejně jako v případě Kosova připojí i USA, těžko soudit, protože Trumpova administrativa v tomto ohledu není tak snadno čitelná, jako byly americké administrativy předešlé. Každopádně, i kdyby USA nebyly rozpadu Makedonie tak nakloněné jako rozpadu Srbska, pořád nevidím v dnešním světě žádnou reálnou sílu, která by tomu dokázala zabránit. Která by dokázala zabránit vytvoření Velké Albánie nakloněné podoře Islámského státu (či v té době už nějaké jiné radikální organizaci).

Řekla jsem, že se nad Evropou stahují nové mraky. Když říkám Evropa, mám tím skutečně na mysli celá Evropa, ne jen malá část Balkánu. Kosovo, Makedonie – obojí je krystalickým příkladem salámové metody. V obou zemích nejprve nenápadně začaly vznikat minoritní enklávy. Sílily díky přirozeně vyšší porodnosti tak dlouho, dokud se z menšiny nestaly v konkrétní oblasti většinou. A pak se od území historicky patřící jiné zemi jednoduše odtrhly.

Ve valné většině zemí EU dnes vznikají díky nezvládnuté imigrační politice podobné enklávy. Londýn, Paříž, některá německá města – všechna tato místa dnes vypadají zcela jinak než před deseti lety. Data z trhu práce jednoznačně dokládají, že začleňování imigrantů je mýtus. Ba co víc, například nedávné turecké referendum o ústavě ukázalo, že turecká menšina v EU se dokonce ještě víc vymezuje proti kultuře hostitelské země než samotní Turci žijící na území Turecka. Imigranti z některých kulturně velmi odlišných zemí se do původní evropské kultury nezačleňují ani v několikáté generaci, současně ale jejich enklávy stále sílí.

Dnes se Brusel tváří, že jednotlivé národní menšiny mají právo na sebeurčení. Je to falešný alibismus. Když se chtěli „sebeurčit“ Britové a hlasovali o odtržení od EU, Brusel se najednou kupodivu tak smířlivě netvářil, a to přitom šlo o zcela jinou ligu „odtržení“. Jsem náramně zvědavá, jak se bude Brusel tvářit, až si jednoho krásného dne kupříkladu převážně muslimská Paříž odhlasuje, že se chce národně sebeurčit a odtrhnout se od Francie. Že by NATO trochu rozbombardovalo francouzský venkov, aby Paříž pustil, zatímco manchesterským masakrem už dávno zcela otupělé evropské publikum bude raději hltat v televizi jakousi infantilní reality show?

Já v takové pokrytecké Evropě žít nechci. Evropská komise tento týden oznámila, že prý má plán, „který se neodmítá“, jak přesvědčit zbývající členy EU, které ještě nejsou v eurozóně, aby do ní vstoupily. Plán má být představen příští týden. Tím by byla integrace dokonána. Iluze, že se nás salámová metoda netýká a že bychom si pak snad dokázali ochránit naše hranice, by definitivně padla. Chci, aby naše diplomacie tuhle nabídku na větší integraci, „která se neodmítá“, tvrdě odmítla, ať už budou její technikálie jakékoliv.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Pan Sobotka má smysl pro humor

Bavorsko, rok 1923. Hitler se již cítí silný, je již obklopen svými budoucími muži první linie. V noci z 8. na 9. listopadu se pokusí o ozbrojený puč a násilné převzetí moci.

Neúspěšně. Po selhání tohoto prvního pokusu je zavřen do vězení, kde mimochodem nadiktuje Mein Kampf. Zdá se, že je odstraněn, že nebezpečí pravicové diktatury je zažehnáno.

Ale nebylo. V podhoubí to stále bublalo. Vnější projevy nacionalismu byly ještě dlouhá léta částečně maskovány, částečně tolerovány.  Až po dlouhých šestnácti letech, kdy společnost víc „nazrála“, kdy byla díky tvrdé hospodářské krizi víc nakloněna Hitlerovým myšlenkám, se Hitler skutečně dostal k moci.

Šestnáct let mnoho vizionářů varovalo před rizikem nástupu fašismu, který bylo možné předvídat. Šestnáct let se jim většinová společnost smála, protože strašení apokalypsou není něčím, co by davy chtěly slyšet.

Asi si říkáte, proč o tom mluvím. Proč? Protože některé věci je možno tušit dlouho dopředu, známe-li souvislosti. A to, že nepřijdou hned zítra, neznamená, že nepřijdou vůbec. Některé věci se může dařit i roky maskovat; roky mohou nerovnováhy bublat pod povrchem a zvětšovat se.

Že projekt euro skončí průšvihem, říkám již nějaký čas. Nechť se mi státní úředníci a integrační fandové klidně posmívají. Bohužel v tomto případě nemohu říct, že kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe, protože europrůšvih nakonec budeme proklínat všichni vespolek.

Europrůšvih přijde, ne že ne, ale může to ještě dost dlouho trvat, protože zatím Evropa rostoucí nerovnováhy celkem umně zakrývá, a ty nezakrytelné toleruje. Jsou tu ale některé známky, které i neekonomovi mohou naznačit, že nerovnováhy pod povrchem rostou. Tak například mysleli jste si, že Řecko už je vyřešené, protože jste o něm už dlouho neslyšeli? Chyba lávky, Řecko je už zase v recesi. Už zase se v něm demonstruje proti splácení dluhů. A MMF otevřeně říká, že bez odpuštění řeckých dluhů tahle země nemá šanci se z ekonomického marasmu dostat. Řecko se přitom do stávající situace dostalo tím, že přijalo euro – kdyby ho totiž bývalo nepřijalo, nikdy by úroky kalkulované v drachmách pro řecký dluh neklesly tak nízko, jako klesly s eurem, nikdo by Řecku nepůjčil tolik, jako mu s eurem půjčil, takže Řecku by se nikdy nepodařilo předlužit se tak, jak dneska je.

Itálie je to samé v bledě modrém. V ekonomických kruzích je veřejným tajemstvím, že katastrofální stav italských bank je mnohem větším problémem než celé Řecko, protože může přerůst v dominovou nákazu všech bank v eurozóně. A že by své banky zachránil italský stát? Ani omylem. Veřejný dluh Itálie loni stoupnul na rekordních 132,6 % HDP a letos už Itálii klesl rating.

Celé se to drží pohromadě jen a pouze kvůli penězům pumpovaným do ekonomiky eurozóny Evropskou centrální bankou. Díky tomu není vidět, v jak špatném stavu se ekonomika eurozóny – i díky euru – nachází. Ba co víc, ona dokonce papírově vykazováno roste. Je to, jako byste měli dluh milion korun a nebyli schopni ho splácet. A v tu chvíli by vám hodný strýček půjčil další milion na jídlo a zábavu. Navenek byste vypadali jako ve vatě: utráceli byste, bavili se. Jenomže v realitě byste na tom byli ještě hůř než předtím: Namísto milionu byste dlužili už miliony dva.

Celé se to může dařit maskovat tak dlouho, dokud vám strejda bude po milionech půjčovat. Až i jemu miliony dojdou, budete v loji oba. Neboli dokud se daří do evropské ekonomiky pumpovat peníze a držet úrokové sazby prakticky na nule, vypadá to jako slušně rozjetý večírek. To ovšem má své ekonomické limity.

Jenomže jsou lidi, kteří to nechápou. A co hůř – ačkoliv tuhle podstatnou věc nechápou, mají moc rozhodovat o tom, jestli se tohoto dekadentního mejdanu budeme účastnit. Vlastně se nám v posledních týdnech lobbying  za euro zase pěkně rozjel. A to už jsem si vážně v jednu chvíli myslela, že jsme zmoudřeli a nikdo už plky o užitečnosti eura nebere vážně.

Premiér Sobotka prohlásil, že prý chce slyšet pevný termín přijetí eura. Důvodem je podle něj situace po francouzských a německých volbách. Prý Evropa se stává dvourychlostní a prý se zeměmi mimo eurozónu se nikdo nebude bavit. Pan Sobotka tím prokázal obdivuhodný smysl pro humor a sarkasmus. Anebo pokud to snad nedej bože nemyslel jako vtip, pak by to ovšem hraničilo s naprostou ekonomickou zabedněností. On se snad s Řeckem, které je v eurozóně, někdo baví jako rovný s rovným? Nebo se tím myslí diktát z MMF? A Švýcarsko, které nejen že nemá euro, ale ani není v EU, je bezvýznamné?

Pak jsou tu i další politici a úředníci. Ti podle všeho debatu o euru neberou za volební heslo, ale v euro asi vážně věří. Podle nich je prý důvodem pro zavedení eura nedávné ukončení intervencí. Podle nich prý budou zavedení eura silně podporovat čeští exportéři, kterým podpora uměle slabou korunou s intervencemi skončila.

Tak víte co? Jaké efekty by mělo na českou ekonomiku zavedení eura, jsme mohli během intervencí nanečisto vyzkoušet, protože jeho přijetí v podstatě simulovaly. Naštěstí jsme si to zkoušeli jen relativně krátce a hlavně vratně. I tak to stihlo na naší ekonomice napáchat škody. A opět: Ty škody nejsou na první pohled úplně zřetelně vidět, protože pro většinu lidí je složité porovnat stav dnes s  imaginárním stavem, ve kterém jsme mohli být bez intervencí. Ale přesto se všichni shodnou, že jedním z největších problémů naší země jsou nízké mzdy. Málokdo už k A dodá taky B, totiž že intervence byly jednou z jejich příčin: Příliš slabá koruna totiž tlačila podniky k tomu, aby konkurovaly nízkou cenou, nikoliv vysokou kvalitou. To s sebou logicky neslo tlak na snižování mezd a přeorientování od drahých technologií k výrobám s vysokým podílem levné práce. Neboli stále víc se zvýrazňoval charakter naší země jako levné montovny. (K tomu navíc dopomáhaly pofiderní investice podporované českou vládou, jako třeba sklad Amaznonu.) Jinými slovy: Tahle simulace „jakoby-přijetí“ eura nám vespolek dopomohla leda tak k nízkým platům.

Tenhle experiment u nás trval jen krátce, a už se stačil negativně projevit. To Slováci jsou v jiné situaci. Asi před dvěma měsíci vyprávěl na konferenci slovenský europoslanec R. Sulík, že si pamatuje, jak když Slováci přijímali euro, přijel do Bratislavy tehdejší český prezident Klaus a radil Slovákům, ať euro nepřijímají. Sulík se tenkrát smál a říkal si, jak ten Klaus jen Slovákům závidí, že plní maastrichtská kritéria. O V. Klausovi nechť si myslí, kdo chce, co chce, ale pokud jde o nepřijetí eura, měl pravdu: Sulík to prý dnes už chápe, i když až zpětně. Přesto není pro vystoupení Slovenska z eurozóny – eurozóna je podle něj jako špatné manželství: Žena má s mužem pět dětí, on ji bije a ona ví, že by jí bylo lépe mimo manželství. Ale z ekonomických důvodů si rozchod a tahanice o majetek nemůže dovolit. Stejně tak do eurozóny je jen jednosměrná jízdenka; cesta ven je – na rozdíl od ukončení experimentálních intervencí – až příliš drahá.

To můžu podepsat třeba desetkrát. Jenomže v mém případě by Sulík přesvědčoval přesvědčeného (ostatně i já kdysi Slovákům říkala, aby se do eurozóny nehnali). Ovšem kdo chce kam… znáte to. Teď je to jiné. Teď jde o mou zemi a o to, že až příliš mnoho politiků si bere euro do úst ne proto, že by ho z nějakého pádného důvodu skutečně chtěli, ale protože prostě plácají, co jim slina na jazyk přinese, aniž by ekonomické důsledky chápali.

Nechápou, že naše krátká simulace přijetí eura napáchala víc škody než užitku, protože mírně pozměnila strukturu naší ekonomiky k horšímu. A už vůbec nechápou, že tím to nekončí: Euro je navíc ještě maskovaná časovaná bomba, která už roky odtikává a čeká, až skryté nerovnováhy nebude možno dál maskovat.

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Prosba pravdoláskařům & xenofobům

Při pohledu na celkem hutně zaplněné pražské Václavské náměstí musí valnou část nekoblihářů napadnout: „Tak fajn, fázi číslo 1 bychom tu možná zdárně měli rozběhnutou.“

Pro začátek OK. Tudíž to bychom měli v tuto chvíli před sebou ještě nějakých bratru šest dalších navazujících fází:

Fáze 2: Zrušit bonzáckou elektronickou evidenci tržeb. (Taky jste si všimli, jak v lidech podobně jako ten Sauronův prsten z Mordoru uvolnila všechny ty hnusné, temné lidské vlastnosti a znovu se nám rozmohlo udavačství vyfabulovaných prohřešků, prostě jen z pomstychtivosti, že sousedovi běží kšeft lépe?)

Fáze 3: Zrušit veskrze zbytečná kontrolní daňová hlášení. (Nejste-li podnikatelé, možná jste si ani nevšimli, nakolik kvůli nim narostla drobným podnikatelům administrativa, na veřejných financích to ale jaksi není vidět.)

Fáze 4: Zrušit přímou volbu prezidenta. (Existují prezidentské systémy, a existují „premiérské“ politické systémy. V tom prvním má silnou roli prezident, v tom druhém vláda a její premiér. A pak je tu systém takzvaný český. Totiž který se navenek tváří jako „premiérský“, ale v realitě do všeho kvaňhá prezident libovolného jména, jelikož kvůli přímé volbě má v podstatě pravdivý dojem, že má neotřesitelnou pozici a může si to dovolit. A tudíž se dvěma kohouty na smetišti nefunguje nic, paralyzované je vše.)

Fáze 5: Zrušit dotace. (Zastavení dotací pro veskrze neužitečný fotbal, který principálně vždy byl, je a bude jen zábavou, byť notně rozšířenou, bylo jen obstojným prvním výkopem. Neexistuje jediný smysluplný argument, proč by třeba sortovní antitalent Franta Vomáčka, toho času šachový virtuóz, měl přispívat ze svých daní na čutání, když čutálisté nepřispívají na rozvoj mozkových závitů Franty Vomáčky. Koneckonců rok 2016 ukázal, že když pořádně ořízneme dotace z EU, na které máme „nárok“, naše ekonomika pořád dokáže rekordně růst a ještě k tomu vykáže „zázračný“ přebytek státního rozpočtu. Jen tak dál.)

Fáze 6: Postavit na příští rok nevylhaný vyrovnaný rozpočet. (Říkám nevylhaný. To znamená bez účetních triků. To znamená ne jako v roce 2016, kdy jsme přebytek dosáhli jen omylem. Myslím takový rozpočet, aby nevypadal dobře jen před volbami, a po nich potopa.)

Fáze 7: No a pak ještě celkově uklidit i ten zbývající drobný svinčík nadělaný za poslední čtyři roky. (Tedy třeba zrušit zákaz kouření – který mně, zapřisáhlému nekuřákovi, silně pije krev. Zrušit povinné školky, které jsou jen výrazem diskriminace většiny menšinou. Zrušit inkluzi ve školství. A zrušit i další prkotiny v podobě zákazů, příkazů, předpisů a omezení, které nám během posledních čtyř let zkomplikovaly, ale nijak nevylepšily život).

Ona by totiž ta fáze číslo jedna, kterou právě v přímém přenosu můžeme sledovat na českých náměstích, neměla bez fází číslo 2-7 valného smyslu. Cožpak o to, technicky vzato není to rušení buzerací zas tak těžké. Zvlášť když víme, na jaké rezorty se máme zaměřit: Vzala bych to z jedné vody načisto zejména od Financí, přes Ministerstvo práce a sociálních věcí, až po školství.  Jenomže…

… jenomže mám trochu obavy.

Mám obavy, aby nám ony klíčové fáze 2-7 nezesabotovaly veskrze hloupé a kontraproduktivní rozbroje mezi „pravdoláskaři“ a „xenofoby“.

Nemám tyhle nálepky ráda. (Mezi námi, já bývám častěji od nálepkářů nálepkována jako „ekonomický populista “, ačkoliv jsem nikdy jaksi nepochopila, co je populistického na tom říkat nepopulární věci.) Ale pro zjednodušení si je vypůjčme, protože se ukazuje, že zrychlují komunikaci. Prostě jedni mají rádi imigranty, druzí o ně nestojí.

Netrklo vás na záběrech z plných náměstí něco zvláštního? Ne? A co třeba toto: Na pódiích bylo plno chronických revolucionářů, kteří se na nich promenádovali už v roce 1989. Dneska by byli označeni právě za „pravdoláskaře“. Na tom by v zásadě ještě nebylo nic špatného. Proč by nemohli mít nechuť ke koblihám i k hradní neotesanosti? Ale jak tak znám české reálie, užuž začínám mít mírné obavy, aby „pravdoláskaři“ a „ne-pravdoláskaři“ nepodlehli dojmu, že si musejí za každou cenu zachovat fazónu a s „těmi druhými“ se nebavit: aby se nerozhodli, že to raději koblihy, než se bavit s „těmi druhými“ s odlišným názorem na imigraci.

Já bych ale skoro řekla, že nadešel velmi vzácný okamžik, kdy výjimečně má aspoň nakrátko smysl říct: NEPŘÍTEL MÉHO NEPŘÍTELE JE MÝM PŘÍTELEM.

A hrát si na „pravdoláskaře“ versus „xenofoby“ můžeme znovu začít později, až alespoň malou část z toho svinčíku uklidíme. Aspoň jednu. Aspoň třeba EET, na tom by se snad dalo shodnout… Prosííííím….

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Povinné školky: Sprostá šikana

Měla jsem tuhle takový báječný den. Začal tím, že jsem se pokusila hned po ránu zapsat dítko do jedné základní školy. Podotýkám, že do takzvané spádové školy. Škola konstatovala, že nemá volnou kapacitu.

Na mou námitku, že spádová škola přeci dítě ze své spádové oblasti brát musí, mi bylo řečeno, že to je sice pravda, že musí, ale když místo nemá, tak ho prostě nemá, takže nemůže.

I podnikla jsem pokus zapsat děcko do školy jiné, nespádové. Jaké bylo mé překvapení, když mi bylo řečeno, že místo jaksi není, leda že bych chtěla, aby absolvovalo přijímací zkoušky, a pak by bylo zapsáno do výběrové třídy se speciální výukou matematiky. Ne, nechtěla jsem; prostě jen chci dostát své zákonné povinnosti a úplně normálně posílat normální dítě do normální základní školy, nic víc, nic míň.

Otázkou ovšem je, zda ještě něco jako „normální základní škola“ dneska vůbec existuje v množství větším než malém. Jak to tak totiž začíná vypadat, školy se rozdělily na ty pro „chytřejší“ a na ty pro „hloupější“. Lépe řečeno, alespoň mají mezi rodiči takovou nálepku. Ale úplně obyčejnou, normální, průměrnou základku aby jeden hledal lupou a na druhé straně republiky.

Když jsem tedy jaksi neuspěla při pokusu splnit jednu ze svých povinností, rozhodla jsem se stát uspokojit alespoň splněním jiné mé povinnosti. Když stát není schopen zabezpečit povinnou školní docházku, třeba bude schopen zabezpečit povinnou předškolní docházku pro mého dalšího potomka? Od září totiž platí pro všechny předškolní děti povinnost navštěvovat školku.

Nu, mělo se brzy ukázat, že tak snadné to nebude. Školka číslo 1, nám nejbližší, pochopitelně měla plno. Co čert nechtěl, příslušné dítko dosud nemělo po přestěhování přehlášeno trvalé bydliště, tudíž spádová školka se nacházela přesně 1 hodinu 20 minut jízdy autem. Můj pokus o stažení přihlášky z webových stránek školky se ukázal jako zhola zbytečný, neb na telefonický dotaz nám byla paní ředitelkou sděleno, že pro přihláškový formulář si v době průmyslové revoluce 4.0 musíme dojet osobně, a to v konkrétní hodinu.

Fajn, vzala jsem si tedy v práci volno, naložila své předškolní potomky do auta a vyrazila na cesty. Po vyzvednutí formuláře ze spádové školky se na mě paní ředitelka usmála a poučila mě, že ji to velice mrzí, ale že nás přijmout nemůže, ačkoliv ze zákona musí, jelikož má plno. Na mou námitku, že je zákonnou povinností státu zabezpečit možnost splnění zákonné povinnosti jeho občanů – neboli když mi stát poručí, že mám dítě vrznout do školky, musí mi to taky umožnit – mi poradila, že má takový dobrý tip, a totiž jednu nově otevíranou školku asi dalších 15 minut jízdy odtud.

Návštěva školky číslo 3 skončila naprostou katastrofou. Ano, mají ještě volno. Ano, přijmou nás. Cože, my chceme domácí předškolní vzdělávání? A víme jako, že budeme muset chodit na přezkušování, jestli se naše předškolní dítě doma dobře vyvíjí? Aha, víme – a přesto si to nechceme rozmyslet?! (Obě přítomné paní učitelky po sobě házely výmluvné pohledy, jimiž si posílaly kouřové signály o tom, jací jsme asociálové.) Aha, rozmyslet si to nechceme. Aha, víme to naprosto jistě. A jaké že k tomu máme důvody…? Aha, doba jízdy od bydliště, matka se stejně doma stará o více malých dětí, takže nemá důvod jedno z nich posílat do školky, speciální dieta pro dítě, a obecně princip. Hm – a to jako tu dietu vážně dítě musí dodržovat? A víme to jako jistě? A máme na to papír? A co jako kdyby dietu porušilo – nepřeháníme to trochu? Aha, sanitka, hm… (Paní učitelky po sobě trochu pomrkávají, jako že to ta bláznivá matka – laktačka jistě notně přehání.) A co jako maminka myslí tím principem? Jak jako státní buzerace?!! Co je za buzeraci na tom, že stát má zájem, aby dítě šlo do první třídy řádně socializované?!

V tu chvíli mi s konečnou platností zapálilo, že tudy cesta ke splnění mé zákonné povinnosti opravdu nevede. Sbalila jsem svých pět švestek i všechny předškolní ratolesti, zamířila na obecní úřad a konečně napravila své předešlé opomenutí; totiž změnila jsem svým dítkám s okamžitou platností trvalé bydliště. Čímž pádem se naší spádovou školkou opět stala školka číslo jedna. Ano – ta, co neměla místo. Nicméně protože se jedná o školku mimopražskou, ještě pořád v ní vládnou slušnější mravy než ve školce číslo 3. Tudíž spádovost je spádovost a místo se prostě nějak vyrobí.

Teprve když jsem se večer ze svého záchvatu vzteku na stát trochu otřepala, uvědomila jsem si, že jsem zůstala paní učitelce ve školce č. 3 dlužná odpověď na otázku, jak to myslím s tím principem a státní buzerací. Tož to máte tak: Pro mě je povinná předškolní docházka jen sprostou státní šikanou.

Jistě, že mnohým rodičům tato nová povinnost bude úplně jedno, protože jejich děti do školky stejně už chodí od ještě mladšího věku. Ale pak je tu řada těch, pro které je to zcela zásadní komplikací. Mají například zaměstnání na směny a jsou zvyklí dávat děti do školky jen některé dny. To však nově nejde. Teď musí do školky každý den. Jiní rodiče jsou stejně doma a rádi by se svým dětem věnovali – to ale nemohou. Respektive mohou, ale jen budou-li děti poněkud potupně přezkušovány. A věřte či nevěřte (případně si ověřte na webu MŠMT), při těchto pravidelných „ověřování znalostí“ se prověřují třeba i takové věci, jako zda se dítě umí podepsat. Důvodem je prý prověření jemné motoriky – jako by nestačilo třeba ukázat, že dítě umí navléknout korálek. Chápete? Předškolní dítě se má umět podepsat? A co se tedy bude učit, až se „kvalifikuje“ a nastoupí do skutečné školy? Ono už se ve škole neučí číst, psát a počítat? Jo aha, já zapomněla, ve školách se vlastně hlavně řeší problémy s inkludovanými dětmi, na učení těch neinkludovaných jaksi nezbývá čas…

Všichni víme, že argument, že dítě bez předškolní docházky nebude v první třídě dostatečně „socializované“, je jen záminka. Ostatně mé dítě se běžně stýká se svými vrstevníky, chodí na zájmové kroužky, které si už ve svém nízkém věku samo vybralo, kontakt s jinými dětmi mu tedy nechybí. Podle této logiky by za chvíli byly povinné jesle, protože kdyby dítě nechodilo do jeslí, nebylo by dost socializované na to, aby šlo do školky. A vlastně když nad tím tak přemýšlím, nejlepší by bylo sebrat dítě rodičům hned při narození, protože jinak nebude dost socializované na jesle.

Povinná předškolní docházka se tedy státu hrubě nepovedla. Je to vlastně diskriminace naruby. Kvůli několika málo dětem, které měly v první třídě problémy, jsou teď negativně poznamenány i děti, které jsou bezproblémové. Je to úplně stejný princip, na kterém funguje inkluze. Tedy špatný princip. Je to další pokus vyrvat dítě z  tradiční rodiny, v níž chtějí rodiče trávit s dětmi co nejvíc času, a vytvořit stádo.

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Jak vypěstovat dítě jak v Matrixu

Ta paní se asi zbláznila, prohlásila nevěřícně ministryně práce a sociálních věcí Michaela o své kolegyni z Poslanecké sněmovny Jitce Chalánkové. Spor se týkal návrhu zákona, který by připustil umělé oplodnění pro single ženy.

Minstryně Marksová – jak není těžké při znalosti jejích dosavadních počinů odhadnout – právo na umělé oplodnění pro ženy bez partnera prosazovala. Nově by tak stačilo, aby žena jednoduše přišla do reprodukčního centra, oznámila, že chce dítě, a domů by se klidně mohla vrátit těhotná – ať už by partnera měla nebo ne. Ať už by s tím její případný partner souhlasil či nesouhlasil. Ať už by její partner byl či nebyl ochotný se o cizí dítě starat.

Naproti tomu paní Chalánková se postavila do čela táboru těch poslanců, kterým se takové uspořádání nepozdávalo. Protože paní poslankyně nebyla sama – a díky tomu také návrh nakonec neprošel. Proti zákonu se vyslovil například i spolustraník Marksové, ministr zdravotnictví Ludvík. I odtud je zřejmé, že citlivé a potenciálně výbušné otázky typu umělé oplodnění, sňatky mezi stejnými pohlavími, potraty a další podobné nemají u nás jednotlivé politické strany vyjasněné a i dvě osobnosti z jedné strany na ně mohou mít zcela opačný názor.

Popravdě řečeno, o duševní zdraví paní Chalánkové nemám nejmenší obavy. A spolu s ní hlasitě volám: Právo na dítě nepatří mezi základní lidská práva. A je vrcholně nebezpečné si s pojmy jako „základní právo“ zahrávat. Právě takové žonglování s (ne)právy je jedním z důvodů, proč dnešní evropská civilizace jde do kopru a prověřené a staletí fungující hodnoty se vytrácejí. Proč lidé mají pocit neukotvení a trpí depresemi jako nikdy dřív. A proč evropská kultura je postupně míchána a nahrazována kulturou lidí přicházejících z Afriky a východu.

Jestli se nepletu, pořád se v dnešní době oháníme rovností pohlaví. Tak to by ovšem chtělo dodat, že když má podle paní Marksové žena právo na dítě, má ho i muž, že? A když má podle paní Marksové právo na oplodnění žena i bez partnera, kvůli rovnosti pohlaví je nezbytné, aby měl právo na dítě i muž bez ženy – nebo se snad pletu, že přesně takhle to má dnešní rovnostářsky bezpohlavní společnost nastavené? Budeme tedy každému single muži, kterému se zachce dítěte, za veřejné peníze poskytovat nosnice, které mu pronajmou svou dělohu a dítě vypěstují? Že je to zvrácené a vypadá to nechutně byť jen napsané? Že to vede k představně líhně na lidi jako v Matrixu? Ale vždyť pokud budeme uvažovat přesně podle pravidel tak, jak je má paní Marksová nastavená – rovnost pohlaví, nárok na dítě – pak to k tomu zákonitě musí vést!

Pokouším se vžít do role ženy, která touží po dítěti, ale nemá partnera. A je to tíživý pocit. Přesně takový pocit jsem sice nezažila, ale znám jiný pocit: Pocit, když přijdete o chtěné, ale ještě nenarozené dítě. Taková žena začne po dítěti toužit víc než kdykoliv předtím. Celá její bytost se v tu chvíli upíná k jedinému: Opět otěhotnět a donosit nové dítě. Vše ostatní jde stranou. Ta touha je tak obrovská, bytostná, že muž ji těžko může obsáhnout; může spíš jen uvěřit, než si sám představit. Možná, že pocity ženy, která „jen“ nemá partnera, a tedy nemá ani těhotenství, nemusí být natolik zjitřené, ale nepochybuji o tom, že jistě také mohou být nesnesitelně silné, zvláště pokud žena má dojem, že jí už tikají biologické hodiny. S každou takovou ženou mám soucit. A přesto říkám: Dítě není právem.

Dítě je spíš něčím jako „darem“ (a to říkám bez jakéhokoliv náboženského podtextu). A když už se narodí, zaslouží si život nejlepší možný. Co to znamená „nejlepší možný“? Znamená to oba rodiče. Proč? Protože nejsme samosprašní, tudíž to tak evoluce chtěla. Evoluce se to rozhodla zařídit tak, že o dítě se mají starat dva lidé. Nejen proto, že dva je ve smečce víc než jeden, ale také proto, že pokud matku přejede auto, je tu ještě otec, který dítě chtěl také; a protože jej chtěl, neváhá se o něj postarat.

Jenomže svolením k umělému oplodnění žen bez partnerů začneme podle poptávky na míru ze zkumavky vyrábět děti bez otců. Tedy děti, které do vínku nedostanou to, co evoluce chtěla. Stoprocentně podepisuji, co prohlásil ministr zdravotnictví Ludvík: Podle něj asistovaná reprodukce vychází z předpokladu neplodného páru. Nikoliv neplodné ženy. A stát by měl preferovat úplné rodiny.

Jistě, je tu po ruce námitka, že mnoho otců si zplodilo dítě, o které se nestará. Chybička se vyskytne. Ale v takovém případě také známe institut výživného. Takový otec se sice nemusí chtít ke svému dítěti hlásit, ale společnost ho k tomu přesto nutí, aby aspoň částečně svým povinnostem vůči dítěti dostál. Ano, povinnostem, protože povinnost je rubem každého práva. Jistě že takových případů je hodně. Ale ne, nesouhlasím s tím, že je to tak správné, rozumějme, že je to pro dítě ta nejvýhodnější možná varianta. A když už jako společnost fušujeme přírodním zákonům do řemesla tím, že jsme vymyslili a zavedli umělé oplodnění, pak bychom to alespoň měli dělat nejlépe, jak umíme, tedy pro dítě nejvýhodněji.

Neobstojí ani námitka, že ženy dnes zákon obcházejí a domluví se s kamarádem, aby pro ně souhlas s umělým oplodněním podepsal. Že tedy nový zákon by jen legalizoval dnešní praxi. Je v tom přeci jen jeden zásadní rozdíl. Pokud se totiž vyfabulovaný partner přihlásí k umělému oplodnění, vystupuje před zákonem jako náhradní otec. A měl by si pochopitelně této role také být vědom. (Není-li, jeho hloupost.) Ostatně to také celkem účinně brání tomu, aby si někdo založil živnost jen na tom, že denně sehraje desetkrát habaďůru s partnerstvím a podepsal deseti ženám za úplatu souhlas s umělým oplodněním. Nový zákon by ovšem jakoukoliv odpovědnost přehrál jen na jedinou osobu. Neboli odpovědnost za dítě by ještě zmenšil.

Neustále se oháníme tím, na co všechno máme nárok; ale odpovědnost se nám čím dál víc někam vytrácí. Jsem ráda, že zákon neprošel. Nepochybuji sice o tom, že je jen otázkou času, než ho někdo zkusí protlačit znovu; rodina se totiž čím dál víc v Evropě stává nemoderním přežitkem. Ale čím víc ten okamžik oddálíme, tím větší šance je, že tahle podivná epocha sociálního inženýrství se změní zase v jinou módní vlnu a odezní, aniž by u nás napáchala nevratné škody.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Návod, jak školou vychovat stádo

Čím víc se úřady snaží ve školství o prosazení uniformity a rovných příležitostí, tím víc se rozmáhá – neváhám to tak označit – diskriminace, mezi dětmi se rozevírají nůžky a slušné vzdělání se stává luxusním zbožím.

Bývaly doby, kdy děti automaticky nastupovaly do školy, která byla jejich domovu nejblíž. Proč by taky ne, když všechny základní školy byly až na banality skoro stejné? Ty doby jsou dávno pryč. Výběr školy se stal normou.

Začíná to už povinnou inkluzí. Na inkluzi existují mezi rodiči různé názory, což většinou odráží fakt, že se setkali s různým stupněm nějaké „jinakosti“ u dětí. Sotva lze něco namítat proti zařazení normálně nebo jen o něco méně talentovaného dítěte, jehož hlavním hendikepem je „pouze“ sociálně slabší prostředí, ze kterého pochází, do mainstreamové základné školy. V takovém případě mu může běžná škola pomoci jeho rodinný hendikep překonat, což by se mu v případě vyčlenění z mainstreamové společnosti nepodařilo. Jenomže bohužel o tomhle inkluze zase tak moc není.

V realitě totiž při inkluzi dochází k zařazování dětí, které mají různě stupně poruch učení, poruch pozornosti, autismu a podobně do smíšených tříd. Výsledkem pak u některých dětí je, že nešťastní jsou naprosto všichni zúčastnění: Nešťastné je inkludované dítě, které nikdy nezažije mezi svými spolužáky pocit úspěchu. Namísto toho bývá pro „nezvladatelnost“ často vyváděno během vyučování ze třídy a tráví čas osamoceně v družině za dohledu pedagogického asistenta. Dítě si tak jen utvrzuje dojem své jinakosti a čím dál víc se se svou rolí vyčleněného sžívá. Nešťastní jsou učitelé, protože nemají páky, vzdělání a časové možnosti se takovým dětem se speciálními potřebami věnovat. Nešťastní jsou spolužáci, kteří jsou často šikanováni a biti inkludovanými dětmi. Ty totiž podle běžných měřítek zlobí, nicméně podle posunutých měřítek své diagnózy se obyčejně chovají „v normě“. A nešťastní jsou i rodiče, protože vidí, že jejich dítě je nespokojené, a tak jej velmi často ze školy berou a snaží se jej přihlásit na jinou, nicméně opět „běžnou“ školu, kde ještě jejich dítě nemá tak špatnou pověst. Šťastné je zato ministerstvo školství, že se mu inkluzi podařilo prosadit.

Potom ovšem není vůbec nic překvapivého na tom, že pedagogové i děti, které dosud mohly být označované za „průměrné“, z takového prostředí zdrhají. Pro neustálé zdržování se s problematičtějšími spolužáky není čas bezproblémové děti něco naučit, a pokud tedy rodiče chtějí, aby se dítě třeba učilo cizí jazyk, nemohou to nechávat na škole, ale musí se s ním učit sami. Což ovšem zjevně mnohé děti musí diskriminovat. Normou se proto stalo, že nadpoloviční většina dětí se v páté třídě pokouší zvládnout přijímací zkoušky na osmiletá gymnázia. Přitom všichni cítíme, že v ideálním systému by osmileté gymnázium mělo být výběrovou školou pro vysloveně studijně zaměřené děti – a že drtivá většina dětí by měla normálně absolvovat devět tříd základní školy a teprve poté se rozhodovat o střední škole. Realita je ale na hony daleko. Touha uniknout ze základního školství je v některých školách tak obrovská, že až 75 procent (!) dětí se o přijímací zkoušky pokouší. Z původně výběrových škol se tak čím dál víc stávají školy průměrné, z druhého stupně se u některých škol stává postrach – byť to samozřejmě neplatí obecně.

Tím ovšem děti naráží na další libůstku státu, totiž na centralizované státní přijímací zkoušky. Z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu musí každé dítě absolvovat stejné zkoušky bez ohledu na to, jestli třeba škola bere úplně každého, kdo se přihlásí. Vtip je totiž v tom, že každá škola sice musí vypsat centralizované přijímačky, ale nakonec si může stanovit svou vlastní hranici dosažených bodů pro přijetí. Stejná zkouška tak stejně nezaručuje stejnou úroveň každé školy a jejích absolventů. Co je ale zaručeno, to je diskriminace dětí, které pochází z rodin, v nichž rodiče nejsou schopní děti na zkoušky sami připravit. Přijímačky totiž navzdory oficiálnímu tvrzení, že k jejich zvládnutí stačí učivo základní školy, připomínají spíš IQ testy. A jsou natrénovatelné. To by bylo v pořádku – kdyby ovšem na tyto testy připravovaly základní školy. Tak tomu ale většinou není. A je opět jen na rodičích, zda své dítě přihlásí (do drahého) přípravného kurzu, který navíc není dostupný všude, nebo zda se s ním učí sami. Jinými slovy: opět jsou diskriminované děti se slabším rodinným zázemím.

Hlupáctví systému pak pokračuje státními maturitami. Proč si stát myslí, že budoucí jaderný inženýr musí umět stejně dobře česky jako budoucí televizní moderátor, a budoucí moderátor musí umět stejně dobře počítat jako budoucí astrofyzik? Proč tedy vlastně existují různé střední školy, když nakonec (s výjimkou zdravotnických, uměleckých a sociálních oborů) mají produkovat stejné znalosti? Tahle touha po uniformitě vede k jedinému: Kdo má talent na matematiku, nemá čas se jí věnovat, protože bifluje češtinu, ačkoliv v ní nikdy nebude dobrý. Děti jsou donuceny věnovat nejvíc času předmětům, v nichž nejsou a nikdy nebudou dobré, namísto toho aby rozvíjely svůj talent v tom, v čem mohou vyniknout. Všichni pak končí jako průměrní. Tím, že stát školství údajně „reformuje“, dokonale zabíjí jakékoliv talenty.

A to ještě ani nemluvím o tom, CO se děti ve školách učí; to je kapitola sama o sobě. C.-K. systém biflování v době Wikipedie! Bezmyšlenkovité memorování vzorečků namísto ovládání IT na prahu čtvrté průmyslové revoluce!

A tak není divu, že čím dál víc rodičů chce děti přihlásit do soukromých škol. Ty se začaly rozmáhat jak houby po dešti – kde je poptávka, tam je i nabídka.

Co na to ministerstvo? To přeci nejde, aby nám tu někdo vyčuhoval a pěstoval u dětí takový nešvar, jako asertivitu, individualitu a talent! A školy dostaly stopku. Další již nevzniknou.

Co na to rodiče? Čekám, prudce vzroste počet rodin, které se rozhodnou pro domácí výuku.

A ministerstvo? Čekám, že na to odpoví zákazem domácího vzdělávání.

A rodiče? Předpokládám, že někteří zareagují tak, jak je normální reagovat, když se někdo cítí zahnaný do kouta: Přejdou do „poloilegality“.  Budou děti posílat do školy jen několik dnů v týdnu, další dny pod záminkou jakési rýmičky je ponechají doma, aby je mohli sami neoficiálně vzdělávat.

Fantasmagorie? Nemyslím. Znám hodně rodičů, kterým systém školství leží natolik v žaludku, že žádná námaha, žádné peníze, žádné legislativní obstrukce jim nebudou dost velkou překážkou, aby se ji nepokusili obejít. A nejsou to žádní asociálové. Naopak. Nejčastěji jde o vysokoškolsky vzdělané lidi. Vlastně právě čím vyšší vzdělání rodičů, tím obvykle vyšší snaha ochránit své děti před… oficiálním vzděláváním.

No kde to jsme? Co je to za zemi, když rodiče musejí prosazovat vzdělání svých dětí státu navzdory?

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

NextBlog

Na nextBlogu naleznete nejen aktuální postřehy ze světa financí, ale téže zajímavé odkazy na věci, které nás zajímají a baví. Doufáme, že Vás budeme nejenom informovat, ale i bavit a téže vzdělávat.